František Brauner (Zelený)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | František Brauner |
| Autor: | Václav Vladimír Zelený |
| Zdroj: | Světozor, ročník 21. (1887), číslo 38. s. 594–595. Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 12. 8. 1887 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František August Brauner |
Jednu z povinností již nejnaléhavějších plníme, vzdávajíce zaslouženou česť památce Braunerově: nebyloť by příkladu lidu českému nebezpečnějšího, než kdyby se mohlo zdáti třeba jen na chvíli, že se zapomíná na zásluhy takových bojovníků národních, sotva odstoupili z činnosti veřejné a zavřeli oči navždy. A zdáti se to již téměř mohlo každému, kdo paměť starého jména měřil jen tím, jak často veřejné připomínáno, jak mnoho viditelného se stalo na jeho uctění. Na hřbitově Vyšehradském pohlíží na nás výrazná tvář šlechetného, mohutného muže toho s důstojného pomníku, který vsak rodina postavila otci svému; nebylo podnes nijakého důkazu vnějšího, že si Braunera připomínají ti, kdo s ním a za ním bojovali za práva naše, ani ti, jimž bývala jeho statečnosť a síla povznášejícím vzorem nezapomenutelným. Ani životopisu Braunerova poněkud obšírnějšího nemáme, ačkoliv sám obraz jeho činnosti od r. 1848 až do úplného vítězství reakce objasní jednou některé z nejméně známých stránek osudného toho zlomku novověké historie naší. Ale přes to vše památka Braunerova u všech, kdo mají v duši jen dosti malý odlesk života českého aspoň ze šedesátých let, ve skutečnosti jest nevyhladitelna, jen že jsme se po tu chvíli nevzchopili k nijakému činu, aby vděčnosť a lásku potomstva bylo znáti. Slavností, která se té chvíle chystá v Litomyšli, shladí se aspoň čásť dluhu toho.
Vítáme proto s radostí den, kdy bude ve staropamátné Litomyšli viditelně označeno místo narození Braunerova. Jest to jedno z míst venkova našeho, ze kterých za tiché doby Jungmannovy vypryskly zdroje nové národní síly naší, aby se spojily v neodolatelný proud, jakmile hory politických zkamenělin jen poněkud uvolnily dráhu, podemlety jsouce časem, ničícím vše, co nežije. Brauner byl jedním z těch, které sám dobrý duch náš postavil k loži národa ze sna procitajícího; byl jeden z nejpovolanějších k tomu, býti národu vůdcem v nejlepším smyslu slova. Žel, že bylo národu našemu příliš málo přáno, užiti jeho výtečných politických služeb. Na tom, kterak po celá desetiletí ladem ležel jeho daleko vynikající talent, nejlépe poznati možno, co jsme vůbec ztratili za ta desetiletí. Kdyby Brauner byl mohl, co konal, vykonati, a na základě, jejž chystal, stavěti dále, kterak by vypadal dnes politický obraz našeho národa! Však byl jedním z těch, kterým, jak Palacký pravil, jako Mojžíšovi dáno bylo jen pohlédnouti na zaslíbenou zemi naši s hory, se které sestup jest oku našemu nekonečný.
Braunerovo veřejné působení politické jest známé; neřekli jsme bez rozvahy, že nezapomenutelné. Mělť ten muž sílu lva a sebevědomí našeho národa, vědomí vlastního práva, důraz a neústupnosť v obrané jeho a skalopevná důvěra ve vítězství obrany té v něm byla zobrazena tak, že osobnosť jeho zcela neobyčejnou úctu budila v nepřátelích našich. Brauner byl skrz na skrz muž stvořený k provádění hesla, které vyslovil v březnu r. 1840: „Pokavad se nás trochu bojí, je čas se o něco pokoušeti, až se nás bát přestanou, jako se Maďara konečně bát přestali (r. 1849), pak zase můžete několik let bycha honit.“
Ten duch, neznající bázně a podajnosti a opovrhující ponížeností, byl majákem českému lidu, slova Braunerova spravedlivého hněvu při každé křivdě, páchané na národě, v cévy národa toho lila onu sílu odporu a obětavé statečnosti, kterou po kratičkém životě politickém prostý lid český budil obecný úžas a vynucoval uznání i na svých odpůrcích. Jen ohlasem tohoto neocenitelného Braunerova působení na mysl lidu byla populárnosť jeho, která jej stavívala těsně k Riegrovi.
A přece Brauner nikdy nehledal populárnosti. Praví to jeho krásné heslo, které se stalo ještě krásnějším skutkem v nejdůležitějších dobách jeho života. Nebyl vůbec hlavně řečníkem, byla mu dána moc řeči, ne však její stkvělosť. S tou nesrovnávala se sama jeho povaha. Jakkoli všechna jeho činnosť politická plynula z pramene nejideálnějšího, z lásky k lidu, zemi a řeči rodné, politikem byl Brauner ve svých nejlepších letech ryze praktickým. V ústraní pracovati a překážky přemáhati s houževnatostí nikdy víry ani síly neztrácející, pokládal si za povinnosť, od které se nedal odvrátiti ničím, jakmile šlo o prospěch vlasti. V tom podal všem nástupcům v národních bojích našich příklad navždy následování hodný r. 1849, když se ve Vídni po dlouhou dobu staral o svoláni zemských sněmů, stále slibované a stále odkládané. Šlo tu o právní základ vší politické budoucnosti naší. Brauner pracoval ve Vídni neúnavně s bystrostí a praktičností vyvoleného politika. Osaměl nejednou, ba doslýchal z Prahy také o podezřeních, ale nic jím nepohnulo, aby ustal v díle svém, nic ho nezmýlilo ani nevyrušilo. Jako ze železa byla jeho povaha. Svým nejbližším přátelům pravil jednou: „Braňte můj poctivý úmysl proti nájezdům lehkomyslných neb marných lidí. Já vám dokážu, že k tomu větší oddanosti a patriotismu třeba, v nesnázích vytrvat a o pomoc se pokoušet, nežli když všady muzika hraje.“ A jindy: „Za málo dní máme buď možnosť náležitého sněmu nebo budu v Praze a pohledím každému do očí, mnohému snad nad míru vážně.“ A zase jindy: „Dorozumění si žádám, ale terorisovati se nedám.“
K tomuto dílu, dávati základy novým politickým útvarům, Brauner byl zvláště povolán praktickým důmyslem právnickým a demokratickými zásadami svými, jejichž klid jej činil ovšem stejně neoblíbeným v tehdejší aristokracii jako u radikálů. Jako se Rieger zapsal v dějiny demokratických snah u nás řečí svou o svrchovanosti lidu, tak Brauner zejména byl zastancem lidu selského. Mimo to však jeho snahy za upevnění života ústavního měly pevnou oporu v jeho slovanském vědomí. Když Brauner již po létech trpného odporu českého zjevně vstoupil v čelo přátel styků českoruských a slovanské smýšlení své osvědčil při otevření pravoslavného kostela ruského, projevoval pouze dávné své zásady slovanské, které nebyly nikterak jen idealistické, nýbrž při jeho znamenitém politickém úkolu mezi revolucí a reakcí byly velikým činitelem praktickým. U politických zástupcův ostatních národů slovanských ve Vídni požíval takové důvěry, že ho na počátku přípravných oněch jednání Rusíni žádali, aby je porovnal s Poláky.
Jeho všechna udatnosť a obětavosť byla marna. Na místo sněmu, kterému Brauner chystal volební řád, sešel se teprve po dlouhé době absolutismu sněm Schmerlingův. Po krátké, ale slavné působnosti v tehdejší říšské radě přerývaných jednáních na sněmě dočkal se Brauner nové souvislé parlamentární činnosti české na samém sklonku let a sil svých. Dočkal se jí však, aby mohl ukázati, že se síla idey nepodává ani kmetskému věku, aby zanechal soudruhům svým v závěť nerozpačitou a neohroženou manifestaci politiky slovanské.
Srovnáme-li, čím jsme ještě dnes, s tím, zač naši bojovali skoro před čtyřiceti lety, vidíme, jak ohromná vlna osudu nás vrhla nazpět za cíly tehdy blízké, dnes nedohledně vzdálené. Ale čím vytrvaleji bojovali oni sami i po svých nejkrutších sklamáních, tím bohatší nám zanechali dědictví: příklad neohroženosti a obětavosti, za který Františku Braunerovi náleží v Čechách paměť nehynoucí!