František Brauner (Malý)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | František Brauner |
| Autor: | Jakub Malý |
| Zdroj: | Osvěta, 10. ročník (1880), s. 633–640. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František August Brauner |
Kde jsou ty blažené doby ideálního vlastenčení českého před rokem 1848, když uprostřed nejhlubší poníženosti národa svého uvědomělý Čech žil krásný sen lepší budoucnosti, kterou připravovati pomáhal s obětováním sama sebe. Úsilí takového schopna jest jenom duše naplněná jedinou myšlenkou, jež vyrostši z nejvroucnější lásky ku kleslé vlasti a povrženému plemeni jejímu stala se mu jediným úkolem života, jemuž služebny byly všeliké snahy jeho. Jako něžnocitná matka zvýšenou lásku a péči věnuje dítěti chorobou sklíčenému, aby mu nahradila, co mu ostatní svět odpírá: rovněž tak vřele, ano tím větší nadšeností lnul předbřeznový vlastenec k nešťastnému národu svému, stíženému nezaslouženou kletbou helotství, zahrnovanému vší hanou a potupou. A uprostřed těchto krutých poměrů, pod nesnesitelným jařmem ve vlastním domově svém, z něhož nezdálo se býti žádného vybavení, hlouček těch bláhových snílků — jak nejmírněji nazývali je všední chlebaři — kteří se pokoušeli o ztracenou věc, o vzkříšení poloviční již mrtvoly k novému životu, žil idylu v sobě spokojené, třeba neuznané činnosti. Věru neméně blažený byl všelikého strádání a sebezapření plný život tehdejšího vlastence, pracujícího nezištně pro potomstvo beze vší záruky zdaru, nežli jest život nynějšího pokolení, jež bojuje pro sebe samo pomocí bohatých prostředků, zabezpečujících mu konečné vítězství.
Na milé ony doby, jež nynějšímu věku jsou již skoro neporozuměnou bájí, dosavad rád sobě vzpomíná současník jejich v podobných snahách sešedivělý, ano tím častěji k nim v duchu se vrací, čím více řidne poslední zbytek tehdejších soudruhů, s nimiž možno mu společně kochati se v upomínce na časy bývalé. Za nedlouho i ostatní pamětníci onoho ostýchavého probouzení se národního vědomí českého skloní unavenou hlavu k věčnému odpočinku, a pamětihodná doba, kde skrovnými začátky položen byl základ nynější vysoké dospělosti národa českého, klesne navždy do moře minulosti, ukončen bude veledůležitý odstavec na dráze našeho národního vývoje. Proto záhodno jest, aby zachována byla vděčnému potomstvu památka mužů, kteří byli horlivými spolučiniteli v trudné práci národního křísení, a třeba sobě tím více s tím pospíšiti, čím spíše v hrnoucím se návalu denních událostí zapomíná se na muže i nejzasloužilejší, uloženili jednou v hrob.
A do nejpřednější řady vlastenců staré doby náleží František Brauner, jehož bolestné ztráty národ náš právě želí, muž nejryzejší povahy, jehož srdce co nejvřeleji tlouklo pro vlast, které náležel celý jeho život, plný blahodárné činnosti. A při tom byl tak prost vší zištnosti ano i vší ctižádosti, že při všem, cokoliv konal, rozhodovala jen míra prospěšnosti pro národ a nižádný ohled osobní. Vynikající stránkou duševního nadání jeho byla chladná rozvaha, která nikdy nedopouštěla mu jednati unáhleně, ale vždy jen po náležitém, všestranném uvážení věci. Jakmile však ustanovil se na jistém úmyslu, nedal se ničím zvrátiti od něho, byť i třeba jednání jeho bylo v odporu s obecným smýšlením, té doby vrch majícím; v takovém případě pak obyčejně se ukázalo, že cesta, kterou zvolil Brauner, byla pravá. Bylť on duch naskrze praktický, a touto praktičností svou prokázal vlasti a národu služby neocenitelné. Při vší jeho chladnokrevnosti však stávalo se přece někdy, že neočekávaná překážka, která záměrům jeho v cestu se stavěla, přivedla jej v okamžité rozčilení, a v takové chvíli nebral slova na váhu; ale chvíle ta jako mžikem přišla, tak mžikem i pominula, a Brauner byl na obrat zase týž klidný a mírný muž jako před tím.
Ačkoli v jednání rozvážlivý, pojímal Brauner věci bystře a při tom s citem hlubokým, a jakoukoliv ideu takto pojal, ta utkvěla v jeho mysli pevně a trvale; odtud ta přísná důslednost v zásadách, jakou se Brauner vyznačoval, vzácná to u nás vlastnost politických vůdců. Ve svém přesvědčení národním a politickém byl Brauner balvan žulový, jejž rozdrobiti marně se živly pokoušejí, po kterém sveze se i blesk, sotva nepatrné stopy na něm zůstavě. Víra jeho v naše konečné vítězství byla pevná a nerozborná i tehdy, když celé řady klesaly v malomyslnost a sebe samých opouštějíce domnívaly se, že již marný všecken boj. A ta pevná víra dávala mu i u vysokém jeho věku vzácnou sílu duševní ke vzdoru i tenkráte, když okamžik hrozil nás pohubiti, ona víra byla mu zdrojem nadšení ještě i v těch pozdních chvílích, když tělo chorobné nemohlo více stačiti duchu neúmorně čilému.
Srdce Braunerovo každou krůpějí krve bylo české, češtější než u mnohých jeho vrstevníků v životě politickém a vlasteneckém. A bylli Brauner Čechem od kosti, byl stejně rozhodným a stejně nadšeným vyznavačem myšlenky slovanské, což nepřestával na jevo dávati bez ostychu při každé příležitosti. Jako byl přesvědčen o vítězství národa svého, tak viděl duchem svým skvělou budoucnost Slovanstva a viděl v ní spolu také záruku lepší budoucnosti národu českého jakožto větve tohoto velikého kmene v Evropě.
Takovým byl Brauner, a stránky tyto, drahé památce jeho věnované, nemohouce míti za účel podrobnější vypsání jeho života, plného činů a zásluh, vynasnaží se alespoň vylíčenou tuto povahu jeho sledovati a ukázati v životě i celém působení jeho.
Brauner narodil se r. 1810 v Litomyšli z rodiny zámožné, a v rodišti svém studoval i gymnasium i první ročník filosofie. Toho času působil na filosofickém ústavu Litomyšlském profesor Bonifac Buzek tak výtečně, že učiliště toto vynikalo nad jiné vzdělaností a počtem svých žáků. Muž ten nejen vštěpoval posluchačům svým lásku k literatuře klasické a k vědě, nýbrž povzbuzoval je i k milování vlasti a národu svého. Z jeho žáků skutečné mnozí vynikli později působením vlasteneckým; on také to byl, jenž duchu a snažení Braunerovu dal pevný směr. Taková činnost Buzkova nemile byla viděna, i odstraněn jest r. 1827 z vyššího nařízení a přeložen na gymnasium do Příbora. Brauner, zarmoucen ztrátou milovaného učitele, jemuž do konce života svého zachoval vděčnou upomínku, odešel po jeho odstranění do Prahy, kdež odbyl druhý ročník studií filosofických pod Lichtenfelsem. Studia právnická odbýval pak ve Vídni, kdež v obcování s jinoslovanskými mladíky nejen sám se utvrdil v lásce k vlasti a ve smýšlení slovanském, nýbrž i na jiné soudruhy ve směru tom prospěšně působil. Roku 1836 povýšen byl Brauner ve Vídni za doktora práv, načež vrátiv se do Prahy vstoupil do státní služby u komorní prokuratury české. V letech 1838 a 1839 byl městským radou ve Falknově, roku pak 1841 přijal úřad vrchního a spolu sudího čili justiciára na panství Vlašimském, náležejícím knížeti Karlosu Auersperkovi. Avšak již roku 1845 opustil úřad tento dobrovolně.
V obojím tomto povolání, ve kterém bylo se mu pohybovati a působiti mezi lidem, získal si Brauner, prohlížeje vždy k obecnému dobru, neobmezenou důvěru svých podřízených. Ale hlavní jeho zřetel obrácen byl na neutěšené poměry stavu rolnického v Čechách, a snaha jeho směřovala k tomu, jak by se vadám jejich a potřebám lidu selského pomoci dalo. K tomu konci sepsal spis německý Böhmische Bauernzustände a podal jej Pražské censuře. Této doby již v nejvyšších kruzích začalo se šířiti přesvědčení, že veřejné poměry dosavad v Rakousku panující nedají se udržeti na dlouho, pročež nebyly nepříznivy opatrnému a nenáhlému pokroku. Ale byrokracie, vidouc v takovém postupování konec své moci a libovolné vlády, rozhodně a všemožně odporovala každému pokroku v tom směru, a spis Braunerův nemohl jí býti nikterak po chuti. Rukopis neobstál v očích tehdejšího censurního referenta při zemské vládě, jímž byl guberniální rada Janko, a ten odepřel mu imprimatur. Tím však nedal se Brauner odstrašiti, nýbrž opatřiv rukopis novou obálkou podal jej do censury ve Vídni, kde bez obtíže byv schválen roku 1847 tiskem vyšel. Jeden z nejvroucnějších přátel Braunerových, šlechetný vlastenec hrabě Rudolf Vratislav, nyní také již na Vyšehradě odpočívající, předložil spis ten tehdejšímu zeměsprávci českému arciknížeti Štěpánovi, u něhož zastával úřad sekretáře, a princ tento, daleký vší obmezenosti ducha i srdce, oblíbil si spis Braunerův a přijal dedikaci jeho, za niž poctil spisovatele drahocenným darem zlatých hodinek s řetízkem. Brauner podal svůj spis i císaři Ferdinandovi, který přijav jej do své soukromé bibliothéky vyznamenal autora zlatou medailí pro umění a vědu. Za to stal se Janko Braunerovi odpovědným nepřítelem, který ho napotom nepřestal pronásledovati. Roku následujícího vydal Brauner nový spis o témže předmětu, a sice tenkráte v jazyku českém i německém: O robotě a vykoupení z roboty — v Praze 1848, u Kronbergra a Řivnáče. Oba spisy vynikaly svou praktickou tendencí a duchem svobodomyslným, pročež netoliko v Čechách nýbrž i za hranicemi spisovateli dobré jmeno způsobily. Velmi praktickým ovocem těchto spisů jakož i osobního blahoplodného působení jeho na panství Vlašimském, kde rolnictvo tamější často i proti vůli jeho uváděl na dráhu pokroku hospodářského, ukázala se býti neobmezená důvěra, jaké požíval Brauner u lidu venkovského, která v nastalých na to politických zmatcích r. 1848 skvěle a veleprospěšně se osvědčila.
Hnutí velepamátného toho roku, jež z Francie vyšedši celou Evropu zachvátilo, Braunera nikterak nepřekvapilo. Jsa úplně připraven na politickou krisi všeobecně očekávanou byl on jedním z oněch čelnějších vlastenců, s jichž vědomím a schválením svolána jest věčně památná schůze dne 11. března ve Vácslavské lázni, které osobně se účastniti zbraňovala mu churavost. Ale články, ve schůzi té za žádosti národu českého přijaté a v petici k císaři formulované, pocházely z jeho péra, on také sepsal druhou petici Pražskou, na kterouž odpověděl císař patentem od 8. dubna. Když pak ruch politický též na venkov se rozšířil a následkem toho nastalo tu i tam povážlivé jitření lidu, Brauner dílem novinářskými články (jmenovitě v Bohemii, která v těch dobách přinášela i články jazykem českým psané), dílem osobním vlivem svým na třídu rolnickou přispěl podstatně k upokojení bouřícího se venkova a k zachování veřejného pořádku.
V Národním výboru byl Brauner jedním z vynikajících jeho členů, po neblahých pak událostech svatodušních jest s jinými jeho členy zatknut, před vojenský soud postaven a uvězněn. Mezi tím byl Brauner při volbě do sněmu českého (který se nikdy nesešel) zvolen za poslance v několika okresích českých i německých těch krajin, kde dříve co úředník byl působil, rovněž i při volbách do říšského sněmu, pro který přijal volbu v okresu Přeštickém. Avšak z vězení vysvobodila Braunera teprv důtklivá interpellace Riegrova na říšském sněme samém, která měla i ten následek, že akta vyšetřovací komise Hradčanské odstoupena jsou hrdelnímu soudu Pražskému a komise sama zrušena. Tu teprv jest Brauner za nevinného uznán a na svobodu propuštěn.
Na říšském sněmě ve Vídni byl Brauner jedním z nejčelnějších členů slovanské federativní pravice jak v poradách tak na řečništi, jmenovitě přispěl důkladným rozborem věci nemálo k rozluštění otázky o zrušení poddanství a vyvážení břemen s ním spojených.
V čas revoluce Vídenské opustil Brauner zároveň s ostatními poslanci českými Vídeň, i jest od nich v Praze shromážděných spolu s Helfertem poslán do Olomouce ke dvoru císaře Ferdinanda, kde ve spojení s jinými členy říšského sněmu přispěl k sestavení nového ministerstva a k přeložení sněmu do Kroměříže. Působením deputace té stalo se také, že císař Ferdinand v manifestu dne 19. října vydaném prohlásil svou pevnou, neproměnitelnou vůli, „aby udělená národům práva, jakkoliv od jednotlivých zlomyslníků a svedenců zle jich bylo užíváno, v celé své rozsáhlosti nezkrácena zůstala“, což zaručoval svým císařským slovem. Měly tím zaplašeny býti důvodné obavy nastávající reakce, která nicméně v brzce vrch obdržela.
Po rozpuštění sněmu Kroměřížského uznal Brauner za dobré uposlechnouti povolání do Vídně, jakého se mu dostalo od ministra Stadiona, aby se tam účastnil prací zákonodárných, jmenovitě při návrhu ústavy pro Čechy, pak při redakci zákona vyvazovacího a lovčího pro království české. V tomto svém povolání činným byl Brauner po několik měsíců vzdor tomu, že veřejné mínění národu, rozpuštěním říšského sněmu rozhořčeného, vykládalo mu tyto služby nenáviděnému ministerstvu konané ve zlé a on za to vydán byl prudkým útokům české žurnalistiky. Tenkráte skvěle se osvědčila chladná rozvaha Braunerova, nedávajícího se žádnou okamžitou vášní svésti od cesty za prospěšnou uznané; on zůstal věren krásnému heslu svému: „Kdo chceš vlasti vděk si získat, přízně doby nehledej“ — příteli pak, jenž mu v té příčině domlouval, že tím v šanc dává všecku svou popularitu, odpověděl: „Možná; avšak i kdy by má politická dráha měla tím býti ukončena, nikdy toho nebudu litovati, že jsem vlasti své posloužil na újmu své popularity; neboť celý můj předešlý život byl hlavně studováním poměrů poddanosti a potřeb venkovského lidu přípravou k tomu, abych mu při osvobození jeho mohl býti prospěšným. Jsem sobě toho vědom, že právě pro tuto úlohu nikoho není, kdo by ji lépe rozřešiti mohl nežli já.“ Když pak později počala v Praze práce své vyvazovací komise zemská, a Brauner, jsa v ní zástupcem třídy povinnovaných, hlas svůj s nejlepším účinkem ve prospěch její pozdvihoval, tu již nikoho nebylo, jenž by nebyl sdílel jeho přesvědčení, že v životě politickém jest hříchem, k vůli pouhé theorii vzdáti se praktických výhod.
V komisi vyvazovací setrval Brauner až do ukončení jejích prací, vedle toho pak provozoval v Praze advokacii. Kdežto v době trvající reakce politická činnost jeho musila odpočívati, byl Brauner tím činnějším v záležitostech obecních, jsa od samého r. 1848 členem sboru obecních starších města Prahy. K jeho návrhu zařízen r. 1857 odbor k zachování zájmův hlavního města Prahy i soustředění zemského při zakládání nových železnic v Čechách. Tento odbor, spojen se členy obchodní komory, průmyslové jednoty i spolku kupeckého, svá jednání sice počal, avšak pro nepříznivé okolnosti v působení svém dále pokračovati nemohl.
Nová činnost politická nastala Braunerovi teprv roku 1861, když následkem říjnového diplomu obnoveno jest ústavní zřízení v Rakousku. Když nastaly volby do sněmu českého, tu s Palackým a Riegrem tvořil Brauner trojici vůdců národních, kteří postavili se v čelo výboru volebnímu, jenž navrhoval volebním okresům kandidáty; a zajisté nebylo muže v celém národu českém, který by důstojněji a s větším právem mohl se postaviti po bok ctihodnému otci vlasti a přednímu bojovníku za svatá práva národu. I Braunerovi osvědčovala se důvěra národu udělováním jemu od četných obcí v Čechách a na Moravě čestného občanství. Do sněmu českého zvolen jest Brauner za venkovské obce okresu Přeštického a Nepomuckého.
Z bohaté činnosti parlamentární, kterou nyní Brauner vyvíjel, můžeme vytknouti jenom nejhlavnější momenty. Tu v přední řadě stojí návrh na zavedení okresních zastupitelstev, který jednohlasně přijat, od zvláštní komise při místodržitelství schválen a ministerstvu ku potvrzení předložen jest. Od sněmu českého zvolen jest Brauner do zemského výboru a do říšské rady, kde opět zaujal vynikající postavení a jmenovitě účastnil se výdatně rokování v příčině obecního řádu a okresních zastupitelstev, k jichž zavedení konečně svoleno. Zavedení důležitého tohoto faktora v život náš ústavní může vším právem býti nazváno dílem Braunerovým, jenž si tím získal znamenitou zásluhu o vnitřní politický vývoj Rakouska.
Na říšské radě zasazovali se poslancové čeští s veškerým úsilím o přivedení ku platnosti v říši rakouské principu federativního, zabezpečujícího stejné postavení všem národnostem, naproti strnulému centralismu, jenž znamenal nadvládu a výhradné panství jediného živlu německého. Tu jmenovitě bylo jim hájiti posvátných práv koruny české, tohoto předního člena mocnářství rakouského, proti drzím útržkám řečníků centralistických, kteří v neomalené své sprostotě neostýchali se velebnou korunu svatovácslavskou všemožně zlehčovati. Když Brauner r. 1863 při jedné takové příležitosti předsedou sněmovny Heinem čtyřikráte k pořádku volán a konečně slova zbaven jest, dán tím podnět k opuštění říšské rady ze strany českých poslanců, a jmenovitě Brauner doléhal na to v klubu, aby říšská rada nikdy více nebyla od Čechů obeslána.
Roku 1864 při rokování sněmu českého o zákoně obecním byl to Brauner, jenž rozhodl, že velkostatky nebyly vyloučeny z obecního svazku. Téhož roku při organisaci okresních zastupitelstev jest Brauner zvolen za starostu okresního zastupitelstva Smíchovského, v kteréž hodnosti potvrzen ode všech po sobě následovavších ministerstev, až teprv druhé Auerspergovské ministerstvo opětné jeho zvolení nepotvrdilo.
Roku 1866 provázel Brauner českou korunu, když odvážena byla před Prusy do Vídně; téhož roku v čas obsazení Prahy od Prusů vyslán v potřebách obecních s obchodníkem Bechrem do Vídně k císaři, při kteréž příležitosti pohnul jej ku prostředkování, aby ze strany pruské upuštěno bylo od těžké kontribuce, uložené Praze následkem přenáhleného výpadu Terezínské posádky.
S jinými čelnými muži národu českého vykonal Brauner r. 1867 pověstnou pouť do Moskvy na ethnografickou výstavu, kde při nejedné příležitosti, když slovanští hosté častováni byli od Rusů, pronesl vřelá slova, vycházející z hloubi srdce naplněného hrdým citem slovanského vědomí, i připil jmenovitě v šlechtické besedě Petrohradské vzletnou řečí — ve které s chloubou na to ukazoval, že idea vzájemnosti slovanské vznikla u národu českého — na zdar duševního pokroku v národě ruském; při obědě v Moskevské budově universitní provolal slávu universitě Moskevské co nejpřednějšímu zástupci vědy slovanské; konečně v Petěrhofě při banketu železniční společnosti pronesl zdravici velikému národu ruskému. Na cestě té seznámil se Brauner s četnými vynikajícími vlastenci ruskými, zejmena získal přátelství Jurije Feododoroviče Samarina, velikého to znalce agrárních a rolnických poměrů ruských, s nímž až do jeho smrti stál v literárním styku.
Po návratu českých poutníků z Ruska uveřejnil ještě téhož roku dr. Pickert v Pražském časopise Deutsche Volkszeitung řadu článků, týkajících se této cesty jejich, v nichž jednání jejich zcela zřejmě za vlastizrádné prohlásil. Jmenovitě vyjádřil se o vůdcích národu, kteří dříve také v říšské radě zasedali (Palacký, Rieger, Brauner), že se osvědčili jako svůdcové národu. Dr. Brauner obžaloval Pickerta u trestního soudu Pražského z urážky na cti. Proces ten vzbudil velikou sensaci nejen u nás doma nýbrž i za hranicemi, zejmena v Rusku. Ale po několikadenním přelíčení prohlášen jest Pickert za nevinna, poněvadž prý inkriminovaná místa netvoří objektivní povahu skutkovou, a Brauner odsouzen k náhradě soudních útrat.
Roku 1868 uveřejnil Brauner v Národním Pokroku (31. července a 25. srpna) „Úvahy o stěhování se Čechů na Rus“, v nichž radil těm, kdož by se vystěhovati chtěli z vlasti své, aby sobě za nový domov nevolili Ameriku, nýbrž vyhledávali budoucnost v některých krajinách ruských, zejmena v krajinách na severovýchodním pobřeží Černého moře a severozápadním svahu Kavkazu, jichžto znalost podrobnými studiemi si byl získal a poměry tamější v článcích oněch vylíčil. — Téhož roku podepsal Brauner s ostatními poslanci českými pověstnou deklaraci, a od té doby vzdaloval se všeho parlamentárního působení až do roku 1878, v kterémž staročeští poslanci k mnohostrannému naléhání opět odhodlali se vstoupiti do zemského sněmu.
Roku 1870 zvolen byl Brauner za purkmistra Pražského, ale od vlády nepotvrzen.
V době opětné politické nečinnosti žil Brauner hlavně své advokacii, nepřestávaje vedle toho pěstovati styky své s ruskými přáteli, k nimž mimo Samarina zejmena ještě náleželi Pobědonov, Katkov, hrabě Komorovskij, Rajevskij a jiní. V domě pak jeho vítáni byli všickni Rusové, kteří Prahu navštěvovali.
Roku 1873 a v následujících letech věnoval Brauner velikou péči založení ruské církve v Praze, doufaje tím posloužiti bližší vzájemnosti mezi Čechy a ostatními Slovany, zejmena Rusy. V té době prostředkováním jeho vytištěn jest jazykem českým spisek „Výklad učení pravoslavné církve pro křesťany jiných vyznání, sepsal protojerej Bažanov — v Praze, tiskem J. R. Vilímka, 1873“, který však z příčin nám nepovědomých do veřejnosti se nedostal.
Za tyto zásluhy obdržel Brauner roku 1874 od Petrohradského oddělení Slovanského blahočinného komitétu diplom, podepsaný dlouhou řadou nejčelnějších vlastenců a dám ruských, a skvostné album fotografické, na jehož stříbrném kování představen pravoslavný chrám sv. Mikuláše v Praze. Téhož času byl mu zaslán od císaře ruského řád sv. Vladimíra, který však k zákazu ministra Andrassyho mu nebyl doručen, nýbrž leží podnes v archivu ministerstva zahraničných záležitostí ve Vídni.
Když sestoupil se v Praze Kružok ljubitelej russkago jazyka, zvolen jest Brauner předsedou toho spolku, jehož schůzí se napotom horlivě účastnil.
Při zavedení roku 1873 přímých voleb do říšské rady zvolen byl Brauner za poslance od skupiny venkovských obcí Plzeňsko-Klatovské, ale jako všickni ostatní poslanci národní mandátu svého nepoužil. V této pasivní politice nemálo jej sílila naděje v konečné vítězství Slovanstva, a v té naději sledoval s nadšením hrdinské skutky Rusů v poslední východní válce; ale s nemenším žalem patřil na to, kterak nepřející Evropa roztrhla mír Svatoštěpánský, jímž mělo být utvořeno veliké Bulharsko, kterak polovici jeho zabalkánskou odsoudila nadále pod barbarské vrchpanství turecké.
Tento skutek úzkoprsé diplomacie evropské přispěl u Braunera podstatně ku přesvědčení, že další setrvání při politice pasivní čím dále tím větších ztrát by národu našemu přivodilo ve prospěch protivníků našich, pročež když roku 1879 při odbývaných nových volbách do říšské rady v témž okresu co dříve zvolen byl za poslance, s těžkým srdcem odhodlal se ke vstoupení do parlamentu Vídenského. Nerad, s vnitřním odporem vstupoval na dráhu tuto, avšak nechtěl scházeti mezi soudruhy. A ještě na závěrku své skvělé parlamentární činnosti osvědčil se Brauner před světem co representant české a slovanské myšlenky, když mluvil na říšské radě o předloze bosenské. Byla to poslední jeho parlamentární řeč, kterou vzbudil pozornost jak přátel tak nepřátel. V ní hodil rukavici hegemonům německým, vysloviv, že mezi námi a nimi není smíru, že proti nim národ český nikdy nesloží zbraň, alebrž hledaje sílu v sobě a ve Slovanstvu kráčeti bude k jistému vítězství. Byla to jedna z nejlepších řečí Braunerových, v níž chladnost ustoupila rozhořčenosti, vřelosti a nadšenosti.
Od té doby počal Brauner očividně chřadnouti; nemoha více účastniti se schůzí sněmovny odjel s dovolenou do Prahy. Na jaře letošního roku zmohla se povážlivou měrou jeho nemoc, tak že stále poután byl na lože. Duševní síly ho při tom neopustily, každého dne dával si předčítat noviny a sledoval pozorně veřejné události. Dne 10. června se dal odvezti na letní sídlo své v Roztokách, kde přijímal návštěvy přátel, mezi nimiž také profesora Náhlovského, který jej zaopatřil svátostmi umírajících. Několik dní před smrtí svou požádal svého syna doktora práv Vladimíra Braunera, aby v jeho jmenu napsal přípis předsednictvu poslanecké sněmovny říšské rady, že se vzdává mandátu, při čemž se vyslovil, že hodlá ještě jednou zavítati mezi své voliče, které již od roku 1848 zastupuje,[1] aby do jejich rukou mandát složil. Poslední přání, které vyslovil Brauner, bylo, aby pochován by! na Vyšehradě i aby za něj provozováno bylo Mozartovo requiem. Dne 21. června 1880 o druhé hodině odpolední přestalo navždy bíti jedno z nejupřímnějších srdcí českých.
Braunera vším právem nazvati můžeme prototypem povahy ryzočeské: v drsné poněkud slupce jádro výborné, poctivost nejpřísnější, svrchovaná nezištnost, železná vytrvalost, a při tom všem na druhé straně taková jemnost mysli, která schopna byla radosti skoro dětinské i z obyčejných zjevů přírody, ptačího hnízda, pěkného kvítka, zdaru stromku vlastníma rukama zasazeného a p. Bylť on skutečně idealistou v plném slova smyslu, ale ideály své uskutečniti se snažil prostředky veskrz praktickými, čímž ovšem lišil se diametrálně od idealistických fantastů.
Brauner byl čestným občanem 19 měst a 43 obcí českých, náměstkem předsedy klubu českých poslanců a sboru důvěrníků, zakládajícím členem Svatoboru, členem ředitelstva hypoteční banky a členem četných vlasteneckých i dobročinných spolků.
Odešel od nás opět vzorný muž, ryzí vlastenecký charakter — kýž jen duch jeho potrvá mezi námi! Vděčná budiž jemu paměť i v národě českém i po veškerém Slovanstvu!
- ↑ Okresy, ve kterých Brauner roku 1848 zvolen byl za poslance zemského i říšského a roku 1861 za poslance zemského, obsaženy jsou ve skupině venkovských obci Plzeňsko-Klatovské pro volbu na říšskou radu.