Filosofská historie/Kapitola VI.

Filosofská historie Alois Jirásek
Kapitola V.	Kapitola VI.	Kapitola VII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VI.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedošínský háj zvučel hudbou, zpěvem, smíchem, veselým hovorem a křikem. Nejvíce lidí skupilo se u tančírny, pak v dolejší části u restaurace. Než po všech cestičkách, i odlehlejších, bylo viděti procházející se, nejvíce mladé.

V tichém zákoutí, hluboko v háji kráčel zvolna, jak na filosofa se sluší, Špína, všecek zadumaný. Měl na sobě černý frak po nebožtíkovi strýci, který byl na dnešek tak cídil a připravoval; na filosofské hlavě trčel dosti slušný kastor. Mladý muž bojoval se svou neodhodlaností a bázlivostí. Viděl prve Márinku v kole krásnou, zářící a oheň jeho srdce rozplápolal se žíravým plamenem.

Chtěl také té rozkoše užít, aby ji mohl v tanci přivinouti, než poněvadž byl nejistým v tanci, rozpakoval se, až najednou z kola zmizela a darmo se po ní ohlížel. Pátraje po ní, umiňoval si, že ji přece provede, a kdyby stůj co stůj! Přemýšlel, jak ji osloví, jak ji o taneček poprosí, nahýbal se, zkoušel se v komplimentu, vtom se vzpřímil, jako by jiskra tělem mu proběhla.

Za houštinou ozvaly se ztlumené hlasy. Naslouchal.

„Vyhrál jsem kytičku, takovou jako ta na schodech, víte?“

„Tu máte kytičku.“

„A tu —“

Více neslyšel; než viděl, sám nejsa viděn, jak Frýbort k Márince se sklání a ji líbá.

A ona se nebrání, nekřičí!

Šťastní milenci v šepotu a líbání kráčeli dále. Jako ohromený stál Špína a upřeně hleděl na místo, kde ten úlisník to děvče jako jahodu svěží tak směle líbal. Procitnuv z ustrnutí, loudal se odtud, maje hlavu více skloněnou, více zamračenou, než by se na filosofa slušelo a patřilo.

*

Paní Rollerová, vdova po bývalém purkmistru, přísnější a mocnější než sám „pulmistr“, domnívala se, že dosud moc v jejích rukou, a nevzdala se proto úřadu svého cenzorského. Nic nezatajeno před jejím bystrým zrakem, vše stíhala svou ostrou i zlou kritikou. Zbrousivši háj, zastavila se u paní aktuárové, s kterou ihned zapředla důležitý hovor.

Lottynka tančila i nestála téměř ani chvilenku. Nicméně byla nespokojena. Zklamalať se ve svém očekávání. Vavřena, ten sličný, rázný student, vzbudil v ní náklonnost, o níž se domnívala, že to láska. Přála mu a lichotilo jí, že k ní povždy zvláště pozorně se choval. A mladý filosof choval se jinak lhostejně, ba nevšímavě k dámám. Bylo by jí tak zalahodilo, kdyby se mohla pochlubiti, že ten chladný mladík před ní se pokořil a o lásku prosil. A na to právě dnes se těšila. Za dnešní slavnosti mělo se přání její vyplnit, a proto se jí dočkati nemohla.

A jak byla zklamána!

Vavřena je sice uvítal, ale zanedlouho odešel a nevracel se, jako by jí tu ani nebylo. A což neslýchaného!

Nepřišel ani včas na čtverylku, na kterou se s ní zadal. To už nebyla náhoda, to bylo zúmyslně jednáno. Byla hluboce uražena.

Náklonnost její k Vavřenovi rázem byla tatam a zraněná samolibost zavládla.

Ó, již si ho nevšimne, toho hrdého filosofa. Ať ucítí.

Než pořád ještě čekala, že bude žadoniti; on se však jen omluvil, odešel a nevrací se. Snad jej to bolí, snad se neodvažuje.

Šla ze sálu k matince všecka od tance rozehřátá. Právě odcházela od paní aktuárové Rollerka.

„Pojď, Lotty, komm, komm, mein liebes Kind! Bedenke nur! Die Leny!“

„Co se stalo?“

Uslyšela, co paní purkmistrová matince pověděla. Lotty hněvem se zarděla, zkřivila pyšně pěkné své rty a pohrdlivě se zasmála.

„Ach, tu je,“ zvolala náhle Roubínková, spatřivši blížící se Lenku.

„Gratuluju, gratuluju!“ oslovila posměšně Lotty svou příbuznou.

„Vida, tichá vodička!“ dodala máti a jizlivý zrak stihl Lenku, kteráž stála klidně, neodpovídajíc, jako na všecko připravena.

Čekala smích, bouři, všecko protivné; mnohé již v domě strýcově snesla a příštího se nestrachovala. Ba uvnitř zajásala, vždyť ona vlastně zvítězila. Nechť se děje cokoliv, není již sama, opuštěná. Září jí tolik teplého světla, že nelekala se bezcitného, ledového úsměšku.

*

To byly majáles!

Den se již nachyloval k západu. Poslední paprsky zářily hájem, z travnaté půdy po kmenech ke stinným korunám. Dosud neochablo veselí. Hudba téměř nepřetržitě hrála, smích a žert nemdlely, zpěv rozjařených studentů zazníval veseleji a hlučněji.

Dole v háji byl houfec rozložen. Někteří z nich seděli na hrubě tesaných lavičkách, jiní v trávě pod stromy a každý z nich často a důkladně nahýbal džbánek k ústům. Zpívali, smáli se a vtipkovali. Jen Špína z nich byl zamlklý. Seděl na kraji lavičky, opíraje spánky do dlaní. Kastorový klobouk seděl mu v týle, dlouhé šosy, jako vlaštovčí křídla, visely mdle jako zlomená peruť přes lavičku.

„Tys nějaký zoufalý, Špíno! Co je ti?“ volal jeden ze studentů.

„Nech mne!“ odtušil mrzutě dlouhý filosof, a chopiv se džbánku, pil dlouhým douškem.

„Kde je Zelenka, toho jsem tu ještě neviděl!“ ptal se opět první. A jiný mu za Špínu odpověděl:

„To víš, ten tu není, ten doma dře, baba. Bojí se výslechu, je příliš opatrný.“

„Jestřáb! Jestřáb!“ zvolal náhle jiný a ukazoval džbánkem na Rollerku, která majíc na levé ruce váček, opodál vyzvídavě kráčela.

Všichni se dali do smíchu.

„Vivat commissarius!“

„Vivat doctissima!“

„Vivat Xantippe!“

Studenti připíjeli „paní kommisarovi, veleučené,“ neboť paní Rollerová chodívala co rok na veřejnou zkoušku filosofskou, kdež vedle učených pánů přísedících a pozvaných sedala, s autorem v ruce.

Rozumí se, že zkoušení z toho měli malé potěšení, poněvadž Rollerka neřídila se starým pravidlem, aby to, co ve škole připraveno, se tam snědlo. Zanedlouho po zkoušce věděly i báby na podsíni prodávající, který z filosofů propadl.

Zdálo se, že paní purkmistrová porozuměla, komu ty hlučné přípitky svědčí.

Zastavivši se nedaleko, hleděla na hlučné a rozjařené studenty svým pichlavým zrakem.

„Vivat Horatius Flaccus!“ vzkřikl náhle jeden z nich a druhý hlasem daleko znějícím dodal:

„Ale ten vzhůru nohama!“

Hlučný, bujný smích byl odpovědí a džbánky zacvakaly poznovu.

Rollerku jako by sršeň bodla. Obrátivši se, kvapně pospíchala odtud.

To jméno římského básníka ji vypudilo. Dalť jí minule páter German, když byla opět zkouškám přítomna, jako všem hostům autora. U ní však dopustil se té výjimky, že knihu obrátil, a tak paní purkmistrová za celou zkoušku měla před sebou zpěvného Horacia „vzhůru nohama“.

To bylo studentům nemalým zadostiučiněním. A nyní ještě příhoda ta nanovo je rozveselila. Jen Špína měl mysl zaraženou, ale pil.

A čím více pil, tím hlouběji do týla sedal mu již naježený kastor, tím více rozmrzelost mizela z jeho tváře a v očích jeho obrážela se hluboká elegie.

Srdce mu měklo; časem obracel se po svém sousedu, krajanu. Pak zase pil a sklonil svou tvář hlouběji do dlaní. „Špíno, ty mi chceš něco říci,“ domlouval se krajan, zatímco kolegové zpívali, smáli se a žertovali.

„Řekl bych ti,“ odtušil stísněným hlasem Špína.

„No tak mi důvěřuj.“

„Ale tady ne.“

„Tak pojď stranou.“

Špína vstav, šel klátivým krokem za svým krajanem, až stanuli opodál pod starým dubem. Druhové hleděli za nimi. Krajan Špínův na ně mrkl a porozuměli.

„Přebral.“

„Tak mluv, co je ti, tys nějak smutný.“

„Víš — víš —“ mluvil přervaně Špína. „Ale ty se mně vysměješ. Všichni mne opustili, nikoho nemám — sám —“ tu hlas selhal, hrdlo se mu stáhlo a dal se do pláče.

„Vidíš — nikoho — jsem sirotek — víš,“ a dlouhý filosof plakal jak opuštěné děcko.

Krajan mu domlouval, aby pláče nechal a se svěřil.

„Ono se ti řekne — tobě ale víš, jak sám a sám, ubohý sirotek —“

Kolega se zasmál.

„Pořád vedeš jednu, takový velký sirotek, jako jsi ty! Nech toho a svěř se mi, co chceš.“

„Vždyť jsem to věděl, že se mi vysměješ! Každý se mně vysměje — co je —“ a vzlykot opět přerušil mu řeč. Sklesnuv na obrostlý kořen starého stromu, pohroužil hlavu, pláčem se potřásající, do dlaní.

Krajan chvilenku nad ním stál a domlouval, ale pak vida, že je důvěry zbaven, odešel k veselým druhům, kteří se kol něho shrnuli a vyptávali se, co se Špínovi přihodilo.

„Vím tolik jako vy. Pil z dišperace, jak je trochu stříknutý, rozpláče se a nevěří nikomu.“

„Vtělená elegie!“

„Ale my — gaudeamus!“

„Gaudeamus!“ vzkřikli všichni a džbánky jen rachotily a cvakaly.

Slunce zapadlo za háj; dav výletníků řídl a na cestách vedoucích do Litomyšle bylo zase živo.

Byly to většinou měšťanské rodiny, které tudy se ubíraly, aby před nocí domov stihly. Mladším pak, zvláště studentům, nechtělo se dlouho z té stinné klenby hájové, kde se tak výborně vyráželi.

Hudba dosud hrála a z různých míst zaznívaly veselé studentské písně.

Slečna Elis byla by již také odešla, než panna Márinka, Frybort i Vavřena tolik ji prosili, že nemohla odříci. Usedla stranou, čekajíc a přemýšlejíc.

S Lenkou nemohla již promluviti.

Po oné nemilé příhodě čtverylkové přišel Vavřena opět ke slečně Lottynce a její paní mateři, než u obou marně se namáhal.

Kdyby nebylo Rollerky, minula by zajisté ta přeháňka zlého rozmaru; ale když paní aktuárová uslyšela, jak ten jejich instruktor, jehož svatou povinností bylo, aby přece si jich jak náležitě všímal a k nim pozorný byl, s tou tvrdohlavou Lenkou, jak jí říkala, téměř sám seděl a s ní se bavil, a tak ji před nimi vyznamenával, nemohla odpustit a hrubé porušení slušnosti a galantnosti, jak se domnívala, jen tak přehlédnouti. Její Lotty, ta nejhezčí a nejbohatší, musila ustoupit takovému venkovskému děvčeti! Vavřena hluboko klesl před očima Roubínkové. Domýšlela se do něho jinších věcí, lepšího vkusu a volby.

Lottynka šla s ním přece ještě do kola, když ji potom o taneček poprosil, ale byla málomluvná a odbývala filosofa, jenž hovor s ní zaváděl, velmi stručně.

A náhle umlkl. To ji také zlobilo. Chtěla jej vytrestati, přála si, aby prosil a se domlouval; ale ten hrdý student mlčel nyní, jako by se hněval a byl uražen.

Jindy chodívala paní Roubínková s průvodem za večera domů, dnes chystala se, sotvaže slunce za háj se sklánělo, na zpáteční cestu. Vavřena, aby povinnosti své dostál, nabídl se, že je sprovodí, jmenovitě že Fricka domů povede. Mínilť, že se potom ještě do háje navrátí.

„Fricka povede Lenka a nechceme jich vytrhovat ze zábavy,“ odbyla jej paní.

Uklonil se a poslední jeho pohled utkvěl na tváři Lenčině. Byla klidná, jasná jako jarní krajina kol a z očí zasvitlo mu světlo štěstí, důvěry a odhodlanosti.

Šero se rozložilo v Nedošínském háji.

Ostrostřelecká kapela sestoupila z taneční síně dolů do háje k restauraci. Zpěv, výskot a smích ani teď neumlkly a vesele jako spoledne řadili se filosofové v šik, aby se dali na zpáteční pochod.

Hlučný a veselý pluk jejich nebyl ovšem tak četný jako ráno, neboť nejeden opustil řadu, aby konal službu rytířskou a ramenem svým podporoval milou dívčici do Litomyšle.

V poslední řadě kráčel klátivým krokem Špína po boku svého krajana, který jej vzal ve svou ochranu. Dlouhý sirotek se již vyplakal, ale nezbavil se dočista svého zármutku a opičky.

Opodál za legií studentskou, vesele zpívající, kráčel dav věrných městských výletníků, mezi nimi slečna Elis, již Vavřena vedl, a Márinka, kterouž svěřila péči a lásce páně Frybortově.

Pozdním večerem rozlehla se městem muzika naposled. Pochod dozněl, výletníci se rozcházeli. Měli na čas, neboť, když k městu docházeli, zatáhlo se nebe mračny a strojilo se na déšť.

Když slečna Elis se svými filosofy domů se vrátila, odevzdavši předtím svěřenou sobě, všecku blaženou pannu Márinku domácí paní, seděl Zelenka u stolu a pilně studoval.

„Ale, pane Zelenko, toho jste si měl přece dopřát a nebýt z jiných,“ vytrhla jej stravovatelka, spokojená s dnešní slavností.

„Není času, slečno Elis. Až jednou něčím budu, pak si už dopřeju,“ odvětil hubený student.

„Chlebaři! Pak zahodíš zase knihy a do smrti se na žádnou nepodíváš,“ mínil Frybort, jenž ukládal kytici fialek do sklenky plné čerstvé vody.

Dlouho ještě seděli Frybort a Vavřena se slečnou v pokoji, rozmlouvajíce o dnešním dnu.

Byli všichni spokojeni. Jen starostlivá Elis vrhla za hovoru ně- kolik stínů: co bude v koleji a co u aktuárů? Ale mladíci se nelekali.

Špína upadl v hluboký spánek a zapomněl na to, že je sirotek a že v háji něco hrozného byl spatřil.

Nastala májová noc.

Ve své komůrce seděla u malého stolku poloodstrojená Lenka při svíčce vrhající světlo na malou rozevřenou knížku. V domě hluboký klid, všickni už spali. Mladá dívka, majíc ruce volně na stolku upřeny, hleděla snivě před sebe. A zase naklonila se po chvíli a četla:

Je pozdní večer, první máj —
večerní máj, je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas —

Znova se vytrhla. Venku zašumělo. Přistoupila k oknu, hleděla ven, pak zhasivši světlo, otevřela. Bylo vlažno, příjemně; z tmavých nebes řinul se první májový déšť a šuměl mile v kvetoucích korunách stromů před oknem stojících.

A jako všecky květiny a stromy tou tichou vlažičkou okřívaly, volnilo se jí v duši. Naklonila se ven, naslouchala jímavému šumění. Zapomněla na své nevolné postavení a svou odvislost. Duše její hroužila se ve sladké sny první, šťastné lásky.

Bylo jí blaze. Vzpomínala na krásnou hodinu sotva uprchlou. Stanula v šerém háji u starého nahnutého stromu. Co asi ten ptáček, ten svědek blažené chvíle, nyní dělá?

Vzpomene-li také on na něj?

Tou dobou již Márinka sladce spala. Neslyšela deště, jenž na okna jejího pokojíku bubnoval. Bylať zase v háji, kdež splácela Frybortovi svou ztracenou sázku.