Historie a nesnáze čsl. filmu

Údaje o textu
Titulek: Historie a nesnáze čsl. filmu
Autor: Karel Smrž (jako Karel Smrž)
Zdroj: Rozpravy Aventina, roč. 3, č. 18–19. s. 219–220
Vydáno: 24. května 1928
Licence: PD old 70

Koncem minulého století, v době, kdy se kinematograf teprve zrodil a kdy na celém světě nebylo mnoho lidí, kteří by se mohli pochlubiti, že viděli „pohyblivé obrázky“, se u nás již poprvé filmovalo! Pamětník a zároveň spolupracovník prvých těchto českých filmů Josef Šváb-Malostranský vypisuje svoje vzpomínky na jiném místě. Chtěl bych tu proto jenom zdůrazniti, že tyto historické počátky českého filmu jsou zajímavé i pro dějiny kinematografie vůbec, neboť prvé české filmy, pořizované architektem Kříženeckým Lumièrovým aparátem, přivezeným z Paříže, nebyly pouhými aktualitami, jaké Lumièrové promítali až do roku 1900, nýbrž filmy hranými. „Párkař a lepič plakátů“, „Překažené dostaveníčko“ a „Scéna u mlýnice“ jsou prvými v Čechách vyrobenými filmovými veselohrami a vznikají téměř současně s patnáctimetrovou veselohrou „La nuit terrible“, již vyrobili Georges Méliès a Reulos a jež je v historii kinematografie uváděna jakožto prvá filmová veselohra.

Český film á tedy tradici, dokonce tradici velmi čestnou, jež byla však záhy přerušena. Zatímco se v cizině pomalu počínalo roditi ze zajímavé hříčky filmové podnikání, jež vedlo po létech ku skutečnému průmyslu, nevykonalo se u nás celých patnáct let nic, co by nějak navazovalo na slibný, raný počátek. Patnáct prvých let ve vývoji vynálezu, o nějž se zajímal celý svět a z něhož bylo již cítit miliony, které by mohl přinést, znamená velmi mnoho; není proto divu, že prvá česká filmová výrobna „Kinofa“, založená roku 1912 nemohla konkurovati ve výrobě hraného filmu, ač technicky stála na slušné výši, jak dokazuje dobrý snímek "VI. sletu všesokolského" a „Svatojánské proudy“, film, který byl ještě po letech odměněn cenou za dokonalou fotografii na mezinárodní kinematografické výstavě ve Vídni. Neúnavný Josef Šváb-Malostranský napsal pro „Kinofu“ jednoaktovou veselohru „Pět smyslů člověka“, v níž si i zahrál, a jež měla v kinu veliký úspěch.

Celá předválečná epocha českého filmu neznamená nic, nežli historickou zajímavost a jména divadelních herců, kteří tenkráte hráli před kamerou (Andula Sedláčková, Anna Steimarová, Míla Pačová, Jiří Steimar, Karel Váňa, Bohuš Zakopal, Richard Menšík, Alois Charvát aj.) v pozdějším vývoji čes. filmu již v titulcích světelných dramat nenalézáme.

Válka, znamenající blokádu ústředních mocností, dala vznik silnému filmového průmyslu v Německu, Rakousku i Maďarsku a je jistě škoda, že se v té době nevyskytl i u nás podnikavý finančník, jenž by založil na reálných obchodních podkladech filmovou výrobnu. Pozice byla by v té době podstatně snazší, neboť nejvyspělejší tehdejší evropská filmová střediska – Dánsko a Itálie – měla uzavřeny hranice a film německý byl v počátcích. Úspěch prvých českých filmů z konce války, kdy vzniká „Lucernafilm“, jest třeba hledati nikoli v jejich technické a umělecké dokonalosti, nýbrž v oné atmosféře let 1916–1918, kdy národní myšlenka dostupuje svého vrcholu a vše české je přijímáno nadšeně a s otevřenou náručí. V té době vzniká „Zlaté srdéčko“, „Pražští Adamité“, „Polykarpova dobrodružství“ a „Učitel orientálních jazyků“. Několik jmen, jež se v tomto období českého filmu objevují, zůstává s ním spjato doposud (Antonie Nedošínská, Karel Degl, Jan S. Kolár, Ferenc Futurista, Josef Rovenský).

Založení Fenclova „Pragafilmu“, jenž vydal v krátké době nejpočetnější produkci (Píseň lásky, Šestnáctiletá, Čaroděj, Macocha, Čertisko aj.) je signálem k zakládání výroben dalších, aniž bylo dostatečného kapitálu a odborné kvalifikace umělecké i technické. Jediná firma, jež dík znalostem a prozíravosti svých zakladatelů se z té doby udržela až dodnes je výrobna bratří Deglů; právě tak existuje doposud prvá česká filmová laboratoř Aloise Jalovce „Pojafilm“, která byla založena ještě dříve. Vznikající a zanikající „firmy“ jsou vázány s dneškem jenom jmény některých pracovníků, kteří u filmu vytrvali doposud (Karel Lamač, Mary Jansová, Otto Heller, Svatopluk Innemann).

V červenci roku 1918 byl ředitelem W. T. Binovcem založen „Wetebfilm“, firma, jež nejdéle vytrvala a v dlouhé řadě filmů, jež vyrobila od prvých naivních pokusů („A vášeň vítězí“, „Pro hubičku do Afriky“ aj.) přinesla i filmy služné úrovně („Za svobodu národa“, „Irčin románek“, „Adam a Eva“). Některé filmy „Wetebfilmu“ měly i dobré kvality umělecké („Poslední radost“, „Madame Golvery“, „Děvče z Podskalí“). Tato výrobna dala českému filmu prvý upotřebitelný, třebaže velmi nedokonalý ateliér, a inteligentní, kultivovanou herečku, s jejímž jménem se setkáváme dosud: Suzanne Marwille.

S holýma rukama, ale za to velikou láskou k věci začínal roku 1919 Vladimír Slavínský, jehož filmy („Láska je utrpení“, „Sněženky“, „Zlatá žena“, „Děvče ze Stříbrné Hranice“, „O velkou cenu“) jsou velmi čestnými mezníky v tehdejším vývoji českého světelného dramatu. Za hranicemi byl v té době ovšem film již mnohem dále. Pevně angažovaný kádr umělců, režisérů a techniků pracoval v ateliérech, neustále zdokonalovaných, kdežto u nás se podnikalo náhodně, bez valných zkušeností a za naprosto nedokonalých technických podmínek. Vždyť jediný tehdejší ateliér Wetebfilmu byl vlastně adaptovaným ateliérem fotografickým...!

Zdálo se, že roku 1920, kdy byl založen prvý skutečný filmový ateliér společnosti A-B, přinese českému filmu pronikavou nápravu. Jeho technická výbava a osvětlovací park nebyly však na výši doby, takže režisér dr. Kolár odjíždí natáčeti interiéry filmu „Zpěv zlata“ do Berlína. V tomto filmu hrála poprvé velikou úlohu Anny Ondráková, kterou již předtím objevil Kolár pro epizodní úložku ve filmu „Dáma s malou nožkou“.

Produkce A-B začínala nešťastně filmem ze slováckého prostředí „Tam na horách“, jejž režíroval Sidney Goldin. Snímek vyčerpal značně finanční prostředky nové této výrobny a umělecky i obchodně propadl. Pod značkou A-B vyšly pak filmy „Ukřižovaná“, „Souboj s Bohem“ a „Zlatý klíček“ režírovaný Jaroslavem Kvapilem podle libreta Karla Čapka, jehož repríza asi přede dvěma léty ukázala znovu, jak i filmově řešený námět může ztroskotati, je-li režírován divadelně.

V té době vzniká prvý český snímek mezinárodní úrovně „Příchozí z temnot“, režírovaný Janem S. Kolárem, v němž se poprvé dobře uplatnil Theodor Pištěk, který doposud zaujímá čestné místo v domácí produkci. Režisér Karel Anton, jenž později vytvořil několik velmi dobrých českých filmů vydává v té době prvý svůj velký film „Cikáni“, zpracovaný podle Karla Hynka Máchy.

Pozdější epocha českého filmu je již v dobré paměti. Objevují se tu nová jména mezi režiséry (Svatopluk Innemann, Václav Kubásek, Gustav Machatý, Přemysl Pražský aj.) i herci (Máňa Ženíšková, Růžena Hofmanová, Anita Janová, Berta Reifová, Jarmila Horáková, Jan W. Speerger, Karel Hašler, Eman Fiala, Zdeněk Štěpánek aj.). Historie českého filmu – třebaže krátká a v odstupu pouhých několika let – přešla do dnešní doby.

Každá historie má svaté právo, aby byla posuzována shovívavě. Co bylo, bylo! Z kaleidoskopu dat, jmen a událostí se zrodil dnešek. Jestliže jsme však onen včerejšek přijali jako pouhé konstatování, aniž jsme se hlouběji zamýšleli nad jeho světly a stíny, nemáme tohoto oprávnění vůči přítomnosti.

Neboť z dneška se rodí zítřek a záleží-li nám již na přítomnosti, musí nám tím spíše záležeti na budoucnosti. Pohled, který skýtá dnešní domácí film je neutěšený. Přes všechny superlativy, v nichž se stále rodí české filmy, cítíme jasně onu zoufalou pustotu uměleckou právě tak, jako krajně nejistou situaci finanční.

Hledáme-li příčiny tohoto bezradného stavu českého filmu, nalezneme je snadno a hned několik. V prvé řadě je tu nedostatek svědomitosti a umělecké zodpovědnosti těch, kdož se domnívají, že mají kdykoli právo říci: český film, to jsem já. V počátcích filmového podnikání se tento nový obor objevil jako něco, k čemu nebylo třeba žádné zvláštní kvalifikace a přitom slibovalo svými vyznavačům slávu a peníze. Přišel-li někdo a prohlásil, že má velkolepé filmové libreto, nebo že by skvěle hrál do filmu, či že je rozeným filmovým režisérem, nemohl mu nikdy předem dokázati, že se šeredně mýlí. Tento stav provází ostatně počátky filmového podnikání nejen u nás, ale snad na celém světě. Lidé, kteří ztroskotali ve všem, k čemu byli postaveni a kteří se dívají spatra na zaměstnání, v nichž by se mohli uplatnit, shledávajíce je sebe nedůstojnými, chápou se vždycky nových oborů, opředených moderní romantikou a příslibem slávy a zisků, jež jim spadnou do klína přes noc. Tady platí více než kdekoli jinde, že je mnoho těch, kteří se považují za povolané, ale hanebně málo vyvolených…! Deset let čekáme na toto třídění duchů. Nelze říci, že by vůbec nebylo nastalo, ale jeho očišťovací proces probíhá příliš pomalu, ponechávaje dosud mezi svědomitými pracovníky řadu lidí, kteří umělecky i mravně podkopávají důvěru k domácímu filmovému podnikání. K této dobrodružnosti přistupuje pak nedostatek inteligence, čímž není ovšem probůh myšlen nedostatek lidí, kteří mají v kapse nějaká vysvědčení a diplomy, nýbrž lidí vpravdě kultivovaných, majících jemný cit pro rozdíl mezi uměním a kýčem, vtipem a sprostotou, jednoduchostí a banalitou. Naříká se na to, že nedovedeme filmovati nic jiného, nežli literaturu. Tento stesk je jistě oprávněný – ale což se neadaptují romány, povídky a divadelní hry i v Německu, Francii, Americe a Anglii? Jde především o to, co se zpracovává pro film a jak se to udělá. Český film si těmito otázkami – až na malé výjimky – hlavu neláme; má dva typy: buďto díla spisovatelů hodně známých, mezi nimiž se tak bezděky ocitají i jména velmi vážná, nebo literatura, tzv. lidovou, populární, okouzlující statisícovou armádu čtenářů Pražanky, Hvězdy a Zpravodaje. V první kategorii se tak objevil na plátně Svatopluk Čech, Josef Svatopluk Machar a Božena Němcová, v druhé pak Bohumil Brodský, Vilém Neubauer aj. Půjde-li „vývoj“ domácího filmu tímto směrem dále, dočkáme se jistě před čočkou i Quida Maria Vyskočila, Slávu Václava Jelínka aj. S volbou námětu a jeho zpracováním souvisí i obchodní prosperita filmu. Žádný filmový průmysl světa by nemohl prosperovati, kdyby byl odkázán jenom na domácí trh. Český snímek si však již lokalitou své literární předlohy zavírá cestu za hranice a tudíž možnost opravdových zisků.

K těmto slabinám rázu uměleckého přistupují i stíny rázu finančního. S výjimkou výrobny bratří Deglů, kteří si určili výrobní program, angažovali řadu výkonných sil a pracují systematicky, nemá český film vlastně střediska. Kapitál je získáván zpravidla režisérem od případu k případu u soukromníků a velmi často způsobem nedosti reálným. Nedosažitelně nízká předběžná kalkulace a příslib závratných zisků mohou sice získati neinformovaného kapitalistu k financování jednoho filmu, ale vezmou mu zároveň navždy chuť pracovati v tomto oboru, plném nevypočitatelných překvapení. Vina je tu ovšem právě tak na nesvědomitých inspirátorech, jako na lehkověrných finančnících, kteří by se mohli dověděti od posledního kulisáka z filmového ateliéru, že se slušný celovečerní film za 60.000 Kč nepořídí. Filmy, jež tímto způsobem zašly v samém zrodu a neuzří již nikdy světlo světa, jsouce měsíce i léta předem oznamovány s barnumskou reklamou (Mademoiselle de Maupin, Karneval aj.) jsou ještě horší brzdou zdravého vývoje věci, nežli stupidnosti rázu „Pražského kata“, „Ve spárech upíra“ aj. Mnozí čeští filmaři volají neustále: dělali bychom veliké věci – ale nemáme na ně peníze, zatímco by měli v tichosti uvažovati o tom, mají-li dostatek mravní zodpovědnosti a umělecké kvalifikace, aby byli oprávněni dělati vůbec! Výjimky potvrzují pravidlo – ale tyto výjimky lidí svědomitých, inteligentních a umělecky hodnotných trpí nejbolestněji touto nezdravou atmosférou, v níž se domácí film ocitnul, neboť se k práci téměř nedostanou.

Nedostatek pevného průmyslového střediska (film je přec především průmyslem, i když je sebe více uměním!) jeví se i v tom, že nemáme moderního filmového ateliéru, jenž by byl skutečně na výši doby. Právě po technické stránce postupuje film za hranicemi mílovými kroky a konkurence je tu při samozřejmém požadavku dokonalé fotografie velmi ostrá. Nemělo by významu srovnávati v netechnickém listě výkony proudových zdrojů a bohatost lampového parku našich dvou studií se zahraničními ateliéry takovýchto rozměrů; spokojme se doznáním, že srovnání dopadá přec jen nepříznivě pro naše svatyně světelné scény. Jest třeba ovšem spravedlivě přiznati, že vina není jen v podnikatelích; snaží se neustále udržeti stejný krok s cizinou – bohužel však v mezích svých finančních prostředků, jež nedostačují. Stát by tu mohl vykonati mnoho, kdyby správně pochopil, jak velkolepým prostředkem propagačním a důležitou složkou národohospodářskou film je. Živoucím dokladem tohoto tvrzení je soudobé Rusko a Ukrajina, kde dík účinné finanční i morální podpoře státu vyrostl v několika letech z ničeho filmový průmysl, dokonalý po technické i umělecké stránce tak, že se stane v okamžiku, kdy přestane pracovati tendenčně (prozatím musí!), nebezpečným soupeřem celého světa i s dosud nepřekonanou Amerikou.

Při pojmu státní podpory vyvstává bezděky představa bojů, jež sváděl český film minulého roku o svoji ochranu a při nichž tak často se hovořilo o filmovém kontingentu. Je to začarovaný kruh: stát je ochoten průmyslu pomoci – dokázal to ostatně již několikráte v jiných oborech – ale marně tu průmysl, nebo alespoň systematickou, organizovanou výrobu hledá; současně ovšem jedna z nejzávažnějších příčin, proč jí není, je ta, že se filmové podnikání od počátku státem přehlíží.

Kdo sleduje podrobně poměry českého filmu, nezoufá. Konsolidace postupuje sice pomalu, ale přece! Věřím proto, že se také jednou dočkáme doby, kdy bude lze hovořiti i v Československu o filmovém průmyslu.

A kdy bude lze o něm hovořiti s uznáním a s pýchou!