Hlatipisec/V.

Hlatipisec Jan Erazim Vocel
IV.	V.	Ediční poznámka

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Hlatipisec: historická novella. Praha : dr. Frant. Bačkovský. 67 s. (Dra Bačkovského Národní knihovna česká; sv. 36). Dostupné online. OCLC 85548502 Kapitola V..
Licence:	PD old 70

Pán Bůh rač dáti, abychom, následujíce šlépějí statečných předkův svých, čehož nám oni s krvavou prací a s vynaložením životův svých dochovali, toho nezhoršovali, ale v lepším způsobu potomkům našim dodali. Adam z Veleslavína.

Mistr Matyáš stál u jedné skříně své komnaty, pozoruje a porovnávaje s radostnou horlivostí několik exemplárů čtvrtáčkového křemene. Nová, šťastná myšlénka musilať starce hluboko proniknouti, neboť radost projevujícím zápalem stkvělo se mu oko a ze rtů chvějících draly se chvílemi slova vytržení starcovo osvědčující. Tu se prudce otevřely dvéře, a Bedřich vrazil do komnaty, radostně volaje: „Mistře, mistře, my jsme u cíle!“

Stařec obrátil se zářícím obličejem k učni, a křemencovou hlať před očima mu drže, pravil: „Drahý jinochu můj - nový, skvostný nález!“

„Musímť vám vypravovati, co mě tak velice dojalo.“

„Pozoruj plochy této hlati!“ pravil mistr Matyáš, jejž, jak se zdálo, nová myšlenka tak zajala, že druhé k duši jeho přístupu nebylo.

„Musímeť si pospíšiti, mistře, klidit ovoce své snahy!“ zvolal jinoch.

„Patř na podivné spojení těchto tvarů, jenž se mi dnes třením ploch objevily!“ pravil Matyáš, zrak i mysl pevně na hlatě upřeny maje.

Jinoch dobře vida, že se stařec opět v onom přepjatém vědeckém nadšení nachází, které jej ode všech ostatních dojmů odvracuje, založil se zatajeným vzdechem ruce a poslouchal nadšeného starce.

„Pozoruj, můj mladý příteli, tento hlaťový tvar,“ počal kmet znova, na jeden ze křemenů čtvrtáčkových ukazuje. „Jeť obmezen šestistěnným jehlancem a šestistěnným hranolem; plochy jehlancové jsou hladké, hranolové pak tvoří schodovité přestávky, které ouzkými hranoly a vnořujícími se jehlancovými plochami se spojují, takže se zdá, jako by při vznikání této hlati ony dva tvary vespolek byly zápasily, až konečně jehlanec zvítězil a svými lesklými, hladkými plochami celou hlať ověnčil. Byť se i čistě vytvořený jehlanec ulomil, přece z porouchaného zbytku hlati poznat mohu, že i on (jehlanec) k jejímu utvoření přispíval.“

„Na tomto druhém exempláru křemenovém vidíš totéž spojení těchtýž dvou tvarů, s tím toliko rozdílem, že vřezy jehlancové na plochách hranolových užší vypadají. Na plochách tohoto třetího exempláru objevují se tyto vřezy již co pouhé rovnoběžné pruhy. A touto jednoduchou úvahou přinucena se vidím uzavírati, že tyto pruhy tímtéž způsobem jako tam ty širší přestávky vznikly, to jest, že jemnými známkami slohu jednotných tvarů jsou. A pročež důsledně, z naskytujících se rovnoběžných spojujících hran, to jest z názoru čárkovitosti jinak porouchaných, bezetvárných hlatí na soustavu uzavírati mohu, ku kteréž tvary náležejí, jenžto plochám své pevné známky vtiskly.“

S podivením hleděl jinoch na nadšeného zkoumatele, zapomenultě na okamžik na vytrhující city v prsou vlastních, a láskou k vědě zanícen zvolal: „Mistře! váš duch opět jeden z oněch pokladů nalezl, jenžto v hlubokých skrýších přírody umělého havíře očekávají. Mineralogický druh, způsoba ve své odloučenosti, pevněji a pevněji se vyvíjí ze směsice ji obkličující.“

Stařec s jakousi uctivostí významu plnou hlať opět do skříně uložil, a obrátil se na to k svému žáku, jenž v tichém obdivu před velikým mistrem stál.

„Tys mi chtěl, tuším, něco říci, můj milý Bedřichu?“ pravil mistr Matyáš, jinocha za ruku pojav.

„Ano, zajisté!“ zkřikl Bedřich; „slyšte jen: náš císařský vládce s obdivem četl vaše pojednání, jež mu Sinapius, důležitostí jeho nadšen, byl podal, a přísahal na svou korunu, že nálezci výtečné této soustavy milost prokáže!“

„Milost!“ opakoval s radostně třesoucím se hlasem mistr Matyáš.

„Sinapius posud se domýšlí, že Siccatino spisatelem toho pojednání jest. Když se tedy před třemi dny bohaprázdnému štěstí jeho oznámilo, žádalť, co jedinou milost, ruku dcery mého pěstouna, již nevyslovnou láskou miluji. V málo dnech má býti sňatek; vystoupíte-li ale vy co tvůrce onoho spisu, pak musí zahanbený bídák ustoupiti, a pak …“

„Nuže, co otálíš, další myšlenky ve slova odíti?“

Tu vrhnul se jinoch k nohám starcovým, uchopil ruku jeho a vroucně na prsa i na rty ji tiskna, zvolal: „Mistře! - pak spočívá štěstí, blaho vašeho Bedřicha v rukou vašich!“

S hlubokou vážností hleděl kmet na jinocha klečícího, a se země jej zdvihna, pravil: „Rozumím ti! Slyš ale dříve, co já ti říci chci, a pak sám rozhodni, oč já, jakožto jedinou odměnu snahy své, na stupni císařského trůnu žádati mám!“

V napjatém, náruživém očekávání stál učeň před starcem, jenž takto počal:

„Neslyšel jsi nikdy o profesoru matematiky na Carolinum, Zelatinovi z Krásné Hory?“

„To jméno žádnému ctiteli věd není neznámo,“ odpověděl Bedřich.

„Tento Zelatinus z Krásné Hory - jsem já!“ -

„Jak - vyhostěný Zelatinus -?“

„Stojí před tebou!“ - Po krátkém pomlčení počal mistr Matyáš: „Před třiceti lety, když krev ještě náruživě kolovala v žilách mých, měl jsem oučastenství ve zbouření proti císařskému žezlu Ferdinanda v této zemi povstalém. Veliké bylo provinění mé. Když vítězná zbraň císařova sílu pobouřených stavů byla zlomila a vlast zemdlená padla pod moc mstícího se mocnáře: tu jsem, prosbou mladé manželky pohnut, hlavní město opustil, prchnul do severní Čechie. Nesčíslných obtíží přetrpěvše, dostihli jsme Krkonoší. Manželka klesla v zemdlení - dál nebylo lze utíkati. Náhodou nalezl starý služebník můj ve skále jeskyni, před očima pronásledovníků bezpečně nás skrývající. V této divoké, odloučené sluji choť mi porodila dítko a zemřela. Nářek můj neměl slov, neměl slz. A když jsem v divé bolesti na mrtvolu drahou zřel, an věrný služebník zatím chladné lůžko hrobové v slzách velitelce své kopal: tu prvníkráte had šílenosti trhnul mozkem mým. - Šlechetný sluha v bezpečnost přivedl dítko mé; on mne potravou zaopatřoval, on mně i zprávy o krvavých výjevech trestného sněmu v Praze donášel. Hrůza pronikla kosti mé, když mi oznamoval, kterak přátelé moji: Pětipeský, Vrat a Jelení vykrváceli pod mečem katovým. Když mi ale s nářkem zprávu přinesl, že života a cti zbavena mne prohlásili, že mé jméno na šibenici přibito - tu jsem zničen k zemi klesl, vzteklá šílenost počala buráceti v duchu mém a po dvanácti teprv měsících opustila tělo zřícené!“

Kmet mlčel, oči jeho strašlivě svítily; hrozný byltě výraz tváře jeho. Prudce pohnut přešel několikráte komnatu, chvílkami nazpět couvaje; proti pohnutí vnitřnímu násilně bojovav, vypravoval pak dále:

„Jeskyně krkonošská zůstala i pak ochranou mou. Přišed opět k úplnému vědomí, nemohl jsem více ukonejšiti ducha malomyslného. Střehl jsem se pohledu lidského, pohledu niv a lučin, temný zármut pevně mne uvázal na podzemní obydlí mé. Avšak i tu, mezi skálou pustou, mateřská země mi dobrotivou ruku podala. Ona máti, kolébka, živitelka tvorů, byla potěšitelkou mojí, neboť počala důmyslnou, divuplnou útvarností hlatí ke mně mluviti. Tu procitlo ono puzení k vědě; návodem matematiky hloub a hloub jsem vstupoval do tajemství tvarů, hojně kolem mne zářících a pozdvihujících ducha sklíčeného k názoru a obdivování děl stvořitele věčného. Myšlénka jen na hrůzné potupení jména mého časem k šílenosti zpět mne přivedla. Tu zemřel věrný druh mých bolestí. Uzavřelť jsem, po drahně uplynulých letech dosavadní skrýš opustit. S hojným pokladem hlatí topasových, ametistů a granátů nastoupil jsem cestu ku Praze, kde právě Rudolf císařský svůj stolec vyzdvihl. Židovský klenotník Jonathan valný počet mých kamenů pro císaře věd milovného odkoupil, takže jsem, bez starosti o denní potřeby, celý čas, celou sílu vědě, soustavě mnou zaražené mohl obětovati. Věk i trápení mé podobu mou tak změnily, že žádný zapomenutého, v potupu uvrženého Zelatina ve mně netušil. - Že jsem se čím dál tím patrněji o lásce mocnáře našeho k vědám a uměním, zvláště k přírodopisu přesvědčoval, vznikla ve mně myšlénka, nálezy svými milost a zahlazení skvrny dosáhnouti, na jménu mém tížící. Náhoda mne s tebou seznámila, můj milovaný Bedřichu ; tobě, jedinému, drahému žáku četl jsem o soustavě své, již ohnivý duch tvůj mocně pojal a si přivlastnil. Konečně stálo dohotoveno stavení vědy mé. Tu jsem se osmělil, Jonathanem schránku onu s povědomými tobě, mnohoznačnými otázkami korunovanému zpytateli přírody odeslati, a - následek činu toho ti jest povědom. Milostivý mocnář propůjčí tvůrci oné soustavy milost, a takž stojím u cíle svého přání pozemského ; neboť což může stařec, jejžto zhrocující myšlénka po šest a dvacet let metlou šílenosti pronásledovala - co může toužebněji přáti, než milost a zproštění kletby, na cti, na památce jeho spočívající?“ -

S výrazem vroucího soucitu spočívalo Bedřichovo mokvající oko na ctihodných tazích těžce zkušeného starce, jenžto jinochovu pravici nyní uchopiv : „Však hleď, já tebe více miluji, nežli se snad domýšlíš - jsem kmet již sešlý, jenž břímě strasti nesl po dlouhá desítiletí - cesta k hrobu mému je tak krátká již, že to ani za práci nestojí, s ramen složit ono břímě bolesti; tobě ale jaro života, ráj milosti zkvítá - tys posléze vítězný spis ten sepsal, tvé on dílo jako mé; pročež tobě cenu podávám - žádej ty o ruku milované Eližběty!“

„Opovrhuješ darem mým?“ tázal se Zelatinus hlasem třesoucím.

„Ó neznáte mne, drahý mistře, pokládáte-li mne za schopna, takovouto cenou štěstí lásky sobě vydobyti! Zelatine, dejtež jméno své postaviti v řadu šlechetných mužů království našeho, jenž o vědu vysokých škol dobyli sobě zásluh; - ubohého, neznámého Bedřicha ale nechte daleko od hlavního města tohoto klenot lásky, štěstí, o kterém se jemu snilo, zapomenout!“

Tu rozprostřel stařec rámě své a zvolal hlasem usedavým: „Mé dítě! můj synu, můj drahý Bedřichu!“

Ohromen ustoupil Bedřich při tomto náruživém pohnutí starcově.

„Tys věrné zkoušku přestál, dítě bolestí mých a lásky mé! - Ano, tys ten, jehožto život choť má smrtí zaplatila; tys ten, pro nějž tvůj otec pracoval a se snažil, by tvou drahou hlavu kletby zhostil, na jménu tvém lpící! Podařiloť se mi; to jeví tento zápal radosti v prsou mých se zdvíhající - podařiloť se mi!“

„Otče! můj otče!“ volal zajíkavě Bedřich u nohou starcových.

Žehnaje vztáhl ruce starý Zelatinus na hlavu synovu, a veliká slza radosti linula po vráskovité tváři kmetově.

Dvě neděle později držela se veliká slavnost v domě bohatého Sinapia. Mladý Zelatinus z Krásné Hory slavil sňatek se sličnou dědičkou císařského dvorního klenotníka. Srdečné to bylo veselí v četné a vzácné společnosti svatebních hostů. Urození a učení pánové z Budova a z Polžic, jakož i okrasy Prahy: Kepler, Veleslavína, Karlsperga, Eva z Lobkovic, Vestonia, Jessenius, Hájek a více jiných pánů i paniček měli oučastenství ve veliké slavnosti a přednášeli v ozdobné mluvě, každý dle svého způsobu, přání spanilé nevěstě a přeblaženému ženichu. Rozmarný Lomnický zvláště veselými písněmi a krahujcovým improvisováním hosty bavil. Po boku obdivovatele svého Sinapia seděl, v němém plesu pohřížen, šedivý Matyáš Zelatinus, a v srdci svém velebil posvátné slunce věd, jenž tak libě poslední dny života jeho zlatilo. Nejvyššího ale stupně dosáhlo povšechné radování, když císařský komorník vstoupiv, spanilé nevěstě skvostný zlatohlav démantový s přáním velectěného mocnáře podával. Na to vkročil páže, veliký pergamen s visutou pečetí stříbrnou přinášeje. Překvapen a jako omámen upíral starý Zelatin zraky své na stkvostný pergamen, jejž byl páže před něj položil. Bylť to nový diplom šlechtictví, jejž vznešený císař ctihodnému zkoumateli, těžce trpivšímu za provinění mladosti, byl udělil. A když stařec znak, jenž orla bystrým zrakem na démantovou hvězdu pohlížejícího představoval, spatřil a o skutečnosti toho, o čem sobě ani sníti nedůvěřoval, se přesvědčil: tu padla slza na listinu milosti a úcty, již třesoucí se ruka starcova k němým ústům přitiskla. -

Takť zachvívala nezkalená radost v komnatách svatebních, neboť Tycho Brahe nebyl mezi hostmi, jehož přítomnost plesání obecné byla by rušiti mohla. Vyměřovalť právě dráhu hypotetické komety ve hvězdárně své, na jejížto příchod hvězdáři dosavade s toužebností čekají.

A signor Siccatino? - Zahanbení, trpké zahanbení, jediná pomsta, kterouž Bedřich na lstivém cizáku si vylil, když byl pravý spisovatel často jmenovaného spisu vystoupil a kovoslovec z hrubého omylu procitl, hnala jej z hlavního města českého. O dalším osudu ctižádostivého kovoslovce nalezl jsem v Kutné Hoře ve starém rukopisu tato slova, jež, pro jich obzvláštnost, trpělivým čtenářům ku konci sděluji:

„I přihodilo sie v tu samú dobu, že jsú nám z Prahy jakéhosi vlaského kunštýře poslali, který rozličnými arkany a podobnými tajemstvími utopené šachty vody sprostiti a až příliš laciným způsobem kovy šmelcovati přislíbil. Když ale při všech jeho kunštech vody neubývalo, stříbro ale do vaku kunštýřova sie zabíhalo, tu chtěl jej nejvyšší mincmistr, pan Šlik z Pasounu, proto k sobě povolati; což když jmenovanému tajemnůstkáři k nosu přišlo, nemeškal jest za tepla s naplněnou taškou z města prchnúti! Jeden šichtmistr ale zprávu o tom dostav, s několika horníky sie za ním pustil a hlúpému špekulantu od břemene pomohl, načež jmenovaný kunštýř od hrubé perkmanské luozy tak byl klacky traktirován, že jeho celé tělo zmodralo, jako barvířova „košile“.

„Tento casus proto jest pamietný, ponievadž sie povídá, že poviestný císarský astrologus Tychonius jmenovanému wlaskému kunštýři kdysi předpověděl, kterak on (kunštýř) na svém tiele modrého divu se dočká.“