Historické humoresky/Půjčka za oplátku

Údaje o textu
Titulek: Půjčka za oplátku
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 91–107.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na pražském hradě po druhé straně hlubokého příkopu, tam kde se třetí branou zvedacím mostem z vnitra zámku vycházelo, rozkládala se slavná „královská zahrada“, kteráž se podél příkopu na východ táhla. Byla středištěm „vysokého“ domácího i cizozemského světa, kdež za krásných letních dnů sešla se v pestrém výboru zemská šlechta, by v důvěrném, „umnickém“ neb veselém rozhovoru navzájem se bavila a — leskla.

Bylo to téhož roku, kdy projela celým světem jako blesk jasná a nezvratná myšlénka Koprnikova, že se zeměkoule okolo slunce točí a nikoliv naopak. A ačkoliv tehdejší panovník raději na rychlém Dunaji ve Vídni žil, nepozbyl tím zámek co královská stolice ani královská zahrada co nejbližší okolí královského lesku a nádhery, jelikož znala vše dostatečně nahraditi česká zámožná a „pyšná“ šlechta.

Královská zahrada neproslula věru nadarmo vzácnými květinami. Když zavítali do Prahy benátští kupci, nizozemští malíři a z jiných dílů světa zase jiní umělci nebo „páni“, spěchali všichni do „královské zahrady“ na české květinky — na květinky vůbec — se podívati, posunouti jim ku cti sametový biret a hluboce se klaněti a kořiti. Ach ano, jakmile májové slunko vysušilo žluté cesty a pěšinky, jakmile zbarvil nivu zelený koberec a stromoví bujným květem se pokrylo, jakmile počínaly kalíšky květin se rozevírati, počalo býti v těchto místech velmi živo a čilo. Zde dvořili se „vysocí synové“ paním a dívkám; zde bylo slečnám volno upustiti vějíř neb šátek, aby panic skromnou mohl službu prokázati a dvornost svou na jevo dáti; zde závodili všichni v úslužnosti, hbitosti, statečnosti a uhlazenosti, a běda tomu, kdo se dopustil nějaké chyby. Chybný krok, špatné slovo, nepěkné kýchnutí dalo dosti příčiny, aby bylo pokáráno hlasitým smíchem rozmarných dívek a paní i škodolibých druhů. Byl to ovšem celkem smích beze zlých myšlének; ale panici, jenž měřil opatrně svůj krok, aby nebyl ani krátký ni dlouhý, jenž sobě dal ke střevíci přasku tak připevnit, aby se dobře leskla, jenž pozorně dbal o vzezření své tváře, aby se ani nemračila, ani dětinsky neusmívala, ale vždy statečný, panský ráz měla — tomu platil takový smích tolik jako — „šroubek“ nebo „skřipec“.

Oktavian ze Svojšína, veselá ratolístka tohoto ctihodného rodu, a mladší Aleš Slavata z Košumberka, jehož předchůdcové a jmenovitě otec bouřné měli hádky na sněmích českých, byli od mládí dobrými přáteli a téměř nerozlučnými druhy. Zejména nyní, když spolu byli v Praze na vysokém učení, spojilo je pevné přátelství. Co synové znamenitých otců mívali přístupu do všech společností a radovánek v Praze, a jak se rozumí i do „královské zahrady“. V těchto rozkošných místech oba krásných okamžiků užili. Ale jednou z nenadání stihlo neštěstí Aleše, jež přineslo zároveň zárodek trpkých okamžiků Oktavianovi.

Tu jednoho krásného dne, když veselý život po celé královské zahradě se rozléhal, když se nejkrásnější kvítka na výsluní počala objevovati, když počala slavnostní promenáda — tu po žluté, dosti široké cestě procházela se v bujném rozhovoru pěkná společnost. Napřed kráčela mládež: Aleš z Košumberka vedl se se slečnou Adélou, dcerou Adama Lobkovice, pražského nejvyššího purkrabího; hned za nimi šli Oktavian ze Svojšína s Teklou, sestřinkou Alešovou. Za těmi ubíralo se ještě několik mladých pánů a paní, a celý průvod uzavřely paní matky, páni vladaři a otcové, purkrabí, nejvyšší sudí měst pražských, a posléze Jindřich Smečno, protektor vlaského špitálu.

Průvod bral se v srdečné zábavě ku předu, a jmenovitě Aleš nešetřil dobrým a veselým vtipem, ale netušil též, co ho v nejbližším okamžiku očekává. Vykračoval si dvorně, mečíkem se oháněl, cinkal ostruhama, točil kníry.

Průvod přišel ke schůdkám, po nichž sestupovalo se k vodotrysku, kdež ve stínu krásných lip obyčejně šlechta si odpočívala.

Aleš překročil výborným pohybem první stupeň, překročil znamenitě i druhý; ale když dotýkala se jeho levá noha třetího stupně, zavadila neopatrně ostruhou o druhý stupeň, pravá noha nebyla s to, aby udržela rovnováhu těla, a pan Aleš z Košumberka již ležel po celé délce svého těla na zemi.

Na malé leknutí následoval rozmarný smích, nejsrdečněji se zasmál nejlepší jeho druh Oktavian ze Svojšína. Jeho smích rozlehl se celou zahradou, a zdálo se, jakoby byl rozříznul sluchový bubínek v uchu nešťastného Aleše.

Aleš dobře slyšel ten smích a dobře si pamatoval, z kterých prsou nejzvučněji zněl. Vstal, setřásl se sebe písek, tvář se mu hněvem a studem krví zalila, hluboce se uklonil, a v nejbližším keři zmizel. Roztrhnul si kabátec prahanebným způsobem.

Společnost se ještě několikráte zasmála, leč ponenáhlu zapomněla na celou událost.

Aleš však pevné sevřel pěsti a zahrozil řka: „Jen sečkej, Oktaviane, druhu můj; ten smích ti nezapomenu — oko za oko, zub za zub; mámť já tebe ve své moci, miluješ sličnou mou sestru — udělám ti hrůzu, až se těch blesků a hromů lekneš.“ S těmi slovy přišel domů.

Služebnictvo když spatřilo svého pána, klonilo k sobě hlavy a šeptalo: „Milostpán ráčí se hněvati a velmi mrzeti!“

Takovým způsobem se stalo, že tito dva nerozlučitelní druhové v jedné době různého duše naladění byli. Neboť co se Oktavian s roztomilou Teklou bavil v „královské zahradě“, a v opojení lásky se kochal, zoufal si ubohý Aleš ve své komnatě a „ráčil se velmi hněvati a mrzeti“.

Když se Oktavian toho dne ubíral na lůžko, zvolal: „Milovati a býti milovánu jest rozkoš!“

Když však Aleš se loučil s osudným dnem, zašeptal: „Oko za oko, zub za zub, Oktaviane, druhu můj, kterýž miluješ mou sestru Teklu!“

* * *

Tam v těch krásných místech, kde tak tiše, cudně Olšinka bublá, uprostřed bohatých posud lesů a překrásných lučin, kteréž se v údolích jako čarovné pentle vinou, vypínal se druhdy slavný a mohutný Košumberk. A posud směle trčí jeho silné zdi do čistého vzduchu, jakoby dále chtěly hlásati všemu světu o bývalé slávě své, a vypínají se tak hrdě, jakoby se nikdy nechtěly sřítiti. Uplynuly věky od těch časů a zůstavily jen skrovné památky!

V těch místech se zrodil a žil Aleš z Košumberka, v těch poprvé na svět se usmála sličná Tekla, slečna zámecká, jak se říkávalo. Sem přijížděl na námluvy dvorný Oktavian ze Svojšína, aby se „málo neklonil a nekořil“ králové své. —

Minulo několik neděl od onoho nešťastného okamžiku v „královské zahradě“ v Praze, v němž Aleš „zlého víc než dosti užil“.

Jednoho dne v prázdninách školního roku zavítal Oktavian ze Svojšína na pevný Košumberk, aby poklonil se kochance své, by oblažil se její rozmilým úsměvem. Přijel s veselou myslí, ale nenadál se, co ho očekává.

Když se byl záhy po příjezdu na druhém dvoře hradním setkal s dávným svým druhem Alešem, stisknul mu srdečně ruku a pravil: „Nu, druhu můj, nechováš proti mně už žádnou zášť?“ A z plna hrdla se zasmál.

Aleš však pohladiv si klidně vous mávnul rukou a pravil: „Ne, nikoli, druhu Oktaviane — oko za oko, zub za zub, jako že svět kolem slunce se točí!“ a potutelně se zasmál; načež hovořilo se o jiném, tak že si Oktavian hrubě ani nepovšimnul, co mu Aleš byl pověděl.

Oktavian měl se s přivolením otce a matky na domácím hradu po boku Tekly „dvanácte dnů zdržeti, aby dosti si s ní srdečně pohovořil a veselé mysli přičinil“.

A tak se skutečně stalo.

„Od božího rána do božího večera ráčil se mladý pan Oktavian ze Svojšína baviti a veseliti po boku cudné slečny v přátelské a velice laskavé rozmluvě, tak že hodně spokojeně tam žil a do smrti odejíti nechtěl.“

Takovým způsobem mu bylo volno rozevříti duši svou dokořán a tlumočiti city své milostným hovorem ve stínu krásných lip za šeptání bublavého potůčku, a také v komnatě, když seděl u nohou své králové. Mnohé krásné slůvko tužeb a slibů plné něžnosti byli navzájem vyměnili, mnoho krásných, nezkalených chvil v opojení užili. Ale mnohou nepohodu předchází krásné jitro!

Tři dni trávil již Oktavian na Košumberku, a Aleš se obával, aby mu druh neutonul v rozkoši; třikrát dvacet čtyři hodiny kochal se milán v úsměvu své kochanky, ale pak nastal čtvrtý den, nastala neděle.

Stříbrné zvuky zněly s gotické vížky kaple košumberské a volaly nábožné i poctivé obyvatelstvo hradní ke slovu božímu. Kdo živ a zdráv byl, nemeškal ustrojiti se v nejkrásnější své roucho a spěchal do kaple. Holky šly, aby se mohly ukázati hochům, a hoši šli, aby se mohli na holky podívat — jako za našich dob. A tak spěchaly po vydlážděné pěšince vedoucí ke kapli malé nožky ve střevíčkách stísněné paní a dívek, kuchařek i šafářek, za nimi pak stateční páni, panoši, hoši, kuchmistři, halapartníci a jiní.

V kapli hned v první lavici klečela Tekla podle paní mateře.

V bílém jak napadlý sníh rouchu oděná, se sklopenou nad otevřenou knihou hlavinkou a s očima kajícně sklopenýma byla vzezření tak čarovného a vznešeného, tak klidného a posvátného, že Oktavianovi, jenž s Alešem za nejbližším sloupem stál, srdce hlasitě zabušilo.

Aleš pohlížeje na rozohněnou tvář Oktavianovu skrýval úsměv.

V horečném zápalu sledoval Oktavian, kterak se bělostná ňadra Teklina při každém její výdechu zvedala a pak zase zvolna klesala, ale zpozoroval zároveň na krásné šíji spanilé dívky malou podobiznu na kovové vypouklé desce připevněné k aksamitové stužce, kteráž splývala s labutího hrdélka.

Když bylo po službách božích, nezvedla se ještě Tekla, aby odešla za ostatními; zůstala v lavici; sejmula s hrdla zmíněnou stužku s podobiznou, sepnula vroucně hebounké ruce a pohlížejíc na sejmutý poklad ronila diamantové slzičky. Tvář dívčina přijmula výrazu tak žalostného, tak trpného a přece tak ušlechtilého, že již již chtěl Oktavian přiskočit, aby dívku svou chlácholil. Dech se mu tajil v prsou a nebyl mocen slova pronésti. Učinil krok, ale Aleš, bratr Teklin, ho ještě v čas zadržel; zachytil ho za límec a nepustil dále. „Stůj!“ pravil; „nevháněj marně do nemilých rozpaků tu, kterou nade vše miluješ!“

„Aleši!“ zaúpěl Oktavian zblednuv, a těžce se mu dral dech z prsou.

V tom se Tekla zvedla a se sklopenou hlavinkou vyšla jako duch z kaple.

Oktavian se na celém těle zachvěl, Aleš se v úkrytu usmíval.

„Co to znamená?“ tázal se Oktavian křečovitě uchopiv ruku přítelovu.

„Nic dobrého,“ odvětil přítel klidně.

„Co to znamená? Pověz, velím tobě!“ zahřměl Oktavian a sevřel pěsť.

„Velíš!“

„Velím — musím, mám-li déle žíti!“

„Lépe by bylo o tom nevěděti a raději o dům dále jíti!“

„Mluv!“

„Tekla složí po poledni všechny šperky své, budu míti klíčky a přístup k nim; pak ti Aleš, dobrý přítel a druh tvůj, ukáže, co Tekla tak vroucně líbala, nad čím tak vřelých slz přelévala. Až slunce na sedmou hodinu stín bude vrhati, jsem ti k službám. A nyní z Bohem, drahý druhu můj!“

Mlčky se rozešli na brzké shledání.

Aleš zabočil za třetí baštu a hlasitě se zachechtal. Oktavian sklopil hlavu a hleděl před sebe.

Dnes byli by sluhové o Oktavianovi totéž řekli, co druhdy o Alešovi: „Milostpán ráčí se hněvati a mrzeti velmi!“

* * *

Jak umluveno, stalo se. — Když slunce vrhalo stín na sedmou hodinu a soumrak se kolem rozestřel, když vše již posvátnou tišinou dýchalo, sešli se na druhém nádvoří oba druhové.

Aleš uchopil mlčky Oktaviana za ruku a pohledl mu do obličeje. Pak odvedl ho do nejzadnější části hradu, kde hraničila „pisárna“ se zámeckou „pokladnou“, v níž se za silnými zdmi a zamřížovanými okny drahocenné šperky, drahokamy, zlato a stříbro pečlivě chovaly.

Aleš otevřel malá železná dvířka, vtáhl do vnitř Oktaviana a přirazil pak dvířka tak prudce, že to po všech chodbách zahučelo. Oktavian mlčky sledoval přítele nepromluviv ani slova.

Došli cíle svého putování. Aleš rozsvítil světlušku, a ihned osvítily hojné paprsky vnitro temné komnaty. Aleš přikročil k železné skříni, vyňal z kapsy malý klíček a skřínku otevřel; na dně třpytily se šperky sličné Tekly.

Oktavianovo oko utkvělo na oné podobizně s černou aksamitovou stužkou, kterou dnes Tekla v zámecké kapli tak vroucně líbala. Také oko Alešovo zvláštním leskem se zajiskřilo; pohodil zasmušile hlavou, sklonil se a vyňal ze skříně podobiznu, načež s ní přikročil blíž ku světlušce. „Viz, druhu můj,“ vece Oktavianovi.

Oktavian spatřiv podobiznu zarazil se a zblednul. Nezarazil se Oktavian ze Svojšína darmo. Na obrázku, jejž mu Aleš ukazoval, spatřil podobiznu krásného, statného mladíka. Dvé krásných očí zářilo, vysoké čelo se klenulo obloukovitě a bylo vroubeno bohatým kadeřavým vlasem, na mužných ústech pohrával úsměv.

„Oktaviane, co tušíš?“ ptal se Aleš.

„Hm,“ trpce odvětil Oktavian, „jiný, ne já, našel sídlo v její srdéčku. Ó Teklo! Já blouznílek! zde tuto tvář miluje, jemu obětovala city své dřív než já pod váš krov přišel. Vše bylo klam a mam!“

Aleš mlčky pokynul hlavou.

„Přísahej, že to jest ta podobizna, kterou Tekla dnes líbala!“ vyzýval Oktavian Aleše křečovitě jej uchopiv za ruku a nespouštěje s něho oka.

„Přísahám!“

„Že nad touto tváří cedila slzy své, přísahej!“

„Přísahám!“

Se závratné výše blaha klesl Oktavian do propasti neskonalého zármutku. Přikročil k Aleši, uchopil jeho ruku, srdečně ji stisknul a takto promluvil:

„Zaživ nejkrásnějších ale spolu i nejtrpčích dob svého života na blízku toho anděla, jdu se s ní rozloučit, abych zničil, rozdrtil vlastní pěstí city své. Jdu se rozloučit — pak nikdy už nemá duše moje stíniti jeho, nikdy nemá se vtírati duše moje tam, kde již jiná slaví vítězství. Ano, dám s Bohem!“

Nastal okamžik mlčení.

Oktavian přemítal, pak rychle zašeptal: „Půjč mně ten její poklad, půjč! Vložím jí do ruky, co jí nejdražšího, a bohdá nebude třeba jinými slovy omlouvati svůj odchod.“

Aleš nepřál si nic jiného; skrytě se opět usmál, a odevzdávaje svému druhu žádanou podobiznu pravil: „Budiž vůle tvá.“

Na to vyšli oba z komnaty. Klíče v železných dvířkách opět zaskřípaly, a za chvíli bylo zde zase tak ticho, jako před tím. Krutá bouře řádila v mozku nešťastného Oktaviana. Cesta ho vedla přímo k Tekle, za ním kráčel Aleš.

V tu dobu „ráčilo se chystati“ právě vznešené panstvo košumberské k večerním zábavám. Služebnictvo počalo snášeti o překot věcí dobrých a drahých, jídel chutných a nápojů ohnivých, i „nemeškali měkké koberce rozprostříti, aby tanečníci a tanečnice dobře a hodně tančiti mohli, a aby hudci dobrou hudbu dělali“. A nemělo nikomu na tváři smíchu a veselosti scházeti.

Tekla chtěla v tu chvíli právě s mateří k zábavám se odebrati; v tom však okamžiku otevřely se dvéře a vešla bledá postava Oktavianova. Aleš se postavil nedaleko dveří za oponou.

Příchozí stanul a pohlížel jako mramorová socha na zaraženou dívku. „Teklo!“ zašeptal bolestně.

„Oktaviane!“ s úžasem zvolala Tekla; zrak se jí zakalil, na celém těle se zachvěla, ňadra druhdy klidně oddychující bouřně se zmítala, srdéčko hlasitě bušilo, a divé myšlénky projely její útlou duší.

„Teklo, drahá Teklo! Přišel jsem, abych vám všem s Bohem dal,“ pravil tiše Oktavian.

„Ó Oktaviane, nemluvte tak strašných slov!“ zašeptala Tekla.

„Nečestné by bylo vtírati se do srdce, kde jiný již svůj stánek má. Ne vy, jen já trpím. Jdu, abych stín nevrhal na čisté čelo vaše.“

„Oktaviane, vy šílíte!“

„Bohužel! Ne o své vině, mám trpkých příčin víc než dosti!“ Sklopil hlavu.

Tekla pohledla tázavě na bratra. Aleš se usmál.

„Co jest?“ již nevrle zvolala Tekla, jakoby násilně chtěla svrhnouti se sebe muka. „Nuže, Oktaviane, mluvte, proč skláníte v zármutku hlavu svou?“

Oktavian vyňal ze záňadří podobiznu a předložil jí Tekle; ona se zarazila, tvář její polila se nachem, oko její zalesko se nejvroucnější lásky leskem; pak sklopila hlavinku.

„Vy znáte tu mladistvou tvář!“ vece jinoch.

„Ach ano,“ zněla zbožná odpověď.

„Tu tvář jste celovala dnes tam v kapli před oltářem Páně?“

„Ano.“

„Celou duší jej milujete?“

„Z celého srdce, z celé duše!“ odvětila Tekla.

Oktavian si přejel rukou studené čelo, mávnul pak pravicí a mdle otázal se: „Kdo jest ten šťastný, nejšťastnější člověk?“

„Oktaviane — vy — vy —“

„Odpovězte mně, to buď poslední slovo — bez reptání opustím pak váš dům!“

Oko dívčino zaslzelo, tvář němým smutkem se zasmušila, její ústa se zvolna otevřela, a plna lásky pronesla:

„Kdož jiný by to mohl býti, než můj nejdražší, můj nejmilejší Jiřík, nebožtík bratr!

„Nebožtík bratr!“ vyrazil ze sebe Oktavian a rázem zaplašil jasný paprsek temné chmury.

V témž okamžiku vystoupil z temného pozadí Aleš, vzpřímil se, pronikavě se zasmál z plna hrdla, a udeřiv dlaní Oktaviana na plece zvolal:

„Jako že země kolem slunce se točí: zub za zub, oko za oko! Buďme nyní opět svorni!“

Oktavian chtěl něco namítnouti, v tom však zazněly z hodovny veselé zvuky pištcův, trubačův a loutníků, zazněly zvuky tamburin a rolniček, což věstilo, že zábava počala.

Aleš nevšímaje si úžasu Oktavianova a sestřina otevřel dvéře, hluboce se uklonil a prosil, „aby nebylo meškáno těšiti se tanci a hudbě“.

Po malé chvíli odváděl Oktavian spanilou Teklu do veselého víru hodovníků a jim v patách kráčel vesele Aleš „radosti maje mnoho a smutku žádného“. Zvonil cestou rolničkami, které před chvílí byl šaškovi uzmul.