Máj (almanach 1860)/František Palacký
| Máj (almanach 1860) | ||
| Hajduk Veljko | František Palacký | Z přátelství |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | František Palacký |
| Autor: | Václav Zelený (jako Vácslav Zelený) |
| Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 97–125. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Veliký ruch, který za posledních let minulého věku otřásal z Paříže celou Evropou, vzbudil v tehdejších Čechách jenom hrůzu a ošklivosť; aspoň nenacházíme ve spisech našich z doby té ani nejmenší stopy, že by byl který spisovatel český pojal hlubšího smyslu bouřlivých výjevů nad Seinou. Ale duchovni rozčilenosť, zdá se, dotkla se mimovolně i národu československého a vštěpila mu zárodek nového, bujnějšího života. Neníť v dějinách našich druhých dvanácti let, ježto by byla zplodila tolik výtečných mužův, jako doba uplynulá od r. 1787, kdežto bylo viděti na obzoru první blesky zvěstující hroznou bouři na západě, do r. 1799, kterého vichřice ta uchlácholena mocným kouzlem korsického velikána.
Pěvcové Slávy Dcery a Růže stolisté, Soběslava i Vznešenosti Přírody, dva důmyslní zpytatelé přírody, nálezce Rukopisu Kralodvorského, původcové Slovanských Starožitností a Dějin Českých — všickni tito výtečníci, Kollár a Čelakovský, Klicpera a Polák, Purkyně a Presl, Hanka, Šafařík a Palacký narozeni jsou mezi r. 1787 a 1799. Šest z nich zplodily Čechy, Slovensko dva, a Morava jednoho — Františka Palackého.
Půvabná Morava objímá v náručí svém vícero českoslovanských rodův dost určitě značených — lid obývající kolem mohutného Radhoště zove se Valachy, nepochybně od pastýřství, které v hornatém tom kraji jest podnes hojným pramenem výživy. Tento bodrý, štíhlý, zachovalý kmen horský honosí se největším mužem, jehož od času Komenského Morava zplodila — zde ve vesnici Hodslavicích nedaleko Radhoště narodil se 14. června 1798, téhož dne, kteréhož o dvě léta později svedena rozhodná bitva u Marenga, budoucí dějepisec národa českého.
Otec jeho Jiří, evangelický učitel v dědině té, osvědčil vyšší snažení své spisem, kterým si zjednal přístup v kruh spisovatelů českých: „Knížečka k vzdělavatedlnému čítání, obzvláště pro školní mládež. (V Prešpurku 1812.)“ Že pak snažný učitel bedlivě prohlédal ke vzdělání synovu, vysvítá nejlépe z toho, že mohl syn záhy býti poslán na gymnasium. Z příčin více osobních, než náboženských volil otec evangelické gymnasium Prešpurské, volba zajisté šťastná zvláště v ohledu národním, ano to bylo té doby snad jediné gymnasium, na kterém se vyučovalo i jazyku československému. Zasloužilý Palković přiučoval tu s vlastenskou horlivostí mládež československou z daleka široka sem se sbíhající také poněkud tomu jazyku, kterým někdy slovo boží hlásati, a lid vzdělávati měla.
Prospěch Palackého na školách Prešpurských byl výtečný; již tam položen pevný základ té vzácné učenosti, kterou později vykonal tolik důležitých služeb vědě a vlasti. Mimo jazyky klasické počal se již tehdy učiti nejznamenitějším jazykům novým a čítal nejlepší díla básnická starých a nových národů. Zde poznal i budoucího pěvce Slávy Dcery, který však, ač o celých pět let starší, nebyl ještě proniknut tím horoucím citem národním, jehož se stal potom mohutným hlasatelem. Teprvé za studií svých v Jeně, na poněmčené půdě slovanské probuzen jest Kollár k novému životu — životu zasvěcenému idei slovanské! Palacký však byl již v Prešpurce docela vědom rodu svého slovanského a povinností svých k němu. Důkazem toho trvalým jsou tehdejší jeho pokusy básnické. První plod ducha Palackého jest báseň, kterou 20. března 1817 přednášel při pohřbu professora evang. lyceum Prešpurského.
Mladík ještě ne devatenáctiletý zná již „Slavii“, a dospělosť myšlének, hluboký cit a jazyk na ten čas velmi vytříbený slibují matce „Slavii“ zdárného syna. O něco málo později objevilo se jméno jeho i veřejně — ve Vídenských Listech r. 1817 vytištěn překlad jeho tří menších zpěvův Ossianových. Památná to zajisté shoda, že téhož roku, kterého čarovné zpěvy Kralodvorské šťastnou náhodou vyneseny jsou na světlo, aby nadchnuly k vyšším letům mysl mladictva českého, zableskl se nad Dunajem jarý duch, jenž měl bystrostí a učeností svou, jakož i důrazem neoblomné vůle býti jedním z předních vůdců toho blahoplodného ruchu. A již následujícího roku 1818 učinil dvacítiletý mladík první krok, jenž se hlučně ozýval po všech krajích českoslovanských.
Vyšliť toho roku „Počátkové 4eského básnictví, zvláště prosodie.“ (V Prešpurku.) Spis tento postavil se příkře proti tehdejšímu básnictví českému, ač na pohled útok učiněn jenom na přízvučné veršování.
Byloť tehdy básnictví naše arci nejvíce jenom veršotepectví bez oživujícího ducha, jenž by hýbal národem. Puchmír vládl sice fantasií lesklou, čilou, ale nevysokého vzletu a jeho bájky a jiné básně nemohly zadost činiti duchu, vykojenému nejslavnějšími básníky všech dob; Jungmann chápal vznešené povolání básnictví a obláčel nejvýtečnější díla cizí mistrovsky v roucho české, ale aby se vznášel křídly svými k nebesům, k tomu neměl duch jeho dostatečné tvořivosti. Polákova Vznešenosť Přírody se nebyla posud objevila v celé nádheře své — pohled na luhy básnictví našeho nebyl právě utěšený! Smutného stavu tohoto hlavní příčinu vidí Počátkové ve přízvučném veršování, ježto prý jsouc příliš snadné vábí mnohé nepovolance do zápasů básnických. Viděti tu patrně, že boj Počátkův veden jest těmiž zásadami, kterými někdy Klopstock vypuzoval rým a verš novověký z básnictví německého a — podobný jest i prospěch. I po Klopstockovi užívali Němci nejvíce jen rýmu, zůstavujíce rozměry klasické překladům, ale ruch způsobený jeho učením a příkladem nesl dobré ovoce. Tak též nezáleží cena Počátkův v nevyhnutelnosti snad prosodie časoměrné, ano ve smyslu tomto byli by se minuli účinku, neboť největší čásť básníků našich přidržela se i potom přízvuku, a časomíry užíváno téměř jen ve překladech z latiny a řečtiny. Význam Počátkův záleží hlavně ve vlastenecké nadšenosti, celý spis provívající, ve vyšším cíli, jenž se tam mladým básníkům vystavuje, v jasném ponětí úkolu básnictví u nás. Jak mocně zněla slova: „Hanba vlasti jest hanba má, rána vlasti jest rána má, smrť vlasti jest smrť má: ale i život její jest život můj, i sláva její sláva má.“ A s jakým zápalem mluví se tam o jazyku našem! Frančina, vlaština, němčina, ruština, polština a jiné řeči hádají se prudce o palmu libozvučnosti, „an tu velebné postavy bohyně do sboru vkročila! Chod její vážný a bezpečný byl; každé hnutí vábné, jako anděla milosti; pronikavé vzezření její. Ale božskou tvář hustá nehodně kryla rouška; krutá jakási osudu tíž, kterou, jak viděti bylo, bezprávně nesla, vylila na všecka hnutí její smutek nebeský, jehožto spatření krvavou vbodlo do srdce mého ránu. Slzou v oku, nemoha se více zdržeti, vzhůru kvapím roztrhnouti roušku nehodnou, a ukázati světu božské krásy její — ale tu sen můj zmizel, a jen vřelá slza na víčku zůstavši, jako svatá z jiného světa památka, upomenula mne povinnosti mé.“ A jakým směrem by mělo vznášeti se básnictví naše, nejlépe pověděno slovy: „U koho Genius Slávie sídlí, povstaň medle, buď Klopstockem národu svému, opoj nás rhytmem slovanským, a mi Tobě a vlasť Tobě vděčná uvije věnec nesvadlý, věnec nesmrtelný.“ Tímto směrem kráčí Palacký i v původních básních, jimžto Klopstock jest svítícím vzorem. Vysoký vzlet myšlének, vroucí vlastenectví, krok vážný, vznešený značí básnické plody jeho. Tak v ódě „na horu Radhošť“ pěje:
Slovanů oltáři a Slávie věrná
Ty památko!
Přestali valných kouřit obětí
Rodové hostinští; více ni zvučné
„Radogosti“ háj svěcený nevolá;
Věčně oněmělť i chrám i kněz:
Předce tajemství věrně ti chová
Starožitný dub; a do srdce potomkům
Při utichlém slavněji kůru lesů
Sílu věje otců zesnulých.
Díka ti, outlých mého jara snů
Ty dověrný tvorče: plnou k tobě chvátá
Duše má radosti: dej, Vznešený,
Žíti mi se stínu svatosti tvé;
Tu z pramenů já čerpati živých
Chci slovanskou sílu; a skály Olympské
Ožijíc roznášeti divně budou
Hlaholy slovanské lyry mé.
Vznik Počátkův jest posud temný; vyšedše na světlo beze jmena, připisovány později jednohlasně Šafaříkovi a Palackému. Jisto však, že mimo ně měl účastenství v nich i „vznešený Čech“, o němžto se ve spise s velikou úctou mluví, a který nebyl nikdo jiný, než první té doby spisovatel náš, Josef Jungmann. Mladistvý Šafařík cestuje do Němec, i z Němec zemí českou, mluvil s nesmrtelným Mladoněm o literatuře; v dopisech mezi Šafaříkem a Jungmannem s jedné, a Šafaříkem a Palackým s druhé strany dospěly pak náhledy podané v Počátcích. Jaké však bylo účastenství jednoho každého z těchto tří výtečníků, o tom ničeho říci nemůžeme; tolik jisto jest, že při tomto důležitém kroku všickni tři kmenové jazyka českého důstojně jsou zastoupeni.
Počátkové zbudili příkrým, ač spravedlivým soudem o tehdejším básnictví tuhý odpor se strany starověrců a básník Děvína, Šebastián Hněvkovský, vydal roku 1820 prudkou obranu přízvučných veršů, nešetře hrubě nejmenovaných protivníků svých. Ale ctihodný veršovec neměl meče tak broušeného jako protivníci; ačkoli pak se všickni téměř básníci přidržovali i dále prosodie přízvučné, považován předce Hněvkovský za přemoženého — vzácné zajisté vítězství tří velkých spojenců.
Roku 1818 dokonal Palacký studia svá na lyceu Prešpurském a stav se vychovatelem ve šlechtické rodině uherské, odebral se s chovanci svými do Vídně, kdežto řídil jich učení. Na vysokých školách Vídenských navštěvoval pak sám přednášky filosofické a pokračoval pilně zvláště ve studiích aesthetických. S jakým prospěchem konal studia ta, o tom svědčí články jeho aesthetické podané v prvním díle, tehdy právě založeného Kroka, v němžto pojednání Palackého vynikají určitosti a jadrností jazyka nad mnohé jiné, v nichžto zápas s jazykem bývá často velmi kormutlivý!
Ve Vídni r. 1821 poznal se Palacký s Vinařickým, tehdy študujícím filosofie na vysokých školách. Když pak se před prázdninami spolu loučili, ubezpečoval Palacký, že asi za dvě léta do Čech přijde zpytovat prameny dějepisu českého. Již tehdy měl úkol života svého jasně před očima a mluvil o něm s úplným vědomím jeho důležitosti! Neuplynula ještě zúplna ani dvě léta a Palacký octnul se v Praze — v dubnu 1823. Přicházel do neznámého posud města, ale přicházel mezi své. Nejvýtečnější spisovatelé znali vysoce vzdělaného mladíka ze článků v Kroku i z básní již uveřejněných a vlastní náčelník literatury naší, Josef Jungmann, byl mu již přítelem, ač ho posud nikdy nespatřil. Přijetí statného Moravana bylo velmi srdečné, ano slavné. Přítel jeho Vídeňský, Karel Vinařický, tehdy chovanec arcibiskupského semináře, spořádal s jinými vlasteneckými jinochy národní koncert v síních seminářských, při kterém zpívána kantáta k té příležitosti od Vinařického složená; slavný později Slavík hrál na housle, a skladatel písně husitské, Krov, zpíval. Ale nadšení přátelé mohli srdečně, slavně přivítati bratra od Radhoště, zjednati mu však nějakého postavení nemohli.
Mladík pevné vůle, proniknutý důležitostí svého povolání, pustil se směle na neznámé moře důvěřuje jako Caesar ve svou hvězdu; ale stoje tu nyní sám uprostřed společnosti neznámé, mohl sotva udati dostatečné příčiny, proč v Praze meškati hodlá, aby mu zde přebývání bylo dovoleno. Tu však přispěli starší přátelé ku pomoci, dovedše ho k vlasteneckému hraběti Františkovi Šternberkovi. Šlechetný tento pán byl tehdy mocným příznivcem národního snažení a přijal příchozího Moravana za svého archiváře. Tím dáno Palackému právo přebývati v Praze a ražena cesta do archivu nejen rodiny Šternberské, ale i jiných rodin panských.
Od té doby — 1823 — až po tento den zasvěcen život Palackého jediné veliké myšlénce — sepsání dějin vlastenských. Cokoli od té doby podnikal, vše bylo v užším neb volnějším spojení s myšlénkou touto! Bystroduchý a vysoce vzdělaný mladík znal již úkol svůj, znal prostředky k jeho vyvedení, znal i překážky všeliké. Vědělť, že hlavni příčina chatrného prospěchu dosavadních dějepisců našich záležela v tom, že zakládali díla svá nejvíce toliko na tištěných starých kronikách, netěžíce z hojných pokladů posud netištěných, ukrytých po všelikých archivech a knihovnách. Nedostatek tento musil býti odstraněn, bohaté poklady listin doma i v cizině musily skoumány, a kde co důležitého, opsáno býti.
Stavitel velkolepé budovy — dějin českých — sbíral napřed a svážel stavivo, tesal a dlabal s velikým úsilím, než se mohl dáti do stavění samého. Pěkně líčí sám Palacký robotnou tuto práci v předmluvě ku prvnímu dílu č. I.: „Zabrav se já již před pětmecítma lety do oukolu svého bez učitele, bez pomocníka, i beze jmění, musil sem přede vším obrátiti pozor svůj k zanedbaným po tu dobu pramenům dějin našich. Chodil sem po městech i po krajinách, žičil se hojně prachem archivův i biblioték tytýž ještě nedotknutých, sbíral pečlivě všecky drobty staročeského písemnictví, vzácné i chatrné, jsa i písařem sobě sám — blažený, kdykoli našla se v popeli minulosti jiskra, slibující rozbřesk nad polemi tmou zapomenutí zakrytými.“
Ale proskoumav archivy domácí cítil nevyhnutelnou toho potřebu, aby se i za hranicemi českomoravskými bedlivě ohledl po pramenech dějin našich. Archivy — dvorský ve Vídni, mnichovský, drážďanský, berlínský, basilejský, frankfurtský, a přede všemi římský vatikánský, nejdůležitější celého křesťanstva, prohledány jsou bedlivě od horlivého dějezpytce našeho. V zahraničných těchto pracích prospívalo mu pak valně čestné postavení, kteréhož se mu zatím ve vlasti dostalo. Obrátiv k sobě výtečnými pojednáními z oboru dějin domácích zraky veškerého výše vzdělaného obecenstva, vyvolen jest Palacký od stavů r. 1828 na sněmu v Praze shromážděných za dějepisce zemského, tak že co mu bylo posvátným úkolem celého života, stalo se mu zároveň úřadní povinností.
Výhodné toto postavení pojistilo Palackému ochranu pánův českých, kdykoli se jednalo o přemožení překážek při otvírání nějakého archivu, zvláště pak prospělo mu v Římě, kdežto archiv vatikánský jenom po úsilném domáhání se cís. vyslance hraběte Lützova přístupným učiněn.
Od počátku bádaní Palackého až do vydání prvního dílu dějin českých v jazyku německém uplynulo celých třinácte let. Všeho toho času užil Palacký pilně a svědomitě ke sbírání a snášení drahocenného staviva, k rozbírání všelikých pramenů historických a ke spisování rozličných pojednání z dějin českých. Než vydán první svazek jeho díla, vědělo již obecenstvo, že bude dílo výtečné, věděloť to ze příprav k dílu konaných a z části aspoň uveřejněných. Prvním skvělým důkazem učenosti a důmyslu Palackého jest spis ověnčený: „Ocenění starých dějepisců českých (Würdigung der alten böhmischen geschichtschreiber) v Praze 1830“, sepsaným následkem vypsání ceny r. 1826 od pražské společnosti nauk učiněného. Dílo Palackého bylo jediné po opětném vypsání ceny zaslané — bylť ovšem Palacký jediný, jenž se o dílo takové pokusiti směl, ale společnosť rozhodla, že může i jediný ten spis, vyhovuje-li výminkám položeným, ceny dostati. Komise, sestavená ke zkoušení spisu, vyřkla však, že spis zaslaný činí netoliko zadost výminkám vysloveným, sestaviv zřetelně všecko to, co posud o starých dějepiscích našich psáno bylo, ale že nad to vědomosti o nich značně rozšířil — a Palackého dílo ověnčeno v sezení král. společnosti nauk dne 24. ledna 1830. Tak oslaven jest první důležitý krok Palackého na dráze nastoupené — dobré znamení pro budoucnosť!
Již o něco dříve (1829) vydán nákladem král. společnosti nauk na světlo jiný důkaz neunavené píle jeho — „Staří letopisové čeští“, obsahující paměti zachované z doby 1378 do 1527, od něho bedlivě snesené a dle času spořádané — obraz bouřlivého století patnáctého.
Rovněž vážným plodem učené píle jest dílo r. 1832 od Matice vydané: „Přehled současný nejvyšších důstojníkův a ouřadníkův zemských v království českém od nejstarších časův až do nynějška“ kniha potřebná dějepiscům a příjemná všem přátelům dějin vlastenských.
Nejzajímavější a nejdůležitější ze všech spisů přípravných nebo podávajících prameny historické, jest však „Archiv český“, obsahující listiny české soukromé i veřejné nejvíce z 15. století — z nejzajímavější doby dějin českých. Není věrnějšího zrcadla toho věku nad tyto dopisy předních státníků našich tehdejších! — Jungmann radí, aby kdo chce dobře česky psáti, čítal pilně bibli; myslím, že by čtení archivu neméně prospělo! Škoda toliko, že nevyveden celý plán Palackého, místo desíti svazků — vyšly jenom čtyry, poněvadž stavové čeští, jichž nákladem dílo vydáváno, odepřeli další podpory sbírce té veledůležité. Ale i tak jest dílo velmi prospěšné.
Méně zajímavý, ač mnohem pracnější jest „Místopis král. českého v jaz. česk. i něm. r. 1848“ v Praze vydaný, podávající původní, přesný název všech, i zaniklých míst v Čechách. Kdo vidí na tomto suchém seznamu jmen tu píli, tu rozsáhlou učenosť, jížto bylo zapotřebí k sestavení jeho?
Než účinek spisu toho byl i v životě našem občanském velmi prospěšný; mnohá nestvůra, zplozená v bývalých vrchnostenských kancelářích, zapuzena od té doby pravým, čistým jménem českým.
Díla pro dějezpyt náš důležitá, a svědčící o vzácné učenosti původce svého jsou: Italienische reise v Praze 1838, spis obsahující učené zprávy o prospěchu cesty do Říma na jaře 1837 konané k vyhledávání tam pramenů českého dějepisu; Uiber formelbücher v Praze 1842, spis svědčící o mistrovství Palackého v nauce historické pomocné — diplomatice; Monumenta conc. basiliensis — vydal r. 1857 ve Vídni nákladem cís. akademie věd; dílo pro dějezpyt český nadmíru důležité.
Konav po mnoho let svědomité přípravy k hlavnímu dílu svému a podav dlouhou řadu důkladných pojednání z dějin domácích vydal Palacký r. 1836 první svazek díla svého „Dějin českých“ (Geschichte von Böhmen).[1] Spis docházel slavného uznání se všech stran: učenosti, schopnosti spisovatelově vzdávala se vůbec slušná česť; ale předce se dílo v Němcích mnohým nelíbilo.
Vytýkali mu strannosť, přílišnou lásku k svému, nelibosť k německému národu. Čím dále pokračovalo dílo, tím hustěji a hlučněji ozývaly se podobné výčitky, až pak o spisech Palackého ustálilo se v Němcích mínění, že jsou ovšem velmi učené, důmyslné, ale také prý velmi strannické. Kdo zná střízlivý způsob výtečného dějepisce našeho, kdo ví, že u Palackého mluví dějiny samy, ne pak vložené do nich myšlénky spisovatelovy, mohl by se diviti tak příkrému mínění; a předce není těžko, vyložiti je. Po dvě století nebyl žádný znamenitý dějepisec domácí sepsal dějiny české. Cokoli psáno v Čechách, toho si v Němcích nevšímali, a co psáno v Němcích o Čechách, bylo arci psáno tak, aby bylo Němcům po chuti.
Tím se stalo, že si v Němcích vystavěli jakýsi národní náhled o dějinách našich, jehož jádrem bylo asi to skromné mínění, že národ český jako Slované vůbec byl tak dlouho surový a beze všech stop vzdělanosti, až působením německým původní ta divokosť zmírněna a tvrdolebý ten lid na dráhu lidskosti uveden. Jaký byl tedy úžas v Němcích, an Palacký směl mluviti o původní vzdělanosti národa českého, an směl ukazovati na skvělé památky národního básnictví, jevící ovšem nevšední ušlechtilosť mysli a zvedenosť mravů! Jaké musilo býti pohoršení, an Palacký sám směle vyřkl, že píše knihu svou se stanoviska českého! Že Angličané vypravují dějiny své se stanoviska anglického, Francouzi s francouzského, Němci z německého, to arci prý se rozumělo samo sebou; že by však směl Čech líčiti předky své jinak než je líčili nejvyhlášenější dějepisci němečtí a mluviti o původním nějakém vzdělání národa svého, to bylo neslýchané a proto tak opovážlivé, že se toho mnozí útlocitní kritikové náramně ulekli. Mnohem ještě prudčí byl později útok na Palackého, když vydal dějiny Přemysla Otakara II. a Karla IV. Byliť tito výteční panovníci ode dávna nejvíce tupeni od spisovatelův německých; a aj, tu Palacký líčí je co velké státníky, a kde cizinci nemají ani dosti slov potupných, tu on nachází příčiny chvály a obdivování! Dokládalť ovšem dějepisec český mínění své pevnými důvody; ale to právě bylo nesnesitelné, že náhledy tak odporné ještě dobrými důvody hájil! Než Palacký nedal se nikterak mýliti planým hlukem od protivníkův stropeným — stavěl dále i uprostřed jedovatých šípů z mnohých stran naň metaných a — dílo jeho docházelo znenáhla uznání i protivníkův.
Když vyšly dějiny husitské, nemohli zajisté ani nejkratší odpůrcové odepříti úcty statečnému dějepravci. Palacký jest vyznání evangelického; boj husitský jest první veliký zápas novoevropský s církví katolickou: kdo by se směl diviti, kdyby spisovatel, veden jsa láskou národní a náboženskou, stranil protivníkům církve? A kdo zná jediné místo v dějinách těchto, které by svědčilo o nějaké nelibosti k církvi? Který protestant mluvil kdy tak střízlivě o Husovi? I nejzarytější odpůrcové musí uznati, že dějepisci válek husitských pravda dražší než jakákoli strana, že stejnou měrou měří i přátelům i nepřátelům! —
Jedné ještě výtky dílu Palackého činěné dotknouti třeba, že prý způsob jeho vypravování není dost živý a půvabný. Sloh Palackého jest přede vším jasný, ano průhledný, věrný obraz ducha bystrého; sloh jeho jest vážný a důrazný, jaký spisovateli nestálých osudův lidských nejlépe sluší. Ale sloh Palackého není tak pohyblivý, tak líbezně švitořivý, jako některých jiných slavných dějepisců naší doby. — Krok hlubokého badatele a přísného myslitele nebývá nikdy lehký a pružný — pevnosť, vážnosť jest jeho rázem.
Palacký lopotil se po mnohá léta robotnickým opisováním zpukřelých listin, trávil větší čásť věku svého ve prachu kněh — kdož by se divil, že nemá jazyk jeho vždy těch vděků, kterými vynikají dějepisci ztrávivší nejpěknější léta svá ve hlučných sněmovnách a duchaplných společnostech, cvičíce se po celý téměř život v jediném umění — v umění slova? Kdo chce srovnávati Palackého s Macaulayem neb Thiersem, nechť nezapomene těchto rozdílů! A jest jiný ještě. Macaulay praví na první stránce knihy své: „Budu vypravovati, jak ze šťastného spojení pořádku a svobody vznikl blahobyt, jakéhož letopisové věcí lidských nepodali posud žádný příklad; jak bohatství a válečná sláva vlasti naší rostly zároveň;… jak obrovský obchod zplodil moc námořskou, proti které všeliká moc námořská starých i nových dob upadá v nepatrnosť.“
A dějepisec národa českého vyslovuje náhled svůj o dějinách našich průpovědí: „Osudové, zdá se, chtěli Čecha míti ne tak vítěze, jako mučenníka.“ (Děj. nár. č. IV. 2. st. 575.) Z tohoto základního rozdílu dějin vysvětlí se pak i všeliký jiný rozdíl! Pohled na dějiny naše v 15. století jest zajisté velkolepý; zápas ten národa na počet jen malého s celým takořka světem má do sebe cosi úžasného, zázračného: ale cit národní hrdosti jest mocně dušen tím vědomím, že toto pásmo dějin, jakkoli slavných, vede konečně národ do propasti.
Dějiny Palackého zdají se mi býti velebnou budovou chrámovou, v nížto s kazatelny kněz nadšený láskou k vlasti a ku pravdě vypravuje smutné i veselé osudy národa svého slovy vždy stejně vážnými, nedávaje se ani unesti nejskvělejším vítězstvím, ani zaraziti krutým neštěstím. Věku našemu však nebývá takovýto poklid hrubě po chuti; barvy nejpestřejší v nejpodivnější směsici, divoký jásot a hrdé provolávání slávy, tu zase usedavý pláč a skřípění zubů mají se střídati v knihách historických. Co asi sluší lépe staré učitelkyni života?
Stvořil-li Palacký národu svému výtečný dějepis politický, nebyl méně pilným vzdělavatelem i jiných větví dějin našich, zvláště pak literárních. Bystroduchá pojednání jeho o rukopise Kralodvorském v letopisech vídenských (Wiener jahrbücher) jsou posud v čerstvé paměti; o témže předmětu napsal nedávno opět několik důležitých článků, když někteří lidé vynikající ne tak učeností a důmyslem, jako jizlivou nenávistí všeho českého, činili drzé útoky na Soud Libušin i Rukopis Kralodvorský. Přední však v tom ohledu dílo jest se Šafaříkem vydané: Die ältesten denkmäler der böhmischen sprache 1842, v němžto Palacký jmenovitě Soud Libušin mocnými důvody hájí. I v dějinách svých podal výtečné články o literatuře; nemámeť posud důkladnějšího pojednání o literatuře české, než článek o písemnictví za věku Jiřího Poděbradského.
Co dějepisec pojistil si Palacký čestné místo mezi prosaiky českými všech dob; ale Palacký není nám pouze dějepiscem. Nemenší zásluhy získal si jedenáctiletým vedením předního časopisu českého — časopisu českého museum, jehož vysoké někdy v literatuře naší postavení přičítati sluší nejvíce Palackému.
Kašpar Šternberk zakládaje národní museum nechtěl je míti pouhou němou, mrtvou sbírkou všelikých památností, ale živým středištěm všeho národního vzdělání. I usnesl se dne 15. máje 1826 výbor musejní na tom, aby se vydával časopis, jenž by podával články ze všech věd hledě zvláště k zemi české a dával zároveň obecenstvu zprávy o zdaru ústavu musejního. Časopis měl vycházeti česky a německy; obojí stejným směrem, ale každý svou cestou; německý měl vycházeti měsíčně, český čtvrtletně.
V tom viděli mnozí křivdu češtině činěnou; pohled na tehdejší poměry čtenářstva a spisovatelstva českého poučí nás snadno, že vydávati každého měsíce svazek časopisu musejního bylo zúplna nemožné. Redakcí obojího časopisu svěřena jest Palackému.
Na počátku r. 1827 vyšel první svazek časopisu, který si měl u nás tak důležitého místa dobyti.
Úkol jeho byl velmi rozsáhlý — „vůbec tu o všem, cožkoli nám Čechoslovanům důležitým se státi může, s tou otevřeností i s tou mírností spolu jednati se má, která opravdovému vlastenci a věrnému občanu přirozená jest.“ S jakou horlivostí a obezřelostí časopis ten od Palackého veden, jenom ten porozuměti může, kdo si jedenácte ročníků jím redigovaných bedlivě prohledl a řadu výtečných článků od redaktora samého a jiných té doby předních spisovatelů přečetl; kdo si povšiml té opatrnosti, s jakou redaktor za těch dob přelívání starého jazyka v nový, — jsa postaven mezi smělými novotáři, kujícími na sta nových slov dle svých často nehrubě hlubokých vědomostí, s jedné strany a urputnými zastavateli všeho starého, nechtějícími ani od jediné písmenky upustiti, s druhé strany, — uměl se vyhýbati úskalím ode všad mu hrozícím. Jazyk časopisu tohoto vyniká nade všecko, co té doby ve vyšších oborech psáno, zakládaje na pevné půdě slohu Veleslavínského stavení nové, rozsáhlejší, v němž by nový čas se všemi svými vynálezy a náhledy, se svým širším obzorem dosti místa měl. Ano tvrdíme směle, že nikdo nepůsobil tak mocně ve vzdělání naší prösy, vyjma toliko tak zvanou krásnou, jako Palacký časopisem musejním. Prósa jeho filosofická jest nyní vůbec přijata; historická prósa jeho stojí docela na základě zlatého věku držíc se svědomitě staré vazby, ale vystříhajíc se rozvláčnosti periodické věku šestnáctého.
Za jedenácte let úsilného snažení vytříbil se jazyk náš vědecký tak, že opět stačil k vykládání všech věd. — A ten byl vlastní účel Palackého při vedení časopisu. Vedle Jungmanna a Presla byl on nejhorlivějším zastavatelem literatury vědecké, liše se tím od školy Dobrovského, kteréžto se úkol literatury naší zdál býti čistě prostonárodním, a slovem i činem přispíval nejdůrazněji k tomu, aby slovo činem učiněno bylo.
Pečuje pak horlivě o vzdělání jazyka byl Palacký odhodlaným protivníkem všech těch, kteří dle chuti své jazyk náš přetvořovali, uvádějíce starou řeč spisovnou v nebezpečenství. Tuhý byl zvláště boj proti Trnkovi, který se postavil na stanovisko, s něhož jazyka spisovného ani neuznával, usiluje o zavedení jakési nové řeči, ježto prý by spojovala všecky přednosti všech nářečí československých. Drtícím útokem rozbil Palacký (Mus. 1832) dětinské pokusy tyto, a počínání Trnkovo zůstalo bez prospěchu, či vlastně beze škody. Významné jest v tomto zápase postavení stran proti sobě: dva Čechové žijící na Moravě, Trnka a Žák, chtěli přikrájeti jazyk náš tak aby prý se Moravanům více líbil; proti nim vystoupil tu rázný Moravan, zamítaje dobrodiní od dobromyslných reformátorů nářečí Moravskému podávané, ano dokazuje užaslým, že společného nářečí moravského ani není, že jest na Moravě tu nářečí slovenské, tu hanácké, tu horácké, lišící se od sebe, a že chtíti řeč spisovnou napravovati podlé nich, bylo by počátkem obecného zmatku!
Paměti hodno, že Moravané byli po všecky časy nejhorlivějšími obhájci jazyka spisovného; kdo si nevzpomene, jak vychvaluje nejslavnější bratr 16. století, Jan Blahoslav, Moravan Přerovský, výtečnosť spisovné češtiny a jak opovržlivě zamítá všeliké krajomluvy! Cítiliť Moravané, že třeba bdíti, aby společné slavné dílo předků našich nebylo rozbořeno choutkami lehkovážnými! I později vystupoval Palacký vždy určitě proti každému snažení o roztržení svazku literárního, kterým kmen československý od věku spojen jest. V paměti jest posud přísné vyjádření, kteréž r. 1846 vynesl proti některým spisovatelům slovenským, zakládajícím nový jazyk spisovný. Důmyslný zpytatel smutných osudů národů slovanských znal ovšem předobře starou kletbu jich nesvornosti a zápasil s ní všemi silami; zda-li s prospěchem, ukáže budoucnosť. — Jakožto redaktor nejdůležitějšího časopisu českého byl Palacký od r. 1827 středištěm všeho vyššího snažení literárního — Jungmanu, Presl, Šafařík, Čelakovský, Chmelenský, Vinařický byli jeho přátelé. V kruhu tom přátelském rozmlouval často o velikých nesnázích, v nichžto vědecká literatura naše vězela, ano pro malý počet vzdělaného čtenářstva nebylo lze vydávati spisů vědeckých. Rokováno tu o potřebě nějaké pokladnice, z nížto by mohla díla vědecká nabývati podpory. Zvláště když se blížil ohromný Slovník Jungmannův ke konci, mluveno o tom vždy horlivěji. Což by měl tento plod třicetileté vlastenecké píle zůstati ve psacím stole a nevydávati žádného ovoce? Takové úvahy vedly tři přátele — Jungmanna, Presla a Palackého — k myšlénce o založení Matice, jižto jsou vlastními původci; přední však zásluha náleží Palackému. Jungmann a Presl, jsouce tiší učenci, štítili se všelikých styků s úřady, čím se stalo, že břímě celého vyjednávání o povolení Matice nesl sám Palacký.
Výtečný tento triumvirát vedl pak v prvních letech všecky záležitosti Matice, a svědomitosť, která se při tom i v nejnepatrnějších věcech zachovávala, byla zajisté přední příčinou utěšeného rozkvětu tohoto ústavu. První veliké dílo vydané od Matice byl pak — Jungmannův Slovník. I druhé dílo bylo zamýšleno při samém založení Matice a mělo býti co nejdříve začato — Slovník naučný, o němž Palacký již před r. 1830 se svými přátely rozmlouval. Jungmann, Presl, Palacký měli býti jeho redaktory, již r. 1832 podány jsou ukázky v čas. mus. Ale redaktoři sami měli jiné práce až do přemožení, a věc se odkládala rok po roce. Teprve r. 1850 učinil Palacký Matici návrh, aby se uvázala u vydávání slovníka naučného; návrh byl přijat a začalo se již pracovati, ana se většina údů Sboru matičního dala vnějšími důvody odvrátiti od podniknutí počatého. Trvalo pak zase osum let, než si myšlénka Palackého razila novou dráhu. Jeho úsilí z veliké části děkovati máme za naučný slovník vydávaný nyní od podnikavého kněhkupectví Kobra a Markgrafa, vedením zetě Palackého, doktora Riegra.
Zvláštní bylo postavení Palackého co redaktora německého čas. musejního. Směr časopisu tohoto srovnával se s českým v tom, že hleděl líčením minulosti roznítiti lásku k vlasti ve čtenářstvě svém. I zde nacházel Palacký podpory nejvýtečnějších spisovatelův německých, z nichžto slavný básník K. E. Ebert žil s ním tehdy v úzkém přátelství a podporoval snažení jeho básněmi svými, z dějin českých váženými. Ale úsilí toto nepotkalo se s prospěchem. Německé obecenstvo necítilo hrubě lásky k české minulosti a časopis ten zanikl r. 1831.
Netoliko co redaktor časopisu byl Palacký ve spojení s národním museum, podporoval ústav tento vší silou svou. Jmenovitě byl od r. 1841 až do r. 1852 jako jednatel vlastní duší celého toho ústavu a hleděl neustále ku povznešení jeho.
Není jediné výroční zprávy, ve které by neobracel zřetel sboru ke všelikým nedostatkům jeho a nevybízel k jich odstranění. Jak důsledně stál na tom, aby ústav z bytu svého na Hradčanech přestěhoval se dolů do města a stal se tak přístupným obecenstvu! Jeho přičiněním hlavně stalo se, že stavové koupili dům, v němžto se museum nyní nachází. Jeho přičiněním povstal i bohatý archiv musejní, jemuž listiny svou pílí přepsané daroval a pořád nové písemní poklady minulosti získati se snažil. Aby se listiny v rozličných archivech rozptýlené opisovati mohly, přiměl několik vlasteneckých pánů, v jichžto čele byli hrabata Fridrich Dejm a Josef Mat. Thun, k tomu, že se zavázali k ročním příspěvkům peněžitým, jimiž by měli býti podporováni mladí učenci opisující staré listiny. Tak vyslán po archivech venkovských slavný badatel a básník náš K. Jar. Erben, z archivů pražských opisoval bedlivý spisovatel V. V. Tomek. Takto přispíval znamenitě ke zvelebení ústavu toho národního, s nímžto jmeno jeho na vždy nerozlučně spojeno zůstane!
I jinému ústavu domácímu prospěla valně neunavená činnosť našeho dějepisce — král. české společnosti nauk. Společnosti této již jaksi stárnoucí vdechl Palacký nový život, roztřídiv ji mocným důrazem působení svého tak jak je posud na čtyry odbory, z nichžto odbor slovanskofilologický jest vlastním dílem jeho.
Zásluhy vědecké a spisovatelské Palackého jsou tak četné a rozsáhlé, že bychom vypisujíce je zevrubně, napsati musili celou knihu. Přestáváme na stručném jich vyčtení; kdo chce míti věrnější obraz mistra našeho, vezmi jeho díla a poznáš ho! Zásluhy tyto došly také již uznání všestranného — nebudeme počítati všech společností učených, ježto jej vyvolily údem svým, jenom toho dotkneme, že hned při založení cís. akademie věd ve Vídni jmenován od J. V. císaře Ferdinanda skutečným jejím údem. Nejnovějším uznáním výtečnosti historických děl jeho jest pak počaté právě překládání dějin jeho na jazyk ruský a polský!
Poznali sme posud Palackého co učence, co spisovatele, co vlastence, nad jiné účinlivějšího.
Zbývá nám jedna ještě stránka veledůležitá, o nížto však tím nesnadněji mluviti, čím více veřejně přetřásána, vychvalována a tupena jest — míníme Palackého co politika. Posuzovati činnosť politickou muže žijícího jest věcí již proto nad míru nesnadnou, že žijeme sami uprostřed těch vášní, kterým počínání to buď lahodilo aneb se příčilo a kteréž neznají míry ani v haně ani ve chvále své. Dotkneme tedy jenom krátce těch událostí, v nichžto Palacký měl větší účastenství.
Rok 1848 překvapil celou Evropu, překvapil také Čechy; volání po opravách bylo jednohlasné, hlučné, ale zároveň velmi zmatené. Každý byl přesvědčen, že musí býti jinak než bylo posud; ale kdo věděl, jak má býti? V tomto zmatku obecném obracely se přirozeným během zraky všech po mužích, kteří si jednáním svým byli získali obecné důvěry; u nás, kdežto nebylo života veřejného leč literárního, požívali téměř jenom spisovatelé důvěry v celé zemi, a muž, který byl po mnoho let nejčinnějším spisovatelem, octnul se tu najednou v čele veškerého téměř slovanského obyvatelstva v Čechách a v Moravě.
Na tomto novém, nikdy netušeném dějišti osvědčil pak slavný dějepisec náš veliké vlastnosti své, bystrý zrak, pevnosť vůle a lásku ke vlasti své. V době té, kdežto se všecko, co posud trvalo, v pochybnosť uvedeno býti zdálo, ustanovil se Palacký a s ním všecko téměř vzdělanstvo české na třech hlavních zásadách: Úplná neodvislosť Čech od budoucí říše německé, zachování říše rakouské a takové zřízení zemí českých, aby co do vnitřních záležitosti samy se spravovaly. Vyslovením první zásady počal Palacký činnosť svou politickou. Požívaje slavné pověsti v Němcích, vyzván byl od německých vlastenců, kteří ku připravování říšského sněmu ve Frankfurtě shromážděni byli, výborem padesáti (Fünfziger-ausschuss) se nazývajíce, aby co zástupce Čech buď sám místo mezi nimi ujal aneb nějakého náměstka poslal. Palacký děkuje pánům těm z důvěry dokázané vyslovil zároveň pevný úmysl, nejíti ani neposýlati nikoho místo sebe.
List jeho 11. dubna 1848 do Frankfurtu poslaný jest patrným důkazem, že Palacký věcem německým mnohem lépe rozuměl, než většina vzdělaných Němcův samých. Vykládalť jim, kterak koruna česká nikdy nenáležela k říši německé tak, jako jiné země, že poměr ten býval vždy jenom panovníka ku panovníku, nikoli pak národa k národu; kterak Němci chtíce dojíti jednoty politické, musí projíti republikou a že si nemůže přáti, aby ve zmatcích a strastech z toho převratem vyplývajících, měly účastenství země naše: dokládalť pak, že samostatné mocnářství rakouské potřebné jest k ochraně rozličných národů v něm spojených a že se tudy nesmí rozdrobiti poddáním se jedné části zemí pod vrchní vládu německou. Při tehdejší rozdrážděnosti národní neposloucháno mocných důvodů, tím vášnivěji pak spíláno původci osudného listu toho.
Následek však byl nad míru důležitý — národ český nevolil do sněmu frankfurtského. Od té doby pokládán doma i v cizině Palacký za vůdce snažení národního v Čechách. Z té příčiny minister Pillersdorf, cítě toho potřebu, aby si v rozviklaných poměrech získal důvěry národů slovanských, nabízel v máji r. 1848 Palackému ministerstvo vyučování; ale krátká rozmluva s Pillersdorfem o tehdejších okolnostech přesvědčila Palackého, že nemožno přijmouti úřadu toho. Brzy potom na počátku června při zahájení Sjezdu slovanského vyvolen Palacký za presidenta.
Podobného osvědčení dostalo se mu i při volbách do sněmu říšského — volen jest v pěti okresích, přijal pak volbu hlavního města Prahy. Působení jeho na sněmu nebylo hlučné, ale předce velmi důležité; byltě středištěm Pravice, strany českoslovanské, zastávající jednotu říše na základě úplné rovnoprávnosti všech národů.
Na řečništi vystoupil jednou toliko, čině v Kroměříži interpellaci k ministerstvu, jak se chovati míní v otázce německé. Poslední krok Palackého na jevišti politickém byl článek uveřejněný v Národních Novinách, kterým se navrhovalo zřízení federativní pro mocnářství rakouské. Pojednání toto bylo jedno z posledních vytištěných v Nár. Nov., nedlouho potom přestaly noviny ty vycházeti.
Od té doby jest život Palackého opět tak tichý a činný jako před bouřemi r. 1848. Vydalť od r. 1850 pět svazků velikého díla svého, mezi nimi i tu čásť, kterou si již za mladých let nad jiné zamiloval a ježto se mu i nad jiné výtečněji podařila — dějiny velkého státníka Jiřího Poděbradského. I vyslovujeme zajisté přání veškerého národa našeho, vyslovujíce srdečné přání své, aby slavný dějepisec náš spatřil veliké dílo své dokončené!
- ↑ Dílo vycházelo napřed jenom německy, an spisovatel jsa dějepiscem stavovským vůli jejich v tom se řídil; ale vzdělával ovšem i česky dílo své, jehož první díl vydán r. 1848.