Eliza Orzeszková
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Eliza Orzeszková |
| Autor: | M. |
| Zdroj: | Světozor, roč. 23, č. 34. s. 46–47 |
| Licence: |  PD old 100 |
| Související: | Autor:Eliza Orzeszkowa |
 Související články ve Wikipedii:Eliza Orzeszkowa |
|
Přinášíme dnes podobiznu vynikající a duchaplné spisovatelky polské, jejíž díla, překládaná do předních jazykův evropských, velmi čestné zaujaly místo na kolbišti moderní literatury světové, Také českému obecenstvu byla již poskytnuta příležitosť seznámiti se s nejedním plodem této znamenité dámy, která obohacujíc písemnictví polské neochabujícími silami ducha svého, stojí v popředí tvorby domácí.
Paní Eliza Orzeszková narodila se roku 1842 v dědičné vsi otce svého Benedikta Pawlowského, v Milkovštině, odkud poslána byla již v dětském věku do Varšavy, aby u „Sakramentek“ nabyla onoho vzdělání, jaké se v době tehdejší vštěpovalo dívkám polským. Tam nabyla sice zevního zdokonalení, vytříbila se zejména ve francouzských způsobech, ale pravého vzdělání, hlubšího pojetí životního stanoviska, nalezla teprve později, a to díky vlastnímu přičinění, kteréž ji vedlo k samovolnému zkoumání života ji obklopujícího. Paní Orzeszkové bylo šestnácte let, když vstoupila do svazku manželského. Již na statcích otcovských nezřídka naskytovala se jí příležitosť stýkati se s muži duchaplnými a vzdělanými, kteří maně přivedli ji k tomu, aby „pracovala o sobě samé“. Když pak jí bylo žíti na statku mužově v milém zátiší Ludvinově, kde nic jí nevyrušovalo ze zpytování všech hlubin života, připravovala se ještě horlivěji — sama snad nevědouc — k příštímu svému povolání. Šestiletý pobyt v Ludvinově stal se paní Orzeszkové obdobím pilných prací a opravdivých studií.
Smutné události polských bouří v letech šedesátých vnikly i do skrovného Ludvinova. Těžký los vedl chotě v daleké končiny chladu a zármutku, a paní Orzeszková osamotnělá po letech opět vrátila se do své vísky rodné. Již tehdáž mohla mladá paní psáti o velikých svých zkušenostech životních, a tu pozírajíc kolem sebe rozhodla se psáti — pro tisk. Bylo to roku 1864. Po dvě léta psala básně, črty, povídky, ale cokoli vyšlo v tomto čase z jejího péra — spálila. Teprve r. 1866 vystoupila před veřejnosť Obrazkem z lat głodowych, kterýž rázem obrátil k ní pozornosť. Téhož roku uveřejnila v Gazetě polské studii o Bucklovi, kterouž osvědčila také bystrosť samostatného úsudku. Od těch dob neustupuje paní Orzeszková s kolbiště literárního. Přináležejíc ke straně pokroku, vytkla si záhy jasně, čím by činnosť její pro dobro vlasti mohla býti uej prospěšnější. Zkoumala život — a našla v něm velmi mnoho chorob.
Otázka ženská, jako podstatný činitel společenského vývoje, otázka židovská a otázka lidu v nejrozsáhlejším smyslu toho slova — toť přední působiště znamenité spisovatelky. Ušlechtilá tendence nápravy všeho zlého prokmitá z každé její práce, i tam, kde odhodlaně odkrývá si ranky temné a zachmuřené. Paní Orzeszková dohleděla se pod klamem pozlátka oněch společenských vad i nedostatků, které podobny jsou hlodavému červu, jenž sežírá jinak zdravé tělo. Paní Orzeszková je humanistkou a demokratkou. Citem milosrdenství a bratrství neznajícího nižádných výsad v právech lidskosti a duchem pokroku prodchnuty jsou její povídky i studie.
Není ovšem možno oceniti v těchto nemnohých řádcích složitou činnosť znamenité spisovatelky polské; dotknouti se můžeme jen zběžné některých zjevův.
Studiemi ženské otázky započala paní Orzeszková již v první své větší povídce Ostatnia miłość, a rozvíjela podstatu její také v pozdějších svých pracích, zejména W klatce, Cnotliwych, Panu Grabie, až konečně dospěla v Pamiętniku Wacławy k rozsudku veliké pravdy, že zřídlem všeho společenského zla jest chybné vychování žen i mužů. Celá řada nešťastných, leč mistrně kreslených typů ženských v povídkách paní Orzeszkové tlumočí logicky výše vytknutou zásadu. Židovstvu pošvětila zejména dvě větší, z hluboka čerpané skladby: Eli Makowera a Meira Ezofowicze. V roucho duchaplného vypravováni oděla nauku o poměru židovstva ku křesťanstvu na zemi Litevské: v Eli Makoweru líčí poměr židů ke statkářům a boj o bytí mezi dvěma živly ostře proti sobě stojícími, v Meiru Ezofowiczi stkvěle vyobrazila boj, jaký nastal mezi mladým a starým pokolením židovským, zápas světla a pokroku s tmou. Podstaty talmudu pronikla paní Orzeszková filosoficky.
Jinak obohatila paní Orzeszková ovšem písemnictví polské ještě velikou řadou prací obsahu všeobecnějšího. Jsou to povídky milostné, obrázky dramatické, studie filosofické (Patryotyzm i kozmopolityzm). V novější době s velikým úspěchem pěstuje povídku, čerpanou z části ze života lidu. Spisovatelka stojí na straně slabších a utlačovaných, odhaluje důsledně přítmí i stín, jež rozprášiti a světlem proniknouti jest údělem pokroku (Niziny). K tomu podotýkáme, že Sebrané spisy paní E. Orzeszkové vycházejí ve Varšavě, a že vyšlo dosud 44 svazků. Kromě toho vyšlo asi pět svazků ve sbírce Z róźnych sfer.[1] Pozoruhodná plodnosť tato neporušuje však nikterak uměleckou péči, jakou každá práce paní Orzeszkové i v podrobnostech projevuje.
Asi od roku 1870 žije slovutná polská spisovatelka stále v Grodně litevském. Před devíti léty založila ve Vilně polské vydavatelství, které nemálo vzpružovalo literární ruch v těchto končinách; pohříchu vydavatelství pani Orzeszkové zrušeno vládou po krátkém trvání, a spisovatelka sama stižena policejním dohledem po tři leta trvajícím.
K nám Čechům chová paní Orzeszková sympathie vřelé i účinné. V prvních dnech měsíce července r. 1881 navštívila Prahu, aby, jak sama napsala, pohlédnouti mohla tváří v tvář národu, o němž tolik přemýšlela a k němuž již ode dávna chovala živé přátelství. Edvard Jelínek vzpomíná návštěvy slovutné spisovatelky v Čechách takto: „Co Praha Prahou, neměla staroslavná stolice našeho království hosta bdělejšího a neúnavnějšího, pokud se týče vnímavosti a všímavosti ke všemu tomu, co ve spojení jest s minulostí a současností našeho češství. Intelligentní a líbezný vzhled paní Orzeszkové neuspokojoval se povrchností všedních turistů, nechtěla přestátí na pouhých palácových a parketových dojmech velikého města. Projíždějíc kříž křížem Prahu, od výšin majestátního sídla českých králů k posvátným skalám Vyšehradu a odtud k prahu Husova domu na Starém městě i k místům posvěceným památce pěvce Večerních písni, neváhajíc stoupati na sta schodu a zacházeti z jasu historické slávy národa českého k přítmí, v jehož ponurých stínech odehrávalo se ortelování našeho životního květu — toužila a přála si spatřit i ještě více…, více…“
Paní Orzeszková pak sama vzpomíná pobytu svého v Praze v listu psaném ctiteli svému v Čechách, takto: „Z cesty své přivezla jsem si mnoho vzpomínek, z nichž však vzpomínky na Prahu zaujímají místo první. Pozdravte ode mne krásnou Prahu, nádherné Hradčany, malebnou Vltavu a všechny ty památky české minulosti, kteréž tak hluboce vryly se do mé mysli. Pozdravte všechen lid český, pro jehož losy, boje a cnosti nelze nemíti srdečné úcty a soucitu…“[2]
Také účinné přátelství dala paní Orzeszková národu českému nejednou na jevo. Když požár pohltil naše Národní divadlo, byla vzácná tato paní z Litvy mezi prvními, kteří hřivnou svou toužili odčiniti národní nehodu. Provázelať dar svůj tehdáž těmito slovy: „Široce musila bych psáti, kdybych chtěla vylíčiti pocit, jenž se mne zmáhá ve dni Vašeho neštěstí… Leč znajíce Vaši energii a železnou vytrvalosť, věříme zde na Litvé všichni, že zdoláte znovu povznésti krásnou svatyni národního svého umění Kéž Vám pomáhá láska k věci, pro niž bojujete…“
Zhřešili bychom, kdybychom u této příležitosti nepřipomenuli, že paní Orzeszková osvědčila přátelství své českému čtenářstvu také tím, že výhradně pro nás načrtla znamenitou kresbu z národního života, Tadeáš, pravou to perlu literární drobnomalby, kteráž poprvé vyšla v Jelínkově Slovanském Sborníku.
Přejeme slovutné spisovatelce polské ještě mnohých let plodné práce ke cti a slávě slovanského písemnictví.