Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/VI.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
V.	VI.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů VI.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 157–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Frýdecký byl až k nepoznání veselý, byl žvatlavý jako žena, rozpustilý jako školák, ale přece nedovedl zádumčivosť moji zaplašit. Flóra se dlouho neobjevovala, a když konečně vešla, sedla mlčky ku stolu. Výraz její tváře byl klidný, avšak bledla a rděla se ustavičně a nepřestávala polykat čerstvou vodu v mikroskopických doušcích; jídel se téměř ani nedotkla. Za to plnil Frýdecký svůj talíř a můj neustále pravými lavinami všelijakých pokrmů a zvolil si netoliko mne, nýbrž i samu Flóru za terč nejemných, ba trapných narážek na příští náš sňatek.

Flóra trpěla velice, již v nezvyklé jeho veselosti jevilo se pro ni cosi urážlivého, ta nezměrná radosť „že se ji zbaví“ ranila ji zajisté do samé duše a více než jednou pozvedla svůj ustrašený, sklopený zrak k němu s výrazem, jako by ho o milosť prosila. Bodlo mne to do srdce, ale Frýdecký byl jako slepý a hluchý pro muka ubohé dívky.

„Nevěř, Lazare, nikdy ženským!“ volal se smíchem. „Hleď ku příkladu zde na Flóru. Divíš se, že téměř ničeho nepojídá, myslíš zajisté, že je z ethéru utkaná a že jen s včelkami trochu pele květu mlsá, něho myslíš snad, poněvadž neustále čítá životy všelijakých, někdy přepodivných svatých, že si snad za ideál vyvolila sv. Rosalii Peruanskou, která, jakž legenda její tvrdí, po celý týden se živila sedmi oranžovými jádry? Bláhový hochu! To vše je jen tak na oko, po obědě teprve změní se Flóra v dravou vlčici a sní vše, co se jí naskytne, třeba polovic nezralého ovoce naší štěpnice. Přetvařuje se pouze, abys nemyslil, že je také jednou z těch nevěst, které projedí vše, co přinesou.“

Smál se plným hrdlem a Flóra se snažila též vykouzliti nějaký úsměv, ačkoli při hrubých těch narážkách bledla a hned zase studem se zarděla. Děkoval jsem bohu, když se byl dlouhý ten oběd konečně ku konci schýlil a když Frýdecký na pohovku k siestě usedl a nás na ten čas do zahrady propustil. Nedali jsme se dlouho prosit, Flóra se zavěsila na mé rámě, které jsem jí nabídl, a odlehčilo se nám oběma, když jabloně a hrušky sadu v modrém vzduchu nad hlavami nám zašuměly.

Flóra vedla mne na nejzažší konec zahrady k místu rozkošnému: byl to měkkou travou porostlý chobot, tvořený zvětralými výběžky skalnaté stráně; plané růže plné bílých a červených květů plazily se po vlhkých stěnách skal a stlaly vonné lístky do vysoké trávy; staré skřivené stromy, již věkem plany, stály tu hustě vedle sebe a zdálo se, že si podávaly ruce jako druidové při mystickém tanci na oslavu hvězd, a v hustém jejich stínu kvetlo tolik bylin všelijakého druhu, že bylo patrné, že z lučin a z pole ba i z lesa sem přesazeny byly, aby pestrý koberec utvořily v tomto chrámku neznámé bohyně a aby libou vůní svou svatyni její plnily. Pod pohyblivým baldachýnem tmavého břečťanu pnoucího se ode pně ku pni dvou z nejstarších stromů, bylo drnové sedátko — podstavec to toho luzného božstva tam přebývajícího.

„To je můj park,“ pravila Flóra s úsměvem a sedla si na drnové sedátko pobízejíc mne, abych totéž učinil; pak otevřela malý košíček, vyňala několik hrstek drobtů a rozhodila do bujné trávy. Z keřů a s korun stromů snesl se ihned celý oblak švitořivého ptactva a pustil se bez ostychu do hodu, kterýž mu byla Flóra připravila. Hleděla s láskou a obdivem na své opeřené stádo.

Nastalo ticho; přemýšlel jsem o tom, jak bych začal o své záležitosti mluvit, bylo to nesnadnější, než jsem si představoval. Cítil jsem ke Flóře velkou vážnosť, obdivoval jsem se její trpělivosti a tiché resignaci vůči nelaskavému, tvrdému otci, byl jsem okouzlen nehledaným půvabem a čistotou její bytosti, ale marně hledal jsem slov, nedovedl jsem citům svým dáti výrazu, kterýž by se byl vyšinul z mezí obvyklé banálnosti; poznal jsem v tom okamžení těžkou kletbu cynismu a skepsi, kteréž duševní soulad jako ostrý jed rozežírají, cítil jsem, jak těžký je trest nás mužů, vyhledávajících často a s oblibou společnosť ženštin méně andělských povah než Flóra byla. Ale konečně co mi bylo vůbec možné říci? Což bylo lze mluviti o citech, které se téměř lásce rovnaly? Zajisté to bylo nemožné, vždyť mně samému ještě nebylo jasno, jak to náhlé nadšení pro mladou tu dívku jmenovati slušelo a Flóra mne mohla snadno považovat za lháře neb pokrytce.

„Nejlépe tedy bude,“ rozhodl jsem, „nechám-li veškeren romantism stranou, vrátím-li se k původnímu předsevzetí, s kterýmž jsem byl z domova vyjel, a promluvím-li s Flórou chladně, rozvážně a rozumně, jak na muže mých náhledů a zkušeností sluší.“

Krátká a němá tato samomluva v myšlenkách dodala mi zmužilosti.

„Flóro,“ počal jsem a potlačil násilně i nejslabší zachvění hlasu, „rád bych s vámi promluvil o věci velmi závažné a důležité. Popřejete mi sluchu?“

Zarděla se do temna — uhodla zajisté, kam mířím.

„Mluvte,“ odpověděla krátce a tak tiše, že ji téměř pro rozpustilé štěbetání ptáků ani slyšet nebylo.

„Abych vám, Flóro, zkrátka a bez okolků sdělil, oč se jedná,“ počal jsem zcela klidně, „pravím vám, co již snad víte: že se totiž hodlám oženiti a že si vás žádám za ženu. Prosím, abyste ještě neodpovídala, nejsem ještě u konce. Mám za svou povinnosť říci vám, co vás očekává, přistoupíte-li k mému návrhu. Nebude to život plný jen rozkoše, nýbrž život vážný, který ale pro ženu rozumnou snad přece nebude prostým všeho půvabu. Statek můj je celé moje jmění, leží u prostřed vysokých hor a otevřeteli okna, zdá se vám, že dosáhnete Krkonoše rukou. Dům můj je starý, zádumčivý, osamělý, ale útulný, hučí-li vítr noční dobou kolem vysokých komínů. V zimě jsou cesty neschůdné a neuvidíte po měsíce sousedů, to, Flóro, uvažte, jestli já jsem muž takový, s kterým byste po dlouhý ten čas samotna u zářícího ohně domácího krbu sedět chtěla po dlouhé ty večery horské zimy, když „nebe velké vločky sněhu dolů sype, a svět dřímá mlčelivě v temnotách,“ jak Ossian pěje.“

Zamlčel jsem se na chvilku a ona pozvedla pomalu sklopený zrak, avšak nepromluvila.

„Mám též za povinnosť,“ počal jsem znova, „říci vám několik slov o sobě, než na určito odpovíte. Musím vám říci, že považuju manželství za záležitosť, kterou vyříditi nutno chladným rozumem; doufám, že neočekáváte ode mne, abych se dal do sentimentálního deklamování a směšným se učinil. Potřebuju ženu, jak ji dle Mojžíše bůh stvořil, aby byla „pomocí“ muži svému — tedy neočekávejte, že vám budu vykládat, jak vás miluju. Nenajdete u mne romantism ani poetických pojmů o lásce, sny podobné vysnil jsem dávno v proudu života velkých měst, kde jsem se více než jednoho doznal sklamání. Flóro, jsem upřímný a jedině tím snad liším se od mužů ostatních, kteří tytéž náhledy za pokryteckou škraboškou vylhaných citů skrývají. Slibuju vám, že si vás chci vážit, a že vám chci vděčen býti za „pomoc“ vaši, více neslibuju nic. Po tomto úvodu netážu se vás tedy, zdali byste mne milovati mohla, ale tážu se vás klidně a chladně: chcete-li mou ženou býti?“

Vstala, líce její byly bledé, chtěla mluvit, ale zadržel jsem ji ještě jednou, vykládal jsem jí dopodrobna stav svého jmění a vysvětlil, jakým spůsobem bych s přispěním jejích prostředků budoucí náš společný statek zvelebil a spravoval. Na konci toho výkladu opětoval jsem ještě jednou dřívější svou otázku, chce-li se mou ženou státi.

„K čemu se tážete?“ odpověděla lhostejně. „Je to vůle mého otce, vyjednali jste to dříve, nezůstane nic pro mne, než mlčky se podrobit!“

Byl jsem překvapen těmito slovy a ještě více výrazem úplné lhostejnosti v její dříve tak výmluvné tváři.

„Nevěděl jsem věru, do jakého stupně láska k vašemu otci vás opanuje,“ odpověděl jsem poněkud rozdrážděn.

„Jsem také upřímná,“ odpověděla Flóra, začínajíc také jevit rozčilení, „není to láska k otci, nevím, co to je, ale kdyby mně velel, abych se střemhlav se štítu domu dolů vrhla — učinila bych to.“

Odpověď tato urazila moji samolibosť nesmírně.

„Přirovnání toto není věru žádné lichocení,“ zvolal jsem s vynuceným sarkastickým smíchem, „tedy pouze vůli vašeho otce děkoval bych za vaši ruku?“

„Čemu jinému? Očekáváte snad, že vám povím, jak jste mne okouzlil?“ odpověděla hrdě a malá, nevolí vynucená slza zaskvěla se jí v oku, a tichá resignace, kterou mne byla tak očarovala, zmizela s její tváře. Hrdosť její vzbuzovala můj vzdor, jakási bojechtivosť mne uchvacovala, jakási krutosť se začala ve mně ozývat.

„Musí se přede mnou chvěti, jako se chvěje nyní před otcem,“ šeptal jsem si, „neztrpím podobné hrdosti, podobného vzdoru!“

Jal jsem ji za ruku jako chycenou otrokyni.

„Netážu se po pohnutkách vašeho rozhodnutí,“ pravil jsem na oko lhostejně, „postačí mi, že svolíte státi se mou ženou.“

Vtiskl jsem jí chladný polibek na čelo, nehnula sebou, zdálo se, že toho ani nepozorovala.

„Doufám, Flóro, že se vám po domově stýskat nebude,“ pokračoval jsem po přestávce, „dovedu k vám býti tak laskavým a shovívavým, jakým dosud otec váš býval. Co vy mi na vzájem slibujete?“

Litoval jsem svých slov, které nepovažovala zajisté za nevčasný žert, ale za dýku, kterou jsem se byl srdce jejího dotknul co nejbolestněji. Jest k neuvěření, jak brutální, jak nelítostní i takoví lidé časem bývají, kteří se obyčejně považují za citlivé a dobrosrdečné. Dotkne-li se někdo naší samolibosti, ozve se ihned zvíře v nás.

„A co vy mi slibujete?“ přidal jsem v rozpacích nad svou surovostí, snaže se obrátiti svým smíchem celou tu věc na třeba nepodařený žert.

„Že budu konat svou povinnosť k vám, jako jsem ji činila vždy k otci,“ odpověděla tiše a položila ruku na srdce; zrak její plný výčitek, který byla ke mně pozvedla, klesl opět jako slzami obtěžkán k zemi, ale slzu nevyronila žádnou. Tichým krokem ubírala se zahradou a zmizela v domě. Zůstal jsem sám pod stromy a snášel rozmrzen bodání svého svědomí nad jednáním svým; avšak pýcha moje nesklonila ještě hlavu a otravovala duši moji dále.

Zůstal jsem si důsleden po celé odpůldne. Frýdecký měl velkou radosť, když jsem mu pravil, že je vše v nejlepším pořádku a ustanovili jsme ihned den svatby. Na večer rozloučil jsem se s budoucím tchánem dosti vřele a se svou nevěstou, když ne zrovna srdečně, aspoň velmi vlídně. Zdálo se, že mi byla chování moje odpustila, nejevila ani nejmenší známky uraženosti, ale o srdečném, veselém smíchu, s kterým mne byla uvítala, o šťastném, takřka ptačím šveholu, jakým mne byla v loubí před příchodem Frýdeckého po celé ráno bavila a okouzlila, nebylo arci již ani stopy. Vrátil jsem se do Prahy a na druhý den ráno odejel jsem na svůj statek.