Encyklopedismus a český Slovník naučný
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Encyklopedismus a český Slovník naučný |
| Autor: | Josef Durdík |
| Zdroj: | Osvěta, 4. ročník (1874), s. 261–272. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Riegrův Slovník naučný |
Tak stojí zde — jedenácte objemných dílů hustého písma, první česká encyklopedie všech vědomostí, důstojně se řadíc ke svým slovanským i jinojazyčným družkám!
Zašlé jsou to doby, kdy se pohlíželo s vysoka na všechen encyklopedismus. Hancové jeho, jsouce sami velmi povrchní, vytýkávali, že jím se podporuje povrchnost, domýšlivost a mělká paučenost. Marné namáhání, — nedonikliť sami jádra otázky, o niž běží; i bez hlubších rozkladův patrno, že podobné námitky proti encyklopedismu nic nevyřídí více. Rozšířiti se musí dříve vědomosti vůbec, a ty nemohou býti hned hluboké a důkladné, nemohou přijímány býti co hotové soustavy vědecké, nebo co náuky podle chuti zvláštních kruhů přistrojené. I samo skromné šero lepší jest než čirá tma. Encyklopedie jest z jedné strany nástrojem, jímž osvěta si dráhu klestí, z druhé pak výsledkem nejvyšší, k jakémusi konci dospěvší vzdělanosti.
Příroda i dějiny, tajemství jednotlivce i společnosti vždy úžasem nás plní, rozvinujíce oku našemu své ohromné rozměry. Co před námi se už vykonalo a sřítilo, co zvěděli jsme o zákonech hmoty a ducha, jakých zručností a prospěchův, zkušeností, návodův pravd a statkův lidstvo dosáhlo, to vše roztroušeno leží na povrchu zeměkoule a rozbíhalo by se čím dál tím víc, jako poloměrové ze středu vycházející, kdy by jiná mocnost nebyla s to, obrátiti směr odstředivý, považovati vše vzhledem k nějakému centru, strojiti jednotu, přehled a lad. Vedle toho stává druhý jeho zřetel, totiž rozšiřování vědomostí v zástupy. Ovšem může býti národ velmi vzdělaný a přece velmi nevědomý. Vkus, krásochuť mohou přírodou i uměním znamenitě vytříbeny, povaha příznivým vychováním zušlechtěna a utužena býti, a přec vědění trvati na nízkém stupni. Abychom důrazným případem věc doložili, sáhněme hned k době nejskvělejší, kdy Athény květly a Perikles správu obce řídil. Škol v našem moderním smyslu nebylo, v kobkách, kde filosofové se scházeli, bývalo velmi málo posluchačů, vzdělání vůbec dostalo se pramalému zlomku obyvatelstva. Od té doby změnily se však okolnosti z kořene. Psáti a čisti, což bylo tehdy vzácným uměním, umí nyní každý, tisk rozmnožil učební prostředky, a co druhdy slyšením jen mezi lidmi se rozmáhalo, nyní tisíckrát hojněji a rychleji viděním se šíří. Vzdělanost moderní, proudíc zástupy mnohem četnějšími a vládnouc pákami snadnějšími, žádá skutečných vědomostí.
Nuže, oběma směry jeví se působivost snahy encyklopedické. Ona sestavujíc vědomosti strojí jednotu, anebo aspoň shrnuje všechny v jeden žlab za účelem snadnějšího rozšíření. Z těchto dvou zdrojů temení její spisovnický i vzdělanostní význam, jenž ji činí přímo důležitým hýblem vývoje duševního. Vůbec však snaha ta směřuje k celku, vystupujíc co všestrannost proti výrůstkům, co ladnost proti roztříštěnosti, co řád a přehled proti zmatku. Ona háji velebnost vědy proti pouhým praktikám i proti pustým snům, jimž se osamělá theorie v zákoutí svém oddala; ona klade účel každé vědě, totiž býti něčím v soustavě věd i býti k něčemu v ruchu života.
Pravda jest, že když člověk jen jedinou věcí se obírá, většího dosáhne mistrovství. Totě rozhodující zásada v rozdělení práce. V obyčejném zjevu pak vedle mistrovství v jednom sídlí neznalost jiných odborů. Avšak jakkoli vzácné jsou skutečné doklady, my si můžeme obě přednosti jistým spůsobem mysliti sloučeny v jednotlivci. V každém oboru nalézáme hotové výsledky a zručnosti. Býti mocen těchto, jest úlohou odborníka; věnovati zřetel všeobecným výsledkům jiných odborů může však týž odborník, aniž by byl musil pohroužiti se v podrobnosti jich. Člověk může býti virtuosem v jednom umění, a ostatních milovníkem.
Mimo to, právě že zahloubání v jednu věc odvádí ode druhých, nastává nebezpečí, že by za jediné vlády tohoto pudu rozdělení práce šlo až do nesetkání. Ono však jest jen zvláštním důsledkem zásady mnohem vyšší, totiž spojení práce, součinnosti (cooperation). Právě že se mnoho lidí spojilo, mohou práci rozděliti; v počátcích, kde spojení lidí v společnost jest chatrné, musí každý všechno dělati sám. Rozdělení práce tedy nestalo se a nebudiž ani vykládáno jednotě na úkor — a z těchto podstatných důvodů, vážených z hloubi přirozenosti lidské, zůstává zjednání jednoty také důležitým úkolem a tvoří odbor vlastní, zrovna tak oprávněný jako každý jiný, jemuž užší pole vyměřeno. Tato potřeba, založená v podstatě a ve vývoji vědomostí našich, setkává se čas po čase s dobrou vlohou, s lidmi zvláště k tomu způsobilými. Mohli bychom je nazvati encyklopedisty, užívajíce slova v širším, nikoli v historickém smyslu. Pravý encyklopedista vyznačen budiž všestranností, harmonii a hloubkou. Scházíli mu něco z vlastností těch, není dokonalý; i bývá tak, ale ze skutečných zjevů, jakž s nimi v životě potkáváme se, nesmíme souditi o hodnotě pravého, dokonalého obrazu.
Encyklopedická vloha jeví se tedy především všestranností a jest již úctyhodna, když ostatních dvou požadavkův citelným spůsobem neuráží, když tedy co se týče harmonie a hloubky nedosáhla výšky taktéž přiměřené. Jest to vloha, která neobyčejnou vnímavostí se skví, pilně sbírá, výsledky přijímá, ale je pořádá pouze podle jakéhosi zevnějšího zřetele — nemá však té síly původní, aby samočinně u vědách vystupovala, výsledky přijaté posoudila a v hloubi pozměňovala, jedny druhým přizpůsobovala a ze všech jednotnou soustavu dle vnitřních vztahů budovala. Nazvemeli vlohu na prvním stupni vůbec encyklopedickou hlavou, jest na tomto vyšším vrcholi pravým encyklopedickým duchem. Běžíli encyklopedické hlavě o souhrn, tož duchu o posouzení a o soustavu. Ona sbírá, tento buduje; ona jest spíše zprávodatná, duch však jest filosofický.
Duch filosoficko-encyklopedický představuje nám ono ohnisko, v němž paprskové různých vědomostí opět splývají v jeden bod. Kdovýše se povznesl, všechno přehledne líp, odhaduje správněji, dovede býti spravedlivějším a uznati spíše oprávněnost i zásluhy každé snahy! Takými bývají oni universální duchové, kloníce se vždy k humanismu, k lidumilnému názoru a skládajíce neobmezenou naději v budoucnost. Poněvadž duch encyklopedický více vidí, může mnohé temno objasniti, mnohé záhadě na stopu přijíti, mnohou mezeru důmyslem svým doplniti, — a podaříli se tvůrčí jeho mohutnosti, celek vědomostí časových podati spolu se svými dodatky, vznikne obraz o světě, v němž jistý názor vtělen jest, celistvá soustava všeho, co víme, neb věděti můžeme, v níž pak duchové nesčíslní po dlouhé doby nacházejí poučení, ukojení, duševní potravy i potěchy. Duch encyklopedický jest stálá a nezmorná energie činná v několika oborech najednou, dodává všude vznětu a postrku, ukončuje mnohou počatou práci a počíná jich množství větší, ano tvoří epochu, neli v několika vědách speciálních, aspoň v oboru svém. Činnost encyklopedickou lze znázorniti tedy třemi stupni. Bohatý soukromník zdědil množství knih, kupuje jich sám velmi mnoho dál a ukládá jednoduše v zásobu svou, jíž stále přibývá, tak že majitel ztratí konečně všechen přehled. Přijde nyní obratný muž, jenž knihami se obíral, roztřídí je v jednotlivá skupení, spořádá, označí, sestaví seznam a klíč: tu majitel teprv pozná, co vlastně má, může se v každém okamžiku dokonale obezříti, své knihy přehlednouti a jich snadně užívati — tu povstala teprv knihovna. Toť encyklopedická činnost bibliothekářská.
Jestliže pořadatel všechny ty knihy též pročetl a ku každé svůj soud připojil, usnadni práci majiteli, anť ihned ví, kterou knihu jak ceniti, kterou čistá má a kterou nic. Tu byl encyklopedisia kritikem.
Při tom shledal mnohé spory v tom, co různé knihy o jednom předmětu podávají, mnohé mezery, nedostatky a věci nedokonané. Dejme tomu, že nadání jeho jest tak obsáhlé, že vše to nejen pozná, nýbrž nesrovnalé odstraniti, spory jakýmsi spůsobem vyrovnati a mezery nejhlavnější doceliti dovede, neb docelení aspoň smělými rysy naznačí, tak že z hojného materiálu podá úplnou soustava, jakýs výtah, jenžto vše podstatné obsahuje a k novým krokům průpravu klestí. Totě pak nejvyšší stupeň, stupeň filosofický. Totě onen duch, jehož pracovitost nám báječná jest, jenžto seje hojné zárody v brázdy doby své, probouzí roje čilých vloh a stává se pravým dobrodincem všech bratrských duchův, po pravdě a po harmonii prahnoucích. Buď národ, čilý ale dlouho se zanedbávající, neb celá doba, kdy nejhojnější množství výzkumův, myšlenek a náhledův sé valem vyrojuje, volá v život obrovské dělníky tyto, kteří přece při svém vzletu konečně podají jen počátek ohromné práce, z něhož ale celá výheň nadějí sálá, svědčíc o energii původcův, zúrodňujících, samočinných, velevzácných geniův encyklopedických.
Pravzor takého genia ze starověku vítáme v Aristotelovi. Muž ten živ jsa ještě při plném rozkvětu hellenského ducha shrnul v sobě všechny jeho vymoženosti, poznal celou vědu a pocítil celou krásu jeho, klasik řecké filosofie, zakládá nové vědy (logiku, esthetiku, přírodopis, metafysiku), dává vznik Alexandrinské škole učencův a jeví vliv po všechna následující století na vzdělání duševní přenáramný. Nehledíc ani ke stránce výhradně filosofické spisův a náhledův jeho — nechť jsou ony druhu jakéhokoli: obsáhlost, celistvost a harmonie ducha jeho zůstávají netknuty. Druhý vzor z novověku jest polyhistor Leibnitz, v několika různých oborech původně činný, myslitel všestranný, právník, historik, mathematik; rozšiřuje vědění vlivem svým a přímým působením, pobádá k zakládání akademií a spolků, vědeckých, přemítá o vševědě, o pasigrafii, — a opět nehledíc k jeho náhledům výhradně filosofickým, s nimiž můžeme souhlasiti neb nesouhlasiti: co se týče vědění, rozšiřování vědomostí, harmonie a nadšenosti, nadějí ku práci a bystrozraku i u věcech jinorodých, on nade všechny vrstevníky vyniká a mocně působí na celý postup filosofie a literárních studií v Evropě. Takovým duchům tane na mysli jakási soustava všeho lidského vědění. Od nich vychází podnět k encyklopediím a všem encyklopedickým podnikům. K mistrům uvedeným pojí se pak celá řada duchův stejnosměrých. Encyklopedickým duchem jest i náš Komenský. Ona neobmezená důvěra k vědění i k učení už je zde rozhodnou známkou; jeho snahy pansofické, jeho idey o Collegiu universálním, právě tak dotvrzují jeho encyklopedismus, jako jsou Orbis pictus, Janua Linguarum, jeho rozvrhy a návrhy skutečnými encyklopediemi se zvláštním účelem. Mezi Němci pak právě onen muž, jenž důtklivě a poprvé zas na Komenského ukazuje: Herder. V jeho spisech vane onen harmonický duch, nechť sbírá písně národův, nechť kochá se v ideách o historii člověčenstva, všude přehlíží svůj veliký obzor a svou ideální láskou objímá celý svět. Alexander Humboldt podávaje obraz fysického světa, zamýšlel též jakousi vyšší encyklopedii, v níž by uložil aspoň jednu velečást známostí našich, totiž přírodovědeckou. Jako byl v Anglii Baco Verulamský, tak ve Francii Voltaire též po výtce duch encyklopedický, kdežto krásná Italie už dříve jich měla dosti v postavách zrovna nádherných, ana připojovala do věna dítek svých i ohnivou fantasii i mocnost uměleckou. Konečně zpomeňme si na Jana Purkyni. Harmonický a všestranný duch, jenž skutečně se povznesl k výši celého člověka, nejen učenec, také vzdělanec, — nejen řemeslník, také filosof! Jeho snahy encyklopedické, ač všude zjevný, nejpěkněji vyznačeny jsou ve spisku Akademia, pravém to zrcadle celé bytosti jeho.
Pud přehledu a tíha k celku takto v jednotlivých mužích zvláště výrazu došly. Než potřeba byla zde ještě dřív a v dávných oněch dobách, kdy rozlišenosti mezi věděním a básněním takměř nebylo, kdy náboženství, umění a věda jedním ještě proudem se valily, bývaly to knihy posvátné, kteréž lidu byly zdrojem všeho možného poučení. V tom stavě byly ony prastaré souhrny, Védy, Zend-Avesta, bible, jakož objemné básně, v něž „se sňaly všechny skvosty národní velepoesie“; Mahabharata měl u Indův podobný úkol a působivost jako u Hellenův Zpěvy Homérovy, kteréž těmto tvořily pravou národní encyklopedii. Arci zplna platí to pouze pro dobu, než vystoupili fysikové. Zrovna tak bible konala úlohu velké encyklopedie, byla židům i křesťanským národům vodítkem života, základem všech názorů a věd, ano tak posvátnou stolicí, že všechen vývoj vědecký jí měl vymezen býti. Ale podobně jako Homer tak i bible tuto bezvýminečnou autoritu držela jen potud, dokud se nepočaly tlakem potřeby a života vědy samostatně vyvíjeti. Nehledíc pak ku vědeckým požadavkům jest bible po tu dobu pro dobrou polovici člověčenstva nejvyšší instancí u věcech mravnosti a náboženství. Podobným všeobsáhlým pokladem jest národům třetího monotheistického náboženství 'koran. Známé dilemma, jehož prý se dopustil Kalif Omar v Alexandrii, uvádí se obyčejně pouze co známka barbarského smýšleni a náboženského fanatismu, ale zajisté svědči také o tom, jakou důvěru měl as Kalif ve své svaté písmo. Setkaly se tu dva znamenité průjevy snahy encyklopedické: Svaté písmo a světská knihovna. Příčina byla tatáž jako později ona, kteráž vedla k založení seznamu knih zapovězených, ano taktéž ku pálení knih.
Každý zjev literární, mělli po velkých národech i dobách podržeti platnost a vážnost svou, musil vedle jiných předností míti též tuto povahu encyklopedie. Tak Danteova Divina Commedia podává celek názoru světového s užitím podrobnějším na poměry italské ve středověku a trvá posud v Italii v úctě nejen co báseň než i co posvátná kniha národní. Shakespearova dramata ve svém souboru co celek obsahují také kus světa a jsou živým pramenem vzorův, pravidel, návodův, hesel; podporou historie i učebnou knihou národa anglického. O původci jich jeden dokazoval, že byl mnich, druhý, že právník, třetí, že lékař atd., což dokazuje, jakou měrou encyklopedický, všeobsáhlý rozhled mu dán byl. Sebrané spisy všech patrnějších autorův více méně skládají jakous encyklopedii a dokazují jasně, že duch vždycky tíhne také k celku a k jednotě a že v kobkách jednoho směru ukojení nenajde.
K encyklopedii v užším smyslu děly se přímější přípravy vyniknutím bíbliothék a škol. Pro západní, křesťanské i islamitské národy jest bibliothéka Alexandrinská pramatkou všech podobných ústavů. Nemůžeme zde ovšem podnikati pokus o historii encyklopedie. Povstalyť už v hellenské i římské literatuře sbírky vědomostí, rázu více méně všeobecného. Horlivě pěstovány jsou sbírky vědomostí od Arabův; „první encyklopedie hodná toho jména jest arabská Alfarabiova, jejíž rukopis nalézá se v Escurialu“. Věc sama je tedy dosti stará a zjevovala se ve středověku zvláště od 13. století pod různými tituly: Summa, Thesaurus, Cornu copiae, Spectaculum, Organum a j. Jmeno encyklopedie objevuje se v 15. věku, dle rozličných pramenů i na rozličných místech nejdříve. Slovník sám uvádí Pavla Žídka, Guhrauer Pavla Skaliče za původce. U všech národův vzdělaných však spisy encyklopedické staly se oblíbenými a pokračovaly ve svém zdokonalení. Mohlo a musilo tak býti tím spíše, čím více vědění se množilo a čím více škol, knih, knihoven a vůbec ústavů učebných povstávalo. Jako knihovna velkou encyklopedií, tak encyklopedie jest celou knihovnou. Proto vznikaly encyklopedie tam, kde byly knihovny, jakožto tresť jejich. Ale kdežto filosoficko-encyklopedický duch za soustavou se hnal, běželo nyní o přehled a sdělení. Proto vyhledávali jiný pořádek, než jaký látkám samým v soustavě příslušel, a příručné knihy vědomostí spořádaly se podle zevnějších, ale pohodlných znakův. Slovník jazykový ukazoval výhodný toho spůsob; kniha skrz na skrz praktická, ve své objemnosti přece vždy přehledná a schůdná. Sestavme podle vzoru jeho knihu, jež by co slovník jest jazykům, byla vědomostem: a tu jsme dospěli až ku pořádku abecednímu; tak se stal z encyklopedie slovník a konečně konversační slovník. Náš Slovník naučný jest abecední encyklopedie i konversační lexikon; obsahuje všechny tři stupně, o kterých svrchu řeč byla: jest přehlednou, spořádanou knihovnou, v níž každý příslušnou knihu ihned najde, — podává stručně jen ty vědomosti, které as mohou míti hodnotu a pro nejširší kruhy jakousi důležitost, pravý výbor jich — a konečně chová v sobě též výsledky snahy filosofické, jest sbírkou soustav.
Každá vyšší, složenější škola ku všeobecnému vzdělání jakož i ústav obsahující celý kruh odborných studii představuje nám ve svém sboru učitelském živou encyklopedii. Nejúplnější ústav jaký jest ovšem universita, jež už svým jmenem všeobecnost ohlašuje. Historický postup od šesti set roků jest ten, že dříve byly university a pak teprv vznikla od nich vycházejíc potřeba encyklopedie, jakože i universita, jsouc sama všeobsáhlým ústavem, nejlépe může vyhověti požadavku všeobecnosti, všestrannosti i důkladnosti. V mimořádných poměrech našich jest jako mnohému i tomu naopak. Za školami a universitami kráčely učené spolky, z nichžto nejúplnějším dávali jmeno akademie. Kdežto při universitě jest v popředí zřetel didaktický, má akademie za účel přímo pěstováni všech věd a zobrazuje v souhrnu svých členův také povšechný stav jejich nebo zvláštní směr podle země své.
Potřeba encyklopedie se zmáhala. Čím víc se čtlo, tím hojnější byly příležitosti, kde se lidská zvědavost probouzela. Konečně uhodily do toho noviny, jimiž se tisk teprv osvědčil co ohromná mocnost. Kdo vypíše za doby naší celou jeho důležitost, účinky i důrazy, působivost sotva vystihlou i úlohu v budoucnosti mu nastávající? Novinami také potřeba encyklopedií se ukázala citelnou, poněvadž ony každým krokem množství pojmův přinášejí, které posud známy nebyly, i chce každý světla si opatřiti, a tu právě pomáhají encyklopedie nejlépe. První naučné slovníky malého ovšem objemu povstaly u nás přímo ku potřebě čtenářův novin. Největší až do velkého Slovníka naučného se vyskytnuvší byl Rittersbergův Slovník novinářský, jenž za své vzal v plamenech vezdejšího soudu.
Mezi všemi novinami blíží se však pravé encyklopedii nejvíce rozhledy čili revue. Tyť mají v obsahu svém ukládati vše, co znamenitého na duševním poli se vyskytne, co se týká doby vůbec, nebo zvláštních okresův a důležitostí. Ovšem děje se to v čase; kdybychom však mnoho ročníkův sňali v jedno, co podstatného a dobrého, skutečný pokrok hlásajícího, vytáhli a sestavili, obdržíme encyklopedii. Revue jest encyklopedie, časem plynoucí, a encyklopedie jest ztuhlá, v jednom jevu ustálená revue, v níž se vše předchozí v pevném pořádku zachytilo.
Dílem encyklopedickým postaví se každá literatura na stupeň vyšší, dává si sama svědectví své dospělosti i důležitosti. Pro celé zástupy semkne mnoho světla v jednu schráň a zajímá pak místo v literatuře světa. — Nyní jsme na výši přiměřené, s niž hleděti lze na Slovník naučný. Nesmíme jej považovati za pouhý podnik soukromý, nejméně však u nás možno míti jej za spekulaci nakladatele — alebrž v rozvoji vlastního národa co živí svědkové pokroku a života jeho stojíce, pokládáme Slovník naučný za velkolepý, epochální zjev literatury své a za důležitý zjev kulturní vůbec, za neodmluvnou i neodmlčnou známku života našeho v celku i života literárního zvláště.
Jako každý znamenitější spis souvisí i Slovník náš s ostatními literaturami co nejúže. Celá pokolení pracovala o něm, literáti čeští, kteří přímo přispěli k dílu, jsou jen poslední vrstva, z níž sloupce jeho konečně se vyhlatily. Prospěch právě záleží v tom, že jsme byli konečně s to, abychom všechno, co jest důležité u vědách, shrnuli v jedno a pověděti mohli mateřštinou svou. Celou rozmanitost živlů vzdělanostních složiti v pojmovou soustavu jednoho jazyka, jest už dostatečným, ano pádným průjevem o jeho výbornosti, schopnosti, a vedle toho velikým nástrojem rostoucí osvěty. První myšlenka vynořila se už roku 1829, — věru, myšlenka tehdy velmi smělá, jen člověk zvláštního ducha mohl se jí odvážiti. Byl to sám Palacký, jeden z těch obrův, kteří v hrdinské době našeho vzkříšení věci na pohled nemožné podnikali.
Myšlenka Palackého tehdy neuskutečnila se, v život však vešel celý Sbor encyklopedický, Matice Česká, a v následujících rocích soustavná Malá encyklopedie nauk. Než opětně jal se Palacký vystupovati s myšlenkou o českém konversačním Slovníku r. 1850 — ale neblahé okolnosti, s nichžto není všechen závoj posud sňat, v brzce učinily konec snahám těm, až později se zjevily opět a vedly k založení nynějšího Slovníka naučného, jenž ve svém rozsahu i tvaru jest víc, než co Palacký původně zamýšlel. Máli býti všechno posouzeno se stanoviska příslušného, totiž ve srovnalosti s poměry, v nichž povstalo, musí úsudek náš o Slovníku naučném vypadnouti tím skvěleji, an v poměrech nanejvýš nepříznivých i podniknut i vydáván i dokonán jest. Místo podpory, jakovéž se jinde podobným podnikům dostává, známo jest, kterakým hledí se okem odevšad na celou tu českou literaturu. Říká se, že velký básník jen v životě velkém může vzniknouti; ale to platí o všem velkém, — také velký literarní podnik může jen v hojnějším životě zdaru požívati. Vezmemeli do rukou statistické úřední výkazy o fluktuaci hmotných podmínek životních v Čechách, seznáme ihned, že země ta jest jako deska, nad sousední své krajiny povýšená, s niž vše co tuku vznikne odtéká, zůstavujíc na desce věčnou suchotu. Chudoba Prahy u porovnání s městy jako Drážďany, Lipsko, Mnichov, Vratislav jest dostatečně známa. O sbírkách vědeckých, uměleckých, o zušlechtění a zkrášlení povrchu i vnitra, zkrátka o tom všem, co v oněch městech vidíme, nemůže u nás býti ani řeči. Že se vydání Slovníka přece zdařilo, ukazuje se býti činem v mnohem ohledu významným, zejména též průjevem ducha svépomocného, v nějž jediného siré plémě to musí skládati všechnu naději svou. Poněvadž pak politika, pokud se nás týče, v jistých kruzích točí se okolo jedné záhady, totiž kterak činiti, aby nás nebylo, a poněvadž lidé z týchže kruhův nestydí se nám upírati všechnu vzdělanost: přesahuje význam Slovníka naučného daleko meze pouhého písemnictví. Neboť jako každý symptom o pouhé jsoucnosti naší jest už sám sebou pro ony dotčené kruhy ukazatelem politickým, musíme touž váhu přisouditi i Slovníku našemu. Ano my jsme opět provedli něco proti mysli svých protivníkův: že máme encyklopedii dřív než universitu, že jsme ji počali vydávati dříve, než národu českému dovoleno bylo míti — politický denník.
I vzniklo dílo, ježto cizím v ničem nezadá, jsouc toliko v jistých částech jiné. Musíme Slovník naučný porovnávati s potřebami svými i s jinými encyklopediemi. Bez náležité výše snadno by úsudek náš pobloudil, snadno bychom spíše odsuzovali než oceňovali, jakož se při tomto díle skutečně častěji stalo. Encyklopedie jiných národův jsou znamenité, ohromné podniky. Ale jak je koli velebím, Slovníka naučného vážiti sobě nepřestávám; a tak každý, kdo by o něm souditi chtěl veřejně, měl by užiti proslulé methody porovnávací. Kdo by sobě z poklesků jednotlivých bral právo, zatratiti neb zlehčovati českou knihu, ten zajisté neprohledl ji bedlivě.
Nechci tajiti, že Slovník má své vady. V poměrech mnohem skvělejších než naše jsou, mívají encyklopedie poklesky; tak na příklad Encyklopedia Britannica musila snésti dosti zasloužených výtek; jsou v ni mezery, nedostatky, nesprávnosti, zastaralé věci, křivá udání atd. Vytýkati nejen můžeme a smíme, ale kdo věci rozumíme, i máme. V uvedeni nedostatků neleží hana, podobné věci dají se opraviti. Co však se odsuzuje samo sebou, jest uvádění podobných pokleskův jen s patrným účelem tím, aby dílo samo zlehčeno bylo. K tomu věru není objektivně žádné příčiny.
Všechny rozvětvené, po léta se táhnoucí podniky mají neshodu, že vývoj v mnohých odvětvích je předhoní; co při A bylo ještě pravdou, v Ž už snad překonáno jest. Dále množství spisovatelův při věci zúčastněných: každý má o jakosti i rozsahu celku jiný obraz, každý má své náhledy, své přesvědčení a tudíž různost taková často křiklavě se projeví. Proto jest každý Slovník konversační většího objemu z části zastaralý, a každý zejména neúměrný; mnoho důležitého tam zlehka odbyto, mnoho nepatrného tam šíře než zasluhuje probíráno. Různost pak v náhledech spisovatelův zvláště vyniká, když pracují vedle sebe nebo po sobě v jednom odboru. Ve Slovníku naučném týká se to zejmena filosofie. Nešťastným osudem klesali přispěvatelé jeden za druhým: Hanuš, Květ, Štorch, Dastich, — a má tudíž celý obor tento aspoň čtvero vrstev nejen v náhledech a v slohu, ale i v terminologii. Mnohá důležitá věc neb jmeno opomenuty zcela, Comte odbyt jest několika řádkami, kteréž ani z dáli nepodávají ponětí o jeho filosofii — a přece jest Comte nejznamenitější myslitel Francouzův v 19. století a škola jím založená, tak zvaný positivismus, byla už dávno hotova a důležita, než počal Slovník vycházeti. Heslo „Positivismus“ úplně schází, ač jest význačným činem moderního myšlení. Taktéž jiná hesla. V přírodních vědách není veskrze provedeno stanovisko nejnovější; zevrubnějšího uvedeni zasloužily by výsledky spektrálního rozboru, theorie komet, náuka o buňkách. Z oborů technických tak hojně rozvětvených, ze strojnictví, z technologie a j. pohřešujeme mnohé předůležité zprávy. Psychofysice i fysiologii byl za to věnován pilný zřetel. Že theorie descendenční není podána podle potřeb časových, lze ovšem vysvětliti z reservace; děs kráčející před pojmem o druhu organickém měl i zde své účinky! Spisovatelé o historii vzdělanosti, o pradobách lidstva měli více jmeny i články zastoupeni býti; nechci jich uváděti zvlášť. Mnohý, zcela známý nedostal se posud do Slovníka našeho. Básníci jako Byron, Hugo a jiní zasloužili širšího vypsání. Zeměpis i cestopis postupují příliš rychle a taktéž jiné novodobé obory spěšný pokrok jeví, abychom mohli žádati jakési úplnosti. Ani co se týče záležitostí staroklasických není vyhověno potřebám. Náhledy zde též valně se mění a opravují, a nová věda neustává bádati dále. I vloudilo se několik znamenitých nedopatření, která vyžadují opravy v doplňcích. Totéž se stalo v jiných oborech. Mnozí by si přáli, aby v doplněk položeno bylo zevrubnější vypsání politických událostí za posledních let. Slovník skládá se pro budoucí doby též. V ethnografii obzvláště slovanskému živlu věnován zřetel pilný. Z mnoha stran bude snad právě to na zlé vykládáno, když o věcech týkajících se národův jiných shledáme méně obšírnosti. Ale předně jest přirozeno a zcela slušno, že každý národ o svých věcech přede všemi jinými věděti chce, proto bude pravá encyklopedie přání tomu hověti; tak činí Angličané, Francouzi i Němci. Za druhé jest světoznámá okolnost, že právě o Slovanech posud málo psáno a u sousedních národův i dál u Francouzů, Angličanů k neuvěření málo povědomo jest, tak že v encyklopedických spisech jich dosti mezer a křivých zpráv nalézáme.
Zde bylo vyplniti skutečnou mezeru v literatuře světové, což provedeno svědomitým a důkladným spůsobem. Slovník naučný potrvá v té příčině dlouho první autoritou; ostatní Slované uznávají přednost tuto, a co Němci mluví, nepadá na váhu, poněvadž proslulý affekt, do něhož se dostávají zaslechnouce o Slovanech, kazí jim úplně soud.
Nezamýšlím ovšem úplný podati výčet předností a vad Slovníka. Opravdová kritika bude především viděti, co tam jest, a pak teprv pohřešovati, co tam není. O věcech, které se obsahu přímo netýkají, mohlo by všelicos promluveno býti. Jedno připomenutí týká se pravopisu cizích slov. Ve Slovníku není důsledně proveden; píšeť on affekt, ale zase klasický, profesor, píše ellipsa a zase eliptický, dilettant i diletant a j.
O správnosti jazyka nepřísluší mně soud. Co se týče dojmu esthetického, můžeme býti ovšem spokojeni; mluva jest úsečná, pěkná i svědčí o dokonalé obratnosti pera. Některé články v tom ohledu zvláště vynikají, jsouce jako ulity, ve své stručnosti a jasnosti malá umělecká díla. Netřeba výslovně uváděti, že to mathematika a z části fysika. — Tak veliké dílo bylo možné jen spolupůsobením mnohých sil. Sbor přispěvatelův tvoří zde samorostlou národní akademii. Dílo, po tak dlouhou dobu vydávané, slučující v sobě tolik pracovníků, má také svou historii, a zajímavo bylo by, znáti některé hlavní složky její. Prokmitá už z předslovů a doslovů, z obálek sešitů, z oznámení a omluv — ale celek náleží v literární paměti.
Písmo, ač drobné, jest ostré i zřetelné, tudíž se dobře čte; přehledu mimo to pomáhá rozdělení stránky ve dva sloupce. I hledání jest pohodlné, tak že jen hojného mu přáti jest užívání. Všech jedenácte dílů má skoro třináct tisíc velkých stran hustě potištěných, jest tudíž největší posud knihtiskařský plod české literatury.
Objemem i obsahem svým roznese zvěst o nás k Slovanům ostatním, zejmena k Horvatům a Rusům. Na jihu získá si mnoho přátel, neboť tam junácký duch, jenž se jeví v statečnosti bývalých hraničárů, v živnostnickém i státotvorném ruchu Srbův i v čilém radostném vzletu Horvatův, nejlépe pochopil vzájemnost námi pěstovanou, dovede oceniti postavení i práci naši a vitá s nelíčeným potěšením každý nový zjev literatury, zvláště však uvítá tento zjev neobyčejný, poněvadž povstal též pro něj a má důležitost pro všechny Slovany. Encyklopedie, které se od nynějška vydávati budou v Rusku i v Polsku, musí nyní slušný ohled věnovati Slovníku naučnému, považovati jej za jeden z hlavních pramenův svých.
Slovník naučný náleží k oněm několika veledílům, které jako uhelné kameny literatury novočeské pevný základ daly a dávají budově její: Jungmannův Slovník, Šafaříkovy Starožitnosti, Palackého Dějiny, — ta řada se nyní rozmnožila členem stejnomocným. Musíme si to říci, abychom si ho dostatečně vážili. Přijde jednou čas, kdy bude se tak hledati a prodávati co vzácná známka naší duševní vyspělosti jako Slovník Jungmannův, — kdy se snad také ohlašovati bude co společné dílo české akademie.[1] I náš Slovník naučný jest celá bibliothéka — veliké quantum vědomostí promítlo se jím v českoslovanský veškerý lid. Pravil jsem hned na počátku jeho pouti před 15 lety, že vychová nám celý roj učencův — a byl jsem svědkem, jak působil na rozšíření, zvětšení, zmohutnění a zjasnění náhledův. Výklad v slovníku děje se veskrz s náležitou klidností, věcně a objektivně. To má znamenitý účinek na čtenáře, jenž kdy by pozoroval jednostranné horlení a úzký záměr, chuť by ztratil. Ano dojem každého tak velikého díla rovná se tomu, o jakémž Schiller píše, že doznal z epických zpěvů Homerových. Tak jako epický hexameter i zde heslo a článek:
V závrati dál bez ustání proud na vlnách mne mě unáší,
moře a nebe jen zřím, zřím a& sebou je i v před.
A proto, kdo chce více ze slovníka čerpati, než jen při nahodilé příležitosti zprávu okamžitou, kdo chce jej učiniti zdrojem nepřetržitého poučeni, musí jej vlastně studovati, a k tomu konci ve své cesty jeho krajinami vpraviti jistou soustavu, plán — počíti něčím, co nejvíce ho poutá, a rozhlížeti se v šíř. Tak jeden vzal na příklad řadu spisovatelův českých, jednoho po druhém si vyhledal a obdržel tak obrázek o literatuře domácí, — klič mu k tomu podal úryvek z článku Čechy. Odtud pokročil ku průmyslníkům, vynálezcům, na témže základě, a přišel až k výrobě vůbec, skončil národním hospodářstvím. Druhý probral státy a měl zřetel k cifrám, jež vyjadřují jich dluhy a daně — bezděky stanul v oboru financí — netušené věci se mu odkrývaly, teď pochopuje jinak i rozhovory novin i veřejné události. Třetí pídil se po ústavách a veřejných institucích vůbec, — jiný po jmenech velikých učencův atd. Takovými průlomy musí se vnikati v tento hvozd poznatkův, jenž by jinak činil dojem neproniknutelného pralesa. Plán a soustava musí býti nejen ve spisování; nýbrž i v užíváni jeho. Ovocem jest pak utvrzení základních náhledův a obohacení ducha všemi směry.
A proto v nižádné zámožné rodině neměla by scházeti kniha ta. Pravím zúmysla v zámožné rodině, poněvadž právě ony sotva si literatury všímají, knih českých málo neb docela žádných nekupují. V rodinách nemajetných jest mnohem více probudilosti, snahy a vkusu. Tím křiklavější vznikne výsledek, porovnámeli zámožné rodiny své s německými v Praze! The rest is silence! — V poměru k literaturám velkým máme my Čechové málo prostředků učebných, přehledných, pomocných knih, jakýchž je třeba učňům i učencům. Slovník naučný musí zde zastati mnoho jiných spisů speciálních, reálních encyklopedií starověku, zeměpisných, dějepisných, státovědeckých a politických přlručných knih hledacích; proto měli by studující tříd vyšších snadný míti k němu přistup, stálý přistup, buď v třídách samých nebo v knihovnách. Nesmímeli peněz litovati na fysikální kabinet, nebudiž jich líto na knihovnu. Vědění jest vědění — nic ho nenahradí; čas pak jest drahý, každý slovník jest jen rejstřík všeho vědění, ale značí úsporu času. Čeho bychom po dlouhém teprv hledání a zkoumání četných knih se dopídili, podává nám Slovník naučný hned, v pohodlné krátkosti.
Mluvím s plným vědomím za rozšíření Slovníka naučného; ovšem nemíním jen jednoduché postavení jeho v polici knih. Kniha taková musí ošuměti, máti úloze své dostáti.
Veliký kus práce v pravdě národní jest opět vykonán. Slovník naučný jest velikým podnikem, jest v plném slova smyslu dílem monumentálním, z něhož můžeme míti radost, jímžto se spravedlivě chlubiti můžeme před světem.
Tím jest pronešen soud i o všech těch, kteří o provedení díla toho mají zásluhu. Zde budiž obzvláštní vzpomínka věnována jen jednomu muži, který už nedlí mezi živými — jest to nakladatel I. L. Kober, jenž druhdy zrakem bystrým dobře poznal, co se nám hodí a životní sílu v sobě má, a na základě toho chutě podniknul provedeni velkolepého, obtížného záměru.
- ↑ V seznamech Londýnského knihkupce Quaritche skutečně stojí o Jungmannově díle: „This is the great Bohemian Dictíonary published by the Royal Academy of Prague.“ — Tak do slova čísti lze v knize A General Catalogue of books etc. Quaritch. 1868 str. 452.