Duch Německa/Krčma na pustě

Duch Německa Nikolaus Lenau
Pozor!	Krčma na pustě	Hrdina

Údaje o textu
Titulek:	Krčma na pustě
Autor:	Nikolaus Lenau
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5–9. S. 90–95. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70

Kdys volně táh’ jsem po Uhrách.
Jak byl bych přijel domů,
když vůkol pusta tichla v snách
a nikde domu, stromu.

Ni živá duše — ticho tak!
Jen černé mraky táhly
večerním nebem, z pod oblak
blesk tiše kmitnul náhlý.

Slyš! zní to z temné dálavy,
až z dálných, dálných plání — —
i lehám uchem do trávy —:
toť jezdců dusotání!

A rozchvívá se v hloubi zem,
jak blíž a blíže kluší,
vždy úzkostnějším úhozem,
jak hruď, jež bouři tuší.

Dav bujných ořů dusotem
se přihnal před pastýři,
ti štvou je dále klusotem
a práskot bičů víří.

Z pod kopyt pádných odlétá
kol písek do všech konců,
an vranec vítr odmetá
a nedbá lání honců.

Jen bezuzdný kůň sveřepec
má spjaty bujné skoky,
neb jezdec na něm jako klec
mu pevně svírá boky.

V dál hřměli, odkud bouřná moc
blíž valila se mračná,
a zanikli, — snad mraků noc
je pohltila lačná…

Mně však se zdálo napořád,
že zřím a slyším stále
těch černých kopyt hromný spád
a hřívy rozevlálé —

Že mraky černí oři jsou
a směsí poplašenou
dál nebes klenbou dunivou
jak hrom se tryskem ženou —

A vichor, statný pacholek,
že písničku si fičí,
a divé stádo, hluk a jek,
hřmí před blesknými biči.

Už uříceno stádo, mdlo,
ruch těžkých kopyt ztichá —
teď kapek v pustu napadlo:
toť ořům pěna šplíchá.

Svět zvolna tone v soumraku —
aj! svah tam vyvýšený:

tam odtud svítí do zraku
a kynou bílé stěny!

Hlas vichru umlk’ slabostí,
i bouřka ticho byla,
tu nad step samou radostí
si duha poskočila.

Blíž přicházel svah pahorků,
než slunko zapadnulo,
v palaší střechy, na dvorku
a v oknech zaplanulo.

Vích, révy znak, tam vyvěšen
nad štítem tančil, susle —
Když v dál jsem slouchal potěšen,
zpěv zaslech’ jsem i husle!

I zabočil jsem, v krčmu šel,
sám used k svému džbánku,
rej vůkol mne se otáčel
jak hbitý tanec vánku.

Krev mléko byly holky tu
a štíhlé byly v pasu,
roztáčely jak v zákmitu
své hochy — zbojnou chasu.

V takt plesky tlesky do dlaní,
smích ostruh – cinky břinky,
tu píseň výskla v jásání,
tu lkala do vzpomínky.

Juch! bratři zlatí — zbojník pěl —
juch’ svoboděnko volná! —
Tak se rtů se mu jásot chvěl,
však z oka slza bolná.

Jen hejtman sedí. Na loket
mu snědé tváře svisly,
zdá se, že z hluku poodlét’
a na svůj osud myslí.

Jest chmurno jeho obočí,
však oka žár jím šlehá
jak plamen z lesních úbočí,
kdy noc už na ně lehá.

Kdy hoši bouřněj zavýsknou
a dupnou — prosti kázně —
on prázdní na dno číši svou
a prázdnou staví rázně.

Mu dívka sedí po boku,
jak na otce naň zírá,
a zdá se, že si poskoku
mu k vůli odepírá.

Zrak jeho v blahém vzrušení
se její krásou pase —
pak pomýšlí: Co bude z ní? —
a žalost tajná v hlase…

Cigáni divěj na cimbál
i v srdce počli bíti,

až sladká rozkoš v horký pal
a v plameny se nítí.

Tu vůdcova též tmavá líc
se ozářila v lesku —
já vzpomněl si však šibenic —
a vyšel jsem pln stesku.

Ni živé duše — pusto jest,
jen na nebi to září.
tam táhne jasné vojsko hvězd
a měsíc plnou tváří.

I vůdce vytratil se ven,
v dál zírá — bdělý — němý —
do noci pátrá zamyšlen —
pak chýlí ucho k zemi,

zda nekvačí už neštěstí,
zda neduní už klusot,
zda půda ticho nevěstí
husarských koní dusot.

Ni hlásku kol. I postanul,
by viděl hvězdy skvící,
by zřel, jak bílý měsíc plul,
a jak by chtěl mu říci:

Měsíčku, v rouchu neviny!
Hvězdičky, velké moře!
Jak jdete klidně v hlubiny
a nevíte, co hoře! —

Poslechnul zas — a skočil v ráz
a houknul v krčmy síňku,
a náhle polknul jeho hlas
vír hluku, šumu, řinku.

Než srdce třikrát buchlo mi,
kde kdo byl na koníku —
mněl jsem, že zem se prolomí —
a titam v okamžiku.

Dál cigánská druž seděla,
ta chasa krve jaré,
a Rákočiho, rebela,
mi hrála písně staré.