Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/I.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů I.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 117–124. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po dlouhém čase vyšel jsem si opět jednou na boulevardy — zatoužilť jsem zase po společnosti lidské. Byl jsem přátely své úplně zanedbal, neboť zanevřel jsem na celý svět; uznávám nyní, že to bylo zpozdilé. Co medle bylo příčinou mého misantropství? Věc tak obyčejná! Malá jedna zpěvačka z divadla Dejazet, osoba se sladkým hláskem ptáčete a s nevinným úsměvem cherubka, byla mne trpce sklamala. Věřil jsem v její lásku, v její nezištnosť, chtěl jsem ji pojmouti za ženu — a ona? Vysmála se mi do očí s roztomilým trilkem, jímž by byla obecenstvo svého divadla okouzlila, a stala se raději maîtressou jednoho polského hraběte, vzdychajícího ustavičně v Paříži nad neštěstím ubohé Polsky a pomáhajícího při tom dle sil ubohou tu svoji „ojczyznu“ nesmyslným mrháním peněz na mizinu přivádět. Užasnuv nad takovou „špatností lidskou“, zahalil jsem se těsně do pláště své mravní vznešenosti a setrval v ní, až mi konečně, asi po roce, zdravý rozum přece jen dokázal, že ta „špatnosť lidská“ asi tak hroznou není a že se snad přece svou povahou tak příliš od ostatního světa neliším, jak mi samolibosť moje na chvíli byla nalhala. Umínil jsem si tedy, že se na dále již nebudu zahrabávat do prachu knihoven, jak jsem byl po měsíce činil, sbíraje při tom materiál k malé monografii o dávných Keltech, kteří mne vždy obzvláště zajímali; umínil jsem si, že vyhledám opět přátely, kterýmž jsem před tím tak pečlivě se vyhýbal. Nehledal jsem dlouho.

Bylo právě po divadle. Noc byla vlažná i jasná a boulevardy hemžily se veselými tuláky. Mnoho lidí sedělo před kavárnami a požívalo kávy, absinthu neb mraženého. Šťastné ty tváře činily na mne dojem jarního slunka, všechna moje mrzutosť a kyselosť prchala jako mrak před kouzelnými paprsky a myslím, kdybych byl v tu chvíli samu slečnu Adelmu po boku hraběte emigranta potkal, že bych byl ihned jí nevěrnosť a perfidii a jemu — hlouposť jeho odpustil. V tomto šťastném rozpoložení mysli ucítil jsem pojednou dotknutí ruky na svém rameně.

„Jak?“ zvolal vesele lahodný mužský hlas, „jak, vy jste ještě mezi živými?“

Byl to mladý malíř, Řek, Konstantin Vasilides.

„Ach to jste vy, Konstantine? Odkud přicházíte?“

„Z ráje, z Olympu, z Parnassu, jak chcete.“

„Ale místnosti ty jsou vesměs velmi vzdálené,“ smál jsem se.

„Oh, nikoli, jen několik kroků; jsem očarován, krásná Agar hrála a Mélingue —“

„Ach tak,“ vpadl jsem mu do řeči, „nezávidím vám ten na plátně hrubě natřený ráj a ten Olymp v páře čoudících lamp.“ Ale zatím záviděl jsem mu na okamžik jeho šťastnou bezstarostnosť a blahosť nezrušených ještě illusí. Zadumal jsem se poněkud. Řek také se odmlčel, překvapen nejspíše trpkostí tónu, jakým jsem mluvil.

„Kam vás vede cesta?“ tázal se za chvilku opět s tím zářivým úsměvem krásně utvořených úst.

„Nikam, věru. Chodím beze cíle jako každý jiný.“

„Pak, milý severčane,“ smál se Řek, „přenechte mně úlohu vůdce.“

„A kam mne zavlečete?“

„Ne daleko, třeba na boulevard Poissonière, k čokoládníkovi, víte k tomu, kde jsme se tak často scházívali. Nechal jsem se právě v divadle uměním nadchnouti — u čokoládníka vypiju nyní svou obyčejnou půltassu, přečtu nedbale Charivari a sním dvě malé briošky. Rcete pak, může být člověk více filosofem a lepším křesťanem?“

Konstantin byl roztomilý jako děcko a hlas jeho zněl jako hudba: byl neodolatelný, byl by člověka zavedl snad do gehenny, tím spíše pak k čokoládníkovi.

Při našem objevení strhl se tam veliký pokřik; padlť jsem z nenadání do četného kruhu svých dřívějších známých a přátel, kteří se tu dnes náhodou byli sešli.

Náš chmurný severčan! Misogyn! Knihohltal! Keltoman!“ atd. voláno se všech stran s průvodem celé symfonie smíchův, a podávání rukou nemělo konce.

„Zabýváte se dosud studiem o starých Keltech?“ tázal se mladý Angličan, který byl posud mlčel a jen přezdívky „Keltoman“ si povšimnul. Přisedl těsněji ke mně a upřel jaksi rozpačité a téměř úzkostlivě na mne oči. Jsa tomu zvyklý nedbal jsem příliš jeho podivínství, měl jsem ho u velké vážnosti a byl jsem mu upřímně nakloněn. Ale zpozorovav za nedlouho, že rozčilení jeho roste, tázal jsem se ho, co na mně tak neobyčejného shledává?

„Dejte si pozor!“ prohodil polo žertovně, polo pověrečně Konstantin, „dejte si pozor, náš milý Brit má uhrančivý zrak!“

Angličan se lehce zakabonil.

„Nejsem Neapolitánem a nevěřím tedy v jettaturu,“ smál jsem se, ale náhle stalo se mi jaksi nevolno. Přátelé šeptali si již dříve mezi sebou, že prý ten mladík má schopnosť, která se ve Skotsku „druhým zrakem“ nazývá, schopnosť totiž předpovídati příští události. Nedbal jsem nikdy podobných pověr, a dal jsem se tedy naschvál s Angličanem do řeči, abych směšné ty myšlenky zaplašil.

„Jedu zítra ranním vlakem do Calais,“ pravil mi, „sejdu se tam s příbuznou, kterou doprovodím do Londýna. Zval jsem vás již několikráte do Anglie, činím tak opět a myslím, že tentokráte milerád mé pozvání přijmete, neboť navštívili bychom mého strýce, jehož statek leží jen půl míle od Stonehenge. Víte, že se tam nachází takové množství keltických menhirů, že se těmto barbarským památníkům dostalo hrdého jména keltické Pompeji.“

„Pojedu!“ zvolal jsem živě podávaje Angličanu ruku a děkuje mu vřele za pozvání. Dali jsme se hned do radění, kterým as vlakem opustíme Paříž. Ale pojednou zbledl můj vlídný přítel a vstal nápadně prudce.

„Vám hrozí neštěstí! Smutná vás dojde zpráva!“ šeptal všecek rozechvěn.

Nikdo ho mimo mne neslyšel, ale všickni zpozorovali jeho bledosť a mé překvapení. Angličan se na to rychle s námi rozloučil a odešel.

Všickni umlkli a Konstantin se patrně chvěl.

„O čem jste to mluvili?“ tázali se přátelé se všech stran.

„Co vám prorokoval?“ smáli se někteří.

„Věříte v takové bajky?“ ptali se vážně zase jiní.

„Šlaka!“ prohodil jsem vesele, sděliv jim jeho slova. „Vážím si velice přítele Henryho, ale jeho „second sight“ zdá se mi přece jen směšnou pověrou, která mi pranic neimponuje. Ostatně je už pozdě, půjdu domů.“

Však nešel jsem domů, nýbrž chodil jsem dlouho po ulicích, až jsem se náhodou zase na místě octnul, kde mne byl dříve Řek nalezl.

Boulevardy se zatím vyprázdnily a šum velikého města poznenáhla umlkal; ale za to zavládlo kouzlo lunné noci po ztišených ulicích. Snivě hledělo tmavomodré nebe s vojem tisíce drobných, mrkavých hvězd dolů do vysokých domů a tajemný, míruplný dech noci zahrál občas jemně s mladým listím stromů podél chodníků. Kroky moje zněly táhle po asfaltu a odrážely se nezvyklou ozvěnou od velkých budov v klidný sen pohroužených. Činilo podivný dojem viděti ta místa pustá, kde se obyčejně tak bujný život proudívá! Jak podivné stíny to padaly na světlou cestu přede mnou! Zdálo se mi věru, že kráčím jaksi ve snu, že vidím před sebou pouhou mrtvolu města. Máť měsíční světlo zvláštní moc zastírati jako závojem skutečnosť a vykouzlovat nevysvětlitelnou jakousi k pravdě nepodobnosť, divnou jakousi cizotu. Chtěl jsem se právě rychlejším krokem vyrušiti z polosna nepochopitelných citů a vkročiti na pokraj ohromného stínu, jejž chrám sv. Majdaleny do ulice vrhal, — ale tu objevila se náhle na samém rozhraní stínu a světla postava starého muže — v němž jsem na první pohled poznal svého otce. Stanul jsem na místě a ztrnul jako zkamenělý. Jest to možné? Musí to být přelud! Kde by se tu otec tak náhle v Paříži vzal, což by mi nebyl dříve o tom zprávu podal, že z Čech přijede? Není to nic, než klam smyslů, nápadná toliko podobnosť; vždyť muž ten na mne tiše hledí a nedává ani nejmenší známky, že by mne poznával. Po této úvaze hnul jsem se opět ku předu a scházel jen krok, abych ho minul — však právě v tu chvíli pozvedl muž ruku.

„Nejeď do Anglie, hochu,“ pravil zcela klidně.

„Otče!“ volám překvapeně, „jak, vy jste to skutečně? A vy víte o mém úmyslu?“

„Nejeď do Anglie,“ opakoval, „očekávej zde zprávu o mé smrti. Překvapila mne poněkud. Poslední mou vůli najdeš v mé knihovně za starými folianty u krbu v nejdolejší řadě. Listina tam náhodou zapadla, nenalezl bys ji, a proto jsem ti to přišel říci.“

Krev mi stydla v žilách, přiznávám se, ale trvalo to jen okamžik. Veselý smích zazněl mi v uších: nějaký mladík s děvčetem brali se v živé zábavě okolo mne a zaplašili okamžitě mátožné obrazy mé fantasie tak nepochopitelným spůsobem vzniklé. Ohlížel jsem se kolem a kolem: vše bylo prázdné, tiché a také na místě, kde jsem se domníval, že vidím otce svého, nebylo nic mimo měsíčné paprsky, rozestlané po bílém chodníku. Nabyl jsem přesvědčení, že jsem chodě jaksi spal, neb aspoň snil; ale přece nemohl jsem dlouho usnouti a neubránil jsem se oněch neurčitých dojmů a toho nepokoje, jež tak zvaná znamení i na osoby ne právě pověrčivé činívají. Povstav ráno z lože, jal jsem se ukládati své věci do vaku; nepřikládal jsem nočnímu vidění žádné důležitosti a chystal se na cestu do Anglie. Dávno před určitým časem objevil se můj přítel Angličan u mne, ale nepřišel sám: Konstantin vešel s ním zároveň do komnaty — oba mladíci sešli se na schodech. Seznal jsem na první pohled, že pověrčivého Řeka ke mně přivedla jen zvědavosť, splnilo-li se již proroctví Angličana? Henry na opak zdálo se, že byl na tu věc již úplně zapomněl.

„Proč tak časně?“ tázal jsem se. „Čekali bychom dlouho na nádraží.“

„Změnil jsem svůj úmysl,“ odpověděl, „pojedu teprv na večer, a obávám se mimo to, že se zdržím asi dva dni v Calais k vůli jisté rodinné záležitosti… Nudil byste se tam přes příliš, myslím tedy, že bude lépe, vyjedete-li teprve pozejtří z Paříže, sejdeme se v určitém hotelu.“

Byl jsem zaražen, nevím sám proč. Konstantin se dal do smíchu.

„Henry, zdá se mi, že žárlí na vás již napřed!“ volal, „nechce, abyste se blíže seznámil s tou sestřenkou, kterou mi moje fantasie maluje bílou jako mořskou pěnu, z kteréž se narodila Afrodita, a zlatovlasou jako slunce. Aneb dokonce,“ dodal za chvilku, „chce, abyste očekával v Paříži onu tajemnou zprávu, kterou vám předpovídá.“ — —

Angličan jevil jakýsi nepokoj, já pak mimoděk jsem se zadumal.

„Věříte na tak zvaná znamení?“ tázal jsem se ho začínaje vypravovati své noční dobrodružství.

„Jak dlouho as trvá, než se sem dostane zpráva z Čech?“ ptal se zbledlý Řek, který měl až směšné prosté pojmy zeměpisné a jemuž byly Čechy posud trochu tím neurčitě dalekým „Hercynským lesem“, jako jeho klassickým předkům.

„Týden? Deset, dvanáct dní?“ hádal Konstantin, jehož smích náš pranic nerušil ani neurážel. Ale v tom zaklepal někdo na dvéře. Byl to concierge.

„Telegram, pane!“ pravil, vstoupiv a položil papír na stůl. Konstantin odskočil poděšen na několik kroků od Angličana, vedle něhož dosud stál, a upjal tázavě zraky na mne. S třesoucíma rukama otevřel jsem list. Telegram přicházel od učitele naší vesnice a obsah jeho byl krátký.

„Váš pan otec zemřel dnešní noci náhle; doufám, že vám bude ještě možno přijíti v čas na pohřeb.“

Sdělil jsem smutnou svoji ztrátu přátelům. Konstantin třásl se na celém těle a loučil se srdečně se mnou; na Angličana vrhal jen ustrašené pohledy a odešel, aniž by mu byl ruky podal. Henry objal mne velmi soucitně a prosil, abych mu brzo o sobě zprávu podal a vzdálil se tichým krokem.

Chvilku seděl jsem zdrcen a slzy vstupovaly mi do očí. Nebývalo sice žádného něžného poměru mezi mnou a otcem, ale také žádné příkrosti aneb trpkosti: bývali jsme chladni jeden k druhému po celý život, ale v okamžiku, kdy jsem ho na vždy ztratil, rozehřálo se mé srdce; toužil jsem po jeho objetí. Však již ho nebylo, stál jsem zcela sám v tom šírém světě! Myšlenka ta mne více dojala, než bych byl kdy tušil; nyní teprve cítil jsem, čím otec mně a čím jsem já býti mohl jemu. Bylo pozdě! —