Fantastické povídky (Zeyer)/Vánoční povídka

Fantastické povídky Julius Zeyer
Opálová miska	Vánoční povídka	Na pomezí cizích světů

Údaje o textu
Titulek:	Vánoční povídka
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 87–114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„A nyní, Theodoro,“ pravil náš hostitel, „nyní přikročme k dessertu.“

To jindy tak všední, nepovšimnuté vyzvání působilo na štědrý večer na všechny přítomné hosty jako magické slovo; věděli jsme všickni co to znamená; při dessertu štědrovečerním povídal nám pan B*** vždy nějakou vánoční povídku.

Theodora, jeho žena, kterou jindy důvěrně jen „Dori“ nazýval, vstala, šla skoro slavným krokem k starodávné, jemně vykládané servantě, pravému to klenotu truhlářské práce z minulého století, vzala tam velkou křišťálovou mísu, která se báječně v světle voskových svíček, hořících v massivních stříbrných, na servantě stojících svícnech jiskřila, a postavila ji se zvláštním hrdým a jemným úsměvem na stůl. Hrdosť její působil obsah mísy: byla to „musika“, kterou Theodora sama svýma jemnýma bílýma rukama byla připravila, a hrdosť její nebyla bez podstaty. Z toho prostého, pradávného, národně štědrovečerního dessertu byla svým uměním, kterému by se byl Brillat Savarin kořil, něco zvláštního utvořila; sušené slívy a hrušky, z kterých „musika“ pozůstává, byly pro paní Theodoru pouze jako nepatrné řádky nějaké suchopárné kroniky, z kterých mocí vlastní inspirace překvapující báseň vykouzlila.

„Říká se, že je musika tak starodávným pokrmem,“ pravil pan B***, „že památka jeho prý už do šedého pravěku zasahá. Obětovalo prý se toto suché ovoce dávným bohům. Lituji jich věru, že jsou svrženi a že se nedočkali zdokonalení, kterého se jejich oběti z ruky Theodory dostalo.“

Theodora se zase usmála, a my všickni vypukli v chvalozpěv. Jak to slušelo tomu bledému, jemnému obličeji pana B***, když s líčenou gourmandisou oranžovou vůni musiky s přimhouřenýma očima, chvějícíma se chřípěma v sebe ssál!

Paní Theodora hladila si bílé vlasy, usmála se tenkráte skoro rozpačité a klepla svého muže jemně stříbrnou lžičkou přes prsty.

„Zdá se mi věru, že by bez musiky vánoční večeře nebyla dokonalou,“ řekla pak za chvilku, „ale moje příprava není ještě vše. Bez povídání o strašidlech neměla by musika tu pravou chuť. Z oběti bohům zasvěcené stal se dessert, je tedy docela v pořádku, aby se z těch bohů také něco stalo. A čím jiným může takový svržený bůh býti nežli strašidlem?“

Celá společnosť tleskala, a pan B*** nedal se dlouho prosit. Ohlížel se několik minut po malé, přítulné jídelně, tak vkusně starým vykládaným nábytkem zařízené, tak mile voskovými svíčkami osvětlené, tak příjemně hyacinthami páchnoucí, a začal pak vypravovati takto:

Na nebi vyšla první ona hvězda, na kterou se na štědrý den děti s tak radostnou nedočkavostí již od samého rána těší. Stála stříbrně záříc nad tmavým lesem, a četná čeládka Červeného dvora sedala se slavnostním naladěním za dlouhý stůl ku štědrovečernímu hodu. Mužští věnovali celou svou pozornosť polívce, která z ohromné mísy vonný dým ku začmouzenému stropu nízké jizby vysýlala, ale ženštiny šeptaly mezi sebou a hleděly soustrastně na mladou, bledou paní, která přesvědčivši se, že vše v pořádku, právě ku dveřím kráčela.

„Ubožátko,“ pravila jedna z žen, „lépe by jí bylo, kdyby vdovou byla!“

Mladá paní zaslechla ten šepot a spěchala tím více, aby z jizby vyšla. Zavřela rychle dveře za sebou a octnuvši se na bílené chodbě, kde lampa se stropu visela a tak špatně hořela, že se velký ten prostor hrobce podobal, opřela se chvilku o veřeje a zavřela oči. Měla plný klín zlatých ořechů, jablek, cukrovin a hraček, vesměs určených pro svého synáčka. Byla by snad dlouho se zavřenýma očima stála, kdyby jí nebyl ořech z klína na zem padl. Malý ten šramot ji vyrušil z myšlenek.

Dala se na cestu do pokoje své tchýně, kde prázdný ještě vánoční stromek na ni čekal. Náhodou ale padl zrak její na okno, blýštící se mrazivými květy nade dveřmi domu, a oknem tím zahlídla tu bíle zářící hvězdu, stojící nad lesem.

Hlas její tchyně ozval se v tom okamžení z pokoje:

„Anno, jsi ty to? Pojď již.“

Anna ale neslyšela, nevěděla, jak to přišlo, ale táhlo ji to neodolatelně ven, tesknila po záři oné čisté, bílé hvězdy. Šátek její visel v chodbě, přehodila jej rychle přes sebe, odstrčila závoru a stála venku před domem, uprostřed staré štěpnice, těžce umrzlým sněhem pokryté. Červený dvůr stál na konci vesnice, a ze starého sadu byla daleká a volná vyhlídka. Kraj byl tichý a světlý. Měsíc byl za domem a nebylo jej vidět, ale celý obzor byl svitem jeho proniknut a zdál se opálovým, z bílé pláně čněly dlouhé řady temných stromů, vroubících křižující se cesty v polích, a od silnice táhnoucí se podél lesa, přicházely ostré zvuky kol, vrzajících po pevně umrzlém sněhu. Vůz, jejž vidět nebylo, byl as nákladní, neboť dle vrzání kol bylo slyšet, že se jen pomalu a těžce ku předu hýbá, a u samé zemi skákalo žluté světlo, hořící nejspíše v lucerně s něho visící. Zrak Annin svezl se od bílé hvězdy nad lesem, na níž teď asi tolik nevinných, vánoční poesií rozjařených dětských očí viselo, níž k tomu druhému, u samé země se ploužícímu světlu, a hluboký vzdech pozvedl jí prsa; myšlenky její vrátily se od nebe na zem jako její zrak. Smutný úsměv zahrál jí kolem rtů a slza, jediná, ale velká a těžká chvěla se jí na řasách.

„Ubohý člověk,“ zašeptala, „ubohý člověk, který v ten svatý večer osamělý nocí bloudí s břemenem starostí a všedního zaměstnání! A přece je šťastnější než já,“ přidala za chvilku. „Za krátký čas dorazí snad domů do své vesnice, shasne tu smutně svítící lucernu, vejde do teplé sednice, kde jej snad žena čeká, děti zavěsí se mu kolem krku… Zapomene mžikem na tmu, na zimu… A já?“… Jako blesk prolítla jí slova mozkem, která byla v jizbě před chvilkou zaslechla: „Lepší by jí bylo, kdyby vdovou byla…“ Zděsila se jich.

„Ne, ne, nechci!“ zvolala téměř vášnivě. „On bloudí, bloudí, ale bůh vrátí krok jeho ke mně, k mému ubohému, opuštěnému dítěti…! ó bože, kdekoli je, chraň jej od zlého!“

Při posledních slovech hledaly její oči v dáli chalupu u samého lesa pod kopcem ležící. Vysoká její střecha zdála se, že časem tíží svou celý domek do země vtlačí, vždyť se jí to již na polo bylo podařilo, a stará sosna, která nad ní se klonila, zdála se že na její zmizení čeká, aby unavena dlouhým věkem na místo lehla, které ona zaujímala. Od chalupy běžela bílá zeď a zavírala dvorek, z kterého planá hruška černě do šedivého nebe čněla. Ta chalupa byla příbytkem pohodného. V okamžiku, kde oko Annino se k ní obrátilo, vyšlehlo světlo v jediných dvou oknech pohodnice, a Anna se zachvěla, bylo to jakoby se náhle dvě rudé oči obrovské, polo do země zapadlé hlavy byly otevřely… Anna pozvedla slabé ruku, jako by v tu stranu zahroziti chtěla, ale neučinila tak, odvrátila oči opět k oné bílé, čisté hvězdě nad lesem a zašeptala: „Ne, v tu svatou dobu není možno nenávidět, klnout! Chci se aspoň snažit, abych odpustila!“…

„Nyní ale je na čase, milí přátelé,“ pravil pan B***, „abych vás trochu blíže s hrdinkou mé dnešní povídky seznámil…“

Byla se v Praze narodila. Otec její býval malým úředníkem s dosti nepatrným platem a měl v jedné z nejtemnějších ulic na Malé straně tmavý, nízký domek, staré to a chudé sice dědictví, které mu ale mnohý milovník baroku zajisté záviděl. Domek krčil se mezi obě vysoké sousední, velmi pošmourné budovy a pyšnil se při tom velmi okázale svou nadmíru malebnou lomenicí, kterou nejeden cestující malíř do svého alba naskizzoval. Rodiče Annini obývali celý dům, což nebylo právě velkým luxem, neboť nebylo v něm více než dvou pokojů a komory vedle kuchyně. Komora byla naplněna starým nepotřebným nábytkem, z kterého mnohý kus by byl pýchou některého musea býval, a některé z věcí tam nakupených měly tak originelní, neobyčejnou, ba dobrodružnou formu, že se zdálo, že z fantastického paláce některé víly nebo nikdy neexistující princezny pocházely. Jediné okno komory vedlo na dvorek, nad nímž v mlze jako bajka Hradčany se budovaly, a se sousedních zahrad kývaly mu staré košaté kaštany a akacie. V letě zdál se dvorek jejich zeleným šerem jako na dně nějakého jezera, v zimě, když byl sněhem pokryt, běhaly modravé stíny kolíbajících se větví jako čarovní hadi z bájí po hrbolatém jeho povrchu. Tato komora byla pro Annu jakoby říše pohádek. Tam snila první svoje sny, tam probouzela se její fantasie. Celé hodiny hleděla oknem na staré, bezlisté stromy a porovnávala je, když se na šedém nebi rýsovaly, se silhouettami dávno zapomenutých lidí, které v komoře ve starých rámcích na stěnách visely. Někdy sedali kosové v zimě na stromy a čekali co jim Anna na řimsu před okno nasype, a vítala ty velké, tajeplné ptáky jako vyslance ze země snů.

V útulném tom koutě byla Anna svého „Robinsona“, svou „Babičku“ čítala a již jen k vůli tomu zůstala jí komora navždy nezapomenutelnou… A na štědrý den byli jí tam vždy postavili malý vánoční stromek, aby v pokojích nepřekážel, a odevzdávali jí ho na milosť a nemilosť. Tam vídala ho pak neděle v koutě stát a snila, ssajíc vůni chvoje, o lesích, které toliko dle jmena znala, tam viděla stromek hynouti, viděla, jak jehly s něho pršely, a to vzbuzovalo neurčité pojmy o pomíjitelnosti v mladé její duši. Tesknota vkrádala se pak v dětské její srdce, a rozsvítila zamyšleně všechny voskové svíčičky, které byly na stromě zbyly, zavírala oči, opojila se vůní vosku a kouřem a zpomínala při tom na velké, temné kostely, na staré zčernalé obrazy v nich, z jejichž tmavého pozadí se panna Marie s Jezulátkem vznášela… Bylo jí šestnáct let a byla ještě dítětem, tu přistoupil život s těžkou, nemilosrdnou rukou k ní a probudil ji ze sna k skutečnosti. Otec její zemřel náhle a matka octla se v poměrech velice stísněných. Pense její byla tak nepatrná, že se odhodlala domek prodat. Anna plakala hořce, když se loučila s tou starou komorou, v jejíž vzduchu se vznášely jak luzné přeludy vysněné její sny, kývala s bohem těm starým stromům, těm černým ptákům, již jí byli pralesy a tajuplná zvířata pouště tak dlouho nahražovali… Ale mladá duše její byla silná, setřela slzu a s resignací stěhovala se s matkou na Nové město do střízlivého, nečistého domu s dlouhými prosaickými pavlačemi, kde po celý den mokré prádlo viselo a kam jednotvárný hluk blízké továrny ve dne v noci zazníval. S resignací seděla u svého rámce a vyšívala na zakázku, aby matku svou živit pomáhala, a s resignací pravila si, že zajisté nikdy více ani stromů, ani ptáků neuvidí. Ale z nenadání bylo jí bohatě té špetky přírody, kterou znala, nahraženo. Matka její měla sestru na venkově vdanou, velmi zámožnou, kterou Anna neznala, poněvadž se byly sestry před jejím narozením na sebe rozhněvaly a po celý čas si cizí zůstaly. Nyní ale, když matku Anninu tak velké neštěstí potkalo, přijela její sestra a smířila se s ní. Plakala usedavě, když viděla nedostatek, ve kterém jediná její sestra žila, když viděla, jak starostmi bledá byla sešedivěla, když viděla jak churavěla a chřadla. A jak líbala a hejěkala statkářka Annu! Neměla žádnou dceru a byla by Annu nejraději hned s sebou na Červený dvůr vzala a za svou přijala. Neodvážila se ale bez vůle svého muže jednati a přemluvila prozatím svou sestru k delší návštěvě na venek. Druhý den jely tedy do Pavlovic. Anna nemohla se nasytit pohledu na skutečný les, na skutečnou louku, na skutečnou vesnici. Musili ji do mlýna zavésti, kde kola klapala, mouka voněla, kolem kterého jasný potok s šumem letěl, houpající na svých vlnách kachny lesknoucí se v slunci sněhem a smaragdem. Mlýn byl Annin dávný sen, znala jej jen z těch roztomilých hraček, které se co rok o vánoce na staroměstském náměstí objevovaly a pak zase po vánocích s návratem střízlivé všednosti zmizely.

Byla-li Anna venkovem unešena, byla teta její unešena jí. Nemohla se dosti energii, dovednosti a jemnosti své neteře vynadivit. Cítila se osamělá na statku, muž její byl málomluvný, a jediný syn meškal na jiném statku, aby doma nezlenošil. V pravdě řečeno byli jej rodiče rozmazlili a doufali nyní, že si v cizině trochu „rohy oštouchá“, jak se otec jeho vyjádřil.

„Víš, tatíku,“ pravila jednou statkářka, „kdyby si Anna chtěla našeho Michala vzít, pokládala bych si to za velké štěstí, ačkoli by mu krejcaru do stavení nepřinesla.“

Muž zapálil si dýmku a řekl se spokojeným úsměvem: „Nuž, mějte se k tomu, matko, já jsem srozuměn.“

„Jsou ještě mladí,“ odpověděla za chvilku, „nechme toho prozatím.“

Ale při loučení, když se na zimu sestra mermomocí s dcerou svou do Prahy vrátit chtěla, nezdržela se přece statkářka narážky.

„Tedy přijdeš na jaro?“ řekla Anně. „Když se ti líbilo u nás teď, bude se ti ještě lépe na rok líbit. Bude tu Michal. Je trochu divoký, ale snad bys jej skrotila. Mohli byste se snad rádi mít.“

Anna se zarazila, ale neodpověděla. Byla po celé cestě do Prahy zamyšlena, a když později do noci u rámce seděla, zjevil se jí někdy obličej sestřencův tak, jak jej z fotografie znala, mezi hedbávnými růžemi. Časem ale zapomněla zase a těšila se jen na lesy a na potok.

Dlouho očekávané jaro přišlo posléz, ale matka Annina ulehla a všechny dlouho budované plány rozplynuly se v nic. V letě ale přišel Michal do Prahy. Byl nyní již u rodičů a odevzdali mu díl svého statku k úplnému vedení. Byl vysoký, silný, osmahlý a oči jeho byly plny ohně, v mluvě jeho a v posuňcích jevila se energie, a Anně líbil se i ten odstín neuhlazenosti, který mu dodával jisté mužnosti. Vždyť dovedl přece také býti tak jemným, když s nemocnou Anninou matkou mluvil, tak trpělivým, když mu do podrobná celou svou chorobu líčila. Těch několik dní, co meškal v Praze, uteklo báječně rychle, a Anna těšila se hned již ode dne jeho odjezdu na příští, brzkou návštěvu. Přišel za měsíc a přinesl celou bedničku zavařeného ovoce a medu, a Anna hleděla na ty hrušky a višně téměř s pohnutím, neboť připomínaly jí ten starý sad s měkkou, jemnou trávou, plot vroubený planými růžemi a tisíc jiných podrobností.

Z těch příjemných snů ale budil ji znovu život svou nemilosrdnou rukou, matka její zemřela po trapné, dlouhé nemoci. Teta a Michal přijeli do Prahy, obstarali pohřeb a byli v těch smutných dnech věrnou podporou bolestí klesající dívky. Po zádušní mši vedla teta Annu do jejího bytu, a dívka vrhla se do starého křesla, kde matka její sedávala, a zavřela oči. Byla žalem něma, cítila se opuštěna, osiřelá jak ta hruška v poli, zdálo se jí, že se vlny velké, hluboké, temné vody nad ní zavíraly. Ruce její klesly jí do klína, oči ji pálily a hrdlo se jí stahovalo jako by ji někdo škrtil. A strašnou němotou, která ji obklopovala se všech stran, přicházel hlas její tety, tichý a chvějící se: „Upokoj se, dítě, máš ještě duši, která s tebou pláče! Což nejsem druhou tvojí matkou?“

Anna cítila teplou, chvějící se, sympathickou ruku, která ruku její něžně tiskla, a nemohouc promluviti chtěla ruku tu ke rtům přitlačit, ale ucítila zdráhání a otevrouc oči viděla, že to byl Michal, který ji držel. Ruměnec přelétl bledou její tvář, byla nevýslovně krásná v tom okamžení zmatku a bolu, a teta její usmívala se slzami, a Michal klekl před ní a byl by o lásce své mluvil, kdyby matka jeho mu nebyla ruku na ústa položila, považujíc okamžik ten za nevhodný k takovému vyznání… Ale žehnala jim oběma, a od toho okamžiku považovali to všickni za umluvenou věc, že Anna se stane ženou Michalovou.

Rozumí se samo sebou, že Anna nyní v domě svých příbuzných žila, a když rok smutku uplynul, splnila Anna němě daný svůj slib. —

Bylo to věru těžké určiti, kdo byl nejšťastnějším, Michal, ona či rodiče. Michal stával se přímo dokonalým, žena jeho měla tak ušlechťující na něj vliv! Jak jim to slušelo, když on ji o hospodářství poučoval, a ona na vzájem mu na večer předčítávala. A jak dovedla se Anna do nových poměrů vpraviti! Za krátko odevzdala jí tchyně docela vedení celé domácnosti, vyhledala si v přízemku velkou světlou jizbu s okny do zahrady, odstěhovala se tam s mužem úplně a prohlásila, že jde na zasloužený svůj odpočinek.

„Mně se zdá, jako by nyní začínal „boží hod“ mého žití,“ pravívala často, „s tím dítětem přistěhovalo se štěstí pod náš krov.“

Vstávajíc lehajíc vznášela své staré chvějící se ruce k velkému krucifixu, visícímu proti posteli mezi okny a děkovala bohu vlhkým okem, beze slov za to velké vzácné štěstí nezkaleného radostného stáří…

Tak utekl rychle rok.

Jednou k večeru o žních vrátil se Michal s Annou z polí, ležících na druhé straně potoka, a šli kolem pohodnice. U dveří chalupy stál velký, suchý muž pošmourného vzezření, byl to pohodný, a když viděl Michala, obrátil se nevrle a vešel do domu. Posuněk jeho byl nápadný.

„Jak divní to lidé!“ pravila Anna.

Byli právě u nízkých oken, zastřených nějakou květovanou starou látkou. Anně zdálo se, že někdo v sednici cíp vyrudlé té clony pozvedl a rychle zase pustil, v tomtéž okamžiku zastavil se Michal, ale než Anna se jej tázat mohla, proč se zastavuje, šel již zase dále. Zdálo se jí, že pohnul ústy, jako by si něco šeptal.

„Jak divní to lidé!“ opakovala Anna.

„Říká se, že pohodná čaruje,“ řekl Michal s úsměvem, „sbírá totiž po celé léto všelijaké byliny, suší je na půdě a prodává je pak v městečku v lékárně. To jsou ty její čáry.“

„To byla pohodná,“ ptala se Anna, „co cíp toho květovaného kartounu pozvedla, když jsme kolem oken šli?“

„Ne, myslím, že to byla její dcera,“ řekl Michal krátce.

„Pohodný má tedy dceru?“ tázala se Anna lhostejně, „že jsem ji nikdy ještě neviděla!“

„Já aspoň myslím, že jsem tu odpornou, širokou její tvář s tím zvířecím výrazem poznal. Neviděl jsem ji už leta, sloužila někde daleko odsud. Již co děti jsme se nenáviděli. Je mladší než já, ale neobyčejně silná. Jednou jsme se potkali na lávce a nechtěli jsme se jeden druhému vyhnouti. Vzala mne kolem pasu a hodila mne do vody. Byl jsem již mladíkem a hnětlo mne to její vítězství… Je to velmi dětinské, Anno, ale neodpustil jsem jí porážku svou do dnešního dne.“

Anna se tomu smála a tvrdila, že to věru dětinské. Když přišli domů, stála Michalova matka v sadu a mluvila se starou, shrbenou ženštinou, která měla hlavu zvláštním spůsobem žlutě a červeně kostkovaným šátkem obvázanou. Šátek zakrýval jí čelo, podle něhož se pevně a hladce jako čelenka táhl a vyvstával pak na zadní části hlavy vysoce jako nějaká perská tiara. Dle toho šátku poznával každý i v hlubokém soumraku pohodnou, a zvláštní ten spůsob, jakým si hlavu obvazovala, přispěl nejvíce k čarodějnické její pověsti.

„Jak se máte, matko,“ tázala se právě statkářka.

„Špatně, vzácná paní, špatně,“ odpověděla pohodná. „Naše Mářa přišla nám domů. Myslili jsme, že jsme se ji na dobro zbavili, a dnes ráno se přisype do domu. Zůstali jsme s mužem jako božím poslem dotknuti. Už kdyby mne raděj smrť vysvobodila!“

A vzdychajíc a vrtíc hlavou až se jí perská tiara klátila, brala se pohodná svou cestou.

„To ty lidi bůh velkým křížem navštěvuje,“ pravila statkářka. „Nejsou zlí, třeba by z nejlepších nebyli, a je to pro ně nezasloužený trest, ta holka. Nu, a ty Anno, ty jsi zase moje nezasloužené požehnání.“

Vešli do domu. Michal byl nemluvný. Když se jej matka ptala, co mu je, odpověděl: „Dejte mi něco k snědku. Půjdu zase na pole, máme do půlnoci měsíc a budem sekat, kdo ví jak dlouho ta pohoda vydrží.“

Povečeřeli a Michal odešel. Bylo tak jasno, tak teplo. Ženštiny vzaly své práce a sedly do zahrady. Anna šila malé košilky a tchyně její je líbala, když je z ruky odložila. Nevěděla, co to bylo, že musila dnes mezi šitím pořáde na pohodných a tu jejich dceru myslit. Nedalo jí to a ptala se statkářky, co to vlastně je s tou pohodných Mářou.

Tchyně její neodpověděla hned, ale stará služka, která právě záhon růží zalívala, zvolala horlivě: „Co s ní je! Je to holka taková, že se chytá třeba i vojáka i žida. Taková je. A ta stará čarodějnice ať nevzdychá a nevolá k bohu. Řeknu jí to do očí, že holku sama kazila; kdo pak jiný učil Mářu těm čárům, kterým žádný muž neodolá, buďsi kterýkoli?…“

A zalívala dále, a Anna usmála se její prostotě. Však slova: „Žádný muž jí neodolá,“ vězela jí jaksi v hlavě, třeba tomu připustit nechtěla. —

Mezi tím přišel Michal na pole. Slunce bylo téměř docela zapadlo, jen malý proužek bylo ho ještě viděti jako kus rozžhaveného zlata. Zdálo se, že bylo celé slunce mimo ten kus rozplynulo se ve mhu žlutou jako topas a ta že zaplavovala nyní celý kraj, a bledožluté klasy jako z elektronu, ušlechtilé té smíšeniny zlata a stříbra, vlnily se v bohatém tom osvětlení a šustily jako hedbáv. Předměty měly neurčité obrysy, vše zdálo se obestřeno září a dlouhé stíny ležely na zemi jako spící obrové. Pod planou hruškou sedělo skupení žen, odpočívajících na chvilku od práce. Byly právě snopy na vůz naložily, který se pomalu k statku odebíral, a smích jejich mísil se v ostré fičení blýskavých kos, které se všech stran nesčíslné pluky žitných stébel vítězně porážely. Ženštiny bavily se tím, ze si měřily nohy, která z nich má nejmenší. Neviděly Michala, který za nimi přicházel, a on neviděl žádnou z nich v obličeji, viděl pouze osmahlé, zaprášené jejich nohy, které na malý snop obilí kladly, a které v záři slunce se zdály ulité z bronzu. Chtěl právě na ně volat, aby se k práci vrátily, když se bílá, zarůžovělá a tak malá nožka na snopu mezi ostatními octla, že se Michal zarazil. Ale v okamžiku zvolala jedna z žen hrubým hlasem: „Co ty tu hledáš, tulačko? Vari, zapácháš psinou!“

Odpověď na hrubou urážku byl divoký, rozpustilý smích, ale podivně krásně zvučícího hlasu, a kolem Michala mihla vysoká, silná ženština jako blesk, dvě světlomodré oči zahořely na něj v tom mihnutí povržlivým a drzým výrazem, a ve vlasech plavých jako len zatřpytilo se slunce tak ohnivě, že se Michalovi zdálo, že jiskrná stopa ve vzduchu byla zůstala, když prchající ženština za oříškové keře, vedle pole rostoucí, byla zmizela.

„Pohodných Mářa!“ řekla jedna z nádenic, když pána zahlídla, a tím omlouvala jaksi výtržku z práce.

Michal neodpovídal a chodil zamyšlen po poli. Nevšímal si hrubě pracujícího lidu, a když měsíc vyšel a stříbrně nocí svítil, vrátil se domů.

Nedaleko pohodnice se zastavil.

„Nepůjdu kolem nich,“ myslil si, vrátil se a předsevzal si, že udělá kolo borovým lesem, jen aby se té špinavé chalupě vyhnul.

Bor nebyl příliš hustý, světlo měsíce padalo mezi stromy, tvořilo tam bělavý soumrak, ve kterém silně pryskyřicí vonící borovice dobrodružné tvary na sebe braly, a chvělo se jako voda vedle temných stínů po zemi. Bylo tak tiše a slavně v boru, jen zpěv cvrčků vnikal jednotvárně rostoucí a klesající modulací v lesní tišinu. Najednou ale zaslechl Michal nedaleko podivné jakési výskání, které by bylo snad příšerné bývalo, kdyby výskající ten hlas nebyl i přes všechnu svou divokosť tak neobyčejně lahodným býval. Zvědavostí puzen bral se Michal za podivnými zvuky. Za chvíli byl na porosené pasece a zahlídl tam vysokou postavu, točící se v divokém, šíleném reji… Nohy její nedotýkaly se téměř země, a dlouhý, z nejčistšího zlata tkaný závoj tvořil poletující ve vzduchu kolem její hlavy široký kruh, v kterém se paprsky měsíce čarokrásně lámaly. Michal nevěřil nikdy na zjevení, ale teď zůstal zaražen stát, bylo mu podivně kolem srdce. To přece nemohl býti přelud! Hleděl tak upřeně, tak dlouho na šílený tanec, a vidina nerozplynula se v nic. Michal nevěděl co to strach, pohodil hlavou a blížil se tancující lesní panně! Přicházel blíž, ještě blíž, až konec zlatotkaného závoje kol tváří jeho šlehal, až posléz se kol šije jeho ovinul, a Michal byl přeludem chycen. Ano chycen. Poznal sice, že zlatotkaný závoj nebyl ničím jiným než dlouhé rozpuštěné lněné vlasy pohodných Máří, poznal sice, že nedrží lesní pannu v loktech, poznal ten poněkud široký obličej s vyčnívajícími lícními kostmi, který dnes již dvakráte byl zahlídl, to nízké čelo, nořící se bíle ze záplavy bohatých vlasů, to oko pod hustým, černým obočím, vroubené temnými hedbávnými řasami, to podivné světlomodré oko, poznával to vše a přece cítil, že byl chycen na dobro, že ta tvář, která se mu byla v nepochopitelné slepotě někdy škaredou zdála, jej nyní omamovala smyslnou svou krásou. Cítil, že podléhá neodolatelnému kouzlu. Nyní poznala jej Mářa též, a jala se jej od sebe odpuzovat. Chtěla něco mluvit, chtěla jej urážet, poznal to dle výrazu její tváře, ale nedal slovům jejím vyjít z úst, vtlačil vášnivý polibek na pohrdlivě usmívající se rty. Dívka zůstala jako zkamenělá, ale pak tulila se k němu, avšak v okamžení, když ji opět políbiti chtěl, vytrhla se mu z náruče a dala se na útěk. Běžel za ní a dohonil jí. Žádný z nich nepromluvil slova, zápasili spolu jako tenkráte na lávce, když jej do vody byla hodila, tentokráte ale byl by ji přemohl, kdyby nebyl náhle bílé, ostré její zuby na své tváři ucítil. Ostrá bolesť pichla jej až do mozku. Uleknut pustil ji a za okamžik zmizela v boru, jako by se byla země nad ní zavřela. Michal myl si krvácející tvář v potoku a mráz mu šel tělem, když si zpomněl, jak Mářa byla krev jeho z rány ssála, nebyl to hned ani pozoroval, teď teprv, když o tom přemýšlel, co se bylo stalo, procítil znova celý ten výstup, a určitěji než před tím, když se vše skutečně bylo udalo. Michal cítil krev svou v žilách vříti těžce a jako olovo padla na něj myšlenka, že Mářa srdce jeho drží v dlani, že je úplně v moc její dán, a poprvé ve svém životě uvěřil v čáry…

Seděl dlouho vedle bublající vody, a teprve když byl jist, že v Červeném dvoře vše asi pohrouženo v spánek, vrátil se domů.

Ráno řekl Michal, že se byl v boru o nějakou větev zranil, a matka a žena byly velmi znepokojeny, neb měl silnou horečku a lehl na postel, aby se všem dalším otázkám vyhnul. K poledni vyšel na pole, sed tam pod planou hrušku a přemítal o tom, jestli to láska nebo záští, co mu krev k srdci a do mozku hnalo, když si zpomněl na včerejší výstup… Zavíral oči a viděl bez ustání dlouhé vlasy, třpytící se v měsíci jako rozpuštěné zlato, a divné zraky, které miloval a nenáviděl, které nazýval vlčí a psí, a které jej přec silněji jímaly než železné okovy. Konečně vynutil ze sebe úsměv a řekl si, že to vše nebylo než zlý sen, divoký a nepřirozený, a že kdyby tu ženštinu teď, v slunci, při střízlivém denním světle před sebou uviděl, že by mu byla zajisté docela lhostejná. Vstal a šel domů.

Tenkráte se nedal lesem, chtěl těsně kolem pohodnice. Domek ležel před ním v jasné záři slunce, a o bílou zeď opírala se ospale Mářa. Nehýbala sebou, obličej její byl jako kamenný, ruce visely jí po bok, oči měla jako skleněné. Když jí Michal uviděl, bodlo jej u srdce. Avšak přikročil směle k ní a hleděl jí přímo v oči. Nepohnula ani brvou, jemu ale bylo jako by se byl nahnul přes pokraj nějaké prohlubně. Zbledl, pak se začervenal do temna a krůpěj krve vytryskla mu z rány na tváři. Zdálo se, že to Mářa zpozorovala, odhrnula trochu hořejší ret, a silné její zuby se objevily bílým zábleskem… Michal zaklel.

„Chceš začít jako včera?“ vyjela náhle prudce na něj.

„Ano chci, chci, ty…“ zvolal prudce a uchopil ji za obě ruce, držel je jednou svou, a druhou vzal ji kolem pasu a táhl ji k sobě.

Z očí jejích vylítl blesk, Michal nevěděl jestli divoké rozkoše neb nenávisti.

„Co mi chceš?“ šeptala hlubokým hlasem. „Byla jsem pro tebe vždy jako pes, štítil’s se mne jako ropuchy.“

„A teď bych duši s tebou rozdělil, a teď bez tebe nemohu žíti, čarodějko. Oči tvoje pálí mne jak peklo. Pij všechnu moji krev, jestli po ní žízníš!“ Křičel tak, že pohodná pozvedla clonu a udiveně z okna hleděla, co se to děje. Mářa ale vymkla se mu jako had a přiskočila ke dveřím domu. Zase obnažila zuby a Michalovi bylo jako by mu je zaryla do srdce. Chytil ji za šňůry zelených skleněných perel, které jí visely na krku, šňůry se roztrhly a skleněné kuličky třpytily se rozházeny v trávě. Mářa se zakabonila, Michal ale stáhl s prstu zlatý prsten s malým amethystovým srdcem, a podával jej za náhradu. Oči její se zablýskly, přijala prsten, a mezi tím co jej na malík nastrčila a proti slunci otáčela, vzal ji Michal opět kolem pasu. Couvala pomalu ku dveřím, které se před ní otevřely, a které se zavřely, když do domu vešla — s Michalem. —

Od onoho dne mělo štěstí Annino konec. Netrvalo dlouho a celá ves povídala si o divoké lásce Michala s pohodných Mářou, a pověsť ta vnikla brzy přes práh Červeného dvora. Anna nebyla jí překvapena, vždyť dávno před tím cítila, že láska Michalova k ní byla vychladla, vždyť zvykala pomalu surové odpovědi na vlídnou otázku, na lhostejný pohled za každý svůj pohled, plný lásky a shovívavosti. Cítila, že srdce její puká, ale mlčela. Ne tak její tchán. Následovaly divoké, vášnivé výstupy mezi oběma muži, slova plných výčitek letěla jim od úst a bodala hluboce do srdce, a jednou pravil Michal po bouřlivé hádce svému otci, v přítomnosti své ženy: „Nuž ano, vězte to všichni, je to pravda, co se povídá; nejsem ale žádným dítětem, abych si od vás, otče, poroučet dal. Zapovídám si, abyste se míchal do mých záležitostí.“

„Jsi pod mým krovem,“ rozkřikl se otec, „jestli tě vyženu z domu, budeš žebrákem.“

„Nečekám, až mne vyženete,“ rozzuřil se syn, „půjdu ještě dnes.“

Anna klesla žalem jako zlomena do křesla a plakala hlasitě.

„Proč pláčeš?“ zlobil se Michal. „Nebudeš se mnou žebrat. Nechám tě zde, ať se s tebou mazlí, a ať ti dají to, co by po právu někdy připadlo mně.“

Anna se vztýčila. Poprvé zajiskřily se oči její uraženou důstojností.

„Mluvíš se mnou, Michale,“ pravila, „a ne s tou ženštinou, která tichou naši domácnosť do neštěstí uvrhla. Chceš-li někoho zaplatit, pak zaplať jí tu její lásku a nepokus se o to za zmařený můj život své peníze na váhu klásti.“

Michal se zapálil, ale v tom okamžiku vzkřikl otec jeho jako šílenec, drzosť Mářina byla tak veliká, že se odvážila svého milence v domě jeho rodičů hledati. Krásný, ale vyzývavý její obličej hleděl klidně otevřeným oknem na trapný rodinný ten výstup. Michalův otec chopil se velké hole a řítil se k oknu, byl by Marii jedním rázem k zemi skolil, avšak Anna jej zdržela, chytila jej za ruku a skryla štkajíc uslzenou tvář na jeho prsa. Když vzhledla, byl Michal zmizel a Mářa s ním. —

Na večer nebylo Michala ještě v domě, čekali na něj marně do noci. Ráno přinesl někdo cedulku, Michal psal své ženě, že jede do Ameriky, prosil ji, by mu odpustila, že ale v domě svých rodičů na dále žít nemůže. Byl své věci a své úspory již včera ze svého pokoje odnesl.

Matka jeho nechtěla věřit, že by úmysl svůj uskutečnil, ale brzy přesvědčila se, že Michal nežertoval. Zmizel na dobro — a Mářa pohodných též. —

Anna zůstala u jeho rodičů, bez ní byli by žalem a hanbou zhynuli. Čtyry měsíce po jeho útěku narodil se Michalovi syn. Anna byla smrti blízká, avšak uzdravila se, a s vracející se silou vracela se jí také naděje.

„Není možno,“ pravila své tchýni, „že by se nikdy více k nám nevrátil… Prohlídne někdy. Chci srdce svoje k tomu připravovati, abych bez váhání náruč svou otci svého ubohého dítěte otevříti mohla s upřímným vyznáním, že mu odpouštím. Není hříchu, který by bližní bližnímu odpustiti nemohl, což teprve žena muži!“

Matka Michalova kývala pouze hlavou a stírala si zástěrou slzy. Naděje ale neměla…

Tak uplynulo více než rok v tom smutném domě, a to, milí přátelé, jest životopis Annin až v ten okamžik, kdy na štědrý večer před dům vyšla, aby se zadívala v bílou zář hvězdy, stojící nad lesem. Nechali jsme ji tam až příliš dlouho státi a vrátíme se tedy k ní.

Když se Anna byla dosti na hvězdu nadívala, obrátila se, aby vešla do domu. Ale v tom okamžiku zpozorovala, že někdo nedaleko ní pod stromem stál. Byla to ženština, Anna nemohla obličej její rozeznat, ale zdál se jí nevlídný, ba hrozící. Urychlila tedy krok, ale postava vklouzla bleskem mezi ni a dům, a Anna vykřikla překvapením — byla to pohodných Mářa. Srdce její se bouřilo, co hledala ta ženština zde, a byla sama? Nebyl on s ní přišel? Anna chvěla se po celém těle a ohlížela se sadem. Zatím přiblížila se Mářa docela, a Anně zdálo se, že z ní vychází mráz.

„Slyš,“ pravila Mářa, „ty zdála’s se mi dobrou. Dnes mi to dokaž. Máš plný klín hraček a cukrovin. To je pro tvé dítě, viď? Nu, a kdybych ti řekla, že nedaleko odtud jiné dítě, opuštěné, nešťastné, zavržené, v zimě a tmě leží, neřekla bys, co je mi po tom?“

A Mářa zasvítila temně skleněnýma očima.

„To bych neřekla!“ zvolala Anna pevně a upřímně. A divila se, kde se tu Mářa vzala, a srdce jí tlouklo, jestli to nemluví snad o jeho dítěti. Snad zanechal Mářu jako byl zanechal ji, snad zanechal druhé toto dítě jako jejího synáčka, a velký bože, v rukou jaké matky! Zachvěla se a neměla již jinou myšlenku, než napraviti novou tuto křivdu svého manžela.

„Kde je to dítě?“ tázala se nesměle.

„Jen několik kroků odsud,“ odpověděla Mářa s nezvyklou u ní mírností. „Pojď, povedu tě.“

Anna šla za ní, vyšly ze sadu, braly se podél potoku až k domu pohodného. Anna myslila, že jsou u cíle, ale Mářa zastavila se jen na okamžik u okna, vzdychla z hluboka a šla dále k lesu. Tam bylo několik omšených balvanů nakupeno a tvořily malou jeskyni, do té vešly teď obě ženštiny.

Anna začínala se podivného počínání své vůdkyně děsiti, neboť ta jala se odvalovat velký kámen a k nepopsatelnému úžasu mladé ženy objevil se před ní v úzkém hrobě — malý kostlivec.

„To dítě zavraždila jsem,“ pravila tiše Mářa. „Než vysyp své hračky do malé jeho jámy.“

Anna učinila tak, ale klesla hrůzou přemožena na kolena.

„Pro milosrdenství boží!“ zvolala, „a on o tom ví, a je to jeho dítě?“

Chtěla Mářu za ruku vzíti, ale s úžasem zpozorovala, že jímá prázdný vzduch, že před ní stojí stín.

Vlasy se jí ježily a krev stydla jí v žilách.

Ale stín odpověděl tiše: „Ne, není to jeho dítě, spáchala jsem zločin ten než mne miloval.“ A kámen pokryl znovu malý hrob.

Anně ulehčilo se. Vstala se země, ale brzy zastavilo se jí srdce opět, ale tenkráte hlubokou soustrastí, neboť stín dal se do tak žalostného nářku, vydával tak bolestné zvuky, že Anna na všechny podivné okolnosti zapomněla.

„Mluv,“ pravila, „co tíží ještě srdce tvoje?“

Tu vyjasnila se tvář příšery a pravila takto Anně:

„Ó sestro moje, nezasluhuju tvou soustrasť. Stalo se mi dle zásluhy, zemřela jsem v bídě, opuštěna bohem i lidmi… Zkoušeli jsme nevýslovně v daleké cizině za mořem, a uprchla jsem svému milenci s mužem jiným do staré vlasti. Nemysli, že se to stalo z pouhé zištnosti, já milovala Michala jako pes svého pána. Ale lidé nemají té síly co zvířata, pes by hladem pošel vedle lože toho, kterého miluje, já nedovedla déle snášet. Prodala jsem se a nový milenec mne dovezl domů. Nevím, jakým spůsobem se Michal do Čech dostal, ale vrátil se též a já vzplanula novou láskou k němu, ale bála jsem se mu přiblížit; nový můj milenec ale shnusil se mi tak, že jsem si předsevzala životu svému konec učinit. Otrávila jsem se, umírající odnesli mne do nemocnice, a tam zemřela jsem… Hodili mne bez rakve, zašitou v hrubý pytel, do tmavé jámy mezi kosti stejně nešťastných a lepších lidí… Nikdo u mého hrobu nepoklek, nikdo nevyronil za mne slzu… Ustřihli mi dlouhé, plavé vlasy, které pýchou mojí bývaly, a téměř nahou vrhli mne do vlhké země… A výkřik duše mé neslyšel nikdo… A na šírém světě není nikoho, kdo by mi službu prokázat mohl, o kterou tě prosit chci… Tebe chci o ni prosit, tebe, které jsem tak nevýslovně ublížila… Ty zadržela’s jednou ránu, která na mne namířena byla, jen ty můžeš též svalit se mne tu hroznou tíž, která mne kruší, ničí, hubí…“

A znovu kvílel stín žalostivě spícím lesem.

Anna cítila velkou sílu v duši, a odhodlanosť učiniti vše, o co ji příšera žádat bude.

„Mluv,“ pravila, „čím mohu tě upokojit?“

Tu vyjasnil se obličej stínu ještě více.

„Pojď za mnou!“ zašeptal.

Anna šla. Zapomněla na hrůzu a myslila jen na skutek lásky, který se na ní žádal. Stín kráčel dlouho, dlouho mlčky před ní, šlo to přes hory a doly, lesem a zasněženými poli. Byla to namáhavá cesta a více než jednou myslila Anna, že ji síla opouští. Posléz octly se na místě Anně docela neznámém. Daleko dole pod nimi leželo v mlze nějaké městečko, z kterého světla na pustý vrch nahoru svítila jako chumáč bludiček. Stály u brány zpustlého, rozpadlého hradu, šly stromy porostlým nádvořím a octly se u docela ještě zachovaného kostelíčka, kolem kterého několik stromů nepohnutě jako kostlivci stálo. Stín otevřel černě natřené nízké dvéře, a vešly do vnitř.

Anna byla překvapena vidouc na oltáři svíčky hořeti. Za chvilku vyšel kněz ze zákristie a bral se rovnou cestou k oltáři. V tom pozorovala Anna, že ve všech koutech kostela temné postavy seděly, zdánlivě do modliteb pohrouženy. Vedle ní byl velký náhrobní kámen, na němž rytíř v plném brnění se sepjatýma rukama vytesán byl. Opírala se o ten kámen, byla velmi unavena, ale stín šeptal jí do ucha: „Pojď dále do prostřed kostela, modli se za mne a nedbej na nic, co se díti bude.“

V tom okamžení sebou kamenný rytíř pohnul, vystoupil z plochého víka náhrobku, kroky jeho zněly těžce po dlažbě a poklekl tak blízko vedle Anny, že mráz vycházející z něho jí v kosti vnikal. Anna polomrtva strachem upřela oči na oltář, ale nový úžas! Kněz obrátil se k lidu a obličej jeho byl bez masa, důlky bez očí, místo úst měl tmavou díru, ze které se dlouhé zuby šklebily. Anna nevykřikla, cítila pouze závrať, modlila se ale celou duší za tu, která ji byla sem do středu těch hrůz zavedla. Pevná, hluboká její modlitba dala jí sílu, že strachem nezemřela… A mezi modlitbou viděla, jak ty temné postavy v koutech pomalu vstávaly, jak se plížily jako hadi blíž a blíže k ní, spuchřelými cáry, které na nich visely, viděla Anna vetché jejich kosti, a vítr hučel příšerně v rachotících lebkách…

Anna cítila, že byla kamenná, nevěděla dále co se s ní dělo, ale ruce její zůstaly sepjaté a oko pozdvižené k nebi…

„Pojď!“ zavzněl hlas vedle ní, a Anna sebou trhla. Strašná ta mše byla u konce, rytíř ležel opět na kamenném víku hrobky, děsné postavy choulily se v koutech kostela. Anna šla za stínem. Stály před zákristií, zastřenou dlouhou záclonou.

„Pozvedni clonu a vejdi,“ řekl stín.

Anna cítila, že ze všech hrůz tato byla nejděsnější. Neměla síly pozvednout tu záclonu, co as skrývalo se za ní? Stín napomínal a mrouc zděšením poslechla Anna. Ale jak bylo jí blaze! Za záclonou nebyla žádná úzká prostora, žádná hrobka, žádná příšera! Velká bývalá hradní zahrada rozprostírala se tu mezi sbořenými zděmi, vítr skláněl staré stromy, a zdál se Anně božím dechem býti, sníh třpytil se nocí jako hvězdný pel a na nebi stál klidně a slavně plný měsíc. Velká láska v Annině srdci zaplála jako hvězda, všechen strach byl zmizel a s úsměvem hleděla na tu klidnou, velkou, dřímající krajinu. Pak ohledla se po přízraku milenky svého muže a divila se, jak se byl opět vyjasnil. Hlas jeho zněl nyní již jako hudba, když promluvil: „Jen o jedno ještě chci tě prosit, sestro.“

Po těchto slovech vedl přízrak Annu k malé studánce pod stromy.

„Umyj mne, jak nebožtíky umývají, než je do rakve kladou,“ prosil stín.

Sotva že domluvil, klesl na zem a ležel nepohnut s dalece otevřenýma očima. Anna vzala kámen, prorazila led, kryjící studánku, odvázala svou bílou zástěru, potopila ji do vody a jala se mrtvou milenku svého muže lehkou, jemnou rukou umývat. Již nejímala prázdný vzduch. Jak zkřehlé bylo to tělo! Anna zahleděla se do bolestné, bledé tváře, a slza ukápla jí na čelo mrtvoly, když přistřižené její vlasy kolem obličeje jí rovnala. Jakmile slza ta dopadla, usmála se mrtvola lahodně, a i z jejího skleněného zraku pršely teď slzy, a čím dále plakala, tím krásnější stávala se její tvář, každá stopa divokosti a vášně zmizela z ní, a podobala se posléze dítěti. Sedla vedle studánky, shlížela se při svitu měsíce v jasné její vodě a usmála se téměř blaženě na Annu.

„Hleď, to učinilas za mne ty!“ pravila sladkým hlasem. „Kdyby někdy taková slza, jako ta tvoje, s oka mé matky byla na mne padla, nebyla bych snad nikdy tou byla, která tolik neštěstí na tebe uvalila.“

Zakryla si tvář dlaní a plakala opět usedavě, ale tiše. Anna položila jí lokte kolem krku, přitiskla hlavu její k prsoum, a šeptajíc: „Upokoj se,“ vtiskla jí polibek na vlasy. Zemřelá pozvedla tvář k měsíci, a byla to nyní tvář anděla.

„Jsem šťastna,“ pravila, „a úkol tvůj jest dokonán, ó sestro moje!“ Pak zamlčela se, sepjala ruce a začala opět mluvit: „Anno,“ prosila, „hleď, jsem polonahá, tak jak mne v šachtu hodily. Stud, který jsem za živa ztratila, probouzí se ve mně po smrti…“

Choulila se do sebe, aby poloobnažená ňadra skryla.

Tu svlékla Anna dlouhý, teplý svůj šátek a zaobalila v něj pečlivě bývalou milenku svého muže.

„To ti sluší,“ pravila s úsměvem a připevnila šátek malou stříbrnou jehlicí, památkou to na svou matku. Tu zazářil stín bělostí sněhu a leskem hvězd a vznášel se nad zemí jako pták, kterému se poštěstí z úzké klece ulétnout. Za chvilku stál přízrak ale opět vedle Anny.

„Dík tobě, dík!“ znělo to sladce nocí. „Hleď, zde jest prsten tvého muže. Od okamžení, kdy mi jej v ruku dal, byl mým. Když jsem umírala, vložila jsem si prsten pod jazyk, aby mi jej nevzali… Tak jak jej nyní rozlomím, buď zlé kouzlo zlomeno! Nechť prohlídne zaslepený onen muž a vidí v plné kráse velké, zlaté srdce tvoje!“

Zlámala prsten a vložila jí ho do dlaně. Při tom ji objala a klouzla podél ní pomalu k zemi. Tam zůstala ležet, zavřela oči a sepjala ruce… Pomalu bořilo se tělo její do země, hloub a hloub, a dlouho viděla ji Anna jako skleněnou klenbou v hrobu ležet, zaobalenou v temný, dlouhý šátek, se zavřenýma očima, se sladkým úsměvem na rtech… Pak začala se průhledná země kalit, kalit, vítr přivál sníh a Anna neviděla ničeho více… Vzhlédla a viděla se sama, opuštěna, v noci v pusté krajině… Zachvěla se, osamělosť padla celou tíží svou na ni, mrazivý vítr pronikl jí kosti. Chvilku stála bez pohnutí, pak zavřela pevně dlaň, v které zlomený prsten držela, a letěla jako štvaná tichou, lunnou nocí…

Jak cestu k domovu nalezla, to nedovedla Anna nikdy ani sobě, ani jinému vysvětliti. Když se smysly její vrátily, byla doma na pohovce v přízemní světničce své tchýně. První její pohled padl na velký krucifix mezi okny visící… Byli na ni peřiny a pokrývky naházeli, a tchýně myla jí skráně kolínskou vodou. Anna vzdychla z hluboka, bylo jí tak útulno a milo. Oheň praskal vesele v kachlových kamnech, krucifix nořil se ve stínu plný míru a staré hodiny tiktakaly vedle dveří… Matka Michalova klonila se nad ní, otec jeho držel jí za ruku, a stará chůva seděla s dítětem naproti ní. Anna sedla a usmála se na všechny.

„Jsem opět mezi vámi!“ šeptala. „Nikdo neschází než on — a on přijde též.“

Tchýně začala plakat.

„Našli jsme tě v sadě, bez šátku, ve sněhu… Co jsem vystála úzkostí, než jsme tě našli! Můj ty bože, mohlas tam pod stromy umrznout… A já, a já…“ slze jí bránily domluvit.

„Co tě jen napadlo vyjít z domu? Cos tam hledala?“ vyčítal jí tchán. „Šla jsi snad jemu naproti? Tomu —“ zamlčel se. „Dlouho bys na něj čekala,“ přidal zasmušen.

Anna chvěla se na celém těle.

„On přijde! Já cítím, že je nám na blízku!“ zvolala slavně a s takovým přesvědčením, že stará jeho matka ruce sepjala.

Anna vstala s pohovky a pevným, jasným hlasem pověděla vše, co se s ní bylo udalo. Všichni naslouchali bez dechu a pak nastalo dlouhé mlčení.

„A není to přece jen možné!“ pravil posléze tchán. „Byl to zimniční sen. Kdo by takové věci uvěřil?“

„Já, já věřím vše,“ ozval se chvějící, hluboký hlas.

Všickni ohlíželi se překvapeně, ale nikoho nebylo viděti, avšak Anna vzkřikla jásavě: „Michal, Michal vrátil se domů!“

Ukázala na okno, tam bylo bledou jeho tvář vidět, po které velké slzy do vousů mu tekly. Matka jeho klesla na kolena, Anna vzala své dítě v náruč, a otec jeho otevřel okno. Mžikem byl Michal v pokoji, klekl před svou ženou, klonil hlavu k zemi a štkal…

„Můj Michale, můj Michale!“ to bylo vše, co Anna ze sebe vypraviti mohla, a on líbal ji a dítě a rodiče a starou chůvu též… A když všickni mlčeli, vnikla stará vánoční píseň, kterou venku zpívali, do tiché světnice, a nyní bylo teprv všem tak blaze, blaze kolem srdce…

Tiše klekli všichni před velkým krucifixem, a mezi tím co se rodiče modlili, šeptal Michal ženě: „Jak budem nyní šťastni! Já věřím vše, co otec prohlásil za horeční sen… Dozvěděl jsem se, že ona nešťastnice v Praze v nemocnici zemřela, tak jak ti to řekla sama… A kdyby to byl pouhý sen býval, co na tom? Ty cítila jsi vše tak, jak ve skutečnosti, ty vykonalas všechny ty skutky lásky, třeba bys při tom tělem nebyla pohnula!“

A ona hleděla na něj tak velkým, hlubokým zrakem a řekla prostě: „Nemluvme nikdy více o tom, co se stalo. Ale, Michale, byl-li to pouhý sen, kdo ví tedy, jestli duch oné nešťastné vskutku smířen?“ V zraku jeho jevil se nepokoj a bolesť, ona ale položila mu hlavu na rameno a řekla slavně: „Michale, buď klidným, duch její jest smířen. Byl-li to přelud mé obraznosti, kde vzala jsem pak toto zde?“ Při těchto slovech otevřela ruku a Michal poznal v její dlani rozlámaný svůj prsten se srdcem z amethystu… Byl tichý a bledý, ona ale vpadla svým čistým, jasným hlasem v tu starou píseň vánoční, která venku stále zněla, hlásajíc pokoj lidem dobré vůle, a její oko upřelo se snivě na bílou hvězdu, která právě zapadala do tmavého lesa…