| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| V. Koláče z domova a co se pro ně stane | VI. Poklady se otvírají | VII. Praemio donatus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. Poklady se otvírají |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Smrt stála celý týden u lože mladého choralisty, až pak ji přece jeho mladý věk, pečlivé opatrování a rada lékařská přemohly a pryč zapudily.
František vyvázl z nebezpečenství a počínal se uzdravovati. Jakmile nejhoršímu unikl, zotavoval se pak rychle. Za nemoci ho častěji navštívil kmotrův bratranec, pozaunéř Strádecký, jenž chlapce uměl nejlépe potěšiti. Mluvil s ním o jeho rodném městě, o vakacích, které se juž blížily, jak o nich bude, jak si pěkně odpočine, jak ho bude maminka ošetřovati. Ach, to mu bylo nejmilejší, slyšeti o ní a o domově! Proto všechen okřál, když zahledl tělnatého bratrance kmotrova, dobromyslného, veselých oček a plné, usměvavé tváře, kmotříčkovi dosti podobného; proto se nemohl nikdy jeho návštěvy ani dočekati.
A ještě někdo byl, jenž měl veliké účastenství s nemocným chlapcem — pater bibliothekář. Sám se poměrně záhy sebral a pozdravil, a nebylo pak na něm znáti, že byl už jednou na věčnosti. Co se pak naptal po Františkovi, a s jakým účastenstvím! Byltě mu vděčen za svůj život a zároveň se lekal o jeho.
Prvním, čím se mu ohlásil, neboť aby sám nemocného navštívil, toho se ještě neodvážil, byl talíř krásného, šťavnatného ovoce a chutných cukrovinek. Talíř ten pak častěji docházel, a za ním přišla pak pěkná kniha s obrazy. Posléze přišel pater bibliothekář sám, a to, když František, vyhublý jako vrabčík, ubledlý a ještě sláb, vyšel si poprvé do klášterské zahrady, do zeleni na sluníčko.
František byl už dosti silen a nebál se, nicméně mu bylo v ten okamžik, kdy měl pater Matiáš přijíti, nějak divně. Než přešlo ho, když starý kněz přistoupil k němu s vlídnou, usměvavou tváří, když ho po vlasech pohladil a děkoval mu řka, že byl od Pána Boha vyslán.
Od těch dob byl bibliothekář všechen proměněn. K Františkovi se měl jako otec, bral ho s sebou do zahrady, zval ho k sobě do pokoje, krmil ho cukrovinkami a drahým ovocem, ukazoval mu knížky a obrazy, neboť seznal, že tyto věci chlapce těší nade vše. A tu sám pak vyplnil tajné přání chlapcovo, že ho pozval do bibliothéky. I prováděl ho jí, bylo juž samý konec školního roku, ukazoval mu vše a vysvětloval, maje radost z chlapcova úžasu i živého zájmu pro jeho poklady. František byl jako v Jiříkově vidění. Jak se pak zaradoval, když mu pater Matiáš slíbil, že ho sem častěji pustí, a až bude větší a rozumnější, že bude tu moci s ním studovati.
Za několik dní po té školy zavřeny; šťastnou náhodou přijel také do Prahy Šulc a s ním se mohl malý student odebrati domů. V kláštere mu dovolili, přihlížejíce k nemoci, kterou nedávno přestál. Také dosti vydala u převora přímluva patera Matiáše. Mladý Věk té noci před odjezdem mnoho nespal. Ještě nikdy se tak záhy neprobudil jako toho jitra. Bylo ještě šero, v klášteře dosud všichni spali. Malý choralista si juž včera uzlíček na cestu připravil, nyní jej na novo převazoval a rovnal.
A jak byl roztržitý, když odcházeje s Pánem Bohem dával. Samou radostí přál pateru bibliothekáři „šťastných a veselých svátků“. Mrzutý jindy strážce bibliothéky se jen usmál a pravil: „Pro tebe to budou svátky. Já juž mám po nich. Jen jich hodně užij!“ —
Tváře se hošíkovi samým spěchem i pohnutím rděly a oči zářily, když se bral s uzlíkem z kláštera, míře do hospody ke starému Šulcovi. Ochotně slíbil ve fortně Růžičkovi, že si na něj vzpomene, až bude míti něco dobrého od mouky a že mu také přiveze koláče takové horácké, dobré, se sladkou moučkou.
A jak pak teprve hochovi bylo, když seděl na Šulcově silničném korábu nákladném, na těžkém voze, na němž bylo zboží uměle vysoko narovnáno a jenž tak příjemně rachotil a klapal! Alespoň se Františkovi zdálo. Jak se hochovi sedícímu v předu na otepi sena uvolnilo, když vyjeli z Pražského hluku a ruchu, když zahledl širou, volnou krajinu pod širými, volnými nebesy, k nimž se skřivánek vznášel jásaje. V polích už kladli obilí, jiné dozrávajíc vlnilo se v lahodném vánku, všude ruch a život!
Tady juž žně, u nich teprve budou; tak chlapec vzpomínal a se těšil. Ale jak nejprvé na archu Šulcovu s radostí vylezl, a jak ho jízda z počátku těšila, tak pak začal býti netrpělivým. Cesty málo ubývalo, vůz se jen zvolna silnicí kolébal, Šulc často koně přikrmoval, na hospodách dlouho odpočíval.
Kdeže juž byla mysl mladého choralisty, kolikráte se juž vrátil v duchu z domova, aby tam co nejdříve zase zaletěl! A pak se tam ocitl opravdu, skutečně. Z daleka juž vyhlížel rodnou krajinu, město; pak už před ním, nemoha se dočekati, vyskočil a domů chvátal. Jak se všichni kolem něho shrnuli, jak ho radostně vítali, prohlíželi a se ho vyptávali, jeden přes druhého! Ale to ho nejvíce dojalo, když matka ho do náručí sevřela a když zahledl v jejích očích radostné slzy. A v tom už kmotr regenschori a učitel se přihrnul a ten zase hned o muzice, o pozaunéři Strádeckém, o kostelním zpěvu — Frantík nevěděl, komu dříve odpověděti a sám měl také tolik otázek o kamarádech, o starém psu cikánovi, kterého neviděl, o šedém kocourovi, a divných a jiných věcech vážných i nevážných, které však chlapci všechny byly důležity. Na večer, když s matkou osaměl, zeptal se také na starého Žalmana.
„Je pořád stejný, ještě divnější,“ odvětila matka. „Takový pavouk. Nikam nevyleze a zlobí se na lidi —“
„Na nás pořád stejně?“
„Pořád.“
Frantíkovi nastaly nyní blažené časy. Matka o něj pečovala, zvláště když zvěděla, jak byl těžce nemocen. Oko její ihned, jak se navrátil, postřehlo, že chlapec je nějak přepadlý. Jak po té trnula, když zaslechla, co se mu přihodilo, a jak si ho po té hleděla, aby sesílil. A on sílil i tím opatrováním, ještě více však vzduchem rodné krajiny i veškerou její radostí, oním tichým štěstím mladého srdce v kruhu rodiny, přátel a známých, na něž pak šediny tak rády a často vzpomínají.
Často býval ve škole u kmotra, kdež Frantíka jenom to zlobilo, že vyzáblý Damián Peliňka s dlouhým nosem a copem po každé na něj mluvil německy; a tu s kmotrem hrával nebo cvičil nějaké solo na neděli nebo na svátek. Regenschori chtěl svého kmotřence a vychovance, z jehož pokroku zvláště ve zpěvu měl nemalou radost, jak náleží užiti a jím se pochlubiti.
Tak doba prázdnin mile a rychle míjela, až pak bylo všechno obilí z polí doma, až pak počal váti studený vítr se strnišť. Stromy víc a více žloutly, a tichý smutek jeseně ukládal se krajinou i v srdce mladého studenta, jenž teskně počítal dni, jak chvatně ubíhají a že se valem blíží ten poslední…
A přišel. Nastalo zase smutné loučení, a zase vstoupil František na archu starého Šulce, na které provázen žehnáním všech, zvláště matčiným, vydal se do Prahy. Jak se to nyní jinak jelo nežli v létě na prázdniny! Studentík nic nedočkavě, dychtivě před se nehleděl, nic nevyhlížel. Hale se do svého studentského pláště, schoulil se na přídě vozu do sena a slámy.
„Ku Praze je cesta dlouhá,
nic se nestejská —“
Ten první verš si mohl František zazpívati, nikoliv však druhý. Stýskalo se mu dost, zvláště když kolem bylo tak smutno. Pole zoraná, osetá, strniska, pusté ouhory, vybledlá luka, a studený vítr profukoval vůz, až se jeho plachta třásla. A nade vším zatažené nebe plno temnošedých mraků. František vracel se v myšlénkách ustavičně k domovu. Na všechny vzpomínal; na matku ovšem nejvíce. I starý Žalman mu na mysl připadl. Frantík s ním po celé prázdniny ani slova nepromluvil. Sotva že ho zahledl. Šel několikráte kolem jeho oken a schválně, také na tarasu nad potokem čekával, vyjde-li „bubák Perlinčan“ na zahrádku nebo pro vodu. Dvakráte ho dočekal; staroch však sotva na jeho pozdravení odpověděv ihned chvátal do stavení. Zlobil se a nechtěl se smířiti.
Tak jel mladý Věk po druhé do Prahy, jejíž věže zahledl zase za pozdního neveselého odpoledne v lehké, podzimní mlze.
Růžička ho vesele ve fortně vítal, šilhaje po škatuli a bedně, z níž se mu také dostalo a tolik, že se mu zase uši až hýbaly, jak s chutí a statečně drtil ve svých širokých ústech horácké koláče se sladkou moučkou. Pater Matiáš měl z choralisty patrnou radost a vítal ho tuze rád. Vše pak chodilo obyčejným během. Jen ve škole byl rozdíl a že měl malý student mnoho práce a zápasu s němčinou. Než proto ho těšilo, že neměli juž onoho piaristy, jenž pouhým Čechům pro nedopatření jazyková a pro náboženství každé chvilky vjel do vlasů se svým „Du Raker-Šlovake“.
Za něj měli znamenitou náhradu, stařičkého, bělovlasého professora, také piaristu. Byl vlídný na ně, ano až příliš shovívavý; ten jich pro němčinu nebil ani netrestal, jsa sám z rodiny pouze české a z těch časů, kdy se jen latinsky studovalo, znamenitý latiník, ale špatný Němec. Však nejednou sám v tom jazyku klopýtl a nejednou se ocitl v nesnázích, když najednou seznal, že nemá ve své zásobě toho nebo onoho významu. Ale on se pro to nestyděl, a studenti se s ním vždycky rádi zasmáli, když si vypomohl svou mateřštinou.
František poprvé nějak udiveně oči vyvaloval, když starý Dlouhoveský pojednou v řeči uváznuv, počal pak patheticky vykládati: „Jenes Instrument, mit welchem man die glühende Kohle scharrt —“
Zamlčel se; studenti se pošťuchovali, usmívali.
„Jenes Instrument, mit welchem man —“ Pomlka a po té najednou vesele po česku: „Eh, vždyť to víte, je to hřeblo —“
A veselý hlahol byl starému professorovi odpovědí, že mu dobře porozuměli.
Více nežli školní knihy těšily mladého choralistu ony, jež mu půjčoval pater Matiáš. Jak nyní František dospíval, brával ho častěji s sebou do bibliothéky. Každá taková návštěva byla studentíkovi pravým svátkem. Mezi těmi poklady patera Matiáše byl by vydržel třeba celé dni. Ochotně mu posluhoval, vykázané knihy nebo atlanty přenášel, oprašoval, jako veverka po žebříčku lezl a s vyšších oddělení svazky snášel nebo tam přerovnával. Jindy, když pater Matiáš se zabral do studia, Frantík jako duch kolem přecházel, přehlížeje sobě hřbety knih nebo stanuv prohlížel si malbu na stropě. Někdy pater Matiáš také něco pro něj zajímavého vytáhl, a tu studentík usednuv někde v koutku zabral se do knihy.
Vždycky se mu tolik líbilo v bibliothéce. Bylo tu takové hluboké, posvátné ticho jako v kostele, ani hlásek sem nepronikl; všecka ta prostora plna knih úctu budila a krásnou Františkovi připadala, když sem pronikly paprsky sluneční a v nich se vyjasnila na stropě malba živých barev.
Než jako v ráji rostl strom ovoce zapověděného, tak i klášterská bibliothéka měla své místečko, před kterým pater Matiáš studentíka nejednou varoval, a studentík zase nepozorován nejednou zvědavě zraky své obracel k tomu místu na konci bibliothéky, kdež příhrada měla dvířka a řetízek s kladkou i nápis navrchu: „Libri prohibiti.“
Libri prohibiti — knihy zapověděné! Kolikráte se studentíkovy oči po tom nápisu obrátily, kolikráte si pomyslil, jaké to asi jsou ty knihy zapověděné a co v nich? Jsou-li snad takové, jako u nich doma brali tajným nekatolíkům a jako také starému Žalmanovi?
Z počátku si po tom zapověděném ovoci netroufal ani se otázati; když tak posléze učinil, zabručel pater Matiáš, aby si všímal jiných věcí, tam že je samý jed pro něj, však že má dost jiného co čísti. A věru měl, nebo bibliothekář k němu nebyl nikterak skoupým, půjčuje mu jednu knihu za druhou. Četl je a zrovna hltal, na podzim a v zimě v jizbě nebo u patera Matiáše, na jaře a v létě nejvíce v klášterské zahradě. Co druzi choralisté šli za svou zábavou nebo na procházku, Frantík seděl v odlehlém koutku zahradním na kamenné lavičce pod starým ořechem nebo ležel na travníku pod bezovým hustým keřem a četl, a četl, jsa ze světa, na nic nedbaje. Tam také shltal celou kroniku Hájkovu, jež otevřela mu nový svět a byla jedna z knih, které se mu nejvíce líbily a na něj účinkovaly. Kromě ní přečetl českých tuze málo, poněvadž mu jich pater Matiáš málo dával, maje ho přede vším ku spisům latinským. — —
Tak uběhla mladému Věkoví čtyři léta v klášteře, jedno jako druhé, každé stejné prací a povinnostmi, zábavou a oddechem. Každého roku bylo těšení na prázdniny, každého smutné s domovem loučení. Za tím mladý choralista utvrdil se v němčině a v latině, tak že spisy německé a ještě více latinské čítával beze všech obtíží. I na sv. Augustina se odvážil, když mu ho pater Matiáš vydal. Mnohému ovšem nerozuměl, ale byl z těch čtenářů, kteří vydrží u knihy, i když jí málo rozumějí. Však bez užitku to zcela přece nebylo.
Ale čím více četl, tím častěji obracel zraky své po onom oddělení s nápisem „Libri prohibiti“, touže se alespoň podívati na jejich hřbety, aby zvěděl, jakých jsou titulů. Eva se dala svésti hadem, mladý student pak příležitostí. Bylo jednou odpoledne počátkem měsíce června, kdy meškal s paterem Matiášem v bibliothéce. Byli tam už chvíli, an pojednou přišel Růžička pro bibliothekáře, že si pan převor přeje s ním promluviti. Mladý Věk osaměl. Ihned nechal knihy, u které seděl, a vstav bezděky zamířil k záhadnému oddělení. Hleděl na nápis, uvažoval. Pudilo ho, aby vzal žebříček, aby tam vylezl a se podíval. Cítil, jak mu krev stoupá do hlavy, jak se červená. Plaše se ohledl bibliothékou. Nikde ani hnutí. Maně pak skočil ke dveřím a podíval se ven, do chodby; nikdo. Pak pootevřené dvéře zavřel, a juž, ani nevěda, měl žebříček v rukou. Nežli ho přiklonil, opět se zarazil, váhal, ale také naslouchal. Srdce mu bilo živěji. Ale juž byl přemožen. Juž vylezl kus, opět se zastavil, naslouchal, pak pojednou nápadně rychle nahoru dolezl. Kladka tu visela, ale rezivá, nezavřená. — Řetízek vytrhl z háku, vysoká dvířka se otevřela, a tu hle, to jsou ony „libri prohibiti“ — velké, malé, hrubé, tenké jako všechny jiné, jenže většinou ve vazbě neúhlednější, některé i dosti sešlé, většinou značně staré, a namnoze bez nápisu na hřbetu. Na zevrubné přehlížení pro strach nezbývalo času. Jedna, větší ostatních, padla mu zrovna do očí, a to svým nápisem: „Novum Testamentum.“ Chtěl se podívati, co by to bylo, než obávaje se, že by vytahováním a rozevíráním knihy tak hrubé mnoho času potřeboval, nechal jí a sáhl po menší.
Ale v tom jako by něco zahřmotilo. Tak se mu zdálo, neboť byl rozčilen. Trhl sebou a knížku tu, již měl v ruce, chvatně strčiv do kapsy obratně přivřel dvířka, řetízek přes ně zahákoval a juž po žebříku jen sjel. A dobře udělal. Sotva že jej na místo postavil, vrátil se bibliothekář, jemuž pak až bylo nápadno, že František dnes tak záhy odchází. Ten však letěl do zahrady a tam skrčiv se na kamennou, omšenou lavičku pod starým ořechem, vytáhl z kapsy knížku a pln nedočkavosti ji otevřel.
„Centrum Securitatis, to jest: Hlubina bezpečnosti,“ četl a níže po vysvětlení toho nadpisu: „Prací Jana Amosa Komenského.“
Mladý Věk byl náramně překvapen. V ten okamžik mihla se mu sednička jejich doma, ozářená zapadajícím sluncem, viděl sebe u matčina prádelníku vykládaného, na němž stála pěkná police za sklem a za ním všecko nejlepší nádobí matčino, viděl se, jak se přehrabává v zásuvce, jež byla vždycky zavřena, a jak tam našel v šátku zabalenou starou knihu usmolených rohů, v ní dva uschlé věnečky z rozmariny a vetchý list muškátový. A ta kniha ve starobylé otřené vazbě tmavohnědé kůže měla na titulním listu totéž jméno, také tam stálo: „Prací Jana Amosa Komenského“. Byla však hrubší a titulu asi jiného, nebo se na tento: „Centrum Securitatis“ nepamatoval. A mihlo se mu také, jak tenkráte ho matka překvapila, sama se nějak leknuvši a jak mu odvětila, an se tázal, jaká to je knížka:
„Tu mám po dědečkovi na památku. Je to tuze krásná modlitební kniha —“
Matka tu knihu chválila a tato zde, od téhož autora, je mezi zapověděnými! Ovšem dědeček matčin byl snad tak jako starý Žalman, alespoň bývali za dobře.
A juž obrátiv titulní list, nad kterýmž se takto zamyslil, četl úvodní verše.
Svět se točí vůkol, vůkol v světě všecko se valí
zhůru, dolů, sem tam v něm všady všecko chodí…
Ó blaze, kdož v centrum věčném usadí se! Na věčnost
v srdci Božím, svému srdci nalezne pokoj.
Mladý student „poeta“ tušil, že to jsou disticha. Česká disticha! Jakživ žádných nečetl ani neslyšel. Zkoušel je skandovati, a šlo to, ač ne bez nesnází. Měl z toho radost. A jako verše se mu líbily, líbila se mu i knížka, vážná a zbožná. Jen kus jí přečetl a juž se přidával k matce, že měla jistě pravdu mluvíc o tam té knížce po dědovi, neboť o této bylo lze zrovna tak říci.
Četl ve svém zákoutí, až blížící se kroky ho vyrušily. Knížku chvatně schoval pod kabát, doma do postele, ráno pak opět pod kabát. Toho dne ji přečetl a nyní jen na to pomýšlel, jak by ji zase odvedl a — jinou si vypůjčil. Nyní, když už byl takto odhodlán, našel si juž spíše příležitost. Po druhé vytáhl si „Novum Testamentum“, pro které si však uchystal koutek v bibliothéce samé, aby je tu mohl kradí čísti. Jak užasl, když knihu otevřev (byla také česká), shledal v ní všecko to, co čítali v kostele v evangeliích a epištolách! Což si tu hlavy nalámal, proč vřadili je mezi zapověděné!
Pak opět si vytáhl menší knížku; když se na její titul podíval, zaradoval se, jako by s dobrým známým se sešel, jako by uslyšel pozdravení z domova od maminky. „Praxis Pietatis“, to jest „O cvičení se v pobožnosti pravé“. Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk“ atd. Ano, to jest ona! A tu také: „Prací Jana Amosa Komenského“. Takovou knížku, zrovna takovou měla maminka po dědečkovi. Tenkráte on, František, jsa ještě chlapcem více si jí nevšiml, ale nyní byl na ni tím žádostivější. Četl ji zase v odlehlém, tichém zákoutí klášterské zahrady. A přečetl ji, ano, ač to byla kniha velice vážná. Byltě Frantík už z domova k pobožnosti veden, tu v klášteře ho v ní utvrdili. Nikdy nečetl lehounkých spisů pro pouhou zábavu skládaných. Jeho nejzábavnější knihy byly díla dějepisná. Jinak uvykl zabývati se čtením vážným. A tak vydržel u tohoto čtení a čím dále četl, tím více souhlasil s matkou, že to je krásná kniha, a divil se, proč ji zapověděli.
Když pak došel na samý konec, tu byl až dojat. Nevěděl, jak se stalo. Snad místo samo v knize, milé mu také k vůli matce a jejímu dědu, tak účinkovalo, snad také okolnosti. Bylo krásného, červnového dne, po slunce západu, kdy zahradou ještě proudilo ve vrcholích stromů zlaté světlo. Vzduch byl lahodný, pln vůně. Tiše, velebně zhasínal letní den, a v tu chvíli náhodou četl mladý Věk:
„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože můj, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“
Ruka držící knihu poklesla do klínu. Hluboký povzdech zachvěl se bezděky na rtech mladého studenta. Pohnutí zračilo se mu u vyjasněné tváři i v očích hledících před se zahradou, stopenou v kráse a v poslední záři letního podvečera.
Jinoch doříkal Komenského večerní modlitbu, modlil se však nevěda ještě. Duch jeho unesen zbožným nadšením cítil slast pravé, vroucí modlitby. Ještě nikdy snad se tak nemodlil ani za slavného hlaholení zvonů, ani pod nádhernou klenbou chrámovou, k níž se nesly kotouče vonného dýmu a vířily proudy lahodných tónů, jako toho krásného podvečera ve stínu starého stromu pod širými, božími nebesy…