Dopisy na rozloučenou

Údaje o textu
Titulek:	Dopisy na rozloučenou
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 412–417. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Osude, tebe četly
postavy z nebe nicoty
za rampou nestíněnou světly.

Osude, daný zkoušeným,
kdyby tak matka, přišívajíc
knoflíky k mému kabátu,
zašila paměť zkrvácenou,
kdyby tak její ruce z dáli
mohly mne pozdvihnout a nést
před čas, v němž bolest láskou jest,
(kdyby mne její ruce
z dáli
teď na Vánoce
rozvázaly,)
kdyby,
ó, duše nesmířená,
věcem, jimž chybí
věrnost, žena,
podala zapomenutí
nějaká socha, strom,
či stěna!

Osude, hrůzo, kterou četly
postavy v nebi (v nebi? v nás!)
slyšíš svůj hlas?

2.

Svět, přeplněný zradou žen,
nic trpčího, nic prázdnějšího,
byl na má bedra položen,
byl do šílenství prodloužen
a v jeho listech čtu tě, kniho,
nic trpčího, nic prázdnějšího.

Jsi sestra nářku, věrně zurčíš
pod hladinami vědomí.
Květenství, které duši určíš,
toť puklé cihly pro domy,
jež stavěla jsi od základu,
jež stavěla jsi v čase pádu
a při stavění zpívala,
unikající, trvalá,
počestná, Bože, ctí své špíny,
co pravím? Zrudlá za hodiny,
běžících tajně od nich k nám.

Tou sladce čistou do zad ranou
stvořila lásku neshledanou,
jíž deru se a nezapomínám.

3.

Kdyby tak matka — — — kde je matka?,
to vše, co chtělo ze mne ven,
co něžně otvíralo vrátka,
za nimiž sad byl připraven
přijímat, dávat, ale z dáli
se k němu mraky blížily,
aby mu vůni odervaly,
vůni, jíž byl jsem opilý,
rozsvícen, jak se někdy říká,
rozsvícen k splynutí, kam chci — — —

a potom bouře odemyká,
jdu zadním vchodem do noci
a šlehá noc a rve tě ze mne,
ty, která stárneš, přísahám,
smrt buší prudce na tajemné
a už jsem sám, už budu sám,
sám na loži, sám na procházce,
sám nad verši, jež v slzách čtu,
sám ve své zkamenělé lásce,
sám hledat Boha, samotu,
sám u světla, sám u stmívání,
sám u času, jenž pije mne,
sám u studu, jímž sny jsou zvány,
obnažující tajemné,
sám u matky — — — a kde je matka?,
to vše co nesmí, nesmí ven,
co nemá sad a nemá vrátka,
za nimiž klid je připraven — — —
Jakási krutá ruka z dáli
zabila život, jímž jsem žil,
a nyní nemohu být malý,
když žal mne vzal a prodloužil.

4.

Od jedné k druhé vedou nitky,
rozmarem smrti spletené.
Kteroupak dlaní zvednu číši,
z níž ono horké bezdno čiší?
Bludiště vřetene — — —

A pak jsi tam.
U naslouchátka.
A hovoříš.
A nejsi matka.
A nebudeš.
A nebudeš.

A zatím co se propadávám
a padám v plen, v plen shnilým travám,
vím lež —

vím lež! Od druhé k jedné,
k té poslední, k té zbabělé,
a všechno šedne, všechno šedne
pod slepým zdáním přítele.

5.

Proč nebyla jsi krásnější,
proč nebyla jsi sladší?

Marný břich tíhy:
čí? svá! která?
Čtu ze své knihy
sterá šera,
marný břich tíhy,
stehna, dům,
a ňadra, ňadra, výšky lůna
a onen vrch a ruka plná
jež nevypráví sousedům
a nohy, stáje, jež se klenou
vždy jenom cize na vyplenou,
a hrdlo, vrah, a hrdlo, vrah.
Proč chodila jsi po horách?

Ó, hory jemných věcí!

Proč nebyla jsi krásnější,
proč nelze navždy ztéci?
Proč také srdce měla jsi,
proč mrtvá nebyla jsi?
Proč na zapřenou do krásy
rozpouštěla jsi vlasy?

A nevím, kam, když smrt mne šatí,
kam nehledět, kam nejíti.
Z bolesti, jež se nekošatí,
kytičku jedu uvíti?

6.

Ó, zemře bolest, přísahám,
Myškina těchto slz až stvořím!
Být mistrem muky, tiše, tam,
kde bezmocností krásnou hořím,

kde mlčí hlasy, kde bdí cit
naposled ještě, než se ztratí.
Usmívati se, (pochopit),
jak řekl On. A nečekati.

Že daleko? A přece výše,
než prostá řeč a její spád.
Kdo smíření se nedopíše,
žil pro rakev. Je hoden zrad.

A to jsem já. To já jsem, ženo,
plnosti moje uhnilá.
Co bude, co je vysouženo,
jde tam, kdes nejvíc ranila,
kde voní vůně políbení,
kde osud dává zkoušeným
milovat to, co strašně není
a o čem nekonečně vím.

23. XII. 1940.