| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XXIII. F. Věk se stane kupcem | XXIV. F. Věk se na útěk přichystá | XXV. Divná příhoda |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXIV. F. Věk se na útěk přichystá |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Prvním důkazem úplné otcovy důvěry bylo, že Františkovi svěřena větší obchodní cesta, a to do hor. Toho roku byly zvláště dobré obchody lnem, a proto ho starý Věk sháněl, kde jen mohl, užívaje výhodné doby. Poněvadž podzimek toho roku byl zvláště drsný a bolesti v nohou starého kupce se ozývaly citelněji nežli kdy jindy, musil leckam do okolí František. A tak ho do Orlických hor poslal, do Králík. Dosti se starý nějak rozmýšlel, neboť běželo tu o větší částky peněz, staral se, aby František dobře koupil a nedal se ošiditi. Než zbytí nebylo, an sám nemohl. Když si Františka zavolal a jemu zkrátka, jak měl ve zvyku, oznámil, kam pojede, a to hned zítra, škublo to nějak mladým kupcem. Než klidně juž a se vší poslušností projevil svou ochotu a jen opakoval, zdali hned zítra.
„Hned zítra. Časně ráno. Přichystej se.“
František byl už přichystán ale — na útěk. Bylť se dva dny před tím pevně rozhodl, že opustí otcovský dům a že půjde do Prahy, aby se tu oddal hudbě. Tou a při divadle chtěl se živiti, dokavad by nedosáhl nějakého jistějšího místa. Nyní ho otec posílá do hor! Jaká se mu naskytla příležitost! Byl rázem rozhodnut. Pojede tam, kam ho otec posílá, vykoná, co mu uloženo, nakoupí, vozy domů vypraví, a sám odjede do Prahy. Takto získá mnoho času a nebude se mu báti nějakého stíhání.
Večer před odjezdem seděl s rodiči, vyslýchaje podrobné rozkazy a rady otcovy. Poslouchal, ale neslyšel. Bylo mu úzko, a matce se nemohl ani do tváře podívati. Bodlo ho, když pohledl na její ustarané líce, když její oči plné dobroty na něm utkvěly, a nitro jeho se sevřelo, když ho starostně napomínala, aby dal na sebe pozor, aby se zase zdráv domů navrátil. Vzpomněl, jak ho budou očekávati, jak ty drahé oči budou zase plakati.
Rychle vstal oznamuje, že si půjde lehnout, aby nezaspal, když má tak časně vstáti.
„Jen si lehni, lehni a spi, a nevytrhuj se pro to vstávání. Však já tě nenechám zaspati,“ pravila matka a dodala: „Budeš míti všechno uchystáno, snídaní také.“ —
„Jen si lehni a spi — a spi —“ řekla mu matka. František ulehl, ale nespal. Nemohl. Pořád myslil na matku a znovu váhal, kolísal se. Ale připadlo mu také, že juž kamarádovi do Prahy ohlásil, že přijde, připomínal si všechnu krásu uměleckého života a všechen trud kramářský.
Sotva že chvíli zdřiml, už se vytrhl. Matka stála u jeho postele a laskavě a tichým hlasem ho budila, aby vstal, že juž je čas. Zrovna se lekl. Zvolna sešel dolů.
Otec byl ještě v posteli. Co matka snášela snídaní, vyšel František ven a kvapně domovními dveřmi vyhlednuv, chvátal zpět nahoru do světničky, odkudž pod pláštěm vynesl housle dobře zabalené. Byly juž za postelí přichystány i s uzlíkem nejnutnějších věcí. Všecko to zanesl na vůz, jenž už před domem čekal. Bylo časné, listopadové jitro. Tma se ještě rozkládala vůkol. Nikdo si těch uzlíků nevšiml. František jen málo snídal, třeba že ho matka nutila, aby jedl a se zahřál, že je venku mrazivo. Nemohl. A přece neměl se nějak k odchodu. Pořád jako by otálel, jako by něco sháněl, až otec sám ho pobídl. Přistoupil k jeho loži, políbil otci ruku a řekl:
„S Pánem Bohem, tatínku.“
Řekl to nějak měkce, že si toho sám pantáta povšiml. Když mu matka dělala křížek na čelo, všimla si, že má oči zakaleny, a když ho vyprovázejíc přišla s ním na síň, tu ji z nenadání chytl, objal, políbil ji na ústa a ruce jí líbal. Pak skočil do vozu. — To vše ji dojalo, ale ještě více se tomu divila. Co že byl tak dojat? Vždyť jede jenom na několik dní. Podivila se pak ještě více, když ráno jdouc z kostela, sešla se s kmotříčkem a od toho uslyšela, že včera večer na něj František čekal, aby mu dal s Pánem Bohem, že pojede do hor, do Králík.
„Ale byl vám při tom, jako by jel do Ameriky,“ dodal regens chori. „No, je to taková měkkota. Dobrého srdce hoch — opravdu.“
Věkovou však ta chvála znepokojila. Nedalo jí, a odpoledne, jak jen měla trochu pokdy, zaskočila si také ke starému Žalmanovi. Dověděla se, že tu František včera také byl. Starý tkadlec se ovšem divil, co že se Věková tak vyptává, s jakou František odcházel a jaký byl.
„S jakou by odcházel,“ děl, „jako vždycky. Je to hodný hoch. Dal s Pánem Bohem, no, ano, ruku mně podal, a pak mně pohladil po hlavě, po vlasech, a povídá, abych byl hodně zdráv; to je pravda, to nedělává. A kdyby byl trochu rozlítostněn! Však to on často býval a často si mně požaloval, jak se mu stýská. Přál jsem, aby se s tím netajil, aby to doma do očí řekl.“
„A co on?“ ptala se kvapně Věková.
„Co bych to neřekl. Že je u pantáty všecko marno. Vy že byste mu udělala po vůli, vás má tuze rád. Proto se také tajil a tají, abyste neměla zármutek a lítost. Ale kmotra, František má dar Ducha svatého, toho je škoda. Můžete-li, promluvte pantátovi do duše. Kdy pak se vrátí František?“
„Do týdne,“ odpovídala Věková všecka zaražená. V zamyšlení se domů vracela. Tedy to nebylo pravda, František se jen tak tvářil poslední čas. U Žalmana v tu dobu si stýskal. Ale proč se tak loučil, proč? Nejen s ní, ale také s kmotrem, se Žalmanem. Proč se tak loučil? Vždyť jel jenom ani ne na týden, a ne kraj světa! — —
Zatím František od domova se vzdaloval. Ráno, když vyjížděl, dlouho se po svém rodišti obracel, třeba že bylo ještě husté šero. Pak když se dostal dále, do cizejších končin, schoulil se do koutka a oddal se svým myšlénkám. Rozhodnost se mu vracela. Do podrobna vymýšlel a určoval, jak obchody odbude, jak všecko domů pošle, i zbývající peníze.
Nechtěl, aby otec mohl říci, že mu ujel s penězi, že je nepoctivec. Na další cestu, do Prahy, kam měl především namířeno, ušetřil si před tím i také tolik, co by nějaký týden mohl v Praze žíti na svůj groš, nežli se mu naskytne nějaké zaměstnání.
Blížil se takto k svému cíli, nicméně nebyl vesel, ani sám v sobě spokojen. Domov mu tkvěl v mysli, matka nejvíce. Než i starého otce bylo mu ten okamžik líto. Omlouval, co od něho zkusil, a sám si teď připomenul, že to pantáta s ním také dobře myslil, a že míní ho takto nejlépe opatřiti, když ho uvede v obchod, který mu i dům a všecko bez toho chystá. Více však myslil na to, že je otec neduživ, a že všecko to zdraví matčinu nepřidá. Nebyl spokojen; cítil výčitky.
Byla to smutná cesta, smutnou nad to podzimní krajinou. Země byla na kost zmrzlá, na temenech hor a vrchů visela mračna bělavé mlhy, táhnoucí se daleko dolů po stráních. Dřevěné chalupy ve vsech poleny a pařezy takměř zarovnané vypadaly jako pusty. Před nimi i na cestách skoro ani človíčka. Jeřáby u cesty a olše u potoků holé, a lesy ve stráních černější barvy trčely jako tmavé ostrovy z moře bělavé mlhy. —
Z večera počalo se chumeliti. Tou dobou dojížděl do Králík. Setmělo se juž valně, tak že vrchy a chlumy kolem tohoto pohorského města zanikly v temnu. Jen na jednom kopci zrovna nad městem zářilo několik světel, to z „hradu milosti“, z kláštera servitského, o samotě v té výši se pnoucího. Příkrou ulicí dostal se F. Věk na náměstí dřevěných namnoze domů s podsíněmi. Tam zajel do hostince, z něhož sotva že něco málo se posilnil, opět vyšel, aby ještě téhož večera vyhledal otcova obchodního přítele. Měltě na kvap. F. Věk byl v pohorském městě poprvé, a proto trochu za toho šera bloudil, nežli došel, kam chtěl. Tak se také dostal do nějaké ulice, kdež ho zastavil neobyčejný výjev.
Z dílny truhlářské ozývaly se křik, nadávky a lání. Věk maně se tam podíval a poloskleněnými dveřmi viděl muže, patrně mistra truhlářského, jenž všechen rozkacen právě se přihnav obořil se na nějakého výrostka a staršího muže, velice sešlého, stanuvší u dveří s rakví zcela prostou a zhruba jen natřenou. Chtěli ji zajisté odnésti a mistr jim v tom zabránil. Proč, bylo samo zřejmo. Rakev nebyla asi zaplacena, a oni neměli peněz. To Věka dojalo. Čekal u dveří a díval se. Viděl, jak ten mladší je všechen ustrašen, jak ten starší truhláři domlouvá, prosí, ano teď ruce zvedá, ale v tom jak mistr přiskočiv ke dveřím, prudce je otevřel a chytil starého ubožáka za rameno, a ten už se zapotácev ocitl se na ulici a div že nepadl. Mladý skočil za ním. Truhlář ještě ve dveřích hlasitě nadával a klel.
Věk nechal muže i výrostka zajíti a teprve pak k nim přikročil, drže juž váček s penězi v ruce.
O ně běželo, jak se přesvědčil, když se s neznámým rozhovořil. Ptal se ho, proč že nešel ke známým, že by tu v městě přece bylo několik milosrdných lidí.
„My tu jsme, pane, cizí. My jsme umělci, herci — a s těmi není slitování —“
Věk se zarazil.
„Divadelní herci?!“ zvolal.
„Ano. Každý rád se na nás podívá, když hrajeme, tleskají nám, když je rozpláčeme nebo rozesmějeme. Ale po divadle jsme jako prašiví. Tu na venkově a zvláště tady v horách. Každý se nám vyhýbá, hůře nežli židům. Nebožtíka kamaráda nechtěl farář ani hned zaopatřiti. Ale zle se máme tady v těch horách, pane, tuze zle. Když ani mrtvému kamarádu nesehnali jsme na rakev. Ředitel ji objednal, ale na úvěr jsme ji nedostali. Ke všemu to nadávání —“
„A což ředitel?“
„Nemá ani halíře. Ani nám na chléb. Jsme živi více z almužen nežli z gáže —“
„Jak se jmenuje ředitel?“
Ošumělý herec jmenoval nějaké německé jméno, Věkovi zcela neznámé.
„Kde máte divadlo?“
Herec udal hospodu a hned zval Věka, aby je ráčil dnes navštíviti, že hrají tuze krásný kus od Ifflanda. Věk na pozvání ani neodpověděl, ale zeptav se, co chce truhlář za rakev, dal herci tolik ze svého váčku. Přidav mu ještě dva dvacetníky, kvapně odešel a zmizel v temnu nedbaje obou zasvěcenců Thaliiných, kteří plni úžasu za ním hleděli, jako za nějakým tajemným viděním, které jim zázrakem posláno bylo.
Věk zapomněl na chvíli, proč vyšel z hospody, a kráčel před se zamyšlen na cestu se neohlížeje. Šel mezi staveními, většinou dřevěnými a přízemnými a mezi ploty zahrad k nim příslušných.
Sníh poletoval. Nevěda zabočil v pravo a zahledl pak zase ty, které měl ještě na mysli, oba herce, ale juž s rakví. Zahledl je na konci uličky, kterou se bral, vstupující právě do nízkého, dřevěného domku, z jehož oken padala zář. Věk zamířil za nimi. Za chvilku stanul u oken dotčeného stavení žádnou záslonou nezastřených. Nachýliv se hleděl do vnitř.
Spatřil chudou světnici stěn dávno již nebílených. Na stole opodál okna hořel kahan a v třaslavé jeho záři viděl dívku u stolu sedící. Měla přes ramena šátek a byla patrně schoulena, neboť ve světnici nebylo ani zatopeno. Do tváře jí neviděl. Oni dva herci právě vstoupivše, kladli rakev na dvě židle, jež jim nějaký muž postavil do prostřed světnice. Muž ten byl prve stál v koutě u postele, kam až svit kahanu jasně nepadal. Ale jak nyní židle rovnal, obrácen jsa tváří k oknu, dostal se více do světla, a Věk — se lekl.
Tham! Václav Tham! On, ano on! Ale jak se změnil! Už při tomto světle bylo to patrno. Tvář, zajisté juž delší čas neholená, byla hubenější, barvy zažloutlé, výrazu zasmušilého. Nyní nějak oživla, jak oba herci postavivše rakev na židle jali se něco vypravovati. A v tom už také dívka u stolu obrátila hlavu po hercích, a jak ten starší sáhnuv do kapsy, ukazoval na ploché dlani divícím se, ano žasnoucím posluchačům dva stříbrné dvacetníky, vyskočila hbitě a juž klonila se její hubená, ubledlá, dosti hezká tvář tenkého nosu k penězům, zraky její oslňující.
Bettina! Dívka nyní asi šestnáctiletá, značně vyrostlá za tu dobu, co jí Věk neviděl. Ale poznal ji hned. To je ta čiperná, někdy prostořeká Bettina, rozmazlená, pýcha svých rodičů, v tom chatrném, vetchém šátku, i teď divadelně přehozeném!
Věk stál nehýbaje se, jenom ji a Thama pozoruje. Byl všechen vzrušen. Tham, doktor Tham tu, u té společnosti, v té nouzi a bídě! A ona zajisté s ním. Paula zde! A Butteauovi všichni. Ó zajisté. Lotty také. Jaká to změna! Jaké shledání! Stál jako vyjeven a jen hleděl.
Viděl, jak starší herec jeden z těch dvacetníků dal Thamovi, jenž jej schoval do kapsy, jak Bettina překvapena a patrně nemile, na Thama pohlédla, a jak on toho nedbaje, k hercům něco promluviv na postel ukázal. Po té sám přinesl z koutka otépku třísek, a rozvázav ji, dělal z ní polštář do rakve a ostatkem rakev vystýlal i pomáhal pak oběma hercům, ukládajícím mrtvolu chatrně jen oděnou do posledního lože. Věk zahlédl zsinalou, hubenou tvář špičatého nosu, vyvstalé brady. Jen se mu kmitla; pak ji zaslonili muži, jak na mrtvého druha naposled se zahleděli. Bettina dosud stranou v šátku jako pláštěm zahalena, nečinně přihlížející, odvrátila se teď a brala se ke dveřím. Nevyšla však, nýbrž čekala.
Když víko na rakev přiklopeno, vyšel také Tham.
Věk odtrhnuv se od okna ustoupil ke plotu do černého stínu dvou stromů. Viděti ho nebylo. Slyšel už na síni hlasy nejvíce panny Bettiny, a venku zas. Dožadovala se patrně, a to juž dosti prudce, peněz na Thamovi.
„Maminka nemá ani haléře — nemáme ani na večeři. A Paule není dobře —“
„Mám jenom ten dvacetník — a dám-li vám ho, uvaří maminka kafíčko — a bude po všem. A Paula nebude míti nic.“
„Paule je zle —“
„Uháníte mne s ní pořád. Všecko jen na Paulu, a vy si to necháte. Nic nedám, dám jí to sám,“ dodal Tham prudce a rozhodně, a juž zabočil v pravo a nedbal ani, když Bettina za ním všechna popuzená volala:
„Abyste měl do hospody —!“
Věk trnul. Bettina se kmitla kolem. Hleděl za ní, pak vystoupiv na cestu bral se chvatně za Thamem.
Dohonil ho až na náměstí v osvětleném hospodním průjezdu. Šel kolem něho, jako by o něm nevěděl, ale ohlédl se po něm nápadně. Tham se zastavil, hleděl za okamžik na Věka, pak rychle pokročil podávaje pravici a zvolal:
„Příteli! Vlastenče! Jste-li to opravdu vy?“
A juž svého někdejšího tichého soka objímal.