| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XXV. Divná příhoda | XXVI. Skončí se dobře, ale bez svateb | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXVI. Skončí se dobře, ale bez svateb |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Toho dne na večer, kterého měl František domů přijeti, Věková v jeho světničce zatopila, aby měl pěkně vyhřáto. Ale netěšila se, nýbrž byla v trapné nejistotě. Ty dny měla pořád takové divné tušení i sny, dnes, když počala v synově světničce poklízeti, všimla si, že tu není jeho houslí. A když tím postrašena bedlivěji se počala rozhlížeti, shledala, že to a ono je pryč. František si to vzal patrně s sebou. Kam by se dělo! Ale on těch věcí nepotřeboval! Proto s úzkostí zatápěla, s úzkostí čekala, ozve-li se venku ve tmě zvonec jeho povozu. Čekala s pantátou, naslouchala — nikde nic. Už pantáta usnul, už půlnoc minula, a nikde po synovi, ani slechu ani dechu. Věková zalomila rukama. Než ráno, když se pantáta mrzel, že František nepřijel, že něco asi vyvedl, chlácholila ho, ač byla sama plna úzkosti. A když František nepřijel ani dopoledne, ani odpoledne, říkala si v duchu všecka se třesouc: „Už to tak je. Že on ujel! Nač by bral housle s sebou?“ Proto však na večer přece opět zatopila; ale když hořící louče do nístěje na podpal strkala, ani na to pro slzy neviděla. A když ji pantáta pak poslal přiložit, vzdychla a teskně myslila:
„Pro koho topím! Na prázdno… Ó, on se tu juž nebude ohřívati! Nešťastný hoch! Nešťastné dítě!“
Ale když sestupovala dolů na síň, ozval se venku zvonec, a v tom už vcházel František. Teď ona k němu chvatně přistoupila, chytla ho a objímala ho volajíc: „Tys přišel! Tys se navrátil! Buď Pán Bůh pochválen!“
A tu se František zase divil, co že matka tak mluví, ví-li snad něco. Pantáta se divil, proč se o celý den omeškal, ale když syn mu oznámil, jak pořídil, byl jak náleží spokojen. Dobře to vyvedl, jen v tom ho otec upomenul, když ještě toho večera účtovali, že má trochu velkou útratu, že musí šetřiti nebo býti na lidi opatrný. Netušil, že něco na řád útraty přidal k tomu, co měl zašetřeno na cestu do Prahy a na první pobyt v Praze, a což všecko dal panu Butteauovi a půjčil paní Butteauové, když ho o malou půjčku „jen na krátký čas“ prosila, a co dal Paulinu synkovi ve zlatě do vínku. Mladý Věk byl vážný, ač ne zasmušilý. Matka si toho dobře povšimla, netušíc však, jaký boj syn dobojoval. Ale pak, když vstoupil do své světničky mile prohřáté, když se rozhlédl po okénkách ověšených plátěnými záslonkami jako sníh bílými, po světničce čistě urovnané, vydrhnuté, pěkně poklizené a tak tiché, milo útulné, tu se mu uvolnilo v jejím klidu a vyjasnil líce, ana v tom vstoupila matka. Usedla proti němu; hleděl jí do ustarané, milé tváře, do dobrých, laskavých očí.
V ten okamžik cítil, tu že má nejkrásnější náhradu. Ptala se ho starostně na cestu, jak mnoho zkusil, jaká byla pohoda (před otcem o tom nemluvili), a pak se ho pojednou, ale mírně zeptala, měl-li s sebou housle. Začervenal se a přisvědčil. A odtud byl ku přiznání se jen krůček. Matka mu nadhodila, co tušila, čeho se lekala. A on se vyzpovídal… Vypravoval, co zamýšlel, co se přihodilo v Králíkách, s kým se tam shledal, kdo ho tam nejvíce zvrátil a přiměl, aby se domů navrátil.
„Pán Bůh ho pozdrav!“ děkovala polekaná i rozradovaná Věková. A pak ho těšila, konejšila, slibovala, že pantáta je teď s ním spokojen a teprve bude, že už teď je jinačí a pak že mu nebude v ničem brániti, co ho teší.
„Nakoupíš si knih, co budeš chtíti, a muziku budeš moci také provozovati pro své potěšení. Pořídíš si klavír — však on si pantáta dá říci. Budeš si pěkně krátiti chvíli a nám budeš dělati radost. Vidíš, pantáta je stonavý, — Pán Bůh ti za to požehná a vynahradí ti zas jinak to, co’s nám obětoval. No, a časem také zapomeneš na tu — a oblíbíš si jiné, hodné děvče. Svobodný nezůstaneš —“
Při těchto slovech se však František nějak smutně usmál a zakroutil hlavou…
Osaměv hleděl ven do noci a myslil na pohorské město. Viděl na bídném loži v chudé jizbě Paulu a její dítě, viděl Thama zachmuřeně před se hledícího. V tom z dola ozval se zpěv necvičeného, ale příjemného hlasu, trochu juž slábnoucího a se třesoucího. To matka, ano se všecko uložilo na lože, přecházela z opatrnosti stavením a zpívala po dávném způsobu svém starodávnou, po dědovi zděděnou: „Kdo ochrany nejvyššího v skrýši jeho požívá —“
František sepjal bezděky ruce a pohlédl k nebesům…
Druhého dne, hned z rána napsal dva listy. Jeden známému hudebníkovi oznamuje mu, že do Prahy juž nepřijede, že zůstane na dobro doma, a objednávaje si nové noty. Druhý list příteli Hněvkovskému, jemuž podobně psal a prosil ho, aby mu všecky nové české knížky vždycky obstaral a posílal po starém Šulcovi, a aby také vyřídil professoru Vydrovi úctu nejhlubší a vděčnost, a že na jeho slova nikdy nezapomene, a aby byl jist, že i tu na venkově zůstane pořádným Čechem a že se, jak jen bude s to, vždycky vynasnaží o zvelebení jazyka přirozeného v tomto svém zákoutí a bude proti všeliké lhostejnosti a nedbanlivosti, jen aby byla jak náleží ututlána. Ku podpisu svému, za křestné jméno své, přidal poprvé „Ladislav“, jakož pak se vůbec psával, aby smýšlení své veřejně osvědčil.