Dumky večerní/II.

Dumky večerní Ľudovít Štúr
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Dumky večerní II.
Autor:	Ľudovít Štúr
Zdroj:	Štúr.sk
Vydáno:	Květy, roč. V. č. 42. 18. X. 1838, s. 329
Licence:	PD old 70

Slunce na nižších pohořích zhasnulo,
i s Rokoše již uletět se strojí;
ticho bázlivé na stráně sednulo,
jenom po stezkách do vísek vedoucích
dělníků hlasy tichem potřásají,
po těžké práci k domovu již jdoucích;
zvonky večerní, co po vískách zněly,
břemenům denním konec zazváněly.
 
Ubohou chatrč ve vsi roztracené
jásavý plápol ve tmách osvěcuje;
kolem ohniště v kobce osvícené
plačtivým dětem matinka pečlivá
brzký již otce příchod prorokuje:
„Neplačte, dítky!“ dí máť starostlivá,
„hnedle tu táta; hříčky dostanete
od něho, pak-li plakat přestanete.“
 
Utichly děti a otec již vchází,
k němu se sběhnou, „táta“ volajíce,
radostí skáčí a matku dovází,
an se na dvoře byla ohlížela,
hříčky slíbené přitom žádajíce,
jež jim odměnou máť připověděla. –
„Nebyl sem v městě, nemám hříček žádných:
Což vám nakoupit na těch nivách prázdných?
 
Na nivy panské - víte, moje děti,
že mne v neděli večer dráb zavolal
na šest dní, co mě v vísce neviděti.
Z oděvu mého potem zčernalého
lehce zvíte, že těžce sem pracoval,
jídaje přitom kus chleba chudého.“
„A naše seno kdy bude sklizeno?“
„Bouří na horách již to znivočeno.“
 
„Ovečky naše již prodat musíme:
Co budem dělat, kdy nemáme píce?
Vlnu na oděv i sýr utratíme“ –
v tom děti plakat začaly a otce
slzy zrosily vpadlé v hloubky líce
a čelo strastné viděti na matce. –
Po jídle skrovném hned se pomodlili,
se vzdychnutím pak světlo uhasili. –
 
V okénkách domků po vsi nelidnaté
kmyt třísek zmizel, ticho nad dědinou -
luna se krade z hloubky zahornaté,
jakoby plakat nad spící dolinou.