Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/V.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 157–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Větší bouře zuřila v dolejší části hradu u hradeckého.

Střemhlav letěl milec Lenčin k hradeckému, když byl spatřil osudný výjev, aby sobě nekalou náhodu vysvětlil; vrhnul se na dvéře tichého druhdy zátiší, zabušil mocně pěstmi, zastenal, křečovitě uchopil rukověť — zůstala mu v ruce — dveřeje se rozlítly a on stanul před vetchým starcem.

Smutný byl pohled na nešťastného Pavla; jeho kučeravý vlas rozlítl se v rozervané, zpustlé chomáče, jeho lesklé třpytící oči pokryla blána bílé, mdlé kvasoviny, slova jeho zněla jako hlas umírajícího.

„Pantáto!“ zaúpěl.

„Pavle!“

„Lenka!“

„Ano Lenka.“

„Co se děje s Lenkou?“ sípavým hlasem tázal se Pavel a pevně stisknul chvějící se ruce „bílého“ Tomáše.

Hradský němě pokrčil ramenoma.

„Probůh, mluvte, pantáto… mluvte… mluvte!“

„Chtěl to pán — tak poručil.“

„Poručil — a co poručil?“

„Abych mu ji půj…. půjč… půjčil…“

„Půjčil!“ vyrval z prsou Pavel a udeřil se šíleně do čela. „A tys ji půjčil… ó nešťastníci!“

Vážným, ale měkkým hlasem odvětil hradecký: „Chtěl to pán, náš vladař…“

„Vladař — padouch, lotr, bídná duše loupežnická!“

Tomáš se zachvěl na celém těle a starostlivě poohlédnul se kolem, zda slova ta nikdo neslyšel.

Ale ti svatí, které Tomáš na pomoc volal, neslyšeli ho.

Pavel se vrhnul na lavici a sklopiv hlavu očekával příchod Lenky; tak i starý hradecký.

Okamžiky trapného čekání zvolna se ku předu plazily; chvilkami sebou Pavel trhnul, jakoby ze sna se probudil, zahrozil, mrštil mstivýma zrakoma vůkol, ale po chvilce se upokojil, jakoby opět usnul. Ale byl to spánek, při němž krev mladíkova prudce kvasila a k výbuchu se bouřila.

Vůči bylo ticho jako v hrobě, jen kyvadlo při hranatých hodinách činilo své rejdy, jakoby se tísni obou mužů posmívati chtělo.

Náhle se rozevřely dvéře, v nichž se objevila usmívající se Lenka.

Pavel k ní přiskočil, křečovité se uchopil její ručky: „Nuže?!“

„Ach, Pavle!“ radostně nadchnuta zvolala Lenka.

„Nuže!“ opakoval velícím hlasem hoch horečně svou otázku.

„Ach ano, on jest tak laskavý, tak dobrý, tak srdečný…“

„Kdo?“

„Náš milostivý pán!“

„Ach… ach!“

„On mne… ano…“

„On tebe…“ současně skočil hradecký i Pavel Lence do řeči a strašným vzezřením pohlíželi na ta růžová ústka, z nichž tušili slyšeti v příštím okamžiku Bůh ví jaké věci.

„On mne nechal malovat — božíčku drahý — — nechal mne malovati barvou modrou, červenou, zelenou… tak krásně, tak tuze pěkně… také mně kázal, bych se převlékla do šatů panských… Kéž bys mne viděl, drahý Pavle, jak jsem byla sličná — sám pán nespustil se mne oka, vše se na mně lesklo a šustilo, byla to krásná hodinka. Zde na ňadrech visel zlatý křížek a mé nohy zdály se mně býti o polovici menší, když jsem je obula v atlasové střevíčky se zlatými přaskami, a ten moudrý pán, co mne maloval, ustavičně se usmíval a kořil, on byl tak švitořivý — žel že jsem mu nerozuměla, on byl zdvořilý a laskavý. Ale skorem bych byla zapomněla —“

„Co, co, co?“ vášnivě děsivě tázal se Pavel, upřeně stopuje každé hnutí dívčino.

A Lenka beze všech obav vyňala ze záňadří malé, úhledně na pečeti dvěma holoubátky ozdobené psaníčko. Na ústech jejích uvil se roztomilý úsměv zvědavosti.

V očích Pavlových zajiskřilo; neptal se a bez povolení vytrhl list dívce z ruky, divoce odloupnul pečeť, na tváři objevil se mu hrozný postrach, rozevřel list a zblednul. Zrakoma zjížděl jakoby bleskem vládnul po řádcích osudného listu, a než vyrval z prsou první povzdech ustrnutí, byl vědom obsahu listu.

Temným hlasem zašeptal: „Vilém z Rosenberka!“

Pohledem na Pavla zděsila se také Lenka; zbledla jako on, a na té, ještě před chvílí blažené, nevinné tváři, nezůstalo ani nejmenší známky dřívější veselosti.

Pavel nepromluvil dále v té věci slova, složil tiše list a trpký úsměv přejel mu po tváři.

Již chtěl se Tomáš chopiti listu, by se dověděl obsahu, aby jej mohl své chovance tlumočiti, když ho prudce od sebe odstrčil a hněvivě mezi zuby zahučel: „Nechť hrom bije, nechť blesky svítí, nechť hučí a skučí — já také člověk jsem!“

Při těchto slovech, jež pronesl sípavým hlasem, vyřítil se z bytu hradeckého, ponechávaje omámené svědky v trapné nevědomosti.

Hradecký sklopil šedivou hlavu a zadumal se.

Lenka zaplakala, trpce, hořce zaplakala.

* * *

Zlaté slunko, třeba hned záhy z jitra metalo své paprsky na osudné nehody Potenšteinských duší, vyploulo v plné své velebnosti nad čistým vesmírem; nejkrásnější jarní den opěvovala hejna zpěvného ptactva, a ten vzduch byl tak vonný, jakoby vyšel z milionu růží a fialek, i tak byl svěží, jakoby na svých rychlých perutech nejjemnější vějíř nesl. Vše zvalo do přírody.

Časněji než obyčejně odebrala se dnes Polyxena do své zahrádky, kamž každodenně spěchala květinkami se potěšit. Byla to její nejmilejší procházka a snad i nejdražší zábava. Rovněž jako mladý Rosenberk v Praze v domácím parku, tak našla Polyxena v malé, ale pečlivě a nádherně upravené zahrádce hradní útulek pro svá posvátná, tajná rozjímání.

Nejkrásnější záhon celé zahrádky dala si vysázeti pomněnkami, a kdykoliv kolem šla, utrhla několik kvítků a uvila je v překrásnou kytici. Poblíž besídky sedávala na mechové lavičce, i trávila v těchto tichých místech mnohou hodinu nejněžnějších upomínek, rozjímání a modliteb. Kdyby větřík, jenž tu kolem mile vanul, dovedl ke sluchu mladého Rosenberka tyto stesky donésti, zajisté by nevěděl, jak se jim odměniti. A začasté se zahloubala Polyxena, když večerní červánky zatáhly modravé nebe, ve vřelou modlitbu, v níž zračily se nejčistší a neposkvrněné city panenské.

Udalo se jednou, že Petr, čeledín Potenšteinský, zočiv v modlitbách zadumanou Polyxenu, živou mocí tvrdil, že spatřil anděla. Druhý den na to bylo po celém zámku hluku a křiku, že v zahrádce slečny Polyxeny modlívá se anděl.

Dnes sotva že Polyxena několik okamžiků v zahrádce dlela, vyrušil ji neočekávaný výjev.

Ve chvíli totiž, když sobě vila kytici z pomněnek, zaslechla poblíž plotu rychlé kroky a hned na to pád; přes plot do zahrádky skočil — Pavel.

Jedním skokem skočil ku Polyxeně a pokorně se uklonil.

Při prvním pohledu na služebníka poznala šlechtična, že se něco neobyčejného, něco strašného událo, a protož, jsouc šlechetného srdce, tázala se plna vlídnosti a šetrnosti rozervaného služebníka: „Mluv, čeho sobě přeješ, čím mám tobě uleviti?“

„Ach!…“ ztěžka vydechnul Pavel. „Slovutná slečno, jen smutné věci dodaly mně té smělosti bez vašeho dovolení k vám se blížiti. I prosím, odpusťte tento smělý krok rozdrcenému srdci vašeho nejmenšího a snad i nejnešťastnějšího služebníka, neboť z něho pochází trpký osud jeho. Ale bohužel, ne mne jen jest litovati, ale i vás — slečno!“

S podivením pohlížela dobrá Polyxena na jektajícího Pavla, a ačkoliv nerozuměla významu jeho slov, očekávala přece s ustrnutím další jeho výdechy.

„Spěchám k vám,“ pokračoval horečně, „bych střežil vás od největšího hanebníka, od bídného klamce, bych odkryl vám mrzký čin a nejzatvrzelejší ze všech zrádných srdcí lidských.

„Nuž rychle, rychle — mluv!“ pobízela ustrašená Polyxena.

„Vilém z Rosenberka jest nečestný muž!“ pevným hlasem zvolal neohroženě Pavel pozvedna v pravici malý list.

„Šílenče, ukrutníku!“ vyrazila ze sebe dceruška Potenšteinská.

„Nikoliv!“

„Ty klameš, ty šílíš!“

„Nikoliv!“ opakoval se skleslým, ale důrazným hlasem nařčený a podal tiše Polyxeně list.

Tato mu jej děsivě vytrhla z ruky, rozvinula a začala ihned osudný obsah hlasitě čísti.

Pevně upřel na ni Pavel svůj zrak.

Dopis zněl:

„Spanilá a nade všechny drahá má!

Ač vědom jsem, že neskromností svou zlého mnoho sobě přičiním, neumím dosti duši své veleti, aby po celý čas povinné vzdálenosti od vás alespoň okamžiky žárem nezaplála a k přirozenému svému životu se nehlásila. Slovutná slečno má, ne ti, kdož z hladu viny se dopouštějí, trestají se… Když duše zaplápolá největším plamenem, má tento požár, pouhá naděje, pouhá domněnka na lepší časy je utlumiti a udusiti? Co jest činiti milci, jenž v okovech úpí? Zda není mu volno pobořiti v tajnosti hradby hnusných mravů a zlozvyků, za nimiž skrývá se neskonalé blaho, abych alespoň pohledem, byť v nejkrutší tísni, se mohl kochati… jen pohledem!… Protož promiň, něžná družko, že chopil jsem se prostředku, jímž uleviti chci bídě své… a byť i dílem malíře, buď skrovná pomoc mně popřána… Ach! Spolu prosím, vezmi nyní list ten, aby plamen jej zničil, neboť mnozí jsou zvědaví a při tom zlého srdce, kteří povoláni nejsou…

Vilém z Rosenberka.“

Polyxena když dočetla list, pomateně pohledla na Pavla, a těkajíc nedůvěřivě zrakoma vůkol postrachem se tázala: „Co to znamená, jak přichází list ten do rukou tvých, když náleží mně?“

„Bohužel nenáleží vám, slečno!“ smutně odvětil Pavel, pozvedna hlavu.

„Jak že?“ chvatně tázala se dívka.

„Ano,“ vysvětloval Pavel, „nenáleží vám, ačkoliv jediné vy máte k němu práva.“

Po těch slovech se zamlčel, sepjal ruce, sklopil hlavu a po tváři skanuly mu potůčkem slzy soustrasti. Po chvíli pokračoval: „Mám dušinku, již sobě nade vše vážím a ctím, jest chovanka našeho hradeckého, bílého Tomáše, chovanka jednoho z nejmenších služebníků vašeho pana otce, jest to dobrá, krásná, ale chudá dívka… a… a“

„A… mluv přece!“ prudce naléhala Polyxena, vášnivě uchopivši Pavla za ramena. „Mluv, mluv!“

Ale Pavlovi bylo těžko vypraviti další slova, teprve po chvíli po krutém zápase duševním tajeplně zašeptal:

„A ona jest ta, jíž náleží list, kterýž v ruce držíte. Vilém z Rosenberka bídně zradil srdce vaše a přilnul k dívce chudé, ne panské, k chovance prostého hradeckého. Vás odstrčil, vás potupil, vás urazil a mně zkrátil života jasný den… dívce bez otce a matky, bez jmění a jména, milence nejmenšího čeledína, dal mrzký Vilém z Rosenberka přednost před spanilou Polyxenou, jíž celý kraj se koří, dal přednost před šlechtičnou!“

A jakýs zoufalý úsměv přejel rty mladíkovy.

Jak tento příběh na Polyxenu as účinkoval?

Ty nejkrásnější a nejjemnější její city, jimiž lnula k Rosenberku, byly podlým způsobem oklamány, byly náhle zničeny, přetrženy. Co slyšela, to věřit musila.

Musila věřiti, že Vilém z Rosenberka, jehož tak něžnou láskou milovala, byl klamcem, lhářem…

Pravda či lež, skutek či sen?

Nastal okamžik mlčení, v němž strašná bouře řádila v prsou dvou hluboce uražených srdcí — zde srdce vznešené šlechtičny, tamo kochana prostého čeledína.

S výše šťastného blouznění byli osudem zříceni do propasti nevylíčitelného zármutku. V obou těch tvářích zračil se hluboký bol duševní, a ten boj vnitřní přicházíval jen tichými vzdechy na jevo.

Po drahné chvíli náhle sebou Polyxena pohnula, jako když se člověk z těžkého snu probudí, sklopila hlavinku na bouřně se zmítající ňadra a ubírala se ze zahrady.

Za dívkou kráčel Pavel.

Kdožkoliv je potkal, ulekán zůstal státi a divil se: „Ubohá slečna! kam poděl se květ z těch mladých lící, kam poděl se ten líbezný úsměv?“

Polyxena odebrala se přímo k paní mateři, by jí nešťastnou událost sdělila a možná-li i porady se doprosila. Chvátala duší uhnětenou, myslí temnou.

A jakého byla ta její paní máti názoru?

Ačkoliv ke všemu mlčela, na čem se její vznešený choť ustanovoval, a vždy s ochotou v jeho šlépějích následovala, s nelibostí na to pohlížela, že dcerušku svou nemohla zadati do Paříže, do města, kde se zrodila, kde žila, kde si tak mnoho předsudků přivlastnila. Ode dávna bylo jejím přáním viděti sličnou svou dcerušku po boku obratného, dvorného Pařížana, v sídle „uhlazených mravů“. Nemile se jí dotékalo, když pomyslila, že bude Polyxena pouze šlechtičnou českou, chotí pána českého, a že nebude se moci kochati tím, co k jejímu srdci tak přilnulo — rozpustilou Paříží.

Smlouvou, učiněnou krátce po narození se Polyxeny mezi panem Vratislavem a starším pánem Rosenberským, byl ovšem učiněn konec blouznění paní mateři, a ačkoliv veškeré myšlénky její v této příčině vždy se rozplynuly v dým, nespouštěla se nikdy naděje, že snad přece jednou povede si jakýsi markýz dcerušku Potenšteinskou k oltáři chrámu Notre Dame — třeba jako vdovu jména Rosenberského.

V tu dobu milostivá máti, Marie Manriquezova de Lara, ráčila se právě baviti s vlaským vypravovatelem dobrodružných událostí. Jakmile se Polyxena na prahu objevila, vzdálil se vypravovatel.

Dívka přistoupila k matince, pocelovala ji na tváři a mlčky před ní stanula.

Matinka zpozorovala na tvářích dívčiných krvavý ruměnec studu a nesmělosti.

„Co se děje?“ vece velícím hlasem.

Místo odpovědi sklopila Polyxena smutně hlavinku.

„Co mám z tvé mlčelivosti, drahá dceři, souditi?“ opakovala onano svou otázku.

Ale i na tuto nedostalo se jí jasné odpovědi.

„Nuž jak jest?“ nevrle tázala se po třetí s důrazem.

A na tu otázku konečně dostala odpověď: „On nemiluje… on — klamal…“

„Kdo, kdo?…“

„Rosenberk!“

„Mon Dieu!“ s úžasem zvolala máti.

Výkřik ten provázel hluboký povzdech dceřin; zakryla si tvář rukama.

„Nechápu — chci vysvětlení!“

Polyxena podala matce list.

Tato jej bleskovou rychlostí četla, a když seznámila se s celým obsahem, pohledla udiveně na chvějící se dceru: „Že nemiluje, pravíš? Lépe tobě rozuměti budu, když řekneš, že nezná lepších mravů, že sobě jako selský milec počíná…“

„Nikoliv, drahá máti,“ s bolem pravila Polyxena, „nikoliv — nepatří ten list mně, nezdravíť v něm Rosenberk Polyxenu…“

„Nešťast…“

„Ano, tato slova píše v tajnosti chovance našeho — hradeckého…“

„Ó hrůza… hrůza… chovance hradeckého!“ zaúpěla máti a sklesla bez ducha na lenošku.

Vějíř ji za několik okamžiků opět k životu přivedl. Vyskočila s pohovky a přečetla si ještě jednou osudný obsah listu. Pak jej s opovržením hodila pod nohy dívky řkouc: „Aj, český pán, český šlechtic! Marně by bylo hledati čeho podobného po celém světě… Chuďas, bídník! V rouše beránčím přidrápal se hltavý vlk do čistého ovčince, aby nevinného beránka pohltil — aj!“ Trpkým úsměškem dodala: „Jak chytře, výtečně nás klamal, oslepil, ten čistý pán. Pro věčné časy vyjdiž on nám z myšlének…“

„Drahá máti!“ úpěnlivě prosila Polyxena.

„K bídnému klamci není smilování — nehodná zmije zrádná nohama se…“

„Prosím, neodsuzujte ještě,“ prosila opět dceruška, vložíc sepjaté ruce na klín přísné matky.

„Neodsuzuji, sám se odsoudil. Když neváhal podle, nepočestně činiti, nechť také za čin svůj mzdu spravedlivou obdrží.“

Po těch slovech se zamlčela a živě se procházela po komnatě.

Polyxena nepohnutě stála jako mramorový sloup, s úzkostí pozorujíc každé hnutí matčino. Litovala nyní, že tak nepředloženě se s listem k matince utíkala; půl svého života by ráda obětovala, kdyby se opět mohla listu zmocniti, ale již bylo pozdě, již jej držela pevně v ruce paní máti jako ostrý hrot, s nímž troufala si zničiti smlouvu snubní.

Nová hvězda zableskla paní Marii Manriquezové de Lara, že zbaví se ženicha ode dávna nenáviděného, a že Polyxena bude — markyzkou.

Pravou zuřivostí vrhla se na nevinného Rosenberka a spílala mu nejukrutnějšími slovy i metala naň hněv vzteklostí neobyčejnou. Kde jen jaké viny se mohla dopíditi, kde jaké špatnosti, vše jen jemu připisovala a jemu za vinu kladla. Nyní všechny jeho krásné ctnosti proměnily se v nástroje klamu. Jeho něžnost vysvětlovala za pokrytství, jeho úslužnost a zdvořilost za jizlivost. Ostrým jazykem mrskala nemilostivě českého panice.

Bezbranně, mlčky musila Polyxena vše tiše snášeti, neboť kdykoliv pokusila se ku obraně Viléma, poukazovala chladně máti na osudný list.

A proti tomu důkazu nedůstojnosti Vilémově nemohla ovšem nic namítati; list byl jeho rukou psán a náležel nechudší dívce Potenšteinské!

Nebylo-li to skutečně strašné?

Týž Rosenberk, jenž v Praze před zrakoma celého světa na ohnivého, šlechetného kochana si hrál, zanášel způsobem šibeničním srdce své pod krov nepatrného hradeckého, týž, o němž se mínilo, že mu srdce buší, když pohledne na květinku Potenšteinskou, milkoval se s Lenkou a dopisoval jí v tajnosti!

Tak soudila paní máti, tak byla přinucena souditi i nešťastná Polyxena o svém vroucně milovaném Rosenberku. List byl svědkem, list svědčil.

Dlouho trvala krutá bouře.

Po dlouhém hanění a přemítání ustala paní máti náhle ve svém hněvu a na pohled se utišila; ale jak krutě řádil před chvílí její jazyk, tak krutě řádila nyní dílem. Hnětlo ji, že byla dcera její tak potupena, tak pohozena, ale jinak vítala neblahou událost, doufajíc, že z ní zisku bude moci bráti, ano patrno bylo, že takého „nepoctivého“ větroplacha nikdo se neopováží déle vnucovati za manžela dcerušce Potenšteinské. Právně mínila, že i pan otec upustí od učiněné smlouvy.

Paní přistoupila k Polyxeně a měkce i něžné k ní promluvila: „Šetř, drahounká, svých slz, neboť zlý muž jich hoden není, šetř jich, bys jich jako slz radosti po boku zdárnějšího pána přelévati mohla; nečiň sobě zármutku a netruchli, neboť neželí se za věc horší od nicoty… Nedám svému choti v této záležitosti věděti, bez příčiny bych zlé vůle učinila, sama celou věc spořádám…“

„Matinko!“

„Nemluv, bláhová, škoda slova, škoda slz a následuj mne…“

A vyšly.

Pavel, jenž přede dveřmi stál, následoval paní.

V příštím okamžiku nacházela se máti s dceruškou již v hejtmanské písárně.

„Vezmi péro a piš, jest na pilno!“ velela ona přítomnému písaři.

V tom samém okamžiku byl již vytáhlý a vyzáblý písař připraven a bez průtahu na papír znamenal, co mu velitelka předpovídala:

„Vzácný pane!

Jsouce o nehodném, nešlechetném i nepoctivém činu od vás v těchto chvílích spáchaném dobře zpraveni, ačkoli smutně přece šťastným řízením našeho pána Boha překvapeni a důkladně přesvědčeni, dáváme Vám, my rodičové drahé i cudné naší Polyxeny, s jejím dorozuměním věděti, že se k Vám více přátelsky míti nebudeme, aniž že na dávných poctivých úmluvách státi hodláme, nýbrž po všechny věky sobě z celého srdce přejeme, abychom o sobě nic nevěděli a vždy k sobě za cizí byli. Protož ku konci našeho listu prosíme: nás všelikou láskou ušetřiti a v míru na nás na vždy zapomenouti.

Dáno na zámku Potenšteinském při Orlici v den svatého Medarda léta Páně 1568.“

Tak zněla slova, jež máti poručila psáti písaři.

Dobrá Polyxena trnula úžasem a barva její měnila se každým mžikem — zbledla, sesivěla, náhle se zase zapálila, zahořela.

Ale matka pohlížela na vše s chladností.

Písař složil na další rozkaz list a přitisknul pečeť.

Přitisknul pečeť! Činem tím ukončen záhadný děj.

Po té paní Marie Manriquezova de Lara kázala, aby před dveřmi stojící Pavel vešel. Než vykonán rozkaz, usedla hbitě ku stolu, namočila brk a připsala na osudný list příslušný nadpis:

„Vzácnému a dávnému našemu příteli panu Vilému z Rosenberka.“

Pavel s rozpálenou tváří vstoupil.

„Tento list doruč vlastní rukou mladšímu pánu z Rosenberka — možná že i tvé tísni uleveno bude,“ zněl rozkaz.

Pavel se hluboce uklonil a rychle se vzdálil, aby vyplnil přání přísné paní.

Po chvíli nebylo v písárně nikoho mimo omráčeného písaře.

Polyxena s duší hořem a trpkostí přeplněnou, se slzami ve vyhaslých očích spěchala z písárny do své zahrádky. Zaplakala, až jí srdce hořem a zármutkem pukalo. Neměla již na koho zpomínati, neměla myšlénky, kterou by se potěšila! Pohledla na ňadra a mimovolky povšimnula si pomněnek, které si před několika hodinami utrhala a v kytici uvila.

V tomže čase dlela matka její ve své komnatě. Psala list do Paříže.

Na tváři její poskakoval veselý úsměv naděje a z těch očí zářila spokojenost. Psala do Paříže svému zeti, jakémusi markýzu, že má dcerušku bělosti křídové, oček nebeských, tváří karmínových, zoubků perlových, ruček hedvábných, že má dcerušku andílka, že má dcerušku, s níž každý velmož mohl by se honositi. A ku konci dodala, že má dcerušku anděla — bez ženicha.

Zajásala paní radostnou nadějí, že bohdá přece uzří, jak její krajan se bude Polyxeně k zemi kořit, jak obsypávati ji bude poklady i obratnými řečmi.

Když uplynulo několik hodin, unášel již rychlý posel list do Paříže.