Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/11. Liška na lišku

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
9. Nová zrada vlasti a produkce bez principála	11. Liška na lišku	12. Národní báchorka, jen že se trochu těžce vypravuje

Údaje o textu
Titulek:	11. Liška na lišku
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 115–126. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhé straně za vesnicí běžela pěkně ušlapaná pěšinka přes malý pahorek mezi bujná žitnišťata. Na pahorku stála stará planá hruška, okolo nížto se kus čerstvého trávníku prostíralo.

Sem nás vedl náš nový strýc beze všeho dalšího zastavení, leda že nás po vsi několik sousedek pozdravilo. Starý, veselý flašinetlář byl tu asi velmi dobře známý a rád viděn.

„Tak! tu jsme na místě!“ řekl, když jsme došli na pahorek; „odtud se můžeme dobře rozhlídnout, kdyby nás chtěl nepovolaný nos vyčenichat. A ty kamaráde!“ doložil k Turkovi, „pěkně pozor! Ukaž, co umíš, abychom věděli, jak se na tebe spolehnouti. Mně tam beztoho, když jsme se okolo hospody zahýbali, padlo něco do očí — nu, nebudu hádat, ale jestli jsem se nepřehledl, budu muset tvrdý oříšek rozlousknout.“

My mu mezitím pomohli jeho obnošenou skříni s několika tucty píšťal sundati a posadili se pak vedle něho pod strom. Turek začal kolem obíhati a po několika túrách lehnul si mi k nohoum.

„A teď povídejte, kdo jste? — odkud přicházíte a kam jdete?“ začal s námi Blažek ústní protokol zavádět. — „Ale!“ přitom nám dobrosrdečně prstem hrozil — „ale! to si zaznamenejte hned za uši! — ať se mi čistá pravda vyklopí.“

„To neměj starosti, strýčku!“ řekla Petronka s dětinskou srdečností. „Teď jsme tvoji a ty náš. My nemáme žádných tajností.“

Na to mu pověděla, u koho a jaký posaváde život vedla. — Starý pozorně poslouchal, špoulil hubu a kýval hlavou. Pak si dal principála a Báru jak náleží popsati.

„A ty tedy myslíš,“ počal nato zpytovat, „že nejsi dítě nebo vnouče těch lidí? — že není ten Mukotřas — nebo jak se jmenuje — tvůj příbuzný?“

„To vím tak jistě, jako že nejsem Indiánka,“ řekla Petronka. „On se k vůli mně se starou několikrát nepohod’, a pak myslil, že takový cizí sysel — jak mě laskavě jmenovával — taková přiběhlá kolčava za zlosť nestojí.“

„A jak dlouho jsi u nich?“

„To nevím, strýčku! — já neuměla od jakživa počítat, a stará Bára dělala, jakobych byla u ní od narození.“

„A pamatuješ snad, že to jindy okolo tebe jinak bývalo? Jiní lidé, jiné domy —“

„Já se nepamatuji na nic — jenom na velkou zahradu, na vysoké stromy a na pěkné kvítí, a zdá se mi, že jsem tam před lety běhávala.“

„Zahradu a kvítí?“ opakoval stařec, jakoby na něco zpomínal. — „A jak pak jsi teď asi stará?“

„Já to nevím; — ale Bára myslí, že mi jde na desátý rok.“

Stařec se zamyslil — a dal si pak moje příběhy vypravovat. Ty neměly, dle mého zdání, ovšem nic divného a tajného; ale když jsem začal o paragrafu se zlatými okuláry, kterýž mé matce častěji peníze vyplácel a pak se najednou i v Makotrusově kabinetu vyskytnul: tu začal flašinetlář zase hubu špoulit a hlavou vrtět.

„To je zamotaná historie!“ řekl mumlavě, zakroutil si vousy a pošoupnul čepici na ucho; „ale my se dostaneme předce na nit. — Odkud pak jste to dnes vlastně utekli?“

Ale nežli jsme odpověděli, zaštěkal Turek a kvapně vyskočil. Já se vzchopil za ním a začal se ohlížet; věděl jsem v okamžení, že je tu někdo na blízku.

„Alou — alou, kočička!“ štval stařec ostražitého hlídače, a ten se pustil dlouhými skoky a s hlasitým štěkotem do polí.

Ale sotva byl na první mezi, tu se tam najednou mezi osením něco zakmitlo — něco člověku podobného, pak se to vztýčilo; byla to ženská postava — my poznali Báru. Chtěla se totiž od zadu po kolenou k nám připlazit a poslouchat; ale Turkův nos jí pokazil koncept.

Odhodlaně postavila se tedy na nohy a mířila po nás očima. Pes přestal hafat, vyvedl okolo ní několik skoků, zatřepal ocasem a vracel se k nám.

Stařec se pozvedl a začal si nenadálou návštěvu prohlížeti. Jasné, dobromyslné čelo jeho se poněkud zamračilo — hluboké vrásky hýbaly se na něm jako pobouřené vlny.

„I bodejž do toho…! tedy mě předce oči neklamaly!?“ mluvil přitom jako sám k sobě. „Ona je to v skutku — ta stará sova — ta kousavá fena! Ale jen pojď — já ti ukážu zuby.“

Bára se teď skutečně blížila, a my se tlačili k starému flašinetláři. Musím se vyznat, že mi srdce hezky zostra klepalo. I Petronka jaksi bojácně koukala.

„Co tu děláte?“ zpustila pak na nás, Blažka si ani nevšímajíc. „Je to poslušnosť? Je to vděk za moje namáhání — za moje starosti? Nevíte, co jsem vám poručila? Myslíte, že jsem starý blázen, abych za vámi běhala? — Já řku — proč jste nezůstali na začátku lesa?“

Asi tolik, nebo ještě více otázek vypravila jedním tokem ze sebe; ale my neodpovídali a krčili se pořád k novému strýci. Tak nastalo malé pomlčení, až je konečně Blažek sám přetrhnul.

„Milá, zlatá ženo!“ začal polo-usměvavě, ale hezky jadrně, „nejsem-li sám opilý, tedy bezpochyby tvoje vzácná osoba někde u čepu ležela tak dlouho, až jí mázdra na oči padla. — Co to mluvíš k těmto dětem, do kterých ti nic není? Proč nejdeš svou cestou a nehledíš jinde svých šejdů? A nebo proč jsi obcházela jako hladová kuna okolo hospody a nevešla do šenkovny, a nehlásila se k těmto kuřatům před očima celé vesnice? Bezpochyby jsi měla strach, že by ti mohli kůži vyklepat — a nebo že bysi v železích uvízla? — Já řku — moudrá ženo! proč se sháníš po dětech, ku kterým žádného práva nemáš?“

„Drž hubu — ty vyzáblý, vyhladovělý skokane!“ vyjela si na něho Bára. „S tebou nemluvím. Či myslíš, mrzáku, že budu podle tvé hloupé palice pískat jako tvé rozvrzané píšťaly? — Děti jsou moje a půjdou se mnou. Nezdržuj mě — ať jsme do večera pod střechou.“

„Tys velmi šprýmovná osoba!“ usmál se stařec, „a kdybysi byla o něco mladší, byl by z tebe dobrý paňáca. Škoda jen, že nemám teď kdy tvé nápady poslouchat. Jdi svou cestou — abysi přišla pod střechu, nežli někde uvázneš.“

„Jak? — ty se opovažuješ —? ty mně chceš odpovídat?“ rozčepejřila se na něho stará tak jedovatě, že jsem se věru ulekl. — „Jdi ty sám — táhni a hledej si pelech, chromý kostlivce! — o moje kroky se nestarej. Ty děti jsou moje, a ty mi je nezadržíš — ty ne! Či neznáš mě?“

„Oh, moje pamět není děravá!“ odpovídal stařec s veselým usmáním. „Ty jsi starý drak! Ty jsi bývalá markytánka, které se jistý mladý voják líbil, který ale nechtěl do hrušky kousnout, protože to byla trpká planice. Ta štvala tedy proti němu desátníka a šikovatele, a ti ho strkali a hryzli, až bláhovci mozek pomátli, že vzal nohy na ramena — a dvoubarevný kabát zahodil.“

„Kdo se tě ptá na ty staré škváry?“ obořila se zase Bára. „To jsou písničky pro tvou rozklíženou drnkačku… ale —“

„Vím, vím!“ smál se dřevonožka pořád veseleji. „Ale je tu jen o to, abys viděla, že tě znám, ačkoli teď jinou larvu nosíš. Ostatně jsme se od těch časů arci ještě několikrát viděli. Víš —“

„Nic nevím — nic!“ zmátla mu ona další řeč; „teď k tomu není kdy. Teď vím jenom, že mi lezeš do konopí, z kterého ti obojek upletu, jestli z něho hned svou dřevěnou kelku nevytáhneš! — Pojďte, koťata!“ doložila pak naostřeným hlasem k nám trnoucím, a jižjiž po nás sahala.

My sebou trhli, jakoby nás bylo šídlo píchlo, a dali se do křiku. Dřevonožka se rozpálil,

„Zpátky, dračice!“ zvolal přitom a udeřil Báru pěstí tak silně do prsou, že bolestí zakňučela a na několik kroků odlítla. — „Zpátky! a nebo tě rozšťouchám, že ti kloub v kloubu neuvízne. Podej mi tvou trnovku, Tondíku — tak! — a teď pojď, hladová feno, máš-li chuť.“

„Ty — ty se opovažuješ?“ sípala Bára, oči jí hořely, huba jí klapala a ruka se zatínala do prsou, kde to po ráně bolelo — „ty mě bíti? — ty plesnivý komisárku — mne?“

„Já tě utluču!“ obořil se flašinetlář, sukovitou holí nad hlavou potřásaje — „nedáš-li pokoje. Táhni za nosem — aby po tobě ani památky nezbylo.“

„Dřív ti zakroutím krk!“ rozkřikla se zdivočilá Bára a rozběhla se na něho s pozdviženýma rukama. Kostnaté prsty její vypadaly přitom jako křivé hřebíky. Mířila starci zrovna do tváří.

Ale ten se hbitě uhnul a začal svou holí manevrovati. Točil jí před sebou jako vycvičený šermíř, tak že se mu nemohla stará na tělo dostat, nechtěla-li něco na hlavu nebo přes nos utržit. Hůl jenjen fičela. Stará i starý přitom křičeli.

Mezi to začal také Turek štěkat, nevěda, co se vlastně, děje, a ku které straně se má přivrhnout. Ale přirozené puzení a bezpochyby že měl ještě na jazyku chuť po telecí kosti, jakéž byl u Báry nepoznal, přitlačil, se k Blažkovi.

„Alou! chyť ji — ks, ks — chyť!“ štval ho tento a Turek se postavil skutečně do pozice, že začalo býti staré úzko. Já sám už myslil, že jí někam zuby zatne.

Bára zaklela a ucouvla.

„No? sklapla ti chuť?“ vysmíval se jí Blažek. „Dobře děláš, beztoho nic nepořídíš. Jdi svou cestou, nežli tě modřinami posypu. Byloby tvé kůže škoda.“

Bára stála chvíli bez řeči a hryzla se do pysků. Vztek jí lomcoval.

„Víš-li co —“ začala potom, a já se podivil, jak okamžitě ty své tváře přívětivě vyhladila — „abys neřekl, že jsem tvrdohlavá: rozdělme se o ty děti. Ty si nech kluka a dej mi holku. — Pojď, Petronko, pojď!“ obrátila se potom lísavě k děvčeti. „Nezapomínej, co jsem ti slibovala, že budeš jedenkráte velkou paní.“

„I dej si hubu na petlici a nenamáhej se!“ odbýval ji Blažek. „Můžeš-li z někoho velkou paní udělat, udělej ji ze sebe, abys nemusela s cizími dětmi kramařit. Teď udělám já z holky něco — a to bude něco řádnějšího, než aby byla Indiánkou a před hloupým lidem skoky vyváděla. Rozumíš?“

„Ale měj pak rozum, Blažku! — co pak můžeš z ní udělat?“ namítala stará, začínajíc melodii mírnější. „Vždyť se sám sotva protloukáš! K čemu takové přívěsky a darmožrouty?“

„Jen proto, abys ty neměla všechnu zásluhu, že jsi se o ně starala!“ usmál se stařec. „O mne ale neměj strachy; však ono to půjde i s těmito přívěsky, a myslím, že se tuze dlouho s nimi nepovleku. Budu jim hledati rodiče.“

Stará se začala chechtati.

„Rodiče? — Hi, hi! nu hledej, hledej! Klukovi tuhle snad něco opatříš — ale holce? hi, hi! ta by se ti poděkovala, kdybys ji chtěl k tatíkovi dovést. Toho už dávno žáby schroupaly. Vždyť je to dítě mého nebožtíka syna.“

„Mělas ty syna? — I podívejme se, co se člověk doví. Nu, div by to nebyl — tyťs byla veliká milovnice mužského pohlaví; ale tys pravila prvé, že máš také k chlapci právo? Což aby tvé právo k holce bylo také takové? Jak to dokážeš, že jsi její babička? To bych já mohl spíše přisahat, že jsem tě asi před sedmi lety viděl, jak jsi s malým děckem z cizího domu se kradla. Víš ještě? — byla tam pěkná zahrada — já ležel za plotem v chládku, a zkřikl jsem na tebe — ale tys letěla, jakoby ti byl hlavu zapálil — a já nemohl se svou dřevěnou ženou za tebou —“

„Nu ano — ano, viděl jsi!“ rozkřikla se Bára, an se byla již dříve několikrát marně přičiňovala, řeč jeho přetrhnouti — viděl jsi, ale to nebylo tohle děvče — dej si jen říci, Blažku! — vždyť předce víš, že jsem ti odjakživa přála…“

Stařec se ušklebil a kroutil si šedivé kníry. To dělal, když se mrzel nebo hodně veselil.

„Vím, vím!“ řekl přitom — Já býval před lety tvůj mazánek — já se ti říkaje do srdce zarýpal; proto jsi se tak starala, aby mě jako desentéra chňapli. Čertová podšívko! — nedopaluj mě nadarmo a jdi svou cestou, nebo si zavolám právo na pomoc a pak se budeš ošívat. Já řku — co to znamená, že je kluk na celém těle černý?“

„To znamená mou dobromyslnosť — že jsem ho chtěla před otcovým hněvem ukrýti. Mluv sám, kluku, — neměl jsi strach před výpraskem?“ vyjela si na mne.

Já nemohl zapírat. — „Měl — měl!“ vyjektal jsem ze sebe.

„Tu to máš tedy na míse, nevěřící Tomáši!“ mluvila Bára dále — „a abys viděl, že to s tebou i s těmi škvrňaty dobře myslím, povím ti, že klukova otce beze mne nenajdeš.“

„Je-li pak možná? Oh, ty moudrá prorokyně! Ale jen si nelam hlavu; než projedem několik jarmarků, jsme u cíle.“

„To se můžeš dlouho potulovat! — Pojď sem, já ti něco povím!“ doložila a kývala na starého hlavou, jakoby mu po straně něco svěřiti chtěla.

„Co chceš, starý hade? Jen ven s tím — tady přede všemi. Já se bojím tvých tajností.“

„Protože máš hlavu plnou červotočiny!“ rozhorlila se Bára opět, sáhla rychle za ňadra a vytáhla kožený váček. Když ho pootevřela, blýskalo se z něho stříbro, jakoby je byl z mléka vyndal. — „Bojíš se také těchhle? A — vidíš, dubová palice! Kdybych k tomu děvčeti skutečně kus srdce neměla, mohla bych s Pánem Bohem odejít a hlavu pokojně uložit; ale to nechci! — Holka je moje — je dítě z krve mé — já bych ji jednou ráda celou do stříbra posadila. To chci.“

„Anebo skrze ni sama peníze vyšejdit, a konečně, až si stříbrných klasů nasekáš, jako otupělou kosu ji zahodit nebo zfrejmarčit?“ opíral se starý. — „Nechceš to spíše?“

„Ale člověče! — pro živé umučení, jsi tak tuze hloupý nebo poctivý, že moudrému slovu nerozumíš? Kdybych chtěla, cos právě vyblabonil, holku jen za kosu — myslíš, blázne, že bych si nemohla jinou opatřit? Svět má bídy, že prodá dítě od prsu mateřského. Ale já se nebudu pro cizí krev trmácet. Proto měj rozum a udělejme mezi sebou pokoj. Teď se nemusíš bát, že bysi musel do trpké plánice kousnout; jsme oba vyšeptalé hnáty a budeme se držet jenom rozumu.“

„Co tedy chceš, věčný pokušiteli?“ ptal se Blažek po nějakém váhání. „Mluv bez pohádek! Já nemám času ani chuti klubko tvých řečí teprva rozvinovat.“

„Tedy poslechni — abysi poznal, že ti chci nahradit, v čem jsem ti snad pro tvou tvrdohlavosť před lety ublížila, jak pravíš. Dej si věc rozložit, a pak si vyber, co se ti zalíbí.“

S těmi slovy ho vzala důvěrně pod paždím a vedouc ho několik kroků stranou, začala mu důležitě vypravovat. Trvalo to hezky dlouho, a stařec pokojně poslouchal.

„Jen aby se nedal strýc omámit!“ řekla mezi tím Petronka ke mně. „Nedá-li pozor — ona ho dozajista ohne. Já jí už nevěřím ani slova, a měla bych velikou chuť vzíti nohy na ramena a podívati se, jak to jinde vypadá. Ale stará je v stavu letět za námi a nepustí nás z klepet.“

Já bych to byl arci také raději viděl, kdybychom už byli někde přes hory a doly bývali; ale proti proudu od jakživa těžko plavat a ještě tíže hlavou zeď prorazit; nám nezbývalo tedy nic jiného nežli tiše čekat, jak asi nový strýc nad námi rozhodne.

„Dobře, všecko dobře, moudrá osobo!“ zaslechli jsme ho nyní mluviti, an se Báře vymknuv, zase k nám se kolíbal — „a já ti za všechny ty noviny pěkně děkuju, ačkoli bych je byl snad i bez tebe vyslídil. Ale do spolku s tebou se nespustím —“

„Co že ti napadá?“ zkřikla stará a div že ho dračím okem neprobodla.

„Ticho — ticho, stará karabino!“ odpovídal dřevonožka velmi vážně. „Já jsem starý voják a nesednu hned na lep. Kdo mi za to stojí, že je všecko pravda, co mi povídáš? O tom se musím dříve přesvědčit; pak uvidíme, bude-li co ze spolku. — Hejsa, děti! hýbejte se — ať se dostaneme pod střechu. Co nevidět máme noc na krku.“

„Ty — ty se tedy chceš proti mně opovážit a vojnu mi vypovídat?“ začala opět stará hněvivě sípavým hlasem, a tvář její vypadala při nastávajícím soumraku jako larva čarodějnice. „Ty plesnivý krtku! — ty uděláš, co já chci — a kdybych měla přitom hlavu ztratit.“

A jako rozsápaná vlčice přiskočila s těmi slovy k starému, jemužto jsme nyní flašinetl na ramena vzíti pomáhali, a padla oběma rukama na tu hvízdavou skříni, vychvátila nám ji a pozvednuvši ji jako hračku do výšky, mrštila jí tak silně o hrušku, až to v ubohém skladě píštal zarachotilo, a když se truhlík zvrátil, skočila mu jako šílená vzteklice ještě na dno, až to zachrastilo.

„Tak, bídný píšťalníku!“ řičela přitom. „Teď můžeš jít na výdělky, aby si měl co chroustat i s těmi trpaslíky!“

„I bodejž do tebe kopa hromů — ty zlořečená čarodějnice!“ rozsápal se nyní náš milý dřevonožka, vida před sebou tak ohavný konec svého řemesla a slávy. Přitom se sháněl po své trnovce. — „Já tě zmaluju, že na tobě bílého místečka nezůstane, kam by ďábel své drápy zaťal, až pro tebe přilítne — ty hanebná vražednice!“

Ale stará se mu jen chechtala a uskočila z rány. Její vráskovité tváře krčily a příčily se přitom, jakoby na nich potměšilá škodychtivosť vyznání své víry psala.

„Vidíš, plesnivý patrone, že jsem ještě žena, která má hlavu i ruce hned pohotově a ničeho se tak snadno nebojí! Rozumíš? Nyní ti mohu ty dvounohé drobty nechat na krku; však ty bys je brzo setřásl, aby tě neujedli“ — (my se začali strachem zase k němu krčit); — „nyní jsem jista, že je zas brzy dostanu. Abys ale poznal, přeražený kanone, že jsem měla v skutku od jakživa srdce z másla, tedy se podívej a poslechni!“

Přitom vyndala zase plný váček a začala jím cinkat.

„Tohle bude naše společná kasa, když vezmeš rozum do ruky a pokoj se mnou uděláš.“

Starý se zamyslil, a podíval se na nás.

„Nemějte strachy, děti! — dokud se tyto mé ruce pohybujou, nesejde vám ani vlásek s hlavy — já vás nedám! Seberte mi ty nešťastné střepy!“ mluvil dále, hlavou po roztlučeném flašinetlu hodiv; podíváme se doma, jak to vypadá. Abychom ale zatím zuby nesušili, dám si je tuhle od té poctivé ženy namáčet. — Pojď sem, zlatoušku, a dej mi ruku. Zkusím, jak umíš slovu dostát.“

Stará vycenila dásně se zříceninami zubů, přiskočila jako na drátku a plácla svou suchou rukou starému na dlaň, až nás to u srdce bodlo.

Opět jsme byli v jejích drápech; aspoň jsme se toho báli.