Evropa/Zpěv čtvrtý

Evropa Svatopluk Čech
Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý	Zpěv pátý

Údaje o textu
Titulek:	Evropa - Zpěv čtvrtý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

Nad mořem svítá. Vlhkým ještě kmitem
kdes hvězda mžiká, bledne, umírá;
poslední zhynula a pod blankytem
kruh oceanu z mlh se probírá.
Již světlo kolem, ranní světlo mladé,
malátná záře, bledě průzračná;
po modru jemném chasa oblačná
jak ve snu hloučky plachými se krade
a mořské ptáče křídel vznáší lem
nad snivé vlny bledým hřebenem
bez pohnutí jak motýl květu snící —
robátko v ňadrech matky dřímající.

V komnatu lodní ranní zář se krade.
O dveří opřen mocnou závoru
tam Pavel do dlaně skráň horkou klade
a zrakem těká v úzkém prostoru.

S povzdechem hledí, v půvabném jak boji
o dívku záře s mrakem zápolí,
jak zdvihá jitro závoj po závoji
s knásného tílka v jaré svévoli,
z útulku řasných noční šero pudí,
stříbrné květy v půdě sněžné budí
a rubín, safír v růžný plápol zžíhá,
jak den se s nocí dále hašteří
až posléz, vítěz, s rusých kadeří
zářnými prsty lehkou clonu zdvihá
a v zanícení libá čela běl
krásnější zočiv plen, než doufat směl.

Ba, krásná je ta mladá Nioba,
jež nad raněným otcem tamo kvílí.
Anděla truchlícího podoba
tak nad mohylou sličné témě chýlí,
Bělostný mramor smutná její líc,
jen víček obruba se lehce pýří,
jak ranná chudobka, jež bílé chmýří
s růměncem lehkým vznáší jaru vstříc,
a slzy bohaté, jež tváří kanou,
jak rosa jitrní v bílé růži planou.

Jak pečlivě tu houni rovná hrubou
pod hlavou otci; hladí šediny
s horkého čela; choré vidiny,
jež blyskají mu z očí, rtoma škubou,
nadarmo zažehnává péčí tklivou,
polibkem vroucím, řečí konejšivou.
O bojích dávných šedá hlava sní,
a časem z houně klopotně se sbírá,
zrak horečný se volně pootvírá
a ze rtů šumí povel bitevní,
duch jeho v posled k boji pořádá
korábů tlupu, ráhna, plachty, lana. —
Naslouchá teskně děva polekaná
a hlavu k otci s žalem ukládá.

V ty chvíle Pavel pevněj’ svírá zbraň
levicí zdravou, přísahu si šeptá,
že ve prach zloba soudruhů jej zdeptá,
než zasáhne tu něznou rusou skráň,
že dřív té růže běloskvoucí, cudné
na prsou jeho každý lístek zrudne!
Kde pěvec volnosti? Kde rytíř lidu?
Zdaž okamžik mu smazal s paměti
plamenná hesla, tězké oběti,
národů hanbu, porobu a bídu?
Kdy bratři dav se s vrahem v boji mísil,
on dceru jeho políbením vzkřísil
a líbezného rtu i zraku žal
jej nazpět vzhůru na palubu hnal,
by zdvihl tyrana, pochopů hlavu,
by krví zbroceného vyrval z davu,
nedbaje kulí, ruky schromené,
by klopotně jej do úkrytu vlekl,
by v péči synovské u ného klekl
a hojil křídlo dravce zlomené.
A teď, kdy nad volnými jitřní nebe
soudruhy svítá, těžkou závoru
on pracně vsouvá mezi ně a sebe,
zbraň k zoufalému svírá odporu,
jsa hotov stavit je těch na veřejích
krůpějí slední krve své i jejich.
Ba, zapomněl svych zásad, hesel, druhů!
Zapomněl světoborných úkolů
a hledí oslněn ve krásnou duhu,
prosvítající mračnem rozkolu.
I chová mrzké přání jeho duch:
by ztepilé ty stěžně, plachet sněmy,
obrovský koráb s bydliteli všemi
roztříštil rázem bouře náhlý ruch,
by hlubinám vše beze stopy svěřil
a chvíli jen se nad hrobem tím čeřil
vln pobouřených kolísavý kruh,
jen těla dvě by prudké vlnobití
na zlomku stožáru, v lan vlhké síti,
dál unášelo z jícnu záhuby
v neznámé výspy bílé obruby,
k nádhernjm pralesům, jichž rajský sen
sekyry rázem dotud nezrušen,
kde dosud lidskou nedotykán rukou,
pel květů stoudným plane purpurem,
kde nezatřepal křídel azurem
pták sněžný doposud nad šípu mukou.
Dál s rozkoší sen tento Pavel spřádá
a bloudí v duchu zelenavým dómem,
jejž nad ním klene tisícerým stromem
směs pralesa, již oko neprobádá,
nad hlavou kývá tisíc vějířů,
v něž jemné listí ozdobně se skládá,
pitvorných opic spouštějí se stáda
s lesního chrámu mocných pilířů.
Jak Adam kráčí v duchu rájem tím
a sladká Eva bloudí, zasne s ním;
bok její milostný se k němu tulí
a s pola vlas jej halí rozplynulý.
Ne hedbáví — srst jenom hebká, bílá
spanilé télo měkce obestýlá.
Pryč cetky stříbra, perel, rubínů,
pryč marnivé ty pýchy kletý kroji :
nádherněj’ prales kněžku svou si strojí,
když ponořena polou ve stínu
v plamenné slunce záři hlavu skloní,
když v čelo její na květ planoucí
jak duby skvoucí krůpěj kanoucí
diamant živý kmitavě se kloní
a sterých barev oslnivé hry
drobounkým křídlem budí kolibri.

Na břehu sedaje, kde jitřní vánek
vlas jejich zasnoubi, ke k spánku spánek
milostně přilne, což tam zapomene,
že v dálce nebe chladnější se klene
nad spočítanou hrudou těsné země,
v níž mravenčí se hemží lidstva plémě,
o sousto zápasí a lup svůj chrání
v chechtotu, vádě, repotu a Ikání!

Procitnul náhle z bláhového snění,
zbraň svírá pevněji a bystří sluch.
Již korábem se denní budí ruch,
řinčení zbraně, hlasy, kroků znění.
Již celá prostora se zlatem šňoří
a v okna kotouči tvář slunce hoří. —
  
            * * *

Buď vítán, světla věčný pramene,
jenž bleskotně se na vychodě zžíháš,
velebnou koulí nad vodu se zdviháš —
dne radostneho oko plamenné!
Zahořel skvostně oceanu lem,
roj vln se zarděl políbením světla,
v nich křídla ptáků purpurově zkvetla —
svět zaplál nebes jasným pohledem.
Brav lehkych mráčků blankytem se pýři.
ryb hemžení se budi v peřeji,
větérkem svěžím plachty běl se šíří
a prsa lidská novou nadějí.

Hle ! „Evropa“ svátečním šperkem hoří!
Plá těhlo každé jako zlata skvost
v lan přízi ohnivé. Na volném moři
dnes volný koráb letí, pouta prost.
Již není žalářem. Již nespěje
osudnou drahou. Nové koleje
si rýti může smaragdovou rolí,
kam plachtě libo, sladké u svévoli.

Hřímavým jásotem dnes psanců davy
s paluby moře osloněné zdraví.

Hurrá!
Buď zdráva, nebes jasná pochodni!
Zdráv, oceane, volnosti ty brate!
Jsme svobodni,
jak volný pták, jak volný mrak,
jenž zrcadlí se ve tvé vlně svaté!

Vyhnanců jeden hlouček snivým kruhem
obstoupil globus, mapy, bussolu
a v sen se noří, hovoří druh s druhem
o směru plavby, příštím úkolu.

První.
K severu, plachto! K domovu zpět
volá mne žínky slzavý hled, —
milostné čelo, bohatý vlas
v první jak večer zulíbám zas.

Druhý.
Toužebně větérkem se plachta vlní,
návratu blahou předtuchou se plní
a duší mou radostná naděj’ vane,
že znovu rozptýlí mých žalů mrak
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
a slza tvá zas na mé čelo skane.

Třetí.
Plujte si! Mne jenom složte
v pustou výspu moře.
Nevábí mne stará bída,
psota, hlad a hoře.

Čtvrtý.
Ó, rychle, rychle! Dětské hlasy žalné
v můj dolétají sluch přes moře valné.
Než vítr chladný krovem pozahude,
než podzimku se snese listí rudé
a padne sníh,
ať v náruč zdvihnu
slzící hlouček drahých ptáčat svých!

Pátý.
Mně jedno, kam se kotvy vryje zub.
Ať klesnu pod palmu, ať pod košatý dub.
Jen vítr ve větví ať šumí davu
jak voda splavu —
tak, tak,
by klesl zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

Šestý.
Poplujme tamo, kam se druhdy lany
Kolumbův pohled nesl upjatý.
Tam v pralese rozbijem’ volné stany
i zastíní náš prapor hvězdnatý.

Ve středu tlupy Gaston v zamyšlení
dumavým okem stíhá dralky chvění.
Blaženým snem se mění jeho tahy
a v duši syté, zpráhlé, zemdlené
údolí svítá tiché, zelené,
lesnatých výší kouřící se svahy,
včel roje zlaté v bílém oblaku
kvetoucích třešní, unylé kde hledy
blouznivý jinoch, leže na znaku
v míhavý blankyt zdvihal na výzvědy,
na prsou starý zpěvník spočíval
a vánek jarní listy rozvíval,
závějí květů zasypával zpěvy.

I vidí znovu Gaston podobu
mladistvých družek, rusalčí jich zjevy,
prostičkou růží planých ozdobu
kol světlých kadeří, jich živůtky
nachově rudé, pod plachetkou bílou
blýskavá očka, tváři roztomilou
i svěží rty jak lesni jahůdky.
I vidí sad, jejž plnil svými hrami,
útulnou jizbu, drahých stříbro hlav,
na kůru stojí opět před notami,
a pod ním peřestý se vlní dav …

Ó, což by přál si, aby lodi běh
moh’ řídit jako plavec jižní báje,
k ostrovu mládí, věcného kde máje
čarovné kvítí smavý věnčí břeh!
Jak pod věčnou by tamo zelení
ssál plným douškem z průhledného zdroje
mladosti vláhu v chabá prsa svoje
a s údů střásal trud a zemdlení!