Drobné povídky dějepisné/Událosť z Florentinského moru r. 1630.
| Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček | ||
| Jan Kupecký | Událosť z Florentinského moru r. 1630. | Básník Firdusi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Událosť z Florentinského moru r. 1630. |
| Autor: | Josef Flekáček |
| Zdroj: | FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 47–50. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V malé vesničce blíže Florencie bydlila rolnice Alžběta; bylo jí asi dvacet pět roků. Byla pracovitá a nábožná.
Strašlivý mor šířil se čím dále tím více; ale Alžběta neznala bázně, napomínala doma své milé, aby byli pečliví, střídmí a důvěřovali v Boha. Za nedlouho však nakazila se sama a ulehla. Léčila se, jak jí chudoba dovolovala; ale zlý neduh nepřestával, ba horšil se, a brzy poznala ubohá, že se již nevystůně: smrť kvapem se blížila.
Byla to tehdy hrozná doba. Morem zemřelí zůstali nepochováni, lidé báli se jich dotknouti: těla jejich, rozšiřujíce děsný zápach a hnijíce, nakazovala pak celé okolí, tak že lidé jako mouchy hynuli.
Cítíc Alžběta, že poslední chvíle brzy nastane, bála se, aby se manžel její a maličké dítky její od ní nenakazili. Povstala s největším namáháním, oblékla se, řekla, že jde navštívit jisté kmotřičky, jež se také poněkud léčením zabývala, a vyšla z domu, sotva se potácejíc.
Na prahu se zastavila, a srdce její silně tlouklo. Věděla, že je to poslední cesta, a že již drahé dítky své nikdy nespatří. Vše ji táhlo zpět, aby je jednou ještě — naposledy — objala a políbila, a s nimi se rozloučila. Mateřská láska zápasila tu s bázní. Srdce volalo ji k dětem, rozum ji zrazoval, aby se nevracela, že dítky objetím a políbením svým nakazí. Zavolala ještě svého manžela.
„S Bohem, dej pozor na děti, aby nevlezly na lože, kde jsem byla já.“
Po té, majíc plné oči slz, odcházela. Sotva že zavřela dvéře za sebou, přiblížil se nejmenší chlapeček, jehož měla nejraději, k oknu, a volal na druhé děti:
„Podívejte se, maminka nám odchází!“ a vystrčiv hlavu z okna, pozdravoval:
„S Bohem, maminko! S Bohem!“
Představte si, jak ubohé matce bylo. Pro slzy ani cestu nevidouc, na hůl se opírajíc, více se potácela nežli kráčela k domku, kde dva hrobníci bydleli.
S velikým namáháním se tam doplazila, zatloukla na okno, a když hrobník vyšel, pravila:
„Jsem nešťastná žena, mám dvě morové hlízy a cítím dobře, že za několik hodin umru. Vyšla jsem z domu, abych nenakazila svého manžela a dítky.“
Při tom dala se opět do hořkého pláče, jejž vzbudila vzpomínka na děti a muže, a poněkud se utišivši, pokračovala:
„Ničeho jiného od vás nežádám, než abyste s druhem svým hrob vykopal, a já si do něho lehnu a tam za chvíli umru: potom mne zakopejte. Tak alespoň nikoho nenakazím, a tělo mé nezůstane po smrti nepohřbeno. Neoslyšte mou žádosť, — prosím vás pro Bůh.“
Hrobník v užasnutí nevěděl ani, jak má odpověděti: tak podivnou, ba hroznou zdála se mu býti žádosť ženina.
Počal ji těšiti, dokládaje, že byli již mnozí, jimž bylo ještě hůře nežli jí, a přece že se uzdravili, aby jen nepozbývala naděje. Dopustí-li však Bůh na ni nejhorší, že ji řádně a slušně ihned pohřbí. A poznávaje, že ubohá vskutku smrti je blízká, vzal ji do chatrče, kdež za nedlouho Alžběta zemřela.
Hrobník dostál svému slibu a s druhem svým ji pochoval.
Strašlivý mor zuřil ještě dlouho; ale dítky Alžbětiny i otec jejich byli ušetřeni děsné této návštěvy.
Snad šlechetná oběť zesnulé jejich matky byla toho příčinou, snad oslavená její duše, vznášející se nade trůnem Boha mezi vyvolenými, vyprosila u Tvůrce milosť a blaho svým drahým, pro něž přinesla oběť pohnutlivou a k slzám dojímající.