Doufáme ve spravedlnost spojenců

Údaje o textu
Titulek: Těšín
Autor: Karel Kramář (úvodní dva odstavce jsou anonymní)
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 209. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 04. 09. 1919
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Československo-polský spor o Těšínsko

Až dosud naše delegace na mírové konferenci sledovala taktiku naprosto věcnou a loyální, neužívajíc tlaku veřejného mínění. Dr. Kramář a zvláště dr. Beneš, jsouce přesvědčeni, že věcná váha našich důvodů nakonec zvítězí, neuchylovali se k taktice veřejných polemik s Poláky, nechtíce světu poskytovati málo potěšující divadlo sporu dvou spojeneckých slovanských států, a snažili se otázku Těšínska projednati v komisích. Dnes, kdy vlivem anglo-americkým postavila se komise na stanovisko úzce etnografické, je na čase, aby bylo promluveno upřímně, aby bylo hlasitě poukázáno na morální a politický význam sporu těšínského. Bylo nutno tlumočiti spravedlivé rozhořčení, které se zmocňuje celého našeho národa ve chvíli, kdy kus našeho těla má být nám urván a náš budoucí hospodářský vývoj těžce ohrožen.

Dr. Kramář promluvil již v listě švýcarském. 1. září pak „Journal des Débats“, jenž po celou válku věrně stál při věci naší i jihoslovanské, přinesl od něho tento významný projev:

„Otázka Těšínská je pro nás v kritické fási. Celá její vážnost spočívá v postaveni, jaké zaujal zahraniční výbor našeho Národního shromáždění, který vyzval delegáty na mírové konferenci, aby nepodepsali smlouvu, bude-li otázka Těšína rozhodnuta proti nám. Až dosud jsme se podrobili bez jakéhokoli protestu rozhodnutím konference, i když jsme s nimi nebyli spokojeni, jako v otázce Kladska a Horního Slezska.

Podrobili jsme se rozhodnutí, které nám odepřelo předmostí Bratislavské, nezbytné k držení tohoto města, jakož i rozhodnutí, které nám odmítlo korridor k Jihoslovanům. Přijali jsme řešení v Uhrách na Ypole, ač bylo pro nás velmi nevýhodné a postavilo nás do trapné situace po stránce komunikací na Slovensku.

Ale v otázce těšínské situace je pro nás docela jiná.

Celý náš politický život byl vyplněn zápasem o samostanost a nedílnost zemí koruny Svatováclavské, Čech, Moravy a Slezska, poněvadž jejich rozdělení bylo hlavním cílem vídeňské politiky. Snažili se odděliti Moravu a Slezsko od Čech všemi možnými prostředky, nejen správními, ale hlavně hospodářskými. Všechny dráhy byly vedeny tak, aby se zabránilo sklonu Moravy a Slezska do Čech. Všechno směřovalo k Vídni.

Moravští a Slezští Němci byly nejhorlivějšími přívrženci této politiky. A hlavně Slezsko, nejvzdálenější od našeho duševního i politického centra, Prahy, bylo předmětem zvláštních útoků germanismu, který užíval všech prostředků, aby zničil český živel ve Slezsku, dokonce i polonisace, poněvadž bylo těžko nás poněmčit. Ješté před čtyřiceti léty bylo těšínské Slezsko češtější než je dnes; tehdy se vyučovalo v obecných školách německy a česky. Teprve když polští poslanci svou přítomností na říšské radě umožnili změnu rakouské ústavy ve smyslu přísně centralistickém a když měli zastoupení v každé vládě, i v těch, které nám byly nejnepřátelštější, bylo r. 1873 rozhodnuto, že vyučování bude německé a polské.

V té době pověstný arcivévoda Bedřich, němečtí kapitalisté, majetníci dolů, vratislavský arcibisktup Kopp, přítel německého císaře, a zástupce protestantského synodu Haase rozhodli, že Těšínské Slezsko poněmčí nebo aspoň popolští všemi prostředky, pomocí církve i školy. Zajisté, Němci neměli Poláky rádi, a tam, kde mohli, je pronásledovali stejné. Ale když měli volbu mezi Čechy a Poláky, favorisovali Poláky.

Lid zachoval si ještě český jazyk v modlitbách a kulturních písních, zatím co vnější ráz Slezska stával se německým a polským. Proto, když básník Bezruč zpíval tam mohutným hlasem o utrpení českého lidu na Těšínsku, jejž chtěli všemi prostředky odnárodnit, každý Čech cítil poranění této části českého národa. A nyní, když jsme tolik vytrpěli pro svou věrnost ke Spojencům, když jsme tolik učinili pro jejich vítězství, když jsme demoralisovali Rakousko, až jsme je učinili neschopným odporu, když jsme rozdrobili Italskou frontu, když jsme zachránili Sibiř s jejím přírodním bohatstvím před německou chtivostí, má nám býti vzato, co máme nejdražšího, co je posvěceno bolestmi a dlouhým utrpením kruté germanisace!

Bylo by věru osudno pro budoucnost, kdybychom si měli říci, že nejprve Fridrich Pruský vzal nám největší část Slezska, a že to byli naši spojenci, kteří nám vzali to, co nám Prušáci nechali. To není možná, to by bylo příliš kruté, příliš nespravedlivé a příliš málo politické; není možno naplnit hořkostí duši národa, jenž je svou zeměpisnou polohou nucen k tomu, aby byl přední stráží národů, kteří chtějí zajistiti světový mír před Germánstvem.

Sblížení s Poláky bylo by nám navždy znemožněno. Nechci mluviti o polské agitaci, o stěhovavých dělnících haličských v Karvíně, kteří jedině tvoří jeho polský ráz, nemám nejmenší chuti otravovati ještě více poměr mezi oběma národy, beztoho již napiatý, já, který byl odsouzen k smrti proto, že jsem chtěl Poláky odvrátit od Rakouska tím, že jsem pro ně od Ruska žádal jejich národní práva, jak to řekl rakouský vojenský státní návladní. Ale přece mohu říci, že Poláci myslí příliš málo na budoucnost, přehlížejíce morální stránku otázky pro Čechy.

Pro Poláky to nemůže být tak bolestné, nedostanou-li to, co jim nenáleží, tím spíše, že ani před válkou, ba ani za války, když centrální mocnosti slavnostně slíbily zřízení polského státu, polští poslanci z Těšínska neprojevili žádnou touhu po připojení k Haliči.

Nechci také mluviti o otázce uhlí, bez něhož náš hospodářský život je nemožný, ani o dráze, která je naším jediným spojením se Slovenskem. To jsou věci příliš známé. Chtěl jsem jen ukázat, proč celý náš národ úzkostně hledí k Paříží a čeká na rozhodnutí konference a proč mu otázka Těšínská leží tolik na srdci. Snese všechno, všechno vytrpěl, všechno obětoval, poněvadž měl neochvějnou víru ve věc Spojenců a poněvadž od jejich vítězství očekával napravení staleté křivdy, všech násilností a nespravedlností soustavné germanisace zvláště ve Slezsku a na Moravě. Kdyby měl býti zklamán, bylo by to příliš kruté.

Doufám tedy a věřím ve spravedlnost Spojenců. Doufám v ní pro náš národ, poněvadž si nedovedu představit, že by upřímná láska, kterou k nim chová, mohla býti navždy zklamána rozhodnutím, v němž by každý Čech nutně musil spatřovati nejvyšší bezpráví.