Encyklopedie československé mládeže/Lužičtí Srbové
| Encyklopedie československé mládeže | ||
| Dějiny Polabskobaltických Slovanů | Lužičtí Srbové | Opera doby nové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Lužičtí Srbové |
| Autor: | Josef Páta |
| Zdroj: | Encyklopedie československé mládeže. První díl. Praha : Přítel knihy, 1929. s. 470 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1929 |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Lužičtí Srbové |
|
Ze Srbů, kteří se usídlili nejjižněji na Nise a Sprévě v těsné souvislosti s Čechy a Poláky, zachovaly se pouze dva kmeny: Milčané, dnešní Hornolužičané, a vlastní Lužičané, dnešní Dolnolužičané, kteří později splynuli v jeden celek, zvaný Lužice pro území a Lužičané nebo Lužičtí Srbové pro lid. Lid tento sám si od pradávna říká Serbja, t.j. Srbové, a němečtí ujařmitelé ho jmenují Wenden nebo Sorben i Lausitzer Sorben.
Ani tito Lužičtí Srbové netvořili nikdy samostatného státu, nýbrž byli rozdrobeni v jednotlivá knížectví a snad i království, kdybychom chtěli přihlížet k četným lužickým zkazkám o lužických králích a princeznách. Jejich vůdcové se jmenovali lechové a později knjezové, to jest knížata-páni. Název tento si Lužičané dodnes zachovali ve smyslu našeho „pán“; knjez, paní se zove „knjeni“ a každá dívka je ještě dnes v Lužici „knježnou“. Žili jistě po starodávném slovanském zvyku v zádruhách, zabývajíce se polním a lesním hospodářstvím, mírumilovní a pohostinní, chápajíce se zbraně, jen když byli napadeni. A napadeni byli v 1. pol. 6. stol. Franky a Sasy. Uchýlili se sice pod ochranu Sámovu, ale cizí přesile se marně bránili. Na prahu 9. stol. padl první historický vůdce lužickosrbský Miliduch v čele svého lidu proti vojskům Karla Velikého. Násilné zavádění křesťanství a hromadné ubíjení těchto pohanských Slovanů způsobilo zde takové spousty, že lid se již nikdy k samostatnosti nevzchopil, zvláště když vpadl — právě před tisíci lety — do tohoto kraje Jindřich Ptáčník a založil hrad Míšeň s míšeňskou Markou na výboje proti Slovanům. Úkladné vyvraždění třiceti slovanských knížat markrabětem Geronem r. 939 bylo dalším hrůzným úderem do slovanského srdce, jež tu sice dále bilo, ale v těžkých mukách a porobě. Doba tato a strašlivý čin Geronův po všechny věky uvázly v myslích drobících se slovanských kmenů a výstrahou se ozývaly v dramatickém zpracování nejen domácích, ale i bratrských slovanských spisovatelů, u nichž zní dodnes jako varovné memento v boji proti mocnému nepříteli. Rána tato, zachycená živě dramaticky naším Jiráskem ve hře „Gero“ a v Čechově básni „Geronův smích“, dodnes krvácí a Lužičanům dodnes bouří krev, čtou-li skladbu svého dolnolužického básníka M. Kósyka „Zrada markraběte Gerona“ anebo sledují-li Jiráskovu hru ve výrazném hornolužickém překladě M. Andrického.
Lužice Horní od počátku 14. stol. postupně připadla k českému státu, k němuž konečně za Karla IV. r. 1368 byla přivtělena i Lužice Dolní.
Tak se dostala celá Lužice v přímý styk s naším státem, s nímž byla spojena na tři století bezprostředně a na další dvě staletí jen státoprávně. A teprve za českého panování byla tu provedena řádná správní organisace, zmírněn postup germanisace, ač úplně zastaven nebyl nikdy. Víme dobře, jak se v naší zemi šířili Němci, dokonce za souhlasu vlády, tím více se šířili v Lužici, kde utlačovali poddaný selský lid, jemuž sice v době reformace v 1. pol. 16. st. dali možnost prvních počátků domácí literatury, ale v zápětí používali kostelů a škol k soustavnému poněmčení domorodého slovanského lidu. A při tom němečtí vládci stále usilovali o podmanění Lužice, rvouce při každé příležitosti jednotlivé její kraje a získávajíce ji konečně úplně r. 1635 v důledku nešťastné bitvy bělohorské.
Tehdy připadla obojí Lužice Sasku. Ale Prušáci záviděli Sasíkům tento nádherný skvost a na vídeňském kongrese r. 1815 odňali jim celou Lužici Dolní a východní část Lužice Horní., takže dnes větší část Lužice patří Prusku. Vydáním saské ústavy r. 1831 zanikla lenní výsost českého státu, nezaniklo však právo zpětného vrácení k naší zemi.
Pohled na mapu osídlení západních Slovanů na počátku historie a dnešního jejich kraje nás nejlépe poučuje o tom, co tu Slované ztratili, když jim nebylo dopřáno rozvíti se v mocný státní celek, a poučuje nás také o tom, že jen zabráním tohoto ohromného území došli Němci ke své světové nadvládě, kterou stále ohrožovali a ohrožují dodnes celé Slovanstvo. Je docela pochopitelné, že za stálého zápolení o zachování života nemohli se ani Lužičtí Srbové klidně vyvíjet a že jejich celé dějiny, celý život je naplněn jak obranou, tak myšlenkou na záchranu, na získání lepšího národního bytí, na zajištění lepší budoucnosti. Z nesčíslného množství duší zahynuly tu sta a statisíce a dnes jen snad 120—150.000 duší modlí se ještě mateřskou lužickou řečí, zpívá své písně a nosí slovanský kroj. Horní lužičtina je pohříchu značně odchylná od lužičtiny dolní a vedle většiny evangelické v obou Lužicích udržela se hrstka katolíků v Lužici Horní mezi Budyšínem a Kamencem. Větší díl národa je v Prusku a menší v Sasku. Tak malá oblast a tolik tříštění, že opravdu se musíme podivovati junáctví, s jakým se tato troska po dnešní den zachovala. A nejen zachovala, nýbrž snažila se a snaží dosud přispěti vlastní hřivnou k celkové slovanské kultuře. Není ani ještě dnes v plném rozsahu známa bohatá lužická lidová literatura, nádherné starobylé písně, báje, pohádky, pověsti, přísloví a pořekadla, z nichž první perly vytěžil buditel Jan Arnošt Smoleŕ ve své klasické sbírce písní r. 1841 a 1843 a z nichž tolik vytiskl nejznámější u nás lužický učenec Arnošt Muka, ale i to, co vydáno, svědčí o svérázné slovanské kultuře, nezničené německým vlivem, stejně jako o původním svérázu svědčí starobylý jazyk a o slovanském svérázu i kroj, výstižně popsaný a štětcem zachycený mistrem L. Kubou.
Značná příbuznost lužické srbštiny s polštinou a češtinou způsobila, že Lužičtí Srbové v nejstarší době užívali při bohoslužbě církevních knih poských a českých. Lužický spisovatel Mikuláš Jakubica r. 1548 přeložil Nový zákon do své mateřštiny, dávaje tak počátek skrovné domácí literatuře náboženské.
A přes veškeren útlak a zákazy lužické srbštiny udržovalo se slovanské uvědomění v lužickém lidu a malé písemnictví pomalu rostlo podle potřeb domácího obyvatelstva. Zatím co města podléhala germanisaci a Lužičané byli vytlačováni do vesnic, usilovali nečetní lužičtí vzdělanci o zajištění studovaného dorostu jak na straně katolické, kde dva bratří Šimonové z Čemjeric v Horní Lužici založili v Praze na Malé straně r. 1706 seminář pro výchovu lužického duchovenstva, tak na straně evangelické, kde několik nadšených bohoslovců založilo první lužický spolek kazatelský v Lipsku r. 1716.
Bedlivě studovala se lužická minulost, s jiným porozuměním čtly se zprávy o staré době, nadšeně opisován slovanský projev Frenclův, přetiskovány vlastenecké verše Jiřího Mjeně, shromažďovány staré lužické knihy a práce a vlivem lipského spolku a pražského lužického semináře vyrůstala nová buditelská generace. Generaci tuto vedl básník Handrij Zejleŕ a všestranný pracovník J. A. Smoleŕ.
J. P. Jórdan založil r. 1847 v Lipsku Slovanský spolek a odešel pak do Prahy, kde jako tajemník Slovanského sjezdu hleděl získati svobodu i svým krajanům. Přibývalo spolkové a literární činnosti, když po bok Smoleŕovi se postavil Michal Hórnik.