Máj (almanach 1860)/Hajduk Veljko
| Máj (almanach 1860) | ||
| Za májového večera | Hajduk Veljko | František Palacký |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hajduk Veljko |
| Autor: | Napoleon Špun Strižić (jako Napoleon Miroslavić Špun) |
| Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 60–96. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Sprostá, ukrutná a hrozná, ale předce zajímavá sběř byli krdžaliové.
Původně patřili do vojska Jussuffa, velkého vezíra za času války proti Josefu II. a Leopoldovi II.; avšak po smlouvě Šistovské neměla tato zdivočelá čeleď chuti, jatagán a ručnici vyměnit za radlici a motyku. Válka je prý duchaplná a živá, kdežto mír je blbý a mrtvý — to i krdžalii pohnulo, že si vybrali svého zvláštního vůdce v tom úmyslu, aby si, když již války není, sami válku udělali.
Potloukali se tedy nejdřív po Urumenlii (Rumelii), oddavše se docela šlechetnému řemeslu ozbrojených dobrodruhů, anebo jiným výrazem — loupežníků. Rozumí se samo sebou, že jich sultán neměl ve zvláštní přízni a milosti; ba poslal proti nim vojsko, aby je úplně zničil. Ale krdžaliové byli dobře organizováni a bylo jich více tisíc pod velitelstvím strašného Pasmandžiji, tak že se nebáli nikoho, ani sultána. I v skutku se musil sultán dočkat snížení, že byl od těchto loupežníků poražen v bitvě na širém poli roku 1796.
Tím vítězstvím získali si všeobecnou vážnosť a úctu v celé říši turecké; bylať to ovšem úcta vynucená — avšak to krdžaliům málo vadilo. Kamkoliv přišli, kořila se města jejich vážnosti a platila daň; a i ráda platila — vždyť je měšťan turecký moudrý a ví, že je lépe platit daň nežli nechat si dům nad hlavou spálit. — Krdžaliové neznali ani národnosti, ani víry; byli úplnými kosmopolity a proto přijímali do svých sborů Turka jako křesťana, jen když jináč kandidáta svého uznali za hodna, aby vstoupil do jejich vzácné společnosti. Ostatně si nikdo nemysli, že to bylo tak lehké; neb krdžaliové nebyli tím, čím bývají obyčejní, bídní a roztrhaní loupežníci. Každý krdžalia nosil šaty jen z hedbáví a aksamitu, zbraň jeho musila být stříbrem a zlatem okována, a leskla se vždy jako ohnivé oko hřebce, na kterém jezdil.
Ba ještě více. Mnohý z nich měl také s sebou vděkuplné otrokyně, které pánu svému dlouhou chvíli umělým tancem a líbeznou hrou zkrátit uměly. Když pak byl čas boje, a krdžalia byl náhodou přinucen, pěšky bojovat, musila otrokyně zase ošetřovat koně pánova. Věru, krdžalia byl elegantním pánem. Jako pravý turecký rytíř neznal větší blaženosti a sladšího vyražení než — práti se a vraždit.
Krdžaliové byli vždycky velmi udatní, a bili se, ne-li zrovna za sebe, aspoň za toho, kdo jich právě potřeboval, anebo kdo jim lépe platil. Když ku př. pašové anebo jiní mocní pánové osmanliští mezi sebou válčili, jak to v Turecku velmi často bývalo, tenkrát vždy krdžaliové hráli v boji vážnou úlohu. Dokud paša platil, bili se pro něj; však když mu již nestávalo zlata, opustili ho ihned a bojovali proti němu s tou samou horlivostí, s jakou před krátkým časem bojovali pro něho, — jen když druhý paša dost „měšců“[1] a dost štědrou ruku měl.
Ku konci předešlého století zkusila nebohá tehdejší srbska rája Crné Rieky[2] hrozným způsobem ukrutnosť krdžaliů.
Není u ráji stříbra a zlata; šťastnou se jmenuje, když jen v skromném míru užívati může svého těžkého, potem vytěženého chleba. Všechno bohatství je u ní chyže a stádo, tento „rajski hranitelj“ — jak se jistá píseň dojemně vyjadřuje.
Čím tedy nešťastný lid upokojí lakomosť loupežnickou? Však krdžali se na to neptá — ziskuchtivá je duše jeho a tvrdé srdce nezná slitování. Bezcitně házejí loupežníci záhubný oheň do slaměných střech vesnic a zděšená rája hledá stáda svá, by s nimi v horách útočiště našla — ale marně; krdžaliové již je i o poslední bohatství oloupili, zoufajícímu lidu nezůstalo nic, než holý — život!
Ten samý ukrutný osud měla také malá ves Lepovci nazvaná. V Lepovcích narodil se roku 1780 Veljko Petrović, který při vpádu krdžaliů asi patnáctiletým hochem byl.
Bujarého mladíka bolel pohled na spáleniště chyžky, v kteréžto se narodil, a kvílení příbuzných prožíralo mu srdce, tak že se odhodlal opustit drahý kruh otce, matky a bratří svých. Snad už tenkrát pocítil v sobě šlechetné povolání své, by se stal hrdinským bojovníkem pro nezávislosť srbskou; snad už tenkrát žila v něm touha po zbrani a šatu hajduckém. Možná; avšak na každý způsob byli krdžaliové původem jeho prvního kroku, důležitého, a snad i rozhodného pro celé živobytí šlechetného hrdiny našeho.
Se svým rodištěm opustil Veljko i svou tenkrát ještě větším dílem podjařmenou a nešťastnou srbskou vlasť. Nemaje před sebou žádné výhlídky na jakousi lepší budoucnosť, přišel do Bulharska a poštěstilo se mu ve Vidině, že si našel u jistého Turka místo, kde mohl aspoň žit. Nechci říci, že měl právě skvělé postavení; nebť se stal — služebníkem Turkových pastýřů! Snad by ho byl jeho turecký pán časem i za skutečného pastýře povýšil; neb Veljko — dle pozdějšího života — nebyl as právě neschopným mladíkem; avšak on nečekal na avancement. Za krátký čas vrátil se nazpět do vlasti, kdežto se oddal podivnému, s jeho povahou docela neshodujícimu-se zaměstnání. U vojvody v Požarevci totiž převzal místo — kuchaře. Není známo, kde a jak se vzdělal v ctihodném umění kuchařském, ale tolik je jisto, že delší čas vařil vojvodovi, až mu následující udalosť zavdala příčinu, že se obrátil jinam.
Bylo to o velikonocích.
Mladá čeleď požarevacká a mezi ní také Veljko, slavila svátky, vesele se vyrážejíc zpěvem a tancem. Kolo se točilo, písně se rozléhaly; i Veljko tančil kolo a zpíval; byl už večer, a on — na povinnosť svou zapomněl. Těžce by mu ovšem bývalo opustit proud kola a svou spanilou tanečnici, vždyť on byl bez toho, mimochodem budiž řečeno — štíhlý a krásný mladík, pln bujného života. Avšak dokud Veljko tančil, neměl vojvoda večeře. Pozdě už přišel kuchař domů. Prosaická situace, ve které se vojvoda nacházel, nemaje na tak veliký svátek co večeřet, učinila ho brutálním, tak že chtěl Veljka, nevěrného kuchaře svého bíti. Však ale Veljko měl málo chuti trestu se podrobit — raději se odřekl na vždy postavení svého u vojvody. —
Nyní začal pro něj pravý život, jaký si srdce bujného a neohroženého jinocha jen přáti mohlo. Opustiv službu u vojvody nastoupil i hned s rekovskou odhodlaností těžkou a krvavou dráhu, na které si později pomocí své krásné povahy zasloužil lásku všech řádných Srbů a vděčnosť vysvobozené vlasti své.
Veljko se stal — hajdukem.
Snad milá čtenářka posud neměla příležitosť, seznámit se s pravým významem tohoto v našich národních písních tak často vyskytajícího se slova „hajduk“; používám tedy zde příležitosti, abych o něm něco bližšího podal.[3] — Celý národ srbský ctí hajduka co šlechetného reka, který se odřekl společnosti milých a drahých svých, nemoha snášet násilí a urážek, kterými ho Turci trýzní. Hajduk se skrývá do hor, kdežto příležitosť každou upotřebí, by sebe a vlasť svou mstil na krutých utlačitelích.
Na začátku turecké vlády stávali se nejvyšší pánové a šlechtici srbští hajduky. Jest to ovšem přirozená věc. Když se nechtěli poturčit, vzali jim Turci bez dalšího vyjednávání důstojenství a jmění. Mohl nyní buď otrokem být aneb utéci přes hranici Srbska. Kdož ale byl dost šlechetným a udatným, ten obětoval ještě poslední poklad, který mu lakotnosť turecká ponechala — život svůj totiž — prospěchu vlasti neštěstím sklíčené, a stal se hajdukem. — V novějším čase stávalo se ovšem, že se mnohý Srb do čety hajduků dal, nemaje při tom žádný politický úmysl na zřeteli. Stal se hajdukem, poněvadž chtěl jakoukoli zcela privátní pomstu vyvést, anebo proto, poněvadž si přál docela nevázaně a beze všech zákonů žít a nosit malebný šat hajducký a lesklou zbraň. Takováto čeleď oloupila ovšem často i Srba; avšak lid předce vždy hajduky miloval ohledem na Turky; miloval je i tenkrát, když sám měl od nich trpěti strach. — Hajduk je vždy pyšný a udatný a každý se cítí nanejvýš uražen, když kdokoliv o jeho cti pochybuje. Zanechá-li on ve vsi ženu a děti, neublíží jim nikdo, a chce-li se sám života hajduckého odříci, potřebuje se jen hlásit, načež mu paša vydá písemně úplnou amnestii, nazvanou: „buruntija“. Chytí-li však Turci hajduka, odpraví ho hned ukrutným, bohužel často užívaným způsobem: natyčí ho totiž živého na kůl, nechajíce ho tam hroznými mukami zahynout. — Hajdukové zdržují se jen v létě v horách; zimu tráví skryti u svých přátel, z kterých se vždy v hojném počtu těší. Přítel, u kterého se hajduk skrývá, jmenuje se „jatakem“. Než se ale ke svým jatakům rozjedou, zaručí se každý z druhů slovem svým, že se za určený čas na ustanoveném místě zase sejdou. Nevyplnění slibu trestají hajdukové co zrádu. — Každá společnosť hajduků má svého vůdce „harambašu“, a třeba celá četa jen ze dvou mužů záležela, — jest jeden z nich harambašou. —
V ten čas, když Veljko uzavřel, že vstoupí mezi hajduky, rozšířená byla na daleko mezi Srby a Turky pověst harambašy jménem Stanoje Glavaš. Přilákán jeho pověstí dal se také Veljko začátkem léta 1803 do čety vedené Stanojem Glavašem, u kteréž první rok svého hajdukování zůstal.
Zdá se, že se mladý hajduk zalíbil vůdci svému Glavašovi; neb když se před zimou hajduci rozloučili, ubírajíce se každý ke svému jatakovi, postaral se Glavaš o Veljka zvlášť. Našel mu sám místo ve vsi Duboni, v nahii (okresu) smederevské u jednoho ze svých přátel. V té samé vesničce žila také jistá příbuzná, anebo „posestrima“[4] harambašy Glavaše. Veljko chodil do jejího domu, chodil se snad dívat, jak čiperná děvčata žertují a předou — avšak sotva tušil, že spřádají síť, do které co nevidět jedna z nich chytila srdce mladého a krásného hajduka. Ano, Veljko se zamiloval, a hned si také milenku svou, Marica zvanou, vzal za ženu. Byl tenkrát dva a dvacet let stár. Žádný v Duboni, krom samého jataka nevěděl, že je Veljko hajduk; jatak ho prohlásil za svého pastýře, a za takového platil také u milenky své. —
Roku 1804 pozdvihli se Srbové se všech stran proti Turkům; vypověděli jim krutý boj na život a na smrť. Jednalo se o spásu srbského národa: buď měl shodit snížující jařmo a z prachu a ze tmy se povzdvihnout k dávné slávě a neodvislosti, aneb měl být ještě hloub do prachu a do tmy zahrabán.
Veljko jásal, když uslyšel první zprávu o všeobecném národním boji. Teď teprv byl opravdivě hrdým, že je hajdukem. Domnělý pastýř vzal na sebe svoje dosavád pečlivě skrývané šaty hajducké, opásal se milovanou zbraní a vstoupil takto před ženu svou.[5] Můžeme směle předpokládat, že mu malebné a ozdobné šaty lépe slušely nežli skromný oděv pastýřský; avšak předce žena, když ho spatřila, začala se zoufale rukama v prsa svá bíti, což je u našeho lidu výrazem největší bolesti. „Kuků mene! medjer sam se za hajduka dala!“ naříkala si; snad nebohá pocítila jakousi předtuchu — však se ještě později vrátíme k domácím poměrům Veljkovým. Prozatím jen ještě dodáme, že se hajdukovi podařilo ženu se svým stavem smířit. Požádal ji, aby žádnému nic o tomto výstupu neřekla, a pak odešel hledat druhy své, Glavašovy hajduky.
Pro čas války byla již v Srbsku organisována vláda národní. Každý okres („nahija“ aneb „naija“) měla svého představeného, který stál v čele ozbrojeného národa. Udatný Srb nebyl již nucen bojovati co skrývající-se uprchlík v malých četách hajduků, a proto dal i Veljko harambašovi svému na vždy s bohem a vstoupil do národního srbského vojska pod vůdcovstvím Gjušy Vulićeviće, náčelníka nahie smederevské. U něho bojoval Veljko pro svobodu národa svého stále skrze dvě leta, a pak, když Gjuša Vulićević roku 1805 ve Smederevu padl, zůstal ještě pod Vuicou, bratrem Gjušy.
Neobyčejně bujná a nevázaná povaha Veljkova nedovolovala, aby zůstal dlouho pod bezohledným velitelstvím kteréhokoli vůdce. Ačkoliv byl ještě příliš mlád, cítil předce, že je osudem povolán, aby se stal něčím větším, nežli nesamostatným nástrojem jiného. Utvořil si tedy plán, dle kterého se měl k úplně samostatnému vůdcovství dostat, a umínil si, stát se buljubašou. Neohroženosť jeho v každém případě byla již známá a proto snadno našel mužů, kteří se co hajduci vůdcovství jeho svěřit slíbili. —
Jednoho dne, bylo to v zimě, přišel Veljko s několika muži do Smedereva, a prudká krev mladého hrdiny byla náhodou — kdož by mu ten malý exces neodpustil? — ještě o několik stupňů prudčí, aneb jinými slovy, Veljko měl rozkošnou — opičku. Tento stav rozmnožil starou a přesilnou nenávisť proti Turkům, a tím se stalo, že se v Smederevu naproti některým ze svých nepřátel, kteří se Srbům vzdali, zachoval dle zásad práva, ve válce panujícího. Srbové ho proto předvolali před soud, však on spozoroval dobře, že mu tam nevykvetají žádné skvělé naděje; uzavřel tedy, že dřívější plán svůj nyní uskuteční — že se odebéře do hor se svými hajduky a před soudem že se neospravedlní. — Ačkoliv byl buljubašou a co takový požíval úplné samostatnosti, za kterou dávno bažil, předce ho nynější život — jak lehce každý pochopi — omrzel. Ostatní bratří srbští pospolitě, jako oudy jediné, láskou spojené rodiny prolévali krev svou pro vlasť na širém poli — a Veljko, nejneohroženější ze všech srbských synů, Veljko musil se co uprchlík toulati, skrývaje se před očima bratří svých! Srdce jeho nemohlo to snést. Vzdal se s celou svou četou, která se mezi tím znamenitě rozmnožila, Černému Gjorgji.
Černý Gjorgje, šlechetný otec lidu srbského, přijal Veljka co zbloudilého syna laskavě a odpustil mu vinu, kterou se prohřešil. —
Roku 1807 byl Bělehrad již po tři léta v rukou Srbů; zbraň srbská byla pod otcovským vůdcovstvím Černého Gjorgja požehnána a její výsledky stále potěšitelnější. Již měl národ svůj sovjet (senát) v Bělehradě. — Neočekávaně vstoupil Veljko před shromážděný sovjet a přednesl mu podivnou žádosť, kterou nemálo překvapil a v podivení zůstavil zastupitele srbského národa. Mladý bojovník prosil: aby mu sovjet dovolil, by z paraćinské[6] nahie přešel na Krivi Vir a pak pobouřil Crnou Rieku (mali Timok) a kraj tento vzal Turkům, kterýchžto moci ještě tenkrát docela podroben byl. Nežádal od sovjetu žádné jiné pomoci, kromě: prápor a otevřené psaní, že každý muž z onoho kraje, má-li chuť, může volně k Veljkovi přistoupit, aby mu pomohl jeho záměr vyplnit.
Kdo se poněkud vmyslí do tehdejších poměrů, nebude se pranic divit, že větší díl sovjetníků, ku kterým Veljko mluvil, úplně ničeho nevěděl o tom, co „Crna Rieka“ a „Krivi Vir“ znamená. Z úst Veljkových ponejprv jmena ta uslyšeli — vždyť před nedávným časem ještě byli nebohou rajou, která jen nanejvýš mohla vědět, že je tam za srbskými horami — také raja. — Sovjetníci, kteří znali Crnu Rieku, jakož i ti, kteří ji neznali, považovali plán Veljkův za smělý a bez rozvahy zosnovaný. Poctiví starci byli sice zkušení ve všem, co se války proti Turkům týkalo, avšak zde se mýlili, majíce vše za nemožné, co sami nezkusili. Leč Veljko vždy vyvedl, co si umínil, a tak i zde. Přicházel každý den před sovjet, a opakoval každý den prosbu svou, až konečně sovjetník Mladen Milovanović, pobratim Černého Gjorgja, takto promluvil: „Nuže, když tak doléhá, pošleme tam, a dá-li bůh, by něčeho vydobyl, dobře, rozšíříme svou zemi; zhyne-li, my mu nejsme vinni, vždyť vidíte, že nechce býti mírným, nýbrž že odejde i bez dovolení.“ — Nyní dostal Veljko od sovjetu, čeho si žádal, a krom toho byl jmenován buljubašou (anebo buljugbašou), kterážto se hodnosť dle jiného měřítka asi setníkovi vyrovná.
Veljko za velmi krátký čas sebral asi 100 mužů, nejvíc uprchlíků z kraje kolem Crné Rieky, a s těmi i hned táhl přes hory s drzým, pravého srbského hajduka hodným úmyslem, aby nepatrným vojskem svým sultánovu říši o dosti velký kus země zmenšil. —
Jistý turecký beg ve vsi Podgorci byl první tak šťasten, že ho Veljko v této smělé válce porazil. Beg se zavřel do své kuly (fortu), která tak pevná byla, že jí Veljko, jsa beze všech válečných strojů a kanónů, ve dne nemohl ničím uškodit, ačkoliv posádka v kule záležela jen z nepatrného počtu vojáků. Pod večer však našel Veljko ve vsi několik sudů a kádí, které nechal slámou a senem naplněné pod kulu přivalit a pak zapálit. Brzy hořela i kula a beg se nyní vzdal. U bega našel Veljko 800 dukátů, a u dvou Turků, kteří byli s begem, plné dvě „zobnice“ (pytle na oves) stříbra. Krom kasy vzal Turkům i zbraň a šaty, za které jim však dali Srbové své, ovšem poněkud méně pěkné. Konečně vyprosil si ještě Veljko od bega hřebce, za kterého mu dal zase svého, a pak vyprovodil sám Turky, kterým ostatně ani vlasu nezkřivil, až do Turecka. Nyní rozdělil Veljko na stejné díly jeden pytel peněz mezi své vojáky, rovněž i zbraň sprostých Turků; však nejskvělejší ponechal sobě co vůdci, ostatní avšak též skvostnou zbraň daroval nejudatnějším mužům svým, řka: „Zde máš; ty jsi můj bimbaša,“ a druhému: „ty jsi můj buljubaša,“ a t. d.
Naskytla se Veljkovi příležitosť, že v skutku krásným skutkem dokázal, kterak při všem jednání duše jeho čistá jest všech nízkých a sobeckých záměrů a že jen láska k srbské vlasti a neodvislosti, nikoli ale osobní lakomosť, hajduka a bojovníka z něho udělala.
Peníze, které zbyly po rozdělení jednoho pytle, zapečetil Veljko a poslal po svém bimbašovi do Bělehradu spolu s psaním na sovjet, ve kterém psal, že posílá po svém bimbaši díl kořisti své do národní kasy. — Veljka se neptal žádný na světě po jeho jednání, mohl dělat cokoliv chtěl; sovjet již napřed tažení jeho neschvaloval a pro to se o něho ani nestaral. Tím více byl překvapen, když dostal psaní a peníze. Divili se sovjetníci tak rychlému a šťastnému výsledku Veljkovu, avšak stejně nápadné jim bylo, že Veljko o svém bimbaši píše, kdežto je předce on sám jen buljubaša, což je míň než bimbaša. Ptali se tedy posla: „Kdo jsi?“ — „Já jsem bimbaša gospodara Veljka,“ zněla odpověď. — „Však když jsi ty bimbaša, čím je Veljko?“ tázali se dále. — „On je gospodar“ — a sovjet mlčky svolil k těmto názvům a poděkoval se za dar. —
Zpráva o osudu bega v Podgorci udělala na ostatní begy tak silný dojem, že okamžitě všickni utekli ze Srbska do Vidina a Veljko byl nyní neobmezeným pánem Crné Rieky, domova svého. Nyní zase ukázal hrdinský hajduk šlechetnou mysl svou. Nechtěl dle zvyku tehdejšího všechen lid celého kraje do vojska vřadit, nýbrž přijal jen k rozmnožení síly své jistý počet dobrovolníků, a ostatnímu lidu pravil, aby jen šel za obyčejnou prací svou, on pak sám že je bude hájit naproti Turkům. Jedině žádal o potřebnou zásobu pro vojsko své. Byla už zima, a Veljko táhl do jisté vsi, aby tam zimoval.
Hanebný útěk tureckých pánů z Crné Rieky, jakož i jednání Veljkovo v této krajině muselo nepochybně Turky ve Vidině v nemalé míře rozhořčit. Avšak když se dozvěděli, jak mizernému počtu bojovníků vítězný Veljko vládne, vzrostla i hned jejich rozhořčenosť v čin.
Za krátký čas táhlo více set Turků z Vidina, aby se pomstili krutě za přetrpěnou hanbu. — Den před tím, než měli Turci vyvést útok proti Srbům, vstoupil Veljko, který se nikdy před nepřítelem nebál, mezi druhy a bojovníky své a sdělil jim plán svůj týkající se útoku tureckého následujícími rekovskými slovy: „Bratří! Nemožno nám zde na Turky čekati, nebť jest jich více nežli nás; nuže pojďme a udeřme my na ně; pak — zmateme-li a porazíme-li je nějak, dobře; nebudeme-li moci i ničeho učinit, pak — noc na hlavu a do hor.“[7] — Na to hned sebral vše vojsko a táhl proti táboru tureckému. Pomocí opatrnosti vůdce svého dostali se Srbové docela nepozorováni až mezi Turky. Nenadále zahřměly rány z ručnic Veljkových bojovníků, kteří, by se zmatek mezi nepřátely ještě větším stal — po turecku začali křičet: „Utíkejte! porazil nás hajduk Veljko!“ Ze spaní hrozným výjevem tím vytrhnutí Turci byli i hned úplně zmateni; krom toho zplašili se jim koně a divoce běželi přes tábor a přes Turky samé.
Mstitelé hanby utíkali nyní — co možná ještě hanebnějším způsobem nežli před časem agové; běželi pěšky, bosi, bez turbanu — v skutku až směšným způsobem. Tábor se vším, co v něm bylo, zanechali Veljkovi, snad co odměnu za udatnosť jeho.
Veljko si zjednal tímto vítězstvím všeobecného uznání rekovských cností svých. Mužové, kteří jeho velitelství podrobeni byli, ukazovali s pýchou na vůdce svého a „gospodara“; sovjet, který ještě před rokem v něm dobrodruha viděl, nenazýval ho už jinak než „udatný vojvoda“, a sám Crni Gjorgje — Veljko mohl v skutku hrdým na to být — sám Gjorgje poctil ho tímtéž jmenem jako sovjet. — A Turci kolem východního Srbska? Nuž, jak by oni Veljka pojmenovat mohli jináč, nežli: „hrozný nepřítel“. —
Každý kus země, ze kterého se Srbům poštěstilo Turky vyhnat, museli oni zvláštním vojskem hájit proti novým nápadům nepřátel. Veljkovi bylo svěřeno hájení Banjy; avšak sovjet se obával, že by neohrožený muž přílišnou smělostí svou mohl neprozřetelným způsobem o vojsko své přijít, a proto poslal Stefana Živanoviće do tábora Veljkova, aby ho radou zdržoval od každého nerozváženého podniknutí. Veljko si to nechal líbit — vždyť mu přidaný radda pranic nepřekážel. Po mnohých menších bitvách obklíčili Turci s velikou přesilou vojsko Veljkovo. Tento stav trval už více neděl, až konečně vojvodové Mladen a Vuica přitáhli ku pomoci svým krajanům.
Veljko ležel poraněn; avšak když se dozvěděl o příchodu Srbů, skočil hned na kůň a s nesmírnou smělostí projel přímo skrz řady Turků až k Srbům. Určil pomocníkům svým místo, kde se zaraziti a odkud na Turky udeřit mají; se stejnou smělostí, jak přišel, zase se vrátil ku svému vojsku. Dle nařízení Veljkova táhli vskutku Srbové k určenému místu, aby se zatarasili; tu jich ale nepatrná událosť přivedla do velké nesnáze. Jistému vojáku srbskému spustila ručnice a tím byli Srbové od Turků spozorováni. Poněvadž byli docela nepřipraveni na bitvu, couvli ihned nazpátek. Veljko uslyšel rány, a maje za to, že Srbové udeřili na Turky, vyrazil hned i sám v čele vojska svého na nepřítele; ten ho ale přesilou odbyl. Druhý den ráno uviděl Veljko, že na ustanoveném místě již není žádného Srba, nýbrž že táhli až na hory. Byl opuštěn a déle se udržet nemohl v Banji, neboť mu Turci odvrátili pramen vody — avšak Veljko strachu nepocítil. Sdělil svým věrným bojovníkům, že je hotov buď padnout co hrdina, anebo se probít skrze vojsko turecké. Živković ležel poraněn ve vedlejší sednici, když přišli vojáci do pokoje Veljkova, aby se zeptali, co mají dělat s nemocným raddou. „Co máte s ním dělat?“ opakoval Veljko, a sice tak hlasitě, aby Živković jeho slovům mohl úplně rozumět. „Může-li jít, ať jde jako jiní lidé; nemůže-li, pak mu odsekněte hlavu, a vemte ji s sebou, aby ji Turci neodnesli.“ Buď si Veljko řečí tou chtěl udělat žert (byl by to ovšem příliš rázný žert), anebo chtěl jen Živkoviće upamatovat, aby sebral svědomitě síly své. Tento vskutku hned vyskočil z lože, avšak při výpadu padl mezi prvními.
Toho samého roku (1809) bojoval Veljko po celý podzim a po celou zimu proti Turkům na Moravě. Porazil je vícekrát, a způsobil jim vůbec škody velké krom toho, že je udržoval v ustavičném strachu.
Na jaře r. 1810 sešla se jako obyčejně v Bělehradě skupština, sněm národa srbského, by se o záležitostech vlasti poradila, a také co nejvyšší soud rozepře a žaloby spořádala. Mezi obžalovanými stál před národem také hrdina známý po vši vlasti a slavený již v písních lidu srbského — stál tam vojvoda Veljko. Obžalovali ho jisti malí náčelníkové a buljubašové z kraje Moravského, že si naproti některým holkám násilí dovolil, a že si někteří z jeho vojáků přisvojili stáda Srbům patřící. Veljko byl následkem toho v skutku odsouzen do vězení, do „kuly“. — Šťastnou pro něho náhodou nezavřeli ho hned, nýbrž nechali ho na svobodě do druhého dne. — Výrok soudu urazil pyšnou mysl Veljkovu nanejvýš. Znalť on zásluhy své o vlasť, a proto ho nesmírně bolelo, že ho mohli beze všeho ohledu pro tak malé, dle jeho názoru zcela nepatrné provinění odsoudit.
Tu noc, než měl býti zavřen, sebral všecky bojovníky své kolem sebe a promluvil k nim takto: „Bratří! Já myslil, že mne volali do Bělehradu, aby se mne ptali, kolik ran sem obdržel v prošlém roce, kolik mně zahynulo bojovníků, kolik jich zmrzačených zůstalo, kolik pum mně prasklo nad hlavou, a kolik koní pode mnou padlo; zda mám, čím bych bojovníkům „àjluk“ (plat) vyplácel; — avšak oni se mne ptali, kolik holek se mně zalíbilo, a chtějí mne zejtra do kuly zavřít; nuže utečme odtud!“
Ani jeden ze všech bojovníků Veljkových neopustil v tomto okamžení milovaného vůdce svého; tu samou noc ještě uprchli všickni s ním z Bělehradu, a ráno byli již v Smederevu. — „Až sem!“ pravil nyní Veljko. „Až sem sem běžel, ale odtud půjdu po málu; kdo si přeje bíti se a umírati, ať jde za mnou!“ — i šli všickni. Táhli tedy přes Moravu a skrze nahii požarevackou přímo do města Poreče. Vojvoda Milenko přijal zde Veljka radostně, neboť doufal, že mu při jeho politických rozmíškách poslouží. I určil Veljkovi 500, a jeho buljubašám a bimbašám 200 a 100 grošů tureckých (piastrů) za měsíční příjem.
Za celý čas války srbské byli Srbové ode všech jiných národů opuštěni kromě od spolukrevníků Rusů. Crni Gjorgje, tehdejší diktátor, spojil se s cárem a roku 1810 přešlo u Kladova oddělení ruského vojska, 3000 mužů silné, do srbské Krajiny. Veljko se teď rozloučil s Milenkem a vstoupil do řad ruských spolu se svým vojskem. Celé léto bojoval vedle Rusů, udatně jako vždy, a dekorace, kterou za krátký čas dostal, svědčila, že udatnosť jeho i u Rusů neušla uznání. Na podzim vedl Veljko ruské vojsko na pole Varvarin zvané, které hned na to bylo svědkem slavného vítězství nad Turky. Slované dvou kmenů bojovali na této rovině jako o závod naproti společnému nepříteli, a den boje toho bude v srbském dějepisu z více než jedné příčiny nesmrtelným. Náš Veljko obdržel čestnou památku na slavnou tu událosť — dopad rány, která mu levou ruku poněkud zmrzačila. —
Z dějepisu srbského dosti jsou známy smutné pře jednotlivých závistivých vojvodů, kterým se patrně více jednalo o osobní interesse, než-li o blaho Srbska. Zdržím se nemilého vypravování — dost na tom: vojvodové Milenko a Petar Resavac byli úhlavní nepřátelé slavného Crného Gjorgja. Milenko přivedl Veljka do Bělehradu, aby mu tento pomohl, kdyby se snad mezi ním a Gjorgjem boj zrodil; avšak brzy se poštěstilo Gjorgjovi Veljka docela na svou stranu přilákat, tak že Milenko zůstal zcela opuštěn. Zdá se ovšem na první pohled, že tento krok snižujícím byl pro Veljka, a náš ctěný veterán Vuk Karadžić kárá ho v skutku z toho nehezkého a však i jediného podobného — činu.[8] Též francouský spisovatel Cyprien Robert udává přespřílišné lichocení Gjorgja za jediný motiv, který Veljka pohnul, že zanechal Milenka.[9] — Zastat se musím dobré pověsti udatného hajduka. Nevidím nikoliv dostatečnou příčinu, abych pessimistickým způsobem přechod Veljkův jen nízkými motivy odůvodniti měl; nevidím ji tím méně, poněvadž přechod ten považovat musíme za pokrok, když porovnáme sobecké záměry Milenka a Petra se šlechetnými, jen ku spáse Srbska vedoucími záměry Černého, neb ještě lépe, Velkého Gjorgja. Milenko a jeho spojenec chladnou myslí byli hotovi, Veljka k záhubné občanské válce použit; a věru nepotřebujeme příliš mnoho patriotického citu ve Veljkovi předpokládati, abysme pochopili, že ho Gjorgje jen živým vylíčením nešťastné války občanské od svých nepřátel odvrátiti mohl. Že ale Gjorgje sám prolévání krve svých krajanů, třeba byli i nepřátelé jeho osoby, za hřích pokládal — to dokazoval tím, že nakloniv si Veljka, i hned ho poslal pryč z Bělehradu do Banji. — Za krátký čas potom dostal Veljko formální dekret vojvodský.
Nebyl dlouho v Banji, a již zase byl Veljko obžalován a sice zase od svých prvnějších obžalobníků, kteří od toho času již se stali vojvodami, avšak proto, že jim byl Veljko přítomen, nemohli jednat, jak jim bylo libo. Možná, že první jejich žaloba vskutku byla odůvodněna; avšak druhá byla opravdu nízký úklad chtivých těchto lidí. Podplatili písaře Gjorgjovy a tímto podlým prostředkem dosáhli, že byl nevinný Veljko ke svému velikému zármutku přesazen do tvrze Negotina co komandant a nástupce Mišy Karapandžiće. Řekli sme, že Veljko se zármutkem opouštěl Banji, že však tam na vlastní zisk nepomýšlel, dokázal tím, že když do Negotina přijel, neměl pražádného bohatství krom pěkných koní a skvělé zbrani — kdežto si jiní vojvodové větším dílem za krátký čas znamenitého bohatství dovedli vytěžit. — V skutku podivu hodná byla nezištnosť tohoto hrdiny. Roku 1812 najal od sovjetu cla v Krajině a vyhrál šťastnou spekulací touto náramné bohatství; avšak za krátký čas neměl již skoro ničeho — rozdal vše oblíbeným mužům ze svého vojska. —
Na jaro r. 1813 vypukl zase krvavý „svatý“ boj Turků proti Srbům. Sláva vojvody Veljka rostla stále, a Veljko stále i dokazoval, že jest i hoden slávy své. Proto mu nyní nařízením sovjeta a Crného Gjorgja podrobeni byli tři náčelníkové z nahie požarevacké, aby hájil severovýchodní díl Srbska proti nepřátelům. — Z Negotina poslal Veljko všechny ženy a děti do Poreče, aby se tam zachránily; neboť Negotin byl polohou svou hned prvním naproti návalům Turků.
Jistý přítel Veljkův uzřel v pokoji vojvodově různé ozdoby stříbrné pro koně a jiných drahých věci více; i ptal se, proč asi také to neposlal se ženou a s dětmi do Poreče, a ten mu odpověděl: „Ať si ženy nosí a hájí své prádlo a šaty, své plátno a přízi a vyšívání; avšak to, co vidíš, jsou věci pro hrdiny, které sem já šavlí vydobyl, a nyní třeba, bych je šavlí i chránil. Kdo není hoden, by si to šavlí chránil a hájil, není ani hoden, aby to měl. Hanba by bylo, kdyby Turci přišli do mého domu, a při vší slávě jmena mého nenašli ničehož.“ — Jistě zajímavé karakteristikon srbského reka. — Týž přítel chtěl odejet do Bělehradu; avšak Veljko ho zdržoval. „My sme zde prožili pospolu veselé dni; zůstaň i teď u mne, bysme pospolu porazili Turky a také se o slávu rozdělili,“ pravil. Na to mu vypisoval přítel nebezpečí, které mu hrozí; že prý, jak bylo známo, 15000 Turků proti němu táhne, kdežto on ani 3000 mužů nemá, a proto mu radil, aby se upevnil v horách a vyložil mu, co mohl nejmoudřeji, všecky důvody k tomu.
Veljko poslouchal tiše; avšak když řečník ukončil, dal se do náramného smíchu. „Oj, brachu,“ pravil, „tys dostal strach před Turky. Modli se jen k bohu, aby Turci udeřili, a když přijdou moji kozáci (jezdci) od Timoku a řeknou: Turci jsou zde, pak si připnu šavli, skočím na Kušlju (tak se jmenoval jeho nejmilejší kůň) a vrazím na Turky. Ty však zavolej klíčníka Petra, nech si přinést vína, pij a — koukej se na mne skrz dalekohled.“ —
Již svedli Turci první bitvu s Dragutinem, Veljkovým bratrem; nyní vzal Veljko několik set svých mužů a překročil s nimi Timok. Jezdce zanechal v horách, a s pěšími se přiblížil až k Vidinu, kdežto Turky skvěle poraziv, vrátil se zase ze smělého tažení do Negotina s kořistí přebohatou.
Když se vojsko turecké sestředilo ve Vidině, přešlo několik tisíc jezdectva do Srbska na vyzvídání. Však Veljko i hned udeřil blízko místa Bukovči na ně a oni přinesli do Vidina nazpět zprávu o — hanebné porážce. Na to vpadlo celé vojsko turecké s velikým počtem děl přes Timok. Veljko nemohl tvrz zanechat beze všeho vojska; vzal tedy 3—400 srbských jezdců a též tolik valašských vojáků a vyšel s nimi před nepřítele. Vědělť neohrožený vojvoda, že před ním stálo 15—16000 Turků; avšak jeho lví srdce neznalo bázně, s neslýchanou udatností udeřil na hroznou přesilu. Kdyby bylo bojiště bývalo v horách, bezpochyby že by byl Veljko zvítězil — vždyť byl uvyk’, jen proti velké přesile bojovat. Však zde na širém poli nic neposkytovalo ochrany rekovské četě, a Turci jako by ze země vyrůstali; proti jednomu oddělení bojoval Veljko, avšak dvě, tři jiná obcházela, aby obklíčila jej. Stále bojujíc couval tedy Veljko k Negotinu, naplniv rovinu mrtvolami Turků, kterýchž vojsko sice neutíkalo, avšak také se nikdy — jak se nadíti lze — tímto vítězstvím nepochlubilo.
V noci téhož dne ještě jednou vypadl Veljko z tvrze proti Turkům, oni se ale — ač hojnou utrpěvše ztrátu, předce udrželi zase. Později každý den vyrážel s podivuhodným hrdinstvím v čele svého vojska na nepřítele; avšak nebylo možná tvrz vysvobodit z obležení. Turci se ohradili, a vůdce turecký Redžep přivedl hojnou pomoc; taktéž Kapadža, kníže valašský, ba i sám velký vezir Rušić-paša přišel ku pomoci, kdežto Veljkovi se pořád hůře dařilo. Nejlepší jeho bojovníci byli již poraněni, a věže Negotinské podlehly ránám tureckých děl; již byla rozbořena i hlavní věž, ve které sám Veljko bydlel. Ku konci neměl koulí, a proto nechal z kovového nářadí lít koule do ručnic, a do děl dával cokoliv měl — ba i tolary.
Hned na začátku psal Veljko do Bělehradu o válečné zásoby. Odtamtud poslali mu je okamžitě po Dunaji; avšak lodi přišly již pozdě do Poreče, a do Negotina se již docela nemohly dostat. Od Mladena měl přislíbenou pomoc; leč když mu Veljko psal, zahálel Mladen a konečně neposlal ani jednoho muže. Takto spáchal tento vojvoda strašný hřích na vlasti a na Veljkovi.
Turci byli již tak blízko Negotina, že nebylo možná z tvrze výpadu podniknout, a Veljko, opuštěný a zrazený rek, chodil teď ve dne a v noci po náspech a prohlížel, řídil a k vytrvalosti vybízel bojovníky své.
V prvních dnech srpna to bylo, když přišel časně ráno na jistý násyp, aby ukázal a nařídil svým mužům, kterak mají opravit, co turecká děla zkazila, ana nenadále zahřmí rána z děla, a šlechetného Veljka — nebylo již. „Drž — —“ zavolal a padl mrtev nemoha již ani tohoto jediného slova domluvit. Osudná koule udeřila ho se strany mezi ramena a hrozně roztrhla jeho tělo.
Vojáci, kteří se v ten čas s Veljkem na náspu nacházeli, pokryli drahou mrtvolu zelenou trávou, aby se takto neroznesla mezi ostatním vojskem přesmutná zpráva, že velké srdce vůdcovo již nebije. Pod tímto pravým hajduckým rubášem ležel až do večera, když ho jeho bratr Dragutin s několika muži tajně odnesl a tiše beze všech obřadů a slavností zakopal u zdi kostela Negotinského. Ti, co o celé události věděli, roztrušovali naschvál nepravdivé zprávy mezi lidem; povídaliť jedni, že Veljko leží poraněn, a jiní zase, že se probil skrze turecké vojsko, aby hledal pomoci — a však marně. Turci před Sigetem mohli zatajit smrť sultána Solimana vojsku, nikoli ale Srbové smrt Veljkovu. A jak by to i bylo možné? — Vždyť byl Veljko všude životní žílou u každého podniknutí svého vojska, on byl lidu svému víc než pouhým vůdcem — on mu byl milovaným bratrem a druhem, on mu byl laskavým a pečlivým otcem, kterého všickni až zbožňovali. Když zazněl jeho mužný hlas, udeřil každý bojovník třeba na dvacet nepřátel, zapomínaje, že by mu mohla kulka turecká hlavu prorazit, že by mu ostrý jatagán hruď rozedřít mohl. Dokud se jevila štíhlá, krásná postava Veljkova mezi bojovníky, byli všickni neohroženými lvy; teď ji ale více nemohli uzřít — hrdinská mysl jejich klesla. Když se o skutečné smrti Veljkově přesvědčili, opustili hned na to Negotin. —
V krajinách, které někdy hajduk Veljko hájil a vysvobodil, panovali opět Turci a nešťastný, sklíčený lid ve své bolesti se slzami v očích volal: „Kde, ach kde jsi, Veljko náš!“
Neuplynulo mnoho času, a slova zarmouceného lidu ozývala se bolestně po celém širém Srbsku. — —
Památka hajduka Veljka, vojvody Krajinského a komandanta Negotinského, věčně bude žít v národě našem jihoslovanském. Veljkovi se co do osobního hrdinství nevyrovná žádný Srb z doby, ve které on žil, a z ostatních národních reků snad jediný Miloš Obilić jest úplně hoden, by se postavil vedle Veljka. Nemožno se ubránit bolestnému citu, když člověk pováži, že velkého muže tohoto snad nejbídnější Turek zničil, vypáliv strachem třesoucí-se rukou ránu, která mu zavdala smrť. Ano, Veljko byl příliš neohrožený rek pro náš věk, a mimovolně mně napadá při myšlence na jeho smrť jeden z mnohých variantů o smrti Kraljeviće Marka, kterýž sem co hoch v milovaném svém domově slýchal.
Seděl Marko pod dubem — tak mně povídali — a najednou přiběhne k němu klučík pastýř takto mluvě: „Věříš-li pak, Kraljevići Márko, že bych tě já mohl zabit?“ Usmál se hrdina drzému mladíku a pravice jeho klesla jako náhodou na ćordu (křivou šavli). Avšak hoch pokračoval: „Když nevěříš, nastav dlaň, a já tě přesvědčím.“ Márko žádostiv, co mu asi udělá pastýř, který jen jakousi hračku v ruce měl, nastavil dlaň. Sotva to ale byl učinil, prorazila mu koule dlaň a pravice krvácela silně, neboť ona hračka byla — pistol, o které Márko ještě ničeho nevěděl. Nyní se ovšem přesvědčil, že i kluk reka zabit může, a že tedy zašla doba pravému hrdinství; proto zarmoucen zavolal: „Zini crna zemljo, pa proždri Márka, jer za njega nejma više obstanka!“[10] Vskutku se ihned země s velkým hřmotem otevřela a Márko se propadl a nikdo ho neuzřel více. —
Veljko byl pravý syn přírody: nepřetvařoval se nikdy a nikomu; každý cit a každou myšlénku, která se v něm zrodila, i hned projevil a nelhal v žádném případě, ani tenkrát, když mu moudrá politika pravdu zatajit kázala. Tak upřímný a dobrodušný byl, že mu nikdo nemohl svěřit tajnosť, aby ji byl nesdělil tomu, koho se týkala. Nábožnosť a víra neplatily sice u Veljka mnoho; avšak předce byl tak poctivým, že mu kdokoli mohl beze všech svědků nesčíslné bohatství svěřit — on se ho nedotknul.
Ve všem jednání svém choval se co pravý hajduk, a totéž jmeno bylo vždy jeho největší pýchou, i tehdáž, když byl už vojvodou a komandantem.
Mladý hrdina znal dobře cenu svou a protož byl hrdým naproti vojvodám, kteří při menší udatnosti a menších zásluhách té samé cti a téhož jmena požívali, jako on. V rozdrážděnosti své často vyslovil přání: „Dejž bůh, by Srbové proti Turkům válčit nepřestali, dokud já budu živ; neboť, jak mile Turci udeří, hned mne začnou Srbové vynášet nad tyto kokošáry,[11] a kdyby válka přestala, soudily by mne i ženy. Až umru, dejž bůh Srbům mír, aby nikdy více neměli války.“ —
V boji bral Veljko svým nepřátelům všecko, co měli; neponechal ale kořisť nikdy sobě, nýbrž rozdaroval ji mezi své vojáky a ostatní lid. Jmění nemělo v jeho očích pražádné ceny, a proto byla jeho zásada: „Dokud mám já, ať přijde kdo potřebuje, já mu dám co chce; avšak když mně více nestačí, žádám, aby mně dal každý kdo má, sice si vezmu od něho sám.“
Až do smrti své byl Veljko vášnivým přítelem Rusů, někdejších spojenců srbských. Hned když Rusové r. 1810 na srbskou půdu vstoupili, spěchal jim Veljko co harambaša se svými hajduky radostně vstříc, a bojoval s nimi, jak již pověděno, až do slavné bitvy Varvarinské. Toho samého léta vydobyl si někde od Turků neobyčejně skvostnou šavli okovanou zlatem a stříbrem a ozdobenou bohatě drahým kamením. I odevzdal ji veliteli ruského vojska v Srbsku, aby ji tento poslal maršalovi Kamenskému darem. Leč maršal ji nepřijal vymlouvaje se, že takovou šavli hoden jest nosit jen hrdina, který si ji od Turků vydobyti dovedl, a poslal Veljkovi zároveň s touto odpovědi 200 kusů dukátů. — Stále přátelské obcování s Rusy pohnulo zdivočilého hajduka, že přijal mnohé mravy, které dosavad neznal, bez ustání bojuje po horách. Hajduk nepotřebuje při obědě stůl; on položí jídlo na zem, a posadí se na kámen aneb na dubový pařez anebo docela na trávu a takto slaví skromnou hostinu — avšak nyní se Veljko zpronevěřil zvyku bratří svých a podrobil se obřadům jídelním, kterýchž jeho civilisovanější přátelé zachovávali. Zároveň se také odřekl navždy postu a začal píti pravidelně čáj.
Krom toho nechal si k vůli Rusům stříhat své tmavé vlasy a svůj dosavad vždy obnažený, tmavý krk podjařmil pod kruté jho — šátku. Poslední pokrok Veljkův záležel v tom, že se naučil hrát v karty; naučil se tomu od Rusů — ať tedy již nikdo neříká, že v novější době kultura jen od západu k východu kráčí tím samým způsobem, jako v starší době od východu k západu kráčela. — Navzdor vší lásce k civilisátorům svým nechtěl Veljko chování ku krásné pleti nižádné reformě podrobit. Dle starosrbského obyčeje totiž ženské pohlaví nikdy při jídle nesedí pospolu s mužskými oudy rodiny; ženská podává mužům jídlo a víno, donáší jim vody k umývání rukou a t. d. a pak s ostatními družkami obědvá. Rusové hleděli všemožně, aby v domácnosti hajduka Veljka zavedli jiný pořádek, ale marně; myslilť hrdý hajduk, že je takové zacházení se ženami každého muže, a zvlášť hrdiny docela nehodné a že by se tím velice snížil — a proto nepovolil.
Vojsko ruské líbilo se Veljkovi velice, a jmenovitě rychlí kozákové požívali u něho nemalé přízně; proto také organisoval ve svém vojště zvláštní novou četu ve všem na způsob kozáků, a pojmenoval ji také tímtéž jmenem. Též pěší jeho vojsko pocítilo ruského vlivu; neboť musilo se nyní denně dvakrát cvičit za příkladem Rusů, což dříve Srbové nikdy nečinili. Ruský národ měl Veljko za úplně nepřemožitelný, a přesvědčení jeho o tom bylo tak silné, že žádnému nechtěl věřit, že se Francouzi pod Napoleonem I. probili až k Moskvě; ano i zakázal všem přísně, o té, jak myslil, nepravdivé události slovem promluvit. Teprv když se ku svému největšímu potěšení o konečné porážce Francouzů dověděl, mohlo se zase volně mluvit před ním o Napoleonovi; vždyť teď již neslyšel ničeho než potvrzení a schvalování svého náhledu o síle ruského národa.
Roku 1812 obíhala pověsť, že srbský národ po uzavření míru Bukureštského před Turky složí zbraň; udělají-li to Srbové v skutku, pravil Veljko, že opustí Srbsko, potáhne on na vždy se svým lidem přes Valašsko do Rus, by si tam novou vlasť vyhledal. — Přirozeným způsobem byl také Veljko u Rusů neobyčejně oblíben a ctěn, neb oni dobře znali jeho lásku k nim a neohrožená mysl hajdukova musila v nich zbudit zase úctu. General Markov daroval Veljkovi na důkaz přátelství svého vydobytý plášť Pelivan-pašy; veledrahocenný plášť tento byl s jedné strany nachové a s druhé fialové barvy, s obou stran bohatě a skvostně ozdoben. —
Úplnosť obrazu našeho hrdiny utrpěla by přílišnou ránu, kdybych se ještě blíže nezmínil o záležitostech, týkajících se přede vším srdce Veljkova. Láska — spanilá čtenářka jistě již dle krátké předmluvy uhodla, že o lásce chci mluvit — láska byla u hrdinského a šlechetného Veljka jedinou — slabou stránkou. Energický a silný tento muž měl také Achillovu patu, kde byl nad míru slabým jako jarní motýlek aneb, dle všeobecně známého porovnání, jako třtina, kterou každý zefír dovede klátit. Nechci ho v tom ohledu omlouvat; sděluji jen naprosto náhled zkušeného Vuka, který praví, že se Veljko držel v lásce zásady většího dílu slavných bojovníků, kteří sice milují, však ne svou ženu, nýbrž ženské plémě.
Hajduk Veljko ženil se dvakrát, anebo: měl dvě ženy najednou; neboť když se ženil po druhé, byla ještě první žena na živě. S první ženou, Maricí, kterou poznal v Duboni, zdržuje se tam u svého jataka, žil na začátku v lásce a svornosti; avšak hajducký stav Veljkův, kterého se Marica, jak známo, tak náramně lekla, byl v skutku příčinou pozdějšího neštěstí ne sice Veljkova, avšak citlivější jeho ženy. Mladému muži šlo povolání hajducké nade všecko, a proto žádal od své ženy, aby ostatním jemu podrobeným hajdukům proukazovala té samé úsluhy jako jemu samému. Ač nerada, vyplňovala Marica na začátku vůli milenci svému; jednou ale v mrzutosti řekla Veljkovi, že již nechce obsluhovat jeho loupežníky. Veljko byl tím nad míru uražen a zavolal: „To jsou moji bratří, s kterými sem vydobyl cti a slávy a všeho co mám; proto musíš je ctít, jako i mne, a nechceš-li, já si vezmu — jinou ženu.“ — On nebyl bezcitným, a kdy by byla Marica na něj nyní jemnějšími prostředky účinkovati chtěla, bez pochyby že by tato řeč byla zůstala bez dalších následků. Leč rozhořčenosť mladé ženy byla příliš velká; ona zapomněla, že má před sebou nad míru hrdého hajduka, a neprozřetelně začala Veljkovi hrozit, aby se neopovážil ji opustit, sice že ho obžaluje u Glavaše a Černého Gjorgja. Za krátký čas však nebohá musila zkusit, jak málo platna byla autorita oněch dvou mužů naproti uražené hrdosti Veljkově.
Když Veljko po svém útěku z Bělehradu přišel do Poreče k Milenkovi, zdržovala se v témž městě velmi krásná dívka, jmenem Stána. Pocházela z Krajinského Sikole, kteréžto místo ještě s některými jinými v Krajině byla jistá rota oloupila. Stána přišla do Poreče, aby u Milenka a tamějších náčelníků žalovala na loupežníky svého rodiště. V domě kapitána Stojana Abraše uzřel Veljko ponejprv krásnou Stánu, a i hned si ji zamiloval. Okamžitou, však přesilnou vášní přemožen, uzavřel bujný harambaša zmocniti se jakýmkoliv způsobem půvabné a nevinné dívky. Ano tak dalece se zapomněl, že neváhal, aby k dosažení cíle lehkomyslně použil jmena své nešťastné ženy; požádal tedy Stánu, by navštívila jeho Marici, která ostatně v Poreči ani nebyla. Dobrosrdečná dívka, na kterou, jak předpokládati lze, hrdinský a od přírody nemálo obdařený harambaša neučinil právě nepříjemný dojem, přišla vskutku do konaku Veljkova, by navštívila jeho ženu. Lehce si představit můžeme její překvapeni, když jí nyní Veljko vyjevil, že ji miluje, a že má pevný úmysl, vzít si ji stůj co stůj za ženu. Beze všech okolků dal jí hned skvostné městské šaty a prohlásil ji za svou ženu.
Nebohá opuštěná Marica, která nevěrného muže vždy milovala vroucněji nežli on zasloužil, spěchala v bolesti své z Bělehradu do Poreče; avšak musila se brzy odříci shledání-se s Veljkem. Zdivočilý hajduk zkázal sklíčené ženě, že ji nechá hodit do Dunaje, ukáže-li se v Poreči — a slunce jejího štěstí zašlo, by se nikdy více nenavrátilo.
Krátký čas na to dal Veljko biskupovi 1000 piastrů, a tolik též některým úřadníkům, a dosáhl za to dovolení, aby se se Stánou dle obřadů víry odal. První ženě daroval pak statek a dům v Jagodině, kdežto žila o samotě, zůstavená bolesti, proti které jí žádný ve světě léku podati nemohl.
Ačkoliv se Stána přinuceně stala ženou Veljkovou, milovala ho předce s vroucností a odaností, jaké je jen šlechetné srdce ženské schopno. Škoda věru na stokrát, že jemná tato dívka neoblažila láskou svou muže lásky hodnějšího než byl Veljko, který za krátký čas již zase zapomínal na sliby, kterými se k věrnosti zavázal. — Neobyčejná jemnosť a vznešenosť srdce Stánina ukázala se v plné míře po smrti Veljkově. Jak jinde již pověděno, poslal Veljko před obležením Negotina ženskou všechnu čeleď do Poreče. Však po prvním vítězství nad Turky zdálo se hrdému vůdci, že je to pro něho snižující, aby se jeho žena skrývala jinde — jako by on sám nebyl dosti schopným, zahájit ji, a proto nechal Stánu zase do pevnosti přivest.
Po padnutí Veljkově vyvedl jeho bratr Dragutin ovdovělou ženu z Negotina až k Pančevu. Zde se náhodou sešla Stána se svou sokyní Maricí.
Marica jí v největší rozhořčenosti ostře vyčítala, že je jen její vinou od muže opuštěna. Ale šlechetná, smrtí Veljkovou těžce sklíčená Stána místo urážek mluvila takto: „Umírni se, družko má, bůh s tebou! Nezvětšuj mně bolesť mou, vždyť až příliš trpím bolů a muk. Dokud byl Veljko živ, byl mým a tvým, nyní však nemáme ho žádná již!“ —
Jak Stána navzdor nevěrnosti, kterou Veljko lásku její splácel, uměla ctít jeho hrdinské činy a zásluhy o vlasť, dokázala skvěle, když jistý bohatý obchodník v Banátě o její ruku žádal. „Byla sem ženou hrdiny Veljka,“ odpověděla žádoucímu si její ruky, „a mám-li se ještě někdy vdát, stane se to jen zase za hrdinu.“
Vskutku se Stána ještě jednou vdala, a jak řekla, zase za hrdinu; neboť její druhý muž, Arnautský kapitán Jorgać dokázal ve Valašsku r. 1821, že byl pravým hrdinou; a co se nás týče, my chceme za to mít, že byl při své udatnosti též lepším milovníkem, než-li velký hrdina — hajduk Veljko.
- ↑ „Měšec“ u Turků obnáší 500 piastrů.
- ↑ Crna Rieka, čili Mali Timok, je jméno říčky, jejížto pramenem jest tak zvaný Krivi Vir (tolik co křivý pramen). Padá u místa Zaječar do řeky Timoku, která, jak známo, tvoří hranici mezi Srbskem a Bulharskem. Crna Rieka znamená také celou krajinu, kterou říčka toho jmena protéká.
- ↑ Srovn. Српски рјечник Вука Караџиђа, článek „Хајдук“.
- ↑ „Posestrimství“ je u Jihoslovanů právě tak svatý a nezrušitelný poměr přátelství jako častěji se vyskytující a proto víc známé „pobratimství“. Jen že si v posestrimství muž se ženskou (dívkou neb ženou) pevné přátelství přisáhají dbajíce při tom na obyčejné obřady.
- ↑ Za našich časů měli hajduci srbští následující šat: orientálské kalhoty z modrého sukna, na nohou punčochy a „opánky“ (asi na způsob střevíců u Slovenců); hořejší tělo kryla „djećerma“ (vesta) a koporan, krátký, až k pasu sahající kabát, obyčejně světlomodré anebo zelené barvy; místo koparánu nosili také dolamy. Nad tento šat brali ještě „gunj“, druh plášťů s rukávy z hrubé, tlusté látky soukenné. Nejvíc je gunj hnědé barvy, a obšitý a vyšívaný červeným suknem. Na hlavě nosili hajduci buď fes anebo hedbávnou čapku s třapci, které až na prsa visely. Na vestu přišívali stříbrné peníze, když neměli „toky“, způsob stříbrných kyrasů, ku okrase užívaných. Za pasem měli dvě pistole a dlouhý nůž; krom toho byli ozbrojeni ručnicí.
- ↑ Město Paraćin leží v údolí řeky Moravy, a je horami odděleno od Krivého Viru.
- ↑ „Noć na glavu, pa u goru,“ docela národní srbská dikce. Celá sada měla by znít asi takto: „Vezmeme noc na hlavu a couvneme do hor.“ — „Noc na hlavu vzít,“ tolik co: noci použít co skrýše (zde při couvání).
- ↑ Viz Забавник Даница; tamtéž krátce podaná dáta o Veljkovi posloužila mně při spisovaní tohoto článku.
- ↑ C. Robert, „Slované turečtí“.
- ↑ „Otevři se černá země a pozři Márka, neboť vypršela jemu doba.“
- ↑ Kokošár, srbsky znamená člověka, který krmí a prodává kuřata; takto jmenoval Veljko nehodné kollegy své vojvody.