Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/III.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů III.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 135–138. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nikdy před tím nepracoval jsem s takovou vytrvalostí a pílí, jako nyní. Před slunce východem býval jsem již na nohou, byl jsem všude, kde dohlídky mé bylo potřebí, pomáhal jsem všude dle sil a přikládal rád i ruce k dílu; byl jsem čeládce na statku příkladem a překvapil jsem patrně dobré ty venkovany, kteří každého člověka majícího jemnější mravy za hejska považují. Staří služebníci otcovi netajili radosť nad mou horlivostí a vyznali mně upřímně, že něco podobného ode mne nebyli očekávali.

Za krátký čas přilnul jsem celou duší k svému novému zaměstnání, ne jen k vůli zisku, nýbrž i k vůli věci samé; nechápal jsem ani, jak jsem mohl tak zaslepeným být a nevidět, jaké radosti polní hospodářství poskytuje; seznal jsem nyní poprvé, jak příjemnou jest únava od práce opravdové, užitečné, a čím více zkušeností jsem nabýval, tím milejším stával se mi spůsob mého živobytí. Příroda objevila mi nyní tvář novou, posud netušenou.

Nehledal jsem již toliko půvab její v malebných pohledech a romantických sceneriích, nalezl jsem velikosť její v malých, blízkých a nepatrných předmětech. Již nemluvila, jako dříve, jen k mé obraznosti, nýbrž dotýkala se přímo mého srdce. Ozvala se mi hlasem přítulným, jako matka k vracejícímu se dítěti, mluvou prostou, důvěrnou, kteréž jsem před tím nebyl rozuměl. Porozuměl jsem mírnému, snivému životu rostlinstva, poznal jsem, jak každé stéblo trávy svůj vlastní život žije, a brzy hlásila se ta velká květoucí rodina bylin ke mně co k odrostlému bratrovi a duše moje nalezla příbuzenstvo v nízkých travinách luk a v šumných stromech lesa. Bylo to milé shledání!

Jako sladké šero úsvitu vystupovalo tehdá po prvé ze tmy neurčitých myšlenek ve mně dojemné tušení, že člověk, tato pýcha pozemského tvorstva, skrytě souvisí se skromnou bytostí tichého rostlinstva, že kořen lidského bytí utajen jest v hlubině žití rostlinstva a že libý, blahému snu podobný život těchto dětí světla je zřídlem záhadné naší jsoucnosti. Nikdy necítil jsem určitěji „rostlinu“ ve vlastní své bytosti, necítil určitěji tuto příbuznosť mezi člověkem a květinou, než když jsem ve vysokém vřesu líhal, opojen vůní země, slunečními paprsky prohřáté, když ucho moje naplněno bylo lahodným, tichým šepotáním vánku a oko moje se nořilo do závratné hloubky modra nade mnou, tak že myšlenky moje určitého rázu pozbývaly a zase tím se stávaly, z čeho vznikly — city, a když srdce v prsou se mi dmulo touhou po neznámém, nekonečném. Toto snivé zapomínání svého „já“ a kochání se v světle a větru rovnalo se věru jakémusi rozkvétání…

Jak významná jest stará báj, vypravující, že v jaře světa květl strom, jehož ovocem byl člověk! Byl to prý strom stromů, spojující v sobě všecku sílu a všechen život celého rostlinstva. A strom byl později proto lidstvu posvátným, byl mu nejen pradědem, nýbrž i symbolem a obrazem všehomíra, který je také stromem, na jehož letorostech hvězdy a světy co květy pučí, a jehož kořeny spočívají v lůně samého božstva. Strom byl proto také co král a kněz veškerého bylinstva prostředníkem mezi bohy a lidmi; pod větve jeho sedali soudcové a v stínu jeho naslouchali od pravěku proroci a vyvolenci tajemnému šumění jeho listí, z něhož bůh k nim mluvil, ať již na široké pláni výšin Dodonských ten „zázrak neuvěrný“ se děl, jak Aischylos zpívá, nebo v Mamre a na hoře Efraim, jak poesie hebrejská hlásá. Palem, cedrů a dubů prorockých jsem ovšem v krajině naší nenalezl, ale ovocné moje stromy v štěpnici mi dostačovaly úplně; nenaplňovalyť arci fantasii věšteckým šuměním, ale měly cos u vzezření dobráckého i staly se mi jakýmsi druhem domácích zvířat a měl jsem někdy dětinský ten nápad si představovat, že mne znají jako můj brav a moji psi. Jest to arci myšlenka neskonale bizarní, ale buď jak buď, podobné představy byly mi na dlouho zřídlem nevinné a prosté rozkoše a dni moje plynuly mi v tom zátiší klidně a šťastně; cítil jsem, jak duševně i tělesně prospívám. Bohužel doznalo idyllické moje živobytí příliš brzkého konce.

Asi tři měsíce po otcově smrti došlo mně psaní od pana Frýdeckého. Byl jsem mu hned první týden po svém příjezdu z Paříže písemně za súčastnění se při otcově pohřbu poděkoval, ale Frýdecký neodpovídal, až teprv nyní. Po krátkém úvodu zval mne velmi důtklivě k sobě, narážel na to, co prý „s nebožtíkem otcem byli ujednali“, a doufal, že jsem do plánu jejich zasvěcen. Nechtěl prý mi dříve psáti, poněvadž mi chtěl dáti dostatečného času k uvážení tak povážlivého kroku. Dcera jeho, ujišťoval, že o ničem neví.

„Obnov směle starou známosť,“ psal, „nezavážeš se tím dokonce k ničemu, přijdeš-li nás navštívit; nelíbí-li se ti Flóra, nepožádáš jednoduše o její ruku a mne tím pranic neurazíš. Ale každým spůsobem přijď a to co nejdříve!“

Dopis ten zdál se mi tak málo jemnocitným, že jsem zkrátka odepsati a nabídnutí prostě odmítnouti chtěl. Ale dvě nenadálé příčiny změnily můj úmysl. Za prvé vzmáhala se ve mně nepochopitelná zvědavosť, uviděti zase Flóru, a za druhé nastaly mi přese všechnu mou píli a spořivosť právě v onen čas dosti vážné peněžní nesnáze, kteréž mne k chladnému rozumování přivedly. Proč bych neměl uzavříti sňatek, z něhož mi prospěch kynul a při kterémž byly skutečné naděje na rodinné štěstí? Nevěřil jsem již ovšem v lásku. Dobrá. Ale což je k řádnému sňatku vskutku také potřebí toho chorobného, od času trouvérů do nebes opěvovaného citu? Vzájemná vážnosť a shovívavosť obou manželů dostačí zajisté úplně. Nemusil jsem si výčitek činit, že snad k vůli zisku svazek ten uzavírám. Zaprodati se, je bez odporu vždycky podlostí, ale odmítat ruku dívky jen proto, že ze spojení s ní kyne též prospěch ve věcech vezdejších, zdálo se mi po delším přemítání holou pošetilostí. A konečně nekynul i jí z toho prospěch, když stane se paní takového statku, jakým byl můj, kterýž obapolnou prací a snahou lze bylo přivésti na vysoký stupeň zvelebení a dokonalosti? — Vždyť otec její poměry moje do podrobna znal, a Flóra sama nebyla již dítětem, mohla sama soudit, sama rozhodnouti; bylo jí už přes dvacet let, dostatečný to věk k zralému úsudku a uvážení. Myslil jsem, že jednám zcela čestně, jsa upřímný, prost lže i lsti a dalek předstírati cit nějaký, o němž ani řeči být nemohlo. Umínil jsem si pevně, že slovo „láska“ přes rty moje nevyjde ani tenkráte, kdyby Flóra mimo vše nadání příjemný dojem na mne učinila.

Touto poslední myšlenkou, že se nejedná o žádné zálety, nýbrž o smlouvu chladně rozumnou, konejšil jsem trpké misogynství, kteréž se při bezděčné zpomínce na ošemetnou Adelmu v den samého odjezdu k Frýdeckým znovu ve mně ozývalo a kteréž by málem cestu moji a mé plány do budoucnosti bylo překazilo. —