H. C. Andersena Povídky a báchorky/Pod vrbou

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Holger Danske	Pod vrbou	Hoch o berličkách

Údaje o textu
Titulek:	Pod vrbou
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Under Piletræet
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 133–147.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70

Englishespañolpolskiрусский

Vůkol malého námořního městečka Kjöge jest krajina velmi pustá; leží ovšem na břehu mořském, což vždycky jest krásné, avšak přece by mohla být ještě krásnější, nežli právě jest: vůkol samé rovné pole a velmi dlouhá cesta do lesa. A kdo se hezky na místě již uvelebí, nalézá vždy něco hezkého, po čem později i na tom nejzajímavějším místě světa toužívá. A k tomu se musíme přiznat, že na zadním konci městečka, kde několik chudobných zahrad se rozkládá blíže potoka, který tam do moře vpadá, v letě by velmi mílo muselo býti, což i obě dítky sousedních chatrčí dosvědčovaly, které zde hrávaly a šípkovým keřem prolézaly, aby k sobě se dostaly.

V jedné zahradě stál bezový strom, a v druhé stará vrba, a zvláště u této poslední hrávaly nejraději. A to bylo jim dovoleno, ačkoliv vrba stála docela na blízku potoka, a ony snadno do vody spadnouti mohly; avšak oko Boží bdí nad maličkými, sice by velmi zle s nimi to vypadalo! Ony byly však také pozorný v ohledu vody, ano chlapec bál se jí tak, že nebylo ani možná, v letě na moře jej dostat, kdežto druhé dítky tak rády v něm se koupaly; proto se mu také vysmívaly, on však trpělivě hanu tu snášel. Jednou však zdálo se Johance, malé dívce sousedově, že pluje v loďce, a Knud že brodí se ve vodě za ní, tak že mu voda nejprve až po krk, a konečně i přes hlavu vystupuje, až konečně zmizel. A od toho okamžení, když malý Knud o snu tom se dozvěděl, nesnášel více výsměch druhých chlapců! vždyť byl již ve vodě, Johance se to zdálo! — Sám to ovšem nikdy neučinil, ale ten sen byl vždycky jeho pýchou.

Rodiče obou dítek se často scházívali, a Knud a Johanka hrávali spolu v zahradách u cesty, která nedaleko náspů řadou vrbových stromů posázena byla. Vrby nebyly příliš krásné, poněvadž jejich koruny byly pořezané; nestály však zde také pro krásu, nýbrž pro užitek; nejkrásnější byla však stará vrba v zahradě, pod nížto obě dítky často sedávaly.

V městečku samém jest veliké tržiště, a když jest výroční trh, stávají tam dlouhé řady krámů s hedbávnými pentlemi, botami a vším, co sobě jenom přáti můžeme; bývá pak tam veliká tlačenice a mačkanice, obyčejně i déšť, a pak bývá cítiti zápach kozích syrečků, každého zarážející, ale i též lahodná vůně medových placek a marcipánu, jimižto celá jedna bouda naplněna bývá, a co nejlepšího: kramář, který marcipán ten prodává, byl obydlím vždycky po celý čas trhu u rodičů malého Knuda, a ten dostal od něho nějaký marcipán, z něhož i Johanka svůj díl obdržela. Ale co ještě snad lepšího: pernikář uměl tolik povídek o všech věcech, co na světě jsou, vypravovat, ba i o perníku; ano, o tomto vypravoval jednoho večera pohádku, která učinila takový dojem na obě dítky, že ji nikdy nezapoměly; a proto bude nejlépe, abychom i my ji poslechli a to tím spíše, protože krátká jest.

„Na mém krámě,“ tak vypravoval pernikář, „ležely dva kusy perníku, jeden z nich měl postavu mužského s klokoukem, a druhý opět ženštinu bez klobouku představoval; oba měli obličeje na té straně, která byla vzhůru obrácena, a z té strany mohli býti poznáni, a ne z obrácené, z které nikdy vlastně člověka poznati nemůžeme. Muž měl na levé straně hořkou mandli, ta byla jeho srdce, ženská naproti tomu byla samá medovina; oba leželi dlouhý čas na krámě, a sice tak dlouho, že se konečně zamilovali, ale jeden druhému to neřekl, a to se musí přece státi, má-li z toho něco býti. — „On je muž, on musí první slovo říci,“ myslila ona, a byla by se již spokojila, kdyby byla věděla, že její láska jest opětována. Jeho myšlénky byly však již rozsáhlejší, a tak to bývá vždycky u mužských; jemu se zdálo, že jest uličník, že má v kapse čtyry groše a žeby si koupil tu pannu a ji pak snědl. — A tak kolik dní a neděl stáli vedle sebe na krámě a sesychali, a myšlénky panny byly vždy jemnější a ženštější. „Já mám na tom dost, že na tom samém krámě s ním stojím“ — myslila ona, a prásk! — prasknula v půli. — „Kdyby byla mou lásku znala, zajisté by déle byla vydržela!“ myslil při tom on. — „A to je celé ta historie, a zde jsou oba,“ pravil kramář dále. „Znamenití jsou pro jejich života běh a němou lásku, která nikdy k ničemu nevede; zde je máte!“

S těmi slovy dal Johanně mužského, který byl celý, a Knud dostal puklou pannu; ale dítky byly historií tou tak dojmuty, že se nemohly odhodlat, aby je snědly.

Druhého dne šli s nimi ke zdi hřbitovní, která vůkol zeleným křovím obrostlá byla; tam postavili perníkové panáky na výsluní a vypravovali příběh ten kupě dětí, historii o němé lásce, která nikdy za nic nestojí, totiž láska, historie však že je velmi krásná, toho mínění byli všichni; když ale opět chtěli se podívati na perníkové hrdiny, ano, tu jeden velký kluk, a sice naschvál, puklou pannu snědl. Dítky plakaly, a potom — a to snad proto, aby ubohý milovník sám na světě nestál — potom snědly i jeho, ale historii tu nikdy nezapoměly.

Obě dítky bývaly vždy pospolu buďto pod bezovým stromem aneb pod starou vrbou, a malá ta dívka zpívala ty nejkrásnější písně roztomilým hláskem, čistým jako zvonek; Knud však neuměl ani ceknout, za to znal slova písní, a to stojí také za něco. Obyvatelé Kjögu, ano i paní bohatého šperkovníka, se zastavovali a jí naslouchali, když Johanka zpívala. „Ta má velmi líbezný hlásek, ta maličká!“ říkávali.

Toť byli krásní dnové, netrvali však dlouho. Sousedé se rozloučili; matka malé dívky zemřela, a otec měl v úmyslu opět se oženit, a sice v sídelním městě, kde měl slíbeno, že svůj chléb snadněji nalezne a někde poslem bude, a to prý byl výnosný úřad. A sousedé rozloučili se se slzami v očích, zvláště plakaly dítky, avšak staří sobě slíbili, aspoň jednou v roce sobě dopisovati.

A Knud přišel do učení k ševci, neboť tak velikého hocha nemohli nechat déle se potloukat; a pak šel také ponejprv k přijímání. Ach, jak rád by na tento slavný den byl v Kodani býval u Johanky; avšak on zůstal v Kjögu a nepřišel nikdy do Kodaně, ačkoliv hlavní město jenom pět mil od malého městečka vzdáleno je; ale přece, když nebe jasné, viděl Knud přes zátoku věže, a na den přijímání viděl zřetelně i zlatý kříž na mariánském chrámu v záři sluneční se lesknouti.

Ach, jak byly jeho myšlénky u Johanky! Zdali i ona na něho myslila? Arci že! K vánocům přišlo psaní na rodiče Knudovy: že prý se jim vede velmi dobře v Kodani, a zvláště Johanka že udělá štěstí svým pěkným hlasem; jest prý při divadle a sice u toho, kde se jenom zpívá, přijmuta, a již nyní něco peněz dostává, a z těch prý posílá jeden celý tolar milým sousedům v Kjögu Štědrého večera, aby prý na její zdraví pili, to vlastnoručně v dopisu napsala, a ku konci stálo: „Pozdravení na Knuda!“

Milí sousedé plakali, ano celá rodina plakala, a přece bylo to všecko radostné; protož plakali radostí, obzvláště Knud. Každého dne naplňovala Johanka jeho myšlénky, a nyní se i přesvědčil, že i ona na něho myslí, a čím blíže přicházel čas, kdy měl dostat za vyučenou, tím jistěji cítil, že Johanku příliš miluje, že jeho ženou musí býti, a při tom pohrával úsměv kolem jeho rtů, a tu přitáhl dratev ještě jednou tak pevně a opíral nohu silněji o potěh; vrazil si hluboko do prstu šídlo, ale to všecko nic nedělalo! On opravdu nechtěl zůstati němým, jak to oni dva perníkoví panáci činili: ta historie byla mu dobrým naučením.

A konečně byl tovaryšem a uzlík již svázán; ponejprv ve svém životě měl jíti do Kodaně, tam měl již mistra. — Jak bude Johanka překvapena, a jak bude tomu ráda! Ona čítala již sedmnácte let, on devatenáct. Již v Kjögu chtěl koupiti pro ni zlatý prsten, ale přece si pomyslil, že takových mnohem krásnějších dostane v Kodani. A nyní dal „s Bohem“ rodičům, a jednoho pěkného, brzy ale deštivého dne v podzimku kráčel pěšky ze své otčiny; listí padalo ze stromů, promoklý přišel do velikého města a k svému mistru. Příští neděli chtěl navštíviti otce Johančina. Nové šaty tovaryšské byly vykartáčovány, a nový klobouk ještě z Kjögu posazen na hlavu, ten mu stál zvláště výborně, dříve nosíval vždy čepici. A brzy nalezl dům, který hledal, a již vystupoval po schodech tak vysokých, že se mu dělala závrať, jak lidé zde v tak náramně velikém městě na sobě nahromaděni byli.

Ve světnici nalezl všecko jaksi bohaté, a otec Johančin přijal jej velmi přívětivě; jeho nové manželce byl ovšem cizím, ale ona přece podala mu ruku a poskytla kávy.

„Nu, to bude Jenny mít radost, až tě uhlídá,“ pravil otec. „Z tebe se stal čistý člověk! — Nu, až ji uhlídáš; ano, je to holka, která mi činí radost, a s Boží pomocí ještě více učiní. Ona má svůj vlastní pokojíček a za ten nám platí!“

A otec sám velmi zdvořile zaklepal na její dvéře, jakoby byl cizí člověk; a potom teprv vešli. Ale, jak zde bylo všecko skvostné; takový pokoj jistě nelze nalézti v celém Kjögu; královna sama nemůže to mít krásnější! Zde byly koberce, zde záclony až k zemi, veliké aksamitové sedadlo a kolem květiny a obrazy, a zrcadlo, do kterého by člověk z nepozornosti snadno mohl vejíti, byloť tak veliké jako dvéře.

Knud všecko to viděl jedním pohledem, a přece viděl jenom Johanku; byla to vyrostlá dívka a docela jiná, než jak si ji představoval, ale mnohem krásnější; v celém Kjögu nebyla žádná panna jako ona. A jak byla něžná, a jak podívala se jaksi podivně cize na Knuda, ale jenom na okamžik, pak běžela k němu, jakoby jej chtěla políbiti, ona to ale neučinila, ale bylo by se to hnedle stalo. Ano, ona skutečně těšila se při pohledu na přítele svého dětinství! Vždyť jí stály slze v očích, a potom vyptávala se tolik, a tolik mluvila o rodičích Knudových a o bezu a vrbě, a tyto nazývala otcem bezem a matkou vrbou, jakoby také byly lidé. Ale za to mohly se také považovat, tak jako perníkoví panáci. O těchto také mluvila a o jich němé lásce, jak stáli pospolu na krámě a pukli, a při tom smála se tak srdečně — a tu krev vzplanula ve tváři Knudově a jeho srdce tlouklo čerstvěji nežli kdy jindy.

Nikoli, ona docela nebyla hrdou! — Ona byla i příčinou, to dobře pozoroval, že jej rodiče pozvali, celý večer tam zůstati, a ona nalila čaj a sama podala mu koflík; později vzala knihu do ruky, a Knudovi bylo, jakoby právě to, co čtla, o jeho lásce jednalo, tak docela srovnávalo se vše s jeho myšlénkami; potom vedla jej do zahrady, a tam usednou pod besídkou zpívala jednoduchou píseň, a tato byla skrze ni celou historií, bylo tomu, jakoby její vlastní srdce písní tou překypovalo.

Ano, ona dozajista Knuda milovala. Slze ronily se mu po lících, on za to nemohl a ani slovíčko nemohl také promluviti; jemu samému se zdálo, že vypadá při tom hloupým, a ona přece tiskla mu ruku a pravila: „Máš dobré srdce Knude, zůstaň vždy tak, jak jsi!“

To byl večer nevyrovnaný: po něm jít spát, nebylo možno, a Knud to také neučinil. Při odchodu pravil otec Johančin: „Nu teď snad na nás tak zcela nezapomeneš! Doufáme, že nenecháš celý týden přejít, aniž bys nás opět jednou navštívil!“ Knud tedy směl velmi snadno budoucí neděli opět přijít, a to také chtěl. A každého večera, když bylo po práci, a pracovalo se při světle, šel Knud do města; kráčel ulicí, kde Johanka bydlela, pohlížel nahoru do oken, ta byla skoro vždy osvětlena, a jednoho večera spatřil docela stín jejího obličeje na zácloně, to byl krásný večer! Paní mistrová to docela nechválila, že vždy na večer se toulá, ale pan mistr se usmíval: „Vždyť je mladý člověk,“ pravil.

„V neděli se uvidíme,“ myslil Knud, „pak jí řeknu, jak mně v mysli a na srdci leží a že musí být mou ženuškou; jsem ovšem chudý tovaryš ševcovský, ale mohu být mistrem, budu pracovat a vynasnažím se, ano, to jí řeknu; z němé lásky nic nepochází, to mě naučili perníkoví panáci!“

A přišla neděle a přišel i Knud, ale jaké neštěstí; všichni byli ten večer pozváni, a to musili mu říci. Johanka tiskla mu ruku a ptala se: „Byl jsi již v divadle? Tam musíš jednou jíti. Ve středu budu zpívat, a máš-li ten den kdy, pošlu ti lístek, můj otec ví, kde tvůj mistr bydlí.“

Jak laskavé to bylo od ní! A ve středu v poledne dostal zapečetěný list bez slov, ale v něm byl vchodní lístek a večer pospíchal Knud ponejprv ve svém živobytí do divadla. A co tam viděl? — Spatřil Johanku, tak krásnou, tak nyjící; byla ovšem provdána za cizí osobu, ale to bylo vše jenom komedie, něco, co jenom tak představovali, to věděl Knud, sice by to bylo ukrutné bývalo poslat mu lístek, aby to viděl, a všichni lidé tleskali rukama a hlasitě křičeli, a Knud křičel nejvíce: „Hahou!“ — Sám král usmíval se na Johanku, jakoby měl z ní radost. Bože! jak cítil se v tom okamžení Knud sprostým, a přece ji miloval tak upřímně, a ona jej také milovala; ale muž musí první slovo říci, tak smýšlela i perníková panna: v té historii zpočívalo mnoho, příliš mnoho. Jakmile nastala neděle, šel opět tam; bylo mu, jakoby šel k stolu Páně. Johanka byla samotna a přivítala jej, nic nemohlo být vítanější.

„Dobře, že přicházíš!“ pravila; „myslila jsem již, abych otce k tobě poslala, ale tušila jsem, že přijdeš dnes večer; musím ti říci, že v pátek do Francouz odjedu; mUsím jeti, abych to k něčemu přivedla.“

Ale Knudovi se zdálo, že světnice s ním jde kolem; bylo mu, jakoby se mu srdce rozkočit chtělo; slze nevstoupily mu ovšem do očí, ale bylo patrně vidět, jak byl zarmoucen. Johanka to také viděla, a též jí bylo hnedle k pláči. „Poctivá, věrná ty duše!“ pravila — a tím rozvázal se Knudovi jazyk, a on jí řekl, jak vroucně ji miluje a že musí být jeho ženou; a když to řekl, viděl, jak Johanka měnila barvu a zbledla; pustila jeho ruku a vážně i smutně odpověděla: „Nečiň mne i sebe nešťastným, Knude! Budu tobě vždy dobrou sestrou, na kterou se můžeš vždy spolehnout, ale ničím více!“ A hebkou svou rukou hladila mu horké čelo. „Bůh dodává ke všemu síly, jenom když sami chceme!“ V tom okamžení vešla její macecha do dveří.

„Knud jest celý bez sebe, že odjedu!“ pravila Johanka. „Vždyť jsi muž!“ a při tom zaklepala mu na rameno; bylo to, jakoby jenom o cestě byli mluvili, a o ničem jiném. „Tys ještě dítě!“ mluvila dále; „ale teď musíš býti hodný a moudrý, jako tehdáž pod vrbou, když jsme ještě děti byli.“

Ale Knudovi bylo, jakoby svět ze svých kolejí byl se vymknul, jeho mysl byla jako přetržená nit, která větrem hnána se zmítá. Zůstal, sám nevěděl, jestli jej k tomu požádala; ale byli přívětiví k němu, a Johanka nalila čaje a pak zpívala; nebyl to však dřívější, jemu známý hlas, a přec tak nevýslovně krásný, plný touhy; a na to se rozloučili. Knud nepodal jí však ruku, ale ona vzala ji do své a pravila: „Což nepodáš sestře své ruky na rozloučenou, můj starý společníku z mládí?“ A usmívala se v slzách, které se jí ronily po tváři, a opakovala ještě slovo: „Bratře!“ Ano, byla to krásná útěcha! — A takové bylo loučení.

Johanna ploula do Francouz a Knud bloudil po špinavých ulicích Kodaňských. — Ostatní tovaryši v dílně ptávali se ho, proč je tak zasmušilý a do sebe zarytý, aby šel s nimi po vyražení, že je mladá krev.

A šli společně k muzice, tam bylo tolik krásných dívek, ale ovšem žádná Johanka, a zde, kde myslil, že na ni zapomene, právě zde ještě více tanula mu na mysli. „Bůh dodává ke všemu síly, jenom když sami chceme!“ pravila ona, a jakýsi nábožný cit se ho zmocnil; sepial ruce, a housle vesele zahrály a dívky tančily kolem něho; opravdu se zalekl, zdálo se mu, že je na místě, kam neměl s Johankou jíti, bylať s ním v jeho srdci; a proto šel ven. Běžel ulicemi, kráčel kolem domu, kde ona bydlela; tam bylo tma, všude tma, pusto a prázdno. Svět kráčel svou cestou a Knud také.

A nastala zima a vody zmrzly, bylo, jakoby všecko k velikému pohřbu se chystalo. Ale když přišlo jaro, a první parní loď chystala se na cestu, tu zmocnila se Knuda touha, daleko, daleko do šírého světa jíti, jenom ne do Francouz. I svázal si uzlík a cestoval daleko, od města k městu, nemaje stání ani pokoje, až když přišel do starého města Norimberka, stal se opět pánem svých nohou; i přemohl sám sebe a zůstal tam.

Norimberk jest podivné staré město, jako z obrázkové kroniky vystřihnuté; ulice leží jak právě samy chtějí, domy nemilují, aby v řadě vedle sebe stály. Výběžky s malými vížkami, kamenné okresy a sochy vyčnívají až přes chodník, a vysoko pod divně stavenou střechou běží žlábek až do prostřed ulice, představujíc u konce šeredného draka aneb dlouhonohého psa.

Knud stál tam na tržišti s ranečkem na zádech, opíraje se o starou kašnu, která ozdobena byla pěknými kovovými sochami z bible a kroniky, ježto mezi prýštící vodou se objevovaly. Hezounké služebné děvče nabíralo právě vody, a podalo i Knudovi občerstvující doušek; a poněvadž měla v rukou kytku z růží, dala i jemu jednu z nich, a to se mu zdálo dobrým znamením.

Z blízkého chrámu zaslechl zvuky varhan, ty zněly tak lahodně, jakoby přicházely z kostela v Kjögu i vešel do velikého chrámu. Slunce svítilo skrze barevná okna do vnitř mezi vysoké štíhlé sloupy; pobožnost naplnila jeho mysl a tichý mír navrátil se v duši jeho. Hledal a nalezl hodného mistra v Norimberku, u něhož zůstal a naučil se německé řeči.

Staré příkopy Norimberské jsou proměněny v kuchyňské zahrady, ale vysoké bašty stojí posud se svými mohutnými věžmi. Provazník točí tam svůj výrobek na dřevěné chodbě uvnitř městské zdi postavené, a vůkol zelená se bez a roste v každém místě; bez vztahuje své větve i přes malé nízké domky, které dole stojí, a v jednom z nich bydlel mistr, u kterého Knud pracoval. I přes malé okénko ve střeše, u kterého Knud sedával, klonil bez své ratolesti.

Tam byl Knud jedno léto a jednu zimu; když však přišlo jaro, nemohl tam déle vydržeti. Bez květl a voněl tak domácně, zrovna jako v zahradách Kjögu, — a tu odebral se Knud od svého mistra k jinému, dále do vnitř města, kde žádný bez nerostl.

Nová dílna jeho byla na blízku starého mostu, právě nad nízkým mlýnem, který ustavičně svým jednotvárným klepotem se prozrazoval; pod ním hučela divá řeka, vměstnána mezi domky, které skoro vesměs starými spukřelými pavlačemi jako ověšeny byly, tak že to vypadalo, jakoby je do vody schoditi chtěly. Tam nerostl žádný bez, tam nestál ani květinový hrnek s dost malým zelením; ale zrovna naproti dílně vyrůstala stará veliká vrba, která jakoby domku se držela, aby voda ji nestrhla; ta roztahovala své větve i přes řeku, zrovna tak jako vrba v zahradě Kjögu přes potok.

Ano, on přišel zrovna od otce bezu k matce vrbě. Tento strom, zvláště večer, když měsíc svítil, Knuda velmi dojímal. A přece nemohl tam dlouho vydržet. Proč? Ptejte se staré vrby, ptejte se květoucího bezu! — Proto dal mistrovi v Norimberku s Bohem a putoval dále.

S nikým nemluvil o Johance, uvnitř skrýval svůj žal — a hluboký význam přikládal historii o perníkových panácích. Nyní nahlížel, proč perníkový panák měl na levé straně mandli, vždyť sám cítil přihořklou její chuť, a Johanka, která byla tak milá a přívětivá, ta byla plna medoviny. Bylo mu, jakoby svíral jej řemen od ranečku tak, že sotva dýchati mohl; i popustil jej, ale nic to nezpomohlo. půl světa viděl jenom vůkol sebe, druhou půli nosil ve svém srdci; tak to s ním vyhlíželo.

Teprv když spatřil vysoké vrchy, zdál se mu svět být volnější; jeho myšlénky obrátily se zevnitř, a slze vztoupily mu do očí. Sněhové Alpy představoval si co složené peruti země; což — kdyby je rozevřela? tyto ohromné peruti se svými pestrými obrazy černých lesů, bouřlivých vod, mračen a sněhových balvanů rozepiala? Při posledním dnu pozdvihne země tato křídla, postoupí blíže k nebesům a pukne jako bublina v lesklých paprscích nebes. „O kéž by byl soudný den!“ vzdychnul si.

Zticha putoval krajinou, která co zelený koberec před ním se jevila; z dřevěných chatrčí usmívaly se na něho předoucí dívky, koruny vrchů zlatily se večerními červánky, a když spatřil temná jezera uprostřed zelenajících se stromů, tu zpomínal na břeh zátoky v Kjögu, a touha, ale nikoli bol, procitla v jeho prsou.

Tam, kde Rýn jako veliká vlna dále se proudí, rozprašuje se a v sněhové, čisté oblaky se proměňuje, jakoby jenom tam oblaky se tvořily a skvělá duha vznáší se v nádherném oblouku mezi nimi, tam myslil na vodní mlýn v Kjögu, kde voda burácí a vzdorně se pění.

Jak rád by byl zůstal v tomto tichém městečku na Rýně, avšak bylo tam velmi mnoho bezových a ještě více vrbových stromů, a proto šel dále, dále přes vysoké, mocné vrchy, skrz rozevřené skaliny a po cestách, které jako vlaštovčí hnízda nad hroznými propastmi se vznášely. Vody hučely v hloubi, oblaky rozkládaly se pod ním, ve sněhu a přes trní kráčel vždy dále — a pohlídnuv ještě jednou na země severní, vztoupil pod kvetoucí stromy kaštanové, kráčel mezi vinicemi a rolemi kukuřice; vrchy byly jako pevné zdi mezi ním a všemi jeho zpomínkami, a tak to musilo býti.

Před ním leželo veliké, nádherné město, nazývali je Milán, a tam nalezl mistra krajana, který jej vzal do práce. Byli to staří poctiví manželé, u nichžto pracoval, a ti zamilovali si tichého dělníka, který málo mluvil, za to však více pracoval a křesťanský poklid jevil. I jemu bylo, jakoby Bůh těžké břímě s jeho srdce byl sňal.

Největší rozkoš jeho byla, když někdy vystoupil na vrch mramorového chrámu; ten zdál se mu ze sněhu být utvořen, a jeho obrazy, špičaté vížky, kamennými květy ozdobené chodby představovaly mu čarovný palác; z každého rohu, z každé špičky, z každého oblouku usmívaly se na něho ty bílé postavy. Nad sebou měl modrou oblohu, pod sebou město a rozlehlou zelenou rovinu Lombardie, a tam k severu vysoké vrchy s jejich věčným sněhem, a tu zpomínal na Kjögský kostelík s jeho červenými, stromovím obrostlými zděmi, ale již netoužil tam; tu, daleko za horami chtěl býti pohřben.

Jeden rok již tam prožil, tři léta byla uplynula, co opustil svou otčinu; tu vedl jej mistr jednoho dne do města, nikoli do areny ke krasojezdcům, nikoli, nýbrž do veliké opery, a tam byl i veliký sál, který stál za podívanou. V sedmi poschodích visely krásné hedbávné záclony, a od podlahy až k závratné výšce seděly nejkrásnější dámy s kytkami v rukou, jakoby do bálu se ubíraly, a páni byli v největší parádě, a mnozí mezi nimi zlatem a stříbrem se honosili. Bylo tam tak jasno jako v pravé poledne, a hudba velmi lahodně zněla, bylo vše mnohem nádhernější nežli v divadle Kodaňském, ale tam byla Johanka… zde byla také — ano! — byly to čáry?! … Opona se vyhrnula, a na jevišti stála Johanka v zlatě a hedbáví s korunou na hlavě; zpívala jak jen anjel s nebes zpívati může, přišla tak daleko ku předu, jak jen mohla, usmívala se, jak jenom Johanka usmívati se může; pohlížela zrovna dolů na Knuda.

Ubohý Knud chopil mistra za ruku a hlasitě zkříkl: „Johanka!“ ale nikdo ho neslyšel, hudba přehlušila vše, jenom mistr pokývl hlavou k tomu. „Ovšem, že Johanka se jmenuje!“ pravil, a při tom ukazoval Knudovi potištěný list — tam stálo tištěno celé její jméno.

Nikoli, to nebyl sen! Všichni přítomní jásali a házeli jí věnce a květiny, a vždycky, když odešla, opět ji volali; ona odcházela a opět a opět přicházela.

Na ulici shromáždili se lidé kolem jejího povozu, a táhli jej. Knud byl jeden z předních v řadě a jásal nejvíce; a když povoz se zastavil před skvěle osvětleným domem, stál zrovna u dvířek, dvířka se rozlítla, ona vystoupla, lesk světla osvítil její líbezný obličej a ona se usmívala a děkovala tak přívětivě a zdála se být pohnuta; Knud hleděl jí do tváře, ale ona ho neznala. Pán, na jehož prsou hvězda se třpytila, podal jí své rámě; jsou prý spolu zasnoubeni, pravilo se.

A na to šel Knud domů a svázal svůj raneček; chtěl, ano musel nazpět do své otčiny, k bezu, ke staré vrbě — ach, tam pod vrbou! V jediné hodině může se projít celý život lidský!

Starý mistr i jeho žena domlouvali mu, prosili ho, aby zůstal; Knud však nedbal toho. Nadarmo mu též připomínali, že sníh v horách již napadl a protož těžko a nebezpečno jest na cestu se vydati. Odpovídal, že za některým vozem, jemuž cesta sněhem prodělati se musí, bude moci dobře s tlumokem na zádech, o hůl se podpíraje, k domovu se ubírati.

A kráčel rychlým krokem k vrchům, stoupal nahoru, dolů; vysílen nespatřil ještě žádné městečko, žádné lidské obydlí; obrátil krok k severu. Hvězdy svítily nad ním, nohy pod ním již klesaly, a hlavy zmocňovala se závrať. Hluboko v údolí třpytily se též hvězdy, zdálo se, že nebe jest také pod ním; cítil, že je nemocen. Hvězdy tam dole se množily vždy více, a jasněji se skvěly, pohybovaly se sem a tam. Bylo to malé městečko, kdežto světla se kmitala, a když, to pochopil, vynaložil poslední síly a nalezl tam jakž takž útulku.

Noc a celý následující den zůstal tam, neboť tělo jeho potřebovalo odpočinku a ošetření; byla hustá mlha, v údolí pršelo. Ale druhého dne, časně z rána přišel starý voják s kolovrátkem a hrál nápěv Knudovi z domova známý, a tu pak nemohl Knud déle tam meškati: ubíral se dále k severu, šel mnoho, mnoho dní, pospíchal, jakoby chtěl přijíti domů, dříve nežli všichni tam zemrou: ale s nikým nemluvil o své tužbě, nikdo by nebyl uvěřil žalu srdce jeho, tomu nejhlubšímu, jaký může člověk mít; takový žal a bol není pro svět, není zajímavý, ani pro přítele, a Knud neměl také žádných přátel. Cizinec putoval z cizích zemí k domovu, k severu!

Nastal večer; Knud kráčel po silnici, mráz počal přituhovati, krajina byla také již rovnější, více role a luka; u silnice stála veliká vrba; všecko bylo zde tak domácí. I sednul Knud pod vrbou, unaveností sklíčen sklonil hlavu, oči se mu zavřely k odpočinku, ale dobře cítil, jak vrba své větve nad ním roztahuje a dolů sklání — byla to matka vrba, která své rámě vztáhla nad ním, ztraceným synem, a jej zanesla do jeho otčiny, na otevřený, bledý břeh, do Kjögu, do zahrady jeho dětinství. Ano, byla to stará vrba z Kjögu, která přišla do dalekého světa, aby jej vyhledala; a nyní jej nalezla a postavila do malé zahrádky u potoka, a tam stála Johanka v celé své kráse se zlatou korunou na hlavě, jak ji Knud posledně byl viděl, a zvolala: „Budiž vítán!“

A před ním stály dvě podivné postavy, a ty mnohem lidštěji vypadaly, nežli za svého dětinství. I tyto se změnily. Byli to oni dva perníkoví panáci, muž a panna; obrátili k němu svou lícní stranu a dobře vyhlíželi.

„Děkujeme ti!“ pravili ke Knudovi; „tys rozvázal nám jazyk, tys naučil nás, volně myšlénky pronášeti, sice z toho nic nepochází! A nyní přece z toho něco pošlo — my jsme zasnoubeni!“

A potom šli ruku v ruce ulicemi Kjögskými, a vyhlíželi i na druhé straně docela slušně, nemohlo se jim ničeho vytýkati; a kráčeli zrovna ke kostelu a Knud a Johanka je následovali. I oni šli ruku v ruce, a kostelík stál tam posud jako jindy se svou červeně obarvenou zdí, která zelením skoro celá pokryta byla, a velké dvéře kostela se otevřely do kořán, varhany hučely a párky kráčely zvolna k oltáři.

„Panstvo napřed!“ pravil perníkový ženich, a postoupil Knudovi a Johance místo. Tito poklekli u oltáře, Johanka sklonila hlavu na jeho obličej a ledové slze ronily se z jejích očí, byla to ledová kůra, která kolem jejího srdce se rozpouštěla — velikou jeho láskou; slze padaly na jeho horoucí líce — a v tom se probudil, a seděl pod starou vrbou v cizině, v mrazivé noci; s oblaků padaly ledové kroupy a mrskaly jeho obličej.

„Ach, to byla nejkrásnější chvíle v mém celém životě!“ vzdychnul si ubohý Knud, „a ta byla jen — sen! — Bože, ještě jednou mi ho popřej!“ — zavřel oči poznovu, a usnul — zdálo se mu — — —

K ránu padal sníh, a vítr zanášel jej přes něho dále. Vesničané ubírali se do kostela — u silnice seděl člověk; byl mrtev, zmrznul — pod vrbou!