| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| II. O staré knize s obrázky | III. Do desátého roku | IV. F. Věk se s domovem rozloučí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Do desátého roku |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Za nedlouho po té přestal míti František sousedovo stavení na očích, neboť se přestěhovali. Věk kramář zdědiv toho času něco a prodav výhodně nevelký svůj domek stojící před bývalou branou, koupil neméně výhodně dům v městě samém na náměstí.
Nežli se tam odstěhovali, pokusila se Věková na novo promluviti se starým Žalmanem, aby mu dala jako mnoholetému sousedovi s Pánem Bohem. Nezastala ho však nikdy doma, a právě toho dne, kdy se stěhovali, odešel někam přes pole. Věkové to bylo líto.
Nově zakoupený dům nebyl sice prostorný, ale přece větší nežli dosavadní Věkovo stavení. Měl podsíňku jako všechny domy na náměstí. Sloupy, divnými zářezy ozdobené, byly dřevěné, jako všecko stavení, lomenice velmi řemeslně řezbou i malováním okrášlena. Nad lomenicí na temeni trčela dřevěná makovice, jejíž zakončení hrubě kalichu se podobala, a staří o ní říkávali, tu ta makovice že je prastará, poslední toho způsobu, že za starodávna měla všechna tato stavení kalich nad lomenicí, to jako tenkráte, když se ještě z kalicha přijímalo.
Nejmladšímu Věkovi se nejvíce líbilo spodní prkno přístřešku nebo-li kabřince, vyčnívajícího pod makovicí a kryjícího temeno lomenice. Na tom prkně totiž bíle natřeném byl namalován pěkný věnec červených růží a v tom věnci černala se švabachová písmena s rudou začáteční. Stálo tam:
„Dejž Bože, ať jsme tak živi, jak se tobě samému líbí, abychom vezdejší práci a starosti přežili sobě k věčné radosti.“
L. P. 1690.
Co se chlapcovi ještě líbilo, byl klenutý krám, značně větší než jejich dosavadní. Už dvéře měl onačejší, růžencem dřevěných limounů a pomerančů vyzdobené. U dveří stál sud syrobu a veliký, železný hmoždíř. Nad pudlem pak vznášely se dvě mořské panny, půl ryby barvy zelené, půl panny inkarnace náramně živé, očí černých, vyvalených a tmavých, lesklých vlasů. Tak jak se ve výši v šerém krámu vznášely nesouce lesklé, žluté váhy, klubíčka provázků, šňůrek a j. dojímaly živě chlapcovu mysl. Také regály plné zelených škatul (zásuvek tehdy nebylo) zeleně natřených s latinskými nápisy byly onačejší nežli ve starém krámci.
To všecko bylo jinačí, i byt za krámem, ale ostatně se u Věků málo co změnilo. Věk zůstal, jak byl, vážným, přičinlivým kupcem, jenž od rána do noci se lopotil, počítal a sháněl, jen že nyní ještě více, aby nedoplatek na domě co nejdříve zapravil. Ten dluh ho tížil jako smrtelný hřích. V rodině byl zrovna tak přísným jako dříve, honil děti do práce a do učení, ráno a večer do modlení, dbaje, aby ve všem a vždy zachovávaly pořádek.
Jejich záštitou, orodovnicí a útěchou byla matka, mírná, veselejší, ráda si zpívající. Zpívala mnoho, většinou samé pobožné. O samotě, aby muž neslyšel, zanotovala si často některou z těch, které matka i dědeček zpívávali, a pro kterou by se nyní muž jistě s ní pomrzel. František, její nejmladší a nejmilejší, jenž se skoro od ní nehnul, všechny ty písně znal a mnohé z nich i uměl zpaměti i do slova. Nápěvy pak všech. Měltě na to neobyčejnou paměť i dobrý, jemný sluch a čistý, zvučný hlas, tak že kmotříček, kantor Havránek, říkával, že z toho hocha by mohlo něco býti.
Také se sám počal o to přičiňovati, neboť brzo po té, když se Věkovi do náměstí přistěhovali, přivedla Věková, muž neměl kdy, Františka do školy. Nastávající žáček nesl si bukovou tabulku s červeným kohoutem a znamenitě obstál, když se maminka pochlubila, že ho juž napřed sama naučila písmenkám.
Tak se s ním udála veliká změna. Přestala volnost, přestalo držeti se jen maminky. První starosti přišly. Frantík vstoupil do školy právě toho času, když se s ní dály veliké změny. Nad těmi se „chori et scholae rector“ František Havránek tuze kormoutil i zlobil, a s ním přemnozí. Pan děkan, pán učený a rozumný, kroutil hlavou a v soukromí řekl jednomu z pánů bratří ze sousedství:
„Kam to vede? Kam se poděje naše řeč? Co z ní bude, když ji vyhánějí i ze škol? Víte-li, pane bratře, co chtějí tam nahoře?“ A nečekaje ani odpovědi sám odpověděl: „Aby z nás nebo vlastně z mladých pokolení nadělali Němců!“
A ještě trpčeji si naříkal učitel Havránek. Jednou také u Věkových.
„Tak dlouho to chodilo bez němčiny ve školách, tolik pokolení vyrostlo bez ní, tolik znamenitých mužů prošlo školami bez ní jen s latinou, a nyní pojednou ne. Toť abych se na stará kolena pustil do němčiny a šel do Němec na handl.“ Trpce se zasmál a pak děl: „Nyní bude míti přednost každý, kdo umí německy, kdyby i jako kantor nestál ani za zlámanou grešli. Praktikus starý všude ustoupí holobrádkovi. Nás staré nechají jen do vymření, z milosti, za tolikaletou službu! A věřte, kdyby měli dost učitelů, kteří umějí německy, poručili by, aby se učilo nejen na latinských a hlavních školách, ale také v triviálních našich po německu. To pak si vychovají mudrců, to bude soužení i kantoru i dětem, které mu nebudou chudáci nic rozuměti!“
Tenkráte, když se kmotříček takto prudce rozhovořil, bylo by to zle dopadlo, nebo kupec Věk se němčině tuze nebránil a neměl nařízení o ní za tak nerozumné. Ukazovalť pořád na to, že jest obchodníku němčina tuze dobrá a že také v úřadech panuje.
Byl by se s kmotříčkem kantorem o to pošermoval, kdyby nebylo obratné Věkové, která bouřku rozumně zažehnala.
Frantík tu půtku také vyslechl; později se přidával víc a více na stranu kmotříčkovu, a to tenkráte, když po vůli otcově chodil na německý „privát“. — V D** na škole, jelikož triviální, učilo se ještě česky, ale po škole mladší učitel, mládenec, vyučoval němčině. Uměl německy, nebo přišel z Prahy ze vzorné školy, semeniska to němčiny mezi tehdejším učitelstvem.
Na ten německý privát staral se František po každé, a kdy odpolední učení docházelo a německá hodina se blížila, to tam bylo všechno veselí čiperného žáčka. Zvláště času zimního mu připadaly ty hodiny nadobyčej smutny. Když všichni, chlapci i děvčata, nebo tenkráte pohromadě se učívali, ze školy odešli, zůstal on sám. Učitel na chvilku odběhl, v školské jizbě bylo po ztichlém hluku ticho ještě nějak hlubší a temnější, smrákalo se, a šerem tím černala se tabule na stojaně a druhá s krasopisným vzorcem na stěně.
Venku se ozývaly veselé hlasy chlapců i děvčat, na sáňkách se vozících. Hlasy ty zněly tak vábně, zrovna Frantíka ven táhly, a nebýti pomyšlení na přísného otce, jistě by nejednou byl uprchl. Ale hoch byl příliš zvyklý přísné otcově kázni a tak zůstal ve škamně skrčený, smutně čekaje, až učitel přijde. A když pak uslyšel jeho kroky, když vstoupil s lojovou planoucí svíčkou v ruce, byl táhlý a hubený, což bylo nejlépe viděti na tenkých lýtkách v černých punčochách, a měl dlouhý, tenký nos a dlouhý cop, a volal Frantíka, tu hoch jako odsouzenec lezl ze škamny a volným krokem bral se k černému stolku, u něhož si „mládenec“ Peliňka zasedl.
Před ním ležela německá kniha, papír, brková péra, zakančený kalamář a rákoska. Ta v hodině privátu odpočívala, vykonavši svou povinnost za dne; za to nejednou ucítil Frantík, jak vedle učitele u stolku stál, a to vždycky celou hodinu, klouby kostnaté jeho pravice, nebo prsty téže pravice, jak vjely mu do vlasů a přebravše je pěkně u kořínků, zatřepaly jimi, až se hlava zatřásla a oči zakalily.
To bývalo, když Frantík zapomněl nějaké německé slovíčko nebo nevěděl si s něčím rady v překladu, nebo nemohl si pamatovati nějakou větu, jíž ostatně zhola nic nerozuměl. Co se tu chlapec napřešlapoval, nemoha se dočekati konce hodiny; kolikráte si pomyslil: „Teď! Teď už musí býti konec!“ a po očku přehledl si světnici školskou, v jejíchž koutech houstly černé stíny, a po oknech mrkl. Za těmi už byla tma, a Peliňka pořád nic. Pořád jen slinil hubené, dlouhé prsty a utíral jimi svíčku, a zase jimi sevřel u kořínků Frantíkovu kštici, cože pořád lelkuje.
Jak po té hoch ze školy vyrazil, jak zimním podvečerem domů uháněl! U maminky se mu uvolnilo. Otec byl v krámě, matka sama při louči chystala večeři. Chodil s ní ven přikládat, nebo tenkráte všude z venčí se zatápělo, díval se na ni, jak strká do nístěje[1] hrnce, zabravši je za ucho obratně vidlicí, opřenou o „vozíček“ na kraji nístěje postavený, aby lépe svládla těžkými hrnci, díval se do praskajících plamenů, vyptával se nebo jí povídal, jak bylo ve škole, postěžoval si, potoužil, a maminka ho zase chlácholila, těšila ho, připomínajíc mu, aby jen před tatínkem nic neříkal. Tu hochovi se uvolnilo a líbilo se mu doma za těch podvečerních chvílí, že začasté ani nepomyslil, aby si vyběhl do sousedství. Za takových chvílí také slýchal ty matčiny starodávné písně, lecjakou zkazku o dědovi, o starých časích, které mu pak nikdy nevyšly z paměti, jakož i tak mnohé matčino napomenutí a poučení.
Když nastal advent, těšíval se Frantík na večery, kdy u nich odbývány přástky. Tenkráte se silně předlo i po městech. U Věků bývaly obyčejně v sobotu, kdy vydrhnutou podlahu postlali slámou, aby se hned nezašpinila. Přástevnice přivedla si Františkova sestra, nejstarší ze všech Věkových dětí. Přišli také sousedé, někdy starý Tlaskal, jenž byl samá vojna a samé strašidlo a jenž rád vykládal o pokladech a zlých duchách, jakož i o tom, kdy a kde a jak se mají virgule řezati. Při čemž po každé nadhodil něco o tajemné knížce, již choval jako velké tajemství, a o níž jen tolik prozradil, že se jmenuje „Bič ďábla nebo-li zaklínač“, a že skrze tuto knížku má moc, aby mohl pryč odháněti zlé duchy.
O jiných knížkách byla málo kdy řeč. Nebylo žádných. Kromě modliteb neměli u Věků jiné knihy nežli „Životy svatých, zvláště sv. Jana Nepomuckého“. Tlaskal přinesl také jednou „Pekelný žalář“ s děsnými obrázky pekelných muk, ale Frantík sotva že se na jeden nebo na dva podíval, musil od knížky, jak mu matka nařídila, aby neměl strašných snů nějakých. —
Mnoho se také vypravovalo o vojnách nedávno minulých, o Braniborácích, jak všude i tu hospodařili, o různých dobrodružstvích z těch pohnutých let. Časem také zmínili se o tajných nekatolících a tu po každé si Frantík vzpomněl na Žalmana, co asi dělá sám a sám ten opuštěný staroch. Jako se o přástvách mnoho vypravovalo, tak se také mnoho zpívalo. Večery ty byly Frantíkovi velmi mily, jenže míval tu nehodu, že po takových přástvách špatné usínal.
Všecky ty osoby, o kterých slyšel vypravovati, živě se mu vyhouply před oči, dívaly se na něj stojíce nad postelí. — Loupežníci na něj cenili zuby, serežáni a panduři v červených pláštích blýskali očima a měli dlouhé, černé kníry, a chlapec, jakkoliv se bál, nemohl od nich očí odvrátiti. Tak bylo před usnutím, a ve snu se mu pak zjevily třeba na novo.
Jako se těšil na večery, tak se těšil na ráno, nebo bylo roráte a on rád chodil do kostela, snad nejvíce proto, že si tam mohl rozžehnouti pěkný svůj sloupek a že se mu líbily starodávné zpěvy rorátní.
Tak přecházela zima v odlehlém městě na úpatí Orlických hor. — Minulo sv. Mikuláše, tenkráte jinak, hlučněji slaveného nežli nynějších časů, minula „dlouhá noc“ před samými vánocemi, nejveselejší a nejhlučnější přástva, při níž se odbývala i traktace a prováděny všelijaké šprýmy a čtverácké kousky, zvláště od svobodných; nastaly vánoce, tenkráte bez vánočního stromku o štědrém večeru, ale s betlemem na stěně, plné různých obyčejů a divných pověr, na něž nyní juž skoro na dobro zapomenuto.
O ostatcích chodily městem maškary, medvěd z hrachoviny, židé a divné figury se starou harfou a trumarinou; pak nastal půst. Ten všude a zvlášť u Věků přísně zachovávali. Každého pátku a každé středy musila všechna rodina vykonati doma postní pobožnost. Všichni, i děti, klečeli na zemi před obrazy v koutě nade stolem, Věk předříkával a ostatní po něm a s ním se modlili růženec a jiné modlitby, jež Františkovi zdály se někdy tak nekonečnými jako ty německé hodiny. Jen že měly tu výhodu, že ho nikdo za vlasy netřepal nebo přes kotníky ho neklofal, když spaním přemožen počal klímati.
Otec, kleče v čele, toho neviděl a matka měla poshovění s hochem, kterého pak, když otec dokončoval, v čas probudila, aby nebylo na konec ještě ostrého kázání.
Tak to chodilo rok co rok, a nic se v domácnosti Věkově a v jejím pořádku neměnilo, leda to, že děti rostly; nejméně František. Ten zůstával pořád hoškem nevelkým a útlým, ač jinak čiperným. Kmotříček si ho nemohl vynachváliti, při čemž vždycky sám dokládal: „Ne, abyste si myslili, že jsem jeho kmotr. Ne, nic mu neslevím. Ale kluk chytrá, muzikant rozený —“
Tím si vlastně František získal nejvíce jeho přízeň, neboť „chori et scholae rector“ mnoho, a snad všecko, dával na zpěv a hudbu. Byltě sám výborný hudebník a před lety prý nebylo nad něj lepšího zpěváka široko daleko.
Františkovi dával zvláštní hodiny ve zpěvu i na housle; to byl chlapcovi jiný privát nežli ten německý! Tu nebylo ani okřikování ani štilcování a za vlasy třepání. Páně kantorova kulatá, začervenalá tvář tupého nosu se jen usmívala, a spokojeně střevícem poklepával a hlavou pokyvoval, až cop po zádech se smýkal, když kmotřenec jeho malý zpíval svým čistým, krásným sopranovým hlasem, nebo když na housle hrál. A toto, ten zpěv totiž a housle, byly chlapcovým, jak se říká, osudem. —
- ↑ Pec v kamnech.