Evropa/Zpěv sedmý

Evropa Svatopluk Čech
Zpěv šestý	Zpěv sedmý

Údaje o textu
Titulek:	Evropa - Zpěv sedmý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

Minula bouře. Usmívá se kruhem
zlý ocean, zrak povyjasniv hněvný,
a honí pokrytec, jak pastýř zpěvný,
vln krotkych stáda safírovym luhem.
Ba, mněl by’s věru, že jen salmaj míru
dech jebo svěží probouzeti umí,
že nezná zrádných úskalí a vírů
a prost až na dno šalebné je dumy;
zrak tvůj se těší třepetavym jasem
a stíhá rybky vláhou průzračnou,
i vidět můž', hru jejich oblačnou
stín žraloka jak rozptyluje časem.
Ba, stěží uvěříš, když stihneš okem
kol rahen kusých poletavý cár,
že řádil takto stěžni na vysokém
krásného toho živlu zub i spár.
Přec, oceane, dík ti Gaston vzdává
za šedé chaos plachet zedraných,
jež na „Evropy“ rahnech pozavlává,
za spasný věnec člunů ochranných,
jež, upjat retězy, bok její vroubí,
za stožár ten, jenž hrdě vznásí témě,
jak druhdy, titan, pod oblaků plémě
vypínal čelo ve pralesa hloubi.

Netuší Gaston, pod ním v nitru lodi
že nová bouře záhubná se rodí.

Užíváť tamo Roland doby vhodné,
by zničil živly mírné, nerozhodné,
by schvátil veslo lodi ve svou dlaň.
Kol něho vrahů opojené tlupy
se slétají, jak lační k hodům supi, —
vyvrhel psanců hroznou tasí zbraň.
V tom šumném víru chladná rozvaha
s poslední jiskrou lidskosti se ztápí:
vězení lodních vlhká podlaha
zajatců krví ubohých se skrápí.
Krev prolitá jen výše vzteky nítí,
dál přes mrtvoly branný tlum se řítí;
frygickou capkou Roland v čele jich,
zbarvenou krví, zdivočile mává
a za ramenem jeho pozavlává
zlovéstný prapor cárů krvavých.

Teď o kajuty dvéře proud ten bije.
V dubovou plochu sterý vniká hrot,
sekyra brázdy hluboké tam ryje,
pěst do ní četná buší o překot.
A němý vzdor té hráze skálopevné
popouzí dvojnásob ty davy hněvné.
Vítězný jasot. Pádná sekyra
široký průlom rázem otvírá
a z nitra kajuty, průlomu tříští
dvě známé oči davu vstříc se blyští.
V pozadí z šedé houně hrubých vln
obličej bledý vstříc jim okem sklenným
pod sněhem vlasů hledí rozprášeným
ve skonu hrd, slavného míru pln,
i zdá se, že ret jeho oněmělý
po smrti ještě plachtám, rahnům velí,
Nad mrtvolou pak dívka spanilá
jak na ochranu náruč rozstylá.
Paprskem jitra hoří její tvář,
květ stříbrný na roucha sněhu plane
a kolem hlavy kadeř zlatá kane
jak nebeského zjevu svatozář.
Leč před skupením, stráž té krásy dvojí,
s palasem v ruce bledý Pavel stojí.

Na chvíli příboj zuřivců se staví
a Pavel řečí poklidnou je zdraví:
Aj, čeho, bratři, hledáte? Zde vane
dech smrti jen a žalu rosa kane.

Roland.
Ha, zrádce zbabělý! Zde’s tedy čekal
v objetí sladkém zlatovlasé víly
v úkrytu bezpečném, kam boj se schylí,
jenž nad hlavou se bázlivou ti vztekal.
Aj, chápu nyní, proc tak volná, snadná
tvá byla vazba. Dokud lidu ret
vynášel k nebesům tvych písní vzlet
a volnost kynula jak děva vnadná,
nosíval’s v prsou rudý její květ:
než kdy trn věnce jejího ti zbodal
skráň nadšenou, tu vychladnula leb,
tu luzy úděl nevděčný jsi prodal
za úsměv pochopů, za panský chleb,
na misté růží, jež se krví pýří,
jsi vetkl na hruď bílé panské chmýří.

Pavel.
Toť mýlka, brachu: Všemi duše svazy
k myšlence Inu, jíž voj náš cestu razí.
Jak vznešená tam plane přede mnou!
Jak luna před sluncem se před ní kalí
všech zašlých věků světlé idealy,
moc tratí úchvatnou i dojemnou.
Hellady tvář se před ni temnem halí,
plaménkem rudým došlehují Grali
nad křišťálovou miskou tajemnou,
vše kouzlo umění, ves vědy výboj,
snah novověkých hrdosumný příboj,
vše bledne, umlká i klesá v prach
před myšlenky té velké jitřním vznětem,
jež zvolna, hrdě nad mládnoucím světem
perutí zdvihá červánkový nach.
Té myšlenky, jež po věky se klube
z pod soběckého řádu vazby hrubé,
jež z knihy posvátné, jak písmem hvězd,
mystickou plíseň, mnišské arabesky,
staletý prach, missálů hrubé desky
proniká slov těch nesmrtnými blesky:
„Milujte se! Toť přední zákon jest!“
Již vidím ji, jak starý zákon myje
s desk lásky slzami a novy ryje.
Jak pokrytci, jenž k nebi točí zraky,
o hvězdách šeptá nahé chudině,
„prv hůl tu zlatou“, velí, „pyšné znaky,
pak hvězdy svoje metej mezi ně!“
Jak vrací v dívčí čelo uhýčkané
stud za perly, s nichž sester slza kane,
jak vrací lidstvu rozchvácenou zem,
a každou mez, již soběctví tam vrylo,
již staletou svou loupež obklopilo,
velebné řízy smítá okrajem.
Již vidim ji, jak ve vítězném zjevu
kolesem skvoucím drtí sobců šik,
jak přehlušuje bouři jejich hněvu,
potupný úsměšek i zlobný ryk.
Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání,
příštího věku lepou nevěstu,
svůj chudý um, své srdce, laur svých skrání -
vše radostně jí metám na cestu
a z rukou jejích přijmu v plném díku
trnový věnec jejích mučenníků.
Však ona kněžka světla, milování
své many odívá jen čestnou zbraní
a banditovu oškliví si dýku.
A nesmáčí, jak zašlá tyranie,
svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije.

Roland.
Citlivky choré! Svět obrátit chtějí
a před každym se vánkem hrůzou chvějí.
Za starý chrám chtí nový vytvořit,
leč za tězko jim starý pobořit,
nad zkázou jeho topor klesá žalem
v pilířů lese, věky začernalém:
jim líto věží, jež se tamo mračí,
jim líto každé římsy, ozdůbky
a s krovů temných provázejí v pláči
pád každé šklebící se podůbky.
Ve válku jdou, leč krev se prolít bojí.
Když klesá svět, což krve krůpěj platí?
V tom lidstvo mládne koupajíc se zdroji,
v ten purpur každy velky čin se šatí,
v něm poesie též svá prsa hřeje.
Když dokončí se plodné světa děje,
když bezpečno je na bojišti čistém,
tu pro nadšení na krvavou step
zalétá ráda, vavřínovym listem
věnčívá vrahů, povražděných leb,
tu prapor krvavý a bubnů plíseň
jí z ňader loudí mnohou vzletnou píseň.

Pavel.
Ach, poesie! V čas to slovo zní.
Toť prapor můj, jenž nikdy nevšední.
Ten schází v praporů tvých rudých tlumů.
Pobořte vše, co stojí — z černých rumů
jejiho stolce sterý úlomek
třesavou rukou vznese potomek
a novy trůn jí nad ssutinou vztyčí.
Toť rostlina, již marně hubí kov,
jež tisícerým květem pučí v nov,
jež z každé skuliny a spáry klíčí
a nad pokleslých sloupů temeny
rozpíná věnec věčně zelený.
Vypleňte ji a poušť se prostře kol,
již oživí jen bledé vaše stíný,
jíž povleče se k hrobu chod vas líný
a ve hnus mutný splynou slast i bol.
Tot svatyně, k níž bůh se sklání v kouři;
kol pestrých oken jejích každý voj
ať skloní prapory a mimo bouří!
Slov jakýchkoli upravte ji kroj,
ať cností, krásou, nadšením se zove,
ať snem, at pestrou ducha bublinou,
však nad života hluchou bařinou
jak růže vodní čarokrásná plove.
Zde smrti led i žití jarní krása
vám lepým spolčením moc její hlásá,
nuž sklonte před velmocnou hlav i zbraní
a spějte dál — neb smrt mi přejte za ni!

Roland.
Nuž, rytíři, braňn hvězdnou svoji dámu!
Dál, hoši, dále!
     Sekyr pádných ráz
nadobro svalil prolomenou hráz
a Pavel klesl pod nárazem trámu.

Roland.
Bez boje padl nejsmutnější z bardů.
Popřejte mi, bych s prsou jeho v plen
květ bílý vzal, jenž krví porosen
se na čapku mou hodí za kokardu.

Dál Roland burácí. Však náhle stanul,
ucítiv mocný na rameni tlak
železných prstů. Poobrátil zrak:
hled Gastonův i palas před ním planul.
Bylť krásným Gaston v této chvíli hněvu:
na cele žíla zmijí napjata
a všechna mužná síla, podstata
se shromažďuje v jarém jeho zjevu.
A s hlavy jakby střrásal v pohrdání
předčasnou jeseň probělavých skrání.

Ach, pozdě seznal Rolandovo dílo,
přrivedl pozdě věrnou svoji tlupu;
pohledl na krvavych spoustu trupů:
dvé hrdliček jen po hrůzách těch zbylo.
Tam jedna šílená. Zde druhá klesla
kol kolem lítou obstoupena zběří
a již se zbraň jí nad hlavinku vznesla,
by zbarvila jí nachem sněžné peří.

Jak poutem železným teď Gaston jímá
vrahovo rámě, do zástupu hřímá:
Tak chcete volnost založiti nově?!
Šakalů obec na lidskosti rově?!

Roland.
Již známo nám, ze nejsme po tvém vkusn.
Nás neobrousíš na svém jemném brusu.
Pletichy strojíš, věčně třeš se k vládě —
Nuž, učiněn buď zbraní konec vádě!

Zamířil k soku Roland smrtným hrotem,
než Gaston prudce za prsa jej schvátil
a mrštil ku vchodu jím, že se zvrátil
se schodů do podlubí s temným hřmotem.
Tam s rykem povstal. Vzhůru opět bouří.
Než vstříc mu těla soudruhů již metá
v zápasu tuhém Gastonova četa,
výstřelů blesky křižují se v kouři;
hloub, hlouběji se zoufalý boj sklání
po schodech lodních, v temném trupů pádu
a Roland podléhá. Jen s hloučkem brání
zřízenou dole na spěch barrikádu.

V kajutě ticho. Pavel s úsilím
raněné zdvihl tělo. Blažen zírá,
jak Angela jej rukou obestírá
a loktem podporuje spanilým.
Tak na palubu vystupují spolu.
Lahodno kolem. Safírově plane
klín moře jasný slunce ve plápolu
a s rozedraných plachet zlato kane,
lan příze zmotaná se párou kouří —
jen pod palubou dosud zápas bouří.
Tam samoten již Roland odpor klade.
Však náboj došel. Na podlaze zvoní
bambitka marná. Dlaň se v prsa kloní,
mok rudý prstů mezerou se krade.

„Již vzdej se, Rolande! Nech marných vzdorů!“
Gastonův shora ozyvá se hlas.
Však Roland těká okem po prostoru
a hledá zbraň poslední pro zápas.

Ky zjev tam divný v pozadí se zdvihá?
Vlas pustý dívčí obletuje skráň
a v záři pochodně, již svírá dlaň,
penízků třpyt se kolem čela míhá.
Do dverí nízkych zoufale se vpírá
bok polonahý. Marně slabý sval
potřásá dveřmi, železný kruh svírá,
neht ryje brázdy v dubový ten val.

Přistoupil Roland k dívce šílené.
„Sem pochodeň! Ať posvítím si k Hádu!
Než skončím boj, zapálím barrikádu.“

Pozdvihla děva čelo schylené.
Noc blouznivá se pod řasami kmitla,
zamávla pochodní, dlaň jeho chytla:
Ach, pomoz muži ! Mocné tvojí dlani
ta branka jistě povolí.

Roland.
Co za ní?

Gonzaga.
Viz na ni! Nevidíš ten obraž kříže,
znak posvátný, jenž zem a nebe víže?
To znamení, jímž svatá nebes vira
těšivou náruč k lidstvu rozestírá?
Jak blýská ze tmavé těch dveří půdy!
Jak zbožných slzí démantovy skvost,
jak mučennické krve plápol rudý,
jak sírný déšť, jímž hyne bezbožnost.
Ó, skloň svou hlavu před těmito jasy —
svobodu nese nám ten symbol spásy.
Co za těmito dveřmi, ptáš se, brachu?
Tam konec muk a hanby, černých dum, —
to pažení nás od věčnosti dělí —
Sboř tuto hráz — a z pozemského prachu
duch očistěný vzlétne k nebesům
jak nad popelem fénix čistý, skvělý.

Pochopil Roland. S chechtem divokým
pochodeň schvátil. Dvéře zaskřípěly
pod jeho bokem, bedrem širokým.

Hlas s vrcholku stěžně.
Ho, země, země!

Hlasy z dola.
Slyšte: země!

Hlasy všech.
Hurá, buď zdráva!

Pavel.
Nové jaro ve mně.

Gonzaga (dole).
Královno hvězd!
 
Hlas Rolandův.
Zhyň, rabů plémě!

V té chvíli z místa, „Evropa“ kde plula,
s výbuchem hrozným chaos bouřící,
ohromný chumel pěny kouřící,
k nebesům spousta vodní vyplinula;
jak sopka podmořská by náhlým šlehem
mísila s vodou plamenný svůj prysk,
tak chvíli kypícím se vznášel sněhem
úžasný nad vlnami vodotrysk.

Ten „Evropy“ byl skon. A šumně, sněžně
hrob její značily vln prsteny.
I kruhy zanikly. A s troskou stěžně
vlnami tone prapor červený.