Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/VIII.
| Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek | ||
| VII. | VIII. | IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. |
| Autor: | Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský) |
| Zdroj: | JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 191–203. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Dnové děsivé bouře se přiblížili. Dusivý vzduch nashromáždil se za úmorné tišiny nad hlavou stíhaného Rosenberka, srazil se v jednom mžiku dohromady, kde jaký mráček přiletěl a přidružil se svorně k armádě již přítomných mraků, by jako zhoubné příšery ze sebe šlehaly a metaly blesky a hromem jako v soudný den hřměly.
Co na Potenšteině členové dvou rodin spletli, mezi sebou rozdělili a přece dosti těžce nesli, to vše sřítilo se v pekelné svornosti na hlavu ubohého Rosenberka; vystoupiv nadějí přeplněnou duší do nejvyšších konců blaženosti lidské, byl zřícen pouhým pohledem do strašné propasti, do temné nejistoty. S nebe do pekla! Od libé vůně krásné růže k její trnům!
Vilém z Rosenberka od úmluvy s polským mistrem opět úplně změnil způsob svého života.
Neutíkal nyní každodenně do domácího parku, jak to byl dříve činíval, nesvěřoval výlevy svých citů tajeplným šeřinám, ale zůstal po cely den ve své komnatě o samotě uzavřen. Za jasné bezsenné noci, když měsíček jako zlatá loďka nad temným blankytem vyploul, když bezpočetné hvězdy jako kouzlem vykvetly, když celý vůkol ovládlo posvátné ticho, zazvučely stříbrnými zvuky struny citery a souzvučely jako modlitba chrámová varhanami provázená, hlasem mužným, ale smutným. Očekával zmíraje mistrův návrat z Potenšteina!
Uplynul den jeden, uplynul den druhý, den třetí a pak ještě mnoho jiných, ale Stanislav se s obrazem drahounké kochanky nevracel. Různé předtuchy zachmuřily jeho duši.
„Byl na cestě polapen, zavražděn, neb se na Potenšteině prozradil nebo mne snad sám zradil?…“ přemítal panic s nepokojnou myslí, kdykoliv se den bez výsledku ku konci klonil.
Ale ten ničemný spasitel, ten Stanislav Przyborecki kdesi na Potenšteině poblíž malé zahrádky kochal se pohledy spanilé Polyxeny.
Věru bezpočtukráte vracel se oklamán smutně ku pohovce, aby opět při nejbližším šustu s pohovky vyletěl a opět se sklamal.
Tu seděl jednoho krásného dne ve své komnatě, jejíž okna ku Praze byla obrácena. Zakaleným zrakem pohlížel do údolí stověžaté Prahy, nad níž mohutné kotouče dusivého kouře se jako neproniknutelné závoje vznášely.
Panic se zamyslil, zahleděl se do těch černých kotoučů.
Duše jeho tonula v beznadějnosti. Sklopil hlavu a zamyslil se.
Ale sotva takto několik okamžiků dlel, zazněly v chodbě rychlé kročeje. Rosenberk však tentokráte ani se nepohnul — vždyť ho již dosti podobné kročeje oklamaly.
Hned na to vešel stařičký sluha, uklonil se, zůstal ve dveřích tiše státi a usmál se radostně.
„Petře, co se děje?“ zvolal vášnivě panic a vysoko s pohovky vyskočil.
„Konečně!“ odtušil slavnostně služebník.
„Konečně!“ panic vydechnul z uhnětených prsou hlasem nejjemnějším a nejněžnějším.
V tom se mezi dveřmi objevil Jiřík, poslík Stanislava Przyboreckého.
„Buď mně vítán, drahý hochu — s nebe přicházíš!“ srdečně vítal panic nedbalého výrostka.
„Z Potenšteina přicházím, milosti, a poctivě svou službu vykonávaje činím, jak mně veleno,“ vece posel.
Při těch slovech objevil se v jeho ruce svinutý obraz.
Šíleně vrhnul se panic na Jiříka, vyrval mu křečovitě osudný poklad, z oka vykanula mu slza radosti a přitisknul pevně obraz k ústům.
Tu náhle se utišil; odložil posvátný obraz. Mněl, že není hodno tak posvátnou radost projevovati u přítomnosti cizího hostě. Přistoupil k stolku a vyňal z něho sáček peněz.
„Zdeť odměna, drahý hochu,“ pravil, „pro tebe i pro pána tvého, a nyní buď s Bohem!“
Jiřík chytil peníze a rozuměl slovům štědrého pána. Zmizel jako blesk. Hlasitě se zasmál a chvátal do nejbližší krčmy, by svůj i pánův podíl zničil „v hlubinách bezedných“.
Rosenberk jakmile se cítil o samotě býti, vrhnul se se zářící tváří na obraz; ještě jednou jej vroucně přitisknul k ústům a již již měl před sebou zočiti andělskou tvář, ta usmívavá ústka a červenavá líčka, ty hedbávné vlásky a ta bělostná ňadra.
V tom však vkročil do komnaty sluha.
„Milosti!“
S nevolí obrátil se Rosenberk k sluhovi: „Co jest?“
„Jakýs posel čeká venku a přeje sobě s Milostí mluviti.“
„Nemám času, nechť čeká.“
„Jet věc prý nutná a velmi důležitá!“
„Čerta; jsem snad pánem své vůle.“
„Pravil, že mu nelze čekati ani okamžiku.“
„Otroctví — nechť rychle vejde… lotrovský spěch!“ popuzeně zaklel pán.
Opět se rozevřely dvéře a jimi vešel — Pavel.
V tváři byl bledý, ale v chůzi pevný a odhodlaný. Pronikavým zrakem předstoupil hrdě před svého „soka“, lehounce se uklonil a již jal se mu doručiti list paní Potenšteinské.
Doručením toho listu bylo mu, jakoby svého odporného soka byl porazil; chtěl v prvním okamžiku zmocniti se obrazu, vyznati se, že jenom on má práva tvář tu si přivlastňovati, ale důstojně se opanoval. Nedal svého rozčilení na jevo.
„Od koho jest ten list?“ tázal se udiven Rosenberk.
„Z Potenšteina!“ zněla odpověď.
„Je-li možná?“
„Přesvědč se, pane.“
A skutečně; jen okem bylo třeba pohlednouti na list, a každý by seznal, že pochází z ruky dívčí.
„Ó já šťastný, přešťastný člověk,“ zajásal znova a stejnou vroucností jak před chvílí obraz přitisknul k srdci list.
Měl ubohý za to, že jest odpověď Polyxenina na jeho list omlouvací po malíři zaslaný.
Přívětivě obrátil se k Pavlovi, pohlednul mu vděčnými pohledy do tváře, pokynul spokojeně hlavou, jakoby chtěl tlumočiti úplnou spokojenost své duše a vtisknuv mu do ruky dobrý peníz, pozdravil ho na rozloučenou.
Také Pavel porozuměl; lehounce se uklonil a zmizel. Za dveřmi se jizlivě zachechtal: „Lotře, netušíš, čeho jsem ti přinesl — rozdrť se hněvem…“
Po chvíli nebylo ani o Jiříkovi ani o Pavlovi sledu.
Jakmile se dveřeje za odcházejícím Pavlem zavřely, skočil ohnivý milán na své osudné poklady.
Čeho se dříve chopiti, obrazu, v němž chtěl zočiti toho půvabného stvoření, nebo listu, v němž mínil se dočísti laskavých, chlácholivých slůvek? Bylať to věru velmi obtížná volba.
Ubohý panic!
Po dlouhém vnitřním boji rozhodl se, že dříve políbí svou drahou milenku, svou Polyxenu. Chvatně odloupal pečeti a přetrhal provázky.
Jen to šustlo a —
Ó hrůza!
Jako hadem uštknut trhnul celým tělem, vyvalil oči k samému bílku, počal se úzkostné chvíti jako osyka za bouřné noci na otevřeném poli, jektal dásněmi — nevěřil sobě.
Čí tvář se před ním zjevila? Toť mu byl úplně neznámý tvor. Nebo se mýlil aneb oslepnul?
Děsivě chopil se listu, aby v něm vysvětlení našel; rozloupnul pečeť, rozložil jej a nahlednul do obsahu.
Ó hrůza, neskonalá hrůza!
Jako blesk po hromosvodu sjížděl jeho plameny metající zrak po řádcích osudného lístku.
Byla to strašná chvíle pro sklamaného panice, těžce musil pykati.
Ledové krůpěje vystoupily mu na čele a řinuly potůčkem po vysmahlé tváři.
Věděl nyní vše.
S nejvyšších výšin krásných nadějí sklesl do nejhlubší hlubiny osudu. Několikráte po sobě přečetl osudný list, aby z něho vyhledal lepšího smyslu, několikráte rozvinul obraz, aby v něm spatřil, čeho si viděti přál, ale veškeré jeho usilování bylo marné. Celá věc byla temná — jen list byl jasný, srozumitelný.
Zoufale vrhnul se do křesla, sepjal křečovitě ruce a naříkal. Pak opět vyskočil z křesla jako šílenec běhaje po komnatě, zaúpěl, ale brzy se zase umírnil.
Obsah listu stroskotal nadobro jeho krásné myšlénky, kterýmiž ještě před chvílí své krušné postavení oslazoval.
A nyní? Nyní neměl nic. Kamkoliv pohlednul, všady bylo pusto, všady mrtvo, nikde nebylo myšlénky, které by se mohl uchytiti, která by ho uměla uchlácholiti. Byl jako plavec na rozbouřeném moři, sám a sám mezi zhoubnými živly.
„Co mám nyní počíti?“ tázal se chvějícím hlasem sám sebe. „Mám vystoupiti na strmou skálu a vrhnouti se do chladných vln bystré řeky, by v ní na věky utonul bol můj, život nešťastný, nebo mám jako kající hříšník vrhnouti se k nohám uražených pánů rodičů, i prositi je krvavými slzami o milostivé odpuštění?… Což byl přestupek můj hoden tak hrozného trestu?… Bože milostivý…“
Když tato slova polohlasitě vyřknul, přetřel si rukou chladné čelo. Volnými, vážnými kroky přecházel zadumán se sklopenou hlavou komnatu, chvilkami se náhle zastavil, tvář jeho přijala vzhled těkavosti, mával rukou a zašeptal k sobě několik nesrozumitelných slov.
„Jsem z rodu Rosenberků!“ vydechnul po drahné chvíli. „I bylo by ode mne podlé slepě oddati se osudu — jsem nevinen!“
Trhnul mocně zvonkem.
Hned na to k službě ochotný pánův nejstarší sluha vstoupil.
Jest přirozeno, že člověk tonoucí chytá se i plovoucího stébla, o němž třeba jistě ví, že nemůže býti jeho spásou. Nouze láme tvrdé lebky, kloní pyšné pávy, krotí líté šelmy.
Ačkoliv Rosenberk mohl sloužiti za vzor mlčelivosti, ačkoliv nikomu se posud svými osudy upřímněji neb důvěrněji nesvěřil a zásady té se vezdy co nejpřísněji držel, nastala v přítomné chvíli nezbytná nutnost, aby svou poctivou zásadu svrhnul, a vše, co před tím tajil a ukrýval a hluboko v srdci měl zaryto, co nikomu viděti ani cítiti nedal, alespoň jednomu člověku vyznal, a jej vším, co ho hnětlo, trápilo, seznámil.
„Jsi věrný sluha pánův?“ vece panic klidně a vážně k stoupivšímu sluhovi.
„Milosti,“ v rozpacích odtušil sluha, „tuším, že věrnost svou jsem mnohými skutky stvrdil.“
„Jak dlouho sloužíš v našem domě?“
„Od dětinství — již otec můj byl v službě milostivého vašeho pána…“
„A jak stár jsi?“
„Šedesát roků — šedesát roků sloužím věrně a poctivě v domě slavných Rosenberků, a přeji sobě z celého srdce zemříti tam, kde jsem žil, kde jsem byl podělován tolika milostmi…“ A po tváři mluvčího skanula stříbrná slzička.
„Nuže dobře, důvěřuji!“ odvětil rychle panic, uchopil za ruku služebníka a uvedl ho ku křeslu.
„Mám velkou prosbu, nikoli rozkaz, Petře!“ pravil; „v ní skládám život svůj do tvé moci. Jsi-li zločinec, zničíš ho, jsi li poctivec, zachráníš jej!“
„Zachráním jej, Bůh jest mým svědkem!“ zvolal služebník zvedna k přísaze dva prsty.
„Nechci pochybovati, bohdá neklameš.“
„Nutno li, vlastní život chci obětovati.“
„Díky, příteli, díky za tu lásku, kterouž žádnými poklady odměniti nemožno. Hledal jsem přítele, poctivého druha a našel jsem ho v tobě, dobrý Petře. Rozsoudíš, zda-li jest mi déle žíti, nebo-li mně nutno učiniti životu dnů večer.“
I seznámil ho zevrubně s nešťastnými událostmi posledních okamžiků. Pronášel je takým bolem vnitřním, takou vroucností, že starému sluhovi bezděky vyhrknul potůček nejupřímnějších slz.
„Netrneš hrůzou těchto slov, když pomyslíš, že jsou trestem člověku, jenž ve svých citech byl nejšlechetnějším poctivcem, jenž blouznil o pozemském ráji, jenž snil, že na celém světě, na celém dalekém tom všemmíru jest jen jedné dívky, jenž tušil, že jest milován, jak sám miloval… jak posud miluje…“ dodal tato poslední slova udušeným, truchlivým hlasem.
„Ó těžké bývá pronásledování duší lidských!“
Zamlčel se, až po chvíli zase s novým zápalem pokračoval: „Koho mám podezřívati, sebe nebo malíře — nikoho. Přesvědčiti se musím, Petře. Věděti musím, jakou nemocí hynu, umírám; věděti musím, kdo mne zničil, zdali můj či cizí úskok. Chci věděti jistotu, a protož tebe volím, bys záhadnou otázku rozluštil. Ty mne nezradíš!“
„Nezradím!“
„Osedláš si vraníka a vyšpehuješ, kde co třeba abych zvěděl, zda v mé svaté věci sudice jakás své rejdy prováděla — chci v jasnu býti!“
„Když Bůh žehnati bude, zajisté!“
„Tedy s boží pomocí!“
Při těch slovech vyskočil s pohovky a odebral se chvatně na nádvoří. Hned se zase vrátil v ruce drže bílého holuba.
Bylo to malé, ale moudré zvířátko.
Mladý Rosenberk je byl obdržel od jistého nizozemského šlechtice ku jmeninám darem. Vzácné zvířátko patřilo k oné odrůdě holubů, kterýchž se již za dávných časů k různým poselstvím užívalo. Všecka tato zvířátka ať byla odkudkoliv puštěna na svobodu, vracela se vždy do své domoviny zpět. A takým způsobem přinášela z daleka nejrychlejší zprávy, kteréž v malých psaníčkách na hrdélku neb pod křidélkami v podobě papírových proužků měla připevněné. Holub jsa puštěn na svobodu letěl přímo do domoviny a přinesl svým návratem i nejrychlejší zprávu.
Pro tuto vlastnost užil také panic Rosenberský vzácného daru. Odevzdal jej Petrovi s tímto doložením: „Toto zvířátko s sebou vezmi na výzvědy, ale také je v největší tajnosti drž. Když na Potenšteině na stopy nekalých událostí přijdeš, poznamenáš je na malý lístek, lístek pak upevníš pod křidélko zlatého holoubka, leč tak, aby mu v letu nevadilo, a on, když ho na svobodu pustíš, rychleji než tvé nohy, než běhy nejlepšího vraníka, snad rychleji než sám blesk mne kýžená slova přinese!“
Pak stisknul Petrovi přátelsky ruku, pohlednul mu úzkostně do oka a zvolal hlasem plným důvěry: „A tak mně pomáhej milostivý Bůh!“
Několik okamžiků na to děly se kvapné přípravy ku výpravě na Potenštein, ku výpravě významné, špehounské!
Byl to poslední krok, od něhož závisel zdar panicův.
Když Petr již v domě Rosenberském nebyl, ale někde na silnici ku Potenšteinu klusal, vykradl se mladý Rosenberk na nádvoří, kde se nacházel opuštěný holubník. Po řebříku vylezl nahoru a posypal všechna možná místa nejlepším zobem, aby, když se drahý holoubek vrátí, nemusil na nevděčnost lidskou naříkati.
Leč než holoubek přiletěl, přiletěla cizí havěť a pozobala vesele, kde co bylo. —
Víte, jak bývá po bouřce?
Co následuje po zimě?