Fr. Palacký
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Fr. Palacký |
| Autor: | Hugo Traub |
| Zdroj: | TRAUB, Hugo. Fr. Palacký. Praha : F. Topič, [1924]. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
| České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 25. | |
Život můj a duch můj posvěcen budiž vlasti: (Palacký v Každodenníčku 7. srpna 1819.) |
Frant. Palacký se narodil (14. června 1798) v malých Hodslavicích — tehdy byli napočteni v obci 642 obyvatelé — ležících v severovýchodní Moravě mezi městy Novým Jičínem a Val. Meziříčím, v místě, kde byla rodina Palackých usazena od staletí. Pocházel z rodiny selské, s tradicí českobratrskou.
Probudiv se v Trenčíně k národnímu vědomí českému — stalo se tak vlivem prostého občana tamního — záhy poznal, že se nehodí k stavu duchovnímu, ačkoli měl původně v úmyslu působiti jako hlasatel křesťanské víry mezi pohany kdesi za mořem. Ale jisté pochybnosti — pozbylť víry ve zjevené náboženství — a snad také způsob učení na bohosloví způsobily, že vzdav se myšlenky zatoužil po tom, aby se stal básníkem národním. Po některých pokusech, nikterak bezvýznamných (sebrané básně Palackého vydal prof. Jakubec r, 1898), které dokazují, že nebyl bez nadání, seznal Palacký, že nemá tolik vloh, aby se stal předním básníkem, jak toužil. Upustil od toho záměru i záliby, jíž vděčíme přece za významnou, ač první literární práci jeho a dvou přátel, Benediktiho a Šafaříka („Počátkové českého básnictví“, r. 1818). Z rozmanité četby poutaly tehdy Palackého zvláště knihy obsahu filosofického, z nichž čerpal poučení a názory na svět i život, a pak estetického, které ho uvedly k studiu vědy, u nás dotud vůbec nepěstované. Plodem těchto několikaletých studií je pozoruhodná „Krásověda, čili o kráse a umění“. Estetika jej zaujala tak, že ještě před odchodem do Prahy váhal, má-li se věnovati především krasovědě nebo dějinám. Palacký jmenovanou prací podal první a proto tím zajímavější pokus o pěstování filosofie v rouše českém, ačkoli studie zůstala nedokončena.
K četbě se přidružil pronikavý vliv vzdělané paní Niny Zerdahelyové, pocházející ze šlechtické rodiny maďarské, v jejímž kruhu žil Palacký po dokonaných studiích v zaměstnání vychovatelském v době 1818—1823. Jmenovaná paní byla jeho důvěrnicí, průvodkyní, druhou matkou, učitelkou i pomocnicí v jedné osobě, a jí zachoval Palacký vděčnost až do smrti. Vyznal o ní, že mu prospěla více než kopy knih a že byla „největším štěstím“ mladosti jeho. Národní vědomí, všestrannými vlivy podporované, vedlo Palackého záhy k tomu, že se jal připravovati studiem jazyků (naučil se srbsky, polsky, rusky, staroslovansky, francouzsky, anglicky, italsky, portugalsky a ovšem německy i maďarsky) i dějin k tomu, aby mohl buditi „lásku naši, lásku k vlasti a lásku k Slovanstvu“. Zevrubněji se počal obírati historií r. 1820, kdy dlel se svěřenci svými po celý rok ve Vídní, kde arciť nezahálel a navázal především styky s Dobrovským. Nepřišel tedy do Prahy nepřipraven i v pomocných vědách, neboť znal více, než se má za to, ačkoli se nazval skromně autodidaktem, tedy samoukem. Tak se dostal od krasovědy k dějinám, které ho poutaly především pro nadšení a lásku k vlasti; tak lze pochopiti jeho zájem pro dobu husitskou, k čemuž přispěl zajisté původ z evangelické rodiny. Je ku podivu, že už r. 1822 sděloval s přítelem Kollárem: „Nelze mi žíti, nebudu-li moci do vlasteneckého dějepisu se dáti.“ Brzy po smrti matčině Palacký se rozhodl, že opustí Slovensko a odebéře se do Prahy, aby uskutečnil dávnou touhu; tam přibyl 11. dubna 1823. Tento den a rok jest druhým mezníkem v životě jeho i v dějinách národa. Škoda, že záhy poté ustal Palacký ve svém Každodenníčku, do něhož si zapisoval dojmy a myšlenky od listopadu 1818, vida v něm „přítele a soudce nestranného“.
Přišel do Prahy, aby badal o dějinách husitství, ale zůstal tu až do smrti, rozšířiv zájem svůj na dějiny národa vůbec. A přece poměry pražské nebyly tehdy zvláště utěšené, ani po národnostní, ani po kulturní stránce. Bylo sice přičiněním některých šlechticů založeno (r. 1818, ale činnost zahájena až po dvou letech) České museum, kol něhož se kupil hlouček vlastenců vědecky pracujících, avšak při tom byla česká řeč ubohou popelkou; němčina byla jediným jazykem v kruzích šlechtických i měšťanských. Do takové Prahy přišel Palacký v 25 letech, neznám a bez peněz, ale s velikými vědomostmi a především s plány i nadějemi, které ještě skutečnost záhy předstihla; v několika letech se stal střediskem všech snah i činnosti vlastenecko-buditelské. Vysoký mladý muž světlovlasý a ušlechtilých rysů s krásným modrým okem, bezvadného chování, znalý způsobů společenských a obeznalý v hudbě, kterou miloval od dětství, poutal k sobě pozornost. Patriarcha vědeckého světa Dobrovský poskytl s Jungmannem příchozímu pomocné ruky, a zasvětiv učedníka do kritiky pramenů seznámil ho s hrab. Fr. Šternberkem, horujícím pro vše dobré, i když nebyl českého uvědomění. Přátelské styky s tímto šlechticem byly Palackému pravým dobrodiním. Tak se mu dostalo první obživy (zakázkou sepsání rodopisu) a Šternberk uvedl ho do společnosti šlechtické, která jej zaměstnala dalšími objednávkami v genealogii. Seznámiv se záhy s rodinou předního advokáta pražského J. Měchury naráz se mladý Palacký zamiloval do půvabné i vzdělané Terezie, která opětovala jeho lásku, když je byla sblížila hudba.
S prvními pracemi historickými, jimiž založil své jméno, uvědomil si Palacký, že chybí vlasti a národu potřebný nástroj pro obeznámení se snahami i pracemi musea zemského. Přesvědčivými důvody překonav skepsi Dobrovského a druhů jeho způsobil, že vznikl první vědecký časopis český založením „Časopisu společnosti vlastenského museum v Čechách“ (1827), který vychází doposud (jako „Časopis Národního musea“), a s ním zároveň „Monatsschrift des böhmischen Museums“. Redaktorem obou časopisů byl jmenován on „se zřením k výborné a již osvědčené způsobilosti“; současně byl hlavním přispívatelem i administrátorem. Přes všechno úsilí Palackého zanikl po málo letech časopis německý (1832) z neporozumění mezi Němci, zatím co se český rozšiřoval a uplatňoval. Po 12letém šťastném řízení mohl Palacký pro mnohé práce jiné odevzdati redakci Šafaříkovi, ač ho výbor jenom nerad propouštěl. Chtěje obeznámiti krajany své s pokroky v Evropě pojal Palacký plán na vydávání naučného slovníku (1829), a získal k tomu už také spolupracovníky. Nepochodiv pro nepochopení a nedostatečnou horlivost druhých vrátil se k myšlence na počátku let 50., než ani tehdy ještě se nestalo skutkem, po čem volal. Splnění svých tužeb se dočkal, až zeť jeho Rieger počal vydávali první slovník naučný u Kobra. Přece však tyto snahy nevyzněly na prázdno, vedouce k zřízení Matice České, ústavu na vydávaní vědeckých knih jazykem českým (1831). Jsa po 10 let jednatelem Musejní společnosti (první Čech v tomto postavení, 1841—1851) měl na paměti vědecký význam a rozvoj musea, pěstujícího do té doby výhradně přírodní vědy, jakož vhodnější umístění sbírek; stalo se tak zakoupením Nosticova paláce na Příkopech (1845). Zvolen byv záhy (1830) řádným členem německé tehdy Královské české společnosti náuk, nejstarší společnosti vědecké v tehdejším Rakousku vůbec, a poté tajemníkem, postaral se o to, že byla čeština připuštěna za druhý jednací jazyk, čímž nastala utrakvisace sboru. Při tom způsobil též, že společnost ožila opět k novému životu, zejména když byl postaven v čelo jako předseda. Palacký měl však také nemalou účast v počátcích Národního divadla pražského (1846), takže nebylo nikterak nahodilé, byl-li právě on zvolen předsedou sboru (1850), propůjčiv tak důležitému ústavu kulturnímu své jméno.
Upozorniv vhodně na sebe prvním větším dílem („Staří letopisové čeští“, 1829), jadrným obsahem i formou, vydal péčí Učené společnosti téhož roku proslulý „Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber“, znamenající zhodnocení českých kronikářů až po Hájka, dílo, jemuž se dostalo zasloužené chvály doma i v cizině; bylo tedy po zásluze poctěno cenou společnosti. Tak byl Palacký přímo předurčen, aby se stal, možno-li tak říci, úředním dějepiscem s titulem historiografa království Českého, maje dokončiti německy psané dějiny Čech od Pubitschky, jež uvázly smrtí autorovou (1807) při r. 1618. Ale záhy se ukázalo, že je třeba napsati dějiny z brusu nové, z jiného hlediska a na základě nových znalostí. Palacký vylíčil zároveň, jak si představuje práci: kromě vypsání válek a života panovníků též poměry kulturní (ústava, právo, vědy a umění). Sbíraje prameny putoval po archívech nejen doma, ale po celé Evropě. Na více než 70 místech konal studia dějezpytná a jediné ve vatikánském archívě přečetl 45.000 listin, z nichž 400 opsal (opisy uloženy podnes v museu). Poznav netušené bohatství důležitých pro naše dějiny památek dal podnět k založení „Archivu českého“ (1840), v kteréžto sbírce vyšlo za života Palackého šest dílů. S touto péčí jeho souvisí, že z národního daru (15.000 zl.), jehož se mu dostalo k sedmdesátinám, určil část na vydávání Pramenů dějin českých.
Prvý díl „Geschichte von Böhmen“ (po r. 1197) vyšel r. 1836, do tří let vydáno pokračování (po r. 1306), r. 1842 druhá část dílu druhého (po r. 1378), prvá část dílu třetího r. 1845 (po r. 1419). Šlo to poměrně rychle, uvážíme-li nesnáze v práci a zejména pověstnou censuru tiskovou. Dříve než došla řada na druhou část (vyšla až r. 1851), počal r. 1848 Palacký vydávati po česku svoje „Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě“, o čemž praví jaksi na omluvu: „Pročež přál bych, aby milí vlastenci naši nedomnívali se, že vydav již několik částek díla svého jazykem německým, a teprv počínaje po česku, nedbal sem posavad na potřeby a žádosti jejich. Anobrž neostýchám se vyznati, že všecky dosavadní historické spisy své, nevyjímaje žádného, považoval sem vždy a považuji ještě za předběžná takořka studia čili za pouhé přípravy k dílu přítomnému; a že tudíž tyto „Dějiny národu českého“ pokládám za hlavní a poslední oučel veškerého dosavadního snažení svého.“ Byl-li ještě první tento díl většinou překlad z němčiny, psal Palacký potom již jenom česky, a německé pokračování díla bylo překladem českého originálu, ačkoli musil německý text vycházeti současně s českým, který Palacký sám přehlížel a opravoval. Bylo ostatně štěstím pro národ náš, že vydávány byly zároveň Dějiny po německu, neboť tak se teprve staly přístupnými ostatnímu světu a otevřely mu oči, aby viděl, jaké boje vedl hrubě mu neznámý a nepočetný národ ve střední Evropě za svobodu národní i náboženskou, svou i ostatních. V letech 1854—1876 následovalo pokračování a dokončení díla — nevycházelo v časovém postupu — dovedeného po rok 1526; doba lucemburská náleží do let nejposlednějších. Pokračovati dále Palacký dobře pro pokročilý věk ani nemohl, ani nechtěl, aby nemusil psáti o nejtruchlivějších a nejbolestnějších dobách českých dějin. Napsalť již v dvacíti letech, že Čechové jen do r. 1618 měli svou vlast.
Když dokončil šťastně z jara 1876, jakoby v předtuše blízké smrtí, Dějiny (o 5 knihách v 18 kapitolách), radoval se z toho s ním všechen národ a všecek svět slovanský. Směřovala-li veškerá spisovatelská činnost Palackého — až do těch drobných příspěvků časopiseckých k tomu, aby byl oživen národní duch velikými vzory z minulosti, zušlechtěn a řízen mravními i osvětovými ideály jejími, platí to měrou nejsvrchovanější o Dějinách. Tímto dílem, jež si zachová navždy místo nejpřednější, i co do ducha, kritické formy i způsobu jadrné řečí, připomínající bedlivého čtenáře bible, takže Bílý jej nazývá přímo klasikem českého slohu, byla historie česká vlastně teprve stvořena, jsouc do té doby znešvařena a znečištěna. Palacký objevil teprve světu národ český a učinil tak způsobem, jímž si získal pověst evropskou, jak dí kritický Denis, jenž dává za pravdu Palackému i v pojetí dějin našich, že se jimi vine jako červená nit zápas mezi češstvím a němectvím. Oceňuje Dějiny připomíná Denis, že některé partie budou čisti znova a znova a milovati Čechové, pokud národ bude žíti a milovati svou vlast. Ačkoliv Dějiny Palackého znamenají jenom část velikého díla životního, stačí, aby mu zajistily jméno nesmrtelné a zasloužily nehynoucí dík národa.
Mezníkem v českých dějinách je rok 1848, jenž zasáhl svým způsobem též do života Palackého, způsobiv, že se z tichého učence musil státi přes noc aktivní politik, jemuž bylo tvořiti program, přizpůsobený poměrům a duchu doby. Sám Masaryk připomíná, že k tomuto úkolu byl jako nejpřednější dějepisec, nejlepší znalec minulosti, předurčen a uzpůsoben. Neúčastnil-li se památné schůze 11. března, dal popud k společnému vystoupení spisovatelstva českého i německého, které prohlásilo svorně zásadu rovnoprávnosti a požadavek ústavnosti. Tak skromné byly po pádu absolutismu Metternichova a na počátku politického probuzení českého požadavky našich předků, takový byl v jádře svém politický program Čechů a tak „slušní“ byli mluvčí Němců českých, ale jenom na počátku převratu; ani ne do měsíce ukázali pravou tvář i smýšlení odporné. V duchu tohoto vpravdě liberálního programu se projevil Palacký jménem národa, pozván byv jako jediný Čech do přípravného výboru pro všeněmecký parlament frankfurtský, aby se vytvořilo nové Německo na místě tehdejšího Německého spolku. Toť proslulá odpověď jeho z 11. dubna, přijatá jednomyslně národem, jíž odmítal pisatel slovy určitými a přesvědčivými účast při ústavní práci v Německu jako Čech i příslušník jednotného Rakouska, spatřuje v něm záštitu malých a rovnoprávných národů. Vídeň byla mu tehdy záchranou od Frankfurta. Tímto činem rázem stanul v popředí a stal se mluvčím národa. Požadavek státního práva, vyslovený tehdy zejména Braunerem a obsažený v petici české, dřímal více v podvědomí Palackého; lze to vysvětliti výchovou jeho v Uhrách i dobou, která vytvářela ohlasem francouzské revoluce nové hodnoty, odstraňujíc vše staré jako přežitek a přítěž. Že však nebyl nepřízniv směru, abych tak řekl, historickému, dokazuje prohlášení k Moravanům z 6. května t. r. jménem Národního výboru, jehož byl členem velmi činným i vlivným; tímto projevem vysvětluje rodným bratřím jednotu národa, požadavek pro zřízení nejv. úřadů pro všechny země koruny české i společné sněmování. Upozorniv na sebe hr. L. Thuna stal se jedním z osmičlenné prozatímní vládní rady české, když se místodržitel za zmatků ve Vídní na konci května chtěl „osamostatniti“ a učiniti nezávislým na bezradné vládě. Ale jelikož se působnost jmenované rady rovnala nule, vzdal se záhy členství beztak formálního, jakmile vznikly v Praze bouře svatodušní.
Bylo uznáním jeho zásluh i zvláštního postavení v národě, že byl zvolen předsedou Slovanského sjezdu, sestoupivšího se v duchu rakouského slovanství počátkem června v Praze, aby jednal „o dobro vlasti a národa duchem svobody, duchem svornosti a míru“. Palacký nebyl jen předsedou podle jména; dalť sjezdu určitější program a sepsal z větší části jeho manifest. Avšak bouřemi, které zavinilo zejména chování vrchního velitele Wíndischgrätze a jeho vojska, byly zmařeny také naděje, připínající se k sjezdu, od jehož porad očekávali Slované podle Palackého „posilu k odvěkému svému novorození“. A také byla poskytnuta vládě záminka, že mohla rozpustiti Nár. výbor a nesvolati slíbený ústavodárný sněm český, do něhož byly již vykonány volby a mezi zvolenými byl arciť i Palacký. Jeho především vlivem se stalo, že Čechové vstoupili s ním v čele do říšského sněmu vídeňského, omezeného na Rakousko mimo země uherské, a že byli stranou vládní i oporou dynastie v pevné naději, že se zabezpečí národu pevné bytí, jelikož zájmy rodu panovnického i českého národa mohly býti totožny. Snadno se nyní vytýká, že vstupem do rakouského parlamentu — do té doby nebylo vůbec společného sněmování v zemích habsburských — se stala nezvětší politická chyba česká za celé století. Především třeba posuzovati vždy událost z doby, kdy vznikla, a z poměrů, z nichž se zrodila; ostatně nebylo tehdy znalostí ani zkušeností politických, nebezpečí Frankfurtu nebylo nikterak ještě zažehnáno a Palacký sám doznal po letech nepokrytě, že se dopustil chyby v lehkověrnosti a důvěřivosti, usiluje o dobytí svobod politických i národních. Nebyl-li řečníkem zvláštním, byl tím více myslitelem a pracovníkem, jak ukázal v ústavním výboru. Jeho návrh ústavy na přestavbu Rakouska podle skupin národnostních (bez zřetele k dosavadním hranicím zemským) vyplynul především z ducha doby, která zažila svržení království ve Francii a zřízení republiky v Paříži po druhé.
Říjnovou revolucí vídeňskou hrozil zmar sněmování tamního a s ním pád vymožeností ústavních. Bylo přední zásluhou Palackého, že dvůr, uchýlivší se pod ochranu moravských Čechů do Olomouce, nemohl si vzíti z toho záminku k reakci a že byl svolán parlament do Kroměříže k dalšímu rokování. Ale dříve, než mohl sněm projednati hotové již „příliš revoluční“ návrhy ústavního výboru, byl jako nepohodlný (počátkem března) rozehnán, a nový panovník (František Josef) oktrojoval prostě ústavu a to ryze centralistickou, znamenající přechod k obnovenému absolutismu, Zakřiknut vládou a její bezohlednou soustavou, takže se octl pod policejním dozorem, hledal i našel Palacký útěchu nad veškerým zklamáním ve vědecké práci tím pilnější, čím bylo možno urychliti pokračování v Dějinách. A dožil se ještě většího nevděku i těžší bolesti, když nátlakem vlády nebyl zvolen ani do výboru musejního (1852) přes všechny své zásluhy; o tom vyznal sám, že nad smrt ženinu nepocítil rány bolestnější. Pří tom však setrval v neohroženosti a nebojácnosti, udržuje písemné styky s Havlíčkem, takže mohl tento vším právem připsati „Ducha Nár. Novin“ právě jemu jako „statečnému muži, věrnému hajitelí svobody a práva“.
Útěchou v smutných dobách bylo zajisté, že se jediná a vroucně milovaná dcera jeho Marie provdala (1853) za Fr. L. Riegra, muže jemu tak blízkého zásadami i názory, s nímž sdílel společný byt v domě kdysi Měchurově, v nynější ulici Palackého. Když pak pozbyl družky života (1860), sdílel se i o domácnost s Riegrovými; s nimi také, od r. 1863, kdy zeť nabyl statku malečského, trávil od jara do podzimu na Malči. Na sklonku absolutismu cítil se puzena vystoupiti literárně, arciť v oboru odlehlém, totiž na obranu Rukopisu Královédvorského, jenž působil naň vroucně od mladosti a v jehož pravost nepřestal věřiti, jako ostatně všichni jeho vrstevníci.
Rok 1860 znamená obrat v dějinách soustátí habsburského, neboť i ono se musilo vrátiti k ústavnosti. Prvními volbami do sboru obecních starších vstoupil Palacký na radnici pražskou a brzy poté do sněmu (za Karlínsko), kde ve vedení a representaci od počátku ustupuje zeti svému, jednak pro pokročilejší věk, jednak pro zaneprázdnění vědecké. Z děl tehdy vydaných zaslouží zvláštní pozornosti obrana Husova proti národně zaujatému dějepisci Höflerovi. Na podporu spisovatelů a jejich potřebných rodin založil společně s Riegrem spolek Svatobor (1862), jehož byl předsedou až téměř do smrti. Nevystupoval mnoho na sněmě, ale z několika jeho obsažných promluv nejvíce pozornosti upoutala řeč ve prospěch naléhavé opravy pověstného volebního řádu Schmerlingova, usilujícího o zabezpečení německé nadvlády za podpory šlechticko-velkostatkářské. Když se r. 1861 jednalo o to, aby byla obeslána říšská rada, parlament rakouský, stavěl se Palacký proti tomu po zkušenosti z r. 1848 a chtěje vyčkati rozhodnutí zejména Maďarů; povolil však nátlaku i domluvám arcibiskupa pražského, takže Čechové obeslali říšský sněm přece. Palacký byl sice též vyslán do poslanecké sněmovny, ale protože byl — jediný z Čechů vůbec — povolán do panské sněmovny, byl vlastně umlčen; dobře vycítil, že vyznamenání to, bylo-li jaké a platilo-li národu, znamenalo pro něho újmu. Jestliže šel do Vídně proti svému lepšímu přesvědčení, seznal až příliš záhy, že tam není pro Čechy místa. Vida k tomu osamocenost svou ve shromáždění rakouských lordů, přestal tam choditi; netrvalo dlouho a příkladu jeho i vyzvání následovali Čechové v poslanecké sněmovně. Tak zahájili 1863 trpný odpor vůči Vídni po vzoru maďarském. Dříve než vystřídal Schmerlinga Belcredi, přijatý od Čechů s takovými nadějemi, uveřejnil Palacký (1865) řadu článků v „Národě“, deníku jím (spolu s Ríegrem) založeném po rozchodu s Nár. Listy (1863), u jejichž kolébky rovněž stál, jakožto „Ideu státu Rakouského“. Tímto největším a zároveň nejdůkladnějším svým spisem politickým, psaným v duchu federalistickém, uznává sice potřebu Rakouska jako ochrany malých národů a rovnoprávných mezi sebou — v tom je ta idea —, ale pří tom opravuje výrok z r. 1848 o nutnosti Rakouska v ten rozum, že „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, zejména pro případ, kdyby se dualismus měl státi skutkem. Tehdejší doba nevěřila ještě v možnost politické samostatnosti české; nemohla pochopiti, že by se tak malé státy udržely. Po bitvě u Hradce Králové byli Čechové odměněni za příkladnou věrnost tím, že byl povolán do Vídně — Beust, jenž uskutečnil obratem ruky dualismus po přání maďarském. Když pak nová vláda centralistická provedla násilné volby do sněmu, aby se uskutečnila povolná říšská rada, rozšířili Čechové, nepochybně především vlivem Palackého, jenž se jeví předním zastáncem pasivní politiky, trpný odpor i na sněm. Z odporu toho vyplynula moskevská pout (1867), která nutně posílila malátné a nedůvěřivé u vědomí, že nejsou v nerovném bojí s Vídní opuštěni ani sami, a Palacký po letech ještě vyznal, ze „žehná“ okamžiku, ve kterém se odhodlal k cestě do Ruska.
Ozval-li se tento nejnesmiřitelnější odpůrce Vídně prudce, neústupně a roztrpčeně za jednání Potockého (1870) i Helfertova, nechoval mnoho nadějí ani do pokusu o vyrovnání s Hohenwartem. Snad ani proto nebylo zklamání jeho tak veliké, jako zklamání Riegra, jenž se arciť lišil od tchána svého podstatně povahou. Poslední léta jeho života byla málo utěšená, i když se národ ještě svorně vrátil k deklaraci z r. 1868 a setrval v trpném odporu. Ale nadešel rok 1873, kdy vláda zasadila smrtelnou ránu pasivitě zavedením přímých voleb do říšské rady, obesílané dotud skrze sněmy, a rozhodnější levice se odloučila i formálně, ustavivši se ve stranu svobodomyslnou; následek toho byly jen ostré a bezohledné polemiky a vzájemné obviňování z roztržky. Jestliže napsal Palacký pod dojmem zmařeného jednání Hohenwartova (1872) svůj „Doslov“ k Radhoštu[1] jakožto závěť politickou i buditelskou k národu, a o dvě leta později po německu „Závěrečné slovo“,[2] nezoufá nad svým národem, ale vzdává se naděje ve spravedlnost Němců i Rakouska a do jeho zachování. Vzpírajíc se přetvoření soustátí v duchu federalistickém vykopalo si hrob samo. Prohlásiv politiku svou z r. 1848 za „omyl těžký a osudný“, vysvětlitelný ovšem dobou, prostředím, poměry i výchovou, a za svou „největší“ politickou chybu, vytýkal Palacký Němcům panovačnost. Zároveň se tu osvědčil věštcem napsav, že „Rakousko bude federativní, anebo ho nebude“, jako prohlásil už věštecky před lety (1867): „Právo naše je svaté a zvítězí přes všeliké, sebevětší překážky!“ Proto nepozbývá naděje v budoucnost svého národa, vida bytí jeho zabezpečeno a doufaje v uskutečnění všeslovanství svého druhu: nikoli ruské panství ani sjednocení jazykové nebo náboženské, nýbrž jednota kulturní, která nedovolí ubližovati slabým členům slovanské rodiny. Štěstí dopřálo mu dočkati se hřejivé slavnosti, když se k dokončení Dějin sjeli zástupcové všech národů slovanských do Prahy, aby byli účastni zvláštní oslavy velebného kmeta. Do měsíce však nebylo už Palackého mezi živými, skonalť v náručí milované i oddané dcery 26. května 1876. Nestalo-li se, aby se smířili rozváděné strany v národě nad hrobem velikého buditele a největšího Čecha 19. století, přece mu vystrojil národ po zásluze pohřeb v pravdě královský, jakého Praha neviděla od smrti Karla Lucemburského a Jiříka z Poděbrad; tělesné ostatky byly uloženy v Lobkovicích po boku ženy jeho, jak si vždy přál.
Palacký zaujal přirozeně ke všem otázkám denním svoje hledisko, kterému můžeme býti práví zase jen tehdy, posuzujeme-li je svou dobou. Nechtěl připustiti, že názory jeho na politiku, šlechtu i církev jsou rázu konservativního a že nejsou liberální nebo svobodomyslné, rozuměje svobodomyslností „upřímnou touhu a snahu po zrušení každého útisku i každé poroby mezi lidem“, a nikoli pověstný lžiliberalismus vídeňský, vypěstěný zejména tamní úplatnou žurnalistikou židovskou. S tím ve spojení sluší posuzovati jeho odmítavé hledisko k židům nikoli z důvodu rasových ani snad národohospodářských, nýbrž ryze národních; vidělť v nich nejúhlavnější právě odpůrce a nejjízlivější nepřátele všeho českého, jako v nich spatřoval vůdce a tvůrce „zlopověstné internacionály“ sociálně-demokratické. Ale to neznamená, že by byl býval nábožensky nesnášelivým; nejednou se zastal vřele katolického duchovenstva, obviňovaného ze zneužívání moci, a v závěti pamatoval dvou katolických kostelů. Nebyl-li pravověrným evangelickým křesťanem, zůstal až do smrti věren své církvi, nechtěje míti nic společného s panteismem nebo dokonce ateismem. Otázku dělnickou posuzoval očima člověka, který srostl s životem bohatého měšťanstva a žil v přátelských stycích se šlechtou, jsa sám velkostatkářem a majitelem zámku lobkovického. Nepochyboval, že dělníci mají příčinu „k stížnostem podstatným“, ale byl přesvědčen, že lidé budou vždy „nadužívati“ výhod jedněch proti druhým. Jestliže nazval požadavek po rovnosti všech lidí „věčnou utopií“, nemohl než žádati, aby se hlasovacího práva dostalo jedině těm, kdož vzděláním jsou způsobilí, aby je náležitě vykonávali. Osobně byl mírný, skromný, prost závisti a ctižádosti — několikráte odmítl křeslo ministerské —, přísný k sobě i druhým, nadán znamenitou pamětí a láskou k hudbě, nevyhýbal se společnosti ani lidem, byť i byl vážný, uzavřený a od smrti milované ženy zádumčivý. Byl úzkostlivě dbalý povinností a vůbec pořádku, o čemž svědčí též čisté a stejnoměrné písmo, dbal pečlivého zevnějšku, ač nebyl ješitný, třebaže kryl holohlavost po způsobu mnohých vlásenkou, a starostliv byl o zdraví, sleduje denně tlakoměr i teploměr, aby se podle toho oblékl. V názorech svých byl houževnatý, snad až umíněný, zůstav na př. věren až do smrti staršímu způsobu psaní s „w“ a „au“, ale vždy pravdomluvný a milovný pravdy, neváhaje vytknouti národu svému hlavní jeho vady a chyby — ovšem z veliké lásky k němu. Mohl proto Rieger napsati o něm již r. 1849: „Já říkám, že je jako staré Mělnické — na první okus trochu trpké, ale čisté, jasné, zdravé, zkrátka výborné.“ Obrovská práce jeho obrodná, uvědomování a burcování přítomnosti minulostí neminulo se účinkem, nikoli naposledy proto, že si Palacký vedl kriticky a nestranně, napsav již 1832 Kollárovi: „Historie žádných cizích oumyslů na polí svém netrpí; žádáť sama ze sebe vyvíjena i vyjevena býti.“ Nebyl-li každý krok jeho správný, a jestliže se nesetkalo nejupřímnější úsilí jeho se zdarem úplným, třeba uvážiti, že činnost jeho byla vlastně prvním krokem v politice české; tak možno jediné rozuměti jeho politice r. 1848 a 1861. Základy však, které položil k stavbě bytu národního, byly poctivé, jestliže z nich vzešla obnovená samostatnost národa. Nemohlo býti lepšího odkazu než výzva, abychom se vzdělávali. Po všem tom, čeho dokázal, probudiv, uvědomiv a uzpůsobiv národ k politickému zápasu, zaslouží si nejčestnější příjmí: Otec národa. Už také proto, že ztělesňoval šťastně osobou svou jednotu národa československého, jsa rodem Moravan, vychováním Slovák a působením Čech: náleží tedy doslova národu celému. Všechna ostatní vyznamenání — ať to byly řády rusko-rakouské, nebo do tisíců jdoucí čestná občanství měst i spolků, nebo členství učených společností domácích i cizích, nebo konečně čestné doktoráty filosofie i práva — ustupují daleko za tímto a neváží tolik, co vystihují tato dvě prostá na pohled slova. Denis vzpomíná také, že Palacký byl více hrd na své žáky než na knihy a že ze všech názvů byl mu nejmilejší Otec historické školy. A byl jím skutečně, i když nepůsobil nikdy na universitě, neboť mezi žáky jeho náležejí z domácích Tomek, Gindely, Erben, Emler a Kalousek, z Francouzů Léger a Denis. Člověk jeho života i počinů směl si vytýčiti heslo, jemuž se nikdy vědomě nezpronevěřil: „Svoji k svému a vždy dle pravdy!“