Historie o těžkých protivenstvích církve české/Povstání Jednoty Bratrské

Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský
Táborští potlačeni	Povstání Jednoty Bratrské	První Bratřím učiněné protivenství.

Údaje o textu
Titulek:	KAPITOLA XVIII. - Povstání Jednoty Bratrské
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když Čechové po několik let daremně do Říma posílali, za posvěcení a potvrzení svého arcibiskupa žádajíce, a papež toho, dokud by Rokycan kalicha neodstoupil, učiniti nechtěl, nýbrž kardinála Svatého Anjela v létu 1448. do Prahy poslav, kompaktata pod spůsobou přátelského jednání od nich k spatření požádati a s nimi ujeti poručil (jakož pak byl již s nimi ujel ale v Benešově dostižen a zase přiveden i vrátiti se musel); Rokycan v sobě ku papežovi nenávist obnoviv o něm to z knihy Zjevení a proroka Daniele provozoval, že Antikristem jest. A my (tak řekl), jestliže od poslušenství jeho neustoupíme, bídným a potupeným lidem konečně zůstaneme; a že pak pravidlo náboženství ne kompaktata ale zákon Kristův míti a všecko papežské jakožto poškvrněné opustíce, všecko z apoštolských gruntů docela obnoviti musíme, mluvil. Sumou, tak na Antikrista hřímal, že lidé větším dílem za druhého Husa ho míti a nové reformací se nadáti začali.
Ale když k tomu ruky nepřičinil, někteří opravdovější z posluchačů jeho, mezi nimiž byi jako přední Řehoř, syn sestry Rokycanovy, člověk urozený, poradivše se mezi sebou, šli k Rokycanovi, svírání svědomí svého jemu otevřeli a od něho rady žádali. On přátelsky je přijav, horlivost schvaloval, spisů některých (zvláště Petra Chelčického proti ohavnostem v církev vešlým) ku přečtení propůjčil, a tím horlivost jejich více roznítil; aby však mlčeli a trpěli, radě. Když po druhé i po třetí o to naň nastupovali v větším již počtu, žádajíce, aby co slovem učí, skutkem ukázal a neodkládal odpověděl že ta věc velikého rozmyslu potřebuje, tak hrubě na spěch nic předsevzato býti nemůže.
Rokycan mezi tím, cokoliv jen mohl proti papeži vyobmýšlel až i porovnání s církví řeckou. Nebo když dekret koncilium florentského (na němž Čechové zase jako kacíři od církve byli odcizeni) vůbec byl vydán a stavové v Praze léta 1450. sněm i kněží svůj synod drželi a radě Rokycanově všickni povolili, stalo se odvolání k církvi řecké a vysláni s listy do Konstantinopole poslové, z nichž přední byl M. Konstantin Angelik. Tu Řekové artikule učení od poslů slyševše, z společného se srovnání těšili, a v své k Čechům odpovědi jich u víře potvrdili; a že jim kněží světiti budou, slíbili. (Jest list na pergameně voskem lazurové barvy spečetěný s podpisem patriarchy a přednějších jeho biskupů, pod dátum 18. Januarii léta Páně 1451.; kterýž potom vytištěný až podnes se nalézá, jako i odpis administrátorů konsistoře pražské, pod datum v Praze 29. září léta 1452.). Ale když tu ne rychlo bylo čeho se nadáti a následujícího roku Konstantinopole od Turků vzat, Rokycan svých zase posiloval a vůbec že již již pravé obnovení náboženství nastává, naději činil; až i obyčej říkati měl, rozličné zlé věci haněje: My prý jen povrchu se dotýkáme, ale brzo vyjdou ti, kteříž grunty pravdy Boží z hluboka vyvedou.
Když pak ty pobožné duše, na sedmý již rok odkládaje, vodil, opět za radu byv žádán, odpověděl že všecko v mysli přeběhna a přehlédna, nic lepšího nenachází, než že by se státi muselo odstoupení a dokonalé jak od kališných jako od papeženců samých oddělení; nebo prý při obojích jen ohavnost ze všad se prýští a jest tak zlá věc, že uzdravena býti nemůže. (Tomu podobně i Lupáč radil.) A když řekli: „Nu, odstupmež tedy, my tebe jako vůdce, jako učitele, jako otce znáti, ctíti, následovati budeme,“ odpověděl: „Na tvrdo by přišlo skočiti, příliš jste smělí; věc jest plná nebezpečenství,“ a co k tomu podobného mluvíval.
Mezi tím, když město Konstantinopole léta 1453. od Turka mocí vzato a dva z rozptýlených Řeků do Prahy se dostali, Rokycan přívětivě je přijal a po mnohém s nimi o náboženství rozmlouvání mši sloužiti dopustil. Kdež poněvadž se ukázalo, jak rovně u Řeků náboženství mnohými pověrami jest obtíženo, onino dobří lidé více se v horlivosti ducha svého rozpálili, vidouce před kým utíkati a nevidouce, koho následovati.
Znovu tedy k Rokycanovi přišli a Bohem i slávou jeho se osvědčujíce, žádali, aby se nad jejich dušemi a svedeným lidem smiloval a jich v takovém při spasení nebezpečenství neopouštěl. Ale on neměl tak mnoho síly, aby opustě marnou arcibiskupské slávy naději, s lidem Božím pohanění a kříž sobě zvolil; nepřívětivě se ukázal, že nezbedně nastupují naříkal, a aby dadouce mu pokoj, sami odstoupili, radil; on že jim od krále (Jiřího z Poděbrad), kterýž, aby jen koruny dosáhl, papeži poslušenství byl slíbil), někde místo, kdež by bezpečně bydliti a s dobrým svědomím Pánu Bohu sloužiti mohli, vyžádá.
I vyžádal jim panství Litické, na horách při hranicích slezských, kam hned ti pražští měšťané, bakaláři a mistři se odebrali, a jiní od jinud, i z obecného lidu i z urozených, učení i neučení v nemalém počtu se sběhli, obzvláštně v létu 1459. do vsi Kunvaldu (v kraji u Žamberka, viz odpov. list 57, in 8. N. 249), kdež čtení svatých Písem, modliteb a pobožných skutků pilní byli. Kněží měli z kališných, kteříž pověry opustivše spůsobu sprostnosti apoštolské se připodobňovali, z nichž přední byl Míchal Žamberský, dobrý a nábožný stařec. A ti všickni vespolek oním, hned za apoštolů všechněm křesťanům přivlastněným a pobožným dušem milým jmenem, bratří a sestry nazývati se začali, pokudž to pošlo, že jim obzvláštně ten titul přivlastněn byl a zůstává posavad. Ačkoli také pro rozdíl od mnichů rozličných řádů a bratrstva, Bratřími zákona Kristova jmenovati se byli začali, a pro uvedení sebe a všech církví svých v pravou víry a ducha jednomyslnost, Jednotou Bratrskou.