Filosofská historie/Kapitola X.

Filosofská historie Alois Jirásek
Kapitola IX.	Kapitola X.	Kapitola XI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola X.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Otevřelo se nové jaro, jež přineslo mimo květ a zpěv také červánky a skvělou zář nové doby, po které národové absolutismem sklíčení toužili a dychtili. Metternich padl, cenzura zrušena a dovoleno zřízení národní obrany. Dne 15. března prohlášena konstituce. Zpráva o tom naplnila Prahu i veškeré království plesem a jásotem.

Národní obrana či garda zřizovala se všude.

Ve Vídni zřízena legie studentská, rozdělena po starořímsku a zanedlouho nebyla jedinou.

Klid tiché Litomyšle uletěl bůhvíkam. Vše vyšinulo se ze svých kolejí a změny i převraty dály se neočekávaně, náhle, přes noc. Zpráva z matičky Prahy stíhala zprávu, rozčilujíc a napínajíc mysli všech. Jedni vítali konstituci s radostí, jiní v nejistotě vyčkávali, a někteří, více stranou a za větrem, láli na ty novoty a rušení obvyklého pořádku.

Pan aktuár Roubínek byl nešťasten, všecek od sebe. Neměl nyní chvilenky oddechu, neb jeho nejkonzervativnější duch lekal se novot všech a tušil zvrácení všeho pořádku, veškeré kázně a konečnou, všeobecnou záhubu.

Pan listovní častěji k němu docházel, ale o „růžových“ hovorech nebylo ani potuchy. Roubínek sice dosud hledíval na Herodesa krále, ale častěji teď od něho zrak odvracel, neboť přítel listovní přinášel noviny!

Ve Vídni bouřky, v Praze zmatky, schůze obecného lidu, zrušení cenzury, roboty — bože, bože, kam se ten svět poděje, jaká to obluda vše na rub obracející, ta konstituce!

Všude v okolních městech zařizují gardy, v Litomyšli bude co nevidět a každý občan bude se musiti chopit zbraně, dostane čáku na hlavu, bude se na Bělidle execírovat, stráží stát, na manévry chodit!

To by se člověk z toho roznemohl! Pan aktuár si už nemohl ani dobře pohověti, když maje „obršta“ na sobě v lenošce seděl, ani mu již dýmčička nechutnala, třeba v ní Lottynka svým růžovým prstíčkem tabák přitlačila.

Přes tu chvíli slyšeti hluk i zpěv na ulici, výskot i kočičinu, zevšad zvučelo: „Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva,“ a kdovíjaká ještě hesla přemrštěných mozkovic, jak Roubínek listovnímu podotkl.

Bůhví, kde se ti vlastenci najednou vzali! Vyrostli přes noc jako houby po dešti. Všecko vlastenčilo. Nikde žádné úcty, veta po bývalém respektu. Každý vznesl pyšněji hlavu, jako by tou konstitucí o kus vyrostl. Paní Roubínková těžce nesla, že všude začínalo se mluvit jen po česku a že se té její češtině tu i tam vysmáli. Jako manžel v listovním, tak měla ona v paní Rollerové přítelkyni.

„Bedenken sie, ta naše Leny. Dříve pořád nemluvná, tvrdohlavá, teď hovorná a veselá. To je všechno —“

„Diese Konstitution! Uviděj, man wird noch rauben und morden!“

A což potom, když Lottynka přichvátavši domů, oznamovala, že filosofové měli velikou schůzi a že zařídí studentskou legii!

„Teď jsme hotovi!“ zavzdychal Roubínek. „Co je to, dá-li se dítěti nůž nebo břitva? Studentům šavle místo per! Ted jsme hotovi!“

„Und was die Professoren und was der Pater Rector?

„Nemohou tomu zabránit.“

„Jakpak — když ani ouřad — ani ministerstvo nemá respektu,“ a Roubínkův pohled utkvěl strnule na Herodesovi králi.

Slečna Elis ceď za celý boží den své studenty, vyjma Zelenku, málo vídala. Byli neustále v koleji nebo ve schůzích, jimž konce nebylo. Jak by se jim mohl vyhýbati Frybort nebo Vavřena? Na všech akademiích a ústavech zařizují se, neb již byly zařízeny legie studentské, měla by litomyšlská filosofie být poslední? Nikdo jim v tom brániti nemohl, a také by si nedali; a tak než krátký čas uplynul, prve než měšťanstvo utvořilo sbor národní obrany, sešikovala se legie, vedena setníkem a volenými důstojníky.

Paní domácí, rozmlouvajíc se slečnou Elis, nejednou vyslovila svou obavu nad tím bouřlivým časem, jenž zajisté nic dobrého nepřinese. Než suchoučká, uvědomělá slečna těšila ji, vykládajíc jí konstituci, jak jí sama rozuměla á jak ji Vavřena o ní poučil. Těšila se z toho všeho, že duch vlastenecký, dosud v městě jen jako v úkrytu a na zapřenou meškající, vůbec zavládl.

„Což by tomu nebožka Rettiška řekla! Že se nedočkala!“ a pohled její utkvěl na obraze tichého, obětavého vlastence pátera Jiřího.

A jak její byt proslul! Div radostí se nezačervenala, když Márinka chvatně přiběhla jí oznámit, že ve velké schůzi filosofů zvolili Fryborta i Vavřenu za důstojníky.

„To musí mít oficírské šerpy!“ vzpomněla Elis.

„Já ušiju Frybortovi.“

„A já panu Vavřenovi, Lenka, chudinka, nemůže.“

Když později odpoledne se Frybort domů ubíral, potkal náhodou na schodech Márinku.

„Pěkně vítám, pane oficír!“ šelmovsky vítalo rozradostněné děvče.

„Pěkně děkuju. Teď se už nebojím, panno Márinko — děvčátka mají nejraději barevné výložky —“ a již jí tiskl ruku a přitiskl rty své k jejím.

„Taková je oficírská!“

Druhého dne, byla neděle, měla legie poprvé vytáhnouti na cvičení. Záhy odpoledne odbývala se v bytu slečny Elis malá slavnost. Přišla paní domácí s dcerou, která přinesla něco zabaleného v papíru. Když jej rozdělala, vyňala krásnou šerpu barvy červenobílé a podobnou vyndala ze skříně slečna Elis. Oba důstojníci-filosofové stáli uprostřed pokoje, majíce na hlavách zelené čapky s červenobílým prýmkem. Uniformy neměli, ale po boku se jim houpaly na pěkném řemeni lesklé šavle.

Frybort, usmívaje se, nahnul poněkud svou šíji a Márinka, zarděvši se, vystoupila před ním na špičky svých malých nožek a věšela mu přes rameno šerpu, kterou na boku pěknou kličkou upevnila. Mladý legionář, kloně se, vzdával čest po vojensku. Vtom vstoupil do pokoje studentík, vyřizuje, že pan Brož posílá panu Vavřenovi tento balíček. Filosof chvatně po něm sáhl, a když jej rozdělal, uviděl krásnou šerpu barvy červenobílé a ze šerpy vypadl lístek. Vavřena jej ihned přečetl a — začervenal se radostí.

„Ó, dostanu košíčkem, již to vím!“ zvolala slečna Elis. „Ale ráda ustoupím. Panna Lenka —“

„Posílá mi tu šerpu.“

„To svou schovám.“

„Ale prosí vás, slečno Elis, abyste ji mně připevnila.“

„Toť se rozumí, kdož jiný?“

Důstojníci-filosofové poděkovavše a vojensky pozdravivše, odešli k legii. Matka, dcera i slečna Elis přistoupivše k oknu, hleděly za studenty, jak statečně v ozdobeni a ozbrojení svém si vykračují.

Všecko dělalo revoluci, i periody páně Roubínkovy.

Toho nedělního odpoledne seděl aktuár jako obyčejně za stolem, píše list kolegovi svému na Rychmburku. Jindy to chodívalo zrovna samo, věta za větou, perioda za periodou, urovnaná, vypulérovaná, že bylo paní Roubínkové milo poslouchat.

Ale dnes nemohl manžel její pořádné věty stlouci. Kde začíti, když toho tolik v tom bohaprázdném, rebelantském čase?

Jindy psal o větru, tu tam o nějaké novince v úřadě — dnes aby psal — kdož by se nerozmrzel — všude i do péra tlačí se mu ta „svoboda, rovnoprávnost, vlast, zrušení roboty…“

Sotvaže první řádek napsal, již byl vyrušen. Venku se ozval temný hluk, zpěv, pádné kroky velikého množství. Manželka i dcera přiskočily k oknům.

„Tatínku, tatínku, již jdou!“

Hluk se již ozýval pod samými okny. Roubínek vstal a podíval se také.

Na ulici dav lidu, středem kráčí odměřeným, stejným krokem studentská legie, v čele setník, v boku důstojnici. Všichni, i prostí legionáři mají zelené čapky a zbraně.

Oddělení za oddělením. Lottynka sebou trhla. Tu Vavřena, důstojník — již slyší jeho zvučný hlas. „Vpravo hled!“ a celá kohorta vzdává čest.

„Vpravo hled!“ velí hned za ním kvůli svému příteli důstojník Frybort.

Komu to? Ó, dobře stihla Lotty Vavřenův pohled, jenž zamířil k oknu na chodbě, kde Lenka stála. Jí vzdávají kohorty čest!

Odskočila od okna, jakož i její otec mrzut k své lenošce se ubíral.

Po chvíli dal se opět do psaní, ale dařilo se mu při tom jako prve. Opíraje o stůl pravici, v níž namočený brk držel, hleděl na Herodesa krále, to jest zamyslil se.

Ta legie mu nešla z hlavy. Vlastenci! Hm, nač tu zbraň a ty zelené čepičky? Zelené čepičky!

Sklonil se a psal. Na papír vyplynuly z brkového péra zelené čepičky. Kdo to jakživ slyšel? Žižka a císař Josef byli také vlastenci, a — zbraň, zelené čepičky! Zkáza!

*

Filosofové po odbytých přednáškách scházeli se, aby se cvičili vojensky. Zpočátku panovala svornost mezi nimi, ale když většina česká nechtěla déle trpěti nesnášenlivost a panovačnost Němců, vystoupili tito z legie, kteráž stavši se nyní rozhodně vlasteneckou, zvolila sobě za setníka rázného Čecha Jehličku.

Ale nevlastenčili pouze zpěvem a provoláváním. Přednášky dosud byly všechny německé, o jazyku českém a literatuře nezaslechli ani slova. Všichni cítili nutnost, aby se zdokonalili a utvrdili v mateřském jazyku. Než kdo jim měl přednášen a je poučiti?

Profesoři všichni ze starší doby nevyznali se v mluvnici české a literatuře, ani výmluvný, vlastenecký stařec páter German.

Odbývána o tom porada a když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort jako deputace přímo na děkanství k páteru Antonínu Šantovi, o němž bylo známo, že upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český i literaturu horlivě pěstuje.

Mladý kněz sedě v čeledníku četl, když na chodbě šavle zařinčely a do světnice vstoupili delegáti studentské legie.

Byl radostně překvapen, uslyšev jejich žádost a ochotně slíbil, nebude-li v tom brániti páter rektor. Ten za oněch poměrů nemohl a musil mimořádného docenta připustiti.

Zanedlouho nato byl sál koleje filosofické všecek plničký. Profesoři, za nimi studenti, gardisté, měšťané dostavili se do přednášky; tak četné posluchačstvo míval jen někdy páter German, když z historie zvláštní partie přednášel. Jako by to ani filosofové nebyli, kteří loňského roku v těch místech profesoru náboženství pekelnou vřavu vyvedli. Stáli tu jako dušičky, oči všech byly upjaty na mladého kněze, jenž za katedru vystoupil.

Zvučným hlasem jal se přednášeti úvod. Vřelými, výmluvnými slovy vzpomenul minulosti českého národa, jeho slávy, úpadku, ukázal na úsilnou práci předních buditelů Jungmanna, žijících ještě Šafaříka, Palackého, mluvil o přítomném, nadějí plném čase, o lepší budoucnosti.

Ticho panovalo po celém sále, že by bzukot mouchy slyšeti bylo; zraky mladíků planuly nadšeností. Pohled pátera Antonína utkvěl na bělovlasém páteru Germanovi, jenž opíral vztažené ruce o hůl. Na výrazné, ušlechtilé jeho tváři zračilo se hluboké pohnutí a z očí řinuly se mu přes vráskovitou tvář slzy.

Byla to radost Simeonova, jemuž popřáno dočkati se zásvitu nového dne, který tak dlouho, dlouho očekával.

Bouřlivá pochvala zahučela sálem, když páter Antonín skončil. Od toho dne měli na filosofii novou přednášku, a v žádné jiné nebývalo tolik posluchačů jako v této.

Toho dne, kdy všecka filosofie byla nadšena a rozradována, stihlo aktuára Roubínka, který v přednášce nebyl, hrozné neštěstí.

Paní Roubínková strnula, když muž její vrátiv se z kanceláře, do pokoje vstoupil.

Dlouho naň naléhala, aby pověděl, co se přihodilo, proč jest tak zaražen. Ale on sklesnuv do lenošky, nesvlékl ani „abraháma“, což na jeho šetrnost bylo mnoho, neoblékl ani „obršta“, ale hleděl ledovým zrakem na Herodesa krále. Konečně, když paní aktuárová se počala durditi, promluvil.

„Garda —“

„Co garda? Jaká garda?“

„Zámecká —“

„Ale tak… Nerozumím.“

„Bude zámecká garda.“

„Aber, Roubínek, rede doch vernünftig, vždyť je v městě garda.“

„Pan hrabě Žorž chce — míti — taky gardu.“

Teď teprve Roubínková pochopila.

„Du musst auch — ty taky musíš?“

Roubínek jen kývl hlavou.

„A listovní taky?“

„Taky, všichni.“

Svět se obracel vzhůru kostkou! Když sama milostivá vrchnost se přidává k těm novotám a rebelantům, kdož ostojí? Ale ona poroučí a on musí poslechnouti.

Musí dojít do zámecké zbrojnice, tam mu připnou nějaký starý palaš, vloží na rameno pušku, postaví do řady a již bude po zámeckém dvoře „jedna“, „dva“, „jedna“, „dva“, choditi „pravá“, „levá“, bože, jako ti komedianti, ti měšťané gardisté a blázniví studenti — on aktuár!

A přijdou a budou se na ně dívat děti, odrostlí, všichni, a udělá-li chybu, budou pokřikovati „seno“, „sláma“, a on, zelenou čapku na hlavě, bude poskakovati jako nějaký tatrman! Kde potom úcta, kam se poděje respekt, autorita?