Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/14. Vida, vida! — moje škoda začíná se ztrácet

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
13. Aliance starých nepřátel	14. Vida, vida! — moje škoda začíná se ztrácet

Údaje o textu
Titulek:	14. Vida, vida! — moje škoda začíná se ztrácet
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 160–170. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ah! — ten se vyfik’! Kdo pak? — Náš včerejší strýc dřevonožka Blažek.

Druhého dne časně ráno, sotva začaly vlaštovky na slaměné střeše šveholit, vězel už v čistém modravém kabátě vysloužilců, v ruce lískovku.

„Cože? Tys byl desátníkem?“ divila se Bára, soudruha mladších let si prohlížejíc.

„Nu, což je to tak velké zvíře, aby ho člověk nezmohl?“ usmál se Blažek. „Kdyby nebylo téhle kmotry bývalo (při tom uhodil na dřevěnou nohu), bylby se snad zlatý třapec na mém boku houpal; ale kdož ví, zdaž by s ním moje veselá mysl nebyla uletěla. Dobřeť je to, jak to je. Tak je celý svět mým revírem.“

Sotva se počalo rozednívat, byli jsme už na cestě do městečka, odkud jsme včera asi tou samou dobou upláchli. Šli jsme hezky zostra; zvláště pod náma — totiž pode mnou a Petronkou — nohy jen jen tancovaly, neboť ze včerejších rozprávek (kdyby se byli staří nadáli, že se mne ku konci tak dotknou, snad by je nebyli před námi ani vedli) — z těch rozprávek tedy vysvítalo, že se bude dnes hra vyvádět, při kteréž také nějakou úlohu ulovím.

Blažek tu znal každou pěšinku, a tak jsme se octnuli v městečku, sotva že se tam po ulicích první ranní život hýbat začal. — Blažek neměl už ani stání. Na zdařbůh ptal se hned první osoby, kterou jsme potkali, kde učitel Jelínek zůstává.

„Ten?“ podivila se ženská, s nůší na zádech po polní práci jdouc. „To se dejte tamhle nahoru, do té uličky — tam vám k němu každé dítě okáže; jestli ho už neodvezli.“

„Kam pak?“

„I do Prahy — do toho domu, kam blázny zavírají,“ doložila žena a šla svou cestou.

Starému Blažkovi spadla leknutím brada.

„To je dozajista zas nějaký zlořečený kousek od pana advokáta!“ zvolal potom a zaťal pěsti. „Ale já mu ten jeho koncept přejedu, že nebude věděti, kam hlavu strčiti.“ — Potom se obrátil k Báře. „Ty stará! je-li pravda, co ta osoba kvákala, tedy to s naším přítelem už zle vypadá, sice by chytrý advokát nedával tak na jevo, že ho chce dáti mezi blázny zavříti. To musí býti své věci tuze jist. Možná ale také, že se jenom na své nestydaté pletichy spoléhá, a že by se dala celá věc převrátiti, kdybychom kantora do rukou dostali. Víš-li co? Ty máš koně — podívej se, co dělají. Jsou-li v prezoně, hleď, abysi jiné opatřila; já musím Filipa odtud odvesti — ať si ho pak ode mne kleštěmi trhají.“

Stará nás vyprovodila až k Filipovu domku; tam si prohlídla okolí a cestu a odešla do hospody, kde jsme včera Makotrusa i s kabinetem v pasti nechali.

Na předsíni zastihli jsme učitelovu starou služku, mnoholetou svědkyni jeho utrpení. Ta se Blažka jaksi lekla, nemohouc se nadíti, že by příchod člověka ve vojenském kabátě něco dobrého znamenal. Když ji ale upokojil, žalovala mu, jaké pronásledování starý pán trpí, a že je předc nevinný jako beránek — ano že je od včerejška docela jiný, nežli poslední léta býval, že povážlivě rozpráví — jen že je smutný. —

A v skutku byla včerejší událosť celou jeho bytosť zvrátila. — Když jsme vešli do světničky, seděl u okna a hleděl do zahrádky. Náš Blažek ho pozdravil, on vstal, a teď stáli oba staří hezkou chvíli naproti sobě a mlčeli.

„Filipe!“ začal konečně starý voják tichým hlasem — „nemáš ve své paměti místečka, kde bysi mou podobu nalezl? Já arci trochu sešel; bouřlivý život hodil na mne starší larvu, nežli jaká mi snad v skutku náleží; ale srdce mé ještě nesestárlo a to zůstalo, jak bylo, když jsme spolu v Praze do preparandy chodili. Jelínku! což pak ještě svého Blažka, toho veselého blázna, neznáš?“

Překvapený stařec poslouchal s celou duší — nyní sebou trhnul a radostí se třesa zkřikl: „O můj Václave!“ — j a padl dřevonožkovi okolo krku. Tak se drželi oba staří dlouhou chvíli a hlasitě plakali.

„My jsme zplesnivěli, viď, Filipe? — ty sice ne tak jako já — ty vypadáš o dvacet let mladší“ — řekl konečně Blažek — „ale to je všecko jenom povrchu — jenom na kůře, jádra se nic nedotklo. Co tebe za ten dlouhý čas potkalo, to už vím, bratře! a doufám, že se veselého konce dočkáme. O sobě nebudu teď mluviti; můj celý život leží v tomto kabátě, v této liskovce, v dřevěné noze a v roztlučeném flašinetlu. O tom později. Teď si musíme o tvém bratru pověděti.“

„Mluv o mých hříších,“ řekl Filip mírně — „ale o tom člověku se nezmiňuj.“

„Neměj strachu, já tě nebudu sužovat; jen to bych rád věděl, zdali ho zde ještě napadnu.“

„Mně se zdá; neboť jak jsem včera doslechl, chce mi poslední bratrskou lásku prokázati a dáti mě — do blázince. Proto se tu ještě zdržuje, aby všecko do pořádku uvedl.“

„A ty se můžeš přitom usmívati? Ty to můžeš snášeti?“

„A což mám nyní, v pětapadesátém roce, ještě počíti? — Tam nebude hůře, nežli mezi moudrými lidmi; tam snad pokojně umru. Beztoho mne na tento svět už nic nepoutá.“

„Tak?“ zvolal Blažek. „Já tedy nejsem nic? — a to ještě o jiných věcech ani nemluvím! A moje děti tuhle — ty nejsou také nic?“

„Tys arci mnoho — tys jako nově nalezené zahřívadlo života mého,“ řekl starý přítel a tiskl mu ruku — „tebe jsem měl míti po boku, a střely nepřátel nebyly by našly cestu k srdci mému; — a tohle jsou tvé děti?“ doložil a opřel o nás oči své.

„Teď jsou moje,“ řekl dřevonožka; „ale rád bych, abys jim také ty kousek srdce daroval. Myslím, že při nich oba zmládneme. Nu, pojďte sem, koťata — pojďte! Nezalízejte do kouta!“

A my přikročili až k samému kantoru. Tvář jeho byla tak laskavá, a ty malé černé oči hrály mu v nich tak tichou radostí, jako když jsem ho poprvé v našem kabinetu spatřil — jen že se mi zdál nyní mnohem starší a sešlejší; za to ale nebylo na něm památky po včerejším vyjevení, kdyžto nás krutěbolestnou zoufalostí v lese polekal — o ne! dnes to byla tichá, míruplná obloha, včera těžkým mrakem potažená a divými blesky rozoraná. Důvěrně hleděli jsme mu do očí.

On položil ruce na hlavy naše a bystře na nás hleděl. — „Hezounké děti“ — řekl přívětivě — „hezounké; ale jeť mi při tom, jakobych je byl už někde viděl.“

V tom přišla stará služka se zprávou, že se někdo po nás ptá. Byla to Bára, přicházející od Makotrusa.

Principál slavného kabinetu čekal včera dosti dlouho i dosti mrzutě, brzo-li se hrození včerejšího nezvaného hosta vyplní a slavný úřad své drabanty vyšle; ale ještě se v pokoji nasnídal, potom i tiše poobědval — pan doktor veškerých práv buď na celou věc zapomněl, anebo chtěl zdánlivé přátele bratrovy včera jenom zastrašiti. Za to však odhodlal se sám Makotrus smělou ranou mrzutý svůj stav převrátiti; šel na úřad a dal si průvodní své papíry podepsati. I podepsali mu je bez okolku, a hospodský musel i se svým podomkem úřední podpis respektovati a koně i s vozem z klatby pustiti. Makotrus mohl nyní každou minutu odjeti; že mu však odpoledne džbánek zachutnal, odhodlal se čekati, až dostane od staré společnice aviso.

Bára promluvila teď potají několik slov s Blažkem, a ten se přihoupal na to k učitelovi.

„Starý brachu!“ začal a chopil ho za ruku — „pomysli si, že jsme zas mladí hoši, a dělej, jako jsi tenkráte dělával — to jest, poslouchej kamaráda. To víš, ten ti radil vždycky dobře. Především seber všechny své papíry, pak vezmi kabát a čepici — neboť musíš na několik dní z domu. Tvoje stará tu dá zatím pozor.“

Staré dobrotisko se divilo i chtělo něco namítati.

„Nevěříš mi?“ pokračoval dřevonožka. „Či chceš mermomocí s tím darebákem, salva venia s panem bratrem, se tahati, procesovati a teprva u doktorů a kněží atestace hledati? To bysi věru zasloužil — ale ne, nebudu se zlobiti, a povídám ti krátce: ty musíš býti na suchu, nežli se tu povodeň strhne — ačkoli budu všemožně hleděti, abych ji obrátil a panu advokátovi na věky věkův stavidla zarazil. Prosím tě, poslechni a odejdi s touto dobrou ženou a s těmito dítkami; já přijdu za vámi co nevidět.“

Starý přítel nechal sebou vládnouti. Dřevonožka promluvil ještě s Bárou, a ta nás vedla potom přes malou zahrádku nazad okolo městečka, a za posledním stavením čekal na nás Makotrus. Tam jsme sedli na vůz a jeli tou samou cestou, kudy jsme byli ráno pěšky přitáhli.

Byl roztomilý den; slunéčko se na obloze jenjen jiskřilo. My — totiž Petronka a já — byli veselí jako pravé děti. Historie se nám začínala líbiti, i byli jsme žádostivi, jak vypadne. Starý Jelínek nevěděl jak se do nenadálých poměru vpraviti, a mlčel; pak se nás ptal, jak se jmenujem, a oddal se zas myšlénkám. Bára měla na kozlíku co Makotrusovi vykládati, a Turek — můj Turek prováděl veselé skoky podle vozu.

Asi za hodinu dorazili jsme k březovému háječku.

„Zde počkáme na přítele Blažka!“ řekla Bára, kteráž si byla dnes tu nejpřívětivější tvář nastrčila. — „Tu je milo pobyti, a dřevonožka se sem snadno dohoupá!“

I vypřáhla koně, a my se rozhostili pod lupenatou střechou na mechu. Nám dětem bylo tak volno, že nám srdce hopkovalo a nohy poskakovaly. Dováděli jsme, až se i dobrák učitel pousmál, ačkoli ještě mnoho nemluvil; Bára přivlekla z vozu chléb a uzeninu, kterouž byla v hospodě ulovila — neboť dnes byl pro nás jako svátek — a Makotrusova láhev musela to splachovati.

„Jezte a píte, milý příteli!“ pobízela Bára starého kantora, když se byli rozsedli — „a shoďte všechny trampoty. Nynčko jste mezi lidmi, kteří s vámi srdce rozdělí. Jen vesele!“

„Děkuji vám, přátelé!“ řekl stařec — „a věřím rád slovům vašim, neboť jsou neobyčejná hudba v uších mých; ale srdce moje ztuhlo v žalosti tak silně, že teď ještě neumí radosti se oddati.“

„Aj, co bylo, to bylo — a je to tam!“ odpovídala Bára. „Každý z nás měl svůj podíl hořkosti; ale lidská moudrost je musí umět osladiti.“

„Pěkně řečeno, pěkně!“ kýval starý hlavou. „Byla jste, milá ženo, vždy tak moudrá? — Mně se zdá, že jsme spolu již jednou mluvili?“

„Mně se to také zdá — a přála bych si, abyste měl své paměti, anebo aspoň ve svém srdci nějaký kouteček, kde bych se mohla uhnízditi.“

„Já se vám musím přiznati, milá ženo — se mnou se děly věci, jimiž paměť moje trochu seslábla, zvláště tyto poslední dny měl jsem zase divné nápady — nu, nesmíte se diviti —“

„I vždyť já se nedivím! Kdo má takového bratra — — ale nechme toho a promluvme o něčem jiném. Já vám nesu pozdravení od osoby, kterou jste už několik let neviděl.“

„Já neviděl několik let žádného — alespoň se nepamatuji —“

„Ale ta osoba měla vás v paměti a v srdci až do poslední chvíle — a litovala, čeho se, ač nerada, byla dopustila; neboť byla nevinna, a jenom váš bratr ji má na duši — tak jako jejího muže a vás samého.“

„Pro milý Bůh, ženo! o kom pak to mluvíte?“

„Což vám opravdu srdce nic neříká? — Neměl jste žádnou dceru?“

Stařec hluboce vzdychl a zakryl si tvář oběma dlaněma. A stará začala nyní obratnými slovy malovat, co byla v domácnosti syna svého shledala; mluvila o lítosti, o zbožném, poctivém, ale schudlém životě obou manželů, jak raději v nouzi bředli, nežli aby byli na nepravý statek sáhli — a jak ubohá Jaroslava v rukou jejích skonala s tou žádostí, aby nevinným dítkám jejím odpustil.

„Dítkám?“ opakoval stařec, a ruce mu sklesly a po tvářích bylo mu dva potůčky slzí vidět. — „Dítkám mé ubohé Jaroslavy? — a kde — kde jsou?“

„To zvíme, jak mile se náš dřevonožka přihoupá,“ řekla Bára. „Ten vyšel právě i stran těch věcí na zvědy.“

V tom se ozvala na blízké cestě veselá písnička z chraptivého hrdla, a za několik okamžení stál Blažek mezi břízami. Tvář jeho byla denním parnem do tmava zarděna a zářila vnitřní rozkoší.

„Hejsa, lidičky!“ volal, lískovkou v povětří švihaje. „Vystelte cestu k srdci samým kvítím, neboť přichází radosť — velikánská radosť! — Ah, dobře, že tu máte něco na zub; samým spěchem zapomněl jsem v městečku štací udělati. Dejte sem láhev! — tak! — to chladí! A nynčko, nežli přijde zpráva o mém pořízení, mluv ty, stará! — a pověz, kde si vzala tuhle berušku — tu svou Petronku? Je to ono skvrně, s nímžto jsi z Mirotic utíkala, když jsem ležel za plotem panské zahrady?“

„Nu,“ řekla Bára a ušpoulila hubu — „teď není kdy k vytáčkám a oklikám, je-li pravda? Abych tedy pověděla, co a jak — já začala tenkráte kumpanii tuhle s naším principálem — mimochodem musím podotknouti, že mu chtěli kabinet už prodati a že jsem ho musela vyplatit —“

„Ou, ou, stará feno!“ zahučel mezi to Makotrus. „Kam to běžíš s cesty? Vzácné vrchnosti ptají se na moudřejší věci.“

„Aby tě neubylo, panáčku z másla!“ zachechtala se Bára, a pak obrátila se zase k Blažkovi. — „Že byl náš kabinet trochu zedřený a délkou času nic lepšího na něm přirosti nemohlo: musela jsem hledati novinku, kteráž by byla celému harampátí pomohla. I napadlo mi, abych z kusu obyčejného českého masa něco cizozemského vysoustružila. Dělali jsme produkce právě v městečku, jak povídáš. Já byla u panské zahradnice, proto že mi docházelo koření, bez něhož nikdy nebývám. Tam si hrálo na trávníčku děvčátko sotva tříleté, a to se mi líbilo. Já se dám se zahradnicí do řeči, dobře jí koření zaplatím — a ptám se, má-li více dětí. Ona, že nemá, že není ani tohle její, že je má na vychování od starého pána, kterýž jí každý rok jistou sumu přináší. To byla právě voda na můj mlýn. Tady nezarmoutíš matku, pomyslím si — a druhý den byla holčice moje. Vylákala jsem ji ze zahrady — — no, no, bláhová! co vřeštíš?“ obrátila se nyní k Petronce, kteráž hořce plakati začala. — „Měla jsi se u mne zle? Mně se zdá, že líp nežli bysi byla u té zelinářky mívala; beztoho nebyla tvoje matka!“

„A kde tedy byla moje matka — kde ji najdu?“ zvolala Petronka bolestným hlasem.

„Tu již arci nenajdeš; ale já ti za to opatřím několik jiných srdcí, která tě budou tak jako matka milovat!“ zvolal Blažek a vzal Petronku do náruči. Potom začal vypravovati, jak se mu dělo u pana advokáta.

„Šťastně jsem ho zastihl, když chtěl už na úřad. Měl plné ruce papírů. Bezpochyby svoje šmejdy. Já řku, aby počkal — všecko bez okolků jako se sprostým pletichářem —, že přicházím od Ludvíka Schwarze. Měli jste vidět, jak koukal! Chtěl se usmívati, chtěl upírati a hroziti; ale já hned: I vždyť se známe, ty jsi ten a já jsem ten! — a nyní jsem začal rozkládati o bratrovi, o dědictví, o dceři a o ženichu, pak o dětech a o dychtění po cizím statku. Potom začnu: Tys včera už také něco o blázinci prohodil, tak jsi ve svých daremnostech slepý; ale já ti povídám, abysi všeho nechal. Důkazy proti tobě mám v ruce, tvé vlastní psaní k bratrovi, psaní jeho dcery, vyřknutí svědků — všecko máme v rukou a dáme to advokátovi, jestli sám kuratorství nesložíš. Mimo to musíme věděti, kam jsi Schwarzovy děti dal. — On se ještě usmíval, ale pysky se mu třásly a modraly. Bezpochyby se ostýchal veřejného škandálu, pak si snad zpomněl na poslední rozmluvu se Schwarzem: obrátil tedy řeč, a když prý chce bratr mermomocí do zkázy, že ho nebude déle ostříhati, a děti že dal na vychovanou — chlapce jistému kramáři Kolínkovi, děvče panské zahradnici v Miroticích.“

Já při tom vykřikl, jakoby mě byl u srdce bodnul, a zůstal jsem celý u vyjevení. Chlapec u kramáře Kolínka byl jsem já — děvče u panské zahradnice byla Petronka, tedy moje sestra!

Při výjevech, ježto mezi námi všemi povstaly, když Blažek povídání svoje dokončil, pomahávají si novelisté tak, že řeknou: To nelze popsati — k tomu lidské péro nestačí — to ať si laskavý čtenář sám vymaluje. Já se tomu vždy smával, a sám přicházím nyní do stejného případu. Co mám o naší radosti pověděti?

Starý děd se smál a plakal, vinul nás k srdci, líbal nás a hleděl nám do očí, do tváří, aby v nich nějakou podobu nebožky matky vypátral. My s Petronkou se objímali a skákali radostí — teď nám nebyl na celém světě nikdo roveň. Stará Bára se točila jako na obrtlíku a křičela: „Nemůže býti ze mne prorok? Neřekla jsem včera, že je Petronka dítě mého syna? moje krev? A proto se mi u té zelinářky také tak líbila!“ — pak vyprošovala odpuštění pro svého nešťastného Ludvíka, a Blažek volal: „Všem budiž odpuštěno — všem! Vždyť se modlíme: Jakož i my odpouštíme svým vinníkům!“ a při tom točil čepicí. Makotrus práskal svou srnčí nožkou a Turek dělal kotrmelce.

A můj otec? Ach, ten ubohý byl ten tam! Po tom nebylo žádné památky; ten činil snad ještě za pletichy mého pana strýce tuhé pokání. Bůh mu pomoz !— — Za matku jsme se pomodlili.

* * *

To je kus mého života — od prvopočátku mých nehod, až když se na mne štěstí poprvé usmálo. Nebe moje zatemnilo se od té chvíle sice ještě několikrát, a já bych mohl ze svých dospělejších let ještě strakatějších obrazů podati; já bych mohl ještě jiným způsobem okázati, jak se mi čeština všude mezi nohy pletla, jakož jsem i na počátku podotknul; ale dřív budu poslouchati, co mému posavadnímu povídání řeknete. Jestli jsem se zmýlil — tedy ovšem umlknu.