Goetheho vybrané básně/Legenda

Goetheho vybrané básně Johann Wolfgang von Goethe
Paria se modlí	Legenda	Paria děkuje

Údaje o textu
Titulek:	Legenda
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	[1], [2], [3], [4], [5] a [6]
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Evangelista Nečas
Licence překlad:	PD old 70

Pro vodu jde čistá, krásná
paní Bramy vysokého
ctěného a bezvadného,
soudce nejvýš přísného.
Denně od posvátné řeky
nosí vzácné občerstvení; —
ale, kde má džbán a vědro?
Těch jí není potřeba.
Blahé duši, zbožným rukoum
hybná vlna balívá se
pěkně v kouli krystalovou.
A tu nosí potěšena
cudná vždy a ušlechtilá
do stavení mužovi.

I dnes kráčí bytosť ranní
na modlitbách ku Gangesu,
schyluje se ku hladině —
Žasnouc vidí ve zrcadle,
jak s nejvyšší nebes báně
přeletuje, míjí nad ní
přelíbezná postava
mládence, jejž boží mysl
krásyplná od pravěku
z prsou věčných stvořila.
Spatřivši ho, cítí, jata
pocity se matoucími,
hloubku žití vnitrného.
Prodlela by v zadívání,
odmítá jej, zjev se vrací;
pomatena nabírá si
vody chvějící se rukou.
Ale běda! nenabrala!
Posvátný tok vodní vlny
uniká jí, vzdaluje se,
vidí jenom dutých vírův
děsnou hlubeň pod sebou.

Rámě skleslo, chůze vratká,
jeli pak to cesta domů?
Má se zdržeť? utíkati?
přemýšleť, když přemýšlení,
rada, pomoc selhávají? —
Přistoupila před manžela.
Pohled již jest odsouzením,
vznešeně se chopil meče
a ji vlekl k popravišti
po zločincích krvavému.
Mohla se mu protiviti,
mohla se mu omlouvati —
vinna, viny nevědoma?
S mečem krvavým se vrátil
zamyšlený v domov tichý;
tam syn k němu zahovořil:
„Čí to krev je? Otče! Otče!“ —
Zločinkyně! — „Nikolivěk!
Nepři tuhla k meči, jako
kapky krve zločincovy;
stéká jako z čerstvé rány.
Matko, matko! vystoupni ven!
Otec býval samo právo,
vypověz, co spáchal tady.“ —
Mlčiž! Mlčiž! jeť to její! -
„Čí že je to?“ — Mlčiž! Mlčiž! —
„Že by matčina to byla!!!
Co se stalo? jaká vina?
Sem s tím mečem, již jej držím;
ženu můžeš usmrtiti,
ale nikdy matku moji!
Do plamene vchází žena
za jediným mužem-chotěm,
za jedinou drahou matkou
na meč padne věrný syn.“
Zadrž, zadrž! otec volá,
ještě čas, běž, běž, co můžeš!
Připoj hlavu k trupu znova;
ty když mečem jí se dotkneš,
živa půjde za tebou.

Běží, bez oddechu běží,
žasne, u mrtvol dvou pani,
ležíť křížem, tak i hlavy;
Jaká hrůza! Jak tu voliť?
Matčiny se hlavy chopil,
nepolíbiv smrtí zbledlé,
k trupu těla nejbližšího
už ji přidal; a hned mečem
přepožehnal zbožný skutek.
Povstal z toho výjev hrozný. —
S retů drahých matky milé
božsky — usměvavé — sladkých
zní mu hrůzyplná slova:
Synu! jaké přenáhlení!
Mrtvola tvé matky tamhle,
vedle ní je drzá hlava
zločinkyně, oběti, jíž
usmířeno spravedlnosť.
A tys mne tu v její tělo
vštěpil až na věky věkův,
vůlí moudrá, v dílech divá
budu mezi bohy dlíť.

Obraz hocha nebeského
krásně vane před očima,
ale v srdce zapadaje
vzbouzí divou zběsilosť.
Nepřestane vraceti se,
nepřestane stoupať, padať,
chmuřit se a rozjasňovať.
Tak si toho žádal Brama.
Velel, aby peruť pestrá,
jasná tvárnosť, štíhlé údy
zjevu božsky jediného
zkoušely mne a mne svedly.
Svádění jde na nás s hůry,
dopustili bohové.
A tak mám já, Bramínová,
hlavou v nebi spočívajíc
cítiť, Pária té země,
dolů s ti bující moc.

Synu, posýlám tě otci!
Těš jej! — Smutné kajicnictví,
tupé čekání, a hrdá
zásluha vás v poušti nedrž;
proputujte všechny světy,
proputujte všechny časy
věstíce i nejnižšímu,
že i jeho Brama slyší!

Jemu nikdo nízkým není —
Kdo kdy s údy schromenými
s duchem divě rozháraným
bez pomoci, bez ochrany
buďsi Pária, neb Brama
zrakem vzhlídne do vysoka,
pocítí a přesvědčí se,
že tam žíhá tisíc očí,
klidně slouchá tisíc uší,
jimžto nic se neutají.
Zvednuli se k trůnu jeho,
uvidí mne, děsuplnou,
kterou hrůzné přenetvořil,
nemůže mne nelitovať,
a to buď vám ku dobrému.
Já mu vlídně připomenu
a já zuřivě mu povím,
jak mně mysl přikazuje,
a jak v prsou mi to kypí.
Co si myslím, a co cítím —
zůstaň navždy utajeno.