Golem (překlad Prusík)/Žena
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Pud | Žena | Lest |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Žena |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Kde jen byl Charousek?
Uplynulo už skoro 24 hodin a po něm dosud ani slechu ani vidu.
Zapomněl snad na znamení, jež jsme si umluvili, nebo snad je nemohl viděti?
Šel jsem k oknu a nařídil jsem zrcádko tak, že odraz slunečního paprsku padal přímo do zamřížovaného okénka jeho sklepního bytu.
Včerejší zakročení Hillelovo mne značně uklidnilo. Jistě by mne byl varoval, kdyby nějaké nebezpečí hrozilo.
Ostatně: Wassertrum nemohl včera nic podstatného provésti.
Hned jak mne opustil, vrátil se do svého krámku. Pohlédl jsem kradmo dolů: ano, opíral se tam o dveře za svými pláty, právě tak, jak jsem ho viděl už ráno. — — —
Nesnesitelno, tohle věčné čekání!
Jemný jarní vzduch, jenž ke mně proudil otevřeným oknem vedlejšího pokoje, naplňoval mne až chorobnou touhou.
Ty tající kapky se střechy!
A jak se ty jemné vodní šňůrky lesknou v slunečních paprscích!
Neviditelnými nitkami táhlo mne to ven. Pln netrpělivosti chodil jsem sem tam po pokoji.
Usedl jsem do židle.
A zase jsem vstal.
Toto toužebné klíčení neznámé lásky v mých prsou nechtělo ustati.
Celou noc mne to trýznilo.
Jednou se ke mně tulila Angelina, pak zase jsem mluvil zcela nevinně s Miriam, a sotvaže se ten obraz rozplynul, přišla zase Angelina a líbala mne.
Citil jsem vůni jejího vlasu; její měkký sobolí kožich šimral mne na krku, sklouzal jí s obnažených ramenou, a pojednou z ní byla Rosina — jež tančila s opilýma, polozavřenýma očima, nahá — jen ve fraku — — — a to vše v polospánku, jenž však byl tak, jako bych bděl.
Jako sladké, sžírající, přitmělé bdění.
Nad ránem pak stál u mé postele můj dvojenec, onen stínovitý Habal Garmin — „dech kostí“ — o němž mluvil Hillel — a já mu viděl na očích, že byl v mé moci; on musel odpověděti na každou otázku, kterou byl mu v pozemských i nadzemských věcech položil. A on jen na to čekal, ale žízeň po tajemném nebyla tak silnou, jako dusno mé krve a prosákla brzo v suché půdě mého rozumu.
Poslal jsem pryč zjevení toto, aby bylo zrcadlem Angelininým a ono se scvrklo v písmenu „Aleph“, pak zase vzrostlo, stálo zde co olbřím — žena, zcela nahá, jak už jsem to viděl jednou v knize Ibbur, s pulsem jako zemětřesení; naklonila se nade mnou a já dýchal opojnou vůni jejího horkého masa —
Což Charousek stále ještě nepřišel?
Zvony pěly s kostelních věží.
Čtvrt hodiny jsem chtěl ještě počkati — pak ale ven!
Oživenými ulicemi toulati se mezi svátečně oděnými lidmi, vmísiti se do veselé tlačenice ve čtvrti bohatých, viděti krásné dámy s koketními tvářemi, s malými rukami a nožkami.
Snad při tom potkám náhodou Charouska — omlouval jsem se sám před sebou.
Sundal jsem s police na knihy starožitnou hru taroků, abych spíše zabil čas.
Snad z obrazů získám popud k vytvoření nějaké kameje?
Hledal jsem pagáta.
Nikde.
Kam se jen poděl?
Prohlížel jsem znovu celou hru a ztratil jsem se v myšlenkách na skrytý význam vyobrazení na kartách. Hlavně tenhle „oběšenec“…
Co asi znamenal?
Muž visí na laně mezi nebem a zemí, s hlavou dolů, s rukama spoutanýma na zádech, pravé lýtko přes levou nohu, takže to vyhlíží jako kříž nad obráceným trojúhelníkem?
Nesrozumitelné srovnání!
Hle! Konečně!
Charousek je zde.
Nebo ne?
Milé překvapení — byla to Miriam.
„Víte-li, Miriam, že jsem právě chtěl k vám sejíti a poprositi vás, abyste si se mnou vyjela na procházku,“ řekl jsem.
Nebyla to sice tak úplně pravda, ale nedělal jsem si z toho mnoho.
„Viďte, že mi neodřeknete! Mně je dnes tak radostně u srdce, že právě vy, Miriam, musíte mou radost korunovati!“
„— — — jeti na procházku?“ opakovala tak velice zaraženě, že jsem se musel nahlas zasmáti.
„Což je ten návrh tak divný?“
„Ne, ne, ale — — —“ hledala pravý výraz, „— — neslýchaně pozoruhodný. Jeti na procházku.“
„Pranic pozoruhodného na tom není. Uvažte jen, že statisíce lidí vlastně po celý život nic jiného nedělají.“
„Ano, jiní lidé!“ doznala, stále ještě jsouc ohromena.
Chopil jsem ji za obě ruce.
„Přál bych si, Miriam, abyste v daleko hojnější míře užívala radostí, jež jsou údělem jiným lidem.“
Ona pojednou smrtelně zbledla a na ztrnulé němosti jejího pohledu jsem viděl, nač myslila.
Bodlo mne to.
„Nesmíte si tak příliš přibírati ten — ten — zázrak, Miriam!“ domlouval jsem jí. „Neslíbila byste mi to, pro naše přátelství?“
Slyšela úzkost z mých slov a dívala se na mne udiveně.
„Kdyby vás to tak nevzrušovalo, těšil bych se s vámi, ale takhle? Víte-li, že mám o vás vážné obavy, Miriam? O — o — jak to mám říci? O vaše duševní zdraví. Nepojímejte to tak doslovně, ale já bych si skoro přál — aby — aby ten zázrak nikdy nebyl nastal.“
Očekával jsem, že mi bude odporovati, ale ona jen přikývla jsouc pohroužena do myšlenek.
„Sžírá vás to. Nemám-li pravdu, Miriam?“
Vzchopila se:
„Mnohdy bych si také skoro přála, aby ten zázrak nebyl nastal!“
Znělo mi to jako paprslek naděje.
„Pomyslím-li,“ mluvila zcela zvolna a jako Ve snách, „že by mohly nastati časy, kdy bych musela žíti bez zázraků…“
„Ale vy přece můžete býti přes noc bohata a pak nepotřebujete,“ vskočil jsem jí bez rozvahy do řeči, hned jsem však zmlkl, zpozorovav zděšení v její tváři. „Rozumějte mi, co tím míním: vy můžete přirozeným způsobem býti zbavena všech svých starostí, a zázraky, jež pak zažijete, budou duševního rázu — budou to vnitřní události.“
Zavrtěla hlavou a řekla tvrdě:
„Vnitřní události nejsou žádné zázraky. Je dosti ku podivu, že jsou lidé, kteří vůbec žádných nemají. — Od svého dětství, den ze dne, noc z noci zažila jsem — — — (náhle se zamlčela a já uhodl, že v ní bylo ještě něco jiného, o čem mi nikdy nemluvila, snad celá síť neviditelných událostí, podobných mým — —) „ale to sem nepatří; i kdyby se někdo objevil, jenž by uzdravoval nemocné pouhým vkládáním ruky, nemohla bych to nazvati zázrakem. Teprve když neživá látka — země — je duchem oživena a když zákony přírody se lámou, teprve pak je dosaženo toho, po čem toužím, od té doby, kdy jsem vůbec začala přemýšleti. — — —
Otec řekl mi kdysi: jsou dvě stránky kabbaly: magická a abstraktní, jež se nikdy nemohou krýti.
Magická může ovšem abstraktní k sobě přitáhnouti, nikdy však naopak.
Magická stránka kabbaly je dar, druhá stránka může býti dobyta, i když je k tomu zapotřebí pomoci vůdcovy.“
Navázala opět na první nit:
„A právě po onom daru žízním; čeho si mohu dobýti, je mi lhostejno a bezcenno jako prach.
Mám-li pomysliti, že mohou nastati doby, jak jsem už řekla, kdy bych musela žíti zcela bez zázraků,“ — — viděl jsem, jak se její prsty křečovitě zkřivily, a byl jsem přitom bičován trpkou, kajícnou lítostí — „tu myslím, že bych umřela jen pouhým pomyšlením.“
„Je to snad také důvodem, pro který jste si přála, aby se div nebyl nikdy stal?“ bádal jsem.
„Jen z části. Je tu ještě něco jiného. Já — já —“ přemýšlela chvíli, „nebyla jsem dosud zralou, abych zažila zázrak v této formě. To je to. Jak vám to mám vyložiti? Představte si, prosím, jen co příklad že jsem měla noc co noc týž sen, jenž se stále rozvíjel a v němž mne kdosi — řekněme obyvatel cizího světa — poučoval a mě nejen na zrcadle mne samé o jeho všemožných změnách poučoval, jak daleko jsem vzdálena magické dozrálosti zažíti „zázrak“, nýbrž i v rozumových otázkách, jež mne občas přes den zaměstnávaly, mi i rozluštění podával, a to tak, že jsem to vždy mohla sama skontrolovati.
Rozumějte mi: podobná bytost nahrazuje nám veškero štěstí, jaké si jen můžeme pomysliti; ona je mi mostem, jenž mne spojuje s „oním světem“, ona je mi Jakubovým žebříkem, po němž se mohu přes temnoty všednosti zvednouti k světlu…, ona je mi vůdcem i přítelem, v ni skládám pevnou důvěru, že na temných cestách, jimiž se má duše ubírá, nezbloudím v šílenství a temnoty, neboť bytost tato mne nikdy neobelhala. — — —
A tu, pojednou, přese vše, co mi tento přítel sdělil, křižuje mi cestu života ‚zázrak‘!
Komu teď mám věřiti? Což bylo snad to, co mne po léta nepřetržitě naplňovalo — bylo to klamem?
Měla-li bych o tom pochybovati, musela bych se po hlavě vrhnouti do bezedné propasti.
A přece se ten ‚div‘ stal!
Zajásala bych radostí — kdybych — —“
„Kdybyste — —?“ přerušil jsem ji bez dechu.
Snad teď prosloví ono spásné slovo a já budu moci se jí ke všemu přiznati.
„— — kdybych se dozvěděla, že jsem se mýlila, že to ani nebyl žádný „zázrak“. Ale já to vím tak jistě, jako že zde sedím. Zhynula bych“ (mně se zastavila srdce), „kdybych byla opět se svého nebe stržena na zemi. Myslíte, že by to mohl nějaký člověk vydržeti?“
„Poproste přece svého otce o pomoc,“ řekl jsem, jsa úzkostí bezradným.
„Svého otce? O pomoc?“ podívala se na mne, nechápajíc. „Mám-li na výběr pouze dvě cesty, mohu-liž míti ještě třetí? — — Víte-liž, co by pro mne bylo pravou záchranou? Kdyby se mně stalo totéž, co se stalo vám. Kdybych v této chvili mohla zapomenouti na vše, co za mnou leží, na svůj celý život až po dnešní den… Není-li to obdivuhodné: co vy považujete za neštěstí, bylo by pro mne nejvyšším štěstím!“
Delší dobu jsme oba mlčeli. Pak chopila se mé ruky a usmívala se. Skoro radostně.
„Nechci, abyste se pro mne trápil“ (ona těšila mne — mne!), „před chvílí byl jste ještě pln radosti a štěstí nad jarem venku, a teď jste zosobněný smutek. Neměla jsem vám vůbec nic říci. Vyrvete to ze svě paměti a buďte zas tak vesele naladěn, jako dříve. Já sama jsem tak ráda — tak veselá —“
„Vy? Veselá? Miriam?“ přerušil jsem ji trpce.
Ona odvětila s přesvědčením ve tváři:
„Ano! Opravdu! Veselá! Když jsem šla sem nahoru k vám, bylo mi tak nevýslovně úzko, nevím ani proč: nemohla jsem se zbaviti pocitu, že se nalézáte ve velkém nebezpečí,“ naslouchal jsem pozorně, „ale místo, abych se z toho těšila, že jsem vás zastihla zdravého a dobré mysli, naladila jsem vás k smutku a — —“
Nutil jsem se k veselosti: .
„A to můžete napraviti jen tehdy, když se mnou pojedete na procházku.“ (Snažil jsem se vložiti do svého hlasu co možná nejvíce rozpustilosti.) „Rád bych viděl, Miriam, zda se mi nepodaří vypuditi vám smutné myšlenky z hlavy. Mluvte si, co chcete: vy přece nejste žádný egyptský kouzelník, ale prozatím jen mladé děvče, s nímž si jarní vánek ještě ledajaký kousek zahraje.“
Pojednou byla zcela veselá:
„Ne, co jen to s vámi dnes je, pane Pernathe? Takhle jsem vás ještě nikdy neviděla! Ostatně: ‚jarní vánek‘… u nás, židovských děvčat, věje ‚jarní vánek‘ vždy odtamtud, odkud chtějí naší rodiče a my musíme jen poslouchati. A taky posloucháme. To máme už v krvi. — Jen já ne,“ dodala vážněji, „má matka se zoufale vzpírala, když si měla bráti toho ohyzdného Aarona Wassertruma!“
„Cože? Vaše matka? Toho vetešníka dole?“
Miriam kývla hlavou.
„Bohudíky se to nestalo. Ale pro toho ubohého člověka to byla ovšem zdrcující rána.“
„Vy pravíte ‚ubohý člověk‘?“ vyskočil jsem. „Ten chlap je zločinec.“
Zamyšleně kývala hlavou:
„Zajisté, je zločinec. Ale kdo vězí v podobné kůži a nebyl by zločincem, musel by býti zrovna prorokem.“
Zvědavě jsem přisedl blíže:
„Víte o něm něco bližšího? To mne zajímá. Ze zvláštních —“
„Kdybyste byl jen jednou viděl jeho krámek z vnitřku, pane Pernathe, hned byste viděl, jak to v jeho duši vyhlíží. Mohu to říci, poněvadž jsem tam co dítě byla často. — Proč se na mne tak udiveně díváte? Je na tom něco divného? — Vůči mně byl vždy dobrý a přivětivý. Pamatuji se dokonce, že mi jednou daroval lesklý kámen, jenž se mi mezi jeho věcmi obzvláště líbil. Má matka řekla, že je to diamant. Musela jsem ho tehdy hned odnésti zpět.
S počátku ho nechtěl dlouho přijati, ale pak mi ho vytrhl z ruky a zahodil ho zlostně daleko od sebe.
Já však přece viděla, jak mu při tom vytryskly slzy z očí; rozuměla jsem už tehdy dosti hebrejsky, takže jsem pochopila, co k sobě zahučel: „Čeho jen se má ruka dotkne, všechno je proklaté.“ — —
Bylo to naposledy, kdy jsem ho směla navštíviti. Od té doby mne už nikdy nevyzval, abych šla dál, do krámku.
Vím také proč: kdybych se nebyla pokusila ho potěšiti, bylo by vše zůstalo při starém. Poněvadž však mi ho bylo líto, a poněvadž jsem mu to řekla, nechtěl mne už viděti. — —
To nechápete, že, pane Pernathe?
A přece je to tak jednoduché: on je posedlý — člověk, jenž je hned nedůvěřivý, nevyléčitelně nedůvěřivý, když se někdo dotkne jeho srdce.
On se považuje za daleko ohyzdnějšího, než vskutku jest (je-li to vůbec ještě možno) a v tom koření všechno jeho myšlení a jednání.
Říká se, že ho jeho paní měla ráda. Snad to byla spíše soustrast než láska, a přece tomu mnozí lidé věřili.
Jediný, kdo byl o opaku hluboce přesvědčen, byl on sám.
Všude větří zradu a nenávist.
Jen u svého syna učinil výjimku. Ať tomu bylo proto, že ho viděl od dětství růsti, že tedy spolužil každé vzklíčení té které vlastnosti ve svém dítěti a že nemohl nikdy dospěti k bodu, v němž by jeho nedůvěra mohla vzíti vznik, nebo ať to tkvělo v jeho židovské krvi: veškeru schopnost lásky, jež v něm žila, vylíti na svého potomka, v oné instinktivní bázni naší rasy, že bychom mohli vymříti a že bychom nevyplnili ono poslání, na něž jsme už zapomněli, jež však až posud temně v nás dále žije — kdož to ví?!
Wassertrum řídil výchovu svého syna s opatrností, jež hraničila až s moudrostí, jež právě u nevzdělance, jakým je on, je obdivuhodnou. On odstranil dítěti s cesty — s bystrostí psychologa — všechny události, jež mohly vésti k rozvinutí činnosti svědomí; a to proto, aby mu uspořil příští duševní muka.
Zjednal mu za učitele vynikajícího učence, jenž zastával názor, že jsou zvířata bez citu a jejich projev bolesti že je jen mechanickým reflexem.
Z každého stvoření co nejvíce radosti a požitku pro sebe vymačkati a pak skořápku odhoditi co nepotřebnou: to asi bylo abecedou jeho dalekozrakého vychovávacího systému.
A že peníze co prapor a klíč k ‚moci‘ hrály při tom první úlohu, to si dovedete, pane Pernathe, představiti. A jako on sám své bohatství pečlivě zakrývá, aby zahalil v temno hranice svého vlivu, tak i vymyslil si prostředek, jímž by něco podobného i svému synu umožnil, při tom však mu ušetřil útrapy zdánlivě ubohého života: prosytil ho pekelnou lží o ‚kráse‘, naučil ho vnějšímu a vnitřnímu gestu estetiky, učil ho: zevně přetvařovati se lilií polní a vnitřně býti mrchožravým supem.
Přirozeně nebyla ona nauka o ‚kráse‘ jeho vlastním výmyslem. Bylo to nejspíš ‚zlepšené vydání‘ rad onoho učence.
Že ho pak jeho syn zapíral jak a kde mohl, to mu nebral za zlé. Naopak on mu to ukládal co povinnost: neboť jeho láska byla nezištnou a jak už jsem řekla o svém otci: ‚toho druhu, jenž jde až za hrob‘.“
Miriam okamžik mlčela. Viděl jsem na ní, jak v duchu snula dále své myšlenky; slyšel jsem to na změněném zvuku jejího hlasu, když řekla:
„Podivné plody rostou na stromě židovstva.“
„Řekněte mi, Miriam,“ ptal jsem se, „neslyšela jste nikdy o tom, že má Wassertrum voskovou figuru ve svém krámku? Nevím už, kdo mi o tom vyprávěl, snad se mi to také jen zdálo — —“
„Ne, ne… je to pravda, pane Pernathe: v rohu, v němž uprostřed všelikého harampádí Wassertrum spává na slamníku, stojí vosková figura v životní velikosti. Wassertrum vymámil ji kdysi za babku na potulném majiteli komediantské boudy, a sice prý jen proto, že se podobala velice jakési dívce, křesťance, která prý kdysi byla jeho milenkou.“
„Byla to jistě Charouskova matka,“ napadlo mne.
„Její jméno neznáte, Miriam?“
Dívka zavrtěla hlavou.
„Záleží-li vám na tom, mám se snad optati?“
„Ach, Bože, ne, Miriam! Mně je to úplně lhostejno.“
(Viděl jsem na jejích rozjiskřených očích, že byla v ohni; Nesměl jsem připustiti, aby upadla opět do svých truchlivých myšlenek.)
„Daleko více mne však zajímá to, o čem jste před chvíli jen tak zběžně mluvila. Míním vaše slova o ‚jarním vánku‘. Váš otec vám přece nebude předpisovati, koho si máte vzíti?“
Rozesmála se vesele:
„Můj otec? Co vás to napadá?“
„Nu, to je pro mne velké štěstí!“
„Jak to?“ ptala se bezelstně.
„Poněvadž tedy mám ještě naději.“
Byl to jen žert a ona to také za žert považovala, a přece vyskočila rychle a běžela k oknu, abych neviděl, jak zčervenala.
Zabočil jsem jinam, abych jí pomohl z rozpaků:
„To si však, co starý přítel, vymiňuji! Mne musíte zasvětiti, až se ta chvíle přiblíží. Či snad zamýšlíte zůstati vůbec svobodnou?“
„Ne, ne, ne!“ bránila se tak rozhodně, že jsem se bezděky usmál. „Jednou se přece musím provdati.“
„To se rozumí! Přirozené!“
Byla pojednou nervosní jako žabka, vyrůstající z dětských střevíčků.
„Což nemůžete býti ani minutu vážným, pane Pernathe?“
Zatvářil jsem se poslušně jako suchý kantor a ona si zase usedla.
„Tedy: pravím-li, že se přece jednou musím vdáti, míním tím, že si až posud sice hlavu bližšími okolnostmi nelámu, že však bych jinak nerozuměla smyslu života, kdybych byla přišla na svět co žena jen proto, abych zůstala bezdětnou.“
Po prvé od té doby co ji znám, viděl jsem rys dospělé ženy v její tváři.
„Patří to k mým snům,“ pokračovala tiše, „představiti si, že konečným cílem jest, když dvě bytosti splynou v jedno, k tomu, co — — neslyšel jste nikdy o starém egyptském kultu Osirise? — — splynou k tomu, co může znamenati symbolicky ‚hermafrodit‘.
Poslouchal jsem napiatě:
„Hermafrodit?…“
„Míním tím: magické sloučení mužského a ženského elementu v lidském pokolení — k polobohu. Co konečný cíl! — Ne, ne co konečný cíl, ale co počátek nové cesty, jež je věčnou — jež nemá konce!“
„A doufáte, že jednou najdete takého, jakého hledáte?“ ptal jsem se rozechvěn. „Není snad možno, že žije v nějaké vzdálené zemi, nebo že se snad vůbec nenalézá na světě?“
„O tom nevím ničeho,“ řekla prostě, „já mohu jen čekati. Je-li ode mne časem a prostorem oddělen, — čemuž nevěřím, proč bych tedy byla upoutána zde, v ghettu? — nebo propastí vzájemného se nepoznání, a nenajdu-li ho, pak neměl můj život účelu a byl jen bezmyšlenkovitou hrou idiotického démona. — — Ale, prosím, prosím, nemluvme už o tom,“ prosila, „vyslovíme-li jen tuto myšlenku, tu se nás zmocní ošklivá, pozemská příchuť a já bych nerada — — —“
Pojednou se zarazila.
„Co byste nerada, Miriam?“…
Zvedla ruku.
Rychle vstala a řekla:
„Dostanete návštěvu, pane Pernathe!“
Hedvábné šaty zašustily na chodbě.
Prudké zaklepání. Pak:
Angelina!
Miriam chtěla odejíti.
Zadržel jsem ji.
„Smím představiti? Dcera milého mého přítele — paní hraběnka —“
„Ani k vám přijeti nelze! Všude je dláždění vytrháno. Kdy se už konečně přestěhujete do nějaké slušnější končiny, mistře Pernathe? Venku taje sníh a nebe jásá, že se hruď div nerozskočí a vy trčíte zde ve své krápníkové jeskyni jako stará žába — — Apropos! Včera jsem byla u svého klenotníka, víte-liž, že mi řekl, že jste největší umělec, nejjemnější rytec gemm, jaký dnes existuje, ba snad i největší umělec, jaký kdy žil!“
Angelina hovořila jako vodopád. Byl jsem okouzlen.
Viděl jsem jen její zářivé, modré oči, malé nožky v drobounkých lakových botičkách, viděl jsem, jak její rozmarná tvářička vykukuje ze záplavy kožišin a jak lalůčky jejích oušek se zardívají.
Popřála si sotva času k vydechnutí.
„Na rohu stojí můj povoz. Bála jsem se už, že vás nezastihnu doma. Doufám, že jste ještě neobědval? Pojedeme nejdříve — ano — kam pojedeme nejdříve? Nejdříve pojedeme — ano — počkejte… tedy snad do Stromovky, nebo zkrátka: kamkoliv do přírody, kde lze cítiti pučení a rašení už ve vzduchu.
Pojďte, pojďte, vezměte si klobouk. A pak budete jísti u mne a žvatlati budeme až do večera. Vezměte přece svůj klobouk? Nač ještě čekáte? — Teplá, zcela měkká přikrývka je dole: zabalíme se do ní až po uši a stulíme se k sobě, až nám bude horko k uvaření.“
Co jsem měl říci?!
„Právě jsem se umluvil s dcerou svého přítele, že podnikneme spolu vyjížďku — —“
Miriam rozloučila se však chvatně s Angelinou, dříve než jsem mohl pronésti tato slova.
Provázel jsem ji až přede dveře, ač mne přátelsky chtěla od toho odvrátiti.
„Poslyšte mne, Miriam, nemohu vám to zde na schodech tak říci, jak na vás lpím, — a že bych tisíckrát radši s vámi — —“
„Ta dáma nesmí čekati, pane Pernathe,“ naléhala, „s bohem a mnoho zábavy!“
Řekla to zcela srdečně a nestrojeně, upřímně, ale viděl jsem, že lesk v jejích očích vyhasl. Spěchala po schodech dolů a hoře sevřelo mi hrdlo.
Zdálo se mi, že jsem ztratil celý svět.
Jako opojen seděl jsem po boku Angelinině.
Jeli jsme šíleným tryskem ulicemi přeplněnými lidmi.
Víření života kolem mne, takže jsem polo zmámen mohl rozeznávati už jen malé, lesklé skvrny v obraze, jenž se snul kolem mne: třpytivé skvosty v náušnicích a řetízcích rukávníků, lesklé cylindry, bílé, dámské rukavičky, s růžovým náhrdelníkem pudla, jenž hafaje, chtěl se zakousnouti do kol, zpěněné vraníky, již v stříbrném postroji proti nám letěli, výkladní skříň a v té lesklé šály, plné šňůr perel a blýskotavých cetek, lesk hedvábí a štíhlé dívčí boky.
Ostrý vítr, jenž nám řezal do obličeje, působil, že jsem dvojnásob omamně cítil teplo Angelinina těla.
Strážníci na křižovatkách uskakovali s úctou, když jsme se kolem nich hnali.
Pak jsme jeli krokem po nábřeží, jež bylo plno povozů, kolem zříceného kamenného mostu, obklopeného davy zevlounů.
Sotva jsem se tam podíval: nejmenší slovo z úst Angelininých, její řasy, rychlá hra jejích rtů, — to vše, vše bylo mi daleko důležitějším, než pohled na trosky, jež rozvíraly náruč nakupeným krám ledu.
Cesty sadu.
Pak — udupaná elastická půda. Pak šustění listí pod kopyty koní, vlhký vzduch, bezlistí olbřímové mezi stromovím, plní hnízd vran, mrtvá zeleň luk, s bílými ostrůvky mizejícího sněhu, vše to táhlo se kolem mne jako ve snu.
Jen několika málo slovy, takřka lhostejně, mluvila Angelika o Dru Saviolim.
„Teď, kdy nebezpečí minulo,“ řekla s dětskou, rozkošnou prostomyslností, „a kdy vím, že se mu lépe daří, připadá mi vše, co jsem prodělala, tak strašně nudné. — Chci se konečně opět těšiti z vířivého života… Myslím, že všechny ženy jsou stejné. Ony to pouze nedoznají. Nebo jsou snad tak hloupé, že to nevědí? Nemyslíte také?“
Neposlouchala ani, co jsem na to odpověděl.
„Ostatně jsme my ženy naprosto nezajímavé. Nesmíte to považovati za lichocení: ale — opravdu, pouhá blízkost sympatického muže je mi daleko příjemnější, než nejživější hovor se sebe chytřejší dámou. Vždyť je to skutečně všechno jen planý žvást, co se tak v dámské společnosti mluví. — Nanejvýš: o trochu tom parádění a konec! Nu a módy se tak často přece jen nemění. — Není-li pravda, že jsem lehkomyslnou?“ ptala se náhle koketně, až jsem (okouzlen jejím půvabem) musel se držeti na uzdě, abych nechopil její hlavinku mezi své ruce a nezlíbal její šíji, — „řekněte, že jsem lehkomyslná!“
Tulila se ke mně blíže a zavěsila se do mého ramene.
Vyjeli jsme z aleje a cválali jsme kolem záhonů, plných vzácných květin, obalených slamou, jež v tomto obalu vyhlížely jako trupy nestvůr s usekanými údy a hlavami.
Lidé seděli na lavičkách na slunci a dívali se za námi a sestrkovali hlavy dohromady.
Mlčeli jsme chvíli a oddávali jsme se svým myšlenkám.
Jak jinou byla tato Angelika, než ona, jež žila v mé fantasii! — Jako by teprve dnes se pro mne vrátila přítomnost.
Byla-liž to vskutku táž žena, kterou jsem ondy těšil v dómu?
Nemohl jsem odvrátiti pohled od jejích polootevřených úst.
Nemluvila stále ještě slova. Zdálo se, že vidí v duchu jakýsi obraz.
Vůz zahnul přes vlhkou louku.
Vonělo zde probouzející se prstí.
„Víte-li, paní — —?“
„Říkejte mi přece Angelina,“ přerušila mne tiše.
„Víte-li, Angelino, že se mi dnes celou noc o vás zdálo?“ vyrazil jsem ze sebe stísněně…
Učinila rychle krátký pohyb, jako by chtěla vytáhnouti svou ruku z mého ramene a podívala se na mne udiveně. „Ku podivu! A mně o vás! — A myslila jsem na to právě teď — jako vy!“
A zase uvázl hovor a oba jsme uhodli, že jsme snili o tomtéž.
Cítil jsem to v chvění její krve. Její ruka se sotva znatelně chvěla na mých prsou. Hleděla křečovitě stranou, z vozu ven. — —
Zvolna zvedl jsem její ruku k svým rtům, stáhl jsem bílou, navoněnou rukavičku zpět, poslouchal jsem, jak její dech se stal prudkým a láskou zpit zaťal jsem své zuby do její malé pěstičky…
— — Několik hodin nato šel jsem jako opilý večerní mlhou dolů ku městu. Bez cíle volil jsem si ulice a chodil jsem dlouho, aniž jsem si to uvědomil, v kruhu sem tam.
Pak jsem stál nad řekou, jsa opřen o železné zábradlí, a díval jsem se vyjeveně dolů na pěnivé vlny.
Stále ještě jsem cítil Angelinino rámě kolem svého krku, viděl jsem kamenné lože vodotrysku, u něhož jsme se loučili už kdysi před mnoha lety — viděl jsem v nádržce hnijící jilmové listí, a ona opírajíc se hlavinkou o mé rameno, procházela se opět se mnou (jako před krátkou chvílí) němě mrazivým, temnícím se parkem svého zámku.
Sedl jsem si na lavičku a stáhl jsem klobouk hluboce do čela, abych mohl sníti.
Vody hlučely přes jez a jejich jekot přehlušoval poslední pobroukávající hluk města, ubírajícího se k spánku.
Když jsem si čas od času těsněji přitáhl plášť a vzhlédl jsem před sebe, tu ležela řeka v stále temnějším stínu, až konečně, potlačena hlubokou nocí, řítila se šedočerná k jezu, jehož pěna táhla se šikmo k druhému břehu, jako bílý, oslňující pruh.
Hrozil jsem se myšlenky, že budu museti zpět do svého smutného domova.
Lesk krátkého odpoledne učinil ze mne navždy cizince v mém bytě.
Za několik neděl, ba snad i jen dní prchne mé štěstí — a nezbude po něm nic, než bolestná, ale krásná vzpomínka.
A pak?
Pak jsem bez domova zde i tam, na tom i onom břehu řeky.
Vstal jsem! Chtěl jsem jen ještě mřížovím parku pohlédnouti na palác, za jehož okny ona spí, dříve než se vrátím do ponurého ghetta. — —
Zamířil jsem směrem, kterým jsem přišel, tápal jsem hustou mlhou podél řady domů a spícími náměstími, viděl jsem černé pomníky hrozivě se vynořovati; viděl jsem osamocené strážní budky i titěrky barokových fasád.
Matný lesk svítilny rostl z výparů ve vyplávlých barvách duhy k obrovským fantastickým kruhům, stával se žlutým, pichlavým okem a rozplýval se za mnou ve vzduchu.
Má noha nahmatávala široké, kamenné stupně schodiště, posypaného hrubým pískem.
Kde jsem to byl?
Slepá ulička, jež vedla vzhůru?
Hladké zdi zahrad v pravo i v levo? Holé větve stromu visely přes zeď. Zdá se, že visí s nebe: kmen je skryt za zdí mlhy. —
Několik prohnilých, tenkých větvi padá s praskotem dolů, jak jen se jich dotkne můj klobouk a spadá po mém plášti dolů, do šedé propasti, jež kryje mé nohy.
Pak zářivý bod: jediné světlo v dáli — kdesi — záhadně — mezi nebem a zemí.
Zabloudil jsem asi. Jsou to jistě „staré zámecké schody“ vedle teras Fürstenbergské zahrady. —
Pak dlouhý kus hlinité půdy. — Dlážděná cesta.
Masivní stín tyčí se vysoko přede mnou, hlavu maje v černé, tuhé noční čepici: „Daliborka“ — hladomorna, v níž kdysi zmírali lidé, mezitím co králové pod ní v „Jelením příkopu“ pořádali štvanice na divokou zvěř.
Úzká, točitá ulička se střílnami, točená chodba, v níž tak tak že projdou ramena a stál jsem před řadou domečků, z nichž žádný nebyl vyšší, než já sám.
Když jsem zvedl ruku, dosáhl jsem na střechu.
Byl jsem v „Zlaté uličce“, kde v středověku adepti alchymie rozžhavovali kámen mudrců a otravovali paprsky měsíce.
Odsud nevedla jiná cesta ven, než táž, kterou jsem přišel.
Než nenašel jsem už průlomu ve zdi, jímž jsem sem vnikl, nýbrž narazil jsem na dřevěné brlení.
Nic naplat: musím někoho vzbuditi, aby mi ukázal cestu, řekl jsem si. Ku podivu, že zde zakončuje ulici dům, větší než druhé a zdánlivě obývatelný? Nepamatuji se už, že bych ho zde byl viděl.
Je asi bíle natřen, že z mlhy tak jasně svítí? Procházím brlením, pak jdu úzkým pruhem zahrady a přitiskuji obličej na okna: všude tma. Klepám na okno.
Tu vejde uvnitř prastarý muž, s hořící svíčkou v ruce, dveřmi a jde stařecky vratkým krokem až do prostřed pokoje, zůstane státi, otočí zvolna hlavu k zaprášeným alchymistickým retortám a pažbám na zdích, zírá upřeně na obrovské pavučiny v rozích a upře pak nepohnutě svůj zrak na mne.
Stín jeho lícních kostí padá mu na oční důlky, takže to vypadá, že jsou prázdny, jako u mumie.
Je zřejmo, že mne nevidí.
Klepám na sklo.
Neslyší mne. Jde beze zvuku jako náměsíčník opět z pokoje.
Čekám marně.
Klepám na domovní dveře: nikdo mi neotevírá —
Nezbylo mi, než tak dlouho hledati, až jsem konečně nalezl východ z ulice…
Nebylo-li by nejlépe, abych ještě šel mezi lidi — uvažoval jsem.
K svým přátelům: Cvakovi, Prokopovi, Vrieslanderovi do „starého Ungeltu“, kde budou určitě, abych omámil svou sžíravou touhu po polibcích Angelininých aspoň na pár hodin?
Rychle jsem tam zamířil.
Jako trojlístek mrtvých seděli nad červotočivým, starým stolem, — všichni tři: bílé dýmky s dlouhými troubeli mezi zuby a pokoj plný kouře.
Mohl jsem sotva rozeznati rysy jejich tváří, tak polykaly tmavohnědé stěny sporé světlo staromódní visací lampy.
V koutě sedí hubená, nemluvná, zvětralá sklepnice se svým věčným pletením v ruce, s bezbarvým pohledem a se žlutým, kachním zobákem!
Mdle červené portiéry visí před zavřenými dveřmi, takže sem hlasy hostí z vedlejšího pokoje zaléhají jen co slabé bzučení roje včel…
Vrieslander, maje na hlavě svůj kuželovitý klobouk s rovnými okraji, se svými valousy, s olovnatě šedivou barvou ve tváři a s jizvou pod okem, vyhlížel jako opilý Hollanďan ze zapomenutého století.
Josua Prokop zastrčil si vidličku do svých uměleckých kadeří, praskal bez ustání svými strašidelně dlouhými kostnatými prsty a díval se s obdivem na Cvaka, jenž se namáhal obléci břichaté láhvi arakové purpurový pláštík loutky.
„To bude Babinský,“ vysvětloval mi Vrieslander zcela vážně. „Vy nevíte, kdo to byl Babinský? Cvaku, vypravujte rychle Pernathovi, kdo to byl Babinský!“
„Babinský byl,“ začal Cvak okamžitě, aniž byť jen na vteřinu odvrátil zrak od své práce, „kdysi pověstný loupežný vrah v Praze. — Dlouhá léta provozoval své hnusné řemeslo, aniž to kdo pozoroval. Konečně však přece jen bylo v lepších rodinách nápadno, že brzo ten, brzo zas onen člen příbuzenstva scházel při jídle a už se více neobjevil. Ačkoliv s počátku nikdo nic neříkal — neboť ta věc měla i svou dobrou stránku, ježto se pak nemuselo tolik vařiti, přece jen se nesmělo zapomínati, že tím mohla utrpěti dobrá pověst ve společnosti, a že tím mnohá dobrá rodina mohla lehce přijíti do lidských řečí.
Hlavně, jednalo-li se o zmizení beze stopy dospělých dcer.
Ostatně vyžadovala toho i sama sebeúcta, aby bylo dbáno náležitého, občanského soužití v rodině, aspoň na venek.
Oznámení v novinách:
„Vrať se! Vše odpuštěno!“
množila se stále víc a více, — okolnost to, s kterou Babinský (lehkomyslný, jako většina vrahů z povolání) naprosto nepočítal; konečně tato přečastá oznámení v rodinách budila všeobecnou pozornost.
V Krči, milé to vesničce u Prahy, zjednal si Babinský (vnitřně to byla vysloveně idylická povaha!) během času a svou neúnavnou činností malý, ale útulný domov. Domeček se čistotou jen třpytil a před ním byla zahrádka s kvetoucími geraniemi.
Poněvadž mu příjmy nedovolovaly zvětšiti svůj pozemek, byl nucen, — k nenápadnému pohřbívání mrtvol svých obětí — založiti prostý, ale okolnostem přiměřený, travou porostlý hrob (místo záhonu s květinami, jejž by byl měl radši!), jenž se dal bez námahy zvětšiti, vyžadovala-li toho zvýšená činnost nebo živější saisona.
A na tomto posvátném místě sedával Babinský každodenně pod večer odpočívaje si po námahách a strastech dne, a vyhřívaje se v paprscích zapadajícího slunce. Při tom pískával na své flétně všelijaké trudnomyslné písničky.“
„Počkat!“ přerušil Prokop Cvaka drsně a vytáhnuv z kapsy domovní klíč, přidržel si ho u úst jako klarinet a zazpíval:
„Cimcrlim - cambusla - dééé…“
„Byl jste u toho, když Babinský hrával, že znáte tak dobře tu melodii?“ ptal se Vrieslander udiveně.
Prokop pohlédl naň zlým pohledem:
„Ne! Babinský žil bohužel dávno přede mnou. Ale jako hudební skladatel musím přece nejlépe věděti, co asi hrál. Vy o tom nemůžete naprosto souditi. Vy nejste musikální. — — Cimcrlim — cambusla — busla — dééé — — —“
Cvak dojat naslouchal, až Prokop opět schová svůj domovní klíč, načež pokračoval:
„Neustálý vzrůst společného hrobu vzbudil pomalu podezření v sousedství a jednomu policistovi z předměstí Žižkova náleží zásluha, že hrabivému řádění tohoto netvora byl jednou pro vždy učiněn konec. Strážce bezpečnosti viděl totiž na vlastní oči z povzdálí, jak Babinský právě škrtil jistou starší dámu z dobré společnosti.
Na to byl Babinský ve svém tuskulu zatčen.
Soudní dvůr odsoudil ho vzhledem k jinak dobré pověsti — bylo to polehčující okolností — k smrti provazem a současně vyzval firmu Bratři Leipenové — provazové zboží en gros & en detail — aby dodala slavnému eráru příslušné popravčí utensilie, pokud spadají do jejich oboru, za slušnou cenu a s řádně kolkovanou kvitancí.
Tu se však přihodilo, že se při popravě provaz přetrhl a Babinský byl z milosti odsouzen k doživotnímu vězení.
20 let pykal loupežný vrah za zdmi svatého Pankráce, aniž jediná výčitka přešla přes jeho rty; ještě dnes je úřednický sbor tohoto ústavu pln chvály o jeho příkladném chování; ano o zvláště významných dnech bývalo vězeňskou správou Babinskému dovoleno, aby k obveselení ostatních pískal na svou flétnu…“
Prokop hledal honem svůj domovní klíč, ale Cvak mu v tom zabránil.
„Když pak byla kdysi prohlášena všeobecná amnestie, tu byl i Babinskému odpuštěn zbytek trestu a on obdržel místo fortnýře v klášteře ‚Milosrdných Sester‘.“
Lehká zahradní práce, jež mu mimo jiné byla svěřena, šla mu hravě od ruky: vždyť měl už z dob své svobody dosti zručnosti v zacházení s motykou a lopatou.
A tak mu zbylo dosti času, aby své srdce i ducha svého vzdělával ušlechtilou četbou.
A výsledky, z toho plynoucí, byly přímo na výsost potěšitelny!
Kdykoliv ho představená kláštera v sobotní podvečer poslala do hostince, aby se po týdenní lopotě na duchu povyrazil, tu vždy přišel domů přesně před nastalou tmou, stěžuje si, že ho úpadek všeobecné mravnosti nad míru skličuje, a že tolik čeládky nejhoršího druhu, světla se štítící, činí cesty nejistými, takže je každému, kdo má rád pokoj, s prospěchem, zamíří-li zavčas své kroky k domovu.
V oné době panoval mezi pražskými voskáři zlozvyk, že prodávali malé figurky, jež měly přes ramena přehozený červený pláštík a jež představovaly loupežného vraha Babinského.
Snad v žádné rodině, jíž kdysi Babinský odpravil některého z členů, nescházely takové figurky.
Obyčejně ale byly vyloženy ve výkladních skříních voskářů pod skleněným příklopem, a nic nedovedlo Babinského tak rozhořčiti, jako když spatřil podobnou figurku u voskáře.
„Je to v nejvyšší míře nedůstojné, a svědčí to o bezmezné duševní surovosti, když se někomu neustále před oči předvádějí poklesky jeho mládí,“ říkával v podobných případech „a lze jen hluboce litovati, že se se strany úřadů nic neděje k zamezení tohoto očividného zlořádu!“
I na svém smrtelném loži vyjádřil se Babinský v tomto smyslu.
A nikoliv marně: neboť brzo na to zakázaly úřady obchodování s figurkami, jež představovaly Babinského, a jež ode dávna už budily pohoršení“ — —
— — Cvak učinil silný doušek ze své sklenice grogu a všichni tři mžourali očima jako čerti. Nato obrátil Cvak opatrně hlavu k bezbarvé sklepnici a tu jsem spatřil, jak si utírala slzu v oku.
„No a co vy? Vy nám nic neposkytnete? Leda že — což je jenom přirozeno — v odměnu za umělecký požitek za nás ‚zatáhnete‘ útratu, vysoce ctěný kolego a rytče gemm?“ ptal se mne Vrieslander po dlouhé pause hlubokého významu.
Vyprávěl jsem jim o svém bloudění v mlze.
Když jsem ve svém líčení dospěl k onomu místu, jak jsem spatřil bílý dům, tu vyňali všichni tři napětím dýmky z úst a když jsem skončil, tu udeřil Prokop pěstí do stolu a vykřikl:
„Tohle je už ale na moutě! — — Všechny pověsti, které existují, prožije tenhle Pernath na své vlastní mrtvole! — A propos, Golem od onehdy — pamatujete se? Ta věc se vysvětlila.“
„Jak to, vysvětlila?“ ptal jsem se ohromen.
„Vy přece znáte potrhlého židovského žebráka ,Hašile‘? Ne? Nu tedy: ten Golem byl Hašile.“
„Žebrák Golemem?“
„Ano! Hašile byl Golemem! Dnes odpoledne šlo Sanytrovou ulicí na procházku ono strašidlo, za bílého dne, zcela klidně, ve svém pověstněm, staromódním obleku ze XVII. století a tu je antoušek šťastně chytil do kličky, jakou chytá psy!“
„Co to znamená? Nechápu z toho ani slova!“ vyrazil jsem ze sebe.
„Vždyť vám to povídám: byl to Hašile! On prý našel ty šaty už dávno za jedněmi domovními vraty! — Ostatně, abychom se vrátili k onomu bílému domu na Malé straně; ta věc je strašně zajímavou! Je totiž pověst, že tam nahoře, v uličce alchymistů, stojí dům, jenž je viditelný pouze za mlhy a to ještě jen lidem, narozeným ‚na šťastné planetě‘. Říkají tomu ‚zeď u poslední lucerny‘. Kdo tam jde ve dne, vidí jen veliký, šedivý balvan, za nímž zeje hluboká, příkrá propast do Jeleního příkopu. Můžete mluviti o štěstí, Pernathe, že jste nešel ještě o krok dále: byl byste se jistě zřítil dolů a ležel byste na dně s polámanými údy.
Praví se, že pod tím kamenem leží ohromný poklad a že řád „Asijských Bratří“, kteří prý založili Prahu, použil toho kamene za základ k domu, jejž prý jednou na sklonku svého života bude obývati jistý člověk, lépe řečeno ‚hermafrodit‘, tvor, jenž je sloučením muže a ženy. A ten bude míti ve svém znaku ‚zajíce‘. Mimochodem řečeno: zajíc byl symbolem Osirise, odtud snad vznikl i zvyk ‚velkonočních zajíčků‘…
Až pak nadejde ona doba, tu prý bude sám Methusalem ono místo hlídati, aby satan neobloudil tento kámen a nezplodil s ním syna, jehož jméno by bylo: Armilos.
Neslyšeli jste nikdy o tomto Armilovi?
Ví se i to, jak by vyhlížel, to jest staří rabíni to vědí. Kdyby přišel na svět, měl by vlasy ze zlata, a měl by je spleteny v copánek na zádech; pak dvě temena by měl, srpovité oči a ruce až dolů k nohám.“
„Tohle čestné gigrlátko bych opravdu měl nakreslit,“ zabručel Vrieslander a sháněl se po tužce.
„Nuže, Pernathe, poslechněte: kdybyste měl jednou štěstí státi se hermafroditem a en passant najíti zakopaný poklad, pak, prosím vás, nezapomeňte, že Iosua Prokop byl vždycky váš nejlepší přítel!“
— — Mně nebylo do žertů: naopak, cítil jsem v srdci tichou bolest.
Cvak to asi na mně pozoroval, a třeba že netušil příčinu, přece mi rychle přispěl ku pomoci:
„Vším způsobem je to nanejvýš podivu hodno, ba skoro až strašlivo, že měl Pernath vidění právě na onom místě, jež je s prastarou pověstí tak úzce spojeno. — — To jsou spojitosti, z jichž objetí se člověk zdánlivě nemůže osvoboditi, má-li jeho duše schopnosti, viděti formy, jež jsou vyhraženy pouze smyslu hmatu. — Nemohu si pomoci — nadsmyslné je přece jen plno nejvyššího kouzla! — Co myslíte?“
Vrieslander i Prokop pojednou zvážněli.
Každý z nás považoval jakoukoliv odpověď za zbytečnou.
„Co myslíte vy, Eulalie?“ opakoval Cvak svou otázku, obrátiv se ke sklepnici.
Stará číšnice zaškrabala se drátem na hlavě, vzdychla si, zarděla se a řekla:
„Ale ’děte! Vy ’ste mi povedenej!“
Když se konečně výbuch naší veselosti utišil, řekl Vrieslander pojednou:
„Bylo to ale dnes celý den proklaté dusno! Nesvedl jsem dnes ani jediný tah štětcem. Neustále jsem musel mysliti na Rosinu, jak tančila ve fraku.“
„Našli ji už?“ ptal jsem se.
„Našli — to slovo není zlé! Policie veřejné mravopočestnosti ji získala k delšímu angažementu. Snad už tehdy u Lojzíčka padla do oka panu komisaři? Jisto je, že je teď horečně činnou a že velice přispívá k zvýšení návštěvy cizinců v židovském městě. V krátké době se z ní stala proklatě rozkošná žena!“
„Co vše nemůže žena z muže udělati, jen tím, že mu dočista hlavu splete!“ prohodil Cvak. „Považte si jen: ten ubohý chlapec Jaromír se stal k vůli ní přes noc umělcem! Chodí po hospodách a vystřihává hostům černé siluety. A za peníze, které tak sežene, jde pak v noci k své Rosině.“
Prokop, jenž přeslechl konec, zamlaskal rty:
„Opravdu? Je skutečně teď tak hezkou, ta malá Rosina? — Uloupil jste už jí hubičku, Vrieslandře?“
Sklepnice vyskočila, jako když ji vosa bodne a uraženě opustila náš pokoj.
„Stará krůta! Ta toho má zapotřebí, dostávat mravní křeče! Hm!“ bručel Prokop vztekle, dívaje se za ní.
„Co chcete, vždyť odešla na nepravém místě. A potom: dopletla právě svou punčochu,“ mírnil ho Cvak.
Hostinský přinesl nový grog a hovor začínal se bráti dusným směrem. Tak dusným, že při mé zimničné náladě mi vzbouřil krev.
Bránil jsem se ze všech sil, ale čím více jsem se vnitřně uzavíral a myslil na Angelinu, tím žhavěji vířilo mi v uších.
Rozloučil jsem se dosti náhle.
Mlha byla už průhlednější, metala mi své ledové jehlice do tváře, byla však ještě do té míry hustou, že jsem nemohl čísti nárožních nápisů ulic a tak jsem cestou k domovu poněkud zabloudil.
Dostal jsem se do jiné ulice a už jsem se chtěl obrátiti, když jsem zaslechl, jak kdosi volá mé jméno:
„Pane Pernathe! Pane Pernathe!“
„Co vše nemůže žena z muže udělati, jen tím, že mu dočista hlavu splete!“ prohodil Cvak. „Považte si jen: ten ubohý chlapec Jaromír se stal k vůli ní přes noc umělcem! Chodí po hospodách a vystřihává hostům černé siluety. A za peníze, které tak sežene, jde pak v noci k své Rosině.“
Prokop, jenž přeslechl konec, zamlaskal rty:
„Opravdu? Je skutečně teď tak hezkou, ta malá Rosina? — Uloupil jste už jí hubičku, Vrieslandře?“
Sklepnice vyskočila, jako když ji vosa bodne a uraženě opustila náš pokoj.
„Stará krůta! Ta toho má zapotřebí, dostávat mravní křeče! Hm!“ bručel Prokop vztekle, dívaje se za ní.
„Co chcete, vždyť odešla na nepravém místě. A potom: dopletla právě svou punčochu,“ mírnil ho Cvak.
Hostinský přinesl nový grog a hovor začínal se bráti dusným směrem. Tak dusným, že při mé zimničné náladě mi vzbouřil krev.
Bránil jsem se ze všech sil, ale čím více jsem se vnitřně uzavíral a myslil na Angelinu, tím žhavěji vířilo mi v uších.
Rozloučil jsem se dosti náhle.
Mlha byla už průhlednější, metala mi své ledové jehlice do tváře, byla však ještě do té míry hustou, že jsem nemohl čísti nárožních nápisů ulic a tak jsem cestou k domovu poněkud zabloudil.
Dostal jsem se do jiné ulice a už jsem se chtěl obrátiti, když jsem zaslechl, jak kdosi volá mé jméno:
„Pane Pernathe! Pane Pernathe!“
Rozhlédl jsem se, díval se do výše:
Nikdo!
Otevřené domovní dveře, nad těmi diskretně malá, červená svítilna… a v průjezdu stojí jasná jakási postava:
A zase:
„Pane Pernathe! Pane Pernathe!“ šepotem.
Vstoupil jsem udiven do chodby — tu objaly můj krk vřelé, ženské ruce a v záři světla, jež sem padalo z pootevřených dveří, jsem poznal, že mne to Rosina tak vášnivě obejímá a líbá…