Historie o těžkých protivenstvích církve české/M. Matěj Janovský, jinak Pařížský.
| Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský | ||
| Jan Milič a Konrád Štěkna | M. Matěj Janovský, jinak Pařížský. | Jan Hus a Jeroným Pražský, s jinými některými mučedlníky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | KAPITOLA VII. - M. Matěj Janovský, jinak Pařížský. |
| Autor: | Jan Amos Komenský |
| Zdroj: | Citanka Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
- Nastoupil na Miličovo místo Matěj z Janova, vůbec Pařížský, tak nazvaný proto, že v pařížské akademii celých devět let na učení ztrávil, a byl Karla IV. zpovědníkem. Ten byv nad ty, kteříž před ním byli, v obhajování večeře pod obojí spůsobou horlivější a smělejší, psal mnoho, jako: o křesťanském životu, o pokrytství, o Antikristu, o častém užívání svátosti těla a krve Páně. V kteréž knížce při konci tak se čte: „Skonává se práce mistra Matěje Pařížského, velice nábožného člověka, kterýž pro ustavičná kázání mnohá trpěl protivenství, a to pro pravdu sv. evanjelium.“
- Když pak Karel na císařskou stolici dosedl, tak o tom píší, že Pařížský s některými jinými učenvmi muži k němu přišel a za to, aby pro napravení církve veřejný duchovní sněm svolati dal, žádal. Načež císař odpověděl, že to v jeho moci není, ale to svatému otci, papeži římskému, přináleží; protož že k němu psáti a aby to učinil, žádati bude. Ale to když se stalo, rozzlobený papež, aby ti všeteční a kacířští lidé skroceni byli, tak na to natíral, až Karel, papežskou důstojností zmámen byv, ačkoli Pařížského miloval, však mu z království ustoupiti rozkázal. Kterýž, ač se potom sic navrátil, ostatek však života svého soukromě ztrávil, umřev léta 1393. dne 30. listopadu. Zmínka se též o něm činí v Catalogu testium veritatis.
- Stalo se pak, že po vytisknutí Pařížského z Prahy strana protivná nejen v zámeckém kostele ale i všudy v Praze a po všem království užívání večeře Páně pod obojí zastavila, tak že ne jináč než v domích, potom v lesích a skrýších ti, kteříž stálejší byli, spůsobem obyčejným svátost přijímali, avšak ne bez nebezpečenství života a proitivenství. Nebo po cestách na ně vpadali, loupili, bili, topili, tak že potom s zbraněmi v houfích silných scházeti se musili. Což až do časů Husových trvalo.
- Vymohli též na císaři (ač Hájek píše, že sám dobrovolně kněžím dal) mandát, v němž nařídil, aby ti, kteří ve víře a v ceremoniích s církví římskou se nesrovnávají, byli vyhledáváni a ohněm páleni. Nachází se celý u Hájka na listu 394., vydaný léta 1376., 18. dne září. Z čehož potom pošlo, že pilný na to pozor dali, aby žádný, leč kdo by stolice římské byl manem, k úřadům a k obecním povinnostem nepřicházel; a to měli jako za uzdu k skrocení lidu. Protož Václav král, syn Karlův, když v Praze radu obnovoval, v každém městě 16 Němců a dva toliko Čechy do úřadu posadil, nebo rozuměl a byla též pravda, že Němci stálejší byli v papežském náboženství než Čechové.
- Nacházíme též poznamenáno, že ten Pařížský, blízek jsa smrti, mezi jinými věcmi přátelům to za potěšení dal, řka: „Zvítězilať nyní proti nám prchlivost nepřátel pravdy, ale nebude tak vždycky. Nebo povstane lid nepatrný bez meče a moci, proti němuž nebudou moci odolati.“ Kteréž proroctví kdy a kde se vyplnilo, níže se ukáže.