Fantastické povídky (Leger)/Opilý
| Fantastické povídky Karel Leger | ||
| Před smrtí | Opilý | Mor v Kolíně l. P. 1680 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Opilý[1] |
| Autor: | Karel Leger |
| Zdroj: | LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 71–78. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Hahaha! svět se do kolečka točí
i každý kámen, jak naň noha vkročí!
A oživeny mocí tajemnou
se domy, stromy klaní přede mnou, —
kdo nezvyk’, haha! vyvaluje oči!
A zem se chvěje. Ale jaké divy,
toť byla noc, můj Bože spravedlivý!
Stesk po něčem, co dávno uletělo,
mne vyhnal z domu. Pálilo mne čelo
a chtěl jsem prchnout vlastním myšlénkám.
A kolem mne se víc a více tmělo. —
Bez cíle bloudím ve tmě sám a sám
a z daleka se lidem vyhýbám. — —
Pohlédnu, kde jsem? V koutě zastrčeném
prabídná krčma stojí s divným jménem
a okénka se ve tmě blýskají.
Za nimi plno života a ruchu,
zní špatný zpěv a housle skřípají.
Co tady chceš? já pravil k sobě v duchu.
Do krčmy zval mne jakýs divný hlas,
jak odvrátím se, nazpět volá zas,
nu, přiznám se, že zavedl mne ďas! —
I vejdu, v koutě sám usednu stranou.
Přiběhlo děvče, hezké, veselé,
smích na rtu má a tváře jen mu planou.
Přineslo láhev, — piju nesměle
a těžké dumy pod čelem mi tanou.
Hahaha! zdaž tu vážně myslit smím?
Jak mha se valí, dusí čpavý dým,
jak bludičky v něm světla plápolají.
Se slepou slepý starou píseň hrají
a ona zpívá hlasem třesavým.
U stolů hosté smějí se a lají, —
ti hrají v karty, — v ryku, hlaholu
se každé slovo bez rozumu ztrácí
a sklenky zvoní, tam se láhev kácí
a kalné pivo stéká se stolu.
Ten dusný vzduch div světla nezhasíná
a na všem jenom špína, — hřích a špína.
Nu, čeho hledám? Prchnu raději. —
Čas ubíhá však, člověk zapomíná
a u srdce je jaksi lehčeji.
Lahodná mdloba po těle se šíří
a myšlénky se rodí, letí, víří
a člověk hledí, hledí v kouř a dým — —
Na tváři úsměv, nevím, bdím či sním?
Kol všechno mi je milé tak a známé, —
ti lidé, kteří křičí, rvou se tam, — —
eh, jářku, jářku, milovat se máme!
Jsme všichni bratři, — inu, vždyť to znám!
Jste nešťastní tak, jako já jsem sám.
Toť lidský osud, jdeme, kam nás žene,
přes hory, doly, jak jde cesta již
a na konec je smrt a hrob a kříž.
Tož nejlépe, když člověk zapomene,
však se oň stará Pánbůh nebo ďas
a z bláta povstal, blátem bude zas,
až padne někde jako zralý klas.
Nu, děvče, přines ještě sklenku piva! —
Proč usmíváš se na mne, bláhová?
ej, sluší ti ta pentle růžová,
však co mi šeptáš? nech ta slova lživá!
Co je mi láska, co mi jara květ?
já odřekl se všeho, všeho, všeho,
vždyť znám ten život, znám ten bídný svět,
tu zkaženost a všechnu bídu jeho! — —
Hahaha! nač to? nač to přemýšlení?
eh, bude ze mne, děvče, filosof.
Je mnoho bídy, ale kdo to změní?
a na konec — nu, v pravdě škoda slov!
Dnes chci být vesel! — Jak se pivo pění!
a třeba ďáblu dnes bych připít chtěl! —
Ty, slepče, tam! tvé písničky jsou nudné,
rychlejším tempem! ať tvář blahem zrudne, —
rád bych dnes na vše, na vše zapomněl!
Tam v koutě rvou se, — sklenice se tříští,
hahaha! jak je veselo mi dnes!
„Krev!“ volá někdo, někdo vzlykne kdes.
Krev! hahaha! to pivo jen se prýští!
Kouř a dým dusí, světlo uhasíná,
po zemi karty, sklenky rozbité,
skácené židle, pivo rozlité —
a kam jen sáhnu, všude kal a špína. —
Čert vezmi všechno! Mám se kalu bát?
Hej, slepče, hraj! hraj! housle rozbiju ti!
Chci veselým být zase jedenkrát,
vždy nemusí se člověk moudrým zdát — —
A, bratři, pijme! s chutí pijme, s chutí!
však nevíme, kde jaké procitnutí —
Nuž, zazpíváme! — Hola, jak to hřmí!
dnes propiju zde rozum poslední! —
— — — — — — — — — — — —
Co? dozpíváno? — Kolem ticho již
a hlava k hlavě klesá níž a níž.
Co? že se venku do opravdy šeří?
host za hostem se odtud vytrácí.
Hahaha! k smíchu! z otevřených dveří
jak pitvorně se každý potácí! —
Děvčátko! s Bohem! půjdu taky, taky,
ač bolestné a těžké loučení, —
jsou nohy těžky a zkalené zraky
a v lebce šum a divné víření.
Klopýtám přes práh, — venku skoro svítá
a chladný vzduch mi zavál v obličej —
Na nebi smíchem měsíček mne vítá
a dokola je shon a šum a rej.
Hahaha, svět se do kolečka točí,
kdo nezvyk’, haha, vyvaluje oči!
Příšery divné kolem mne se rojí, —
tam, vidíte? tam v mlze jedna stojí! — —
Mráz náhle přejel celým tělem mým.
Jsem opilý, nu, ano, vím to, vím,
je těžká chůze světem pro člověka —
Kam nyní? domů? Co mne doma čeká?
Jen všední život, nuda, strasti jen,
vzpomínky smutné, bída tisícerá,
to všechno zas, co vyštvalo mne včera. —
Ne, nechci zpátky! Raděj z města ven,
do širých polí, kde se budí den.
Snad vítr, který mhy po brázdách žene,
ochladí trochu čelo rozpálené — —
— — — — — — — — — — — —
Přede mnou tmí se alej daleká. —
Ten stín, to šero nic mne neleká,
však hůře je, kde mezi větvemi
prokmitá světlo. — Hledím, zdá se mi:
tam stojí někdo, — něco, — Bůh to suď!
Proč příšera ta sleduje mne všude?
pryč! neznám tě! pryč, pravím, buď, kdo buď!
Pohlédnu jinam, vím, — že zas tam bude!
ta příšera je všude, všude, všude!
Eh, já se bát mám? Strachy zpozdilé!
vstříc vykročím i ďáblu zmužile,
strašidlu tomu podívám se v oči — — —
Hahaha! zlobit nebo smát se mám?
vždyť jsem to já, — nu, ano, já, já sám! —
Ah, ťoť je žert, až hlava se mi točí — —
Jsem přece tady — a tam — je to sen?
ten chlapík je mi tuze podoben!
Teď kráčí blíže. Do očí mu zírám.
„Nu, co chceš? co chceš?“ dím a paměť sbírám.
On ani slova, — kráčí blíž a blíž.
„Stůj, ďáble, stůj! a nestraš marně již!“
On blíž a blíž. —
A když tak hledím v jeho obličej,
sto upomínek pod lebkou mi buší
a mnohý starý zapomněný děj
najednou divem ožil v mojí duši.
Své dětství vidím, domov, otce zas
a slyším zníti drahý matčin hlas, —
tak z daleka, tak z daleka a bolně!
Má mladá léta plynou přede mnou,
kolejí všední tiše jdou a jdou
tak omrzele lhostejně a volně.
Jdou, odcházejí na vždy, bez paměti,
do vody černé jak by kámen pad’.
Šediví hlava, hrob je blízko snad
a náhle zdá se, že ta léta letí. — —
V měsíčním světle příšera tu stojí.
Já chvěl se hrůzou, vztáhl ruku svoji.
„Pryč!“ volal jsem, „pryč! znám tě, znám tě, znám!
tys život můj! mé mládí utracené!“ —
Strach zatřásl mnou, na útěk mne žene,
zpět po silnici běžím, klopýtám, —
rozpjaté ruce, oči vytřeštěné, —
a padám, křičím, hlas mi selhává
a zase běžím, do úpadu běžím,
že na čele až pot mi vyvstává.
Na tváři pálí rána krvavá,
šat roztrhán — a běžím, běžím, běžím —
Ne, nemožno již, nemám dechu dál, —
poklesla noha, padám, bezduch ležím — — —
- ↑ Z druhého dílu veršovaného románu „V zátiší“.