Evropa/Zpěv první

Evropa Svatopluk Čech
	Zpěv první	Zpěv druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv první
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

Již kotva nad vodou. Hurrá! Jen zvykem
kdes v lanech zažnělo a ztichlo mžikem.
Bez hlasu, kradmo v oceán se hrouží
mohutná loď. Jak roucha přízraků
pohybem vlastním, šíří se a dlouží
dav plachet, vzhůru po stěžních se plouží
a míchá se jak spousta oblaků.
Na přízi lanové v tajemném ruchu
motouzy křepčí. Zdaž to koráb duchů?

Či z plachet „Evropy“ dnes vane mor?
Kde šátky vlající, kde hlučné davy,
kde tisíceré „s bohem! zdar a zdraví!“
kde člunů kolébavých pestrý sbor,
jež druhdy kolem ni rej vedly skočný,
jak hejno kuřátek kol statné kvočný?

Ach nese mor, mor děsný ve své hrudi
tajemná loď. Ne zhoubu lidskych těl,
leč nákažu, jez duchů říši trudí,
dav bídných druhů, vlasti vyvrhel.
Sto čel v ní klesá beznadějnou mukou,
jak hlavy vln, jez o žebra jí tlukou.

Ó duchu člověctva, kdy dojdeš míru?
Kdy svěsíš křídla v blahém pokoji?
Kdy nohu vzneseš z krouživého víru,
bys odpočinul stálém po boji?
Pohledni nažpět ve hlubinu věků,
vychladlou sopku zhavych zápasů :
co’s děl tu vlastních v divém rozbil vzteku,
svych dítek shltal v hrozném pospasu.
Do čela sfing jsi tajemství svá zavil
a kladivem pak hádanky se zbavil.
Vykouzlil’s Olymp usmívavych bohů,
ověnčil révou štíhlych sloupů vděk,
eólskym zvukem okřídlil jsi nohu
k božskému tanci v roji charitek.
Rci, duchu neklidný, kde bozi smaví?
Kde sloupy ztepilé? charitek davy?
Barbarskou nohou, v záři plamenné
jsi drtil sloky básně kamenné
a snil jsi novou. Snil’s o záři trojí
v jediném věčném snoubící se znoji,
snil’s o serafů krásné bouři snězné,
o světlé panně, vznešené i nězné,
s robátkem v loktech, s hadem pod nohou.
Kříž ještě neoschl, jejž na Golgatě
jsi pod hněvivou vztyčil oblohou,
a již s tim křížem na železném šatě
jsi v Golgatu své rány dovlekl,
bys po boji tam spasen poklekl.
Rci, duchu vrtkavý, kde svatý zápal,
jenž pro květ Jordanu se meče chápal,
jenž na velebném krovu mocných týnů
pilířů prales umně vytesal,
a ve špičatých oken pestrém stínu,
ve vonném dymu k zemi poklesal
a z prachu vzhlízel, drsnou oděn žíní,
k hostii sněžné ve stříbrném jíní?
Kde pošmourných je mysterií vděk,
co s kříže květy krvavými pršel?
Kde blesk je tajemný, jenž cely věk
s čelenky zlaté drahokamem sršel?
Kde bohatyrská zbraň, kde pyšné hrady,
kde pestrá klání, bludných pěvců žal,
kde pergaméný, v ?ěž jsi krví psal
své přísné, temné, nedůtklivé řády?
Aj, dotknutím svych prstů zvetšelé
jsi blány zménil v hrstku popele.
S úmévem zřel’s, jak naposled se blyští
věcného světla mroucí plápoly
v soumraku ssutin; nad gótickou tříští
svět nový stavěl’s, nové idoly.
Teď stojíš na troskách a snivé čelo
podpírá dlaň. Co křídlem pozachvělo
jak bouře dech? Co svitem řasy plní?
Co škubá brvami, čím ret se vlní?
Či nové zámysly tvym celem víří
a k novym letům peruť tvá se šíří,
ryt mečem nový v zeměkouli plán?
Jsi opravdu, jak zde ten oceán,
tvořící bez oddechu, trosek plný
a stále vlastní hltající vlny,
ničící věcně každou stvůru svoji
u vécném šumu, věcném nepokoji?!

Ba, lidstva hloub se chmurou kalí novou.
Již novych myšlének tam hmotní svět
a tisícerou jehlou krystalovou
chaosu hledá rodícího střed.
A jako bublina těch kvasů rmutná
vyvřela nad hladinu chasa smutná,
již nese koráb dálných do končin.
Ji v době osudné, pod mečem vrahů,
nestvůru divnou, měnícíchse tahů,
porodil města obrovského klín.

Dech utajilo lidstvo, vidouc náhle,
an divý dav, jak deštěm vyvstalý
hub jedovatych zástup z půdy zpráhlé,
pod rudou čapkou, bledý, schátralý
s hlubokym okem zimničného žáru
rozbalil prapor krvorudých cárů
a hesla divá do nich blátem psal,
jez svět si dosud šeptat netroufal.
Však chvíli jenom společnosti hled
ten požár děsil. Sám pak sebe zdávil,
svym vlastním rmutným plápolem se ztrávil
a zůstavil jen černých ssutin sled.
A mstící společnost, když mezi rumy
blouznivych škůdců povalila tlumy,
pod kadeř pustou, nad těkavý zrak
jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.
Vlast vymítla je za niv svojích lemy,
tam jícen lodi pohltil je němý,
by vyplinul je na daleké břehy
k žalnému skonu pod vrátníků žehy.

Okénkem lodi, jehož těsný kruh
zastírá časem pěny mořské pruh,
přes vodu kolísavou psanců hledy
k evropským břehům letí naposledy.
I zdá se, jak by k doplněni trestu
ukrutná vlast, jez v dál je vyhání,
jim tiskla v ňadra na dalekou cestu
svůj krásný obraž v carném usmání
a posléz vila závoj nad kadeře,
by shlédli vše, co na věky jim béře.
Zaplála náhle tlupa břežních hor
večerní krásou. Purpurem a zlatem
ovila krajina své kypré vnady:
v přístavu plachet různotvárný sbor,
ruch města za ním, bujné vinohrady,
malebné hory, kouřící se vísky,
bohatych parků lehké vodotrysky,
i racků perutě v povětří zňatém
i plachta člunu, mihnuvší se kol, —
vše zaníceno v nach a ve plápol.
Tak děva krutá, s bohem davši chladné,
nám ještě jednou nelítostným rtem
svůj úsměv nejsvůdnější v líci vnadné
pod zlatotkaným jeví závojem.
Přes vodu kolísavou psanců hled
vlast prchající stíhá naposled.

První.
Má žena mladá v tichy ten čas
rozpletá snivě bohatý vlas,
z křišťálu hloubi zírá jí vstříc
slzavým okem truchlivá líc.

Ženuško drahá, neboj se jen:
svět neopouští půvabných žen;
sladké más oči, bohaty vlas
a na rty úsměv přiletí zas.

Zpomeneš časem na dálný kraj,
na jižní hvězdy, palmový háj,
stín věže v moři, rezavou mříž —
přeptáš se časem: Mrtev-li již?

Druhý.
Nadarmo vlny mezi nás se valí,
tvůj obraž milostný mi nezakalí,
tvou sladkou podobu, tvé čelo jasné
unáším s sebou ve vyhnanství mrak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mi v duši nikdy, nikdy neuhasne.

Pod plachty okrajem, na stítu lodě,
na hvězdné hladině, v kypícím brodě
i z vlny příšerné, jež hlavu sklennou
pod bičem bouře vzepne do oblak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mi zářit bude krásou neproměnnou.

Nech časem vínek v modlitbách tvých zvadne,
sen lásky vyvane a srdce schladne,
nech duše tvá mých lící pozabude
i jméno klesne v nepaměti mrak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mne věrně dálkou provázeti bude.

Až psanec utyrané čelo skloní,
zpěv pohřební mu okov pozazvoní,
Až vynesou jej na rohožce zdrané
palmovych listů stinný pod oblak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
kouzelným květem na mém hrobě vzplane.

Třetí.
S bohem, vlasti! Na práhu jsi
nahé zdvihla dítě,
od té doby na sobě jsem
zdravé neměl nitě.

V jesle jsi mi stlala v zimě,
v sedmikrásy z jara,
chléb mi drobila jak vrabci —
lakotnice stará!

Na konec jsi uechystala
pytel pro mue režný;
kažajku’s teď z něho střihla —
díky za dar něžný!

Čtvrtý.
Ach, pusté hnízdo, kdo tě chránit bude,
až podzimku se snese listí rudé,
až ledovyma rtoma mráz té zlíbá
a vítr bouřlivy tě rozkolíbá,
až padne sníh:
ach, kdo se ujme,
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mych?!

Jen pro ně žil jsem, lopotil se, trudil,
do noci bdíval, s dennicí se budil,
jen žhavé jejich slze, hladu muky
mně palas vtiskly do mozolné ruky
a smolný vích.
Ach, kdo se ujme.
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!

Spoutána ruka, z nížto zobávali,
dál moře bezcitné své vlny valí.
Nadarmo ptám se, kdo je živit bude,
až podzimku se snese listí rudé,
až padne snih.
Ach, kdo se ujme,
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!

Pátý.
Ha, ha! Jak zdlouhavá ta píseň vod,
jak chůvy písnička — mně vhod! mně vhod ! -
o zámku kouzelném, a zlatorouném bravu,
O ctnosti, mravu —
tak, tak,
již klesá zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

O zlatě prohraném, o lásce děv,
o žití zmařeném — oj krásný zpěv! —
Jen zapleť ještě v ospalou tu vřavu
mi pravdu, slávu —
tak, tak,
již klesá zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

Šestý.
Buď kleta, země kejklířů a troupů!
Šum dále vírem, plese zhýralý!
Již slepy Simson tvych se chápe sloupů
a na věky tvou slávu rozvalí.

Teď's prosta, společnosti, hlízy klaté
a klidně položíš, až zhasne den,
bezpečnou hlavu do podušky zlaté —
však bude kratičký tvůj hříšný sen.

Nás vyhnala jsi. Ale na tvém prahu
nás mstitel zůstal v dítka podobě
s hasnoucím okem, sestaralych tahů,
se zmijí hladu v choré útrobě.

Tvůj hedbáv zůstal, zůstaly tvé hadry,
tvých perel tisíce a slzí víc,
milostné básně za cudnými ňadry,
i hanby prodajné uvadlá líc.

Zmíravá slova o nadhvězných luzích
a v tučné ruce nabobtnalý měch,
strom vánoční a jeho ve haluzích
umrzlých dítek nesčíslný vzdech.
Tvých řádů vyšeptalých vetché spony,
v nichž pavouk sobectví má volnou skrýš,
v nichž tlumís chladně milionů stony,
jez svatými se zváti nestydíš.

Však vyletí dav utlumených duchů
a s římsy klesne Themis přežilá,
pak hlavu skloníš v novém světa ruchu
a vydáš lup, jejž's věky střežila.

Byl krasší Hellén, v kobercích když měkkých
helotskych slzí píval šumnou číš,
byl statnější pán rabů středověkych —
a skončila se na vždy obou říš.

Krásnější víra, než tvé básně hvězdné,
světější právo než tvych soudců ret,
platnější než tvé mudrlantství bezdné
je sbratřeného lidstva šťastný svět.

Ne svatost měsce, ale bratr sytý,
ne svatá mez, než kolkol šťastná zem,
proud lásky svorné světem porozlitý
je vítězným nás evangeliem.

Nás darmo hroužíš do vln nedohledných,
kolesa budoucnosti stavíš běh:
vítězně vrátí se duch psanců bědných,
jichž těla vyplila jsi v dalný břeh!
Tak mnohým zvukem, divokým i tklivým,
ret vyhnanců se pod palubou chvěl.
A na ni klidně pod stožárem sivým
dlel šedobradý lodi velitel,
kněz lodní jako stín po jeho boku
v taláru řasném, s jarou září v oku.

Kněz.
Ach vizte!

Velitel.
Poutníků ty čluny družné!

Kněz.
Jich plachty vlající obláčky růžné,
jak s ametysty zlatohlav se skví
korouhve, kříže; mráčky nachovými
vznášeji k nebi kaditelnic dýmy
modliteb zbožných vonná poselství.
Jak různý zjev! Pod nohou naší v hloubi
roj duchů sporem neskonalym vře,
zde s červánkem se zbožný zápal snoubí
a sladkou písní nad vodami mře.
A v zem jak rosa gethsemanská kane
klid večerní. Břeh rajskou krásou plane.

Velitel.
Mně večer na moři nejsladší druh:
když západ nad vodou své barvy míchá,
větérek plachtou duje, vlna šplíchá,
kol moře volné, věčnosti co kruh.

Kněz.
Však nejkrásnějšá večer, pane drahý,
jste sám si uchystal. Váš pozdní věk
doznívá jako hlahol zvonů blahý
v údolí tichém šťastných zpomínek.
Ať krov je zasněžen, ať z luhů světa
jiz ledové jen kvítí v okně zkvétá,
vy v teplé jizbě, pri večera sklonu
mohutné knihy svého života
pokojnou rukou otvíráte sponu —
tam každý list vám těchu šepotá.
A klidně zavřete ji k hlasu Páně:
vždyť bůh a vlast na každé její bláně.
Po boku vašem anděl chví se bílý,
odvívá s čela každý mrak a stín,
vás obletuje, laská v nězné píli —
ach, miluje vás, pane, Hospodin!

Velitel.
Má dcera, pravda, do vlasů mých sněhu
zaplétá jara čarovonnou něhu.

Kněz.
V ní vděk se nebeský s pozemským snoubí.
Zná lidi z pohádek, svět mlhou tuší,
zrak jasný otvírá až v srdce hloubi —
půvabem panna, děcko sladkou duší.
Hle, ku hre v šachy přiměla mne právě.
Hra smutná! Pestrý šachovnice plán
tu sem, tu tam se chyli kolísavě
a skočnou sedlák začíná i pán ;
královna králi do náruče klesá —
než dívka se smíchem jen tleská, plesá,
a hrajem’ dál, až vlny prudší val
partii celou v klín jí vysypal.

Velitel.
Teď s mořem v žertovných se baví hrách,
jak báječná kdys děva s býkem — bohem,
leč bojím se, ze zjinačí ji brach,
až hřívu bílou zčeří, pohne rohem.
jsem loutkou v ruce její, slaboch šedý.
Žebrala stále, bych jí pohled přál
v ty kraje daleké, kde dětské hledy
kdys vysilala s břehu v mořskou dál,
s věncovím jižních květů, víla malá,
se ve visutém lůžku houpávala.
Bylť správcem ostrovu jsem v jihu dalném,
kam „Evropa“ teď míří v letu žalném.
Tam pásmo blažených mi spělo dnů
po boku choti. Tam ve stínu palem
pod bílou skálou mořskym nad přívalem
jsem družce ustlal ku věčnému snu.
Pak osud v otčinu mne vedl zpět.
I vyhledal jsem žití za večera
svych otců zámek, snící u jezera,
a zabloudil tam pod šeríku květ,
kde pestrým oknem pod gótické krovy
mdlý padal svit, kde anděl mramorový
ukláněl čela hvězdnatého nach
a k odpočinku zval mne dědů prach.
Než z temné dálky, z hloubi oceánu
se nesl ke mně tichý, sladký hlas,
a ždal a toužil po domácím lánu,
že kratičký mi poklid prchl z řas,
že znovu mdlou jsem povytyčil hlavu
a poslední se vzchopil ua výpravu,
bych drahý popel jestě přinesl,
jej skropiv slzou, k nému poklesl.

Umlkli muži. Jeden slzu stírá
a druhý v červánky a vlny zírá.

Slyš! Odkudsi, jak z moře hlubiny,
z ukrytých vížek tiché dubiny
tajemný hlahol večerního zvonu
po vlnách letí sborem sladkých tonů,
jak duchové kdy nad vodami pějí —
Angelus dei!

Pod jasným stěžněm družné postavy
v čarovný lesk večerní záplavy
sklánějí hlavy k míruplné hrudi,
v níž struný zvuků nebeských se budí
a rtové tichou modlitbou se chvějí —
Angelus dei!

Aj, třetí podoba tam nyní plá,
kol těla hedbáv bělostný jí vlá,
hlavinka její, v bilých zdobě růží,
s otcovou hlavou šedivou se druží
a obou kadeře se zlatem stejně skvějí
Angelus dei!