Fantastické povídky (Leger)/Leknín

Fantastické povídky Karel Leger
Vesnický hřbitov	Leknín	Před smrtí

Údaje o textu
Titulek:	Leknín
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 37–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zelený soumrak byl v zelených lukách.
Přírodě matičce v rukách
usíná dceruška zem.
Pěšinou, která se klikatí travou,
nedávno sečenou travou
znatelnou do dálky úzkou a tmavou
v tišině zamlklí jdem’.

Za námi noc už své závoje spouští
na černé olšiny, vrbové houští,
kde Labe zároveň s písčitým břehem
krade se plíživým lasičím během.
Tmavé a nehybné hlubiny leží.
Jenom kde mělčinou siný proud běží,
drobounké třaslavé vlnky se řítí,
zeleným odleskem západu svítí.

Před námi černá se skřivený strom.
Močály zadechly nahořklou vůní.
V ostřici zapadla pěšina v tom, —
jdeme kol zamlklých tůní.
Viděl jsem leknínů mlékový květ
na černé vodě se chvět.

Bublina vyplula nad hloubku temnou.
V tom tichu rodil se jakýsi žal,
tesknotou srdce mé jal. —
Šel hlídač Doubrava se mnou,
osmahlý, scvrklý a sivý.
Holí svou — (z dubu kmen ulomil křivý) —
v ostřici uhodil, odplivl v dál,
jakýmsi příšerným smíchem se smál.
„Teskno tu na lukách, pravda-li, pane?
Z těch mokřin hnijících smrti dech vane,
a když jdu okolo z večera sám,
úzkost i drobátko (ne mnoho!) mám.
Proč? Nu, rád povím to. — Dávno je tomu,
pomalu sám bych snad nevěřil už
(bylo to u toho černého stromu).

Tehdy jsem mladý byl, veselý muž,
za ženou chodil jsem. Kol toho stromu
z Týnice vracím se jedenkrát domů.
Od milé vracím se, půlnoc už byla,
jak mléko po lukách vzduchem se lila
měsíční zář.
Od sladkých hubiček plála mi tvář,
v srdci mi líbezná muzika hrála,
to se tam má milá smála,
a já byl v myšlénkách u ní.
Tu náhle vidím vám: nad černou tůní
cosi se bílého zvedlo,
pod černým dubiskem sedlo.

Ve mně se najednou zatajil dech.
A já přec silák byl, neznal jsem bázně,
na vsi se nelekal chasníků všech.
Tož rovně ke stromu vykročím rázně.
Myslím si: šálí mne sen,
nebo kus mlhy se utrhlo jen,
pěna se na břehu bělá?
Tak jdu a oči mnu. Nebyl to klam.
Dívčinka mladičká seděla tam,
nahá a běloučká celá,
na místě šatečků vlasy jen měla.

„Co tady děláš?“ já tážu se znáhla.
Tu vlásky stydlivě přes ňadra stáhla
a hledí na mne vám, — zabij mne hrom,
co všechno zářilo v pohledu tom!

„Na tebe čekám tu!“ zašeptla tiše.
Smrti bych nadál se spíše!
A nějak zas už mi docházel dech.
Ďábelskou nástrahu ve vzduchu cítě
s nuceným smíchem dím: „Nech toho, nech!
Nedám se, prokletá, polapit v sítě!“
Tu ono něžné a bělounké dítě
vstalo a zlehounka přichází blíž,
hledí mně do očí a já v té chvíli, —
jak se tak člověk hned zmýlí, —
nedoved’ udělat kříž.
Pěstě jen pozvednu výš:
„Zpátky!“ jen zakřiknu vztekle,
„zůstaň si, prokletá, v pekle,
křesťanskou dušičku svádět se chraň!“
Celá se zachvěla, zavzdychá temně,
přitiskne na srdce dlaň,
smutně a s výčitkou pohlédne ke mně, —
pohlédne ke mně
s takovým žalem a touhou!
A náhle rozplyne v páru se pouhou,
nad tůní, po černé hladině splývá.
Mně se však zdálo, že z mlhy se dívá
za mnou pár zavlhlých očí —
Strach divný náhle mi do týla skočí
a já vám úprkem v útěk se dal, —
tehdy jsem v životě prvně se bál.
Však když jsem propocen doběhl domů,
sám jsem už nevěřil tomu.

Nu, dobře. Podruhé za noci zas
vracím se od milé kolem.
Tu slyším u tůně lahodný hlas,
jak by se zachvíval bolem.
Prokletá! Zase tam na břehu sedí
a tak vám upřeně hledí,
velkýma očima na mě vám hledí.
„Pojď ke mně!“ sladce mne zvala.
Stanu a zvědavost divná mne jala.
Taková něžná je, slabounká, malá
a já bych měl se snad dítěte bát?
Počal jsem zlehka se smát.
A tu vám radost jí vytryskla z očí,
jako ta laňka vám skočí.
Na moje ramena ručkama svýma
celá se pověsí, — lehounká tak!
V náruč mne jímá,
její dech lehtá mne, pálí mne zrak — —
Tehdy jsem odolal však,
Ačkoliv, — opravdu už se mi chtělo
chytit to hebounké, lehounké tělo,
uchvátit, rozdrtit silou
hračku tu dětskou a milou.
A jak se tak přitulí ke mně,
hladím ji po bílém rameně jemně,
prsty se probírám hedbávím vlasů —
Náhle ji okolo pasu, —
jak se to stalo, nevím už sám, —
upřímně objatou mám.

Cítil jsem, kterak se úzkostí chvěje, —
přece se blaženě směje!
„Čeho chceš ode mne?“ tážu se zpříma.
Lichotí, hladí mne ručkama svýma.
„Ničeho nežádám, šťastná jsem teď —“
šeptá mi tiše, —
„jenom mi do očí upřímně hleď!“ —
A při tom ve tvář mi dýše.
A ten dech omamný skoro mě opil,
už jsem ji vášnivě chopil,
už jsem se shýbal,
abych ji po čele, po vlasech zlíbal.
Náhle však jako blesk kmitlo mi lebkou:
Chceš se dát omámit ďáblicí hebkou?
A už ji odstrčím vší silou zpět,
surově odstrčím pěstí.

Jakoby podseknut luční byl květ,
v kolena poklesla, počne se chvět,
já nemoh’ jejího pohledu snésti.
A pryč se odvrátím, v útěk se dám,
tichý pláč slyšel jsem za sebou zníti.
V té chvíli div že jsem neplakal sám,
bylo mi odporno na světě žíti.
Byla to muka,
bolestnou žádostí srdce mi puká.
A jak tak pospíchám přes širá luka,
na svoji Barušku myslet se nutím.
Nadarmo! v duchu zřím stále jen
bílý a lehounký tak jako sen
s každičkým pohledem, s každičkým hnutím
proklatý čarovný zjev!
A přec má Baruška mléko a krev,
švarná a statečná byla,
dobrá i milá.
Mládí jí kypělo v těle,
bez bázně moh’ jsem ji obejmout směle.
Ale ta prokletá? pára a dým!
sotva že vlasy jí pohladit smím,
dýchnu a ztratí se hned! —
To však mi v srdci už potají hlodal
jakýsi ďábelský jed, —
a já se skoro už podal.

Nazítří po práci k milé jdu zas,
v duši mé ozval se varovný hlas:
zajdi si lukami od tůně stranou!
Jdu, noc je a z temna oblohy kanou
třpytivé jiskry a svítí a planou,
jak by mi pěšinu zlatily v před. —
Co se to mihlo tu? — Hlavu jsem zved’,
pohlédnu: nad samou tůní vám stojím,
jak jsem tam došel až, hádat se bojím, —
ďábel sám jistě mne ved’!
A ona prokletá na břehu sedí
a hledí, velkýma očima hledí,
na dno až do duše hledí.
Prchnout-li mám?
Dodám si kuráže, ve smích se dám:
„Hahaha! hohoho! čekáš-li na mne,
zjevení klamné?
Tady mne máš!
Ale to řeknu ti předem:
jestli jen falešně se mnou si hráš,
jestli tím úsměvem, falešným hledem
mámit jen, klamat a šálit mne chceš, —
nu, pak se těš!
Běda ti, povídám, třikráte běda!“
a pěstí zahrozím, — tak!
Lehce se zachvěla bledá
a ke mně pokorně zvedá
zlekaný, zavlhlý zrak.
Hluboko sklopila hlavinku svoji,
na ňadrech skřížila ruce a stojí.
Opravdu, — myslím si, — rány se bojí!
Bylo mi líto jí hned,
lehko jsem hlavu jí sklopenou zved’
a prvně políbil v ústa.
Ach, byl to polibek sladší než med,
ale což jediný? žádost má vzrůstá,
a kam jen mohl jsem přitisknout ústa,
ruce i nohy, hrdlo i vlas
já líbal a líbal zas!
Sotva jsem chápal, co se mnou se děje,
a jen jsem cítil, jak hrůzou se chvěje,
vzpírá a zmítá se tělo to bílé,
že jsem se podivil vzdoru a síle,
s jakou se brániti znala!
„Ó, pusť mne!“ prosila, „strach z tebe mám!“
zalitá slzami lkala,
soustrast jsem pocítil k ubohé sám.
Sotva však povolím, — skočí
a radost svitla jí z očí.
Pohrozí prstíkem bílým
a já se zastyděl, hlavu vám schýlím, —
až se mi zatajil dech!
Jak dravec skrocený s mručením temným
k drobným jsem nožkám jí leh’.
Sedla mi po boku, pohybem jemným
kol hrdla bílá mi ramena sepla,
tak bílá, tak chladná, jako led sám,
bez krve tepla.
Z očí však, z očí jí hlubokých vám
zelené jiskerky plály, —
v srdce až pálí.

A já se ptal,
zamračen, popuzen já se jí ptal:
„Co hodláš učinit se mnou?“
Se svého hrdla jsem ručky jí sňal.
Oči jí zakalil na chvilku žal,
tváře mi hladila dlaní svou jemnou.
„Nemrač se!“ šeptala, „děsíš mne jen!
Já snila o tobě stříbrný sen,
na černé tůni
v poupěti leknínu opita vůní
já snila o tobě stříbrný sen.
Za jasných nocí
já tebe volala, vábila sem
lásky své čarovnou mocí,
jméno tvé volala žíznivým rtem.
Přišel jsi, spočinul v objetí mém, —
tak jak jsem v poupěti snila,
přemohla pýchu tvou lásky mé síla!
Skrocen a tich
lehl jsi pokorně u nohou mých!“ —
A její dětinský bláhový smích
bouřil vztek divoký ve mně,
prsty jsem zarýval do černé země,
do rtů jsem zatínal zuby.
A myslím: „Což jsem tak hluboko pad’,
že mne má na věky v moci své snad?
Hle, jak se prokletá chlubí!“ —

A ona laská mne a hladí jen,
šeptá mi nějaký bláznivý sen:
„Pojď, drahý, na ňadra moje
skloň hlavu svou.
Z močálů bludiček třpytivé roje
ve dlouhých řadách a zamlkly jdou,
od řeky zpěvy zní vil,
pod břehem vymletým vodníka kvil,
s oblohy zlato hvězd kane!
Ze stínů večera pohádka vane,
tiše a lehce nám do srdcí vane. —
Tak! hlavu svoji mi na prsou nech,
ať v líce hřeje mne sladký tvůj dech,
štěstí se nad námi sklání, —
cítíš ten polibek na svojí skráni?
S hvězdami níží se nebe —
Proč jsi tak zachmuřen? O čem to sníš?
Pozemských trudů tě přemáhá tíž?
Skonejším v náručí tebe!
Na všechno zapomeň již!“ —
Kol hrdla otáčí bílé mi páže,
zlatými vlasy mne váže.

Zuby jsem zaskřípal: „Mazlení nech,
dětinských pohádek všech!
Pojď se mnou! Do vsi pojď! Buď jako jiná,
ne jako ranní mha mrazná a siná,
bez duše krve a tepla!“

Vykřikla zděšeně, ručky své sepla.
Ale já do proudu hedbávných vlasů
zabořil pěstě své hned,
chytil jsem prokletou okolo pasu
a jako pírko ji zved’.
Odnáším s chechtotem svou kořisť bílou.
Náhle se vzepjala strašlivou silou,
z rukou se vyrvala mých.
Zalomí rukama a hlavu skloní,
oči má zkalené a slzy v nich.
Zaúpí, zasténá. — Vrhnu se po ní,
než jsem však prokletou stih’,
přede mnou stín se jen mih’.
Mlha se lehounká na tůni bělá,
obrys má ženského těla.

A vidím leknínu květ
na černé tůni se chvět,
z poupěte zpola jen rozpuklý květ. —
Průzračná bílá mha po vodě splývá,
lehounký tajemný stín, —
tichounko ticho se skrývá
ve vonný poupěte klín.
Poupě se zavřelo. — Znáhla
jak by je dolů moc příšerná táhla,
do černé hloubky se topí.

Já skočím a vztekle ruka má chopí
a přerve zelený stvol.
Teď držím poupě to na vlhké dlani.
Plaše se ohlédnu. — Ni hnutí kol,
lístek se nepohnul ani. —
Hodím ten klatý květ na černou zem
a vztekem zaslepen pozvednu nohu, —
poupě to čarovné, — dík Pánu Bohu! —
takhle tak zašláp’ a rozdupal jsem!“ —

A starý hlídač se pitvorně šklebí
a botou kovanou lesklými hřeby
udeřil v černou a zavlhlou zem.