Fantastické povídky (Švanda)/Adagio

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Růžena	Adagio	Antonie

Údaje o textu
Titulek:	Adagio
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 195–227. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

„Palte!“…

Následovala rána mého protivníka… Byl se obrátil tváří ke mně a snad ani dobře nemířil.

Měl jsem vystřeliti hned po něm; ale pocítil jsem v rameni palčivou bolesť a zbraň vypadla mi z ruky.

„Jste raněn?“ zvolal sekundant mého protivníka, setník Dunovský.

Neodpověděl jsem: před očima udělaly se mi světlé body a bezděky sklonil jsem koleno k zemi. Když ke mně přiskočili svědci, ležel jsem již natažen ve sněhu; v rameni cítil jsem křečovité trhání a nemohl jsem sebou ani pohnouti. Pak zdálo se mi, jakoby se mi kladla mlha před oči; nemohl jsem už rozeznati bílý povlak sněhový od temného pozadí lesní mýtiny a myšlénky mé se zastavily. Slyšel jsem jenom ještě zmatený zvuk několika hlasů, pak cítil jsem, jak mi roztržen rukáv u mé vojenské blusy a nějaký vlhký obkladek položen na mou ránu. Pálil jako tisíc čertův a kdybych byl mohl se bránit, byl bych vztekle tloukl kolem sebe. Pak mě někam nesli, cítil jsem kolébání a jako ze sna tázal jsem se po cíli naší cesty.

Nesrozumitelný zvuk byl mi odpovědí.

Když jsem opět nabyl vědomí, viděl jsem, že ležím natažen v kočáře; na protějším sedadle seděl náš plukovní lékař a držel mi ruku na čele.

„Kam mne vezete?“ bylo první, nač jsem se tázal.

„Do nemocnice,“ zněla odpověď.

„U čerta!“ vyklouzlo mi z úst. „To je to se mnou tak zlé?“ a upadl jsem do mdlob.

Když jsem se probudil, pozoroval jsem, že venku se šeří. Ve vojenské nemocnici byl hluboký klid. Zdálo se mi, že jsem již trochu přivykl tomu karbolovému vzduchu a hrobovému tichu. Můj zrak utkvěl na koruně stromu pod oknem.

Souboj dopadl tedy pro mne nešťastně. Zvolna hleděl jsem se upamatovati na všechny podrobnosti tohoto dne. Viděl jsem se opět státi na oné sněhové rovině v prostřed lesa, na niž moji svědkové mě byli zavedli — viděl jsem, jak namáhavě táhnou zpocení koně sněhem vůz mého protivníka, jak zůstává za koly kočáru hluboká kolej a jak práská kočí, s tvářema od ledového větru zčervenalýma, bičem na piano. Pak můj protivník se svými svědky vystoupil z vozu a pozdravil nás. Byli jsme odvedeni na místo již naznačené, zády k sobě obráceni, a slyšel jsem cvakot natahovaných kohoutků…

Bezděky zavřely se mi oči.

Pokojem vlekly se dlouhé stíny.

Zavřel jsem oči a oddal se resignaci. Leč klid nechtěl se mi navraceti a ticho působilo na mne skoro dráždivě.

A přece přemáhal jsem svou netrpělivosť. Bych obrátil mysl jinam, počal jsem rozhlížeti se po pokoji. Byl jednotvárně zařízen jako všechny. U okna stálo malé umyvadlo, u něho židle. Dále malá skříň na šaty, kufřík s nápisem; marně namáhal jsem se v polotmě přečísti nápis na něm.

Tu dolétl k mému uchu zvuk podobný škrtnutí sirkou; trochu světla zablesklo se pokojem a slyšel jsem zapraskati za svou hlavou jinou postel.

Namáhavě jsem se obrátil a teprve zpozoroval, že pokoj neobývám sám. Na lůžku u dveří ležel hubený muž s plavým plnovousem; vlasy nesrovnány zakrývaly mu bledé čelo, kostnatá ruka položena pod hlavou, ale — nejpodivnější — v druhé ruce držel zapálenou cigaretu.

Zadíval se na mne.

„Již jsi se probudil?“ otázal se mne.

„Poručík F.,“ zněla má odpověď.

„Poručík Verner.“

„Ano, již jsem se probudil,“ odpověděl jsem.

„A tvoje rána?“

„Děkuji — lépe.“

„Souboj — není-liž pravda?“

„Ano.“

„K vůli ženě?“

„K vůli ženě.“

Zasmál se smíchem, jenž mi způsobil slabé mrazení.

Nastalo ticho. Bylo mi nevolno.

„Ležíš zde již dlouho?“ otázal jsem se.

„Tři měsíce.“

„A zůstaneš zde ještě asi?…“

„Až do konce.“

„Jak to?“

„No — až umru.“

— — — — —

„A co ti schází?“ ozval jsem se, nemoha se ubrániti podivení nad jeho řečí.

„Mám souchotiny.“

„To nemáš kouřit!“

„Vskutku?“ smál se on opět svým hrozným smíchem.

„Ovšem; či myslíš, že tak se uzdravíš?“ pravil jsem rozmrzele.

„Nemyslím. Ale budu vždy kouřit.“

„U čerta, tak můžeš se připravit do hrobu.“

„Mohu.“

Rozčilil mě svou chladností.

„Tak se zabiješ, či to sám chceš?“

„Chci,“ zněla odpověď a zapálená cigareta zaplála ve tmě pokoje.

Ulehl jsem opět do své dřívější polohy.

„Ten člověk je blázen,“ napadlo mi.

Však pojednou polosvětlo v protějším okně zdálo se mi červeným, ba byla to rudá záře požárová. Vztyčil jsem se napolo a vytřeštil své oči; smích mého souseda hučel mi posud v uších a cítil jsem pocit, jako bych se vznášel.

„Co je ti?“ ozvalo se za mnou.

Ohledl jsem se mechanicky; však ve všech rozích pokoje viděl jsem samé postele, na každé z nich ležel muž onomu podobný a každému z nich plála v ústech cigareta. Jejich oheň zdál se mi stále větší — po poduškách poskakovaly červené plaménky — úžíce se v kruhu kolem mne. Ale vše opět jakoby mizelo — upřel jsem pohled na postel Vernerovu; i tam viděl jsem ve tmě svítiti dvě cigarety. Při náhlém vzplanutí jich poznal jsem, že soused můj, ležící na posteli, má dvě hlavy a v ústech každé z nich že hoří plamínek. Teď jakoby oba se spojovaly, plamínky změnily se v plamen, jenž se sykotem dotýkal se stropu…

Bez vlády upadl jsem do podušek; ovládla mě horečka.

II.

Ležel jsem několik dní v prudké horečce. Konečně nabyl jsem vědomí.

Bylo krásné odpoledne; slunko svítilo zapocenými okny na mé lůžko, když jsem procitl ze svých hrozných snů. Nevěděl jsem, co se mnou se dálo a jak dlouho jsem ležel beze smyslů. Přece první mojí myšlénkou bylo, ohlednouti se po svém sousedu.

Postel jeho byla prázdna.

Volal jsem po obsluze; do dveří vstoupil voják.

„Kdo obývá se mnou tento pokoj?“

„Pan poručík Josef Verner,“ zněla odpověď. „Odešel právě dobře zaopatřen do parku trochu na slunce.“

„Jak dlouho zde již ležím?“

„Dnes třetí den.“

„Moje rána — co říkal pan plukovní lékař?“

„Zdálo se, že byl velice spokojen, až na tu horečku.“

„A jak dlouho leží zde pan poručík Verner?“

„Již třetí měsíc,“ s trpkým úsměvem pravil voják.

„Hm — nekouří cigarety?“ tázal jsem se.

„Kouří.“

„Což mu to nezakázali?“

Voják pokrčil rameny.

„Dobře; můžete jít.“

A když ocitl jsem se v pokoji sám, nevěděl jsem, jak si vše vysvětlit. Ale tolik jest nepopíratelno, že můj společník zaujal celou mou mysl. V bouřlivých chvílích posledních dní zanikla ve mně skoro úplně představa o mém souboji — o urážce mi učiněné — o všem, co se událo, ale na mysli tanula mi stále otázka, jak podivný člověk jest ten poručík Verner.

Venku zazněl suchý kašel; pak zlehka otevřely se dvéře. Slyšel jsem za sebou odkládání nějakých šatův a on — on přistoupil k mé posteli.

„Nu, již je lépe?“ otázal se s úsměvem.

„Děkuji,“ odpověděl jsem; však nemoha na něho pohlednouti, odvrátil jsem pohled k oknu.

„Měl jsi horečku, zlou horečku,“ pravil on uléhaje.

Nastalo ticho, jež nedovolil jsem si přerušiti ani slůvkem; cítil jsem nevolnosť v přítomnosti této hádanky.

Ale on nepromluvil též ani slůvka, nechtěje mne vyrušovat.

„Proč kouříš ty ošklivé cigarety?“ otázal jsem se.

„Je to má náruživosť!“ zněla odpověď.

„Ale lékaři ti to zajisté zakázali.“

„Neptám se jich.“

Nevím, proč jsem se tak o něho zajímal, avšak — musil jsem mluviti dále.

„Kouříš často?“

„Ano, však poslední dny nemohl jsem k vůli tvému stavu. Nemohu si pomoci — ostatně smrť byla by mi dobrodiním.“

Řekl slova ta s klidem vskutku hrozným.

Cítil jsem konečně, že počínám usínati; vše kolem mne bylo mlhavo a nejisto. Však cítil jsem, že to bude spánek jiný než onen posledních dní, že to bude spánek klidný, tichý.

V nemocnici bylo hrobové ticho.

Již již upadal jsem v onen sladký pocit opojení, když vzrušilo mne zašelestění papíru. Obrátil jsem hlavu.

Verner si stáčel na své posteli cigareta.

— — — — — — — — —

Uplynulo několik dní. Přivykl jsem jednotvárnému a odměřenému pořádku v nemocnici, že málo se mi zastesklo po veselém životě mých spoludruhů v městě. Byla to jakási idylka uprostřed hlučného života velké garnisony — cosi pikantního, co mi již dávno scházelo. Možná, že jsem si podobné myšlénky vnutil, ale přivykl jsem jim konečně tou měrou, že jsem jim sám uvěřil. Žil jsem, světa odloučen, jenom svým myšlénkám.

Bál jsem se každé zprávy, jež k nám z města došla; bohudíky, chodilo jich málo, a nejméně o mém protivníku a mé lásce. Byl jsem vyškrtnut ze seznamu účastníkův místních plesů, nepočítáno se mnou — a to mi lichotilo.

Tím více hluku asi způsobím, až se zase objevím… Je to něco podobného, jako když někdo je na letním bytě. Prší, jen se leje, člověk zívá, moří se nudou — ale přece tam chce zůstati hodně dlouho, aby byl vzácnější, až se vrátí na podzim do města. Jen že na letní byt se jezdí každý rok, ale nemocnice mi byla novinkou; nedýchal jsem posud ten vzduch, nechodil v osm hodin spat, nestaral se o příští den a nežil jen svým vzpomínkám.

A ke všemu byl jsem nalezl cosi, co posud marně jsem hledal. Fogg ve Verneově románu musil jeti kolem světa, aby našel ženušku, já musil přijíti do nemocnice, abych nalezl přítele. Verner stal se mi během několika dní nenahraditelným; obdivoval jsem se jeho duchu, ctil jeho zásady, miloval jeho dobré srdce.

Vše, co řekl, bylo mi posvátné — skepsis, kterou mne nakazil, naučila mě pohlížeti na celý svět s vysoka; velké jeho myšlénky unášely mě do jiného ovzduší a mimoděk stával jsem se ironickým.

Moje rána rychle se hojila. Bylo mi již dovoleno procházeti se po nemocnici a městském parku u řeky před ní, ale já se nehnul od lůžka jeho, neboť stav jeho se stále horšil. Líce jeho byly stále vpadlejší, pohled pronikavější a dech slabší. Ale něco jsem mu přece odvyknouti nemohl — cigarety.

„Chci se zabit,“ pravil kdysi cynicky, „má úloha je splněna, zvolna blížím se konci; shledl a poznal jsem svět, nikomu jsem neublížil, shledal jsem, že zde nikdy šťasten nebudu — co tedy se mnou? Kdo má chuť dále potloukati se tím blátem, bez cíle, bez nadějí, všude nenáviděn a klamán — ať tak činí; mne to již omrzelo a proto vymyslil jsem si tento způsob sebevraždy; je originální ale naprosto rozdílný od mého posavadního života — je to jakési adagio…“

A při slovech těch zahleděl se na zamilovaný svůj obraz Maxův nad postelí. Představoval chudou jarní krajinku, rovinu, s niž sešel před nedávném sníh. První teplé paprsky jarního slunce byly vyvábily na jednoduchou lávku pod mlaďoučké, posud listí prázdné dvě břízy chorobnou hradní slečnu, dívající se smutně do země, a mladého panoše, pohlížejícího zamilovaně na svou velitelku. Jednoduchý ten obraz oplýval zvláštní náladou, klidem jara, takže na mne vždy působil podivným kouzlem.

„Vidíš,“ pravil, „tak klidnou přál bych si svou smrť.“

„Měls přátele?“ otázal jsem se ho.

Usmál se ironicky.

Paprsek zapadajícího slunka ozářil jeho bledou tvář, z níž vystupovaly lícní kosti.

„Neexistují. Snad pojí dva muže po nějaký čas k sobě stejné povolání, společný interes, zábava, stejně zlý osud — ale přátelství?… Co je to přátelství?“

Neodpověděl jsem ani slůvkem.

„Vidíš,“ pravil klidným hlasem, „zde nepřekážím nikomu, zde mohu tiše zemřít… Přátel jsem neměl, ač mnozí za ně se vydávali — a věříš ty v lásku?“

Pohledl jsem na něho udiven.

„Bil jsem se k vůli ženě,“ pravil jsem.

Měl jsem lásku, v době prvního mládí — lásku ideální — — eh, nechme toho!“ pravil, zapaluje si cigaretu.

„Slyš,“ ozval jsem se nesměle, „chtěl bys mi o ní vypravovat?“

Pohledl na mne dlouhým pohledem.

„Případ, jako tisíce jiných, žádný román, nic zajímavého.“

„Snad přece,“ pravil jsem, přestav choditi po pokoji a usednuv u jeho postele. „Hleď, zajímá mě tvůj osud a snad mohu ti podati útěchu.“

Zasmál se podivným způsobem.

„Dobrá, budiž! Ale na tu útěchu jsem žádostiv… Však dříve, chceš cigaretu?“

„Děkuji.“

Verner vztyčil se napolo na lůžku a odkašlav si souchotinářsky, počal:

„Bylo krásné nedělní odpoledne a druhý den, co vrátil jsem se tam, kam po pět dlouhých let jsem toužil — do svého domova, do hlavního města. Vrátil jsem se v sobotu 10. srpna s plukem, po dlouhém pobytu v Dalmacii do svého rodiště.

Nešťastnou náhodou připadla na mne právě den na to služba inspekčního důstojníka, takže místo, jak jsem doufal, rozhlednouti se po oněch místech, kde dlel jsem v myšlénkách, k nimž poutalo mne tolik upomínek, upoután jsem byl k Špinavým zdem kasáren.

Avšak což na tom! Přežil jsem dva štědré večery sám a sám na kordonu, vzdálen domova i přátel, přežiji i jedno nedělní odpoledne.

Dal jsem si vynésti stolici před vrata a usednul jsem do kouta. Podepřev ruku o pilíř, zapálil jsem si cigaretu, dívaje se na množství, valící se z města.

Míjelo mne obecenstvo všech tříd; bohaté ekvipáže, fiakry hrčely kolem, jeden vůz přeplněné tramwaye stíhal druhý a na chodnících hemžilo se.

Vše šlo, chvátalo za jedním cílem, za zábavou. Jedni, aby za šest dní sklepali prach kancelářů, volně vydechli v čerstvém vzduchu, jiní, by zívali jak obyčejně a mohli každou chvíli říci: ‚Ach, jak fádní jest to nedělní odpoledne!‘

Naproti, u kiosku, klátilo se pitomě o hůl několik hejsků a pouštěli duchaplně kouř hezké prodavačce do obličeje.

Ach, zde jsou ty šťastné doby, myslil jsem, kdy já jako studentík putoval s týmž množstvím za bránu s rodinou mého spolužáka, zde dostalo se mi vždy tak milého přijetí!

Ano, měli mne, sirotka, jako svého. Jak šťasten jsem byl, kdy jsem mohl při té příležitosti dlíti po boku Karly, jich dcerušky, a nésti jí pláštík! Ani jsem tenkráte nevěděl, že v mladém srdci vyklíčila tichá, nevinná láska.

Četli jsme o ní oba, ale nerozuměli jí. Představovali jsme si ji jinou, romantickou, toužili po něčem obzvláštním, mínili jsme, že je daleko od nás — a ona vězela v samém našem srdci.

Tak rostli jsme oba. Na radu poručníkovu vstoupil jsem do kadetní školy a ona šukala v domácnosti, těšíc se vždy na naše nedělní výlety. Po třech letech mi dali zlatý pásek a šavli, změnili mé výložky a poslali k pluku do Hercegoviny.

Při loučení s milou rodinou, v které našel jsem druhý domov, poznal jsem teprve, jak jsem k ní lnul, a když matka Karlina posledního večera s třesoucí se rukou a slzami v očích znamenala křížek na mé čelo, nevím, jak se to stalo, že mladý muž, se šavlí po boku, hrdina, chtějící dobyti celého světa — chopil jsem se ruky staré paní a proud slz skanul na vráskovitou ruku druhé mé matky…

Jak ubíhal tenkráte ten čas a blížila se hodina, kdy bylo se mi rozloučiti s mým štěstím! Šel jsem po boku Karlině němě a smutně.

Chtěl-li jsem promluviti, vzhlédla v mou tvář tak truchlivě, že jsem sklopil zrak a slovo zemřelo na rtech; díval jsem se na tu malou nožku její, jak kmitá se pod bílým šatem, a hrot jejího slunečníku, jímž odhazovala drobné kaménky s cesty.

Teprve na místě, kdy rodina zasedla ke stolu v restauraci, vytratili jsme se spolu a kráčeli po žluté, pískové cestě do údolí Šáreckého.

Kráčeli jsme ruku v ruce a ona trhala lístky akácií nad hlavami se pnoucích. Jeden lístek — tak malý a vystřižený jako srdéčko — mi dala; chopil jsem tu malou rusou hlavinku do svých dlaní, pohledl do zamženého oka a uzřel v něm své nebe. Sklonila tvář na má prsa a já vtisknul jsem políbení na bílé její čelo.

A když za soumraku jsme se vraceli, tu jsme si slíbili a těšili, jak si budeme psáti, jak nás nic nerozloučí, ani ten kus země…

Vytáhl jsem z kapsy poslední její dopis, dostal jsem ho před třemi měsíci na kordoně. Jak něžně mi psala, jak blažila ta opět a opět znova čtená slova.

Co dělá as nyní? Matka i otec jsou mrtvy, jak psala, a ona bydli u tety, jež ujala se jí. Jak se zaraduje, až mne spatří! A jak podiví se, že jsem zde již dva dny, a že služba mi bránila, vrhnouti se ji opět k nohám. Překvapím ji, dozvím se adresu — navštívím ji.

Zaslechnu šramot. Mužstvo stráže povstalo s lavice, vzdávajíc čest mladému nadporučíku. Pohledl jsem na něho — měřil ke mně.

‚Vítám tě, Pepo, tys zde?‘ volal z daleka a v okamžiku tiskli jsme si ruce.

Byli jsme spolu v kadetní škole; byl dobrým kamarádem a poctivec. Trochu do světa, ale srdečný, nezkažený dobrák. Snad byl by mým přítelem — kdyby přátelství vůbec existovalo.

Přinesli druhou židli. Usedl vedle mne a již byli jsme v hovoru, seznamujíce se navzájem se svými osudy.

A přece byl jsem roztržit; myšlénky mé vracely se vždy ke Karle, a stokráte měl jsem na rtech otázku, zdaž ji snad nezná. V tom víru velkého města!

Tu zůstal jsem pojednou jako zkamenělý. Na protějším chodníku spatřil jsem dámu v elegantní, trochu až nápadné toilettě, zavěšenou v rámě velkého muže. Myslím, že jsem trochu zbledl — nemohl to býti nikdo jiný než ona. Spatřila mě a usmála se. Pohledl jsem na jejího průvodčího s vyžilou tváří, jenž levou ruku maje v kapse, hloupě se díval na kasárny. Ten úsměv trochu mne pomátl, zapomněl jsem pozdravit.

Vdaná? To není možno, vždyť mi nedávno psala!

‚Příteli!‘ pravil jsem kvapně, marně snaže se zakryti rozčilení, ‚prokaž mi službu — ano?‘

‚Proč ne, co chceš?‘

‚Hleď, ta dáma s tím hlupákem,‘ pravil jsem jedním dechem, ‚nyní je osm hodin, jdou patrně z výletu — následuj je z dálky; musím vědět, kde bydlí.‘

Pustý smích byl mi odpovědí.

‚Tu mám následovat? Haha, hochu, je vidět, že přicházíš z Balkánu a blázníš se za ženskou sukní…‘

‚Neposmívej se, pro vše, co ti drahé, jdi, prosím tě, jdi!‘

Smál se opětně, a tlusté jeho tváře zarděly se smíchem.

‚Nemusím ji pronásledovat,‘ pravil po chvíli, ‚řeknu ti zde celou její adresu, když ti na tom záleží.‘

‚Ty ji znáš?‘

‚Ano, seznámil jsem se s Karlou náhodou.‘

‚S Karlou?‘

‚Byl jsem pozván k malému pik-niku, k nadporučíku X. Jest to můj veselý a bohatý druh. Byli jsme čtyři pánové a tři dámy — mezi nimi Karla, jeho maitressa. Bavili jsme se výtečně a notně popíjeli.

Když jsme již neměli co povídat, učinil jsem návrh k pěkné společenské hře. Začal jsem totiž vypravovati historii své první lásky — a na koho okáži prstem, převezme vypravování, dávaje historii své první lásky k lepšímu.

Návrh přijat s aplausem a smíchu nebylo konce. Baletka vypravovala o básníku. Miloval ji šíleně a dělal verše. Líčila ho tak živě, že jsme si ho dobře mohli představit, toho chlapíka s dlouhými pačesy a hubenou tváří.

Druhá vyprávěla o bledovlasém studentíku; propadl k vůli ní. Přišla řada na Karlu. Vytáhla ze stolku psaníčko a nechala je kolovat z ruky do ruky. ‚Moje první láska mi píše posud,‘ pravila. ‚Chudák — kdyby věděl — čtu ráda jeho dopisy!‘ Celá společnosť smála se srdečně psaní. ‚Mám myšlénku!‘ pokračovala, ‚odpovím mu, zde, ve vaší společnosti, diktujte mi!‘ Chopila se péra a za zvonících číší komponovali jsme psaní.

Tak jsme se tehdy seznámili; ona prý potom stala se sprostou a ukradla mu cosi, až ji vyhodil. Však co je ti?‘ zvolal vida mne zničeného.

A já viděl posud v duchu starou její matku, jak třesoucí se rukou dělá mi křížek — viděl tu malou, rusou hlavinku ve svých dlaních…

Toť historie mé jediné lásky. Zhubila mě, jako mráz hubí květinku, jarní květinku, vypučevší, když sníh byl zmizel s matky země…“ pravil, dívaje se na Maxův obraz.

Nastalo trapné ticho.

Byl jsem sklonil hlavu do dlaní a naslouchal jeho namáhavému dechu. Musil jsem být bled, neboť vyrušil mne podivnou otázkou.

„Snad tě to nedojalo? Blázínku!“ pravil zapaluje si novou cigaretu.

Přistoupil jsem k oknu, dívaje se bez myšlénky ven — do parku.

Tu zazněl na posteli Vernerově chorobný kašel. Ohledl jsem se; byl se rozkašlal, cigareta vyletěla mu z úst a křečovitě zaťal hlavu do podušky.

Přiskočil jsem k němu a položil ruku na jeho chladné čelo, až záchvat ustal.

Verner vrátil se do dřívější polohy, vzdechl z hluboka a ležel chvíli tiše. Pak přitáhl mou hlavu k svým ústům, chtěje mi cosi pro slabosť hlasu pošeptati. Nahnul jsem se k němu, naslouchaje s utajeným dechem.

„Buď tak laskav,“ pravil, „podej mi onu spadlou cigaretu — ano?“

Vyskočil jsem a uchopiv ji vyhodil dveřmi na chodbu.

„Blázne!“ pravil polohlasem, „připravuješ mi novou práci…“ A vyňal zpod podušky balíček s cigaretovým tabákem.

III.

Zima prchala před vítězícím jarem. Po lučinách zavál teplý vítr a země rychle setřásla se sebe bílý rubáš. Po bílé barvě obyčejně následuje černá, a proto první počátky jara nebývají nejveselejší.

Moje rána již tak se zahojila, že očekával jsem každou chvíli své propuštění z nemocnice. Byl jsem již úplně zdráv, a že sám nenaléhal jsem na lékaře, aby mě propustili, byl příčinou jen trapný stav mého soudruha; staloť se poslední dobou cosi, čeho jsem neočekával.

K čemu pohnouti jsem ho nemohl slovy nejvýmluvnějšími, k tomu odhodlal se sám — přestal kouřiti. Zaházel vše, co mohlo upamatovati ho na jeho někdejší náruživosť, a počal poslouchati lékařů — stala se s ním změna nepochopitelná; užíval léků, jež dříve vyléval, jedl stravu předepsanou a podrobil se pořádku v nemocnici.

Z počátku nachápal jsem tento náhlý přechod; však čím více přemýšlel jsem o tom, tím více nabýval jsem přesvědčení, že přihodilo se cosi neobyčejného. Také v řečech jevil nápadnou změnu.

Byl vlažný večer; v parku před nemocnicí procházelo se několik osob, jež nepřišly obdivovat se holým stromkům a vlhké, černé půdě, které však chtěly dokázati, že vědí, že nastává jaro. Procházel jsem se, opřen o hůl, plnou hodinu, a teprve chlad přinutil mě ku zpáteční cestě. Slunko ještě nebylo zapadlo a vyleštěné tabule v oknech čistě natřené budovy nemocniční tonuly v moři červených plamenů. Vzduch byl ostrý, ač nemrzlo, a v parku již skoro ani živé duše.

Tu stanul jsem udiven u poslední lávky.

Nepohnutě seděl bledý Verner na lávce a vedle něho štíhlé, bledovlasé děvče. Třímal v rukou svých její ručku a oba upírali pohled svůj k zemi.

Bezděky přivedl mě tento obrázek — tak neočekávaný, že se mi dech zarazil — k podivné myšlénce: Jest opět zamilován! Pak, když pohledl jsem na okolí jejich, na náladu, visící zrovna ve vzduchu, napadl mi Maxův obraz nad jeho postelí — až na změnu osoby panošovy.

Nezpozorovali mě a mlčeli zabráni do svých myšlének.

„Odtud tedy ta změna!“ a tiše, abych nevytrhl je ze snivého zadumání, vzdálil jsem se.

Šel jsem do našeho pokoje, rozsvítil lampu a usedl k oknu; na mysli tanul mi stále on. Tedy zamilován, zamilován nyní, kdy přesvědčení, že už nemůže býti šťasten, dohnalo ho k pozvolnému sebevraždění, kdy pokládal účet svůj se ženami za vyrovnaný, kariéru za ukončenou, štěstí za nedosažitelno…

Ale má ještě nyní čas, přivésti se opět k onomu zdraví, jehož zúmyslně byl se odřekl? Může ještě napraviti chybu, jíž systematicky se dopouštěl, může vynahraditi, co svévolně zameškal?…

Bylo mi až horko při této myšlénce; vstal jsem a šel do pokoje plukovního lékaře, ani nevěda, proč. Seděl v křesle u krbu a vyzval mě, abych se posadil.

„Dobře, že přicházíte,“ pravil, „aspoň spolu se rozloučíme; vy můžete zítra opět do svého domova, naše úloha je splněna.“

Uklonil jsem se.

„Dovolte mi jinou otázku,“ pravil jsem „Nepozoroval jste na Vernerovi nějakou změnu?“

„Změnu jeho chování, ovšem — či myslíte snad změnu zdraví?“

„Což nemá chování pacientovo vliv na jeho zdravotní stav?“

„Zde již je pozdě,“ lékař pravil vážně. „Verner připravil se — jak se zdá — zúmyslně do hrobu; dnové jeho jsou již sečteni a už nic nezáleží na jeho nynějším chování.“

Byl jsem zaražen.

„On snad kojí se nadějí…“ koktal jsem.

„Ovšem,“ pravil doktor s úsměvem, „jako každý souchotinář. Však má naděje mnohem smělejší; on myslí, že disponuje svým zdravím, že může si je odjímati a opět darovati, neposlouchá rad svých lékařů, vzdoruje kázni domácí, tak že usnesli jsme se konečně, už v ničem mu nepřekážeti — a nyní, když jest hotov, kdy schází mu jen několik dní, chce, abychom mu pomohli!“

Pravil slova ta bezcitně a já, bledý, povstal k odchodu.

„Nemůže tedy už se uzdraviti?“ tázal jsem se ve dveřích.

Doktor zavrtěl hlavou.

Nejistým krokem šel jsem do svého pokoje. Verner je tedy ztracen…

Otevřel jsem dvéře a vstoupil. Přítel můj ležel již na posteli, leč připadal mi pouze jako stín. Oči jeho leskly se z hlubokých důlkův a kostnatá jeho ruka marně snažila se přitáhnouti pokrývku. Však spatřiv mě, zatajil svůj stav. Usmíval se trpce a pohledl na mne.

„Ty prý mne již opustíš?“

„Nikoliv, neopustím!“ zvolal jsem.

„Dětino — jdi. Mně již je také lépe,“ pravil kašlaje.

Usedl jsem u jeho nohou na postel a pohledl do jeho žluté tváře, ozářené světlem planoucí svíčky. Ale hned odvrátil jsem se — nesnesl jsem jeho pohledu.

„Konečně odhodlal jsi se zanechati těch ošklivých cigaret?“ pravil jsem. „Hleď, již dávno mohl jsi tak učiniti.“

Usmál se.

„Tenkráte neměl jsem příčinu — avšak věz, brachu — nyní je jinak. Tenkráte žil jsem sobě samu a pro sebe — nyní vše se změnilo,“ pravil a zahleděl se do stropu.

Bylo mi hrozně…

„Věz — ale nevysměj se mi — jsem zamilován!“ pravil váhavě a pohlednul na mne, jaký asi účinek způsobí slova jeho.

Nehnul jsem ani brvou v obličeji.

„Jak dlouho?“

„Znám ji již delší dobu, ale lásku pocítil jsem k ní teprve nedávno. Hochu, nyní vše se změní,“ pravil kašlaje, „nyní musí se mi navrátiti moje zdraví, neb nyní teprve poznávám počátky svého štěstí. Jsem milován — milován! Stal jsem se jí v několika dnech vším — a ona mně. Poznávám,“ pokračoval temněji, „že nepoznal jsem posud lásky, že mluvil jsem o ní, neznaje jí — avšak nyní budeme šťastni…“

Tu vypukl v křečovitý kašel. Jeho obličej zrudnul a celé tělo škubalo sebou na lůžku.

Nesnesl jsem toho pohledu a ulehl oblečen.

„Ona jest anděl,“ Verner šeptal po chvíli jako ze sna, „vydává v nebezpečí svou pověsť — tím, že sama navštěvuje park — pochopila lásku — nezneužívá jejího jména, jako tisíce jiných — nehledá v ní zábavu — zahánění dlouhé chvíle — krutou hru — nýbrž miluje mě vášnivě…“

Ráno vstával jsem s hlavou těžkou. Neodešel jsem z nemocnice; odročil jsem odchod svůj až na příští den, neboť nemohl jsem s Vernerem se rozloučiti. Celý den strávil jsem u jeho lůžka a dával mu ledové obkladky.

Však když udeřila pátá hodina odpolední, marné byly všecky prosby a vyhrůžky — vstal nemluvě ani slova a oblekl se, pak podpíraje se o hůl vyšel do parku.

Věděl jsem, kam odchází, a díval jsem se oknem za ním, až zmizel za křovím.

„Nešťastný hoch!“ pravil jsem.

„A nešťastné děvče!“ ozval se kdosi za mnou. Ohledl jsem se — byl to setník Nessl, jenž přicházel na návštěvu.

„Znáte ji?“ otázal jsem se.

„Ovšem, výtečná to dáma a duchaplná; divil jsem se nemálo, vida ji seděti v parku na lavičce očekávající Vernera — byl to tuším on, není-liž pravda?“

„Ano.“

„Přicházím vlastně pro vás,“ pravil Nessl, „nesmím se vrátiti do města, leda s vámi. Naši přátelé přivítají vás dnes slavnostním večerem v kasině. Slíbil jsem, že vás přivedu, vše se těší.“

„Rád bych — ale…“

„Zde neplatí výmluvy. Pro své věci si můžete poslat až zejtra…“

„A Verner?“

„S tím také se rozloučíte až zejtra.“

„Nuž dobrá,“ pravil jsem odhodlán a oblekl se úplně dle předpisu. Pak rozhlédl jsem se snad naposled po pokoji a rychle seběhl s Nesslem se schodů.

Kvapil jsem, zdálo se mi, jakoby zdi nemocnice na mne se bořily, a štván jakýmsi dětinským strachem vyrazil jsem ze schodů.

Několika rychlými kroky ocitl jsem se před jejich lávkou.

Seděli jako včera a on šeptal cosi slabým hlasem.

Přistoupil jsem k nim. Jí učinil jsem hlubokou poklonu, a jemu zašeptal několik slov do ucha. Vysvětlil jsem mu celou záležitosť, slíbil, že zejtra časně ráno přijdu do nemocnice k němu a že tam strávím celý den. Chtěl odmlouvati — avšak nepřipustil jsem ho k slovu a poroučel se.

Cítil jsem, že dívají se za mnou.

* * *

Ve dvě hodiny z rána ubíral jsem se z kasina domů. Na nebi třpytily se hvězdičky a měsíc polil svou bledou září spící město. V hlavě zněly mi posud všecky ohnivé přípitky, divoké popěvky a šumot vytékajícího šampaňského, když blížil jsem se svému domovu.

Dole u vrat stál voják zahalen v plášť a třesa se zimou. Spatřiv mne, kráčel ke mně. Poznal jsem poddůstojníka sanity.

„Pane poručíku,“ pravil, „bylo mi panem plukovním lékařem nařízeno, bych vám oznámil, že pan poručík Verner trvá stále na tom, s vámi mluviti.“

„Jak je mu?“ vyrazil jsem ze sebe.

„Umírá,“ pravil chladně voják.

Div nedal jsem se do běhu. Výčitky mého svědomí navrátily mi mou střízlivosť, a já přál si míti křídla. Po cestě proklínal jsem celou onu veselou společnosť, Nessla, celý svět.

Konečně zpocen stanul jsem u vrat nemocnice. Otevřeli nám a pospíšil jsem do pokoje přítelova a zaměřil přímo k jeho posteli. Podíval se ztrhaným zrakem na mne a zavřel oči.

„Tos ty,“ pravil chorobným hlasem, „děkuji ti — odpusť, že jsem tě dal volati — mám k tobě žádosť. Hleď, ty bys se ještě nebyl vrátil zejtra ráno — však můj stav se trochu zhoršil, nastydl jsem asi — nebudu moci zejtra sejíti se s ní — omluv mne, ano? Přijde v pět hodin na onu lavičku — řekni, že přijdu až pozejtří…“

Do pokoje vstoupil plukovní lékař a kráčel k Vernerovi; pak uchopiv ho za ruku položil svou druhou na jeho úbělové čelo.

Pojednou změnila se tvář umírajícího. Uchopil křečovitě doktorovu ruku a křičel:

„Viďte — doktore — že nezemřu? Nechci, nechci zemřít!“ křičel znova. „Pomoc! Pomozte mi, doktore — chci poslouchat — co mi nařídíte, ve všem poslouchat — jen ne zemřít — nenechte mne zemřít!“ pravil vypuknuv v pláč.

Pak náhle vytrhl se doktorovi a netušenou silou vztyčil se na posteli, sepjav ruce.

„Bože — k tobě se obracím — promiň mi moji nevěru — pomoz mi, pomoz — eh — jste všickni proti mně — chcete mě zabit — víte, že já jediný mezi vámi byl člověkem — ale já nechci zemřít — nechci — k vůli ní…“ volal šílený strachem.

Vyrazil jsem z pokoje a vyběhl ven, na chodbu. Hlava chtěla se mi rozskočiti a srdce cítil jsem prudce bíti. Zchladil jsem rozpálené své čelo na zpoceném skle v okně, a neslyše konečně povyku z jeho pokoje, navrátil jsem se k umírajícímu.

Ležel již klidně na posteli, těžce oddychuje; zdálo se mi, že na rtech jeho spočívá úsměv. Doktor stál u okna.

Usedl jsem u postele a vzal ho za ruku. Chtěl jsem se dáti do pláče a přece cítil jsem nedostatek slz a ztrnule díval jsem se do tváře přítelovy.

Ruce jeho byly úplně chladny — nastávala smrť…

Po chvíli otevřel oči a upřel je na mne; usmíval se blaženě.

„Bohu díky, je mi lépe,“ šeptal, „nezapomeň jí to vyříditi — slyšíš? Miluji ji tak — tak nevýslovně…“

Jeho oči obrátily se v sloup a hlava sklesla.

„Je mrtev,“ pravil za mnou lékař.

Vstal jsem a přistoupiv k své posteli, ukryl jsem hlavu v poduškách.

* * *

Nazejtří připravil jsem si v nemocnici vše k odchodu. Vernera odnesli do umrlčí komory. Usmívaly prý se jeho zchladlé rty — pravil kdosi; nemohl jsem se už na něho podívati.

Odpoledne vstoupil jsem do prázdného našeho pokoje a stanul zamyšlen u Vernerovy postele. Okna byla dokořán otevřena a chladný vzduch pronikal až do kostí. A přece hřálo poněkud zapadající slunko…

Zahleděl jsem se na Maxův obraz nad postelí.

Pak šel jsem k štábnímu lékaři, správci nemocnice.

„Mám k vám žádosť,“ pravil jsem nesměle. „Dejte mi na památku Vernerův obraz nad jeho postelí.“

„Maxovo ‚Adagio‘?“ pravil lékař.

„Ano.“

„Budiž. Ačkoliv, přiznávám se, ten obraz chová též pro mne zvláštní kouzlo.“

Rozloučil jsem se s lékaři a odevzdal svému sluhovi kufřík a obraz. Sám pak šel jsem s hlavou sklopenou parkem…

Obecní zřízenci společně se zahradníky rozkopali většinu parku; vše pracovalo v zimničném spěchu, aby přivítalo probouzející se jaro novými záhony; do země posud černé, čerstvě naházené zasazovány mladé břízy a podpírány o silnější tyče.

V celém parku převládala černá barva půdy, neprozrazující, jak rozkošné pažity, nádherné květiny a stinná loubí objeví se v něm po krátké době. Uprostřed parku zkoušeli vodotrysk. Obecenstva bylo velmi málo — snad chtějí býti překvapeni hotovými sady…

Na lávce seděla ona dívka, smutně hledíc před sebe. Čekala patrně…

Vzpomněl jsem si na slib, daný Vernerovi, a přistoupil jsem k ní.

„Slečno, promiňte, že vás vytrhuji; však musím vám sděliti, že přítel můj, poručík Verner, nepřijde, neboť — neboť…“

„Zemřel?“ pravila klidně.

„Zemřel.“

Neodpověděla ani slůvkem. Tiše vstala a se sklopenou hlavou zvolna odcházela. Díval jsem se za ní dlouho, tak dlouho — až cítil jsem, jak se mi zarosilo oko…