Historické humoresky/Když se příliš miluje

Historické humoresky Edvard Jelínek
Anežka	Když se příliš miluje	Kunětické zvony

Údaje o textu
Titulek:	Když se příliš miluje
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 51–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Že pan Diviš z Vysokého Hrádku, toho rodu neposlední ratolest, velikou měl s celým světem potíž, o tom nikdo nepochyboval; že však příčinou všech těch starostí byla především jeho spanilomyslná Markétka — to jen tak v tajnosti lidé dobrých úmyslů sobě šeptali. Ej což, Bože, však ty na nebesích dobře víš, že i při plném poháru a žírném jídle, při znění veselého troubení a hlučném bubnů víření — i když vše se usmívá, když vše se raduje a vše jen výská — i tehdy i stín strachu nemizí a věru nezřídka se stává, že hrdlo, jež právě pustým chechtotem lidské oko šidí, v skutečnosti horečkou se svírá.

A věřte, bývalo tak na Vysokém Hrádku u pana Diviše, jehož oko prý i v noci bdělo, aby on co celý muž s ostrým mečem v ruce, kdykoliv by toho potřeba kázala, ihned statně pohotově byl.

Byltě pan Diviš, jinak též Divišek zvaný, dokonalý Čech, tak jak u nás za starodávna bývalo: s německými pány se nebratřil, chámů hrubých jim spílal, meče se neštítil, vlast v každou chvíli na paměti měl a ženu svou — tu ženu svou spanilou — tu náruživě miloval! Dle starého řádu byl pan Diviš laskav ke všem, v přátelské důvěře si liboval, ba i po kluzkých cestách nebezpečí dobře bylo s ním choditi, avšak když šlo o ženu, tož neznal žádných žertů a bědou nevlídnou pronásledoval každý vzdor neb přechmat proti dobré, slušné míře učiněný, nestrpělť on nižádných, důstojnosti manželské protivných úsměvův čili pohledův oněch dosti četných pánův a pánkův přerozličných rodů, kteří k ním z kraje, někdy i z Prahy přijížděli, aby styku přátelskému hold učinili. A byla-li potřeba, bez obalu na vědomí dal, že v Čechách od nepamětných dob paní slečnou toliko svému muži jest. „A ten jsem já!“ hrdě zvolal v plném vědomí, jakoby říci chtěl, že tím konec učiněn vší rozprávce. Protož nerad vídal, když se páni, jimž nezdráhal se býti štědrým hostitelem, trochu příliš otrocky kořili jeho Markétce, aby snad na její tváři vylákali úsměv vděku. Však pan Diviš dobře věděl, že věci takové nejsou vlasti potřebny a krom toho na mysli měl učenou nauku, kteráž praví, že nepatrný počátek nezřídka patrný konec stíhá. A kdož by chtěl míti v pochybnosti, že všeho druhu nedobré končení dochází mezi lidmi pohoršení a u Boha nemilosti? Ó v tom se pan Diviš dobře znal; znaje podezříval, podezřívaje pronásledoval, pronásleduje ničeho nedaroval, ale ihned na paty šlapal. Dobrá byla o tom vědomost po všech panských společnostech, a aby z paměti nepřišla, nikdy se svým míněním netajil. — Když jednou na návštěvu se svou ženou na Krumlov přijel, kdež paní choť jeho mnozí páni zbytečnou zdvořilostí „týrali“, při nejhlučnějším hodování, jako když z čista jasna zableskne, ženu ze společnosti dvorně vyvedl — a ihned bez omluvy domů odjeli.

To vše známo bylo a protož v podivení nemohl míti žádný člověk, že se o panu Divišovi roztrušovaly věci všeliké, namnoze šeredné. Trápilť prý — tak sobě říkali — spanilou Markétku nepěkným sobectvím, jakoby ji Bůh stvořil jen pro oči Divišovy, trýznil ji prý nevolností, samotou a nenasytnou láskou.

Tak rozmítal nejeden z těch pánů a krásnou paní litoval, při čemž dokládal velice ušlechtile, že kdyby on jejím pánem byl, že by prý volna byla jako holubice.

Ale pan Diviš všech těch pomluv nedbal, neboť v duši dobrého byl překonání a v srdci čisté měl svědomí. Jakož paní Markétka přináležela k oněm ušlechtilým ženám, kteréž ženství svého nikdy těžce nenesly, necítila také nižádné nevolnosti v horoucím, křečovitém objetí nad jiné statného pana Diviše. Tak bývalo, a jak bývalo — k míru a štěstí po celém vůkolí Vysokého Hrádku sloužilo. Nikdy nepostrádalať paní Markétka cizích úsměvů milostných — vždyť s tváře chotě nemizely, nikdy též netoužila po mladých pánů koření — vždyť vlastní muž vše jí plným stem nahrazoval.

Leč vy víte, že ta nejčistší voda nejsnáze se zkalí. Toho samého náhledu byl též pan Diviš, a protož ani v reji nejveselejším nemluvil o zbytečnosti palaše a střel. Že mečík jeho vždy byl ostrý, jak břitva nebezpečný, toho každý se domýšlel a o tom nikdo nepochyboval. Byl to dobrý mrav, k němuž družil skutkem při každé příležitosti polský řád: „Když trubač zatroubí, neotálej, nehleď v pravo ani v levo, ale bez meškání na koně sedej!“

Z toho patrno, že nebylo radno s panem Divišem, či lépe řečeno s jeho Markétkou, protivné žerty tropiti. Však již vězte, co se událo.

Bylo to onoho léta Páně, kdy na zámeckou kapli Vysokého Hrádku zavěšen nový zvon, aby lahodným svým zvukem z rána, o polednách a před soumrakem pána i nepána, buďsi nahoře ve výstavných síních aneb v skrovnějším podhradí, k Bohu milé počestnosti v dělání i smýšlení vyzýval. A na vroubení tohoto nového zvonu ramenatý zvonař Tomáš Pražský mimo jiná slova tento nápis učinil: „Zvon tento ulit jest u zvonaře Tomáše Pražského léta Páně 1590.“

Tento rok i jinak sloužil slavnému království českému a znamenitému jeho národu k všeobecné spokojenosti, což zamlčeti nehodláme.

Zapsaliť staří letopiscové, bdělí věcí dobrých i zlých, že toho roku Pánbůh tak milostiv byl, že úroda na vší zemi české tak veliká byla — že nižádné nouze nebylo. Zejména chutného hrachu taková nesmírná úroda byla, že všecken lid český toho roku hrách nevalně chválil, ano tak se i spustil, že ve výběru pečením, zejména vepřové, přednost dával!

Toho tedy času zavítal na Vysoký Hrádek „odjinud kdosi“. Nebývalo ovšem nad obyčej, když některý komoří panu Divišovi „odjinud kohosi“ oznamoval, neboť na Hrádku byla fortna všem hostem dokořán otevřena, tož přece byla dnešní neočekávaná návštěva příčinou okamžitého ruchu po celém panském bydlení.

Jakýs mladý člověk, snad panic, přijel s dvojím spřežením a hned u bran žádal, aby bez meškání milostivému pánu byl předveden, že prý pilnou věc na jazyku má, kteráž nižádného odkladu nestrpí. Též dodal, že jen o věc příjemnou jde a že nižádné v celém okolí nebezpečí nehrozí, což ovšem dobré dorozumění v zápětí míti musilo.

Pustili ho tedy před pána, jemuž vidělo se ihned příchozímu laskavé slyšení dáti.

A neminulo více času, než by stačilo deset otčenášů zbožně se pomodliti — a již slušně stál žadatel před panem Divišem, jenž právě dobře posilněn, mírně i přátelsky před sebe pohlížel.

Vilém — tak se jmenoval — pokorně se uklonil a takto k pánu promluvil:

„Pan Krištof Prachatický, tvůj soused milovaný a můj pán, s paní, mateří i dcerou, tobě, pane Diviši vzácný, pěkné pozdravení posýlají. Jakož tebe i vzácnou tvoji paní choť v plné přátelské lásce a úctě mají, tož vzkazují, abys zítra ráčil u nich na veselou hodinku býti. Pan Krištof dal vtipně chytnouti tři nehorázné medvědy, kteréž nebezpečné potvory dá na své ohradě k všeobecnému veselí statnými psy a chlapy štváti. K té kratochvíli také tebe, vzácný pane, zve i doufá, že dobrou vůli neodepřeš. Však víš, že i u nás rovněž jako u tebe, nevalně bývá pláče. Toto přátelské pozvání svého pána poctivě činím a tvého určení pokorně očekávám!“

Tak panic promluvil, po té se uklonil a o krok na čekání nazpět ustoupil.

„A což paní má?“

„Samo sebou se rozumí, že pán bez ženy nemůž být.“

„A kdy je štvaní šedivých potvor čas?“

„Po druhém poledni!“

„Tož nelze otáleti, ale hned se k cestě chystati.“

Vilém na srozuměnou se uklonil.

Po krátké této rozmluvě pan Diviš vstal, rukou mávnul a nic proti přání pana souseda nenamítal.

„Tak pojedeme — rád se na medvědy dívám… žena též!“

I skončena rozprávka a ihned konány přípravy k rychlému odjezdu.

Nedlouho před soumrakem, v tu dobu, kdy „pro jistotu“ světla již počala kmitati, vyjel z podhradí široký povoz. Na zámku brzy na to utichnul ruch, nastalo dosti vzácné ticho, neboť panstvo neráčilo již býti doma.

Mezitím se široký povoz víc a více od Hrádku vzdaloval. Toť jisto, že v něm nikdo jiný měkké sezení neměl, než pan Diviš, jeho Markétka a páně Krištofův posel. Cestu měli dosti dalekou: horem i dolem, mostem i výmolem, polem i lesem. V prvních chvílích mezi sebou hovořili, to ono vyprávěli, když však husté stíny noční vše okolí v neprůsvitné roucho zahalily, tu věru nebyl pan Diviš proti poctivému, Bohu milému podřímnutí. Mile a rád sklopil hlavu, zavřel oči, a tak v nejlepší míře — usnul. Také spanilé paní Markétce nevidělo se jinak učiniti. Po příkladu pana chotě sklopila hlavinku, sevřela oči a — také usnula. Co počíti si měl panic Vilém? Patřiti na dřímání jiných — toť protivno. Protož i on nedával nechuť proti dřímotě na jevo; sklopil hlavu, sevřel oči, a — také usnul. A věřte, potomkové, spaliť všichni tři spánkem svatých, neboť dobrých těch křesťanů netížil nižádný hřích, ba ani žádná nedobrá vůle jich nerušila.

Setmělo se nadobro, povoz jel mírně cestou dál a dále; chvílemi zablesknul svit měsíce, též prasknutí biče se ozývalo — ale to vše nerušilo ani měrou nejmenší spánek spravedlivých.

Jelikož však slavné království české ani v této době nemohlo se honositi všady a na všech stranách rovnými cestami — a medle, není kraje bez nerovných cest — tož přirozeno bylo, že i ve voze nebylo tak ticho a bez ruchu jak v kapli u oltáře. Tu kámen, tam výmol neb příkop, což divného pak, když protivné se děje v povoze kolísání na pravo i na levo, nahoru i dolů. Ten pak toho kolísání přirozený následek bývá, že v dřímotu pohroužený křesťan, nedbaje ničeho, třesením všelijak se sklátí.

I tak stalo se též cestujícím z Vysokého Hrádku. Pan Diviš ležel dobře v koutě, nohou napříč roztaženou, paní Markétka zpříma seděla a cudně měla ruce na klíně složené, ale panic Vilém — tomu celé tělo přišlo do podivného neladu. Sklánějíc se stále před sebe úplně mu klesla hlava na klín spanilé Markéty, a tam kde ona bílé ruce měla složené — tam on své rty přitisknul. Leč to stalo se jen v dřímotě. Zlý člověk by si skoro myslil…

Tak minula temná noc a po noci počalo se rozednívati. Také v širokém povoze počalo svítati.

Tu náhle vzniklo citelné otřesení, kteréž zdravého rozumu člověk tím si vysvětlil, že v cestě jistě nějaký nemotorný kámen ležel. A bylo skutečně tomu tak. Avšak toto otřesení mělo ještě jiný pozoruhodný vznik v zápětí.

Pan Diviš se totiž první probudil.

Protřel si oči, vztáhnul ruce, také nohy si narovnal a poohlédnul se vůkol. Co však spatřil? Běda!

K děsnému svému překvapení pozoroval, že ten holobrádek přitisknul rty své na bílou ruku spanilé Markétky. Vše to bylo tak zřejmé jak to podezření, jež v okamžiku všechny žíly Divišovy projelo. „Tedy on jí ruce líbal, když jsem spal?“

Nezvyklý takového podívání, již chtěl se chopit práva svého, při čemž ostří meče nejvydatnější služby vykonávalo. Zaražen pohlížel před sebe, krev mu ve všech žilkách nepokojně vřela, již chtěl rukou rozhodný vzmach učiniti, avšak ještě v čas se zdržel. Přemohl se.

V témž okamžiku se též paní Markétka probudila, a jelikož prudce ručkou trhla, pozvednul i panic Vilém, v libém spánku pohroužený, překvapeně rozespalou hlavu. I on se probudil.

Panu Divišovi zajiskřila znova vášeň a nedůvěra v očích. Nebyl si sice ničeho zcela jist, ale pln byl podezřívání. „Což jestli mne tak klamali, bez spánku oči mhouřili — a úskočně se milkovali?“

Tak pan Diviš mínil, a ač nevelikého byl klidu v duši své, přece čiperně tajil mocné vzrušení. Dobrý vojín nechytá nepřítele hrubou střelbou, ale lstí. Protož nevypuknul v nevázaný hněv, k čemuž v sobě mnoho chuti cítil, ale umínil si, že nerozvážného holobrádka — až nejistota jistotou se stane — do hustých sítí zaplete.

A věru brzy dospěl pan Diviš svého cíle. Dřív než sám se nadál, utvrdil se v jistotě.

A to nebylo „jen tak“.

Dříve než se slunko znova za horami ukrylo, vítal vlídně i srdečně pan Krištof Prachatický své milené přátele z Vysokého Hrádku. Hodný kus cesty od domácího krbu jim jel v ústrety a hned při prvním spatření je dvorně ujišťoval, že v srdci není větší radosti, než vítati na vlastním majetku pana Diviška, tím více, když nepřichází sám, ale v milém spolku s přecudnou paní Markétkou. On též ujišťoval, že toto potěšení cítí netoliko on, ale i jeho paní choť a krom toho i celý jeho dům, o čem — tak prosil usilovně — nemá býti nižádné pochybnosti, ale víry pravé nekonečně.

Pak klaněli se vzájemně a ruce si tiskli vřele. „Však tak vezdy mezi námi bylo, pane příteli, v každý čas jsme se rádi viděli a věř, že i v mém srdci je plno potěšení v této chvíli.“

Toto pan Diviš promluvil dovedně taje své vnitřní vzrušení.

Krištof nezameškal pak též pěkným způsobem děkovati paní Markétce za laskavou návštěvu, z čehož ovšem nemohlo býti jiné největší potěšení, a přál jí, aby u nich „ničeho nepostrádala, nejlépe se měla a se vším všudy do plné míry spokojena byla“.

„Nemůžeť přece u vás, dobrý pane Krištofe, jinak než nejlépe býti,“ odtušila nejcudnějších mravů paní, čímž „první konec“ učiněn vzájemnému dvoření.

Co takto mezi sebou rozmlouvali, došli k bránám pevného hrádku — tam, kde se pan Krištof za mohutnými zdmi bezstarostnému životu tak rád oddával.

Paní Krištofová v zlatém čepečku a „tuze bohaté sukni“, tak, jak se jen o velkých dnech nosila, stála na prahu hlavního vchodu a rovněž přátelsky přála příchozím všeho dobrobytu.

Ale nedlouho se tímto vítáním zdržovali, neboť pan Krištof sám pilně měl na paměti, aby „málem dřív, než málem později“ onoho dobrobytu skutkem užívali. — A tak se bez meškání k stolování a hodování odebrali, při čemž i odjinud četně vzácných hostí nechybělo. Tož se samo sebou rozumí, že se všichni navzájem náležitě poznali, neboť nebývalo v zemi české řádem s neznámým člověkem při jednom stole seděti. A seděl tam též panic Vilém.

Když pak po delším hodování se ráčila paní Markétka v ten smysl vysloviti, že by již ráda na ty slíbené medvědy se dívala a touto zábavou se veselila, tu činil pan hostitel veliký spěch, aby opět raději dříve než později přání vyslovenému vyhověl. I učinil tak tím ochotněji, poněvadž všickni přítomní, páni, pánkové i paní totéž přání sdíleli.

„Tož pusťte šeré medvědy!“ zvolal pan Krištof, a uchopiv dvorně za ruku paní Markétku první bral se s ní k pavlánu, s něhož nejlépe bylo shlížeti na ohrazené nádvoří, kdež k všeobecnému veselí se měli v okamžiku nedalekém „ti medvědi, psi a chlapi štváti“.

Tou samou chvílí plnil se pavlán víc a více, tak že dříve, než se první pazour medvědí zjevil zrakům zvědavých, již byl pavlán přeplněn… A byl tam též pan Diviš — a byl tam též panic Vilém — a byla tam též paní Markétka.

V tom zjevila se první, druhá i třetí potvora — štvanice počala! Psi z blízka a chlapi z daleka dlouhými tyčemi šeré medvědy dráždili. Nastalo mručení, vytí, štěkání, volání, dráždění, řehtání i chechtání. Což to potěchy či kratochvíle s výšky výhodného pavlánu, na durdění se těchto potvor dívati! Slynula ta zábava za starých dob a nebylo prý veselé chvíle bez medvědích štvanic.

Leč tato štvanice není hodna v naší paměti více slov. Ba sám pan Diviš stejného by byl mínění, neboť i on, snad podivným zázrakem, nevěnoval té znamenité kratochvíli valně pozornosti. Jeho „bdělé“ oko nepokojně těkalo s dvou tváří, kteréž dnes nad slušný obyčej prudce jeho čelo rozpalovaly. Jakoby horečkou stížen, pohlížel kolem sebe, a kdykoliv se zrak jeho setkal s tváří onoho holobrádka, panice Viléma, neb i s okem vlastní paní choti, vždy mu bylo, jakoby měl „pochvu vyprázdniti“.

Co viděl? Co pozoroval? Snad nic, snad vše, snad klam, snad pravdu. Zdálo se mu, jakoby ani pan Vilém, ani paní Markétka si valně nelibovali v pěkném podívání „na důli“, ale že v nepočestném, v české zemi neobvyklém způsobu, navzájem po sobě shlíželi. Ano, zdálo se panu Divišovi, jakoby „ten jeden“, Vilém, nespouštěl oko s tváře jeho paní choti; kromě toho se mu zdálo, jakoby ona nijakého protivenství k tomu na jevo nedávala, kteréžto podezřívání lehounký, skoro tajený, přece však sladký úsměv se rtů paní Markétky neustupující, mocně sesiloval.

Při tom činil pan Diviš tak značné ruchy, že jeho neklid bližším sousedům v tajnosti zůstati nemohl.

Tak minula dlouhá chvíle „bdělého pozorování“; mezitím se štvanice znamenitě skončila, neboť šedivé potvory mnoho daly příčin k veliké zajímavosti.

Rozjařená společnost vracela se znova do komnat. Také pan Diviš opustil své křeslo, ale při tom hodil nedůvěřivě zrakem po choti i onom holobradém panici, a křečovitě svíraje rukověť svého meče sám k sobě zašeptal: „Tak nemůž zůstati!“

A slovo panské záhy proměněno v skutek! Ještě před půlnocí zvěděl, kde, v kterém koutě, za kterým oknem panic Vilém spává…

Daleké vůkolí ovládla noční tišina. Dozněl vír hlučného veselení a hodování, dozněly hlasy hovorné i žádný chechtot se více neozýval! Vše spalo, vše dřímalo v sladkém opojení míruplného spánku, jenž jakoby mohutným křídlem uspal čarovným dějem prudké bušení životní čilosti.

Leč nespalo vše. Ač nikde žádná světluška nekmitala, kromě těch, kteréž oproti zlým úmyslům nepočestných lidí při fortně vystaveny byly, přece kdosi i v tuto pozdní hodinu bděl.

Pan Diviš z Vysokého Hrádku neklidné měl v tuto noc spaní. Co tak dlouhý čas před lidmi v sobě mocně tajil, to nedalo mu míru, a čekal již jen vhodného okamžiku, aby svému tušení po dobrém neb zlém zadost učinil. Předstíraje hned po hodování nevolnost v údech, odebral se s paní chotí bez meškání k lůžku, kdež vše již dokonale připraveno, jak sám si byl přál. Pan Krištof jim k dobrému spaní dvě komnaty dal, ne proto, aby sobě nepřekáželi, ale aby všemožné volnosti neželeli. Pan Diviš, tajný maje úmysl, obratně se vymlouval; Markétku vlastní rukou vedl do druhé komnaty, kdež okno na nádvoří hledělo a sám jako nepán první komůrkou za vděk vzal.

„Tak spáti budeme!“ vece pan Diviš a ještě jednou dle obvyklého řádu políbiv vřele Markétku, odebral se mlčky k lůžku. Paní Markétka ničeho proti tomu nenamítala, ač dobře nerozuměla, proč právě u pana Krištofa nechtěl s ní choť pospolu býti. V tom však ležel páně Diviškův opatrně měřený vtip.

Jakmile zpozoroval, že se víčka oční jeho paní choti uzavřela — což mu jemný chrapot „na vědomí dal“, ihned se s lůžka zvednul, znova ustrojil, při bledém svitu noční světlušky dva proužky papíru písařskou čiperností popsal, tyto pak svinul a ke krátkým tyčkám připevnil. Tak když učinil, jako pravý škůdce ven do černé noci se odebral. Opatrný jeho krok, vedoucí ho na pusté nádvoří, nikoho nerušil, ba i počestná stráž, v spravedlivou dřímotu pohroužená, k nižádnému probuzení se „povzbuditi“ nedala, což jemu hodně milé potěšení činilo.

Tedy bez vědění jiných dostal se ve vší lotrům obvyklé tajnosti neporušeně přes dlouhé nádvoří až pod okno, za nímž nad apoštolské slovo jistě panic Vilém spal. To věděl dobře, že se noha jeho žádnou lichou cestou nebrala.

Pan Diviš stanul, přetřel si rukou čelo, poohlednul se vůkol — po člověčině ani památky! Pak vzal ten jeden svinutý proužek papíru, mrštil jej obratně oknem do vnitř — a rychle jako blesk zmizel. Ve vzduchu zazněl šepot páně Diviškův: „Dobře učiněno — ještě druhý.“

A co takto sám k sobě promluvil, již opět stál pod oknem, za nímž spánkem nejspravedlivějších sílila se paní Markétka. Zde totéž učinil. Nemeškaje ani oka mžiknutí, mrštil rukou a hodil dobře měřeným ruchem druhý svinutý proužek papíru do vnitř.

„Dobře učiněno!“ zaznělo tajeplně ve vzduchu podruhé, a dříve než bys otčenáš se pomodlil, již opět bylo po celém nádvoří tak pusto, jako před nedlouhou chvílí.

Páně Diviškovo tajné konání mělo patrně dvoje probuzení v zapětí.

Panic Vilém udeřen hozeným předmětem právě do tváře, mžikem byl na nohou, ale nevěděl dobře o významné svého probuzení příčině. Ničeho nepočestného netuše, učinil světlo, zvednul svitek, rozvinul jej, několikráte při tom povážlivě kývnul hlavou a toto polohlasitě slabikoval:

„Před úsvitem mne najdeš pod velkou baštou. Jen jedno ti slovo sdělím… Ó přijď, přijď… Tam volněji nám bude než ve voze vedle…

Markétka.“

Panic Vilém otevřel ústa, vrtil pomýšlivě hlavou a — mlčel. Luštil hádanku, ale nerozluštil ji, chtěl se usmáti, ale nemohl. Po chvíli rozmyslu prudkým krokem kříž křížem překročil komnatku. Rozličné myšlénky projížděly jeho mozkem, nejedna hanebně se jeho znamenité slušnosti domáhala, „to ono z toho onoho“ vybíral, ale posléze přece nad sebou zvítězil a čacky, ba rytířsky zvolal: „Žel mi tebe, pane Diviši, nehodnou máš ženu — což raději tobě tajiti nebudu!“ Tak se umyslil a seděl do úsvitu…

Podobně dělo se s Markétkou. I ona se přirozeným způsobem probudila, pocítivši náhlé břímě oknem hozeného svitku. Té ona vstala, světlo učinila, svitek rozvinula a toto četla:

„Před úsvitem mne najdeš pod velkou baštou. Jen jedno slovo ti sdělím… Ó přijď, přijď… Tam volněji nám bude než ve voze vedle…

Vilém.“

Nad jiné cudná Markétka jak mráček v ranní zoře se zarděla. Mimo vůli pustila svitek z ruky, sklopila hlavu na ňadra a dlouhou chvíli bez pohnutí přemýšlela. I onaž neuměla si hádanku rozluštiti, chtěla se zasmáti, a věru srdečně se usmála. „Hle, hle,“ děla s patrným zalíbením, při tom však tak nevinně jako dechem andělským, „musím přece sličnou, ladnou paní býti. Ubohý panic zmírá v nepočestných tužbách, hadím krokem se ke mně kradl i v tuto noční hodinu… Hle, hle, pak mějte panu Divišovi za zlé, když úzkostlivě střeží své ženy každý krok, každý pohyb.“

Dlouho přemítala něhou téměř dívčí paní Markétka o Divišovi a Vilémovi. Teprv po uplynutí valné chvíle pozvedla znova hlavinku a rty její milostně šepotaly tato cituplná slova:

„Spi mírně, pane Diviši, nedej se plašiti žádným nepokojným snem. Markétka ti z rána poví, že není nad ni ctihodnější ženy… I ty, Viléme, panici čacký, nedej si milkováním proti řádu spánek rušiti… to nemůž býti…“

Tak upřímně paní Markétka sama s sebou rozmlouvala a vše budoucí v nejčistší oddanosti Pánubohu a lidem dobré vůle k rozsouzení ponechala.

Leč dlouho ještě bylo do úsvitu.

Mezitím zápasil pan Diviš, ač nepohnutě na svém loži ležel, s děsnými vidinami. Zavíral oči, skrýval celou hlavu pod těžkou duchnu, ano i rukou se zatíral, leč s očí mu obrazy nejděsnější nemizely. Nepojal ho hrůzou obraz zběsilosti válečné, ba ani žádné podobné škůdcovství ho neděsilo — něco zcela jiného! Viděl před sebou onu velikou, šerou baštu, kolkolem se rozednívalo, v pusté tišině úpěly hlavy zlověstné. Zdálo se mu, jakoby k této baště již již se blížily dvě postavy, on i ona, ó hrůza! jakoby se přátelsky vítaly, ruce si tiskly i líbaly, cosi šeptaly, svěřovaly, radily…

Věřte, potomkové, že panu Divišovi strašno bylo pohlížeti na nectné, vší šlechetnosti prosté, ale za to protivnosti plné a Bohu nemilé milkování jeho ženy s tím holobrádkem — byt to byla pouhá vidina! Již toto zdání naplňovalo pana Diviše převelikým, až nestatečným strachem. Po čele řinul mu pot úžasu, chvěl se na celém těle, svíral křečovitě ruce — tak, jakoby již vše smutným skutkem bylo.

V takém utrpení a nejistém čekání zaskvěla se posléz na nebesích hvězda úsvitu. Toť onen okamžik velkých věcí luštění. Jedním rázem vstal a na nádvoří vyběhl. Chtěl všeho svědkem býti a kdyby toho potřeba kázala, ostří meče by nešetřil.

Tak v Čechách bývalo, že stateční pánové ve chvílích nejrozhodnějších strachům se neoddávali, ale hodni slavné paměti, vzdorně své čelo k příšerám nebezpečí — a byť to i sám drak byl — obraceli. — Protož také statně se bral pan Diviš k oné veliké baště, kdež neočekával nižádného příjemného shledání.

V tom však, hle, jaká náhoda! Neučinil celých sto kroků, když právě vstříc mu přicházel — Vilém.

Pan Diviš patrně překvapen, zůstal okamžitě státi, pozvednul hlavu, v očích mu zajiskřilo a nepromluviv ani slova, němě jako duch očekával, co se dále díti bude.

Nedlouhé bylo čekání.

Skoro dříve, než se pan Diviš vzpamatovati mohl, sám k němu Vilém přiskočil, dvorně sejmul biret, jakoby říci chtěl: „Viz, pane, jsem přece chytrý hoch,“ pozvednul hlavu — a taktéž zůstal státi. Stáli tak hodně okamžiků, ničeho nemluvili, ale tím více smýšleli.

„Aj, tak z rána časně činí páně Krištofův panic procházky? Kalíšky květin se ještě nerozevřely!“ vece pan Diviš ostře i pronikavě.

„Páně Krištofův panic nechodí za květinami, avšak hledá z Vysokého Hrádku hostě vzácného, aby ho o chvíli slyšení v neobvyklý čas poprosil. Tak činí pokorně a vděčně vítá tuto příležitost.“

To promluvil Vilém, pohlížeje upřeným zrakem na přemilostivého hostě, jenž sám dobře nevěděl, jak ceniti obratná slova soka holobrádka.

„Tož rci, co na jazyku máš, dobrému i zlému rozumím.“

„Jsem vysoce počestných rodičů syn, mravně chovaný a v poctivosti od mládí vedený, čehož tobě, pane vzácný, dám ihned vážné svědectví.“

Pan Divišek podezřele pohlížel na panice, jeho tvář hořela zvědavostí. „Nuže rci, co máš!“

„Nic pěkného.“

„Možno-li?“

„Bohužel!“

„Nečiň dlouhých tajemství.“

„Snad raději bych mlčet měl, aby dosti zlé ještě horší nebylo…“

„Dosti již otálení…“

Po této krátké rozmluvě vlídně přistoupil panic k panu Divišovi, uchopil ho za ruku, zavedl za roh, pak mu pohlednul svým velkým okem do tváře, ještě jednou pokynul hlavou a jedva slyšitelným hlasem zašeptal: „Mám?“

„Již nedráždi!“

„Nuže!“ zvolal odhodlaně mocným hlasem a vyňav z pasu onen osudný svitek ode vzdal jej pevnou rukou panu Divišovi. „Jako že jsem počestných rodičů syn nechci s paní tvou nižádného spolku míti! Čti, leč nezbledni, potrestej, leč nezlořeč, vypeskuj, leč neproklínej!…“

A panic opět na krok ustoupil. Očekával zajisté, že pán Vysokého Hrádku svitek v křečovitém rozčilení rozvine, přečte, pak že zaúpí, pěsti sevře, se zachvěje a těm podobné nemilosti provede.

Avšak v knize osudu bylo jinak psáno.

Pan Diviš jako člověk všeho vědomí svitek nerozvinul, písmo nepřečetl, ba on ani nezaúpěl a pěsti nesevřel, ale zachvěl se potěšením. Oko jeho zalila bohatá slza radosti, čelo mžikem se vyjasnilo… Také on odstoupil na krok, pak znova učinil krok ku předu, jeho tvář již hořela, rty se chvěly, ale jazyk nemluvil a — pan Diviš vřele panice stisknul a políbil…

Panic Vilém tomuto činění nerozuměl, což patrně panu Divišovi nad míru lhostejno pro tento okamžik bylo, neboť ničeho dále nedbaje, rychle se jinam ubíral.

Všem pravověřícím křesťanům zdálo by se zajisté na bíle dni býti, že ho kroky vedly k oné baště, kdež spatřiti chtěl svou, nad všechny jiné více milovanou Markétku. On v neklamné pravdě tak učinil, ale brzy s nepořízenou, za to ovšem s tím větším potěšením se odtamtud zpět vracel a nebyl nikterak proti tomu, klidně na loži svém plné jasnosti denní očekávati. Byloť mu již lehčeji, hlavu neskrýval pod duchnu, přece však stále rozjímal, co asi „ona“ se svitkem za dobré učiniti uzná, z kteréžto vážné příčiny ani nyní spánku oddati se nemohl.

Opět uplynulo hodně chvil. Již byl plný den. Tu náhle byl pan Diviš ze svého dumání vyrušen. Z komnaty vedlejší krokem ledva slyšitelným vešla vlídně paní Markétka a stanula nepozorovaně při samém choti svém.

„Drahý choti můj!“ líbezným hlasem, plným lásky a něhy českých žen, promluvila paní Markétka.

„Markétko, ó Markétko!“ vzrušen, jakoby ze sna vzdechnul mimoděk pan Diviš, vzpřímiv vysoko svou hlavu. A dívali se dlouho, dlouho na sebe,

„Nuže!“ vece pan Diviš.

„Jen slovíčko, pane můj… buď však milosrdným sudím a ne zlým pronásledovatelem.“

„Nečiním jiným trýzně, leč by toho hanebnost sama ždála.“

A ještě blížeji přitulila se Markétka k svému choti, ještě líbezněji mu do očí pohledla, a ještě něžnějším hlasem k němu promluvila:

„Viz, drahý choti můj, od ňader matky jedva uniklý hoch upadl ne v kruté, ale chlapecké blouznění… Ten chlapec chtěl… leč raději sám si přečti jeho žertu plné znění, jež mně od tří hodin jako šaškovy rolničky v uších zní.“

Markétka vtisknuvši panu Divišovi svitek ještě tklivěji dodala:

„O to tě však Markétka plnou duší prosí, abys neráčil se hněvati způsobem nižádným, neboť bych trpce želeti musila, kdyby hoch tak mladý těžce pykati měl nerozvážnou mysl chlapeckou. Ty víš, můj drahý pane choti, že mládí o závod se po bláznovství honí, a krom toho vinen není, že Markétka tak — svůdná je!“

To vyřkla a veseleji a potutelněji než sám králův pověstný Paleček se usmála.

Pan Diviš dobře té řeči rozuměl, do hádky se nepouštěl, ale mocným silným hlasem zvolal:

„Pravda, paní choti, ten hoch není vinen, že Markétka svou svůdností nad všecky ženy všeho světa vyniká, ale také pravda, že ten hoch není vinen, že ta samá Markétka i cudností nad všechny ženy vyniká!“

A pak? — Pak přitisknul pan Diviš na rty té nejsvůdnější, ale zároveň „nejcudnější ženy polibek slavně dosvědčenou hodností“.

— — — — — — — — — — —

Třetího dne později odbývalo se na Vysokém Hrádku veliké těšení.

Nad jiné počestný pan Diviš, pamětliv jsa chvil právě minulých, neobmeškal šťastné své přesvědčení náležitě oslaviti. I bylo z toho panského úmyslu na „držení“ jeho veselosti více než dosti. Ráčilť pan Diviš svolati z celého vůkolí zpěváky, trubače i loutníky, tanečníky i tanečnice, umělce druhu všelikého i mizery, kejklíře i veršovníky, kterýmžto dáno jest důrazně na vědomí, že vespolek za dobrý plat nejlepší veselí dělati mají.

Hostí bylo tak četně, že na třech stech koních přijeli, což prý mnoho čilosti v zámku i v podhradí učinilo.

Pan Diviš byl laskav ke všem, jak na dobrého českého pána příslušelo, všem nejlepší přál, ale nikomu tak pilně číši nenaplňoval, jako čackému panici Krištofa Prachatického.

A ani spanilomyslná, nad jarní kvítí půvabná paní Markétka neráčila se proto horšiti! —

Tak bývalo — když se příliš milovalo!…