Fantastické povídky (Švanda)/Prázdná lenoška

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
	Prázdná lenoška	Adolfina

Údaje o textu
Titulek:	Prázdná lenoška
Podtitulek:	1888
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 1–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hudba v tanečním sále ustala. Několik šviháků, zakrývajíc si kloboučky svými zívající ústa, usedlo se svými dámami v jednom vedlejším sále, tvoříce kruh. — V tom okamžiku vyšla ze sálu baronessa Wallbornova, chladíc se vějířem, s úsměvem na tváři.

„Pánové a dámy,“ pravila rozmarně, „víte, kdo navštívil náš ples?“

„Nu?“

„Hoffmann.“

„Ah,“ pravil abbé Charost, „onen Hoffmann, jenž píše tak hrozné povídky?“

„Ano. — Přejete-li si nějakou novou slyšeti, a slíbíte-li, že se nebudete bát —“

„Prosím, prosím —“

„Nuže, jsem ochotna vám jej zavolati. Hleďte, tam se prochází, rozpačit, se sklopeným zrakem. — Pane Hoffmanne!“

Tázaný vztýčil hlavu a zastavil se.

„Odpusťte, že vás oslovuji,“ pravila baronessa, „však slíbila jsem této společnosti, že vyprosím na vás v této taneční pause nějakou povídku.“

„Velká čest.“

„Je to pravda, co se o vás vypravuje?“ pravil Paulmann.

„Nu, a co se o mně vypravuje, smím-li se tázati?“

„Že umíte tak roztomile strašit.“

„Že každého večera vypravujete svým přátelům v Lutterově krčmě povídky.“

„A že se vždy při tom musí k vůli effektu světla shasnouti. — Je to pravda?“

Hoffmann se usmál. „Jest. Je vám ale zajisté povědomo, že neumím o ničem mluviti než o nebi, o lásce a o strašidlech.“

„Slyšeli jsme cos podobného,“ pravil Paulmann.

„Nuže, o čem mám mluvit?“

„O nebi,“ pravil abbé.

„O lásce,“ pravila šestnáctiletá komtessa Chauvelinova.

„O strašidlech,“ pravil Theodor Körner.

Přijato. „O strašidlech, o strašidlech!“ volala společnost.

„Podávám se většině,“ pravil Hoffmann. — „A čeho se má týkati moje povídka?“ tázal se, ohlížeje se po sále.

„Našeho lustru,“ pravil kdosi.

„Černých očí,“ pravila komtesa, dívajíc se s úsměvem na Körnera.

„Prázdné lenošky, o niž se opíráte,“ pravil Körner.

Přijato.

„Ale prosím za odpuštění, přivede-li ctěnou společnost povídka moje snad do špatného rozmaru.“

„Nepřivede. Máme snad shasnouti též světlo?“

„Netřeba.“

Hoffmann sedl si do prostřed kruhu společnosti, obličejem k oné lenošce, a počal.

*

„Když dověděl jsem se v Paříži v lednu roku 1794, že se moje milovaná Antonie v Mannheimu na smrt rozstonala souchotinami, přestal jsem nacházeti zalíbení v rozkoších tehdejší zdivočilé Paříže. Divadla začala mne nudit, dámy pozbyly v očích mých půvabu, úsměv jich přitažlivosti, polibek vřelosti a na mysli tanulo mi vždy a všude slůvko „Mannheim“. Usínal-li jsem, viděl jsem před sebou na hladině rozčeřeného moře žlutá písmena, jež vždy opláchla kalná vlna, kdykoliv jsem je chtěl čísti; dívaje se na dohořívající oharky rozpáleného uhlí v krbu, viděl jsem spoustu domečků ozářených zlatem zapadajícího slunce a uprostřed nich vypínající se štíhlou věž hlavního chrámu Mannheimského; kouře, tvořil jsem si z dýmu kučeravou hlavinku milované Antonie a myslil na ni. Onoho večera jsem byl zvlášť rozčilen. Nemoha nalézti zápalek, byl jsem nucen ulehnouti si na lůžko po tmě, toliko pří intensivní záři měsíčné; paprsek bílého světla jeho, procházeje oknem mrazem zkvětovaným, dopadal na sošku Wielandovu, stojící na skříni s knihami, sošku onoho Wielanda, jemuž jsem při stěhování do Paříže urazil sádrovou hlavu, která od těch dob na sošce pouze ležela, špatně přiléhajíc ke krku. — Marná byla moje snaha usnouti. ‚Antonie churaví,‘ toť byla jediná moje myšlénka. Pohlédl jsem na její obraz, — pozvedla sklopené oči a upřela na mne pohled tak dlouhý a tak smutný, že jsem ho nesnesl; nanejvýš plaše pohlédl jsem na sošku Wielanda, a ten dvorně sáhl rukou po své uražené hlavičce a hluboko ji přede mnou smeknuv, klidně si ji opět nasadil. — Napadlo mi, zdaž bych nemohl v jasné záři měsíční čísti, i uchopil jsem jakýsi časopis a snažil se číst; již již jsem usínal, když probudilo mne zašustění papíru; otevřel jsem oči a spatřil bílé prstíky nějaké postavy za listem stojící, jež chtěla časopis odhrnouti; podařilo se jí to a já uzřel svoji Antonii bledou, s výrazem truchlivosti na alabastrových lících, se souchotinářskými hřbitovními růžemi, Antonii, jež pozvolna rozplývala se v mlhu…

Byl to horečný spánek, jemuž jsem se konečně oddal s úmyslem hned zítra odjeti zpět do Německa. A učinil jsem tak.

Jeli jsme v krutém mrazu; slyším posud to práskání bičů našich kočí s tvářemi do červena od větru zbarvenými, to skřípání zmrzlého sněhu pod širokými koly našeho vozu, vidím tu jinovatku na našich oknech, to věčné zívání mých spolucestujících, balících se pečlivě do plaidů a přikrývek, a cítím ono ustavičné šlapání na nohu mého protějšku, nějakého velebníčka, tak zabaleného, že mu nekoukal než nos, jenž stále šňupal. — Bylo k večeru, když jsme dojížděli Mannheimu; na širé rovině zářil sníh svou bělostí, přecházející soumrakem již do modra, na vzdáleném horizontu viděti bylo krvavě červenou kouli zapadajícího slunce a před námi na rovině černé silhuety Mannheimu s dlouhými jeho rovnoběžnými čarami, jež počínaly v mlze a končily ve tmě nastávajícího soumraku.“

Jeli jsme dlouhými alejemi; v těch strávil jsem v létě tak mnohou božskou chvíli s Antonií, kdy hledíce do modré oblohy přísahali jsme si lásku, v onom velebném tichu, jež vyrušováno bylo jen vzlétáním skřivánka, radostně si prozpěvujícího. Když pak slunce, ukončivši svou pouť, mizelo za širou rovinou a cvrček spustil jednotvárným svým cvrkotem ve vzdáleném strništi, kdy večer ovíval nás teplým dechem svým, tu honívali a schovávali jsme se jako děti, až já unavenou smíchem, chytiv ji, sevřel jsem ve svém náručí, duse ji ohnivými polibky, jež ona svědomitě opětovala; a líbávali jsme se o přítrž, naše ústa setkávala se v pravidelném rhythmu, až já ukončil vždy hrozně dlouhou hubičkou, při níž ona, nemohouc dýchati, vždy zoufale se bránila; a pak musila se smáti, vyprostivši se, když můj třírohý klobouk, jako obyčejně, kutálel se v silničním prachu, neb já, chtěje ji polibkem udusiti, nemohl jsem potom sám dechu popadnouti; tu chopila mne kolem krku a začavši mne zuřivě líbati smála se mi do úst. — Tu stávala se pojednou vážnou, úsměv s její rtů zmizel, zadívala se svýma krásnýma očima do mých očí, pak něžnou ručkou odhrnula mi s čela neposlušné vlasy a dívajíc se mi na čelo, tázala se šeptem: ‚Miluješ mne?‘… A pak kráčívali jsme zavěšeni velkými, dlouhými kroky tmavou alejí k městu; vzdálené stromy zatím úplně zčernaly, jevíce se nám jako strašidla, zbraňující nám cestu domů; ona stávala se bázlivou, tulíc se dětinsky ke mně; nedůvěřivě dívala se na temné keře, jež jsme míjeli, tajíc v sobě dech a přec zastavujíc se každou chvíli, aby se mi podívala do očí, vášnivě mne objala, a opět a opět otázala se: ‚Miluješ mne ?‘…

A nyní stály tu stromy prosté, pouzí kostlivci vztahující kostnaté ruce své k hvězdám mrazem se třpytícím na karmínovém nebi, — lávky pokryty sněhem a bublavý potůček sevřen obalem ledovým —

‚Zítra bude opět silně mrznouti,‘ ozval se můj soused, vyrušiv mne ze zadumání.

Vůz zastavil. Vyskočil jsem a pospíchal tmavou ulicí k obydlí otce jejího. Byla již úplná tma, když jal jsem se klopýtati po známých schodech s dřevěným zábradlím, na jehož konci nahoře sedával vždy starý zrzavý kocour, jenž dával pozor, aby nás spolu rozmlouvající nezastihl otec, jenž dlouho si na mne nechtěl navyknouti. Tu loučil jsem se s ní též poslední večer, kdy sliboval jsem na jaře jistě se navrátiti; tu položila, suše kašlajíc, hlavinku svoji na moje prsa, šeptajíc ve zlé předtuše: ‚Kéž bych se toho dočkala!‘…

Pospíchal jsem s místa toho a otevřel dvéře. Byl to velký předpokoj, jaký v starodávných domech bývá, ozářený blikavým světlem malé lampičky. Vše stálo v starém pořádku, halíc se v příšernou polotmu, toliko ve staré lenošce viděl jsem obraz postavy mi povědomé. Přistoupil jsem blíže a poznal Antonii, něžně na mne se dívající a oblečenou v onen šat, v němž se se mnou loučila; dívala se na mne s úsměvem tak nevýslovně smutným, že mi krev stydla v žilách. Vrhl jsem se jí k nohám, zlíbal jsem chladnou její ruku; viděl jsem, jak se nachýlila ku předu a cítil polibek její na čele svém, ale polibek tak příšerně studený —

‚Antonie, tys nemocna,‘ zvolal jsem.

Neodpověděla; pozvedl jsem hlavu a spatřil opět onen smutný úsměv a v oku jejím třpytící se slzu.

Tu zavrzly pojednou dvéře; vstal jsem a spatřil jejího otce náhle jaksi sestárlého vstupujícího. Poznal mne, dívaje se na mne okem divně planoucím, a šeptal jedva srozumitelně: ‚Ah, to jste vy, Hoffmanne, — přicházíte pozdě — posledním jejím slovem byl jste jí vy, — a já ji tak miloval!‘ pravil, vypuknuv v pláč.

‚Což zemřela?‘ vzkřikl jsem zděšeně.

‚Ano, včera. Leží tam ve své ložnici.‘

Rychle pohlédl jsem na lenošku, — byla prázdna, — přízrak již zmizel…

S výkřikem hrůzy opustil jsem byt…

Tak rozloučila se se mnou Antonie,“ pravil Hoffmann zamyšlen, náhle konče své vypravování…

*

Nastalo ticho.

„Dovolte — pane Hoffmanne —“ ozval se po chvíli abbé, „vypravoval jste to skutečnou událost či fantasii?“

„Jak se vám líbí.“

„Nu, a od těch dob se vám Antonie nezjevila?“ tázala se bledá baronessa.

„Nikoliv, — však ještě doslov; jednu památku mám od oné události přece, — přijdu-li totiž někam do společnosti, v níž nalézá se prázdná lenoška, vidím na oné lenošce v mlhavých obrysech vždy seděti toho z oné společnosti, kdo nejdříve zemře.“

„Ah“ …

… Nastalo hrobové ticho.

„Nu — a koho vidíte nyní?“ tázal se kdosi.

„Zapovídám vám to říci,“ zvolal abbé, vztýčiv se, „nepokoušejte Boha.“

Hoffmann se usmál, dívaje se na prázdnou lenošku před sebou; zrak jeho svezl se na společnost, jež s utajeným dechem očekávala hroznou věštbu. — V tom zavzněla ze sálu hudba.

„Vzhůru, pánové a dámy, k tanci!“ zvolal vicomte, přerušuje trapné mlčení.

Dámy zaraženy odcházely napřed, pánové za nimi. V pokoji zůstal toliko Hoffmann na své židli. Tu zaklepala mu hraběnka vějířem na rámě.

„Jste dlužen dopovědění své povídky, nebojím se, — jsme sami, — nuže, koho jste viděl?“

„Sebe sama,“ odpověděl Hoffmann, nehýbaje ani brvou.

A vida, že baronessa zbledla, pokračoval s úsměvem: „Což mně ale nikterak nevadí, abych si s vámi tento rozkošný valčík nezatančil. Je libo?“

A opustili pokoj, v němž zůstal jen kruh židlí s předsedkyní lenoškou, prázdnou lenoškou.