František Palacký (Vlček)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | František Palacký |
| Podtitulek: | Zesnul dne 26. května roku 1876 |
| Autor: | Václav Vlček |
| Zdroj: | Osvěta, 6. ročník (1876), čís. 7. s. 479–493. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
„Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takřka umíraje, odkázal.“
Tak pravil František Palacký dne 23. dubna letošního roku při hostině, kterou dokončení jeho Dějin českých bylo oslavováno. Tehdáž u veřejnosti naposledy mluvil; slovo „takřka umírajé“ bylo slovo prorocké a s žalostnou rychlostí se naplnilo.
Nenadáli jsme se toho. Bylť ovšem Palacký již kmetem tak vysokého věku, jakého jen řídcí lidé dosahují; ale kdo tu již dávno obvyklé meze překročil, toho příroda zvláštní přízní obmyslila, o toho méně se obáváme, tomu bohdá i potom ještě mnohých let dopřáno bude. Mimo to celé vzezření Palackého i za posledních let ukazovalo nejen mocnost ducha nýbrž i sílu těla na takové stáří neobyčejnou; o sešlosti, slabosti a sklíčenosti kmetské nebylo lze u něho mluviti, do posledních dnu svých zůstával mohutným právě heroickým zjevem.
Dovršil teprv v letošním jaře hlavní dílo svého života: i kdož by se byl nadál, že k tomu byl již tak svrchovaný čas, že lhůta byla tak těsně vyměřena, že dělníku, jenž přes půl století tolik pilně a tolik namáhavě pracoval, nebude po šťastném vykonání obrovského díla dopřáno nijakého odpočinku? Kdož by se byl nadál, že sutky dospívají k poslední hodině, že smrt takořka přede dveřmi čeká, aby, jakmile dějepisec národa českého své pero odloží, neúprosně naň vložila ruku svou a řekla: „Dílo dokončeno, i život dokonán!“
Ani Palacký sám — který nás ještě nejčastěji na svůj konec upomínal — ani on se toho nenadál. Těšil se nadějí, že po dlouhé době teď zase užije prázdnin a v přírodě jarní a letní opět zdraví a síly svoje zotaví. Však nebylo mu souzeno více, nežli že ještě jednou — jako jedním okamžikem — mohl se nazpět ohlednouti na svůj požehnaný život a v plné radosti zaplésati nad bohatým jeho ovocem. Ovšem byl to slavný okamžik: celý český národ ano i široširé vlasti slovanského plemene radovaly se s Palackým přinášejíce jemu hold, nad nějž sobě srdce smrtelníkovo upřímnějšího a vznešenějšího žádati nemůže.
Dokonav velikou úlohu svoji a obdržev nejskvělejší důkazy hluboké úcty a vděčné uznalosti, pravil Palacký: „Nyní bych sobě přál ještě několik let žiti, když vidím, že mne mají tak rádi.“ Po slavnosti dubnové ochuravěl, avšak doufal, že brzy bude opět zdráv. Že by tak blízký byl konec, o němž prvé nezřídka se zmiňoval, to jemu právě teď ani na mysl nevstoupilo.
Zpráva o churavosti jeho pronikla u veřejnost. Lid se nepokojil; ale když po nějaký čas noviny mlčely, přestával se obávati. Že mnohohodinná, hlučná i rozčilující slavnost sílu stařičkého oslavence vyčerpala ano na některý den i ochromila, jevilo se každému jenom věcí přirozenou, jenom nezbytným následkem; když pak nepřicházely žádné další zlověsti, zdálo se všecko nebezpečenství zase odstraněno býti. Minul tak týden, minul druhý a třetí. Palacký nebyl zdráv, naopak, churavost jeho byla povážlivou nemocí. Lid český co den nedočkavě sahal po časopisech, aby nabyl jistoty o zdravotním stavu prvního vůdce svého. V pondělí 22. května dr. Rieger ve valné schůzi Svatobora k starostlivým dotazům celého shromáždění podával o Palackém zprávy potěšlivé, a noviny před samým 26. květnem ohlašovaly, že byl Palacký sice v nebezpečenství ale že nemoc vzala docela příznivý obrat.
Tak se zejmena dne 24. května podobalo rodině, vzácného kmeta nejpečlivěji ošetřující, a podobalo se tak i samému lékaři. Ale přesvědčili se záhy, že to byla jen krátká poslední úleva; po ní nazejtří nastalo takové zhoršení, že ošetřovatelům zmizela všecka dobrá naděje. Nemocný netušil, že okamžiků jeho jest tak na mále, že 26. května posledníkrát to na pozemské pouti očím jeho vzešlo světlo denní. I dal sobě toho dne jako před tím od zetě svého čisti noviny, poslouchal pozorně zvláště zprávy o povstání tureckých Slovanů i přál jim v hrdinském jich boji božího požehnání. Kašel a krátký dech byl mu velmi obtížným; ale i když udeřila poslední hodina jeho, neztratil smyslův, neztratil paměti, neupadl v smrtelný zápas. Sedě na svém loži jako po celou svoji nemoc, po čtvrté hodině odpolední náhle oněměl, pohleděl na přítomné, dceru svou i chotě jejího, a z hluboka vzdechl.
Byl to poslední pohled, poslední vzdechnutí jeho. Zesnul smrtí tichou, krásnou, smrtí muže spravedlivého.
Když se první černé prapory v Praze objevily, lidem ustrnutím oněmovala ústa, bledly tváře, tajil se dech a kalily se zraky. Telegraf a noviny ohromující zprávu záhy roznesly po vší otčině i za hranice její. Zkormoucení, smutek a hoře uhostily se ve všech srdcích českých, která milují svůj národ a svou vlast; a s Čechy, Moravany, Slezany a Slováky zalkali Lužičané, Poláci, Rusové, Slovenci, Horvaté, Černohorci, Srbové a Bulhaři. Nebyloť na ten čas většího Čecha i většího Slovana než František Palacký.
Vykročil z časného života dvacet dní před 14. červnem, na který připadaly jeho narozeniny. Toho dne před 78 lety v prostém domku moravské vesnice obdařen jest chudobný protestantský učitel synem, jemužto sudičky do vínku vložily velikou budoucnost. Neviditelná ruka prozřetelnosti jej z obmezených poměrů a kruhů, v nichžto se narodil, krok za krokem vedla výše a výše, na působiště vždy širší, k činnosti vždy důležitější, plodnější a blahodárnější. Vesnický hoch vzornou vlastní pílí stává se vzdělancem, vzdělanec učencem, učenec spisovatelem; láska národní probouzí se v něm a obrací zřetel jeho k slavné minulosti lidu nyní pokleslého a utištěného. Palacký oddává se povolání dějepiseckému, v mladém ještě věku zaujímá místo českého historiografa, stává se otcem nového českého dějepisu. Vstupuje mezi přední pěstitele českého jazyka, české vědy, české literatury, mezi nejčelnější buditele národního vědomí, mezi nejúčinnější křisitele svého lidu i zakladatele lepší budoucnosti jeho. A záhy stojí v čele národa českého co vůdce obecně uznávaný, obecně ctěný ano s nadšením velebený.
Nejsme nikoliv lichotivými pochlebníky aniž chceme býti planými chvalořečníky; nevyhlašujeme Palackého za nějakou modlu, nečiníme ho žádným polobohem. Dosti mu jest vlastní velikosti, netřeba pro něj ubírati nikomu. I byli mezi vrstevníky jeho a spoludělníky na národa roli dědičné mnozí mužové, kteří vedle něho jak prací tak strádáním a utrpením znamenitých zásluh o svůj národ a nejedni též vřelého uznání a skutečné slávy sobě dobyli. Ale Palackému bylo dopřáno netoliko déle a s větší přízní osudu pracovati nýbrž i po dlouhou řadu let býti národní práce ředitelem, národního tělesa hlavou. Bylo to veliké štěstí pro něj ale nepoměrně větší štěstí pro celý národ; neboť štěstí tenkráte hovělo muži šlechetnému. Příkladně vznešená, veliká, čistá, řídká i vzácná byla povaha jeho. Slovo starověkého básníka: „Justum ac tenacem propositi virum —“, slovo rovněž proslulé jako často zneužívané, o Palackém platí do poslední písmeny, a platí o něm po celou jeho dlouhou pozemskou pouť, platí o něm v rovné míře v tu chvíli, když co mladý muž vstoupil v řady vlastenců českých, 1 v tu dobu, když v jeho rukou spočíval osud celé země i lidu jejího.
Oživiti, povznesti, zvelebiti svou národnost bylo mu vždy nejvyšší myšlenkou, hlavním účelem. Tomu dílu posvětil v mladosti svůj život, ani na hodinu nespustil ho se zřetele, věnoval jemu všecky síly ducha i těla svého. A byly to síly znamenité. Jak horlivě a neunavně Palacký pracoval a jak obrovskou práci vykonal, tomu každý diviti se musí, ale jen málo kdo to plně oceniti dovede. Z těch mužův, kteří z nicoty k velikosti, z chudoby k bohatství, z nízkosti a temnoty na vrchol světské slávy se povznesli, oslňující bohatství nahromadili, pyšné rody založili aneb i trůnu sobě dobyli, z těch žádný usilovněji se nevynasnažoval, většímu namáhání se nepodrobil nežli náš Palacký. Ale Palacký při tom nehledal ani bohatství ani slávy, nehledal sebe samého, byl co do osoby své prost sobectví, „zdravého“ i nezdravého. Ne získati alebrž obětovati se bylo mu pravidlem, kterým řídil všecky kroky svoje. Když mu roku 1848 nabízeli ministerské křeslo, dal na to důstojnou odpověď, která počínala slovy: „Nebažím po jiné cti leč po té, abych byl a slul mužem poctivým. Poctivost žádá především otevřenost a netajivost, úplnou srovnalost v řečech a skutcích; musíme mít napřed pevné přesvědčení a pak jednati podle něho.“ Od této zásady se Palacký nikdy neuchýlil; nikdy nepropadl ctižádosti, poctivost jeho září jako démant všeliké poskvrně nepřístupný, upřímnost jeho a úplná srovnalost v řečech i skutcích zůstala vždy tak vzorná, že ze všech proslulých a tak důležité místo zaujímajících mužů našeho věku ani jediný nemůže v té příčině nad něj, ba sotva který jemu po bok stavěn býti. On neznal klamu ani přetvářky. Jsa po kolik desítiletí vůdcem svého národa, nesestoupil nikdy mezi tuctové diplomaty, aby chytrostí, lstí, podskokem, násilím neb jakýmkoli nekalým prostředkem hledal dosažení svých účelů. Měl vždy co na srdci to na jazyku. A na srdci měl vždy jen pravdu, právo, spravedlnost, svobodu, lásku, šlechetnost, humanitu. — Jestliže s této své výše nikdy se nesnížil mezi lidi, u nichžto účel posvěcuje prostředek, jestliže nikdy nezavadil o cesty těch státníků, jimžto mravnost je směšná, jimžto moc jest právem, jimžto sebe podlejší prostředek jest vítán, jen když pomůže a prospěje bezmeznému a bezednému jich sobectví — a jestliže se mu proto neklanějí vyznavači zlatého telete a všelikého jakkoli dosaženého hmotného prospěchu: není to na jeho potupu, ale slouží jen na větší slávu povahy a jmena jeho. Nestalli se pověstným co diplomat a politik ve smyslu toho slova nyní běžném, upevnil za to jmeno svoje mezi těmi muži, kteří byli a budou učiteli národů a panovníků.
Hlásal i žádal vždy jen co bylo pravého, dobrého i spásného. Svému českému lidu ustavičně na srdce kladl: Svoji k svému, ale vždy dle pravdy! Jen se přičiňte, jen pracujte, jen se vzdělávejte a podle vzdělaného rozumu jednejte, jen osvětou nad jiné národy a zejmena nad své sousedy vynikněte! — A co od jiných pro svůj národ požadoval, bylo zase jen právo, právo jeho historické, právo jeho přirozené, rovné právo jeho s ostatními. Všeho toho v neztenčené míře přál i žádal také všem ostatním národnostem, jmenovitě v Rakousku, a zásadou rovnoprávnosti i federace rozluštil pro tento stát nejtěžší záhadu existence jeho. „Nerovnost,“ děl, „nejen vyvrátí až do dna všecky ty liché řeči o rovnoprávnosti národů a postaví pouhý klam za mravní základ říše, ale stane se i smrtelně nebezpečnou pro všecky ty národy, kteří kromě Rakous buďto ani nežijí aneb aspoň politického života vyvíjeti nemohou… Všichni národové tito nemohou svoliti k centralisaci, poněvadž skutkem takovým podepsali by sami ortel smrti své… Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru.“[1]
Prvnímu politickému vůdci českému v 19. věku jen spravedlnost byla dobrým základem států. A jako chtěl, aby v mezích české vlasti vládla dokonalá spravedlnost, „tak aby ani Němci před Čechy ani Čechové před Němci neměli žádné přednosti“: rovněž ani pro Rakousko v ničem jiném neviděl trvalé rukojemství zdaru a trvání nežli v tom, aby každému národu nezkráceně ponecháno bylo, co mu po právu lidském i božském náleží. Hájil Rakousko proti škůdcům jeho zevnějším i vnitřním, veřejným i utajeným, jak proti lidem zlovolným tak i proti krátkozrakým přátelům a rádcům. Přispěl znamenitou měrou k tomu, že v bouřlivých letech 1848 a 1849 Maďarům, Vlachům a Frankfurťáckým Němcům nepodařilo se říši rakouskou rozervati a zhubiti; této zásluze jeho nic není na ujmu to, že jej za tou příčinou národní a političtí odpůrcové rozkřikovali za reakcionáře, jako jej jindy kaceřovali pro odpor jeho proti centralisaci a dualismu. On chtěl Rakousko tak upřímně jako kdokoliv pod sluncem, a proto hlasem nejdůraznějším varoval je vždy před cestami, po kterých by dle jeho přesvědčení kráčelo jen ku své škodě a ku svému úpadku. To bylo by možno doložiti sterými výroky jeho; my jen jeden tuto opakujeme, a sice slovo, které ku konci svých úvah o idei státu rakouského položil řka: „Budeli panslavismem každý národní cit, každá přirozená snaha slovanská; budeli panslavistou nebo panslávem každý Slovan, který nedá se vésti ku poněmčení neb pomaďaření: pak budeme počítati panslavisty na miliony, a Rakousko celé stane se zaslíbenou zemí panslavismu… Pozorujeme pohříchu, kterak za dnův posledních národní egoismus kmenův panujících před i za Litavou objevuje se čím dále tím nazeji a bezohledněji; čteme o umlouvání se politikářů německých i maďarských a o podělování se o správu říše na spůsob, jako by Slovanstva v Rakousku ani nebylo; doslýcháme již z obou stran řeči radostné zástupův hotových hrnouti se do domnělého ráje dualistického: a naděje naše, jakkoliv oprávněné, v rozumný a stálý odpor vlády proti směrům takovým mohly by (čehož bůh nedej!) konečně zůstati přece skutkem neospravedlněny. V takovém případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního státu rakouského, a když říše ta různorodá i jediná svého spůsobu na světě přiřkne ne stejnou všem spravedlivost ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za materiál vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve své právo a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství a zbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu a konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také den narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! — Jakékoli moře myšlenek kolotá mi ještě hlavou i srdcem, cítím přece, že po takovém slovu nemohu mluviti dále… Aniž já chopil jsem se slova od počátku v té naději, že by řeč má získati si měla nějaký vliv na skutečný běh událostí! Nikoli… Ale hleděl jsem vykonati aspoň dle možnosti povinnost svou, abych někdy nemusel se báti výčitek svědomí, že jsem mlčel a nemluvil, pokud ještě nebylo pozdě, a že jsem nevaroval a nevystříhal před nebezpečím, kteréhož předzvídati tuším ne každému dáno v té míře a s tou určitostí jako mně. Proto také byl bych si pokládal za nestatečnost každé ostýchání a štítění se, vyřknouti poslední slovo.“[2]
Háje vždy právo a spravedlnost, rovnost, svobodu a humanitu, měl Palacký nejurputnější protivníky mezi těmi Němci a Maďary, kterým sice nikdy nebylo o blýskavou frási, u kterých ale „srovnalosti v řečech a skutcích“ marně by kdo hledal, ježto privilej, násilí, útisk a panství na úkor jiných bylo i jest jejich vodítkem. I proti těm vedl sobě Palacký se zdrcující přímostí a přísností. „Heslo hlásané nověji jak theoreticky tak i prakticky u vítězných sousedů našich: ‚kdo s koho ten s toho‘, ‚moc předčí nad právo‘, ujímá se za dnů našich v kruzích čím dále tím valnějších a hrozí netoliko uvrhnouti Evropu opět do barbarství ale i zaplaviti ji nezadlouho nevídanou dosavad krve povodní. Mne však ani novověcí Čingischanové a Tamerlanové nepřesvědčí o trvalém zdaru pekelného díla svého; octneť se ono tam, kde dílo předchůdcův jejich, a leda proklínání národův i pronárodův zachrání je od nepaměti. Naději tuto zakládám já na všedějinném svědectví o pokroku ducha lidského; jiskra božství do něho vštípená nedá se nijakou mocí udusiti a umořiti cele; ba čím více ji dusiti a mořiti budou neznabohové, tím živěji osvěcovati bude temnosti věku našeho i věkův budoucích. Potřebí jest ovšem, aby většina lidí dobromyslných nelenila; potřebí jest činnosti a boje světla proti tmě, práva proti násilí, mysli ušlechtilé proti bestiálním popudům…“
„Protož i s ohledem na nynější trudné postavení národu mého nepřestávám volati: ať nebesa kalí se nad námi sebe chmurněji, ať neznabohové (třebas i klečící u oltářův a žehnající se křížem) vymýšlejí na potlačení, hanění a týrání nás prostředky a cesty sebe ošemetnější: já odvolávám se ne k násilí za násilí, ale k budoucnosti nedaleké, ve kteréž již i dávní pohané předvídali a těšili se neuprositelnou Nemesis… Jakkoli pak Němci u veřejnosti již dávno jmena mého nejinak než potupně a hanlivě dotýkati se zvykli, já nicméně nevracím jim vety za vetu anobrž nemohu než upřímně litovati jich, že klesají ve mravnosti a vášnivějí čím dál tím více, ježto spustivše se příkladu i učení velikých někdy výtečníkův svých, dávají se nyní vésti jedině od zvrhlé žurnalistiky své a od šmokův z větší části židovských, lidí to pohříchu beze svědomí a studu, kteří naprosto nehledí ku pravdě a právu ale jen k okamžitému zdaru a zisku svému i k liché oblibě u čtenářstva, tak že jedni před druhými jako o závod snaží se hověti a lahoditi jeho vášním, národní pýše, panovačnosti a nadávačnosti… Nuže — všeho do času, pán bůh na věky.“ — A co se Maďarův dotýká, „budouli dlouho chovati se k sousedům svým tak, jak počali za naší paměti — ručím za to, že při druhém tisíceletí nezbude ani potomka, jenž by ještě oslaviti mohl a chtěl jejich památku.“[3]
Palacký byl jedním z nejstarších, nejhorlivějších a nejproslulejších hajitelův vzájemnosti slovanské. Ještě takořka v posledních hodinách života svého, v posledním svém veřejném osvědčení, totiž v listě svém ze dne 28. dubna r. 1876 napsal: „Vyznávám, že na sklonku života mého nic mne potkati nemohlo blahodárnějšího a radostnějšího nad zkušenost tudíž nabytou, že cit a uvědomění národnosti a solidárnosti slovanské probudilo se již jak u nás tak i u příbuzných našich na severu i na jihu v dalekých končinách tak živě a utěšeně, že nám ani rostoucí den co den sveřeposti nepřátelské obávati se není.“
Byl od nepřátel svých bezpočtukrát panslavistickými zločiny obviňován; a přece ten panslavismus, který ve hlavách nepřátel jeho strašil a straší, měl v Palackém odpovědného protivníka: bránilť on se proti panrusismu rovněž odhodlaně jako proti poněmčení nebo pomaďaření. „Duch slovanský, zásady slovanské, co jsou?… Nejde mi nikoli o chválu jejich, ale jde mi o poznání pravdy. Slované nikdy a nikde neosvědčili se národem dobývavým, výbojným, panovačným a podmanitelským. Válčiliť ovšem, kdykoli museli, a uměli často také vítěziti (jako ku př. čeští Husité nad celou takořka Evropou), ale na podmanění sobě sousedův a nepřátel svých nepomýšleli nikdy. Hlavní jich vada byla, že baživše příliš po svobodě a nevázanosti neuměli mezi sebou ani uznávati potřebu vyšší autority ani vyhýbati se různicem a rozbrojům… Divno mi, že Němci každé stýkání a porovnání netoliko s Římany ale i s Mongoly kladou sobě hned za urážku. Vždyť Čingischan byl netoliko jeden z největších válečníkův a vítězitelův na světě ale i veliký zákonodárce, a národ jím vedený stal se mistrem netoliko v podmaňování krajin cizích ale i ve veškerém umění centralisačním, jemuž by od něho i naši Vídenští ústaváci ještě přiučiti se mohli; humanita i spravedlnost ovšem ležela jedněm dobyvatelům tak málo na srdci jako druhým… Uznávám, že Slované vůbec museli osobiti sobě a následovati umění nepřátel svých, nemělili od nich dáti se nejen podrobiti ale i zničiti; uznávám, že Slovanům ruským bylo toho tím více potřebí, čím hojnější a mohutnější obkličovali je nepřátelé, a že bez přemožení a podrobení těchto, tehdy bez výboje a centralisace, byla by nikdy ani povstati nemohla mohutná říše ruská. Nyní pak, když již netoliko utvořila se ale nabyla i sankce trváním dlouhověkým, nepravím že by měla rozplynouti a rozdrobiti se zase ani zanedbávati umění válečného, potřebného k obraně své, ale za to mám, že návrat k zásadám slovanským, jichžto přední známka jest mírumilovnost a nebažení po panství, poslouží výtečně k všestrannému prospěchu netoliko ruského národu, nýbrž i veškeré humanity… Buda Slovanem a cítě se co takovým, Rus netoliko rozšíří znamenitě duchovní horizont svůj, ale nabude i hojných pramenův k utěšení a povznešení svému. A v tom ohledu právě pouť naše Moskevská roku 1867 nabyla významu ne nepatrného… Veřejné mínění jednolitého národu 60milionového časem svým stane se jistě mocností světovou. Tuť pak uskuteční se teprv onen „panslavismus“, kteréhož nepřátelé naši všichni ode dávna tak náramně se lekají, ne proto, že by jim odplacovati měl zlým za zlé, ale že jim nedovolí více páchati ono zlé na Slovanech, kterému od věkův jsou zvykli. Slyšel jsem a věřím, že jakmile vyplní se touha hojných zuřivců německých i maďarských a piklhauby i honvedi počnou železem a krví apoštolovati mezi námi, nebude v Rusích pána dosti mocného, aby chtěl dusiti cit a hlas — — Však toho dopovědít ani nepotřebí.“[4]
Kdo tímto pánem míněn jest, to Palacký velmi zřejmě naznačil: „Úhlavní nepřátelé naši za naší doby nejvíce proto snaží se nejen všemožně zemdliti ale i dokonce vyhladiti nás, abychom budoucně, v neodvratném boji světovém mezi Germanstvem a Slovanstvem nemohli stati po straně přirozených příbuzných a obranců svých… Bismarck neostýchá se skrze nástroje a spojence své nejen pomlouvati nás u cara co revolucionáře a demagogy (jakož dobře o tom zpraveni jsme), ale podněcovati již také v Austrii proti Slovanstvu boj vražedný: a diplomaté ruští nicméně bratříčkují si s ním. Nelze tajiti, že okolo trůnu cara baťušky vždy ještě otáčejí se ba i přednost mají dávné tradice sympathie německé; naskýtající se tu i tam zjevy také slovanského rázu nevyvracují ještě pravidla… Snadno jest následkem toho posouditi také poměr národu českého k ruskému dvoru. Jinaký jest ovšem poměr od národu k národu… Rostoucí nyní každým rokem pýcha, panovačnost a hrabivost Němcův, hlásajících již beze studu, že jsou povoláni panovati Slovanům, nemůže než čím dále tím více buditi a tužiti netoliko cit všeslovanství ale i obapolnou oddanost a přízeň mezi Rusy a Čechy. Proto já s uspokojením hledím v ústrety budoucnosti, čím další tím utěšenější, věda, že po boji dlouhém a krutém Slovan, co vítěz konečný, k nepřátelům spravedlivěji a šlechetněji chovati se bude, nežli činili Mongol, Maďar a Němec.“[5]
Dle vyznačených zásad slovanských, ve slovanském duchu také Palacký sám vždycky se zachovával; každý skutek jeho, každý spis jeho ano každá téměř věta, která z pera jeho vyšla, jsou toho důkazem. Byl vždy a ve všem především a nejprvé humanistou. „Ve věcech nutných jednota, v pochybných shovívavost, ve všech láska!“ volával často veřejně i soukromí. Sbírati, shromažďovati, pojiti k bratrské shodě, k práci blahodějné jak jednotlivci tak národu tak Slovanstvu tak i lidstvu celému: „Nepřestávám napomínati a prositi ba zaklínati každého dobrého, aby neoddával se nečinnosti ale vzdělával se, pracoval a přičiňoval se ze vší síly, kudy by pomohl rozšířiti a upevniti na zemi říši pravdy a spravedlnosti.“[6]
Zastával vyšší autoritu proti přílišnému bažení po svobodě a nevázanosti, jež plodí různice, rozbroje, rozklad a úpadek, ale byl při tom vždy také skutečné svobodě pravým božím bojovníkem: „Jsem rozhodně liberální, t. j. naléhám na to, aby u veškerém životě národním byla svoboda nejvyšším zákonem, pravidlem… Stará zásada poručníkování nesnáší se s přirozeným vývojem národního života tak, jako zachování dědičných privilejí a nadpráví jedné třídy národu nade druhou. Doléhám na zrušení všech zbytků feudalismu; majíli býti pravá práva ubezpečena i chráněna, nesmějí se uváděti nadprávími v pochybnost… Čeho žádám jednotlivcům a třídám národu, toho přeji také národnostem.“[7]
Takovým programem odpovídal dvorským kruhům Vídenským, když jej roku 1848 volaly do ministerstva. Případně o tom nad rakví Palackého jeden polský list[8] poznamenává: „Jedni odpůrci jeho z roku 1848 sklesli na soudruhy Pařížské komuny, jiní se stali tajnými radami a ministry. On však zůstal sobě věrným, a když roku 1860 diplomem říjnovým otevřeno bylo zápoliště parlamentární, objevil se opět se svojí starou neporušenou zbraní. To dokazuje, že svobodomyslnost jeho byla rozumná… Ta aurea medioeritas i v jiných ohledech vyznačovala stanovisko Palackého. Byl protestantem. Ale že byl spravedliv ke katolíkům, o tom svědčí všecky v té příčině kompetentní živly.“
Ovšem svědčí o tom nejhlasitěji už i sám ten skutek, že byl náčelníkem národa velikou většinou katolického, a že vlastenecké katolické duchovenstvo vždy náleželo k nejoddanějším ctitelům jeho a k nejhorlivějším podporovatelům jeho národního a politického programu.
Z druhé sírany svobodě náboženského přesvědčení Palacký v Čechách prokázal znamenité služby. To zasluhuje uznání tím vřelejšího, že slavný náš dějepisec svou historii doby husitské vydával ještě v době, kde se s pověstnou rakouskou censurou téměř o každé slovo, běžným předsudkům a choutkám odporující, v krušné hádky pouštěti musil.
Největší znatel minulosti české měl i nejpilnější péči o českou budoucnost. Nad péči tuto předčila jen ještě jeho nezlomná víra, že národ náš, „třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem“, nepodlehne, alebrž v dějinách Evropy zejmena v ohledu osvětovém důležitou úlohu konati bude. S touto vírou počal byl před 50 lety dílo svého života, s touto vírou vykonal věci znamenité, s touto vírou odcházel z pozemského života. Od kolébky jeho až po jeho hrob jaký to utěšený rozvoj, jaký to velkolepý pokrok české národní věci! Jaký též vzrůst a zdar myšlenky slovanské! A ten rozvoj a pokrok, ten vzrůst a zdar to bylo vždy nejvyšším a největším blahem Palackého.
Poslední léta jeho nebyla prosta hořkosti a bolu, jež mu působilo politické rozštěpení v naší české rodině a nekonečná váda z toho pošlá. Jsme z těch, kteří toho nejhlouběji litují, kterýžto cit v prsou našich umírniti může jen ta událost, že nad rakví Palackého veškero strannictví české oněmělo, a že v lidu českém nebylo jediného člověka, který by byl zesnulému velikánovi odepřel svého uznání. Naopak, před Palackým v rakvi odpočívajícím v nelíčené úctě a v srdečném hoři skláněli se všichni Čechové bez rozdílu stran, velebíce neskonalé jeho zásluhy a želíce ohromné ztráty, která odchodem jeho ze světa nás postihla. Ano i ti němečtí odpůrcové jeho v Čechách, kteří sním povždy jen v odpovědném nepřátelství žili, nemohli nad otevřeným hrobem jeho jinak než vzdáti všecku čest zásluhám a velikosti jeho. Psaliť o něm: „Nejznamenitější muž země opustil dnes navždy svůj národ, k němužto za všech okolností lnul s nezlomnou věrností, jehož vůdcem byl v nejrůznějších dobách. Nám jest mnohem nesnadnější věcí, oceniti všestranně ohromnou důležitost tohoto muže… Byl vzorem národního vůdce, jeho nesmírná příchylnost k vlastnímu národu byla nejen původem jeho dějepisného bádání nýbrž i jediným vodítkem politické činnosti jeho. Účelu, jejžto si byl vytknul: probuditi národ k samostatnosti, tomu až do smrti zůstal věren. Byl muž vůlí svou pevný, činností svou neúmorný. A jen tím spůsobem toho dosáhl, že mu bylo dopřáno, sepsati Dějiny českého národa… Dnes u rakve onoho muže nezlomné vůle, jenž jest zajisté nejvýtečnějším v celém národě, jeho láska k národu, jeho neunavná a vznešená činnost, jež vyplňuje téměř z polovice veškeru českou literaturu, to vše vyžaduje všestrannou úctu… Palacký zvěčnil se v dílech svých trvaleji, než může kdo zvěčněn býti kovem nebo kamenem. Zemřel u vysokém stáří, a jakkoliv bolestně to musí dojímati mistra, opouštíli dílo své nedokončené, zemřel přece smrtí krásnou, oblažen vědomím, že na staletí, pokud poslední Čech nevymře, bude pobídkou k národnímu uvědomění, že bude i dále působiti a že nad hrobem jeho veškeren národ truchlí jako nad hrobem svého otce.“[9]
Čechožroutské časopisy Vídeňské utrhaly mu po smrti zrovna tak jako za živa; proti nim však vydávají svědectví pravdě němečtí hlasové, kteří je všecky tisíckrát nadvážejí. Tak píše v Pražské Bohemii Němec B. Tempský o Palackém v tato slova: „Byla to povaha v každém ohledu již od přírody vznešená. Všeho sprostého, nízkého byl daleký. Vědomě a zúmyslně nikomu nekřivdil. Ideální snažení, jemuž byl život svůj zasvětil, celou jeho duši vyplňovalo. Při jednoduchosti života svého a při urovnaných poměrech materielních nikdy nebyl soužen malichernými starostmi, jež tak mnohého k dvojsmyslnému jednání svádějí. Tím zachoval si čistotu smýšlení a jemnost citu, kteréžto vlastnosti v naší době stávají se neustále vzácnějšími. Též v politickém boji, jehož se nerad súčastňoval, nikdy neschvaloval prostředků nekalých, tím méně jich sám užíval. V záležitostech peněžních byl zcela nezištným. Rodinný jeho život byl krásný a srdečný. Jeho syn i dcera i jeho zeť měli proň nejsrdečnější úctu a lásku; těšil se z nich a zejmena ze svých vnuků, kteří mu, jak to vždy u dědů bývá, zvláště byli milými, a o nichž vždy se zvláštní zálibou mluvíval. Jakkoli obyčejně přes léto býval v Malči u svého zetě dra. Riegra, přicházel přec v úmrtní den své manželky, dne 15. srpna, do Lobkovic, aby den ten památce její na hrobě zasvětil. Co se zevnějšku týče, dbal velmi na úpravnost a čistotu; nekouřil ani nešňupal. I po domácku býval obyčejně ve fraku. Všechna zevnější nádhera však se povaze jeho protivila. Přečetné, vždy co nejskvěleji vyvedené adresy, diplomy atd., jež ho docházely, možno bylo shlednouti jen tehdá, když některé z nich právě náhodou byly dodány. Největší potěšení míval vždy v těch důkazech uznání, jež z národa pocházely. Umělecké a v slohu dokonalé okrasy dovedl vždy dobře oceniti. V jeho pozůstalosti musí mnoho překrásných věcí toho druhu nashromážděno býti. Četné své řády jen velmi zřídka nosíval, já jsem jich aspoň nikdy na něm nespatřil. Na jeho písmo se latinské pořekadlo „docti male pingunt“ nehodilo, psalť pěkně a zřetelně. V jeho pro tisk určených rukopisech jen velmi zřídka bývalo některé slovo přeškrtnuto. — Práce, ano úsilovná práce byla mu denní potřebou. Jakkoli ale bez ustání byl činným, přec jej návštěvy přátel velmi těšily, a nikdy nepřipustil, chtělli kdo zkrátiti návštěvu z obavy, že jej vyrušuje. Velmi rád vypravoval o svém životě. Když přibyl do Říma, aby tam ve Vatikánském archivu pracoval, představil se, jakmile byl k tomu prostřednictvím diplomatickým povolení obdržel, jistému prelátovi s prosbou, aby jej do archivu uvedl. Tento odvětil, že jest sice zcela v pořádku, máli dovolení, avšak přístup do archivu že mu bude jenom proti zvláštnímu zaplacení otevřen. On, prelát, že má veliké výdaje, že musí sluhy pro archiv ze svého vydržovati, a tudíž že se musí starati o to, aby výdaje ty přiměřeným spůsobem uhraditi mohl. Učenci že mají sice obyčejně v kapse tmu, ale bez zaplacení že mu nemůže ani jednu listinu vydati. Palacký byl nad tím velmi zaražen, odebral se k rakouskému vyslanci hraběti Lützovu, jenž jej co nejvlídněji přijal a co znalec Římských zvyků a mravů jednáním prelátovým ovšem nebyl překvapen. Nabídl se, že chce ručiti za zaplacení, z čehož byl prelát potěšen. Ihned napsal smlouvu, v níž ustanovena byla cena za opsání jedné listiny, hrabě Lützov ji podepsal, a brány archivu se Palackému otevřely. — Poměry v církevním státě byly tehdá vůbec velmi podivné. Když Palacký s jistým vetturinem z malého města do Říma jel, zastavil se tento v jedné vsi blízko u Říma. Na otázku, proč dále nejede, odvětil, že nesmí před osmou hodinou večerní do Říma vjeti. Okolostojící potvrdili výrok ten a na otázku, jak jsou takové zákony možny, krčili ramenoma: „sono legge di preti“, jsou to kněžské zákony! — V Římě mnoho obcoval s Thorwaldsonem, od něhož zachoval mnohou památku. V Mnichově seznámil se s filosofem Krausem, jenž hluboký dojem naň učinil. Na jeho života běh nemělo toto setkání žádný rozhodný vliv. Přísné estetické studie, jež konal s úspěchem v mládí svém, nemohl dále prováděti, poněvadž životní jeho úkol jinam směřoval; přece však vliv studií těch na jeho literární práce, ba řekl bych na celý jeho život, byl patrný. Ještě před krátkou dobou, roku 1872, dal tisknouti malé pojednání pod titulem „O krásnu, filosofický pokus“, k rozdání co rukopis mezi přátele. — Zvláštním potěšením vždy mu bylo slyšeti o mladých nadaných hlavách, jež se věnovaly studiu dějin. Přijímal je vždy co nejsrdečněji, vyptával se živě na jich studie a dával jim krátká pokynutí, jakým směrem by se při studiu těch kterých period bráti měly. Při tom nerozhodovalo, zdali to byli Češi či Němci. Jak jej první pokusy jeho nadaného vnuka na poli dějepisném potěšily, netřeba dokládati. I jinak uznával vždy práce mladších učencův. Nedostatek některých částí vlastního jeho díla, pro něž se dosti pramenův nedostávalo, byl mu předobře znám. Po dokončení přepracovaného českého vydání III. díla s potěšením doznal, že jakkoli mnoho nového po uveřejnění německého vydání téže epochy (doby husitské) bylo objeveno, přec nemusil ničeho odvolati. Při novém přepracování II. dílu kladl zvláštní váhu na sdělené tam nové pojmutí povahy Otakarovy. Úmysl svůj, aby též dřívější své německé vydání přepracoval, nemohl již provesti. — Ačkoli málo kdy navštěvoval kostely, přec proniknut byl hlubokým duchem náboženským. Přiznával se k víře bratří českých, a jeho čistý, neposkvrněný život byl této malé církve šlechetných lidí důstojný. Moderní materialismus příčil se jeho citu. — Prudkost politických bojů způsobila u něho mnohdy podrážděnost a příkrost, jež pravé jeho bytosti jinak byly cizí. — Pro odůvodněný odpor měl vždy pravý smysl, odvolání se k jeho právnímu citu nikdy nebylo nadarmo. To se jevilo i při posuzování politických jeho protivníků. Že v ohledu tom byl velmi snášeliv, o tom nejjasněji svědčí přátelské jeho spojení se mnou, kterýž jsem byl jeho nakladatelem. Ačkoli jsme od r. 1848 stáli v protivných politických táborech, přec tím nebyl poměr náš soukromý ani v nejmenším rušen. — Zvláště ho zajímalo pozorování meteorologické. Stav thermometru a barometru denně pozoroval, a v zimě vždy se při oblékání oděvu řídil dle teploměru, chtělli vyjíti. — Již po delší dobu byl nucen šetřiti svých čtením a psaním unavených očí a večer obyčejně zdržovati se musel veškeré práce. Bylo to pro muže. jenž uvykl na neustálou činnost, zajisté zkouškou nemalou a často si na to stěžoval. Velkým šetřením a užíváním Romershausenovy vodičky pro oči udržel přec až do posledního okamžiku oči své neporušené. Světlo plynové a petrolejové nemohl snesti; nejlépe snesl světlo svíček millových, jež měl za nejvhodnější ku šetření zraku. — Častěji se o tom zmiňoval při stáří svém, že opět některou zimu v Nizze stráví, aby milé přátele tamější opět uviděl a kruté zdejší zimě se vyhnul; přec se však pro mnohé ohledy k odjezdu odhodlati nemohl a tak strávil poslední dvě kruté zimy v Praze, což snad zkrátilo vetchý již život jeho. Než patrnější ubývání sil nepozoroval dříve až v minulé zimě. Stěžoval si na náhlé ochabování sil, což mu v práci valně překáželo, jakož i na bezesné noci. Nezastihl jsem ho již, jako jindy, u psacího stolku nýbrž obyčejně na pohovce. Za dne vždy bylo ještě dobře, avšak v noci záchvaty, jež udusiti jej hrozily, všechnu lásku k životu mu odnímaly. Průběh poslední jeho těžké nemoci jest znám. Mohl pohlednouti klidným okem na bohatý život svůj. Bylo mu popřáno dokonati úlohu, sobě vytčenou, než ještě ze světa toho vykročil. Svým přátelům zůstane navždy v milé paměti; své vlasti však zanechal svými Dějinami pomník, který světlem pravdy ozářen se tu skvíti bude i v dobách, kdy všechny nynější spory národnostní dávno budou zapomenuty.“ —
Nejčestnější název, jejž od věků vděční národové jednotlivým mužům za veliké služby jejich udělovali, název otce vlasti, již ode dávna k jmenu Palackého ode všeho českého lidu jako jedněmi ústy jest připojován. A nikdy nebylo v žádné zemi muže, který by sobě krásného názvu toho vřelejší láskou, horlivější péčí a hojnější prací, k obecnému prospěchu směřující lépe byl zasloužil nežli náš Palacký.
V krátké době za sebou sestoupili ve hrob Ferdinand Dobrotivý, král český a uherský, František Deák, největší Maďar, a František Palacký, otec svého lidu — v krátké době po sobě vidělo mocnářství rakouské tři přeslavné pohřby. Jaké to roje různých myšlenek, jaké vlny divných pocitů budí upomínka na tyto tři pohřby!…
Porovnávání Deáka s Palackým samo sebou se vnucuje. Oba byli státníci evropského jmena, oba byli k náčelnictví lidu svého povoláni probuzením života politického v Rakousku roku 1848. Deák se hned tehdy stal maďarským ministrem, Palacký nabízeného jemu křesla ministerského nepřijal. Za Bachovské reakce oba žili v zátiší, Deák s rukama složenýma čekaje na svou dobu, Palacký co nejpilněji o Dějinách svých pracuje. Diplom říjnový roku 1860 oba uvedl opět na působiště politické jakožto národní náčelníky. Uplynula drahná řada let; Deák i Palacký opouštějí svět a každého z nich se slávou smuteční pochovává národ jakožto svého největšího vlastence. Ale jsou mezi oběma též veliké rozdíly. Pravda, Deák je slavný muž, avšak Palacký se slávou spojuje velikost. Maďaři praví: „Hle, co Deák pro nás vykonal!“ — ale Čechové odpovídají: „Hle, co Palacký vykonal nejen pro nás ale i pro Slovanstvo — a nedosti toho, hle, co vykonal i pro humanitu, pro celé člověčenstvo!“ — Deák byl vlastenec a politik, Palacký nad to byl ještě netoliko křisitelem svého lidu alebrž i učencem tak znamenitým, že by mu vědecké jeho práce samy o sobě už pojišťovaly jmeno nesmrtelné. Deák byl pravý Maďar, Palacký pravý Čech a Slovan; Deákovi bylo nejhlavnější věcí, vydobyti národnosti maďarské co největší míru hmotných prospěchů, ať to bylo komukoliv na úkor — Palacký domáhal se pro národ svůj jen nezbytných podmínek politického a kulturního života. Deákovi šlo o panství maďarského plemene se skrácením četných jiných národností, Palacký chtěl takovému státnímu útvaru říše rakouské, v němž by každá národnost těšila se svobodnému životu a volně dle možnosti své rozvíjela síly své hmotné i duševní. Deák vyrovnáním uherským roku 1867 dosáhl, čeho sobě a lidu svému žádal; Palacký byl tomu roku 1871 již velice blízek, aby také české vyrovnání dokonáno bylo: — ovšem i tenkráte ještě sklamala ho naděje, i odešel od nás nedočkav se korunování svého díla. Za to musil Deák v poslední době života svého viděti, jak strana jeho se rozpadla, jak veliké chyby má dílo, které vytvořil, a jak osudné mraky nad ním vyvstávají; Palacký však se svým českým lidem do smrti své zůstal nerozlučitelně srostlý, ano zásady a náuky a všechen duch jeho zůstávají i za jeho hrobem všemu národu českému pravidlem, zákonem, praporem, pod kterým bohdá jistě konečného i dokonalého vítězství dobudeme.
Palacký a strana jeho výdatně napomáhali k obnovení uherského státu, bojujíce rozhodně proti theorii o propadlých právech; Deák se svou stranou pomáhal překaziti obnovení státu českého, ačkoli soukromí Čechům vždy jen dobrá slovu dával a o jejich právě a významu jen příznivé výroky pronášel. Proto Deák umřel i pochován jest jakožto obnovitel samostatné maďarské vlády, kolem rakve jeho stál netoliko národ ale i hodnostáři státní, občanští i vojenští, od nejvyšších počínajíc.
Palacký žil, umřel i do hrobu sestoupil jakožto muž lidu. „Nad rakví Palackého neželí úřadní svět,“ podotknul vhodně Posel z Prahy, „neskví se zlaté uniformy, úmrtní síň jeho nezdobí znaky zemské, u nohou jeho nejsou složeny věnce mocných, průvodu jeho pohřebního neúčastní se veřejná moc státní veškerým ministerstvem a generálstvem, rodině jeho nevyslovují vyslanci cizích vlád soustrast svou — avšak to vše není na újmu významu jeho. Pohřeb Deákův vystrojen byl sice s větší pompou světskou, s okázalostí zaslepující, do hrobu jej provázel rachot děl, avšak v průvodu jeho nešla větší láska a úcta, než s jakou národ český a veškeré Slovanstvo provází Palackého ku hrobu. Světská pompa a okázalosti oficielního světa nerozhodují o duševní velikosti, a proto postrádání zevnějšího toho lesku není na újmu významu Palackého a díla, kteréž vykonal, a proto snadno můžeme jich oželeti. I tu jeví se, že co Cech, není dítkem přízně a štěstí, že si uznání musí vynutiti vynaložením všech sil ducha, že nemá za nic děkovati náhodě.“…
Děsná jistota, že Palacký na věky oči své zavřel, rozestřela po vlastech českých nejhlubší zármutek. Na všech stranách hlaholily zvony žalostnou zvěst, všude zavlály smutečné prapory: ale což byly zvony proti tesknému tlukotu bezpočetných srdcí, což byly černé prapory proti úžasným mrákotám, kterými zastřely se miliony duší, zastřela se nad námi obloha, zastřela se naše budoucnost při tom slově osudném: Palackého není více!
A když se po prvním ohromení opět ústa rozpoutala, česká města, české vesnice, české spolky, Čechové doma i v cizině žijící a s nimi Slované na severu, na východě i na jihu bolestnými slovy zabědovali nad ztrátou tak ohromnou. I zanechávaje všeho spěchal národ ze všech stran, provodit svého největšího muže na poslední jeho pozemské cestě.
Dle své závěti pochován jest Palacký v Lobkovicích, v rodinné hrobce, po boku své manželky, která jej na onen svět předešla. Obce, kudy se pohřeb ubíral, neopomenuly ničeho, aby projevily svrchovanou úctu i vděčnost ostatkům a památce slavného nebožtíka. Královská Praha osvědčila se také při této příležitosti důstojnou hlavou veškeré vlasti. A tak byl pohřeb Palackého dne 31. května jednou z nejvznešenějších a nejvelkolepějších slavností, s jakou kdy a kde koliv smrtelník k věčnému odpočinku provázen byl. S němým bolem obklopovali statisícové rakev Palackého na této smutné cestě — ano bol ten byl až příliš němý, neboť mimo církevní řeči nebylo nade hrobem Palackého nic jiného mluveno, nikdo nepozdvihnul hlasu svého, aby propůjčil slov neskonalému hoři, jež v ten přetruchlivý okamžik rozrývalo všecka česká srdce.
Ale když se nade hrobem sklenula mohyla nejkrásnějších věnců a zástupové zdráhavým krokem od něho rozcházeti se jali, jeden každý hluboce to pociťoval, že nad ním nebylo pronešeno slovo poslední. Co jsme k uctění Palackého v těchto dnech učinili, toho míra zajisté není skrovná i chudá, ale přece to není všechno. Mně nelze než opakovati slovo, které jsem napsal, když jsme se před patnácti roky v Čechách chystali oslaviti narozeniny téhož našeho národního vůdce: že totiž muži takovému, jako jest Palacký, jen tím se můžeme zavděčiti, když snahy jeho denně vždy znova roditi a uskutečňovati se budou v našich skutcích.
Nyní hlava naší národní rodiny uložila se k věčnému spánku, zanechavši nám závětí to nejdůtklivější naučení: „Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali!“ V celých Čechách nenajde se hlasu, který by tvrdil, že jsme co celek na takové cestě, abychom tuto závěť Palackého — kterou on sám co svou závěť jedinou, vše v sobě obsahující naznačil — spěli učiniti skutkem.
Umřela hlava české rodiny, a v celých Čechách nikdo neřekne, že v této rodině všecko jest, jak býti má. Co jsme v těchto listech svým časem o poměrech českých nepotěšitelného uvedli, z toho se pohříchu od toho času pranic nenapravilo. Sama smrt Palackého jest nám jen novou přetěžkou ranou, ale jest nám i hromovým výstražným Memento! Jako smutek nad hrobem otce našeho teprvé jest na počátku svém, tak rovněž nastává nám teprvé povinnost, abychom v rodině své učinili dobrý pořádek. Důležitých věcí ještě potřebí, a nám je s potěchou, že můžeme v té příčině uvesti jiný hlas, hlas jednoho z našich na slovo vzatých učencův, který na jiném místě takto touží:
„Co jsou všechna slova žalu, všechny nekrology, lesklé průvody a prapory, kdy nemůžeme říci: My konali svou povinnost, tu první povinnost, kterou nám nejvyšší zákon ukládá? Co znamenají naše přísahy, spolky, naši zástupcové i vůdcové, kdy cizí divák při pohřbu Palackého, nám může vrhnouti v tvář: „Jen v okamžiku žalu jste sjednoceni!“ Ba přišla doba zase a smutečná hrana má vedle smutku svého jen jeden výzev: Zničte nesvornost! Zvete to smířením, nebo návratem, nebo podvolením, nebo odpuštěním, — ale zjednejte svornost! Jakým spůsobem mohli bychom lépe slaviti panychidu za Palackým? Jakého povzbuzení, jaké radostnější potěchy mohli bychom dáti národu svému, v trud oděnému, než kdy by tryzna na hrobě zvěčnělého reka ukončila trýzeň domácí naší války? Ne z jednoho, ba z milionů srdcí ozývá se této tužby hlas — a proč nemůže on státi se skutkem? Snad proto, že vážné námitky se vyskytují proti svornosti, že není možno smířit oheň a vodu? Nikoli — věc naše není tak spletitá, aby nebylo rozumu, zase ji rozplesti. Ani nejsme všichni tak daleko od sebe, abychom zapomínali, co bude ku prospěchu všem. Nás nedělí nic, co by se nedalo srovnat, — jen dobré vůle potřeba jest. Ve všech nás jest jediný rozum, a ten káže svornost. Bylali kdy, jest nyní doba příhodná, vykonati příkaz jeho. Menší strana může bez bázně a studu přistoupit a zvolat: Zde jsme zas! Může přinesti tu malou oběť a kliditi za ni netušený prospěch; předně prospěch mravní, an ukáže, že jí jde blaho národa nade vše, a za druhé prospěch hmotný. Doba je vážná a neodkladná… Smutečný žalm snad nedozní v zoufání pouhém; snad ze sadů smrti vzkvete růže života, snad se opět osvědčí dobré jádro naše, že v nejtěžších ranách se přece vzpamatujeme zase, a že přestane zuřit Čech proti Čechu!“
Vděčnost i úcta k Palackému, rozum, povinnost, spása to káže, aby veškery vrstvy a třídy národa českého sobě nade hrobem velikého učitele a vůdce bratrsky ruce podaly ku vzájemné lásce, ku vzájemné útěše a posile, ku společné obraně a ku společné práci ve všech svých důležitostech a potřebách.