Fantastické povídky (Švanda)/Adrienna

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Adolfina	Adrienna	Fantom

Údaje o textu
Titulek:	Adrienna
Podtitulek:	Rokoková idyllka
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 51–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Bylo to dne 30. července 1769 v půl sedmé večer, když pan správec, jako obyčejně černě oděn, vyšed z komnaty staré paní markýzky, ohlásil služebnictvu před dveřmi shromážděnému a s utajeným dechem očekávajícímu jeho výrok, že dobrotivá jich velitelka právě zemřela.

Zemřela mimo vše nadání, s úsměvem na rtech, počavši právě přebírati se v modrou atlasovou stuhou svázaném balíčku naparfumovaných zamilovaných psaníček od nebožtíka pana markýze za doby lásky jejich; vzpomněla si na slastný okamžik prvého polibku, zamyslila se a vzdychla; sežloutlý papír vypadl jí z ruky, ruka svezla se k zemi, a oči zavřely se naposledy.

Zemřela tiše, s klidem závisti hodným, jako ti, kdož mají dobré svědomí.

Vidouc blednouti tváře paní markýzy, komorná vzkřikla, přiskočila, líbala její kostnatou ruku a dusila pláč svůj na jejím klíně… A přišel pan správec — pohleděl tupě na mrtvolu, sklopil šedivou hlavu a zamyšlen vyšel na chodbu, kde shromáždilo se zatím všecko služebnictvo, aby ohlásil onu neblahou zvěst.

Vše dalo se do pláče. Bylať stará paní pravou dobroditelkou svého lidu; chovalať se k nim vždy vlídně a laskavě, promíjela malé poklesky s úsměvem na vpadlé tváři, štědře otvírala blahodárné ruky své těm, kdož neuměli příliš spořit, chválila hodné, odpouštěla zlým. Vypravovalo se o ní, že nedovede dlouho se zlobit, a nemalým pohoršením bývalo panu správci, jenž příliš dbal etikety, když hrávala si v parku s dětmi štolbovými, líbala je na bělostné čílko, zastíněné hebkými vlásky. Bylať andělem.

A vzlykajíce rozcházeli se; na chodbě zbyla pouze jedna z komorných a upřeně pohlížela na správce pohnutím se třesoucího.

„A schovanka milostivé paní markýzy — slečna Adrienna?“ otázala se po chvíli.

„Ano, slečna Adrienna — ta ztrácí nejvíce — neztrácí své velitelky — — ztrácí svou matku… Bude zničena, až se to dozví… Což pak není v zámku?“

„Nikoliv, odešla hned po obědě do lesa natrhat čerstvých jahod milostivé paní a posud se nevrátila.“

„Kéž raději by se nevrátila!“ správce pravil odcházeje.

A ona se přece vracela, ubíhala poskakujíc po žlutém písku parkem k zámku, v bělounkých šatičkách s rozpuštěnými vlasy. Přinášela v košíčku červené jahody. Měla slaměný klobouček nedbale přehozený na zádech a radovala se ze svého mladistvého života. Pospíchala k zámku, ku své milované matince, a přece zastavovala se u každého keře, otvírala zvědavě každé růžové poupátko, smála se a prozpěvovala si jako skřivánek. Připadalo jí to tak nevýslovně k smíchu, že pestrý motýlek slétá s květinky na květinku, že ptáci tak vesele v křoviskách si prozpěvují a že slunéčko tak roztomile svítí. Smála se, smála, a opět stávala se vážnou; zdálo se jí, že nebe jest dnes modřejší než včera, že vodotrysk nestříká tak vysoko jako jindy. Divila se pestrým barvám macešky a zamyslila se.

Zámecké hodiny odbíjely sedmou.

Vzpamatovala se a rozběhla se znova. Ztratila v běhu střevíček a zase musila se dáti do ukrutného smíchu. Kdyby ji tak viděla paní markýzka, zajisté by zvolala:

„Ale, Adrienno, jsi ty blázínek!“

Je to pravda, mohla by ji paní markýzka vidět; bude lépe, doběhne-li raději do zámečku? A dala se na útěk; udýchána vrazila do přízemní kuchyně.

„Lisetto — Marie — což zde žádná nejste! Kde máte nějaký talířek — zčerstva, zčerstva — což nevidíte, že nesu milostivé paní jahody?! Nu, kde pak jste?“

Žádná odpověď. V kuchyni nikdo nebyl. Jako by dnes ani večeřet se nemělo — a Adrienna už měla hlad.

Vidouc, že volání nepomůže, jala se sama hledati talíř; však když zavírala polici, spadl jí veliký meloun do otevřené konve s vodou, a toho tak se ulekla, že postrašena stanula v rozpacích; zajisté, že způsobila škodu.

Nejdřív chtěla meloun vytáhnout, však nemohla dosáhnouti dna, a meloun jí vždy opět vyklouzl, pak myslila, že bude nejlépe, zmizí-li co nejrychleji, a by svůj úmysl vyplnila, jala se utíkat. Utíkala po schodech, aby již byla u paní markýzy a krmila ji lesními lahůdkami.

Na chodbě málem by byla vrazila do správce, jenž kráčel jaksi přísně jí vstříc. Což by se již byl dověděl o tom melounu? Bezpochyby — ale od koho?

Adrienna sklopila oči a zastavila se.

„Slečno,“ pravil správce, „slečno…“

„Nu, co mi chcete říci — věřte mi — já za to nemohu…“

„Slečno — paní markýza jest mrtva!“

„Je mrtva!“ Adrienna opakovala vyvalivši oči, a talíř s jahodami padl na zem a roztloukl se na mnoho kousků…

A stála zde dlouho, dlouho bez pohnutí.

Když opět nabyla vědomí, správec byl již ten tam. Zdálo se jí vše býti snem, a udivena rozhledla se kolem. Na konci chodby stála Lisetta, skrývajíc obličej v zástěrce.

„Lisetto!“

„Milostivá slečno!“ odpověděla oslovená plačky.

„Jest to pravda?“

Lisetta neodpověděla.

Tu pochopila celou situaci; letěla do ložnice paní markýzy se přesvědčit. A spatřivši zde otevřená okna a na lůžku stydnoucí mrtvolu své dobroditelky — vrhla se na kolena před ní a vypukla v usedavý pláč. Smáčela slzami žluté její ruce, neviděla, neslyšela, co kolem ní se děje, poprvé pocítila cosi, s čím v životě svém posud se nesetkala. Což bylo by možno, aby ruka, která včera ještě tak něžně hladila ji po rozcuchané hlavince, kterou ještě včera líbala, ruka tak dobrá, tak štědrá, vychladnuvši, už nikdy s ní si nehrála, aby oči, jež včera ještě tak laskavě zářily, zavřely se na vždy? Ani ve snu nepřipadla jí ta myšlénka, jí, která nemohla si představiti zámeček, provincii, svět bez paní markýzy, a stále ještě opakovala vzlykajíc:

„Ne, ne — to není možno — matinko — viď, že jsi nezemřela, viď, že spíš?“

Do ložnice vstoupil pan správec. Byl pečlivě ustrojen, narovnával si třesoucí se rukou bílý nákrčník, v druhé ruce držel nový třírohý klobouk, jejž nosíval vždy jen v neděli, když doprovázel paní markýzu do vesnického kostela.

Záplava světla zapadajícího slunce vnikla do komnaty, zlatila rozpuštěné vlasy Adrienny, klečící u lůžka. Slunce zvolna klesalo za obzor, až poslední paprsek políbil vráskovité čelo paní markýzy, a pod oknem na růžovém keři zašveholila červenka tak vesele, radujíc se ze života svého. Opojná vůně růží naplnila pokoj a ze vzdálené vsi vítr chvílemi zanášel zvuky klekání… Byl to velebný okamžik.

„Adrienno!“ po chvíli ozval se správec.

Neslyšela.

„Adrienno, vstaňte — opusťte tuto komnatu. Buďte zmužilou — pomněte, že nářkem ničeho milostivé paní nepomůžete; raději jděte se pomodlit za spásu duše její.“

„Již jdu,“ pravila, potácejíc se z ložnice do svého pokoje, kam ji též správec následoval. Zde vrhnuvši se do vysokého křesla, vypukla v usedavý pláč.

„Upokojte se, slečno!“

Nastalo trapné ticho.

„Co stane se nyní?“ ozvala se po chvíli, utírajíc si slzy.

Správec pokrčil rameny.

„Poslal jsem pro mladého pana markýze do hlavního města; v několika dnech sem přibude.“

„A pak?“

Správec opět pokrčil rameny.

„A pak?“

„Adrienno, buďte zmužilou; postavení naše je trapné. Paní markýza nezanechala závěti a jediným dědicem jest pan Viktor, zemřelého pana markýze jediný syn z jeho prvního manželství.“

„A co bude z nás?“ zašeptala Adrienna.

„To závisí od něho. Zde pomůže toliko Bůh,“ pravil zamyšlen odcházeje.

„Toliko Bůh!“ zvolna opakovala Adrienna a plačíc sklesla do křesla…

II.

Dlouhé stíny táhly se pokojem; po obloze od východu blížila se noc, vesnička zahalila se v mlhu a ptáci umlkli. Nastávalo šero.

Adrienna rozhlédla se po pokoji; byla již skoro úplná tma; skříně zdály se růsti v tmavá strašidla, nábytek praskal a pootevřené dvéře vrzajíce zvolna otvíraly se průvanem.

V tu chvíli zdálo se Adrienně, že musí tudy vstoupiti duch paní markýzy, oděné v černý šat a atlasové střevíčky, tak jak ji viděla na jejím lůžku, kam ji stydnoucí položili — a hrůza ji obešla. Vyskočila z křesla a ukryla se za záclonou své postele. Zde tajíc dech slyšela tlouci vlastní srdce a třásla se nevysvětlitelnou zimou a rozčilením.

Však dvéře zůstaly pootevřeny a paní markýza nevstoupila.

Adrienna přesvědčila se o tom, opatrně vystrčivši hlavinku ze svého úkrytu.

„Čeho se bojím?“ pravila si. „Což mne nemilovala matinka — a já bych nyní měla se jí strachovati?“

Aby dokázala pravdu svých slov, šla ku dveřím, otevřela je — a vzkřiknuvši uskočila.

Venku nepohnutě stál pan správec.

„Čeho jste se tak ulekla?“ otázal se podivným přízvukem.

„Ničeho,“ pravila a třesouc se prohlížela si pana správce, jehož lesknoucí se oči odrážely se příšerně od černých šatů.

„Oh, nikoliv,“ pravil zvolna, „ulekla jste se mne. Nedivím se vám — věříte snad jako ostatní v strašidla, a vaše mysl jest po truchlivé události dnešního večera příliš pobouřena, aby nebyla si vzpomněla na obraz visící v modrém sále a představující nebožtíka pana markýze.“

„Obraz onen?“ pravila udivena Adrienna.

„Nu ovšem; pojďte, přesvědčím vás, ba dovolím si vypravovati vám jistou událost, kterou vám asi paní markýza nevypravovala, událost, jež živě připomíná na tento den a uvede vás snad na jiné myšlenky.“

Adrienna usmála se trpce a následovala pana správce do modrého pokoje. Tam stanuli před velikým černým obrazem v pozlaceném rámci.

Byl to nebožtík pan markýz v životní velikosti; vojenský kroj slušel silnému tělu jeho a z výrazu tváře dalo se souditi na povahu veselou.

„Nebožtík milostivý pán,“ ujal se slova správec, „byl muž nad obyčej veselý a snad i trochu prostopášný. Vypravovalo se o něm, že zamiloval se jako mladistvý vdovec, mající malého synáčka — pana Viktora — do naší milostivé paní markýzy. Jednoho dne přivezl totiž náš kočár k nám na zámek oba novomanžely. Ze služebnictva nynějšího pamatuji se na okamžik onen já sám. Pan markýz, krásný muž, vyskočil z vozu a pomohl milostivé paní též vystoupiti. — Ještě téhož dne byla naše celá ženská čeleď jako poblázněna. ‚Jaký krásný to muž!‘ ‚Šťastná paní markýza!‘ říkáno.

A naděje paní markýzy v jejího chotě se vyplnily. Žili jako dvě hrdličky. Paní markýza až na několik nepatrných vrásek nezměnila se v ničem, a náš milostivý pán byl po desíti letech právě tak zamilován jako v den svatby. Ani mráček nezkalil klidný obzor jich venkovské selanky; žili uzavřeni, vyloučeni z celého světa, žili tak po dvanácte let. Tu vypukla válka; v našem pánu vybuchla dlouho utajovaná vášeň po dobrodružstvích; marně přemlouvala ho paní markýza, marně plakala a zapřísahala ho. Jednoho jitra nalezli jsme ložnici jeho prázdnou a nejlepší kůň z naší stáje zmizel s ním. Nastala krutá doba pro paní markýzu. Proseděla hodiny plačíc v pokoji tom. Dívala se na obraz tento, zhotovený krátce před odchodem našeho pána, vzdychla a stěžujíc si vždy na bolení hlavy, odebrala se na lůžko své.

Jedné noci vzbuzeni jsme byli hlučnou ranou v modrém pokoji. Se svícnem v ruce pospíchám sem — a nemálo byl jsem udiven, že obraz, jejž jsme nedávno tak pečlivě byli zavěsili, spadl se zdi. Kázal jsem obraz opět zavěsiti.

Paní markýza dověděvši se toho, vypukla v pláč; pokládala tu věc za špatné znamení — viděla chotě svého v nebezpečí a proseděla u obrazu až do rána.

Za nedlouho pak stihla ji zvěst, že manžel její zastřelen hned v první bitvě. Jako stín počala choditi po zámku; v několika dnech zestárla o léta, nemluvila ani slůvka a počala procházeti se v noci po našem parku, podivně si počínajíc a zraky své obracejíc k nebi.

Bylo parné odpoledne kdysi, když došedši až k samé vsi usedla na kamenné lávce; hlavu sklonila do dlaní a proud slz vyronil se jí z očí. Tu zaklepalo to pojednou jí na kolena. Pozvedla hlavu — a jako ze sna probuzena upřeně podívala se na toho, kdo odvážil se rušiti ji v bolu jejím. Bylo to malé, asi čtyřleté, roztomilé děvčátko s blankytnýma, nevinnýma očima, se rtíky sešpoulenými, v prosté sukničce; dívalo se udiveně na paní markýzu.

„Proč pláčete, babičko?“

Slova ta působila na paní markýzu úžasně. Ponejprv ve svém životě nazvána — babičkou. Však dítě zdálo se jí býti andělem, jenž jediné může útěchy jí poskytnouti. Uchopila děvčátko, zlíbala je a jala se je chovati.

„Proč pláčete ?“ pravila tehdy Adrienna — ano slečno, vy — „zemřela vám též matinka?“

„Nikoliv, milé dítě, ty nemůžeš rozuměti bolu mému, však až pochopíš jednou lásku — lásku vášnivou a božskou — vzpomeneš si na chvíli tuto,“ a počala si s vámi hráti.

Musil jsem tehdy spěchati do vsi, zeptat se na rodiče vaše. Byla jste sirotek, jenž nikdy otce svého nepoznal; jedna z vesnických žen ujala se vás, naleznuvši vás jednoho zimního jitra na prahu polozkřehlou ve sněhu — a žena ona, jež stala se vám matkou, zemřela několik hodin před tím, než ruka prozřetelnosti dovedla vás do náručí naší dobrotivé velitelky, jež od těch dob ujala se vás jako vlastního dítěte. Snad hledala ve vás náhradu za milovaného chotě svého…

Leč, kam to zabíhám,“ pravil pan správec zamyšlen, „chtěl jsem vyprávěti o obrazu tomto. Nuže vězte, slečno, že obraz ten vždy ohlašuje nám nějaké neštěstí — a že dnes ráno podivnou náhodou opět byl nalezen na zemi. Nechtěl jsem nikoho polekati a umlčel jsem vše — a hle, ohlášení opět se vyplnilo.“

Pan správec domluvil, a vida Adriennu zamyšlenu před obrazem, zvolna odešel…

Adrienna dívala se dlouho, dlouho na obraz, až vytrhnuvši se ze svých myšlének ozvala se, neobrátivši se od obrazu:

„Jest již tma!“

„Zajisté.“

„Dívala jsem se již častěji na obraz tento. Pan markýz byl velmi hezký muž, a jest podoben —“

„— svému synu!“

Zamyšlena Adrienna kráčela k otevřenému oknu a zadívala se na protější stromořadí v parku. Odtud přicházel správec. Udivena rozhledla se po pokoji. Jak je to možno, s kým to mluvila?

V pokoji byla úplná tma.

„Je zde někdo?“ ozvala se polekána.

Zašustěl šat a zdálo se, jakoby byla zařinčela ostruha. Někdo pohyboval se v pokoji.

„Kdo je zde?“

Hrobové ticho bylo odpovědí.

Adrienna přetřela si rukou čelo a nejistým krokem doběhla dveří a otevřela je; proud světla z chodby vniknul do modrého pokoje — byl prázdný.

„Půjdu na lože,“ pravila pološeptem a s tlukoucím srdcem ubírala se k svému pokoji; u dveří ložnice paní markýzy se zastavila. Zde dávala matince vždy dobrou noc; otevřela dvéře a stanula na prahu.

Na odestlané posteli posud ležela mrtvola paní markýzy. Po obou stranách hlavy postaveno po rozžaté svíci, plápolající průvanem. Světlo míhalo se na žluté, vráskovité tváři mrtvoly a oční důlky černaly se u velikých kolech. Ruce křížem na prsou složené svíraly černý křížek.

Nepochopitelný strach chopil se děvčete; zdálo se jí, jakoby oči paní markýzy byly otevřeny a dívaly se na ni; rychle uskočila a zavřela dvéře. Pak potácela se do své komnaty. Zámecké hodiny odbíjely devět.

„Budu mít velice nepokojnou noc!“ pravila lehajíc na lůžko.

A po chvíli sepjavši ruce modlila se za svou milovanou matinku…

Leč spánek se nedostavoval; marně obracela se se strany na stranu, lože jakoby vydychovalo horko, a rozpálené líce marně hledaly chladnějšího místa na podušce. Svíčka na stole dohořívala.

V zámku bylo úplné ticho.

Tu zašustěly záslony u lůžka; žlutá, kostnatá ruka je rozhrnula. Jako ve snách Adrienna upřela pohled svůj na paní markýzu, stojící v černých šatech těsně u její hlavy.

Markýza sklonila vpadlé své tváře k ní, až dotkla se ledovými rty bílého čela jejího.

„Nedala jsi mi, Adrienno, dnes dobrou noc,“ zašeptala s trpkým úsměvem.

„Odpusť, matinko,“ šeptala dívka. „Odpusť mému strachu, vím, že jsem chybila,“ a slza zaleskla se jí v oku.

A paní markýza opět sklonila se nad lůžkem a líbala čelo dívky.

„Upokoj se, mé děťátko. Myslíš, že ztratila jsi ve mně vše, myslíš, že už nikdy nemůžeš být šťastna — a přece nepoznala jsi onen cit nejsvětější, jenž ti nahradí celý svět — nepoznala jsi lásky. Jsi churava, chci ti vypravovati pohádku — ano?“

„Ano, ano!“ zvolala Adrienna a dychtivě naslouchala.

„Vím,“ počínala markýza, „že už nebudeš míti nikoho, jemuž bys odhalila srdce své; vím, že zameškala jsem jisté povinnosti mateřské, abych uvedla tě do onoho světa, jenž ti podnes zůstal pohádkou — nuž chci napraviti vinu svou a chci ti každý večer vypravovati pohádku — pohádku o lásce…“

„Ano, o lásce…“ šeptala Adrienna.

A paní markýza jala se vypravovati, až počaly se Adrienně dělati před očima kola, hlavinka počala se jí točiti a ona ponořila se v lehounký spánek…

*

Slunko svítilo vesele do ložnice, když správec pustiv ruku Adrienny, ležící posud na lůžku s lícema planoucíma a zrakem ztrhaným, obrátil se k starému sluhovi, stojícímu za ním.

„Dojděte okamžitě pro lékaře — slečna roznemohla se nebezpečně horečkou.“

III.

Uplynulo několik dní. Stav Adriennin zvolna se lepšil.

„Truchlivá ona událosť působila na útlý organismus její měrou velice zhoubnou,“ vyjádřil se lékař, odcházeje patnáctého dne časně z jitra s mladým panem markýzem.

„Dovolíte-li, doprovodím vás,“ nabídl se tento. „Odjíždím na několik dní do hlavního města, kde jsem pro náhlý odchod svůj nemohl zaříditi vše dle libosti.“

Pak obrátiv se k správci, Viktor končil své rozkazy.

„Kdyby slečna čeho si přála, nechť vyhoví se jí okamžitě; zotaví-li se, by mohla občerstviti se procházkou, hleďte ji k tomu přiměti; zhorší-li se stav její, pošlete pro mne a pro lékaře!“

A když lékařův kočár vyjížděl, cestou lékař obrátil se k Viktorovi, jenž koňmo ho sprovázel.

„Jest to schovanka milostivé paní markýzy — není-liž pravda?“

„Ano,“ pravil Viktor, skloniv hlavu.

„Děvče velice hezké.“

Markýz neodpověděl. Rozhlížel se po lučinách, koupajících se v čerstvém ranním vzduchu, a sprovázel očima skřivánka, vznesšího se do modré výše.

Lékař se usmál. „Ah — rozumím.“

Čtvrtého dne na to Adrienna byla již zdráva; nevěděla posud, co po celou dobu nemoci s ní se dálo. První dny zdával se jí týž sen; povždy přišla jí zemřelá paní markýza přát dobré noci, vypravujíc jí u lůžka něžnou pohádku. V ty dny mluvila nesouvisle a vězela v bezvědomí. Po pohřbu dostavil se jiný sen. Zdálo se jí kdysi, jakoby místo paní markýzy vešel do dveří zjev zcela jiný — krásný mladý muž, poněkud jí povědomý. Přiblížil se k jejímu loži, rozhrnul záslony, dlouho díval se na ni a opět zvolna odešel.

V ty dny byla klidna; cítila se po spánku vždy silnější a jasné chvíle dostavovaly se vždy hustěji. Před třemi dny dovolilo si zjevení ještě více. Adrienna cítila na čele vřelý polibek — zcela jiný, než onen paní markýzy. Vztáhla ruce své po onom zjevu — leč on odešel. A ku podivu, během tří dní potom byla úplně zdráva.

Konečně odhodlala se, zeptati se na ono zjevení.

„Pane správče,“ pravila, „je zde v zámku nějaký cizí muž?“

„Ovšem,“ odpověděl správec s úsměvem, „mladý pan markýz.“

„Viktor?“ pravila Adrienna.

„Ano; odejel před třemi dny a nejspíše vrátí se zítra.“

Adrienně uvázla na rtech otázka, zdaž ji navštěvoval po čas její nemoci.

„Viktor,“ opakovala přistoupivši k oknu a zahleděvši se do dálky.

Tak uplynul den; porušené zdraví vracelo se rychle. Však když blížil se večer, Adrienna cítila opět tepnu silněji bíti.

Neobyčejně parný den schýlil se ku konci. Bylo lze předvídati bouři.

Adrienna přistoupila k oknu a jala se chladiti rozpálené čelo své na skle.

„Půjdu projít se do parku,“ pravila a sešla po schodech vyhledat si samotu.

Dole na lavičce seděl štolba s kuchařem, jenž právě vyklepával si dýmku. Povstali pozdravujíce.

Zabočivši na klikatou cestičku, oddala se svým myšlénkám.

Tedy paní markýza zemřela… Ovšem, musilo se to státi, ale že stalo se vše tak náhle! A ona nemohla býti ani přítomna!… A Viktor?

Je to zvláštní člověk. Adrienna pamatuje se na něho, jak hrávali si spolu na žlutém písku v parku, jak honívali se mezi zelenými stromy se zavázanýma očima, jak často vraceli se, ona s rozbitým nosíčkem a on s kalhotkami na koleně roztrženými, s pláčem a přece tiše, aby to matinka neslyšela.

Viktor byl tuze rozmařilý; nepohodl se dvě léta po smrti svého otce s paní markýzou, svou macechou, a odešel; odešel na studia do hlavního města a valně se tam změnil; jal se studovati spisy encyklopedistů, vysmíval se všemu, co u nich doma svatého, přijel vždy pouze na několik dní o prázdninách, a před čtyřmi léty, vrátiv se domů, nepozdravil ani nového pana faráře. Byl tehdy velký výstup, panáček se sebral a odjel ještě téhož dne, kdy přijel, a už se nevrátil. Psal málo a ještě méně bylo o něm slyšeti.

Leč s Adriennou si dopisovali dlouho; psali s dětinskou prostotou a pravopisnými chybami, s nadbytkem citu a neurovnalostí slovosledu; psali si o svých učitelích, o počasí, až jednou — není tomu dávno — Viktor napsal podivné psaní; nemělo to žádného smyslu. Psal o jakýchsi podivných věcech; mluvil o nějakém snu, počal mluviti o budoucnosti zcela jinak než posud, mluvil mnohem více o Adrienně než o sobě a na konec chtěl psáti o jakémsi citu, který neví, jak jmenovat, který však přece je tak sladký a něžný. Tehdy Adrienna chodila celý den se sklopenou hlavou a přemýšlela, co by to mohlo být…

A přišlo nové psaní, obsahující naučení, jehož Viktor zatím se dopátral; chce-li prý Adrienna onen cit poznati, aby bloudila za měsíčních nocí pustým parkem, aby shlížela se za nočního ticha do klidné, měsícem ozářené hladiny vodní a myslila při tom na něho v dáli — on prý aspoň za podobných okolností cit onen poznal… A poslechla; chodila v noci dívat se do basénu, poslouchala slavíčka a toulala se parkem — ale nepocítila nic, leda hrozný kašel. A rozhněvala se na Viktora. Nepsala mu; korespondence se přerušila.

A přece pocítila v posledních dnech ponejprv cosi podobného. Srdéčko se jí tak sevřelo, že zastavil se i tlukot jeho, oči se jí zavíraly, veliká myšlénka projela jí hlavou. Tu vzpomněla si na slova Viktorova; zavřela očka a z mlhy před ní vynořila se štíhlá postava s hedvábnými punčoškami, zlatými přeskami, bílou parukou a roztomilými kníry; držela v rukou zvadlou růži, takovou, jako má doma od něho!

I ulekla se sama oné myšlénky. — A právě nyní, když počala by býti šťastna, stihla ji ona pohroma, právě nyní nemá komu se svěřiti s velkým tajemstvím, jež tehdy objevila.

Zatím bylo se úplně setmělo; černá mračna srazila se a silný vítr žena před sebou oblaka prachu, ohýbal mocné stromy parku. — Tu vytrhla se ze svého zadumání; bouře ji překvapila v nejodlehlejším koutě parku. — S nebe spustily se velké, teplé kapky, šumíce v poprášeném listí bezových křovin, a modrý blesk ozářil stromořadí. Nezbývalo než dáti se na útěk; však do zámku bylo příliš daleko, spíše do jeskyně na konci stromořadí. A vyzvednuvši jednou rukou sukénky, druhou přidržujíc velký slaměný klobouk na hlavě, utíkala do jeskyně. Ještě ani nedoběhla, a s nebe spustil se příval deště; byl nejvyšší čas, že se ukryla.

Venku ztichl vítr a spustil se liják, blýskalo se, leč bez zvuku hromu.

„Pouhá blýskavice,“ pravil pan správec v zámecké jizbě. Zapomenul na Adriennu, nepomyslil, že na konci parku v jeskyni sedí třesouc se zimou, s rozpuštěnými vlasy, křižujíc se po každém planém blesku.

* * *

Bouře se přehnala. Chmury na nebi rozraženy a zahrada, polita bledým měsíčním světlem, vydychovala opojnou vůni. Tu a tam padla dešťová kapka se stromu do osvěžené pažiti, a ze vzdáleného lesíka ozval se teskný tlukot slavičí…

Byla čarovná noc.

U zahradních vrat Viktor stanul na svém koni. Nedočkavostí puzen nevyčkal příštího dne, by navrátil se do zámku; neodolatelnou mocí pudilo ho to, by dorazil ještě s večera k nemocné. Nevěděl, že již se uzdravila; leč bouří zdržen ve vsi, teprve nyní přiklusal k parku.

„Zde se nedovolám nikoho,“ pravil v rozpacích dívaje se na mříž.

Zámek spal; ni jediné okno nebylo osvětleno; nikdo neočekával jeho příchodu. Co dělat?

Po chvíli seskočil s koně a přivázav jej ke mříži obcházel vysokou zeď.

„Nepodaří-li se mi přeskočiti na druhou stranu, nezbude nic jiného, než vrátiti se do vsi,“ pravil dodávaje si smělosti.

Leč zeď byla příliš vysoká. Vlhký břečtan rozplétal se po ní ve fantastických formách a markýz vzdaloval se vždy více od místa svého příchodu. Uplynulo dobrých deset minut, než podařilo se mu objeviti trhlinu ve zdi, trhlinu, do níž mohl nohu vložiti a vylézti na zeď. Byl na samém konci parku. Leč tu nebylo rozmýšlení, poroučel se tedy do ochrany nebes a skočil do parku. Dopadl mezi mokré kapradiny a zpozoroval, že natrhl si pouze rukáv kabátu. Zvedl se země klobouk a nejkratší cestou vydal se na pochod k zámku.

Měsíc svítil plným jasem na vlhkou, písčitou cestu; markýz minul jeskyni a chtěl právě odbočiti do hlavního stromořadí — když stanul.

V písku před ním vytištěny byly šlépěje, nožky tak něžné, dívčí, jakou mohla míti pouze ona, k vůli níž pospíchal domů. Stopa vedla zřejmě od zámku, však nebylo viděti šlépějí vedoucích zpět. Byl tedy někdo posud v parku — ale proč po bouři by nebyl se vrátil na lůžko?

Tak rozvažoval Viktor, obrátiv se tam, kam vedly stopy. A počal je sledovati; po chvíli stanul, odkud byl přišel, stopy zmizely před samou jeskyní.

Pak rozhrnul břečtan uzavírající vchod do jeskyně a zatajuje dech zastavil se na samém prahu; paprsek měsíčního světla vniknul do jeskyně.

Adrienna byla usnula na sedátku.

Jednou ručkou opírala hlavinku, s níž splývaly dlouhé, zlaté vlasy, druhou držela na klíně slaměný klobouk za širokou stuhu. Polozuté střevíčky slušely rozkošně tomu zjevu, jenž zdál se sníti o čemsi nadpozemském…

Adrienně se vskutku zdálo, že odpočívá ve své ložnici. Dvéře jakoby se otvíraly a vstupovala její vidina. Cítila teplý dech na své tváři — a v tu chvíli jí napadlo, žádati na ní též pohádku — pohádku o lásce. A tiše šeptala svou prosbu…

Viktoru bylo, jakoby krev mu stoupala k hlavě, srdce jakoby chtělo se rozskočiti. Nevěda, co činí, usedl vedle Adrienny, položil hlavinku spící na svoje prsa a objal štíhlé tílko její. Pohádku, pohádku měl vypravovati té, kterouž tak nevýslovně miloval — cítil, jak svět kolem něho se točí, cítil, jak myšlénky jeho počínají se odívati rouchem slov, a počal vypravovati pohádku o lásce.

* * *

„Právě když naroditi se měl princ Viktor,“ mluvil šeptem, „strhla se nad královským městem hrozná vichřice; vítr opřel se o střechy nádherných budov města a vyzvedl je jako pírka do výšky, načež pohrav si s nimi spustil je zas na město; však střechy už nedopadaly tak, jak byly vyzdviženy. Nádherné střechy padaly na chatrče nuzáků předměstských a rozbité šindelové padaly na paláce. Střecha hradu královského sletěla pak na prostrannou louku, rozbivši se na kusy.

Tu vstoupila jedna z dvorních dam ku králi s úsměvem a hluboko se poklonivši zvěstovala narození chlapcovo.

Král vztýčil se v celé hrdosti, narovnal nákrčník a zavolal na komorníka.

„Co se to děje venku?“ otázal se.

„Vítr, Milosti.“

„Dobře, zavolej mi mé alchymisty a hadače!“

A když přišli, král postavil se před ně a tázal se: „Co znamená vítr při narození mého syna prince Viktora?“

Hadači dali hlavy dohromady a radili se. Po chvíli odpověděl jeden z nich, jménem Amidor:

„Zdráv buď princ Viktor! Přivedeť zemi k rozkvětu, připraví jí dobu novou, dobu lásky, svobody a rovnosti. Jest zrozen, by vykonal veliké to dílo; jest jediný, jenž toho schopen bude; jej velebiti budou národové, avšak to stane se jen, zamiluje-li se do dvaceti let do dívky, dívky andělské, jíž bude žíti celou duší svou.“

To řekli hadači a uklonivše se odešli. V síni zůstal jen král a jeden z černokněžníků.

„Tvé jméno?“ otázal se ho šťastný otec.

„Bubák.“

„A nač čekáš?“

„Milosti, též já musím pronésti své mínění. Zcela jinak rozumím tomu podivnému úkazu přírodnímu. Princ bude povahy bouřlivé, zvrátí v zemi dobrý řád, uvrhne říši do záhuby a klnouti bude slavným památkám předků svých; olupovat bude boháče ve prospěch luzy žebrácké, a vše to, zamiluje-li se do svého dvacátého roku,“ pravil černokněžník a zmizel.

A král se zamyslil.

Nazejtří vydán rozkaz královskému městu: „Která žena odváží se na pět set kroků ke hradu královskému, propadne smrti; ostatní ženy choďtež po ulici zahaleny v tmavé závoje a střeztež se, abyste se nesetkaly se žádným členem rodiny královské.“

Na pět set kroků kolem hradu zatažen řetěz stráží, v ostatním městě chodily dámy v závojích a všechny dvorní dámy vypovězeny na venek. Jediná královna směla zůstati v zámku. Když pak za rok po narození princově zemřela, komorné nahrazeny sluhy, obrazy žen zastřeny černým plátnem a zakázáno mluviti v přítomnosti princově o druhém pohlaví.

„Rozumím,“ řekl nadkomoří, vyslechnuv rozkaz, „princ má zůstati oslem.“

„Až do svého dvacátého roku,“ doložil černokněžník Bubák.

A léta míjela. Z prince stal se hezký hošík s dlouhými plavými vlásky; dvorní dámy byly by ho chovaly na klíně. Hrál si s jinými hochy a skotačil. Však později počal vážněti; zdálo se mu, že před ním ukrývají tajemství, že ten svět není takový, jak mu jej líčí; začaly se v něm roditi pochybnosti, podivnými otázkami mučil svého vychovatele Prospera Albana a nejraději chodíval si stěžovat k dobrému čaroději Amidoru.

„Jsem chvílemi tak nešťasten, a nevím proč,“ říkával se slzami v očích. „Vše kolem naplňuje mne jakousi obavou, podivem. Ondy jda jednou z našich chodeb vyzvedl jsem plátno, jež zakrývalo jakýsi obraz, a spatřil jsem osobu tak podivně oblečenou, jak jsem v zámku posud neviděl. Jindy opět nemoha spáti otevřel jsem za letní noci okno a naslouchal hovoru dvou vojáků, stojících dole na stráži; mluvili tak podivné a nesmyslné řeči, že jsem raději se vzdálil od okna; obával jsem se, že bych dověděl se něčeho strašného, co mne zničí a co přede mnou tak bedlivě ukrýváte. Mluvím pravdu?“

„Mýlíš se, princi; tvůj královský otec má na mysli jen tvé blaho a neskrývá žádného tajemství před tebou,“ pravil Amidor.

„I tys tak neupřímný?“ pravil princ a odešel. Potkal na chodbě Bubáka, jenž s pokryteckým úsměvem se mu poklonil; a když princ zmizel, Bubák dal se do jizlivého smíchu.

„Bojím se toho Bubáka,“ nazejtří stěžoval si princ Amidoru. „Připadá mi jako strašidlo. Dnes ráno mluvil jsem s ním ve své ložnici, tu druhými dveřmi vstoupil jiný Bubák, ale spatřiv se u mne již státi, poklonil se a odešel.“

„Nesmíte zapomínati, princi,“ pravil Amidor, „že Bubák je osoba, která smí toliko v pohádkách vystupovati.“

„Ale já chci pryč z těchto pohádek,“ zvolal princ zoufale, „chci viděti svět, opravdový svět, jako je za onou ulicí, jež vede k zámku!“

„Nešťastný princi!“ myslil si Amidor.

A opět princ chodil smuten k velikým oknům, na něž bubnoval déšť a pod nimiž mihla se chvílemi postava nějakého sluhy neb vojáka.

„Je ten svět divný!“ říkával k svému vychovateli Albanovi.

„Svět je dílo Boží,“ odpovídal tento suše, „my pak jsme pouhými nástroji v rukou jeho. Boha ctít a světem opovrhovat je úkolem naším.“

Když princovi bylo devatenáct let, dal si ho král zavolati.

„Slyšel jsem, že jsi tak smuten, co ti schází?“ tázal se ho něžně.

„Nic,“ pravil Viktor, „ale jsem nešťasten. Cítím, že nežije se všude jako zde; cítím, že je něco, co přede mnou ukrýváte. Mám okamžiky, kdy sám sobě připadám ptákem, jemuž svázána křídla; zdá se mi, že zdi musí se na mne sesypati, pohřbiti mne, a zmocní se mne touha po světě, po širém světě a volnosti. Ve snu objevují se mi vidiny zcela cizí, nerozumím jim a přec sním tak rád o nich.“

Král se zamyslil.

„Staniž se; za rok půjdeš tedy do onoho světa, po němž tak toužíš, a poznáš, že jsi se mýlil.“

A králevic jal se radostí skákati.

Nazejtří opět chodil smuten po zámku.

„Rok čekat! Proč tak dlouho?“

„Rok, to je věčnost!“

Několik dní na to král zemřel, ustanoviv za zatímního vládce Bubáka.

Vše počalo se vraceti do svých kolejí. Bubák byl příliš opatrný, aby staral se o zemské záležitosti, nespouštěl toliko se zřetele Viktora, jemuž ten rok zvolna ubíhal. Leč konečně přece přiblížil se onen den; scházelo jen ještě několik hodin do půlnoci a princ chystal se k dvacátým narozeninám; těšil se na svět, jenž mu měl býti otevřen.

Ulehl na lůžko.

Tu zaťukalo to tichounce na tapetové dvéře jeho ložnice.

„Kdo zde?“ otázal se polekán.

„Já, čaroděj Amidor,“ ozval se příjemný hlas ve dveřích a černokněžník vstoupil. Jeho bílý vous dotýkal se země a špičatá čepice zdála se růsti do nekonečna.

„Co žádáš?“ tázal se princ.

Amidor ohledl se opatrně a zašeptal: „Neposlechneš-li mne, princi, jsi ztracen, a celá říše s tebou. Zítra je dvacátý den tvých narozenin; však stojí ve hvězdách psáno, že musíš do té doby poznati cit, o němž nemáš posud ani tušení. Do půlnoci schází ještě hodina, tu můžeš vynahradit to, co jsi po tak dlouhá léta zameškal. — Ještě je čas, chceš mne následovati?“

„Chci,“ zvolal princ v nadšení.

„Vezmi tento fes; nasadíš-li si ho na hlavu, jsi neviditelný, můžeš vejíti všude a nebudeš pozorován; můžeš činiti, co ti libo, a nikdo tě nespatří,“ pravil Amidor a veda prince s čepičkou vyvedl jej strážemi.

Když došli poslední ulice, černokněžník chopil prince za rameno a vznesl se s ním do ohromné výše. Město zmizelo pod nimi v modré páře, širá rovina polita plnou září měsíce šla do nekonečna; nejvyšší věže ztrácely se a kolem obou rozhostilo se hluboké ticho.

Princ posadil se vedle černokněžníka na běloučký obláček s okrajem pozlaceným od světla měsíčního a oddychl si. Byloť mu tak volno v té božské přírodě, cítil se šťastným a oko jeho zalilo se slzou radosti.

Tu kolem nich kmitl se bílý stín.

„Co to bylo?“ otázal se Amidora.

„Byl to Bubák,“ tento pravil s úsměvem, „dobře, že máš na hlavě čepičku, byl by tě spatřil.“

A mráček unášel je dále, až snesl se s nimi v cizím městě na terase prostého domku.

S úsměvem pokynul Amidor princi a tento zmizel v tmavé chodbě tápaje rukama po zdech. Došed konce chodby vstoupil do pootevřených dveří; však na prahu stanul. Za bílým stolem u prostřed jizby klečelo děvče s rozpuštěnými vlasy. Dívala se na obraz visící na zdi a představující prince; její růžové prstíky byly sepjaty k modlitbě.

Nepochopitelný cit zmocnil se Viktora, počal chápati ono sladké tajemství, jež před ním ukrýváno, hlava se mu počala točiti, cítil, že to táž vidina, jež zjevovala se mu ve snách, a naslouchaje jejímu šepotu, slyšel, že modlí se za něho, jehož neznala, jenž též často zjevoval se jí ve snách, jí, opuštěnému sirotku.

Princ odhodil čepičku a vrhl se k nohám svému ideálu.

„Adrienno!“ zvolal, nevěda, proč to jméno mu napadlo.

„Viktore!“ vzkřikla ona z téhož důvodu a vrhla se princovi do náruče.

A rty jejich setkaly se. Zavřeli oči, a když je opět otevřeli, byli v ložnici Viktorově na jeho zámku, seděli podle sebe a celovali se.

Zámecké hodiny odbíjely dvanáctou. Černokněžník Amidor přál jim dobrou noc a s úsměvem nasadiv si onen fes zmizel…

Nazejtří Bubák vítězně vstoupil první do princovy ložnice, avšak zděsil se spatřiv v náruči princově kučeravou hlavinku cizí dívčiny. Běžel vzbouřit celý zámek.

Nastal strašný zmatek. Lidstvo protrhalo stráže a obklopilo hrad; služebnictvo běhalo po chodbách, a Bubák vztekle křiče spěchal s oddělením vojáků do ložnice princovy, by ztrestal nešťastnici.

Ve dveřích zastoupil jim však cestu Viktor. V očích jeho už nepohrával šotek dětinství. On pevně zvolal: „Až potud! Tímto dnem jsem plnoletým a ujímám se vlády sám na zkázu vší tmy a nevzdělanosti. Zaslepený, ač laskavý otec můj byl by mne uvrhl do zkázy, ale jinak stálo psáno ve hvězdách — proklet budiž duch tmy a otroctví! Heslem mé vlády buď láska!“

A lid provolával nadšeně králi a jeho spanilé nevěstě slávu.

Bubák pak ve své komůrce zuřivě prohlížel kouzelnou čepičku, již mu na posměch poslal Amidor. Pak nasadil si ji tak pevně na hlavu, že zmizel, zmizel tak na dobro, — že se sám vícekrát nenašel.“

* * *

Tak dokončil markýz svou prostou pohádku.

„Adrienno!“ zvolal pak v zanícení, vida dívčinu probouzející se a udiveně hledící kolem sebe. „Adrienno, proč bych vám déle měl skrývati, co jsem sám posud netroufal si k sobě pronésti. — Adrienno — já vás miluji… Netroufal jsem přiblížiti se k vám, obávaje se hněvu své matinky, věděl jsem, že by nevěřila posvátnému citu mému; nyní jsem samostatným, jsem pánem svého srdce, své ruky, svého celého žití. — Odpusťte mi, že nešetřím vašeho zdraví, leč jedná se zde o život můj — odpusťte, že byla jste předmětem mých snů, že nemohu bez vás nadále žíti — odpusť, Adrienno, že tě tak nevýslovně miluji.“

Procitnuvši ze sna spatřila u nohou svých Viktora a pocítila ponejprv lásku, cítila, že jest milována, že miluje…

Ale když rty jejich měly dotknouti se — vytrhla se a hledala spásu v útěku. — Viktor za ní.

Již svítalo; okna zámecká leskla se proti zlatému východu.

Honili se po zahradě; ona udýchána, ztrativši střevíček, doběhla zámku a vrazila do otevřených dveří; nebyla ještě nahoře a slyšela jej za sebou běžícího po schodech. Nezbývalo času než vraziti do prvních otevřených dveří na chodbě. Byl to modrý pokoj.

Ani nedýchajíc přitiskla se ke zdi, domnívajíc se, že markýz ji zde nenalezne.

Nalezl ji a uchopiv ji v náruč vtiskl na rty její políbení tak vášnivé, že musila je opětovati.

Leč tu přihodilo se cosi hrozného.

Obraz starého pana markýze, o nějž byla se opřela, se zakolébal a sletěl.

Silná rána rozlehla se zámkem, a Adrienna polekána vyklouzla Viktorovi z objetí a utekla do své ložnice…

V osm hodin markýz přivedl ji opět do svého pokoje. Usedli u snídaně, objímali a celovali se.

Po chvíli vešel správec.

„Co nám přinášíte, pane Bubáku?“ smál se Viktor překvapenému správci do očí.

„Přišel jsem ohlásit milostivému panu markýzovi, že dnes ráno nalezen jeho kůň přivázaný u vrat do parku, slečnin střevíček v hlavní aleji a obraz starého pána v modrém pokoji na zemi, což vždy znamená něco důležitého, nějaké neštěstí…“

Viktor dal se do smíchu.

„Pravda, tentokráte znamená též něco důležitého, ale za to veliké štěstí — znamená, že nalezl jsem si nevěstu — zde slečnu Adriennu, vaši velitelku…“ a vtiskl jí polibek na rty…

A vše vůkol se smálo. Jen pan správec usedl venku na lávku a bručel: „Nu, kdo ví — zdaž to bude zrovna štěstí; — to celé se mi zdá být podivným i se mnou samotným — takové věci se už teď nedějí… ani nepíší…“