| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XIX. F. Věk se s otcem svým rozejde ve zlém | XX. Nová rána | XXI. F. Věk se vrátí do svého domova |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. Nová rána |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Nyní, co se Paula po nemoci zotavovala, přestal ovšem F. Věk u ní učitelovati, ale k Butteauovým docházeti nepřestal. Byl rád, že ho paní Butteauová tak horlivě zvala. Chodil tedy zas, ač ne tak často. Paulu teď nikdy nezastal samotnu. Pořád byl někdo s ní v pokoji. A několikráte tam i Thama zastal. Seděl obyčejně u Pauly a vykládal jí něco živě. Když mladý filosof ho tam poprvé zastal, seděl s Paulou sám. To, a jak Paula hleděla na Thama, všecka zajata hovoru jeho naslouchajíc, tak že si ani hned nevšimla svého učitele, to jej zarazilo a v ten okamžik velmi zamrzelo. A pak mu připadlo: Chodíval-li Tham dříve také tak často a sedal-li po každé s Paulou, či jenom teď po její nemoci? Dříve, dokud v jinou dobu sem Věk chodíval učit na housle, s Thamem zřídka kdy se setkal.
Nyní tato otázka ho znepokojovala. Přímo zeptati se nemohl. Ale podezření a žárlivost se probudily v jeho duši a měl z nich mnoho nespokojených chvil. Jiných starostí měl také dost. Všecko se proti němu nějak spiklo. Hodiny, která byla nejvýnosnější, z které měl hlavně své živobytí, pozbyl počátkem školního roku a nebyl s to, aby sehnal novou, podobnou. Poprvé požádal professora Vydru, aby mu svými známostmi laskavě pomohl.
Professor se velice mrzel nad tou nehodou, že milý jeho posluchač a krajan nepřišel o den dříve, že zrovna zadal tuze pěknou hodinu. Nyní zrovna že nic nemá, ale slíbil a těšil, že se bude starati. Než mladý filosof potřeboval okamžité podpory. A tak ke všem starostem, ke všemu soužení uhostil se v jeho pokojíku, bez toho chudičkém, citelný nedostatek. Oháněl se, jak mohl, hledaje nyní záchranu přede vším v hudbě. Po tom, co se událo, rozhodl se snadno, že se jí všechen oddá, v ní že bude jeho životní povolání. Proto se všemožně snažil, aby na tom poli se uchytil a k něčemu jistému a stálému se dostal.
Tu mohl nejspíše nějakého postavení nabyti. A při tom byla Paula všechno jeho myšlení. Butteauovi by mu jistě nebránili, třeba že paní Butteauová má své plány s Lotkou.
Za takových úvah ovšem mu také domov často na mysli zatanul. Nejvíce matka. Jedno ho trápilo a soužilo: že také ona se na něj tak rozhněvala. Psal už domů, otci; že žádné odpovědi neobdržel, to ho rmoutilo, ale přece ho tak nepřekvapovalo. Znalť svého otce. Že však mu matka ani slovem neodvětila, to ho hnětlo bolestně. Psal jí a list poslal na adresu kmotříčkovu; že by kmotříček listu nedodal, to si ani nepomyslil. Ale matka se nechce udobřiti, nechce mu odpustiti!
Někdy ho to všecko přemáhalo, když nedostatkem sklíčen uvažoval o domově, když na otce a zvláště na matku vzpomínal. Ale jak se mu kmitl na mysli obraz Paulin, zacházely všecky ty chmury, a zapomněl na ně docela, na vše, když seděl proti ní a hleděl do unylé tváře, nyní opět do růžova rozkvétající, a byl blažen, když ho někdy lístkem požádala, aby něco zahrál nebo zazpíval. Tu sedl ke klavíru a zpíval, nebo chopiv se houslí, hrál jí skladby, o kterých věděl, že jsou jí nejmilejší. Jednou jí také zahrál skladbu svou, a byl všechen blažen, až se zapýřil radostí, když se, an dohrál, Paula lístkem ptala, od koho ta skladba je, a on otázav se jí, zdaliž se jí líbila, uzřel na ceduličce:
„Je hezká — citu plná.“
Když se potom přiznal, že on jest skladatelem, pohledla na něj překvapena. Pak usmávši se, podala mu ruku.
Zatím se Paula tak zotavila a sesílila, že mohla juž na ulici vyjíti. A tu jí starostný otec učinil nemalé potěšení a překvapil ji velmi, oznámiv jí jednoho dne z nenadání, že ji vyveze ven, za bránu, aby viděla zase pole a les. Bylyť takové krásné dny záříjové. Nevěda vyplnil tak pan Butteau nejvroucnější přání své dcery. Juž mnoho neděl nebyla venku za branou, toužila po volném vzduchu, ale tajila se svým přáním vidouc, do jakých nesnází peněžitých zavedla rodiče svou nemocí.
Sic ještě teď se bránila, upozorňujíc otce, jaké měl s ní vydání, ale Jacques Butteau nedal si říci. Toho plánu jeho však se ujala Lotka tak, že by všichni si mohli udělati „landpartii“, jak se tenkráte říkalo. Paní Butteauová se hned ovšem k dceři přidala, zvláště když také Bettina jala se žadoniti. A tak se stalo po vůli dětí. K penězům, jež pan Butteau opatřil, ostatek jeho manželka sehnala. Jak, to byla její starost a nikdo se z rodiny o to nestaral, věda, že maminka si ví rady a umí klín klínem vyrážeti.
Tak se z vyjížďky Pauliny stal velký výlet rodiny Butteauovy a některých jejích známých od divadla, pánů i dam. Všechno se na něj těšilo a zvláště také proto, že se ho súčastnil veselý herec Zappe z České Boudy se svou manželkou, čipernou to asi třicítiletou paničkou.
Také Věk byv pozván, těšil se na tu vycházku. Ale radost jeho nebyla beze rmutu. Veselá společnost z části jedouc na vozích, z části jdouc pěšky vydala se z Prahy hned ráno na cestu. S Butteauovými jel Tham. To Věk věděl, a on s nimi nemohl. Byloť v neděli, a on musil do kostela k františkánům na kůr. Dovolené na tentokráte si vymoci nemohl a vynechati nesměl, neboť bál se výpovědi. A nyní za těch stísněných jeho poměrů byl mu každý groš vzácný. —
Za to však, když bylo po hrubé, vydal se na cestu a nedlouho po obědě vkročil všechen zardělý od rychlé chůze širým polem do lahodných stínů Krčského lesa. Cesta tudy byla velmi příjemná, ale mladý filosof na nic se neohlížel; jen ku předu hleděl, neuzří-li juž cíl své cesty, k němuž tak chvátal. Společnost byla až v Kunraticích, a zastal ji tam venku, pod širým nebem na palouku na pokraji lesa. Starší páni, jako pan Butteau, a paní, jako jeho manželka, seděli pod košatými duby hovíce sobě po obědě, který tu právě odbyli. Pan Butteau v napudrované vlásence s copem, v modrém kabátě a světlé, bohatě vyšívané vestě, spokojeností jen zářil a smál se nápadům a veselé písni, kterouž herec Zappe zpíval, doprovázeje svůj zpěv na kytaru. Jeho zardělý do temna obličej tupého nosu a chytrých malých oček tím nápadněji se odrážel od bělostné jeho vlásenky.
Věk nejprve Paulu hledal. Ale nespatřil jí. Také ne Thama. Zrovna ho píchlo; vydechl si však, když také nezahledl ani Lotky ani Bettiny. I ostatní mladí účastníci výletu byli ti tam. Věk usedlou společnost na chvíli vyrušil. Musilť si usednouti po vůli paní Butteauové, a hned mu snesla jídel, se kterými na něj dobře pamatovala. Když se najedl, jako by věděla, čeho si přeje, sama mu podala jeho třírohý klobouček, a řekla s rozmarnou přísností:
„A teď si jděte. Co byste tu mezi námi dělal. Mladí se rozběhli po lese. Hoňte je.“
„Budou nejspíše u starého hradu,“ dodal pan Butteau.
Věk poslechl; šel a rád. Chutě a bystře stoupal do stráně. Den byl překrásný, na měsíc září nad obyčej teplý.
Bylo tak ticho a klidno, ani lísteček se nehnul; všecka lesní stráň jako by podřimovala v plné záři slunečné, v níž byla. Stíny stromů odpočívaly bez pohnutí na osvětlené půdě. Věk se však nerozhlížel, nepozoroval, ani se nezastavil, míře k rozvalinám Nového Hradu, který si tu dal před věky vystavěti král Václav.[1]
Pojednou se ozval veselý zpěv hlasů mužských a ženských. Zněl opodál a mile se rozléhal tišinou lesní. Věk na okamžik se zastaviv zamířil pak po zpěvu mysle, že tam najde Paulu ve společnosti. Nešel daleko. Za houštinou spatřil na nevelké mýtině několik mladých, napudrovaných pánů v kabátech modrých, hnědých i barev živějších, dámy ve vysokých, napudrovaných účesech, v kloboučkách i bez nich, oděné v šaty barev veselých. Stáli do kola a zpívali chutě a upřímně sbor z Figarovy svatby.
Okamžikem postřehl Věk, že tam není ani Pauly, ani Thama. O více se nestaral. Uskočil, aby ho nezahledli, nebo by jej, dobrého zpěváka, jistě zatáhli do svého kola, a chvátal odtud, velice znepokojen. A juž zahlédl nad sebou kulatou věž a rozvaliny královského někdy hradu. Rozvaliny stály tu opuštěny; jen stíny haluzí a křovin míhaly se místem na jejich sluncem ozářených zdech, kdež vydechl duši Karlův nešťastný syn. Mladý filosof si však rozvalin hrubě nevšiml. Ohlížel se jen kolem jako slídící lovec. Nespatřil však nikoho.
Tak chvilku stál a rozmýšlel se, až pojednou vešel pustou branou do hradního nádvoří, obklopeného polosesutými budovami vybitých oken. Na nádvoří, někdy tak plném ruchu a šumu, rostlo teď několik smrků. Bylo tu pusto a prázdno. Věk všechen znepokojen, hledaje jistoty, vešel rychle v pravo, do nejbližších dveří pěkně pracovaných venýřů. Ale tam se náhle zastavil jako ohromen.
Stanulť v klenuté jizbici, jejímiž pustými a vybitými dveřmi, vedoucími do vedlejší komnaty, zahlédl tam, v té vedlejší komnatě, ve výklenku okna dva — Thama s Paulou. Byla opřena o jeho rámě. Oba byli obráceni do okna s rozbitou kružbou, jako by hleděli na lesnatou stráň pod nimi.
A nyní Tham k Paule se nachýlil, mluví k ní tlumeným hlasem, a ona — jak k němu vzhlédla! A teď! Políbil ji, líbá ji, a ona se mu nebrání; neprchá, an jí opět a opět líbá čelo, rty, oči v sladkém opojení přivřené…
Najednou venku něco zaharašilo. Paula všecka zardělá sebou trhla, vzpřímila se, pohledem prosí a ukazuje, aby vyšli ven.
Věk se přitiskl do šerého koutka, nebo aby odešel, na to nebylo času. Než komnata, ve které byli milenci, měla také dvéře, a těmi odešli. Mladý filosof tu stál jako strnulý, upřeným zrakem hledě do vedlejší jizby, v níž měl takové hrozné vidění. Jako sen mu vše připadalo. Zjevili se mu tam z nenadání, líbali se, a juž opět odešli…
I vykročil pak jako v mrákotách, ale ne ven, nýbrž do vedlejší pusté komnaty rytířské. Došel až k oknu s rozbitou kružbou, až na to místo, kde stáli a se líbali; ale tu pak sklesl ve hlubokém výklenku okenním na jedno z kamenných sedadel po obou stranách výklenku a dal se do pláče…
Plakal. Ale pojednou zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, kdež se ozvaly kroky. V plném světle, proti oknu, stála tam Lotka napudrovaných, vysoko sčesaných vlasů, v růžových, vystřižených šatech, držíc v jedné ruce klobouček a ve druhé vysokou pastýřskou hůl, bílou, nahoře pentličkami a věnečkem z pozdního polního kvítí ozdobenou. Mělať ji s sebou na výletě pro projektovanou pastýřskou hru a pastýřskou figuru ke kotillonu, na který se také chystali.
Zabloudila sem, hledajíc Paulu a Thama, kteří se jim z kroužku ztratili a dlouho nešli.
Míříc do rozvalin zahlédla Věka před branou; on však jí nespatřil. Zaradovala se nad tou náhodou a počkavši, až vešel, stopovala ho. A tu zaharašivši houštinou nedaleko dveří, probudila milence ze slastného opojení a vyvedla je tak bezděky ven. Zahlédla je také, ani se líbali. Jindy by ji to nesmírně zajímalo, ale v ten okamžik pozorovala, stojíc u dveří, mladého filosofa. Postřehla, jak je rozčilen, a proto také, aby ho mohla dále pozorovati, skrčila se za houštinu, když sestra vycházela s Thamem.
Odešli, a ona stojíc teď už ve dveřích žasla. Věk plakal! A jak hořce! A proč! Pro to, co viděl. On ji miluje! Paulu! Tenkráte na podzim před představením Dona Juana jí to připadlo. Ale sama sobě se vysmála. A teď! Hle!
Věk, když se po dveřích ohlédl a Lotku spatřil, rychle vstal. Tvář jeho se zamračila a tím více, když Lotka se k němu zvolna blížila usmívajíc se. Výsměch to byl! A tu mu chystají. Pocítil v ten okamžik nechuť a odpor k mladé herečce…
Lotka zlomyslným svým úsměvem zakrývala jen své pohnutí. Bylať popuzena tím, co spatřila, a měla se za zhrzenu. Ale také škodolibou radost pocítila. To mu patřilo! Než zrovna ji píchlo, když mladý filosof ani slova nepromluviv, ani si jí nevšimnuv chtěl kolem ní odejíti. Bezděky ho zadržela postavivši se mu do cesty.
„To máte neštěstí,“ pravila s úsměškem. „Hledal jste zas ten lék divné síly?“
„Hledal, ale tady mně ho nikdo nenabízel — a nikdo mě k němu nesváděl —“ odvětil Věk popuzen a juž byl ten tam.
Lotka hleděla za ním. Obličej její se zarděl, oči jí zahořely a v nitru se jí ozvalo jako tenkráte, když jí o zkoušce k Donu Juanu nechtěl rozuměti, jen že teď prudčeji, hněvivěji: „Počkej!“ — —
Paní Butteauová žasla čím dále, tím více. Pan Věk nepřicházel. Odešel do lesa, do rozvalin a nevrátil se, i když všecka společnost dávno se byla sešla. Nikdo ho také ani okem nespatřil. Paní Butteauová byla pak už všechna znepokojena a jak se jí jen událo, zavolala si Lotku stranou. Dobřeť si toho všimla, že se dceřina nálada změnila, ač to Lotka tajila.
„Viděla-lis ho?“ ptala se jí paní Butteauová tajně a tiše.
„Viděla.“
„To jste se tedy nějak pohněvali?“
Lotka se usmála, pohodila hlavou a řekla:
„Stál by za to! Ale falešník je,“ dodala prudce nenutíc se juž do smíchu. „Kdo by to řekl, jak se umí tajiti a přetvařovati! A naše Paulinka!“ dodala náhle spatřivši sestru s Thamem po svahu dolů pode stromy sestupovati. „Ta má štěstí! Zrovna dva a jaké! Haha!“
A Lotka se dala zase do zlostného smíchu nedbajíc, že matka všechna užaslá na ni hledí jako na nerozumnou.
Zatím Věk se po lese toulal. Nevěděl, kudy chodí; nedbal toho. Byl všechen rozrušen. Rána přišla tak z nenadání. Nerozhlížel se, kudy jde a kam přijde. Jen jedno měl na mysli: aby nepřišel do společnosti. Nelitoval toho, neželel, jako tenkráte, když doprovázeje Lotku se tak zapomněl, že se mu zkazil večer u Butteauových, na který se tolik těšil. Tenkráte se také bál, že Lotka nesmlčí, že to na něj poví, co vyvedl.
Nyní věděl a byl přesvědčen, že tentokráte jistě poví. Ale ať poví nebo ne. Co je po všem; nejkrásnější naděje mu selhala, nejkrásnější sen, pro nějž všechno obětoval, nesplnil se. Co mu po všem ostatním, co mu teď zbývá! Chodil sem tam, ulehl také kdesi pod houštinu a hleděl do země jako po těžké ráně zpitomělý. Soumrak už nastával, když vyšel z lesa, a byl už večer, když kráčel sám a sám silnicí ku Praze. Kráčel zamyšlen, s hlavou skloněnou.
Pojednou ji však zvedl. Ozvalť se za ním rachot kočárů, pak veselé hlasy. Toť jsou oni! Zdrželi se tam tak dlouho. Rychle uskočil s cesty do příkopu a sedl tam do trávy. A juž hrčely kolem tři povozy, na nichž seděli výletníci hezky smačknuti. Ale byli jak náleží rozveseleni. Zpívali, a drnkot kytary bylo také slyšeti. Mihli se kolem, a jak měsíc svítil, kmitla se na zadním otevřeném voze, na zadním sedadle silhouetta známé osoby. Toť Tham, a vedle něho nějaká postava, těsně vedle něho, ve světlém šátku přes ramena přehozeném. Toť jistě ona, Paula. Vine se k němu, a on jí šeptá, ruku tiskne a snad kradí ji líbá, jako tam…
Povozy s veselou, rozjařenou společností mihly se v záři měsíčné, a juž opět zanikaly v šeré stíny se měníce. A juž zanikly. Jen rachot kol je slyšeti a ohlas veselé písně. Slyš! Toť ta veselá Thamova, pijácká, k níž on nápěv složil:
Já jsem si již umínil
v hospodě zemříti —
Byla mu v ten okamžik nemila, protivna…
Pozdě večer dostal se do Prahy. Cesta ho také vedla kolem Řeznické ulice.
„Už sem nebudeš choditi,“ pomyslil si. „Juž je všemu konec. Konec! Teď asi jsou jistě pohromadě, Tham také, blažen a šťasten. A Paula také… A ta“ — myslil Lotku — „se jistě směje a všichni s ní, jak plakal. Ale jemu se již nebude smáti — on toho neuvidí, ani neuslyší…“
- ↑ Tou dobou byly rozvaliny Nového Hradu ještě značné.