Eucharistia

Údaje o textu
Titulek:	Eucharistia
Podtitulek:	Sonety
Autor:	Xaver Dvořák
Zdroj:	DVOŘÁK, X.: Eucharistia. V Praze : nákladem spisovatelovým, 1897
Vydáno:	DVOŘÁK, X.: Eucharistia. V Praze : nákladem spisovatelovým, 1897
Licence:	PD old 70

XAVER DVOŘÁK.

EUCHARISTIA.

SONETY.

V PRAZE 1897.

Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba.

Nákladem spisovatelovým.

Svým drahým rodičům

v dětinné posvěcuje lásce

autor.

V chrám vešel jsem, pod mrakem stálo žití,
mně s oltáře tam malé slunce svítí;
je poznávám, tvůj, Ježíši, chléb bílý,
zřím, krvavé jak paprsky kol střílí.

Ó šťasten, kdo smí kořistí tu býti,
kdo pod tím šípem bude touhou mříti
a prchajícím žitím zbaven síly,
je nesen v stan tvůj, který s tebou sdílí.

Jak krve paprsky to chrámem míhá,
mě touha plamenná až v hloubi sžíhá
a duše zmítá se a hoří čivy:

Ó Pane, odpusť, jsem-li odvážlivý!
zde srdce za terč k tvojí kratochvíli,
rač mířiti! - A čekám zasmušilý!


Pod bílou třásní chleba zastíněný,
kam hledí zrak tvůj v dálky pohřížený!
čí osud na věčnosti prahu váží,
ach, na vahách, jež „Thekel“ dolů sráží! -

Jak muška, která klesla na lupeny,
v svůj osud padá život zatracený
a žádný úsvit slunce, který blaží,
jak sem, tam v zoufalství juž neproráží.

Což není ruky zde, jež milost dává,
a žádný taj, v němž Bůh se ještě vzdává,
což vzdechy věčnost jeho nevyruší! -

Ty zdviháš mušku, Pane, aby vzlétla,
ji koupat necháš v záři svého světla…
Čím mušce jsi - a čím jsi mojí duši!

 

Tě milovat, ó musím, musím;
juž símě klíčí, víc je neudusím,
ten požár roste, víc ho neochladím;
je cesta k tobě, kudy šílen pádím.

Chci světlo! světlo! tmu kol jak si hnusím;
jak žízním po něm, což ho neokusím?
což rtoma touhy, kterou v snách jen zradím,
o pohár rozkoše tvé nezavadím!

Jak šíp, jenž vymrštěn let nezastavím,
se v zápas řítím s praporem svým tmavým,
své zbraně brousím - svoji lásku žhavím.

Mně září terč, kam celým žitím cílím,
ta stkvoucí hostie pod chlebem bílým,
a nejčistší svou láskou po něm střílím.

Ó holubičko mého opojení,
pojď, na tvá křídla tiše rozložená
nech padat’ perly mého zarmoucení,
na pírka tvoje bílá drahocenná.

Hloub srdce mého jimi všecka pění,
mé oči dna jsou moří protržená,
to není svatá rosa vykoupení,
to proud, v němž tone duše zatracená.

Ty rubíny chceš krve na svá křídla
a žáry, jimiž do tepen kdys bila?
juž dávno na vrcholích vášní stydla,

jak láva černá vrchů na temeni
mi tuhne v žilách; slza jen ti zbyla,
ó holubičko mého opojení.


Jsem žebrák drzý, který vešel tady;
co chci zde cizí! nejsem z toho kraje,
mně rukou vlídně nikdo nezavlaje,
zde u těch dveří musím zemřít hlady.

Ty přísné zraky světců na zdech všady,
smích hrozný, zdá se, na bledých rtech hraje,
pryč žene mě od vyvolenců ráje,
pryč mdlého k smrti Svatých ze zahrady.

A duše lačná je, tak lačná žhavě,
se choulí zimničně v mé bledé hlavě;
ven plíží se, ven se rtů siných hledí,

a modlit nemůže se, slova nedí;
mdlá křídla! zda jí stačí k věčné pouti!
kdo podá chléb - chléb bílý, než se shroutí…

Květ bájný hostie mi do snů kývá,
svou vůni mystickou v mé snění třese;
jak v hřmění nebe bleskem otevře se,
to šlehne v noc, jíž nitro mé se stmívá.

Ach, v tuchách neznámých má duše splývá,
kdos z hlubin těžce zvedá ji a nese;
zda ještě k letům novým pozdvihne se,
ta vzpurná dřív, teď dětsky důvěřivá!

Jak v náruč mateřskou se tiše béře,
ruk tisíce jí otevírá dvéře,
ji tisíc dvojích zraků němo vítá. -

Pst! vzpomínka jí zašlá slabě kmitá:
hned s těla zrozením, juž dávno zdá se,
pod tímto květem bílá zrodila se.


Má bílá růže ve monstrancí váse!
na břehu našem andělé zde střeží
tvou krásu čistou, žárliví tví kněží
tvé vůni staví zpovědnic svých hráze.

A přec se řine přes úhory sráze
těch duší mdlých, jež kdysi byly světí;
tam rosa její purpurová leží,
tam v hloub se vssává ve bohaté vláze.

Má bílá růže, jak se tebe zřeknout!
ó chtěl bych v srdce hluboko tě vetknout
a do svých pustých sadů tebe vštípít;

krev vůně tvé pak duší žhavě vypit
a ranami, jež počínají hnisat,
tvé síly divotvorné lačně vyssát!


Při tomto světle matka moje čeká,
jí z dálky nečisté vše smutné zprávy,
jež o mně přijdou, v bdění neunaví,
jí nikdy nezavře se náruč měkká.

Při tomto světle bílém snad se leká,
kde spité kroky žádostí se staví,
kam na klín v mdlobách hříchu skláním hlavy,
kde na srázech má noha v hloub se smeká.

Při tomto světle láska Boží bdí jen
a na mne myslí, do dálky mi svítí,
kde dům jest její - dlouho opomíjen;

kde polo zastřena jen bílým chlebem
se přece usmívá - dá mléko píti
mně mdlému z prsu probitého hřebem.

Mé šero tiše zpívá,
mou noc jas prohořívá,
a srdce mé se modlí!
s mou duší Bůh se shodli.

Ta chvíle smíru tklivá,
když Bůh v mou náruč splývá
a ruce, které zbodli,
když na mé šíji prodlí.

Bok jeho na můj lehá,
krev jeho do cév šlehá,
a s mou se mísí;

a jak se v údy snuje,
mě k věčnu vykupuje
a v život křísí.



Juž v tichých vodách pluji,
má vesla leží v lodi;
ať jde, kam Bůh ji vodí,
skráň opřen, nevesluji.

V ní dumy mdle se snují,
jak ticho kol je rodí;
bouř víc mě neodhodí,
juž břehy prozařují.

K nim bílá lampa v přídi
své žhavé světlo řídí
a táhne loď mou v před;

jak popel sype stíny
zpět za mne nad hlubiny,
bych tam se neohléd’.


Hle, hnízdo pelikána! Zde se tají,
zde bílých ňader schránu otevřev,
dal srdci proudem tryskati svou krev,
těm, kteří žízní cestou umírají.

A křídla jeho bílá mírem vlají,
proud stříkající z otevřených cév
zní jako nevystihle sladký zpěv
mdlým chodcům, kteří pít sem přiklekají.

Jdu mezi nimi! a když k ňadrům přilnou
mí rtové rozžhaveni touhou silnou,
já cítím křečovité jeho chvění,

jak smrtelný žár každým nervem cuká,
se kalí oko, rostou jeho muka
a roste sladkost jeho roztoužení.


Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;
při otevřených dveřích s bílých svic
vosk rychle kane - to z mých zřítelnic
proud slz mi do vnitř obrácený splývá.

Má duše, nevíš, juž se připozdívá
a obzor zastřený se temní víc a víc;
máš ticho náhrobků a popelnic,
to ticho, jež tak v hloubi roztesknívá.

Jsou otevřeny tyto bílé dvéře,
On stojí za nimi, jej vidím v šeře:
„pojď!“ kyne útrpně mi teď!

Hoř, bytosti má, ať se život splaví,
jsou dvéře dokořán, jsem nedočkavý:
má duše, vzleť, ó vzleť, ó vzleť!


Ó lilje mystická, jež věčně otevírá
svůj bílý, netýkaný květ;
dech hnití pel a svěžest se všech stírá,
jen před tvým zaráží se zpět.

Schne život na dně poháru a zmírá,
v němž rozkoše můj vypil ret,
host příšerný jsem zůstal, až noc čirá
mě volá odtud ven: pojď hned!

V tmách hrobových, kde všecko setlí,
jen ty svůj budeš zdvihat kalich světlý
z mých ňader rozhlodaných stěn;

má duše odhalena vyjde ven
a vypuzena hnitím z tváři siné,
pak na tvém květu bílém odpočine.


Ty’s srdce, mlčelo, ó sfingo pouští,
již Samum žhavým pískem zasypává;
noc na ni padá, roztavená láva,
a stíny popelem jí nad hlavou dští.

Ji váže kletba, jež jí neopouští;
tak nedočkavě vypjata jest hlava
té Zoři vstříc, již vroucně očekává,
jež z rudých zahrad Východu se spouští.

Juž první paprsk prolnul v temnotách,
jak hudba čarovná se ňadrem protáh’,
mým srdcem pronik’, otevřel mu ústa

a srdce zpívá; žár ho rozpaluje,
ten paprsk bílý v poušti pozdravuje:
den za ním jde a rozkoš za ním vzrůstá.


Sen nejsladší, Ty ke mně sestupuješ
a rozkoší mou prožehnul jsi hruď;
mým touhám ostýchavým řek’ jsi: buď!
a k věčnosti je vroucně prohlubuješ.

Mé natržené plachty ještě vzduješ,
jen silné větry milostí svých vzbuď
v svém bílém stanu, odtamtuď,
kde ponížen se v lásce zahaluješ.

Kam pozvednout svých zraků ještě mohu
a ruce v modlitbách kam obrátit?
Svět mdlého neslyšel; jdu k svému Bohu,

jenž láskou všecko sobě podmaňuješ
a klesajícím jako hebký štít
svých cherubínů křídla nastavuješ.


Juž kolébkou se stalo srdce mé,
tam krásné dítě vroucně kolébám;
co, Betleme, kdys ty, já nyní mám,
ne kříž, ne smrt je víc mi odejme.

Jak toho pomním, hruď se dme
a nitro plá jak ponořený chrám
pryč s hluku světa k duše hlubiám,
kam v bouřích utajeni sejdeme.

Zde žít chci nepoznaný eremit,
ni květů vilný dech, ni slunce svit
mne nemůže víc odtud vyvábit.

Ať šeptá noc, ať žitím hřímá den,
zde zůstat chci a nevyjdu víc ven,
zde v svatých visích v sobě ponořen.

V tom tichu exstatickém rozlévá se
tvé přítomnosti nevýslovná slast,
má duše pelem bílým pokrývá se;
ó Pane, rač svou vůni na ni klást.

Sem odlesk věčna tiše promyká se,
kam vytržena naše lepší část,
kde tone v sluncích nespočetných jase;
rač, Pane, milostivě nad ní vlást.

Své stajme výkřiky zde v zamlčení,
nám nelze pochopit, kdo z Boha není,
jen rozkoš tajuplnou chceme ssát;

co dým se z thuribula výše ztrácí,
my k zemi skloníme se v adoraci
a nechme modlitby své vzhůru vlát.



Ať rostou temnoty, zhasněte svíce,
chcem slunce jediné ať plá - nic více,
pryč kalná světla! je nenechte dýmat
v ty věčné obzory plamenných klimat.

Ať září upřená k Západu líce;
své oči zavřené, sny věštců sníce,
se zdáme uprostřed víru zde dřímat,
však uvnitř cítíme požáry vznímat.

Jdem, slepci na pohled, ve kruhu spjatém
tím sluncem vedeni, ne ruky hmatem;
zde vesny nezříme na nivách svadat

a těžké půlnoci přes hlavy padat:
hrá úsměv v tváři a noha se smýká
dál za ním, přes rakví zborcená víka.


Tys zůstal, ne bys vavříny si chystal,
v něž hladu zbodenou bys pyšně zavil;
boj horký tebe posud neunavil,
jenž proti tobě v úhlech světa vyvstal.

Kraj míru není posud, kde jsi přistal,
chléb, pod který jsi Božství velké vstavil,
by’s v milování docela se ztrávil,
jen utrpení nová tobě schystal.

Ó srdce božské! Kde jest všeho míra!
Je kopím protkněte a do vesmíra
se vlije zase láska, kterou bije.

Bůh láska jest a láskou jenom žije,
tak v shony věků nepřemožen září:
tam s Kalvarie a zde na oltáři.

Strom života, ó pojďte s něho jísti!
juž krvavý květ dozrál v bílý plod;
sem, včely mystické, to váš je hod,
sem, Krista blahoslavení, vy Čistí!

A Sešlehaní světa nenávistí,
zde balsámu jest ochladivý brod,
zde v tomto tichu jak na břehu vod
ó pojďte, Unavení, sny své přísti.

Tím tajuplným hodem opojeni
se stišíme a v sladkém vytržení
svých hrobů bez děsu otevřem’ rov,

dny těžké, noci bezútěšné sice
jak vyhnanci tu kolem čekajíce,
a myslit budem šťastni na domov.


To veliký jest sabbat duší,
tu tajný pučí život jiný,
jenž pod nohy vše deptá stíny,
jak světlo temnoty, zlo kruší.

Mír, jehož moře nepřehluší,
vnitř padá ňader do hlubiny,
jak měsíc schází za výšiny,
než den se s drsným křikem vzruší.

Jsme hranice, jež tiše hoří,
kam oheň hlouběji se noří,
v němž duch se přerozuje;

co popel jest, to k zemi ssedá,
však čistý plamen výš se zvedá
a v nebe vyzařuje.


Zde nejvyšší jest všeho meta,
zde duch náš orel odpočívá;
vše pod ním malicherné splývá,
jen slunce roste, k němuž vzlétá.

A v paprscích, jež žhavé metá,
se dálný obzor odekrývá,
kde tucha jeho zádumčivá
svůj klade ráj, jenž věčně vzkvétá.

Tu v snění pohroužen on tráví
a myslí o dnech příští slávy,
v něž naděj rozkvétá;

však nitro-li mu steskem práhne,
hned k peruti své prudce vztáhne,
se k slunci rozlétá.


Chléb tajemný jezme, ať s námi splyne,
nám bloudícím umdlely všecky síly;
hle, na cestě ztracené rod náš hyne,
zde rozbijme tábor si aspoň chvíli.

A kalichy přichylme na rty siné,
ať vlejí se plameny jeho v žíly,
ať ozáří shaslý zrak světlo jiné
a k cíli dál! o němž jsme v dětství snili!

Chléb tajemný jezme, jenž nám se dělí,
ať Bůh se zas zázrakem v srdce vtělí
a mystickým vínem nám v cévy vlit,

jak na kříži v člověka tělo vbit,
nás zvedne k svým nebesům v roznícení
jak budoucí Svatých svých pokolení.

Sem sypte květy, nejkrásnější truste,
ať naplní vše vůně opojivá;
sem poupat koberec, jest příliš pusté
to lůžko, kde Bůh lásky odpočívá.

A kadidla ať dýchnou dýmy husté,
den okny bílými zář příliš vlívá;
jak šedé záclony je vzhůru pusťte,
neb Božství rádo tajemně se skrývá.

Jen srdce nechte v prvním jejich vznětu
v té vůni kolem rozházených květů,
jež vadnoucí jest vždycky silněj cítit;

je nechte, panenské své lampy žhavé,
v ty dýmy thuribulí kolébavé,
jak Ženichu vstříc z duší ložnic svítit.

Ó nepochopitelná!
Ó blesku náhle vzplanulý
se chvějícími ňadry Boha,
ty šílící zde lásky věčný květě!

Ach, touho přejít v milovaného,
žhnout rozpálenými čivy,
zrát v srdci roznéceného
jak víno přetajemné révy!

Ó mžiku zachycující věčnost v tváři,
ty zakřiknutý plese nevýslovně blažených,
ó zrcadlo, jež vyšlehává

jas paprsků všech, sluncí všech a září,
ty plné skojení snů žhavě vysněných:
jsi hrob, kam mystik srdce pochovává.