H. C. Andersena Povídky a báchorky/Kouzelné střevíce
| H. C. Andersena Povídky a báchorky | ||
| Stará svítilna | Kouzelné střevíce | Malý a velký Kalouš |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kouzelné střevíce |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Lykkens Kalosker |
| Zdroj: | H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 156–176. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Mikuláš Boleslavský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nedaleko králova trhu v Kodani byla v jistém domě společnost, a sice velká společnost shromážděna, aby od pozvaných hostů opět pozvání se dostalo. Jedna část společnosti seděla již u hry, a druhá očekávala od domácí paní, co dále počít? Tak daleko již přišli, a veselost počala teprve jaksi do proudu přicházet. Mezi jiným přišla řeč i na střední věk; někteří domnívali se, že byl mnohem zajímavější, nežli nynější; ano, pan tajný rada Ufik zastával toto mínění tak důrazně, že i domácí paní hned k jeho straně přistoupila; a oba horlili nyní proti Oerstedovu pojednání v kalendáři o starém a novém věku, kdežto našemu času hlavně přednost se dává. Pan tajný rada Ufik považoval čas dánského krále Jana[1] za nejlepší a nejšťastnější.
Mezitím co toto bylo předmětem rozprávky, o tato jenom na okamžení byla přerušena přinesením novin, které ničehož neobsahovaly, coby za čtení bylo stálo, poodejdeme do předsíně, kde pláště, hole a svrchní střevíce umístěny byly. Zde sedí dvě dívky, jedna mladá a druhá již při letech; mohlo se mysliti, že přišly, aby své ženské panstvo domů doprovodily; kdo si jich však trocha líp povšimnul, pochopil hned, že to nejsou žádné obyčejné služky; k tomu byly jejich tváře příliš ušlechtilé, údy jemné a kroj trochu smělý — bylyť to dvě bohyně. Mladší z nich nebyla ovšem Štěstěna sama, nýbrž jenom její komorná, která menší dary Štěstěny rozdává; starší hleděla temným zrakem před sebe, byla to Starost, ta chodí vždy sama, sama obstarává své záležitosti; tak aspoň ví, že jsou dobře zařízeny.
Vypravovaly si, kde toho dne byly. Komorná Štěstěny vykonala několik malých dobrých skutků, zachránila totiž nový klobouk před deštěm, zaopatřila poctivému muži pozdravení od vzácné Nully a tak dále; a co jí ještě zbývalo, byla obzvláštní věc.
„Musím ti také říci,“ pravila, „že dnešního dne slavím své narození, a k slavnosti té dostala jsem střevíce, které člověčenstvu věnuji. Tyto střevíce mají tu vlastnost, že se každý, kdo je obuje, v okamžení na místě i v čase octne, kdeby nejraději byl; každé přání takové bez výminky se hned vyplní, a člověk může takto konečně zde na zemi šťastným býti.“
„Aj, tak můžeš ty smýšleti,“ pravila Starost; „bude velmi nešťastný a žehnati okamžení, kdy se tvých střevíců sprostí.“
„Co ti napadá!“ usmála se komorná. „Zde je postavím ke dveřím; někdo je náhodou vezme, a ten bude ten šťastný!“
To se dělo v předsíni.
Bylo již pozdě; pan tajný rada Ufik, zabrán v čas krále Jana, vracel se domů, a osud již tomu chtěl, že místo svých ony svrchní střevíce Štěstěny obul, a tak vyšel ven na králův trh. Ale již byl kouzelnou mocí postaven v čas krále Jana, a proto vkročil s prahu zrovna do bláta a do kalužiny, protože v onom čase o dláždění ještě ani zminky nebylo.
„To je hrůza, jak špinavě ten králův trh vypadá,“ pravil pan Ufik. „Pěkný chodník jest tentam a všechny svítilny zhaslé!“
Měsíc nebyl ještě vysoko na obloze, a vůkol tak husté temno se rozkládalo, že všechny věci takměř v jedno splývaly. Na nejbližším rohu visela lucerna před nějakým obrazem, a osvětlení v ní bylo takové, jakoby nebylo žádné; pan rada toto světlo teprv pozoroval, když již pod ním stál, a oko jeho pohlédlo na vymalované děcko s matkou.
„Zde jest bezpochyby nějaký umělecký kabinet,“ myslil sobě, a tu zapomněly ještě štít sundat.“
Několik lidí, v kroji onoho času, šlo kolem.
„Aj, aj,“ vrtěl pan Ufik hlavou; „jak pak to vypadají? Tiť přicházejí zajisté z maškarního bálu.“
Najednou zavzněly bubny a píšťaly; smolnice jasně zasvitly. Pan rada Ufik se zarazil, když spatřil podivný průvod tudy se bráti. Nejdřív přišla celá tlupa bubeníků, kteří svých instrumentů pořádně znali užívat; tyto následovali trabanti s kušemi a šípy v toulech; nejvážnější celého průvodu byl duchovní hodnostář. S podivením tázal se pan rada, co by to znamenalo, a kdo by ten muž byl?
„To je biskup z Přímoří!“
„Můj Bože! copak to panu biskupovi napadá?“ vzdychl si pan Ufik a vrtěl hlavou. Nebylo ani možná aby to biskup byl.
Přemýšleje o tom a neohlížeje se ani v pravo ani v levo, kráčel pan rada Ufik královým trhem a mosteckou ulicí; most, který k zámeckému náměstí vedl, nemohl najíti; spatřil jenom břeh mělké vody a bahna, a tam nalezl konečně dva muže, stojící blíže malého člunu.
„Chce pán do Helmy být přeplaven?“ tázali se.
„Do Helmy?“ podivil se pan rada, jenž posud nevěděl, že v jiném věku se nachází. „Chci za Kristinskou zátoku do malé jílové uličky.“
Převozníci vyvalili na něho oči.
„Povězte mi jenom, kde jest most,“ domlouval jim pan Ufik. „Totě hanebné, že ani jedna svítilna není rozžata; a bláta jest zde tolik, jakoby člověk chodil v bahništi!“
Čím déle s převozníky rozmlouval, tím méně jim mohl rozuměti.
„Podruhé mluvte srozumitelněji, nerozumím takovému kroucení jazyka!“ zvolal konečně netrpělivě a obrátil se od nich. Most však nemohl najíti, a zábradlí tam také nebylo.
„To je pravý škandál, jak to zde vyhlíží!“ pravil dále, rozhlížeje se vůkol; nikdy ještě nepovažoval svůj věk za tak bídný, jako tohoto večera. „Myslím, že nejlépe udělám, když vezmu fiakra.“ — Ale kde takového vzít? Nikde žádný vůz. „Musím zpátky na králův trh, tam stojí jistě vozy, sice nepřijdu nikdy za Kristinskou zátoku.“
Nyní vracel se na králův trh, a již byl tento skoro přešel, když byl měsíc vystoupil.
„Můj Bože, jakpak to lešení sem přišlo?“ zvolal hlasitě, když spatřil tržní bránu, kteráž onoho času na konci králova trhu stála.
Mezitím našel předce nějaký průchod, a tímto přišel na nynější nový trh; ale tam byla pouhá louka; jednotlivé křoviny vyvstávaly místem a na příč louky táhnula se hluboká strouha. Několik mizerných dřevěných budek holandských plavců stálo na protějším břehu.
„Toť jistě fata morgana, anebo jsem opilý!“ vzdychal pan rada. „Co je to? co je to?“
I vrátil se, pevné maje přesvědčení, že jest nemocen. Když se dostal na trh, pozoroval bystřeji domy; mnohé byly jen ze dřeva a se slaměnou střechou.
„Opravdu, se mnou je zle!“ bědoval. „A já pil jenom sklenici punče! a ten nemohu snésti; bylo to také zpozdilé, předložit nám punč a teplého lososa; to musím také paní představené říci, až se vrátím. Ale jak je mi? totě věru směšné, a pak ještě otázka, zdali již nešli spat.“
I hledal známý dům pana představeného, ale toho nebylo nikde.
„Ach, toť hrůza: nemohu králův trh ani poznat! Ani krámu zde není; staré, bídné, polo spadlé domky spatřuji, jakobych v Roeskildu aneb Ringstedu byl. Ach, jsem jistě nemocen! Co platno, abych se ostýchal. Ale u všech všudy, kde je dům představeného? Ten není již ten bývalý; ale tamto lidé ještě nespějí. Ach, jistě jsem nemocen!“
Přišel k polootevřeným dveřím, z nichžto světlo štěrbinou se kmitalo. Byla to hospoda, jakýsi starý pivovár. Světnice vyhlížela jako holandská kůlna s hambalky a trámy na řetězích; několik lidí, totiž samí lodníci, pomíchaní s Kodaňskými měšťany a několika učenci seděli tam u džbánků a byli do hovoru svého tak hluboce ponořeni, že si vcházejícího pana rady skoro ani nepovšimli.
„Odpusťte,“ pravil pan rada k hospodské; „mně přišlo velmi zle; nechtěla byste mi zaopatřit fiakra, abych se dostal za Kristinskou zátoku?“
Hospodská podívala se na něho a zavrtěla hlavou, pak promluvila k němu po německu. Pan Ufik se domníval, že neumí dánsky a proto opakoval svou žádost též po německu. Podle toho a ještě více dle jeho kroje soudila hospodská, že snad je cizozemec. Že je s ním zle, to pochopila brzy a přinesla mu džbán vody, která páchla jaksi mořem, ačkoliv byla venku vážena ze studnice.
Pan rada položil hlavu na ruce, z hluboka si vzdychnul a rozjímal vše podivné, co vůkol něho bylo.
„Je to dnešní číslo večerních novin?“ tázal se lhostejně, vida, že hospodyně veliký arch papíru stranou položila.
Ona nerozuměla, co tím myslí, podala mu však ten papír; byl to výkres povětrního úkazu, jaký v městě Kolíně se objevil.
„Totě velmi staré,“ pravil pan rada a byl touto starožitností všecek rozveselen. „Jak jste k tomuto vzácnému listu přišla? Totě zajímavé nad míru, ačkoliv jest to jenom báchora! Takové povětrní úkazy vysvětlují se tím, že jsou to severní světla, která se někdy spatřují; beze vší pochyby povstávají působením elektriky.“
Ti, kteří nejblíže u něho seděli a jeho řeč slyšeli, s podivením na něho pohlédli, ano jeden z nich vstal, sejmul úctivě klobouk s hlavy, a velmi vážně se tváře pravil: „Jste zajisté učený muž, milý pane?“
„O nikoliv!“ odpověděl pan Ufik; „dovedu jenom o tom i o jiném mluviti, co právě zapotřebí jest!“
„Modestia jest krásná cnost;“ pravil opět zdvořilý muž. „Ostatně musím k vašemu výroku připojiti; mihi secus videtur; avšak zde tajím velmi rád své judicium.'“
„Smím se ptáti, s kým mám čest mluviti?“ tázal se pan rada.
„Jsem bakalář svatého písma,“ pravil muž.
Taková odpověď byla dostatečnou panu radovi: titul ten byl přiměřený kroji.
„Jistě nějaký starý vesnický učitel,“ myslil při tom pan rada; „zvláštní to patron, jakých ještě někdy nahoře v Jutsku nalézáme.“
„Zde není ovšem locus docendi,“ začal znovu onen muž; „prosím však, abyste sobě neobtěžoval, dále mluviti. Jste zajisté ve starém dobře znám?“
„Ovšem“ odpověděl pan rada; „čítám velmi rád staré užitečné spisy, a též novějšími nepohrdám, vyjímaje „Večerní a denní listy“, neboť těchto jest až nazbyt.“
„Večerní a denní listy?“ tázal se bakalář.
„Ano, myslím též romány, jakých nyní máme.“
„Oh,“ usmíval se bakalář, „tyto obsahují přece dosti vtipu a čítají se i u dvora; král zvláště miluje román od Iffvena a Gaudiana, který jedná o králi Artušovi a jeho rytířích. Ještě nedávno žertoval o tom se svými vysokými pány.“
„Ano, ten jsem ještě nečetl!“ pravil pan Ufik; „je to nepochybně ten nejnovější, který Heiberg vydal.“
„Nikoliv,“ odpověděl muž; „Heiberg jej nevydal, nýbrž Godfried z Gehmenu.“
„Tak, tedy ten jest spisovatelem?“ pravil pan rada. „Totě velmi staré jméno; tak se nazýval první knihtlačitel, který v Dánsku byl!“
„Ano, to jest náš první knihtlačitel,“ dotvrzoval bakalář.
Až posud šlo všecko dobře; nyní však počal jeden z měšťanů vypravovati o hrozném moru, jaký před několika léty panoval, a mínil onen r. 1484. Pan rada Ufik se domníval, že to cholera, o kteréž byla řeč, a tak rozprávka posud byla ve svých kolejích; válka od roku 1490 byla též na blízku, že nemohla býti opominuta; anglické loupežné koráby vzaly několik dánských lodí v zátoce, pravil měšťan, a pan rada Ufik, který události r. 1801 velmi dobře znal, souhlasil výborně proti Angličanům. Ostatní rozprávka neměla jaksi patřičné souvislosti; brzy nemohli se shodnouti, brzy opět mluvil každý něco jiného, někdy pravý nesmysl pro druhého; učený bakalář byl příliš neučeným, a nejjednodušší vyjádření radovo znělo mu co příliš smělé a přenáhlené. Oba se na sebe dívali, a když bylo nejhůře, mluvil bakalář po latinsku, doufaje, že mu lépe bude rozuměno; ale přece to nic nezpomáhalo.
„Nu, jak se vám daří?“ tázala se hospodská a zatáhla pana radu za rukáv. Nyní se vrátila jeho pamět, neboť v proudu rozprávky byl na všechno zapomněl, co se bylo dříve stalo.
„Můj Bože, kde jsem?“ zvolal a hlava mu šla kolem, když na to zpomněl.
„Klaret nám přineste! Medovinu a Bremské pivo!“ zvolal jeden z hostů. „A vy musíte pít s námi!“
Dvě dívky vešly do světnice; jedna z nich měla dvojbarevný čepec[2] na hlavě. Ty nalily a poklonily se; panu radovi šel mráz po zádech.
„Co je to? co to znamená!“ zvolal, ale musil s nimi píti; docela zdvořile zmocnili se dobrého toho pána a tiskli jej k sobě; byl nanejvýš pomaten, a když jeden z hostů řekl, že jest opilý, nepochyboval ani za mák o tom, nýbrž žádal jenom, aby mu zaopatřili fiakra. Nyní myslili, že mluví tatarsky. Nikdy nebyl ještě v tak sprosté společnosti.
„Toť se podobá, jakoby se lidé byli navrátili k pohanství!“ myslil si pan Ufik. „Je to nejhroznější okamžik v mém životě!“ Ale zároveň přišlo mu na mysl, aby se pod stůl shýbnul, a pak ze dveří vyklouznul. To také učinil, ale když již byl u dveří, zpozorovali ostatní, co chce učiniti; i uchopili jej za nohy, a tak — k jeho štěstí — stáhli mu střevíce, a tak — zmizelo i kouzlo!
Pan rada Unie viděl docela zřetelně svítilnu před sebou hořet; a za ní veliké stavení; všecko bylo nádherné a jemu povědomé. Byl to králův trh, jak jej nyní vidíme; pan rada ležel nohama obrácen ke dveřím, a zrovna naproti seděl ponocný a spal.
„I ty můj stvořiteli, zde ležím na ulici a měl jsem strašlivý sen!“ pravil pan rada z louže vstávaje. „Ano, jest to králův trh? A jak krásný! Totě hrozné, jak sklenice punče na mne účinkuje!“
Dvě minuty později seděl ve voze, a jel za Kristinskou zátoku. Zpomínal na úzkost a strach, jaký vystál, a ze srdce velebil šťastnou skutečnost, čas nynější, který se všemi nedostatky svými daleko lepším jest, nežli onen, ve kterém se nedávno ještě nacházel.
Hleďme, na mou duši! zde leží opravdu střevíce!“ zvolal ponocný, když byl procitnul. „Patří zajisté důstojníkovi, který tamto nahoře bydlí; vždyť leží zrovna přede dveřmi!“
S ochotností bylby poctivý muž zazvonil a je odvedl, neboť bylo na hoře ještě světlo; ale nechtěl ostatní lidí v domě buditi a proto tak neučinil.
„To musí býti teploučko, takové míti na nohou,“ pravil: „jsou tak měkkounké.“ A skutečně hodily se mu dobře na nohy. „Jak podivní jsou lidé na světě! Ten tam nahoře mohl by se do teplého lůžka položit, a hleďme, on o to nedbá! Raději přechází sem tam po pokoji. Ten jest šťastný člověk! Nemá ani ženy ani dítek, každého večera přichází do společností. Oh, kdybych já byl jím; ano, pak bych byl šťastným člověkem!“
A sotva byl toto přání projevil, účinkovaly střevíce, které měl na nohou; ponocný se proměnil v poručíka královské gardy. Tam stál nahoře v pokoji, a držel růžový papírek v ruce, na kterémž byla psána báseň, milostná báseň od samého pana poručíka. Neboť kdo by neměl ve svém životě aspoň jedenkráte lyrickou myšlénku, a zvláště poručík od gardy! Nu, a když se taková myšlénka napíše, pak máme poesii. A zde stálo napsáno:
„Kolébá tě líbý sen,
mne se však vzdaluje —
a mé srdce každý den
bol svůj ti žaluje!
A lásky touha vroucí
v srdci se netiší;
a vzdechy touhou mroucí
z ňader mých se deroucí,
sluch tvůj, ach! neslyší!
Žalu mému útěchy
pomněnky poskytnou:
srdce mého že vzdechy
k Líně mé proniknou!
A všechny strasti minou,
tiše žal umírá,
jen blahosti tu kynou
a v hloubi duše plynou —
v náruč, ach! tě svírá!“
Ano, takové básně se píšou, když jest člověk zamilovaný, ale rozvážlivý muž je nedá tisknout. Poručík od královské gardy, láska, nouze — to jest trojhran, anebo lépe polovička zlomené kostky štěstí. To cítil též náš poručík velmi živě, a proto položil horkou hlavu na studené okno a zhluboka vzdychal:
„Ten ubohý ponocný tam na ulici jest mnohem šťastnější nežli já! Ten nezná, co já bídou nazývám! Ten má svůj domov, ženu a děti, které jeho žel sdílejí, a když se raduje, s ním se veselí! Oh, bylbych jistě šťastnějším, nežli jsem, kdybych jím byl, s jeho požadavky a s jeho nadějí životem se bral! Ano, on jest šťastnější, nežli já!“
A v tom okamžení byl ponocný opět ponocným. —
„To byl ošklivý sen,“ pravil „ale dosti k smíchu. Bylo mi, jakobych byl poručíkem královské gardy, co tamto nahoře bydlí, a to nebylo žádné potěšení. Ten nemá ani ženu ani šest kluků, kteří jsou v stavu mne do smrti z lásky zulíbat!“
A opět zde seděl a dřímal; sen mu nechtěl jaksi z hlavy a z myšlének; střevíce měl ještě na nohou. V tom spadla hvězda na obloze.
„Aha, teď jedna zhynula!“ pravil ponocný; „a předce jest jich ještě dosti nahoře. I měl bych zajisté chuť, ty věci trochu lépe seznati, a zvláště měsíc, tentě náš nejbližší soused. Když umřeme, praví študent, jemuž má žena pere, letíme prý s jednoho tělesa na druhé. To je ale lež, byloby to ale velmi hezké. Kdybych mohl také nahoru vyskočit, pak bych již své tělo zde na lavici rád zanechal.“
Jsou nyní věci na světě, které nesmíme jen tak ledabylo vysloviti, nýbrž s opatrnosti a to zvláště tenkrát, když máme kouzelné střevíce na nohou. Slyšme však, co se našemu ponocnému stalo.
Co se nás týče, my známe všickni rychlost parních strojů; to jsme se přesvědčili buď na železnicích, anebo na lodi námořní. Avšak rychlost tato podobá se kroku lenocha aneb chodu hlemejždě v poměru k rychlosti, jakou světlo proniká; toto letí devatenácte milionkrát rychleji nežli nejlepší běhoun, a předce jest elektrika ještě rychlejší. Smrt jest elektrická rána, která naše srdce zasáhne, a na perutích elektriky vzlétne osvobozená duše naše. Osm minut a několik sekund potřebuje světlo sluneční k cestě více nežli dvacet milionů mil; cestuje-li však duše po elektrice, potřebuje ještě méně času k tak daleké cestě. Prostora mezi světovými tělesy není pro duši větší, nežli jest pro nás vzdálenost mezi příbytky našich přátel v jednom a témž městě, ano i když docela na blízku nám bydlí. Za to však nás tato elektrická rána do srdce připravuje o tělo, tak že víc ho užívati nemůžeme, nemáme-li v případu takovém kouzelné střevíce, jako onen ponocný.
V několika sekundách urazil náš ponocný oněch dvaapadesát tisíc mil do měsíce, který, jak známo, z lehčí hmoty utvořen jest nežli naše země, a můžeme říci, že hmota ta jest taková, jako čerstvě napadlý sníh. Tam se octnul na jednom z těch nesčíslných prstencovitých vrchů, které na veliké mapě doktora Mädlera vidíme. Uprostřed vrchu toho nacházela se hluboká jáma, skoro půl míle srázně do vnitř ležící, a tam dole leželo město, o němžto jakési ponětí nabudeme, když roztlučeme vejce do sklenice vody; látka ta byla zde též tak měkká a tvořila podobné věže s báněmi a kuželovitými výběžky, průhledné a v slabém vzduchu plynoucí. Naše země vznášela se jako veliká tmavočervená koule nad jeho hlavou.
I spatřil zde veliké množství tvorů, kteří zajisté byli to, co my lidmi nazýváme, ale vyhlíželi docela jinak nežli my; obrazotvornost mnohem vyšší, nežli Heršlova, je utvořila. Kdyby se postavili do řady, řeklo by se: To jest krásná arabeska! Měli též svou řeč, ale nikdo nebude žádati, aby duše ponocného jí rozuměla. Avšak předce toho dovedla, neboť naše duše má mnohem větších a dokonalejších schopností, nežli sobě pomysliti můžeme. Neukazuje-liž nám ve snu své dramatické vlohy, že se musíme diviti? Každý náš známý vystupuje zde mluvící, tak úplně ve svém charakteru a s tím samým názvukem, v tak plné míře, že ve bdění žádný z nás nemůže to nápodobit. Přivolává a předvádí nám osoby, na které kolik let již jsme nezpoměli; najednou předstupují v naší duši tak živě, až na nejútlejší rysy vypodobněné. Jenom pamět naší duše jest choulostivá; každý hřích, každou zlou myšlénku ona uchová, pak přijde na to, zdali budeme moci účet klásti z každého nepředloženého slova, které ze srdce přes naše rty proklouzlo.
Duše ponocného rozuměla velmi dobře řeči obyvatelů měsíce. Ti se hádali o naší zemi a pochybovali, zdali jest obydlena čili nic; vzduch prý je na ní asi příliš dusivý, aby rozumný tvor měsíce tam mohl přebývati. Jenom měsíc jest prý obydlen, on že je to pravé těleso světové, kde nejstarší tvorové světa žijou. Mluvili též o politice; avšak obraťme se raději na králův trh, jak se tělu ponocného vedlo.
Mrtvé tělo leželo tam na lavici; halapartna vypadla z ruky, a oči pohlížely vzhůru k měsíci, kde poctivá duše se procházela.
„Kolik je hodin?“ tázal se okolojdoucí. Kdo ale neodpověděl, byl ponocný. Tu ťuknul jej tázající se do nosu, a ponocný ztratil rovnováhu, svalil se a co mrtvola tam ležel. Všickni jeho kamarádi se ho lekli; ponocný byl mrtev a mrtev také zůstal; bylo to ohlášeno a ráno odneslo se tělo do nemocnice.
Bylaby to pěkná švanda pro duši, kdyby se nyní vrátila a beze vší pochyby své tělo hledala na králově trhu, a žádné nenašla. Zajisté by běžela nejdřív na policejní úřad, později do redakce novin, aby tam mezi ztracenými věcmi o svém těle se dověděla, a pak honem do nemocnice přiběhla. Upokojme se však, neboť duše nejlépe jedná, když sama sebou něco podniká; jenom tělo činí ji hloupou.
Jak jsme podotkli, tělo nemocného bylo odneseno do nemocnice, a tam pak do komory k očištění, a nejprvnější co učinil lazebník bylo, že ztáhnul s nohou střevíce a tu musila duše nazpět. A ona zamířila zrovna do těla, a v několika minutách byl opět život v ponocném. On také ujišťoval, že to byla nejhroznější noc jeho života, a že ani za celý zlatý nechce více to opět zakusiti. Ještě toho dne byl propuštěn, střevíce zůstaly však v nemocnici.
Každý Kodaňan ví, jak vchod do nemocnice Bedřichovy vyhlíží; ale poněvadž i několik ne-Kodaňanů toto vypravování snad čísti bude, musíme kratičké jeho popsání podati.
Nemocnice jest od ulice oddělena mříží dosti vysokou, jejíž železné pruty tak daleko od sebe odstávají, že, jak se povídá, mnohý tenounký famulus již prolezl, a tak svou mimořádní návštěvu za večera odbyl. S hlavou, bývalo nejhůř; ale i zde, jak často ve světě se stává, bývaly malé hlavy nejšťastnější. Toto jakožto úvod bude dostatečné.
Jeden z mladých doktůrků, o němžto vším právem se mohlo říci, že má velkou hlavu, měl právě hlídku tohoto večera. Déšť se jenom lil s oblak; ale vzdor těmto dvěma překážkám musil ven, vždyť dal slovo svému ideálu, z kteréhož mínil časem svým udělati paní doktorku. Jenom na čtvrt hodinky: to nebylo tak důležité, aby vrátnému to oznámil, a zvláště když mohl skrze mříž prolézti. A zde ležely střevíce, které ponocný zapomněl, ty mohly v deštivém počasí dobrou službu konat; i obul je. Nyní přišlo na to, zdali bude moci prolézti; až posud toho nezkoušel — a již stál u mříže.
„I kdyby se mi poštěstilo, abych aspoň hlavu měl venku!“ pravil, a hned, ačkoliv byla hlava velká a široká, docela lehce a šťastně ji prostrčil. Tomu přání střevíce vyhověly; avšak i ostatní tělo mělo následovat podle hlavy, ale to nemohlo.
„Jsem trochu tlustý!“ pravil mladý doktor; „myslil jsem, že s hlavou půjde to nejhůře! A nyní nemohu dále.“
Nyní chtěl hlavou rychle nazpět, ale to také nešlo. Krkem mohl pohodlně pohybovat, a to bylo také všechno. První pocit, jaký se ho zmocnil, byla mrzutost, a druhý, že jeho rozmar docela klesl. Kouzelné střevíce přivedly jej do tohoto hrozného stavu, a nešťastnou náhodou ani mu nenapadlo, aby si přál býti osvobozen. Ano, místo co si to měl přáti, namáhal se, aby se vysvobodil, nepřišel ale z místa. Déšť byl čím dále tím hustější, ani človíčka nebylo na ulici viděti; zvonec nemohl dosáhnouti: jak se odtud dostati? Již viděl, že musí takto rána dočkati; pak se musí pro zámečníka poslati, aby železné mříže přepiloval. Ale to nejde tak rychle; dětí ze školy, která zrovna naproti jest, se tu shromáždí; celá lednická čtvrt se sběhne, aby jej viděla na pranýři — to bude nějaký sběh a křik a divení!
„Hu, krev mi stoupá do hlavy, tak že se zbláznit musím! Ano, já již blázním! Oh, kdybych byl odtud, pak by bylo lépe!“
Tak měl již dříve mluvit. V okamžení, jak myšlenku tuto vyslovil, měl hlavu ze mříže venku, a utíkal do vnitř domu jako bez smyslu ze strachu, jaký mu kouzelné střevíce způsobily. Nesmíme však mysliti, že všemu již konec; nikoliv, bude mnohem ještě hůře.
Noc minula, minul i následující den, a pro střevíce nikdo nepřišel. Večer dávalo se deklamační představení na jistém domácím divadle. Divadlo bylo přeplněno; mezi diváky byl i náš doktor z nemocnice, jenž, jak se podobalo, na včerejší zlou příhodu již zapomněl. Kouzelné střevíce měl na nohou, neboť nikdo k nim se nepřihlásil, a na ulici bylo blátivo. Nová báseň: „Brejle babičiny“ byla přednášena; to byly brejle, kdo ty má prý na nose a sedí před velikou společností lidí, podobají se tito lidé kartám a z těchto může pak prorokovat všecko, i jaká povětrnost budoucího roku panovat bude.
Tato myšlénka velmi bavila mladého doktora; takové brejle přál si mít. Kdoby jich patřičně používal, mohl lidem i do srdce vidět; to by vlastně bylo mnohem zajímavější, myslil, nežli vědět, jaká povětrnost budoucího roku bude; toho se každý dočká, toho druhého však nikdy.
„Teď sobě představuji celou řadu dam i pánů v první lavici: kdyby se mohlo takhle k nim zrovna do srdce vidět; ano, to by musil být tak nějaký otvor, jakási okenice do srdce — hoj! co by tam mé oči viděly?! Tamto u té dámy bych jistě spatřil velký modní sklad; u oné naopak byloby srdce prázdné, avšak neškodilo by je vyčistit. Snad bych také nalezl některé jak se patří? Ach ano!“ vzdychnul si, „já znám jen jedinké, tam jest všecko jaksepatří, avšak již tam někdo vězí: to jest jediná neřest v celém krámu! Z jednoho i druhého znělo by: Račte jenom vejít! Ano, kdybych mohl jako malá myšlénka vejíti a srdce tato prohlídnouti!“
To bylo něco pro kouzelné střevíce; celý pan doktor se scvrknul, a velmi neobyčejná cesta počala zrovna do prostřed srdcí v první řadě sedících diváků.
První srdce, do něhož vešel, náleželo usedlé dámě; i domníval se, že se octnul v anatomickém kabinetu, a sice v onom oddělení, kde sádrové odlivky rozličných dílů těla po stěnách visí; jenom ten rozdíl zde byl, že v kabinetu se teprva dělají, když nemocný tam přijde, zde vsak v srdci byly utvořeny a uloženy, když již osoby, jimžto patřily, dávno byly odešly. Byly to odlivky přítelkyň, jejichžto tělesné i duševní chyby zde se chovaly.
Rychle octnul se v jiném ženském srdci; zde to vyhlíželo jako ve veliké svatyni; bílá holubice nevinnosti poletovala nad velikým oltářem. Jak rád by byl na kolena klesnul, avšak musil odtud do nejbližšího srdce. Slyšel však ještě zníti zvuky varhan, ano, jemu samému se zdálo, že se stal z něho nový a lepší člověk, tak že cítil se býti hodným, do nejbližší svatyně vkročiti, která jemu představila chudobnou podkrovní komůrku, kde nemocná matka na lůžku ležela; avšak otevřeným okénkem svítilo teplounké slunéčko boží, skvoucí růže pohybovaly se větrem v malém truhlíku na střeše a dva žlutí ptáčkové vesele zpívali v čistých klecích s dětinskou radostí, při čemž nemocná máti modlila se prosíc o požehnání pro svou dceru.
Nyní lezl po rukou i nohou jako v nějakém řeznickém krámě: kamkoli se dostal, všude maso a jenom maso; bylo to srdce bohatého, řádného muže, jehož jmeno jistě stálo v adresní knize.
Na to přišel do srdce jeho manželky; to byl starý, zapadlý holubník. Podobizna mužova byla tu použitá za kohouta na střeše, a byla ve spojení se všemi dveřmi, a tyto se otvíraly a zavíraly tak, jak se muž obracel.
Potom se dostal do srdce, kdež bylo vše vůkol jako veliké zrcadlo, takové jako jest na hradě; ale zrcadlo to zvětšovalo vše náramně. Uprostřed sedělo nepatrné Já osoby, žasnouc nad vlastní velikostí.
Pak se domníval býti v úzkém jehelníku, naplněném špičatými jehlami; i myslil opravdu, že to zajisté srdce staré, na ocet pozůstalé panny; avšak nebylo tomu tak: srdce náleželo mladému vojínu s několika řády, o němžto se říkalo: že jest muž srdnatý a duchaplný.
Zcela pomaten dostal se ubohý doktor z posledního srdce této řady; i nemohl své myšlénky urovnati; myslil, že toho příčinou jeho veliká obrazotvornost.
„Můj Bože!“ vzdychnul si, „mám zajisté zárodek k zbláznění! Zde jest náramné horko; krev mi vstupuje k hlavě!“ A nyní zpomněl si na příhodu minulého večera, když hlava jeho mezi železnými mřížemi v nemocnici vězela.
„To jsem jistě tam ulovil,“ pomyslil si. „Dokud čas, musím něco proti tomu užívat. Ruská lázeň bude nejlepší. Kdybych byl již tam na nejhořejším prkně!“
A v tom ležel na nejhořejším prkně v parní lázni — a ležel tam v plném obleku, v botách a střevících svrchních; horké krůpěje vody padaly mu se stropu do obličeje.
„Hu!“ zkřikl a seskočil dolů, aby v studené lázni se ochladil. Lazebník též zkřikl, když spatřil obléknutého člověka v parní lázni.
Doktor však měl tolik přítomnosti ducha, že mu pošeptal: „Jde tu o sázku!“ Ale první bylo, co učinil, když do svého pokojíka přišel, že si veliký španělský flastr do týle a druhý na záda přilepil, aby mu zárodek k zbláznění vytáhl.
Druhého dne měl záda plné puchýřů: to bylo vše, co mu kouzelné střevíce způsobily.
Ponocný, o němž jsme vypravovali, zpomněl si zatím na střevíce, které byl našel a s nimiž se do nemocnice dostal. I došel si pro ně, ale poněvadž ani poručík, aniž kdo jiný v ulici k nim se nechtěl hlásiti, dostaly se na policejní úřad.
„Ty vyhlížejí docela jako moje,“ pravil jeden z pánů písařů, když je byl chvíli pozoroval a pak k svým přistavil. „Věru ani oko ševcovo nemusím míti, abych je rozeznal.“
„Pane písaři!“ pravil sluha, jenž s balíkem pod páží vešel.
Pan písař se obrátil a mluvil se sluhou; když jej byl odbyl a opět střevíce pozoroval, byl u veliké nejistotě, zdali ty na pravo aneb na levo jeho vlastní jsou.
„Musejí to být ty mokré!“ myslil si. Avšak bylo to právě naopak, neboť mokré byly kouzelné střevíce; ale proč by nemohl i písař někdy se zmýlit? I obul je, strčil svoje papíry do kapsy, několik jich vzal pod paždí, neboť doma měl je pročísti a výtahy z nich učiniti; avšak bylo právě v neděli dopoledne a povětří krásné.
„Procházka do Bedřichova háje půjde mi k duhu!“ myslil, a proto šel z města ven.
Tiššího a hodnějšího človíčka nebylo nad tohoto mladého muže; i přejem mu z plného srdce takovou procházku; po tak dlouhém sezení půjde mu zajisté k duhu. Z počátku kráčel zvolna jako člověk, který živoří jako bylina, proto neměly střevíce příležitosti, svou kouzelnou moc na jevo dáti.
V stromořadí potkal známého, mladého to básníka, který mu vypravoval, že budoucího dne vydá se na cestu.
„Chcete již opět odtud?“ tázal se písař. „Vy jste zajisté šťastný svobodný člověk; můžete vyletět, kdy a kam chcete, my ostatní máme řetěz na nohou.“
„Ten ale víže ke chlebu!“ odpověděl básník. „Netřeba vám se starati o budoucí den, a když sestárnete, dostanete ještě pensí!“
„Vy však máte to ještě mnohem líp,“ pravil pan písař; „je to asi rozkoš, sedět a při tom básnit. Celý svět se vám koří, a pak jste vlastním svým pánem! Ano, mohl byste toho zakusit, jak úřední prach chutná.“
Básník vrtěl hlavou, pan písař kýval hlavou; každý zůstal při svém mínění, a pak se rozešli.
„Zvláštní to národ, ti básníci!“ pravil pan písař k sobě. „Rád bych toho zakusil, jak asi takovému člověku je, sám bych chtěl býti básníkem. Jsem jist, žebych takové plačtivé žalmy nepsal, jako druzí činí! — Jaký krásný jarní den pro básníka! povětří tak neobyčejně čisté a lahodné, obloha tak jasná, a to zelení — ach jak příjemně zavání! Ano, dlouhá léta jsem to necítil tak, jako v tom okamžení!“
Pozorujeme již, že se z něho stal básník. Poznávati to teprv, byloby jak se říká zpozdilé; jeť bláznovstvím, mysliti, že jest básník něco jiného, nežli ostatní lidé; mohou býti mezi těmito mnohem básničtější vlohy, nežli jaké i mnohý co básník proslulý a uznaný muž sám mívá. Rozdíl jest ten, že básník lepší duševní ponětí má: on umí myšlénku i pocit pojmouti, až čistě a srozumitelně ve slova se spojí; toho nedovedou ostatní lidé. Avšak přechod z obyčejné povahy k vyšším vlohám jest vždy patrný, a tak i u tohoto písaře musí býti nápadným.
„Ta skvělá obloha!“ pravil; „jak mne upomíná na fialky u tety Lory. Ano, jak krásný ztrávil jsem u ní věk! Můj Bože, na to jsem již dlouhý čas ani nezpomněl! Ta dobrá stará dušinka! Bydlí tamto za průlivem; vždy měla nějakou větvičku aneb několik zelených sazeniček ve vodě; ať byla zima tuhá jakkoliv. Fialky květly, a já ohřáté krejcary na zamrzlá okna kladl a tak kukátka dělal. To byla pěkná výhlídka. Venku v průlivu stály lodě zamrzlé a ode všeho mužstva opuštěné; jediná křiklavá vrána byla jich obyvatelem. Když však jarní větry zaduly, hoj! jak vše oživlo! Při zpěvu a radostném volání prosekával se led; lodě byly znova natřeny a plachtami opatřeny, pak se vydaly na cestu do cizích zemí. Jenom já zde zůstal a musel zůstati, vždy v úřadě býti a viděti, jak jiní průvodní listy do ciziny dostávají. To jest můj osud — ovšem — ovšem!“ A vzdychnul si z hluboka.
Najednou však se zarazil. „Můj Bože! Takto jsem nikdy před tím nesmýšlel, aniž cítil; toť musí býti příčinou ten příjemný jarní větérek; jak úzkostně a předce lahodně jest mi okolo srdce!“
I sáhnul do kapsy po svých papírech.
„Tyto mně podají jinou látku k přemýšlení!“ pravil a přehlídl první list. „Mlíkařka, původní smutnohra v pěti jednáních,“ četl. „Co je to? A to jest mou vlastní rukou psáno. Což jsem já takovou smutnohru kdy psal? — „Ouklady na procházce, aneb: Den pokání, veselohra“ — kde jsem k tomu přišel? To mi někdo do kapsy vstrčil! Zde jest nějaké psaní.“
Ano, to bylo od divadelního ředitele; kusy byly odmrštěny a psaní ne velmi zdvořile psáno.
„Hm, hm!“ pravil písař a sednul opět na lavici; jeho myšlénky byly velmi rozsáhlé, jeho srdce měkké. Bezděčně utrhl nejbližší kvítko; byla to obyčejná sedmikrása. Co nám přírodozpytci ve mnohých přednáškách teprv povědí, objevila mu tato v jediné minutě. Vypravovala o tajemství svého zrození, o síle slunečního světla, které rozložilo její útlé lístečky a vynutilo z nich vůni. Tu zpomínal na boje života, které též city radostné a bolestné v našem srdci budí. Vzduch a světlo jsou milenci květiny, avšak světlo má přednost. Ke světlu se obrací a zmizí-li toto, svine své listy a usne v obejmutí vzduchu.
„Světlo jest, co mne zdobí!“ pravila květina. — „Vzduch ti však dechu dává!“ šeptal hlas básníka.
Blíže něho stál klučina, a tloukl holí do bahnitého příkopu; kapky kalné vody stříkaly vzhůru mezi zelené větve stromů, a písař zpomínal při tom na miliony zvířátek, ježto v kapce vzhůru byla metána, což dle jich velikosti bylo tolikéž, jako pro nás, kdybychom až nad oblaky se dostali.
Když v jeho mysli takové zpomínky vznikaly, přemýšlel o proměně, jaká se s ním přihodila, a usmíval se.
„Spím a předce bdím! Znamenité je, jak přirozeně můžeme snít, a předce vědět, že vše jenom sen. Kéž bych se mohl zejtra na tento sen upamatovat, až procitnu! Zdá se mi, že jsem velmi rozjitřen; mám dobrý pojem o všem, cítím se tak volným; jsem však jist, že vše hloupou věcí bude, pakli zejtra na něco si zpomenu: takto se mi vícekrát již dělo. Tak se děje se vším moudrým a nádherným, co ve snu mluvíme a vidíme, jako s podzemními poklady: když se dostanou, jsou bohaté a skvělé, avšak při světle denním jsou jenom kamení a svadlé listí. Ach!“ vzdychnul bolestně a pozoroval zpěvné ptáky, vesele s větve na větev poskakující, „ti se mají mnohem lépe nežli já! Lítati, oh jaké to rajské umění! Šťastný ten, který se s perutěmi narodí! Ano, kdybych se mohl v ptáka proměnit, chtěl bych skřivanem být!“
A v tom okamžení proměnili se rámě a šosy od kabátu v křídla; ze šatu bylo peří a ze svrchních střevíců pazoury; i pozoroval tuto proměnu velmi dobře a smál se tomu uvnitř.
„Tak, nyní patrně vidím, že sním, ale tak bláznovsky ještě nikdy jsem nesnil!“
A vyletěl do výše mezi zelené listí a zpíval; ale nebylo žádné poesie ve zpěvu, neboť mysl básnická byla zmizela. Kouzelné střevíce mohly jenom jednu věc najednou vykonat, tak jako každý, kdo chce něco řádně vyvésti. Chtěl býti básníkem: tím byl; nyní chtěl být malým ptáčkem, a když jím se stal, přestala předešlá vlastnost.
„Totě výborné!“ pravil. „Ve dne sedím v úřadě mezi suchopárnými akty; v noci sním, že jsem skřivanem a poletuji v Bedřichově háji. Toť by se mohla celá komedie o tom napsati.“
Nyní sletěl dolů do trávy, otáčel hlavu na vše strany a štípal zobáčkem do útlých lístečků, které v poměru k nynější jeho velikosti zdály se tak veliké býti, jako palmy v severní Africe.
Avšak jenom na okamžik mohl takto se rozhlížeti, neboť najednou byla vůkol něho tmavá noc; dle jeho mínění byl to ukrutný předmět, který na něho se svalil: a předce to byla jenom čepice, jakou onen klučina po něm hodil. Ruka vklouzla pod čepici a uchopila písaře za hřbet a křídla, takže písknul. V prvním leknutí hlasitě zkřiknul: „Nestydatý měchu! Já jsem úřední písař!“ Ale zkřiknutí to znělo chlapci jako jednoduchý hvizd! Klepnul ptáka přes zobák a kráčel odtud. Ve stromořadí potkal jiné dva chlapce a ti koupili ptáka od něho za několik krejcarů, a tak se dostal písař nazpět do Kodaně.
„Dobře ještě, že je to sen,“ pravil písař, „sice bych se opravdu zlobil! Dříve byl jsem básníkem a nyní skřivanem! Ano, tohoť příčinou zajisté básnická mysl, která mne v tohoto malého tvora proměnila! Totě mizerná historie, zvláště když padne člověk klukům do rukou. Jsem žádostiv, jak se to skončí!“
Chlapci přinesli jej do skvostného pokoje. Tlustá, přívětivá paní je uvítala. Neměla však velkou radost z toho, že přinesli sprostého polního ptáka, jak skřivana pojmenovala. Jenom pro dnešek dovolila jim, že jej směli do prázdné klece v okně pustit.
„Učiní snad to radost papínkovi,“ doložila a usmála se při tom na velikého zeleného papouška, který jako vzácný pán houpal se na kruhu ve skvostné mosazné kleci. „Dnes jest den narození papínkova!“ pravila lehkomyslně „proto snad přichází ten polní ptáček štěstí přáti.“
Papínek neodpověděl ani slova, nýbrž pořád houpal se tam i sem; avšak pěkný kanárek, který předešlého léta ze své teplé, vonně páchnoucí vlasti přišel, ozval se příjemným hlasem.
„Křikloune!“ pravila paní a hodila bílý šátek na klec.
„Píp, píp!“ sténal tento; „toť hrozná chumelice sněhu!“ A již více ani nemukl.
Písař, aneb jak jej paní pojmenovala, polní pták přišel do malé klece blíže kanárka, nedaleko papouška. Jediná lidská slova, která papínek žvatlal, a která někdy dosti k smíchu byla, zněla: „Ne, buďme lidmi!“ Všecko jiné, co křičel, bylo tak nesrozumitelné, jako zpěv kanárka, jenom ne pro písaře, který sám nyní ptákem byl; rozuměl svým novým soudruhům velmi dobře.
„Lítal jsem pod zelenou palmou a kvetoucím mandlovým stromem!“ zapěl kanárek. „Lítal jsem se svými bratry a sestrami přes skvostné květiny a nad čistým jezerem, kdežto rostliny na dně se houpají. Spatřil jsem též krásné papoušky, kteří veselé povídky vypravovali, a sice mnohé a zajímavé.“
„Ti byli divocí,“ odpověděl papínek; „ti neměli žádného vzdělaní. Ne, buďme lidmi! — Proč se nesměješ? Když se paní a každý cizinec tomu směje, můžeš také. Máš velikou chybu, že nechápeš co vtipného. Ne, buďme lidmi!“
„Oh pamatuješ se na krásné dívky, které mezi kvetoucími květinami tančily? Pamatuješ se na sladké ovoce a občerstvující šťávu divokých rostlin?“
„Ovšem,“ pravil papoušek; „ale zde je mi mnohem lépe! Mám dobré jídlo a výbornou posluhu; vím, že jsem dobrá hlava, a více nežádám. Ne, buďme lidmi! — Ty příliš horuješ, jak to lidé jmenují. Já mám důkladné vědomosti a vtip; ty opět ducha, ale žádné předložení; ty se ponořuješ ve vysoké tóny přírody, a proto jsi přikryt, to se mně nestane; ne, vždyť jsem je mnoho peněz stál. Svým zobákem se pyšním a vtipem vůkol hazím — ne, buďme lidmi!“
„Oh, má ubohá, kvetoucí otčino!“ zalkal kanárek; „tvé tmavozelené háje a tiché zátoky budu opěvati; zpívati o ratolestech čistou vodní hladinu líbající, pěti o radostech všech mých volných bratří a sester, ježto poletují nad zřídlem potoků, pustiny ovlažujících!“
„Zanech žalného zpěvu!“ pravil papoušek. „Zpívej něco k smíchu! vždyť smích jest znamením nejvyššího stanoviska duševního. Pohledni, zdali pes aneb kůň se může smáti? Nikoli — plakat mohou, ale smáti — to jest člověku jenom dáno — ho, ho, ho!“ smál se papoušek a přidal k tomu svůj vtip: „Ne, buďme lidmi!“
„Aj, ty malý šedivče — ptáče severu,“ pravil kanárek ke skřivanu; „i tys nyní vězněm! Zajisté zima tuhá jest v tvých lesích, ale jest tam svoboda! Vylítni! Zapomněli klec zavřít — nahoře okno jest otevřeno — vylítni — vylítni!“
Bezděčně učinil takto písař a již byl z klece: v tom okamžení vrzly polootevřené dvéře blízkého pokoje, a opatrně, s jiskrnými zelenými očmi vloudila se domácí kočka dovnitř a činila honbu na něho. Kanárek třepetal se v kleci, papoušek tloukl křídly a křičel: „Ne, buďme lidmi!“ Písař cítil smrtelný strach a vyletěl z okna; letěl přes domy a ulice dále a dále; konečně musil si odpočinout. Protější dům přicházel mu povědomým; jedno okno bylo otevřeno; i vletěl do vnitř. Byl to jeho vlastní příbytek a tam sednul na stůl.
„Ne, buďme lidmi!“ pravil bezvolně po papouškovi, a v té chvíli byl z něho písař, ale seděl na stole.
„Zachraň mne Bůh!“ pravil. „Jak jsem přišel na stůl a tak do snu se zabral? To byl podivný sen, jaký se mně zdál — samé hlouposti!“
Za ranního ještě jitra, když písař ještě na lůžku odpočíval, klepalo se na jeho dvéře; byl to jeho soused, mladý bohoslovec, bydlící v tom 1 samém poschodí. I vešel.
„Půjč mi svrchní střevíce,“ pravil: „v zahradě jest příliš mokro, ale slunce krásně vychází: rád bych svou dýmku tam dole vykouřil.“
Obul střevíce, a brzy byl v zahradě, která jenom dva stromy, švestkový a jabloňový v sobě chovala; avšak i taková malá zahrádka uvnitř velkého města jest pravým bohatstvím. Bohoslovec kráčel dva kroky sem a čtyry kroky tam po celé prostoře zahrady. Bilo právě šest hodin; na ulici zazněla poštovní trubka.
„Oh, cestovat, cestovat!“ zvolal; „toť největší štěstí na světě!“ toť cílem mých přání! Pak by se utišil nepokoj, jaký cítím; avšak daleko, hodně daleko odtud. Tak bych chtěl krásné Švýcarsko spatřit a Vlachy procestovati a —“
Ano, dobře bylo, že střevíce hned účinkovaly, sice by byl velmi daleko, a sice jak pro sebe tak i pro nás jiné ujel. On cestoval; nacházel se u prostřed krásných Švýcar, avšak ještě s jinými osmi v dostavníku vměstnán. Hlava jej bolela, umdlen byl v kříži a krev mu vběhla do nohou, které byly oteklé, a boty jej tlačily. Byl v jakémsi stavu mezi bděním a spaním. V pravé kapse měl své odporučující listy, v kapse na levé straně průvodní list, a v malém koženém váčku choval na prsou zašitých několik tolarů. Každé usnutí předvádělo mu na mysl, že jednu z těchto vzácností ztratil, a proto zimničně se třesa, probudil se a první pohyb rukou byl trojhran od pravé k levé a na prsa vzhůru, aby se přesvědčil, zdali své věci má ještě čili nic. Deštníky, hole a klobouky houpaly se v sítí nad ním a ubíraly mu takto vyhlídku, která velmi krásná byla.
Veliká, vážná a temná byla celá příroda kolem něho. Jedlové lesy byly jako křoviny rozseté po horních a vysokých skalinách, jichžto svršky v mlze se skrývaly; nyní počalo sněžit, a vítr studeně hvízdal.
„Ach,“ vzdychal mladík, „kdybychom byli na druhé straně Alp, pak by bylo léto, a já bvch měl peníze již vyzvednuté; úzkost, kterou cítím, nedá mně Švýcarska používat. Oh, kdybych byl na druhé straně!“
A již byl na druhé straně, uprostřed Italie mezi Florencí a Římem. Trasimenské jezero leželo ve svitu večerním, jako hořící zlato, mezi modravými vrchy. Zde, kde Hannibal porazil Flaminia, klidně vinuly se vinní keře k svým podporám; milostné polonahé děti hlídaly stádo černých vepřů pod stínem vavřínových stromů. Kdybychom chtěli tento obraz dokonale podati, každý by plesal: „Krásná Italie!“ Ale to neřekl náš bohoslovec aniž kdo jiný z jeho spolucestovatelů.
Jedovatých much a mušek lítalo na tisíce do vozu. Marně tloukli cestovatelé myrtovou větví kolem sebe: navzdor tomu štípaly mouchy. Nebylo jedinkého ve voze, kohoby obličej nebyl krkavě opuchlý býval. Ubohé koně vyhlíželi jako vychrtlí; mouchy v chomáčích velikých seděly na nich, takže vozka musil sestoupiti a je smésti. Nyní zapadalo slunce; krátká, avšak ledová zima pronikla celou přírodu; bylo to jako ovanuti studeného vzduchu hrobového po parním letním dnu. Avšak vůkol rozestavené vrchy a nad těmito rozkládající se oblaky barvily se oním zelenavým podivným leskem, jakž na některých starých obrazech spatřujeme, a jestli jsme takovouto měnivost barvy na jihu ještě nikdy nespatřili, za nemožnou držíme. Bylo to rajské podívání; avšak — žaludek byl prázdný, tělo umdlené; všecka touha srdce obracela se po nějaké hospodě; kde ale jakou najít? Mnohem vítanější byla jim tato, nežli krásné podívání na přírodu.
Cesta šla skrz olivový háj; našemu bohoslovci přicházelo, jako by jel doma mezi vrbinami. Zde ležela konečně osamělá hospoda. Kupa žebravých mrzáků byla před ní rozložena; nejčipernější z nich vyhlížel, abychom vhodného výrazu Marryatova použili, jako „nejstarší syn hladu, který svých dospělých let došel“; jiní byli buďto slepí aneb malomocní na nohou, lezouce po rukou, aneb seschlé ruce bez prstů majíce; byla to pravá bída v hadry oděna!
„Eccellenza, miserabili!“ vzdychali a vztahovali své nemocné údy. Hospodská sama, s bosýma nohama s neučesanými vlasy a jen špinavou jakousi kajdou oděná, přivítala hosti. Dvéře byly provázky svázány; podlaha ve světnici byla rozryté dláždění cihlové; netopýři lítali pod stropem a smrad uvnitř. — —
„Ano, postavte stůl jenom do stáje!“ pravil jeden z cestujících. „Tam aspoň budeme vědět, jakého vzduchu požijeme.“
Okna se otevřela, aby něco čerstvého povětří mohlo dovnitř vniknouti; avšak rychleji nežli toto byla zde scvrklá ramena a věčné bědování: „Miserabili, Eccellenza!“ Po stěnách bylo mnoho nápisů: polovicí jich haněna byla bella Italia.
Jídlo bylo přinešeno; byla to polívka z vody, kořeněná pepřem a stuchlým olejem. Olej byl i hlavní věcí při salátu; zkažené vejce a pečené kohoutí hřebeny byly nejlepším jídlem; ano i víno mělo zvláštní příchuť: byla to opravdivá medicina.
V noci postavily se truhlice ke dveřím; jeden z cestovatelů měl stráž, co zatím druzí spali. Ubohý bohoslovec byl na stráži; oh, jak teskno bylo uvnitř! Horko k nevydržení, mouchy bzučely a Štípaly, miserabili venku bědovali ze spaní.
„Ach, cestování jest krásné,“ pravil bohoslovec; „kdybychom jen těla neměli! Kdyby toto odpočívalo, pak by duch mohl se povznésti! Kam jenom přijdu, všude cítím nedostatek, který srdce utiskuje; něco lepšího, nežli jest okamžik, chtěl bych míti; ano něco lepšího, to nejlepší; avšak kde a co jest to? Vím dobře, co chci; žádám sobě šťastný cíl, ten nejšťatnější ze všech!“
A jak mile toto slovo vyřknul, nacházel se v otčině. Dlouhé bílé záclony visely u oken spuštěné, a uprostřed pokoje stála černá rakev; v této ležel mladík v tichém spánku umrlce; jeho přání se vyplnilo: tělo odpočívalo a duch se povznesl. Nejmenuj nikoho šťastným, dříve nežli v hrobě odpočívá, byla slova Solonova; a zde byla jich pravda obnovena.
Každá mrtvola jest zvěstovatelem nesmrtelnosti; i tato zde v černé rakvi dávala odpověď na otázku, jakou živý ještě mladík dva dny před tím napsal: „Ty mocná smrti, tvé mlčení zbuzuje hrůzu a co známku svou zůstavuješ po sobě jenom hroby. Zdali spatří duch můj žebřík Jakubův? Či objeví se jenom jako tráva nad hrobem?“
Dvě postavy objevily se v pokoji. My je známe: byla to Starost a poslice čili komorná Štěstěny. A přiblížili se k mrtvému.
„Pohledni,“ pravila Starost, „jaké štěstí přinesly tvé střevíce člověčenstvu?“
„Přinesli aspoň tomuto, jenžto zde odpočívá, trvalou blaženost!“ odpověděla Štěstěna.
„O nikoliv!“ pravila Starost. „On sám odešel, aniž byl povolán! Jeho duševní síla nebyla dostatečnou, aby pokladu dobyl, kterého dle svého povolání dobyti má! Učiním mu nějaké dobrodiní!“
A starost stáhla mu kouzelné střevíce s nohou; v tom byl umrlčí spánek ukončen, a nově obživlý povstal. Starost zmizela a s ní zmizely i střevíce; zajisté považovala je za svou majetnost.