František Doucha

Údaje o textu
Titulek:	František Doucha
Podtitulek:	Literární vzpomínka k sedmdesátým narozeninám jeho
Autor:	Ferdinand Schulz
Zdroj:	Osvěta, 10. ročník (1880), s. 749–752. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Doucha

Zvláštní druh idealistův, naši Jungmannisté! První zase uvedli do obrozené literatury české ideál, jenž z ní vymizel koncem století třináctého, a pojistili jí tedy nový rozkvět a budoucnost. Každý z nich nadšen věrou v svého mistra, nejeden veliký také vlastními skutky. Většina jich už dávno odpočívá buď v družných skupinách pod Volšanským drnem a ve Vyšehradské skále, buď roztroušeně ve stínech našich kostelíčkův vesnických. Málo jich zříme posud na živě těšiti se pohledem na uskutečněné ideály své mladosti, méně ještě tak duchovně silných, aby rozuměli a činně hlásili se ideálům mladosti naší…

Kus literárního blankytu z doby Jungmannovy vznáší se nad mužem, jehožto sedmdesáté narozeniny v těchto dnech slavíme. Připomeňme si zároveň, že František Doucha bez mála padesát let stojí ve službě českého písemnictví a že náleží k několika oněm spisovatelům, kteří zasvětivše se ve své mladosti po boku Jungmannovu vzdělávání národní slovesnosti, až do té chvíle s námi podle sil svých věrně a neúnavně pěstují umění literární.

František Doucha nevydal mnoho děl samostatných, a jmeno jeho přece patří k nejznámějším jmenům spisovatelův domácích po veškeré vlasti. Příčinou toho jest neochabující ano neumořitelná jeho ochota, přispívati pracemi do všech literárních časopisův a podnikův, cokoliv jich od půlstoletí na půdě české vzniklo a zaniklo. Procházejíce se dlouhou řadou těchto spisův, všude nalézáme Fr. Douchu mezi prvními a vytrvalými účastníky jich. Seznam sotva bude úplný, ale přece pro seznání Douchovy literární ochoty konstatujeme, že jsme nalezli jeho jmeno ve čtyřiceti českých časopisech, od roku 1838 až po dnes.

Rovněž i dle obsahu spisovatelská činnost Douchova jest mnohotvarná. Na předním místě klademe jeho účastenství při vzdělávání českých slovníkův a jeho překlady klasických děl jinojazyčných.

Ve slovníkářství nemohl od roku 1830 až po tu chvíli obejíti se bez pomoci Douchovy u nás nikdo. Jungmann, Presl, Šumavský, Rank, Špatný, Kott po řadě těšili a posud těší se Douchově přátelské a nejúčinnější podpoře, vesměs vzdali a vzdávají mu upřímné díky za hojné a vzácné příspěvky k dílům, na obecný prospěch jazyka podniknutým a vydaným. V té stránce svého spisovatelského a vlasteneckého působení Fr. Doucha jest skutečně nevyčerpatelná studnice. Mluva spisovná i obecná, starší i současná, povšechná i krajinská mají v něm svého dokonalého znalce. Zejmena přísloví, krátké, jadrné průpovědi z úst venkovského lidu českého Doucha uměl a umí sbírati a zachovávati tak pilně a přesně jako málo kdo jiný. V Jungmannově slovníku poznámka Usus většinou značí příspěvky Douchovy.

A také jiným, přerozmanitým spůsobem Fr. Doucha usnadňoval Jungmannovi úmornou práci při sbírání, sestavování a tisku velikého národního díla tou měrou, že vším právem mohl přijati vřelé díky, jež literární náš velmistr veřejně mu vyslovil, a že by také bylo se náleželo, aby při veliké národní oslavě Jungmannově Doucha vedle nejstarších přátel zvěčnělého oslavence byl se nalézal mezi předními pozvanými hostmi. Čím skromnější tento muž jest, tím větší šetrnost bylo zachovati k němu při takové příležitosti, kde přítomnost jeho na místě vyznačeném samému oslavenci zajisté by byla bývala velice mila. Klademe sem toto upozornění za tou příčinou, aby Fr. Douchovi, jednomu z nejupřímnějších a posud už nemnohých Jungmannistův, dostalo se aspoň při jeho jubileu povinného uznání zásluh o zdar díla veledůležitého pro utvrzení a rozvoj našeho písemnictví…

Jakožto překladatel spisův básnických Doucha k vyzvání samého Jungmanna osvědčil se už r. 1842 s Thomsonovými Počasy, kteréž nyní v nové ještě dokonalejší slovesné úpravě podal pro básnickou sbírku v Poesii světové. Avšak vlastní překladatelská sláva jeho zakládá se na přenešení devíti her Shakespearových na jazyk český. Jsouť v překladu českém z péra Douchova: Romeo a Julie, Richard III., Koriolan, Julius Caesar, Richard II., Král Jan, Sen v noci Svatojanské, Večer tříkrálový a Dvé šlechticův Veronských.

Mladší nynější spisovatelské, literární a zvláště divadelní pokolení české ani nemůže sobě pomysliti, jaký vznešený esthetický ruch zavládl a jaký umělecký požitek rozproudil se mezi intelligencí českou v Praze na sklonku šesté desítky tohoto století, když na divadle našem rozkvetla překrásná doba Shakespearova. To byly dvě zimní periody, kteréž divadelní umění české posud pokládá za svůj nedostižený vrchol. A veškera literatura naše pocítila na sobě blahou působnost té mocné vlny, která do duchovního života českého tehdy zasáhla; osvěžení a vzrušení k vlastním samostatným útvarům bylo tenkráte patrno na veškeré spisovatelské společnosti naší. Zejmena básnictví české omladlo tenkráte zajisté i z onoho dotknutí a požehnání, jehož se mu dostalo na českém jevišti poesií Shakespearovou. Svědci a účastníci oné nově zasvitlé literární doby české nikdy nezapomenou, jakých zásluh o ni sobě dobyli naši překladatelé anglického básníka, a literární dějepis český s chválou a vděčností zaznamená tyto překlady jakožto veliké a plodné činy.

Měli jsme při Shakespearu opravdu vzácné štěstí. Objeviliť se překladatelé, vyzbrojeni všemi vlastnostmi, jichž na provedení tak velikého podniku nevyhnutelně potřebí jest. Výborní znatelé obou jazykův, odchovanci a ctitelé umění básnického, ano většinou sami básníci: Čejka, Lad. Čelakovský, Doucha, Kolár, Malý. Každý z nich ovšem má svůj zvláštní spůsob překladu, práce jejich liší se mezi sebou jakýmsi uměleckým a slovesným nádechem, tak že na celku se jeví patrný ráz jednotlivých oddílův. Nicméně buďme rádi, že Shakespeara i v této nestejnosti překladův už máme. Při pateru účastnících jednolitost celku ani nebyla a není možná. Zvláštnosti vzdělání formálního i věcného, různosti mysli a ducha, slovem samostatnost překladatelova musila objeviti se na překladech a vtisknouti jim znak neshladitelný. Nikoliv v tom neb onom slovu, v tom neb onom obratu slohovém, nýbrž v duchu a individuálnosti překladatelův spočívá rozmanitost, jakouž shledáváme v českých překladech dramat Shakespearových.

Není zde místo, probírati jednotlivé překlady v dobrých a slabších stránkách jejich; však tolik zajisté dlužno poznamenati, že Douchovy věrností a svědomitostí dikce, lahodou a vytříbeností českého jazyka nejlepším mezi všemi ostatními se vyrovnají.

Divadelní náš repertoir rozmnožen byl z pilnosti Douchovy ještě překladem Kleistovy Katinky Heilbronské a V. Hugova Ruy Blasa.

Linguistická vycvičenost Douchova jest podivuhodna. V té stránce máme v něm věru spisovatelskou vzácnost. Podalť nám překlady básnické ze čtrnácti jazykův evropských, a sice: z ruského (Puškin), polského (Mickiewicz), slovinského (Prešérn), chorvatského (Preradović, Kukuljević), hornolužického (národní písně, O. Sejler, Herta Vićazova, Jan Vela, M. Hórnik, Jan Ćěsla, J. Buk, M. V. Bjedrich, N. Cyž, J. Kapler, K. B. Pful-Lužan, J. Skala), dolnolužického (F. Balcár, P. Broniš, J. B. Nyčka, R. Rocha), anglického (mimo Shakespeara a Thomsona: Rob. Burns, Byron, Campbell, J. lord Littelton, Long-Fellow, J. Milton, Tom. Moore, W. Raleigh, P. B. Shelley, E. Spenser, Earl of Surrey, J. Watts, Marg. Bayley, Will. Broome, John Dryden, Car. Gilman, John Huges, Miss Mitford, Will. Somervile), italského (Dante, L. Ariosto, V. Filicaja, P. Guadagni, Silvio Pellico, Torq. Tasso, J. Vittorelli), španělského (Calderon), portugalského (Aires Telles de Manezes), francouzského (Viktor Hugo), švédského (E. Tegnér), německého (Herder) a latinského (Tibullus).

Naše starší i novější literární a zábavné časopisy, zejmena Květy, Světozor, Česká Včela, Lumír, Literární Listy, Osvěta, Rodinná kronika, Časopis Musejní, jakož i sborníky: Krasořečník a Slovanská poesie mají v básnických překladech Fr. Douchu za nejpilnějšího přispěvatele. Sebrání všech těchto prací dalo by samo o sobě už velmi pěknou anthologii z evropských literatur. Zároveň snesl by se celistvý důkaz, jakou měrou Doucha svými překlady přispěl k vytříbení našeho jazyka a k vycvičení jeho v rozmanitých formách básnických.

Tento důležitý zřetel slovesný nalezl v Douchovi zvláštního pěstitele. V původní své produkci básnické Doucha prováděl náš jazyk školou nejtěžších rozměrův a rytmův, jakými zejmena honosí se písemnictví národův romanských. Ve čtvrté a páté desítce tohoto století básníci čeští (Vocel, Vinařický a j.) zabývali se nápodobením těchto cizích rytmických vzorův velmi pilně, a některé skladby z toho oboru náležejí vůbec mezi nejzdařilejší jejich poetická díla. Nyní Fr. Doucha téměř jediný vzdělává tuto důležitou formální stránku českého básnictví. Máme od něho tercíny, decimy, rondeau, tenzóny, nenie, sestíny, kancióny, glossy, ghasely, ritornelly, siciliány, kanzonetty, madrigaly a jiné veršované hříčky, v nichž jazyk náš s největší plynností přispůsobuje se nezvyklým formám slovesným, a v nichž spisovatel dokazuje svou zručnost, ovládati svou mateřštinu i jaksi v cizí podobě. K tomuto druhu původního tvoření počítáme též Douchovy rhapsodie, elegie, heroidy a idylly; neboť i v nich jeví se především snaha, zachovati ve slovesnosti české takové spůsoby verše a rytmu, které by jinak z užívání vyšly a které přece k úplnosti domácího básnictví nemálo přispívají.

Co do obsahu, původní veršované práce Douchovy jsou humoristické (nejvíce k deklamování, zejmena pro dámy), pak satirické, výpravné (balady, romance, bájky), didaktické a lyrické.

Deklamovanky Douchovy těší se zvláštní oblibě pro svůj skutečný zdravý humor, jenž nikde nevybočuje z mezí poesie a ušlechtilé zábavy; některé z nich známy jsou po celé vlasti a posud zachovávají svou půvabnost. Po humoristických nejvíce vynikají Douchovy básně didaktické, hlavně svým rozhodně humanním směrem. Doucha umí promluviti k věku dětskému i dospělému, vždy případně a pěkně. Ať v Blahověstu, ať v Lumíru, ve Květech nebo Světozoru, didaktika jeho vždy má na mysli toliko člověka a skutečné ušlechtění jeho. O nějakém dogmatisování není v Douchových poučných verších nikde ani nejmenší stopy, a to pokládáme mu za nemalou zásluhu. Pravý, ryzí cit pro pravdu, mravnost a krásu přírodní vane všemi jeho výpravnými a lyrickými verši, a nejvýše v poesii jeho plane idea národnosti. — S přírodou žije Bouchá v dokonalé shodě a vroucnosti; odtud ona něžnost, kterou k ní chová ve všech bájkách, a ona záliba, kterou zvláště něžný cit dětský nalézá v těchto jeho verších. A jak veliká část literatury české pro útlou mládež, veršem i prosou, pochází z Douchova péra!

Abychom doplnili obraz literárního působení Douchova, nesmíme zapomenouti na jeho činnost bibliografickou. Jeho Knihopisný katalog (1866) podává nejúplnější přehled všech knih českých, jež v době obnoveného písemnictví našeho, tedy bez mála prodlením jednoho sta let vyšly. Jesti to práce velice záslužná, výsledek mnohaletého shledávání a klopotného sbírání; nezbytná pomůcka pro zevrubné vypsání literárního života českého od poslední třetiny minulého století až na nejnovější dobu.

S krásným, povznášejícím vědomím, že spisovatelská činnost jeho vydala hojné i zdárné ovoce, a že s vděčností uznává se po celém národě, sedmdesátiletý kmet, František Doucha, náš milý jubilant, může pohlížeti zpět na dlouhou šťastně prošlou dráhu svého života a v před do jasné budoucnosti našeho národa, kterouž svým mnohostranným a důkladným působením literárním, svou neúnavnou prací duchovní, konanou v trapné chorobě a ve skromnosti rovněž veliké jako chudobě, pomáhal zakládati!