Fotografie Jaroslava Beneše (proslov)

Údaje o textu
Titulek:	Fotografie Jaroslava Beneše
Podtitulek:	proslov na vernisáži výstavy v galerii Fotochema
Autor:	Jan Kříž
Zdroj:	záznam proslovu, Praha, Galerie Fotochema, 1984.
Vydáno:	. duben 1984
Licence:	CC BY-SA 3.0
OTRS ticket 2011040110015356
Související články ve Wikipedii: Jaroslav Beneš (fotograf)

Vážení přítomní,

česká fotografie se v poslední době rozrostla do takové názorové šíře, že je to již plně srovnatelné s vývojem fotografie kdekoliv ve světě. Úměrně s tím vzrůstá i důležitost role, kterou dnes naše fotografie hraje v celkovém úhrnu vizuálních forem umění. Můžeme dokonce říci, že právě česká fotografie se zde může vykázat mimořádně příznivými předpoklady. Na jedné straně je to bohatá historická tradice, které nechybí ani svrchovanost specificky fotografického mistrovství, ani nejtěsnější sounáležitost s celou oblastí pokrokově orientované výtvarné fronty. V tomto ohledu má naše fotografie za sebou jedno z nejpevnějších zázemí a je v celku vidět, že si je toho vědoma. Druhým z významných předpokladů je, že v souhrnu společenských činností u nás je na výtvarné umění a tedy i na fotografii položen dosti velký důraz, mnoho si zde slibujeme, mnoho očekáváme. Výsledky nejsou společnosti nijak lhostejné, i když ani tady není lehké přesvědčit o tom, že nové, zpravidla radikálně formulované a často i kritické myšlenky vyžadují všestranné porozumění. Ani avantgardní tradice nejsou ovšem všeplatným receptem, ale spíše jen výzvou k jejich překonání novými, ve své době stejně potřebnými a aktuálními činy. Možností, jimiž dnes disponuje fotografie je celá, téměř nepřehlédnutelná řada. Přitom ovšem ne všechny jsou stejně platné z hlediska dnešní potřebnosti i z hlediska vývojových perspektiv, pokud je vůbec můžeme odhadnout.

Připočtěme ještě k tomu skutečnost, že každá z jednotlivých koncepcí dnešní tak zvané výtvarné fotografie aspiruje na zcela odlišné místo v celkové bilanci výtvarných disciplin. Můžeme pak sledovat vlastně dvojí tendenci, jedna vede ke zdůrazňování specifických úkolů fotografie, druhá vede téměř ke splývání se slohovými trendy současného výtvarného umění. Tento proces by nás uváděl jistě do rozpaků, kdybychom nevěděli, že i ve výtvarném umění dnes nacházejí fotografické techniky a fotografické způsoby výtvarné rekonstrukce objektivity své místo, vlastně již své zákonité domovské právo. Proto nás nijak nepřekvapí, že zase fotografie přistupuje k předmětnému světu stejně nepředpojatě jako výtvarné umění. Přitom je mnoho koncepcí, kde se obě možnosti co nejvýhodněji a svým způsobem i dobově nejpříznačněji kombinují. Platí to i o díle Jaroslava Beneše.

Na jedné straně směřuje k fotografické čistotě, řemeslné odpovědnosti, ověřitelnosti, k jistému druhu fotografické evidence, tak jak to vyplývá z některých vlastností technického procesu. Na druhé straně je však stejně zřejmé, že s předmětem zachází velmi volně, že ho ve svých snímcích výrazově i významově podstatným způsobem přehodnocuje. Jde tak daleko, že v některých případech zcela mizí vazba k snímanému objektu, alespoň k té jeho formě, kterou představuje vžitá konvence.

Jaroslav Beneš téměř pravidelně přetváří vnější panorama v panorama vnitřní, jeho kamera je spíše nástrojem vnitřního vidění než prostředkem exaktní reprodukce tak zvané objektivity světa. Fotografická exaktnost a niterné přehodnocení, jak to může jít dohromady? Vždyť snímky Jaroslava Beneše nejsou nijak uvnitř rozporné, naopak, všechny usilují - a to s úspěchem - o zvláštní druh ztichlé, soustředěné harmoničnosti. Drama je ovšem v pozadí, napětí doznívá, nebo se již ohlašuje, nepřekračuje však práh snímku.

Fotografie Jaroslava Beneše tedy vypovídá v jedné a téže chvíli o objektivním světě a přitom se od něj zároveň odvrací k vnitřní meditaci. Cítíme v ní drama a rozpory duchovních otázek doby i ticho lyrické zpovědi milující dlouhé ozvěny absolutního odloučení. Snad právě v tom je sugestivnost těchto děl, jejichž askeze je zároveň jednou z jejich nejnápadnějších ctností. Říká se, že specifičnosti fotografie je zobrazování předmětnosti. Sám název ovšem o tom nijak nemluví. Ten mluví o psaní světlem, o záznamu světelných hodnot. A práce se světlem je to podstatné i pro fotografie Jaroslava Beneše. Předmětná objektivita je zde v prvé řadě proto, aby určitým způsobem členila, artikulovala světlo. Přitom se světlo vnější proměňuje ve světlo vnitřní.Vidění objektivity se přehodnocuje ve zření subjektivity. Předmětný svět na rozdíl od jiných podobně orientovaných koncepcí, však zcela nemizí. Dostává jen nový výklad, nový symbolický smysl. Je v povzdálí jako jedna ze složek, které spoluurčují celkové obsahové vyznění snímku a to je velmi bohaté, navzdory jisté záměrné monotematičnosti Benešova námětového rejstříku.

Kdosi velmi přesně řekl, že se současné umění pohybuje mezi extrémy exhibicionistické exprese a krajní asketickou střídmostí, odtažitostí. Zdá se mi, že ve fotografickém díle Jaroslava Beneše jsou obě tyto složky obsaženy. Ne však tak, že by splývaly, že by ztrácely své ostří, svou protikladnost, ale tak, že se nějak nutně doplňují, jedna poloha se zrcadlí v druhé jako dvě nezbytnosti, na něž si musíme zvyknout, byť by to bylo jakkoliv truchlivé. A harmonie Benešových snímků má v sobě i truchlivý, skepticky meditující tón. V každém případě je to fotografie, která si svou roli nijak nezjednodušuje. Platí to i ve vztahu k formám současné architektury, v jejichž prostorách medituje autor o světelných parametrech svého vnitřního zření. Objektivita fotografického obrazu leží pak zřejmě někde jinde než jen ve věrnosti zobrazení. Leží v rovině dobové aktuálnosti a nadčasovosti intimní autorovy světelné meditace byť i meditace na téma dané a svým způsobem i objektivně vynucené. Subjektivnost zde totiž neznamená odchod od odpovědnosti, ale právě naopak přijetí výzvy, otevřenost konfliktu se světem, otevřenou riziku propastí a rozporů a z toho plynoucí nutnost ze všech sil rekonstruovat vnitřní architekturu harmonie, tak jak po ní touží nitro v ohledu psychickém i duchovním.

Fotografie Jaroslava Beneše mají své zřejmé dobové paralely. Mají v sobě však i mnoho zcela zvláštního a neopakovatelného. Myslím, že se k nim budeme vracet z obou důvodů. Proto jim přeji, aby na svých cestách našim uměním našly stejně soustředěné a pozorné diváky, tak jako byl pozorný a soustředěný sám autor, když tuto výstavu pro nás připravoval.

Děkuji vám.